Jatka č. 5

Asi tak do strany 44 jsem přemýšlel o tom, že knihu nedočtu, že to je taková kravina bez hlavy a paty, že je to ztráta času. Vydržel jsem, i když nadšením zrovna neoplývám. Chvílemi jsem se začetl a bavil se, občas to bylo i k zamyšlení, ale celkově to vidím na pomezí 3-4*, 8. 4. 2026.

Upřímně mně kniha moc nesedla. Díky neustálému přeskakování je kniha velmi matoucí. Jediné, co oceňuji, je popis bombardování Drážďan. Náplň knihy mi velmi připomíná stylem psaný a tematikou Hlavu XII, proto dávám stejné hodnocení.

Ke knize Jatka č. 5 jsem se dostal po shlédnutí stejnojmenného filmu, který na mě udělal úžasný dojem. A mohu říci, že kniha je snad ještě lepší. Nicméně si umím představit, že nebýt toho filmu, možná bych se v ději, kde se skáče z jedné časové roviny do další a další, trošku ztrácel. Nepatřím totiž mezi plně soustředěné čtenáře. Každopádně jak film tak i kniha si zaslouží absolutorium: kniha za téma a jeho zpracování, film za skvělou interpretaci literární předlohy.
Už nechám chvály, neboť vím, že zážitek z uměleckého díla je vždy individuální a přílišná chvála může vzbudit velká očekávání, která nemusí být u každého čtenáře/diváka naplněna. Za mě ale fakt super.

Jatka č. 5 jsou mým prvním setkáním s Kurtem Vonnegutem a je to vlastně dost k zamyšlení. Čtenář si skoro chce kreslit diagram všech těch skoků v čase a toho, co na co navazuje. Jenže ono je to vlastně jedno.

Kniha má být schizofrenní, a to už od samotného začátku, kdy autor píše předmluvu jako první kapitolu knihy. Jenže vlastně to není sám autor: je to fiktivní autor, který píše o tom samém jako ten skutečný, a vypráví svůj vlastní příběh očima protagonisty, který skáče v čase, ale vlastně neskáče. Občas skutečný autor navíc rozbije čtvrtou zeď a připomene se (a aby toho nebylo málo, radši pomlčme o Kilgorovi Troutovi).

Kniha je poměrně krátká a to jí svědčí — bylo řečeno, co mělo být, a moc se v tom neplácá. Humor je absurdní a někdy dost tragikomický, ale tak je to koneckonců o válce. O smrti a zbytečnosti války je tu toho spousta a autor nám nezapomene připomenout každou smrt, ani ty „proxy“. Ostatně opakování je jedním z témat samotné knihy.

Možná při dalším čtení bude kniha o něčem trochu jiném: zase se chytnu jiné linky a jiné nechám zapadnout. Tak to chodí.

Mám ráda, když autor/autorka ví, co chce říct a podaří se mu/jí to vystihnout na malé ploše. Někdy se mi chce brečet dojetím z toho, když někdo exceluje v tom, čemu se věnuje. Třeba jako tady pan Kurt Vonnegut. Styl psaní není pro každého, může být matoucí, působit roztříštěně. Ale stojí za to ho slepovat, propojovat, počkat si, jít za absurdity a sarkasmus, kterými rozhodně nešetří. Chytré a se silným poselstvím. Hodně cením také odvahu psát v 60. letech o II. světové válce tak, že neglorifikuje jednu stranu, nečernobíle prezentuje zvěrstva a hororovou mašinérii války, ve které se (zbytečně) umírá. Tak to chodí...

„... Zapomněli jsme, že ve válkách bojují děti. Když jsem uviděl ty čerstvě oholené tváře, byl to pro mě šok. ,Můj ty bože –,' řekl jsem si, ,vždyť tohle je křížová výprava dětí.'“

Zvláštní kniha, která se těžko popisuje a která je, stejně jako válka, bohatá na absurdity, černý humor i zmar. Nakouskovaným podkapitolám člověk rychle přivykne a jsou zajímavě a uspokojivě vysvětleny zhruba v polovině knihy. Co mě překvapilo byl styl psaní a užitý jazyk, kdy bych opravdu neřekl, že je kniha stará už téměř 60 let.

Jednu hvězdu dávám, že to bylo krátký a splnilo mi to téma čtenářské výzvy. Bohužel jinak mi to totálně nesedlo - celý ten styl psaní. Přišlo mi to hrozně zmatečné. Děj jsem v tom prakticky nenašla. Asi moje chyba, to klidně uznám.

Jedna z nejlepších protiválečných knih. Prosta patosu, a tím působivější.

Domnívala jsem se, že jsem připravená na slavný protiválečný román vynikajícího autora. Autor je vynikající. A já (přes svou domnělou připravenost na čtení o válce) byla převálcovaná nihilismem, depresí a neštěstím, které Billy ztvárňoval a s ním i další lidé, kteří se třebas jen mihli kolem. Tedy občas tam nějaký cynický vtípek proběhl. Ty Vonnegut vždycky uměl.

