Mánička178 komentáře u knih

Opravdu obdivuhodná badatelská práce Miloše Doležala. Tak propracovanou a neodfláknutou biografii jsem snad ještě nečetla. Tolik k formální stránce.

A samotný obsah... Nad příběhem P. Josefa Toufara se mi opravdu svírá srdce, nedokázala jsem zadržet slzy a hluboké vnitřní pohnutí. Vůbec nepochybuji o tom, že je skutečným mučedníkem, který zemřel pro svoji víru. Obdivuji sílu jeho Ducha...
Jediné uklidnění mi přináší Mt 10,22 : Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

13 27.12.2016

Nejzábavnější na tom všem je, že Nobelovku i Pulitzera dostal autor za něco tak krátkého, jako je Stařec a moře - vždyť tato novela nemá ani sto stran. Z toho lze usoudit, že na to, aby knížka byla vážně dobrá, není potřeba ukecaných autorů :) Parádní příběh.

12 26.02.2024

Ovládlo mě naprosté nadšení. Úžasně čtivou formou popsaná (ne)rovnováha světa, kdo jaký má zájem a proč. Dřívě by mě asi nenapadlo, jak moc za vším stojí geografie, ale kniha vše nasvítila z tolika zajímavých úhlů pohledu, vysvětluje motivace, řešení, konflikty, budoucí problémy (zvlášť zajímavá kapitola o Arktidě). Opravdu záslužná knížka, ze které budu i nadále hodně čerpat, a díky které je na čem dále stavět v poznatcích ohledně mezinárodních vztahů. Mimořádně působivě působí fakt, že kniha vyšla v češtině v roce 2018, kdy svět měl svoje dramatické události ještě hodně před sebou - čekala nás pandemie, útok Ruska na Ukrajinu... ale tato kniha pomohla osvětlit řadu věcí i tak... Vážně skvělá a srozumitelná kniha :)

12 31.08.2023

Jistě, holocaust si musíme připomínat, abychom na to zlé nezapomněli, ale přijde mi, že si na tom leckdo v poslední době akorát přihřívá polívčičku a už je toho prostě trochu moc - všichni ti osvětimští tatéři, porodní sestry, zlodějky knih, chlapci v pyžamu a tak dále. Co rok, to nový "bombastický" válečný bestseller, ale nebylo už to zásadní opravdu řečeno? Proto si víc cením asi těch "starých" válečných klasik nebo svědectví skutečných lidí. Deník Anny Frankové, Sophiina volba, Hanin kufřík, Předčítač...

Úmysl asi (doufejme) dobrý, četlo se to náramně (asi až příliš banálně na tíhu tématu), ale mám pocit, že z této knihy si každý bude pamatovat hlavně ten věneček, který si tak nechutně trapně fotilo tolik lidí na instagram :-/ Prostě tím, že mezi lidma začnete používat Masarykův citát, který jste si přečetli na wikipedii, se nestanete státníkem, tak tím, že napíšete knížku z války, se z vás nestává vážený spisovatel kvalitní literatury... Ale tak tvářit se tak asi pořád můžete, no... :D

12 24.01.2022

Už před delší dobou mě zaujala anotace knihy, a když jsem ji teď otevřela a přečetla si slovníček v úvodu, kterému jsem s velkým překvapením rozuměla z 99,9%, bylo mi jasné, že tohle bude "velký dobrý". Neměla jsem předem ani tušení, že Petra Dvořáková má kořeny na Vysočině, ale po pročtení hesel slovníčku mi cosi říkalo, že bude pocházet někde z blízkosti mé rodné hroudy, kde jinde by měli tak podobné nářečí, které znám především díky svojí babičce :D A nemýlila jsem se... Knížku jsem dala za jeden den, ale chápu, že ne každý zvládne se tím prokousávat tak rychle :D
Cítím opravdu velké nadšení, protože nejen řeč, ale i charaktery lidí a zejména myšlenkové pochody některých postav, na mě působily tak věrně a nevylhaně, až jsem se chvílemi děsila, že jsem se se spoustu situací setkala i v reálném životě. Prostě žádná přehnaná klišé o vesnickém životě, ale skutečnost... Někdy až mrazivě surová, ale taková vesnice prostě je, byla... (bude?). Petra Dvořáková má vesnici prostě zažitou a prožitou, proto o ní mohla napsat tak skvělou a věrohodnou knížku :) Úžasný!

