OdvaznyMladyMuz přečtené 224

Přeběhlík 2020, Siegfried Lenz

Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík. To nedává smysl. Zkusím to jinak. Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík. To je taky blbost. Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec. Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat. Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím. Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít. Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fantazií. A přesto mě něčím zasahuje. Snad touhou stát se na chvíli hmyzem, snad pocitem, že tím hmyzem se již dávno stal. Nezajímá mě Kafka, nezajímá mě Samsa. A přesto jsem z nich docela v háji. Nebo spíš v tlejícím mase lidského vědomí.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo. Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás. Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupem času připadal jako čím dál větší kretén, ačkoliv to byl pořád stejnej kretén. I tak jsem se v knize našel. Bývám totiž taky slušnej kretén. Často jsem se viděl v různých situacích všedního dne nebo myšlenkách autora. V parku na Špilberku s lahví vína v jedné ruce a něžným bokem spanilé dívky v druhé. Ztotožňoval jsem se s těmi častými povzdechy překvapeného třicátníka. Utvrzoval se v názoru, že Brno je prostě super. Možnosti milostného románu opravdu není kniha pro mě, ale občas umí pěkně zahrát na strunu romantika v duši, a ony tyhle chvíle vyhrávající milostnou píseň, jsou taky v životě potřeba.... celý text

Americká noc 2016, Jim Morrison

Na útěku 2015, Jesús Carrasco

Malej kluk utíká pustinou, co nejdál od své rodné vesnice, co nejdál od své rodiny, co nejdál od všeho zla světa. To zlo je mu však v patách a my sledujeme dechberoucí boj o přežití v postapokalyptické krajině. I když vlastně, co já vím, jestli je to postapokalyptická krajina. Klidně to může být někde v prérii nebo někde, kde toho moc neroste a je tam vedro. Trochu se to totiž tváří jako western, akorát ta největší svině jezdí na čtyřkolce. Nebo to byla motorka? Už nevím, zbytečný detaily vypouštím z hlavy. Někdy z ní vypouštím i důležitý detaily, protože potřebuju uchovat vzpomínky na své životní propadáky a faily. A místa mám jen omezeně. Abych to shrnul, nemám páru, kde se ten příběh odehrává, ale žít bych tam určitě nechtěl. Krajina jde ruku v ruce s atmosférou příběhu. Slunce drásá kůži žhavými paprsky a do vyschlýho hrdla lijete zkaženou vodu k posrání. Všude samej šutr, suchá tráva a v jediným stínu široko daleko si voliči SPD vyprávějí děsivé historky o uprchlících. No žádnej med to není, co vám budu vyprávět. Bezejmenný kluk se spřáhne s bezejmenným staříkem, co v krajině, kde toho moc neroste, pase kozy. Společně se opalují, dojí kozy, baští fazole, opékají krysu na ohni, plácají osla přes zadek. Je to skoro idyla (ale fakt jenom skoro), dokud nedojde na střet s úchylným rychtářem, kterej jde klukovi celou dobu po krku. Vlastně ani ne tak po krku, jako spíš po něčem jiným, ale to už je spoiler jako prase, kterej by vás v průběhu čtení určitě nenapadl, tak jsem vám chtěl ulehčit práci se zbytečným přemýšlením, o co tomu chlapovi asi tak jde. Kniha je to krátká a působí spíš jako nějakej prequel k něčemu děsně epickýmu. Takovej úsvit Zorro mstitele nebo tak něco. Takhle to bylo sice dobrý, ale na konci jsem si říkal "Ok, super. Ale tady ta cesta snad ještě nekončí, ne? Kdy se z toho kluka stane Batman? Nebo aspoň John Wayne, když už ne Bruce Wayne." Takže nakonec je to jen taková malá jednohubka, jež vám zhořkne v ústech svou bezútěšností. Ale i tak je to dobrý, fakt jo.... celý text