Pro rané období Vonneguta ne až tak typický román, přesto jej v té době nejvíce proslavil. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a udělala z něj kultovního hrdinu americké literatury, jehož pověst se časem jen upevnila, přestože byl v některých (amerických) knihovnách a školách zakázán a cenzurován kvůli obsahu a jazyku. Ale právě tyto prvky Vonnegutova psaní - politická vyhrocenost, žánrová vynalézavost, otevřené násilí, agresivní vtip - pohnuly čtenáře nejen k tomu, aby se na svět kolem sebe dívali jinak, ale aby našli odvahu něco k němu říct.

Tohle není žádné sci-fi. Jak naznačuje sám autor hned na začátku, je to pokus popsat svou válečnou zkušenost prostřednictvím příběhu někoho jiného, protože autor to sám za sebe prostě napsat nedokáže. Jak se taky dá vyrovnat s vybombardováním celého historického města, plného civilistů a válečných uprchlíků? Nikdo by se asi nedivil očitému svědkovi, který po osvobození ze zajateckého tábora skončí v americkém blázinci.
Za mě je to velice chytrá, dobře napsaná a pozoruhodně strukturovaná kniha, která sice přeskakuje neustále v čase, ale postupně všechno do sebe zapadne a dává smysl. A těch Drážďan byla opravdu škoda, je to krásné město a památky na 80 let staré bombardování jsou v centru stále patrné - stačí jen obejít znovuzrozený Frauenkirche kolem dokola.

Tohle není nic pro mě. Dočetla jsem, jen kvůli Výzvě. Protože zmiňovaný seriál "Gilmorova děvčata" neznám, vybrala jsem si (velice naivně s touhou po nějakém kvalitním díle) ze seznamu v diskusi.
Hm, vedle. Nelíbilo.
Souhlasím s "ujirou", která vše shrnula o pár komentářů dříve.

Knihu jsem po prvních stránkách chtěla odložit, nesedla mi a dráždila mě. Pak jsem onemocněla a v noci blouznila, do toho se mi vybavovaly úryvky z knihy. Jako bych to pochopila. Pak jsem knihu četla s větším respektem, poslední stránky knihy mi bylo do pláče. Se synem jsme se následně bavili o válečných útocích a došli jsme k otázce, jak člověk může na druhého člověka hodit bombu?

Pouťouchlost jako ochrana před zážitky vlastní minulosti. Četlo se mi to velmi lehce a bylo to roztěkané a zábavné, v naprostém protikladu k popisovaným událostem.

Uvažoval jsem, co k této knize napsat. Procházel jsem hodnocení předešlých recenzentů a pozastavil jsem se nad tím, co napsal hanzmb. Už dlouho se mi nestalo, aby někdo vyjádřil názor tak přesně podobný tomu mému. Plně to vystihuje poznámka, že pohled důchodce je jiný než pohled maturanta. Taky jsem tu knihu četl před bezmála padesáti lety a byl to pro mě wow zážitek. Přednedávnem jsem se do ní začetl po těch letech znovu a ten pocit byl zcela jiný. Ne horší, prostě jiný. Jiný tím pohledem odžitých let a životními zkušenostmi. Každopádně za přečtení určitě stojí.

Audiokniha
Poslouchal jsem v autě a tak trochu mi to přišlo jako groteska a spojení všeho možného dokopy, co snad ani nejde. Přidání do vyprávění mimozemskou civilizaci jsem měl chvíli pocit že poslouchám Daglesovho Stopaře po galaxii.
Tenhle výběr knihy jsem zvolil kvůli ČV 2025

Tuto knihu jsem četl poprvé někdy před 50 lety po jejím 1. vydání u nás. Z pohledu té doby a hlavně dík absolutnímu minimu kvalitní světové sci-fi, která tehdy vycházela, jsem byl z ní samozřejmě nadšen. Od roku 1990 se ty vydavatelské dluhy už naštěstí dorovnaly a je s čím srovnávat. Pohled důchodce je taky samozřejmě jiný než maturanta. Dnes tu knihu už neberu jako sci-fi. Je to pro mě spíš psychologický román o rozpadu osobnosti. Hrdina už v mládí nebyl zcela v pořádku a zážitky z války + letecké neštěstí + smrt manželky ho přivedly na pokraj šílenství.
Když se zpětně zamyslím, tak důvod proč tato kniha u nás v roce 1973 mohla vyjít je jedině to, že ukazuje, jak zlí revanšisti zbytečně zničili nejkrásnější město bratrské NDR.

Bohužel mi styl psaní Vonnegutův nesedl, ač jsem již delší dobu měla v hledáčku jeho tvorbu. Kladně působí jen protiválečná zaujatost a zajímavavé, i když obehrané putování v čase. Jinak to působí jako absurdní slátanina, ukrývající se za žánrem sci-fi, kde je vše možné, bez vtipu. Bohužel,, tak to chodí,,

Výzva 2025 - Kniha od autora, jehož dílo četla Rory v seriálu Gilmorova děvčata.


Válka je vůl.
Tak to chodí.