12 22.11.2021

Tento román se řadí mezi legendy české literatury, ale možná je trochu škoda, že celou knihu se mi před očima odehrával ten slavný film :) Zajímalo by mě, jestli existují lidé, kteří to mají jinak :D Bylo by docela fajn představovat si hrdiny příběhu trochu jinak, po svém :)

11 04.12.2023

Tnutí do živého, asi tak bych ve zkratce popsala tuto knihu. Myslím si, že kdo ji přečetl, nikdy na ni nezapomene, ačkoli má pouze 185 stran. Grafické zpracování obálky naprosto výstižné, kombinace růžové (láska) a trnové koruny (utrpení) zcela vystihuje ambivalenci, kterou většina (asi) čtenářů po přečtení pociťuje (aspoň soudě dle komentářů).
SPOILER.
Zpočátku jsem si říkala, že mi na té knize vadí jakási zkratkovitost - jak popsala i Chesterton. Dostali jsme naservírovaného muže, kněze (vy)vrženého do "běžného" světa, nevíme o jeho cestě ke kněžství téměř nic, a to mi prvně vadilo, protože mi to přišlo podstatné. Na druhou stranu číst o podobně kontroverzní oblasti lidského života 400 stránkový román, to by asi vydržel málokdo, tudíž jsem svůj první dojem přehodnotila a docela rozumím tomu, proč tento příběh inklinuje svou délkou spíše k novele. Jednoduše jasný problém, vývoj, žádné vycpávky navíc, jsme postaveni před jasnou situaci a donuceni přemýšlet o tom, jaké (vnitřní) utrpení pedofilní člověk může pociťovat. Nám v lepším případě nezbývá než mít s nimi soucit, s psanci, kteří si podobné prokletí asi sami nevybrali... ale ani tohle nepřekryje neskutečné obavy, někoho takového potkat/mít ve svém vlastním životě. Obzvlášť toho, který se sám sebe neděsí a není ochoten s tím něco udělat...

11 12.03.2023

Spoustu věcí se dalo očekávat - že to bude chmurné, že se to bude rychle a dobře číst, že se v tom opět možná trochu poznám/e? Nicméně tentokrát už jsem se opravdu moc těšila, že to skončí a jakmile se překlopila polovina, snažila jsem se knížku na moc dlouho neodkládat, aby už to bylo za mnou, abych se tomu všemu negativismu nevystavovala moc dlouho.

Cílem bylo zřejmě vylíčit život jedné uhnané matky dobrodinky, která chce všem vyhovět a dokázat, jak je dobrá ve všech životních rolích (dcery, matky, manželky, šéfky), ale kterou zároveň každý člen rodiny rve sobecky na kusy (včetně mrtvé matky). Samozřejmě, že vše se začne hroutit... Míra opozice, kritiky, neempatie a nespolupráce ostatních členů rodiny byla vyvedena až ad absurdum a ke konci už celá situace působila vyloženě nesnesitelně. Snad smyslem nemělo být ukázat, jak rodina může někde vypadat, ale spíše upozornit, jak se do podobné životní konstelace nedostat ;-)