Nulový součet 2020, Lukáš Palán

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl. Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají pocit, že chlast je řešení. Protože ano, chlast je opravdu řešení, pokud se rozhodnete číst knihu Nulový součet.... celý text

Já už chci domů 2016, J. H. Krchovský (p)

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je několik. A fakt za to stojí!... celý text

Všechny řitě světa i ta má 2013, Charles Bukowski

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem. "V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj různý věci, když pijou. Z psacího stroje jsem vytrhl popsanej list zažloutlýho papíru a začetl se do jednoho z mnoha vyšinutých příběhů protřelýho rváče a alkoholika. Po chvíli znechuceně vydechnu, otřesu se hnusem. Jo, tady to znám. Tady jsem doma. Dobrý ráno, pane Bukowski, ty starej kořalo a chlípníku. Ne, tohle není čtení pro normální lidi. Bukowski si libuje v pokleslé morálce a ve svých povídkách provádí svou již dávno klasickou duševní kolonoskopii. Mnozí znechuceně odvrátí zrak, já se spokojeně pochechtávám a jsem rád, že se mám kam vracet. Asi to není nejlepší Bukowski, ale na toho nejhoršího jsem ještě nenarazil.... celý text

Rozum 1990, Rudolf Sloboda

Objevil jsem Ameriku. Byla na Slovensku! Rudolf Sloboda je můj novej superhrdina! Vypravěč knihy se vrací z nemocnice do domu na vsi za svou ženou a dospívající dcerou. Do nemocnice jej dohnaly žaludeční vředy. Po návratu z nemocnice si často jako takovej lidskej vřed připadá. Nebo vlastně ne, on není ten vřed. Vředy jsou všichni ti lidi okolo. Sloboda je něco jako slovenskej beatník. A je mi hned bližší než jeho američtí kolegové. U nich mi kolikrát připadá, že překonávám strašnou bariéru. Nejen časovou, ale celý to jejich žvanění na mě letí až přes obrovskej oceán. Kolikrát mám dokonce spíš dojem, že po něm to žvanění jen pluje na zaoceánské lodi a po celou cestu má mořskou nemoc. U Rudolfa Slobody mi stačí nahodit pantofle na nohy a s igelitkou v ruce přejít Tatry. A tak se u něj cítím mnohem víc doma. A je jedno, že "doma" znamená stará, zahulená barabizna, ve které si pro vodu musím chodit do studny na vsi. To mi vůbec nevadí, když mi Rudolf hulí ty svoje cigára před obličejem a vypráví u toho storky ze života zkrachovalýho otce a spisovatele. Čirá krása života. Instantní kocovina pro vaši duši.... celý text

Můj tank 2018, Viktor Horváth

Viktor Horváth nekopal standardky v plzeňské viktorce, ani nevyhrál Česko hledá superstar. Tohle je úplně jinej týpek. Je to Maďar. Takže kniha Můj tank je o Maďarech. A taky Slovácích, trochu Češích, celkem dost o Rusácích. Občas se tam mihne i nějakej Polák. A taky "čaučesku" z Rumunska. Nebudu to protahovat, prostě tam je téměř celej východní blok. Od Novotnýho, přes Dubčeka až po obočí strýčka Brežněva. Pěkná sbírka komoušů. Anotace láká na "Forresta Gumpa východního bloku", jenž oplývá jazykovým nadáním a protože mu to politicky myslelo, vy šmejdi, tak se mu poštěstilo tlumočit většinu zásadních jednání během plánování invaze vojsk Varšavské smlouvy. Byl to znamenitý komunista. Naivní, hloupoučký a oddaný. Natáčet o něm film, tak ho hraje Jirka Mádl. Ve volných chvílích píše zamilované dopisy své domnělé slovenské přítelkyni Julice, v nichž vyzrazuje přísně tajné informace a pak si v kasárnách hraje s plastovými vojáčky. Znamenitý chlapec. Samotná kniha mi však znamenitá nepřišla. Vypilo se v ní sice docela dost borovičky, ale jinak to byla celkem nuda, nemůžu si prostě pomoct. Měla pár světlých okamžiků. Jako když náš znamenitý chlapec při honu vystřílel půlku lesa, protože vypil placatku borovičky. Nebo když po několika vypitých borovičkách zvracel za pomník padlých hrdinů. To mi přišlo super, zvracel jsem už na různých místech, ale za pomníkem ještě ne. Celkově mi však přijde, že nebýt té borovičky, tak se nudím mnohem víc a kniha by šla do kouta velice záhy. Možná by k ní měli dávat placatku borovičky, třeba bych si z ní zapamatoval víc než jen to, že soudruh Dubček zavedl v Československu sex. Ten prevít!... celý text

