Jatka č. 5

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestne být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1792/big_jatka-c-5-UjF-1792.jpg 4.1957
Žánr:
Literatura světová, Romány, Válečné, Sci-fi

Vydáno: , Argo
Originální název:

Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969


více info...
Nahrávám...

Komentáře (126)

Kniha Jatka č. 5

E.T.007
11. května

Ďalšia kniha z povinnej literatúry, ktorá sa mi celkom páčila. Príbeh je to veľmi zvláštny, no myslím, že stojí za prečítanie.

LukasB.453
13. dubna

(+ SPOILER) autor je ke čtenáři vlastně strašně nefér. rozehraje si tu emzáckou absurdní grotesku se směšným Billym Pilgrimem, čtenář se směje div mu bránice nepopuká, a najednou se přistihne, jak se směje tomu, jak čtyři hladoví promrzlí muži bloudí několikátý den ve sněhu za frontovou linií, dvěma z nich zbývá jen několik minut života, a jednomu necelý týden a najednou se čtenář začne cítit naprosto hnusně, čemu že se to vlastně směje. a čteme dál, a najednou nevíme, jestli se zrovna smějeme nebo pláčeme.
a nakonec se vrátíme k té nezáživné první kapitole, kde se vlastně nic nedělo a trerou jsme jen tak přeletěli a pochopíme, že autor nemohl jinak.


zimela
05. března

Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu.
Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo.

PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.

lazarus
24. února

Věděl jsem do čeho jdu. Nezklamalo, jen překvapilo. Ta linka cest časem podle mě neopravňuje řadit Jatka mezi sci-fi literaturu. Mimochodem, hodně rušila dojem z vcelku zajímavé válečné části. I ta mě přišla dost zmatená

Allla9
18. února

Hodně zvláštní knížka. Já tento styl literatury nevyhledávám.

debreno
12. února

Bitúnok. č 5 alebo Detská križiacka výprava; je absurdným, "zbytočným" textom, bez zásadného konceptu, dodržiavania časovej logiky, bez "logického" vyústenia....neviem si predstaviť lepšiu paralelu s vojnou. Dielo, ktoré treba čítať pomaly, so snahou pochopenia nepochopiteľného, iba tak sa dá precítiť. Nepríjemné premýšľanie o tom, či sa Billy zbláznil z vojny alebo ide o sci-fi román by som prirovnal k Dickovmu temnému obrazu, kde bol ten výsledok trochu jasnejší. Ale aj tu to vieme, len nechceme vedieť. Fantastická knižka, ku ktorej sa určite budeme viackrát za život vracať.

Erbik
20. ledna

TOP protiválečný román. Pro mě kultovka.

PeterRainhard
12.11.2022

Jepice v jantaru

Román Kurta Vonneguta Jatka č. 5 (napsán r. 1969) není lehká a příjemná četba, která se nachází kdesi na pomezí mezi klasickým a postmoderním románem. Postmoderním, či spíše pozdně moderním jej nazývám proto, že jeho syžet se vzpírá popisu a děj (jak by tomu bylo v klasickém románu) neběží rovnou čarou k cíli, nenalezneme v něm žádnou rovnou cestu s ukazateli narodil se -žil – zemřel. „Jatka“ jsou spíše obrazem lidské paměti. Však vypravěčem je Billy Pilgrim (angl. Poutník), který, je zcela obyčejný, avšak vyznačuje se „výjimečnou“ schopností volně přecházet v prostoru a čase. Objevuje se v různých letech i místech, je přítomen coby divák i účinkující v jednotlivých nenavazujících scénách, které spojuje jako Ariadnina nit jeho přítomnost... Leč důležitým není ani tak on sám, ale sám labyrint lidské mysli sám, bludiště Paměti, kde se nalézají brána i východ vedle sebe, ba jsou jedním a tím samým, jen oddělené nesčíslnými prázdnými chodbami beze světla, chodbami, které tu a tam mají dveře náhle otevírající průhled v jedinečné okamžiky. Román je filmem, který je však sestříhán neobratným střihačem bez ladu a skladu, kde budoucnost je za minulostí, kde jsou okamžiky rozesety jako listy opadané ze stromu. I labyrint paměti má nesčíslné zákruty. Je pustý, mnohé v něm je dávno rozpadlé v prach. A přece jsou tu a tam porůznu rozházené zamrzlé okamžiky, strašné a drásající, banální a nudné, avšak Poutník navštíví nejen zemi, ale i mimozemskou planetu. Rachotí střelba a vojáci se vlečou sněhem do zajetí, lidé trpí. Umírá se strašně a nesmyslně, hoří města. A skok k banální scéně všednodenního života. A další skok, a Billy na cizí planetě pod cizím sluncem rozpráví s mimozemšťany… Přečasto Vonnegut uzavře krátkou scénu prostou „zatmívačkou“, stručným konstatováním „tak to chodí“. Přichází střih. A poutník je na jiném místě, v jiném čase. Stačí zavřít oči, krok, zavzpomínat… a o krok dál je zamrzlý v čase okamžik docela obyčejný, banální, groteskní, ba nudný. A v každém jednom z nich jsou lidé uvíznuvší již pro věčnost v krystalu času.

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

1