Takže: UF, díky, mám to za sebou :D

11 07.01.2023

Karel Klostermann patří k autorům, které má moc ráda moje babička. A tak mě kvůli ní, ale také kvůli zmínce v jiné knize Miloslava Nevrlého (v Nejkrásnější sbírce píše, že pro něj tato kniha byla zásadní), napadlo, že se do románu také pustím. A musím říct, že mě kniha nezklamala - pohraničí miluju, záhadné končiny s těžkou historií na "koncích" republiky ve mně vyvolávají tajemné a přitažlivé chvění. Obtížnost a až syrová tvrdost tehdejšího žití mě až překvapila, i když se něco podobného dalo čekat. Zarazila mě nesnášenlivost vůči "Bavorákům" (myslela jsem, že tato averze vznikla až po válkách), ale i "shovívavost" vůči zabíjení pytláků... V hlavě mi také utkvěl jeden z románových výroků, jakési stýskání, že Šumava už nebude nikdy jako dříve... A tak si říkám, že je asi údělem každé generace postesknout si, že něco nebude jako dřív... co by asi řekli Šumaváci Karla Klostermanna na dnešní Šumavu? A co my bychom řekli o té, co bude za několik desítek let?

11 02.05.2021

Cha :D
Jako fakt mě těší, že jsem neodolala a zrovna tenhle výtvor si přímo koupila, protože se k němu jistě budu vracet, až se budu potřebovat zasmát anebo když mi bude po Brně smutno :D Brno znám docela dobře a je trochu paradox, že jsem si průvodce koupila právě ve chvíli, kdy jsem se z tohohle skvělýho města, který občas nesnáším, po čtrnácti letech odstěhovala, heh :D Vlastně mi teď tak dochází, že jsem se tady možná nakazila tím druhem ambivalence, která v tomhle městě rezonuje, Brno je takový obojetný a je proto krásný a svý (a nikoliv turistů).
Prostě prostor před hlavákem akutně nesnášíte a hnusí se vám, ale když vás tady vyplivne vlak po dlouhý cestě a musíte obejít všecka ta zábradlí, tak vás to stejně chytne za srdíčko (jakýpak to jednou bude, až třetí generace vyřeší otázku, zda přesunout nádr do bažin k řece?), Špilberk vám jako hrad přijde o ničem, ale vlastně se vám celkem líbí, když na něj odněkud z vyvýšeninky vidíte, do chrlickýho biotopu se mhd skoro nedostanete, ale zas je fajn, že to tam není obložený mudlama, celkově vám město na první pohled přijde takový nic moc, ale zase: nejsou tam davy turistů. Přitom je Brno plný pokladů, o čemž tato kniha krásně vypráví :)
Co se stylu průvodce týče - přišlo mi líto, že v něm bylo docela dost překlepů :-/ A taky teda nevím, nevím, ale jeskyně Pekárna leží na uplně jiným konci města (směr Ochoz) než v přírodní památce Pekárna, která je u Žebětína (zas taková nástraha - prostě Brno, až se z toho spletl snad i autor - viz s. 165 - schválně jsem to googlila a vážně jsem tam žádnou druhou jeskyni Pekárnu nenašla :D)
ALE: Neskutečně moc mi seděl kousavej humor, i když mě, naivku, teda vyděsilo, kde všude se v Brně dá potkat dealer pervitinu :D Moc mě zaujal ten styl, kterej "střílí do vlastních řad" - sebekritickej, upozorňující na úplný šílenosti, který by "normální" průvodce rozhodně nevypichoval, např. "developerský gulag pro střední třídu", sídliště Kamechy, kde, cituji: Životní motto "Žít ve svém" je cílem samo o sobě. Nic víc zde nenajdete. Nejspíš vás napadne, zda okna ve zdech nebyla za příplatek coby nadstandard.