Vyhnání z pekla 2013, Robert Menasse

Neexistuje začátek. Každá historie začíná slovy "co předcházelo." Vyhnání z pekla je kniha s plamenným názvem. Kniha o útlaku, bezmoci, srovnání se s minulostí svou, svých předků a potažmo celou historií. Robert Menasse si pro své dílo zvolil neobvyklé prostředky. Takřka do jedné linie zasadil příběh židovského chlapce Maného a příběh rakouského historika Viktora. Mané je malý kluk, naivní dítě žijící v 17. století v Portugalsku, jeho rodina své židovství skrývá, ovšem jen do doby, než do malého městečka Começos vtrhne španělská inkvizice. To naopak Viktor je dospělý muž současnosti a svůj příběh v knize odšpuntuje velice svérázně. Naruší středoškolský sraz pořádaný na počest pětadvaceti let od maturity tím, že nařkne své bývalé kantory z kolaborace s nacisty. Následně stráví zbytek večera popíjením se svou školní láskou a vyprávěním o svém životě. Takže z toho rázem máme tři dějové linie, jež nejsou odděleny kapitolami, mnohdy zcela splývají dohromady a společně tak tvoří jeden velký barvitý příběh. A 17. století se jeho prostřednictvím potkává s 20. stoletím v často děsivých skutečnostech. Vyhnání z pekla je o židech, o jejich perzekuci, ve které není příliš rozdílů ani v případě, že události dělí stovky let. Místo svaté inkvizice si dosaďte gestapo, místo hořících hranic si představte plynové komory. Mění se prostředky, ne však smysl. Kniha vyžaduje soustředění, člověk musí dávat pozor, aby mu něco neuniklo, protože pokud se něco stane v příběhu židovského chlapce, je velmi pravděpodobné, že se to nějak promítne ve Viktorově životě. Tuhle knihu nejde snadno popsat, a vlastně ani nevím, o co se tu pokouším, popsat ji ve třech krátkých odstavcích prostě nedokážu. Nelze vyjádřit vše, co jsem z ní byl schopen vyčíst. Vzal jsem si z ní však dost, ačkoliv uznávám, že velice pravděpodobně jsem ne všechno pochopil správně. Ale je snad mým úkolem zcela pochopit všechny knihy světa? Asi těžko.... celý text

Pohádka máje 1996, Vilém Mrštík

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel. Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a vyrazil na výpravu do Podkomorských lesů za přírodou a čtením. Navštívil jsem myslivnu, u níž je socha Helenky, cestou jsem bloudil také kolem její studánky a opláchnul si obličej vodou ze studánky Ríšovy. Kvůli šílenýmu kácení mi nějakou dobu zabralo, než jsem našel příhodné místo ke čtení, jež by souznělo s textem. Holých míst po těžbě se zde totiž nachází tolik, že by spíš souzněla s nějakým postapokaliptickým románem. Ale své místo jsem si přece jen našel. Atmosféru mi doplnil soundtrack, o který se svým zpěvem postarali ptáci a ševelení stromů ve větru. Vždyť vám říkám, že jsem romantik. Pohádka máje je příběh o lásce. A protože je to láska první, tak je i patřičně naivní. Tudíž je to naivní příběh o lásce. A to je v pořádku, s tím do toho člověk jde. Čím mi však kniha učarovala mnohem víc, byly malebné popisy přírody. A i když jsem knihu zrovna nečetl v lese, ale v bytě panelového domu nebo v šalině, tak mi z těch popisů rostly před očima stromy a luční kvítí, vše se zelenalo, vše krásně kvetlo v knize, v mé duši a všude kolem. Romantika jako svině, sladká tak, že jsem téměř nabral dvě kila a přestal sladit kafe.... celý text

Boletus arcanus 2011, Miloš Urban

Tady nám někdo pěkně ujel na houbičkách. Překvapivě jsem to nebyl já, pravděpodobně to nebyl ani autor, zcela určitě to však byly téměř všechny postavy v knize Boletus arcanus. Tu jsem dostal darem, sám od sebe bych o knihu Miloše Urbana asi nezavadil, ale v tom je krása nečekaných darů, mé obzory budiž rozšířeny. Staré přísloví říká: "Darovanému koni na zuby nehleď." Já se tím řídit nehodlám. Když přijde na věc, tak se tomu koni klidně podívám až do žaludku. Čekal bych v něm trávu, našel jsem houby. Taky dobrý. Hlavní hrdina knihy je vášnivým houbařem. Když však jednoho květnového dne narazí na hříbek, který nezná a nezná jej ani žádný běžný atlas hub, stane se jeho vášeň posedlostí. Tenhle hříbek umí totiž s člověkem divy. Omládne, zvýší se mu sexuální potence i atraktivita, stane se téměř nesmrtelným a mnoho dalších super předností. Samozřejmě to má i svůj háček, ale o těch se zde bavit nebudeme, protože tohle není článek do časopisu Pletení a háčkování. Krátké vychutnávání houbových radostí se nám trochu zvrtne, když se do věci vloží houbařská mafie a dokonce i pan prezident. Což o to, já jsem kluk z okraje Brna, já vídám houbařskou mafii pobíhat po okolních lesích každej podzim, ale je fakt, že prezidenta jsem tam ještě nepotkal. Celkově mi děj knihy přijde jako šílená slátanina. Ten příběh jede jak v rychlíku a vy máte dvě možnosti: stát se psem, co vystrčí hlavu z okna a užívá si, jak mu uši lítají ve větru, nebo budete obyčejným pasažérem, co z toho okna jen kouká a každý dvě minuty si říká: "Co se to kurva teď stalo?" V závěrečném hodnocení si tak nebudu brát servítky, protože knihy už jsem četl lepší, napsal bych horší. S pozdravem a přáním pěkného dne Normální houbovej čaj.... celý text

Horowitz 2010, Matěj Dadák

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka. Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Protože každej spisovatel je tak trochu šmírák. To, co se z počátku zdá jako skrytá reklama na žaluzie, protože je zde používá málokdo, čehož využívá náš redaktor/šmírák/spisovatel a kouká dětským dalekohledem do pokojů cizích lidí, se brzy mění v šílenství. Nemá cenu prozrazovat víc, knihu sfouknete za jeden večer. A když si k ní nalijete dvě decky Cinzana jako já, pak ještě dvě a pak o půlnoci koukáte, že láhev je v čudu, tak toho o moc víc ani prozradit nemůžete. Kniha Horowitz je o tvůrčí krizi, inspiraci a chalupě, v níž se zastavil život, aby zcela nevyhasnul.... celý text