Ach, no zkrátka: je to láska - zažijte Brno, a to s pomocí tohohle vtipného průvodce, který vás zatáhne do Brna takového, jaké skutečně je :)

11 16.12.2020

Knížka, která má super drajv - úplně mě ten styl dostal a pohltil. Jasně, je to úplně o obyčejnosti života se všemi svými stereotypy, frustracemi, zajetostmi a klišé, ale ten způsob zachycení má opravdu grády a vážně to fungovalo a podněcovalo to v člověku nutkání číst dál, i když úplně kvůli něčemu jinému než je u románů člověk zvyklý :) Petra Soukupová to tentokrát jednoduše vzala za úplně jiný konec než všichni ostatní, pohrála si skvěle s lačností čtenáře a nakrásně si ho povodila kudy sama chtěla - perfektní! :)

11 07.02.2020

Zajímavé svědectví popisující rozdrobenost a politickou složitost Blízkého východu. Po přečtení si ještě více říkám: Díkybohu za to, že se člověk narodil uprostřed Evropy. Každopádně obdivuji nasazení autora, moc mě těší, že jsem díky jeho knize mohla o trochu více porozumět tamní situaci, i když pochopit půtky mezi množstvím válčících frakcí, (samozvaných) vlád a dalších zájmových skupin představuje pro laika zřejmě příliš velké sousto. Respekt před Jakubem Szántó, že svoje zkušenosti a zážitky dokázal takto čtivě sepsat, ale hlavně za to, že tím zpravodajem vůbec byl a všecko to na Blízkém východě absolvoval :)

11 26.01.2020

Uá, to zase bylo... Radka Denemarková, která vás podrtí na prášek, vcucne do hloubek, přisaje se na vás svými slovy a nepustí, dokud nemáte přečteno.

Už to zajímavé a netradiční váhání, kterou částí začít - modrou x oranžovou? Ohněm x vodou? Pak vám dojde, že to je vlastně jedno, kdyby ne, tak by tam na vás nějaká malá mrkvička na provázku, za kterou jít, koukala. Volba padla na oheň - a opravdu - je to provázané, stačí se mít trochu na pozoru...

Kobold jako střed terče a od něj se paprskovitě propíjí celý příběh do minulosti i do budoucnosti. Kobold, který je propojen s několikerými osudy, které ovlivňuje, aniž to dokonce někteří účastníci vědí. Ale vy to díky spisovatelce vidíte.

Dloubání se v bolavých a hnisavých ranách - je to náročné, máte chuť knížku hnusem a zlostí odhodit. Dochází vám, co všecko se může podělat tím, když má člověk strach, donutí vás to přemýšlet nad tím, že v životě kolikrát nejde jen o vás samotné. Že např. svou nečinností můžete ovlivnit i druhé, svoje děti...

Na Radce Denemarkové mám opravdu moc ráda její hraní si se slovy. Její krátké věty, útržky. Mám radost, když tyhle náznaky a neexplicitní jazyk dokážu následovat a dešifrovat. Želbohu se to nedaří ve velké části, ale asi by bylo moc nudné mít zodpovězeny všechny otazníky... 4*

11 13.07.2016

Byla jsem zvědavá, jaké to bude, když jsem četla tak rozporuplné reakce. Těšila jsem se, že se pobavím a ani by mi tak nevadilo, že to nemá v sobě žádné myšlenky, jak tu někdo kritizoval... Ale toto opravdu bolelo. Přirovnání "literární Kameňák" to vystihuje myslím na výsost přesně. V každém odstavci nacpaný "rádobyvtip", až to po čase bylo opravdu zoufale únavné... Humor postavený na sprostých slovech hraběte, ožralé hospodyni, protivném kastelánovi, věčně depkující matce - takto cílený humor opravdu zapadá k naší národní povaze... Když bych rýpala do detailu: Vypravěčka, která se učí česky, ale ví, kdo je to "kyrysník"? Autor podle mě spoustu věcí nedomyslel... Myslela jsem, že dočtu do konce, ale utrápila bych se do úmoru... Poslední kapkou byly věty:
"Pak jsem šla s Olinem a Laďou (pozn: psi) do parku. Jejich močové měchýře jsou nejspíš bezedné, neboť značkovali každý strom, kolem kterého jsme prošli. Taky dost kadili."
Tomuto se má člověk smát? Toto má být oddechové čtení? Pro mě jednoduše totální brak, kterým si člověk akorát zaplácal mozek, který mohl věnovat bohulibější činnosti... Přidávám na seznam knížek, které mě děsí... :D

Pro mě opravdu nezapomenutelná kniha řešící mezilidské vztahy v několika rovinách, které autorka mistrně zakomponovala do sebe navzájem...