Nikoho nečekám 2021, Karel Škrabal

Život Toulouse-Lautreca 1980, Henri Perruchot

Chtěl jsem v úvodu použít nějaké hloupé klišé. Umělec malý vzrůstem, velký duchem nebo něco podobně debilního. On totiž Henri de Toulouse-Lautrec opravdu byl malý vzrůstem, ovšem ve všem ostatním byl impozantní osobností. Velký umělec, velký alkoholik, velký znalec a milovník podniků v pařížské čtvrti Montmartre. Muž, jenž má velký podíl na slávě Moulin Rouge. Dekadentní společnost v období fin de siècle byla jeho hřištěm, inspirací, radostí a jedním z kroků k předčasnému skonu. Ten první krok udělali už jeho rodiče při početí. Jeho otec Alfons si totiž vzal za ženu svou sestřenici Adèle a pak spolu zadělali na průšvih v podobě rozkošného dítka, jež však postupně rostlo k trvalému znetvoření. Neúměrné proporce, velká hlava a trup oproti malým končetinám, slabé kosti. I to byl Toulouse-Lautrec. Autor knihy Henri Perruchot byl zkušeným spisovatelem životopisných románů o slavných malířích. Věnoval se výhradně impresionistům a měl je zmáklé jako málokdo. Podle něj byl Toulouse-Lautrec neurvalý, hlasitý skrček, malé pivo, ale také inteligentní a zábavný společník. Svůj hendikep si kompenzoval malbou a alkoholem. Byl to malíř neřesti a pokleslých mravů, mistr v zachycení ošklivosti na plátno. Nemaloval lidi krásné, ale maloval je tak, jak je viděl. Dle svých slov byl malířem, co se rozhodl rozbít stan v bordelu. A taková je jeho tvorba načichlá absinthem. Tahle kniha na vás dýchne Francií z konce 19. století. Naleznete v ní vše, co si dovedete představit pod pojmem fin de siècle. Je v ní něco, co dnešní člověk nemůže nikdy zažít, tak mu nezbývá nic jiného, než to hledat v knihách a nebo obrazech Toulouse-Lautreca.... celý text

Analfabet 2019, Michal Havran

Udělal jsem si výlet do Bratislavy. Do Bratislavy špinavé, utržené ze řetězu, tvářící se jako středoevropská metropole s nenaplněným potenciálem. Do Bratislavy sjeté nově nabytou svobodou. Ovšem výlet to byl pouze literární. A na rovinu říkám, že to byla dost ujetá jízda. Ve městě rostou fast foody i vliv mafiánských gangů. Volnější trh znamená více příležitostí pro šlapky, dealery a také pro mladé lidi, jak si zkurvit život. V téhle bezútěšné atmosféře devadesátkové Bratislavy se odehrává kniha Analfabet. A to jsem ještě nezmínil sektářství, okultismus a více či méně nešťastná úmrtí v okolí hlavních hrdinů románu. Vlastně vám nepovím o moc víc, než co se dozvíte v anotaci. To však ani není můj záměr, já si tady totiž plácám, co se mi zlíbí. Čtení je to pěkně svižný, zábavný a proloženo spoustou sexuálních scén, vpravdě dost nepříjemných. Taková felace v útrobách hrobky je zde asi nejblíže vkusné erotice. Snad se to příliš neprojevilo na mém duševním zdraví, protože jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy jednu koupelnovou scénu. Vlastně dvě koupelnové scény. Jsem však čtenář otrlý a než se rozhodnu svěřit se do péče odborníků, zvládám knihu v klidu dočíst. Po tomhle zážitku sháním knihy ruského básníka Chlebnikova a ženu ochotnou masturbovat při čtení magických formulí za účelem vyvolávání duchů. Že to splní svůj účel nepředpokládám, ale aspoň to může být zábava. I když v knize to jako zábava nevypadalo.... celý text

Tynošita 2021, Dalibor Maňas

Je těžké být bohem 2002, Arkadij Strugackij

Bratři Strugačtí měli dar přenášet čtenáře na zvláštní místa. Škoda, že mě nemůžou přenést na místo, kde se pije pivo a hraje živá muzika. Svým raketoplánem složeným ze slov, mě tentokrát přenesli na planetu Arkanar, jejíž obyvatelé se nachází v období hlubokého středověku. Místní feudální zřízení je notně inspirováno stalinistickým impériem. Což dnes není úplně problém, ale zkuste tuhle inspiraci vložit do příběhu v polovině šedesátých let v Sovětském svazu. Pravděpodobně pak budete své příběhy vyprávět už jen dozorcům v uranových dolech. Na Arkanar se dostali vyslanci Země, kde vládne šťastný komunismus a tak Země vzkvétá a posílá své badatele do hlubokého vesmíru. Cenzor se nažral, Strugačtí zůstali celí. Vládne tu král manipulovaný zlotřilým ministrem Rebou. Původně se jmenoval Rebija, ovšem to cenzor zatrhl kvůli zjevné přesmyčce jména bývalého náčelníka státní bezpečnosti Beriji. Tento zlotřilý manipulátor drží obyvatele pevně pod palcem. Potírá vzdělanost, potírá kulturu. Společnost ovládá strachem, alkoholem, krutostí. Všude kolem jen špína a hnus. To vše sledují a mapují historikové ze Země, kteří mají zákaz přímo zasahovat, ovšem chtěli by ovlivňovat chod dějin a pokusit se Arkanar posunout do poněkud lepší a světlejší budoucnosti. A občas si takzvaně "hrají na bohy". Strugačtí jsou mistry v naznačování. Nemají potřebu vše čtenáři důkladně vysvětlit, nechávají pracovat jeho představivost. Naznačují závadnost režimu, podrobují jej kritice a naznačují v něm taky naprostou destrukci lidskosti. A jistě mnoho dalšího, co není v mých silách zcela rozklíčovat. Výsledkem je podivuhodná kniha, která mě ani tak nezaujala svým dějem, ale tím, co všechno naznačuje.... celý text

Míň než nula 2010, Bret Easton Ellis

Další variace na téma prachy nejsou všechno, za prachy si štěstí nekoupíš. Ale můžeš si za ně koupit pár koktejlů a koks. S tím se dá už nějak přežívat, dokud tě to nezabije. Clay je mladej kluk, syn bohatého hollywoodského producenta a vrací se na pár týdnů ze školy domů do L. A. Čas tráví s přáteli kalením na večírcích nebo šňupáním koksu před obědem s otcem. Prostě normální kluk ze zlaté mládeže v osmdesátkách svištící ulicemi amerického velkoměsta v našlapané káře. Jenže z knihy nestříká radost a mládí s příchutí šampaňského, ale naopak z ní pomalu vytéká koncentrovaná deprese. Máš všechno, ale chceš pořád víc. Staneš se neukojitelnou, lhostejnou a citově vyprahlou bytostí. Duševní prázdno naplňuješ alkoholem, drogami a sexem s náhodnými děvčaty. Ale to prázdno nelze zaplnit, je jako černá díra, všechno pohltí. Ellis napsal docela primitivní příběh, ale z té atmosféry... z té se mi zvedal žaludek. Kde si můžu přidat? Když si to shrnu, tak jaká jsem si z knihy vzal ponaučení? Šňupej koks jen do té doby, než ti začne téct z nosu krev. Nechoď k psychiatrovi, je to samolibej kretén. Nebuď pouliční kočka v horách, skončíš v tlamě kojota. Nebuď kojot, skončíš zaklíněný mezi kolem a blatníkem rychlýho sporťáku. Nevěř svýmu pasákovi, ty prachy ti stejně nedá. Pořiď si plakát Elvise Costella, je to děsně cool. Když ti dealer řekne, že je v Cafe Casino ve Westwoodu, tak ho spíš čekej v Cafe Casino v Beverly Hills, ale s největší pravděpodobností nebude ani tam. Knize Míň než nula bych chtěl dát o něco víc než nula. Třeba 0,04, což je pro tento týden zaručeně nejvyšší hodnocení, jaké udělím.... celý text