Originální příběh, který odráží úskalí vztahů mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi, mezi dospívajícím a okolním konformním světem, resp. tím jak do něj člověk nezapadá, mezi milujícím a milovaným... Až potud se jedná o látku, kterou řeší každý román pro dospívající dívky.

"Řekni vlkům, že jsem doma" však v sobě nese mnohem více. Popisuje vnitřní svět dívky, která se vypořádává s otázkami, které neřešil leckterý dospělý člověk:
Jaké to je vyrovnat se se smrtí blízkého člověka? Se smrtí někoho, koho by člověk vůbec milovat neměl, protože ostatní svět by tuto lásku odsoudil a nepochopil? Se smrtí lidí trpícími nemocí, která tehdejší společnosti nahání až panický strach?

S "malou" June bude jistě sympatizovat leckterý introvert, který nemá mnoho přátel, leckterý samotářský Krokodýl, který na okolí působí podivínsky :), lidi, kteří vědí jaké to je milovat toho nesprávného člověka a kteří se se smrtí už někdy v životě museli vypořádat... za mě pět hvězd...

11 27.12.2014

Tuto knihu jsem si ke čtení vybrala kvůli tak přízemním důvodům jako je úderný název a idylicky vymalovaná obálka (:D), jednoduše mě primárně zaujalo vizuální pojetí celé této románové série pro ženy. Až na pár neuvěřitelných náhod, zvláštních motivací postav a za vlasy přitažených situací se to dalo číst... Průběh očekávatelný, ale právě pro tuto předvídatelnost po tomto druhu literatury asi ženy sahají :D Očekávání tudíž splněna :)

10 16.02.2024

V těžkém okamžiku života, kdy lidé nenachází slov kvůli bolesti ze ztráty, dokázal Miloš Doležal tato muka vzít a přetavit je, překovat v hluboce niterné verše, které se můžou dotýkat i našich niter. Bolest, láska, stesk, vztek, strádání... a spousta květin - toho všeho je plna tato útlá sbírka. Ocenění mu moc přeju, stejně jako lásku, kterou zase našel :)

10 06.11.2023

Musím říct, že skupinka šedovlasých starších vlasáčů, titulovaná jako "bojovníci proti establishmentu", která se tu a tam přede mě odněkud vynořila, mě nikdy nějak přímo do hloubky nezajímala. Člověk o nich něco trošku věděl (věznění, Plastici), ale jít v pátrání o věcech hlubších za tyto hrubé hranice mě nikdy nějak zvlášť nelákalo. Myslím, že můj zájem o Magora poprvé podnítil knižní veletrh v HB, kdy ve stánku jednoho nakladatelství přede mnou najednou stál úhledně srovnaný sloupek Magorských modliteb. Magor a modlitby? Překvapení mě zastihlo v mé slepé nevědomosti... Letmo jsem pár básní přelouskla a, světe div se, zaujaly mne moc (a to můj styk s poezií byl do té doby v podstatě velmi skromný). Tudíž za patřičný obnost putovaly do mé knihovny. Další mezník představoval dokument o Bohuslavu Reynkovi - Blázen jsem ve své vsi. Pro mě naprosto zásadní TV film, kterým se nesou milované básně BR, přednášeny nepopsatelně krásným klidným hlasem "někoho". Jen jsem si říkala: wow, fakt skvělý hlas, který úplně hladí. A tím "někým" s hladivým a mírným hlasem byl Magor! Třetí výhybka, která mě zavedla k důslednějšímu "poznání" těchto dějin jednoho života, bylo vyhlašování cen Magnesia Litera a Marek Švehla (toho mám docela ráda), proto se po této třetí "ráně" mezi oči napsalo Ježíškovi: moc prosím, přála bych si tu knížku o Magorovi! Přání bylo vyslyšeno, ovšem svazek přistál v knihovně a čekal na mě, až nastane ta správná konstelace hvězd. V tlustých knihách si vyloženě medím, ale někdy prostě musíte počkat, až okolnosti nazrají a vesmír připraví takové podmínky, abyste tu knihu mohli dát pokud možno bez přerušování... díky Bohu - planety vstoupily do průsečíku nikoli až na důchod, ale dříve, stačilo počkat asi čtyři roky a... nyní nemám slov. Upřímně hodnotím tuto knížku jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy měla možnost číst. Šíře kontextu, do které autor zasazuje Jirouse, je nevídaná a opravdu komplexní - dozvíme se mnoho nejen o něm, jeho životě, ale též o mnoha dalších lidech, kteří byli na underground navázáni, mozaika jednotlivých kamínků se skládá jedna radost. Jirous zdál se být vážně "divous" - figura záhadná, unikátní - obdivuju jeho rozhled a umělecké schopnosti, poezii, něhu... a na druhé straně mě lekají jeho temné strany... Vážně zvláštní osud člověka, mohl vlastně vyniknout asi jenom díky tomu, že musel a měl s kým bojovat. Závěr jeho života ve mně vyvolával smutek... ovšem bojem bylo sklizeno ovoce, které nyní můžeme jíst, tedy tato jeho oběť nebyla patrně marná. Jsem moc ráda, že jsem ho mohla poznat o něco víc, moc díky za tuhle knihu!



Edit: 29/9/23 Zajímavé hodnocení této knihy poskytla Dáša Vokatá nadačnímu fondu 8smička do knihy/katalogu k humpolecké výstavě Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi, kde Marka Švehlu kritizuje, že neposkytl zcela pravdivý obraz Magora. "Jednou jsme se bavily s Dášou Havlovou a ona říkala, jak k nepoznání změnili obraz Václava Havla lidi, co ho neznali. Dáša řekla přesně tuhle větu: Když jsem to přečetla, tak jsem měla pocit, že jsem žila s úplně jiným mužem. - Já mám to samé, když jsem si přečetla knihu Magor a jeho doba."

10 30.04.2023

Ládíka mám fakt ráda a díl o Česku se mi hodně líbil. Určitě se vydám do muzea samorostů, protože nutně potřebuju vidět tu vázu, kterou prohodil Kodet sklem v Pelíškách... To mě totálně rozesmálo, že někde existuje :D Bylo mi ale docela líto, že jel autem a už nechodí pěšky, i když i díky autohistorkám jsem se taky zasmála, ne že ne :) Chápu, že se možná obával, že už pěškopisy budou na jedno brdo, tak trochu mění styl, už po Evropě se vydal stopem... Co mě ale štve je, že Vysočinu totálně "ošulil", to teda vidím jako velký dluh! Celou tu Moravu tak nějak rychle přeskákal :D Oceňuji ovšem i "naučnou" stránku knihy, je přínosná a zajímavá. Celkově mě knížka krásně naladila, udělalo mi to radost. A úplně souzním s jednou z posledních vět, kdy při nákupu letenky do Portugalska řekl: "A nepojedeme radši do Jeseníků?" Po několikaletém cestování po světě jsem totiž začla cítit úplně to samé... Doma je doma a já se moc těším na přednášku a na další knížky... Ať se daří! :)

10 30.11.2022

Těžko říct, jestli současný člověk dokáže docenit tuto "klasiku" - asi ne úplně zcela. Některé pasáže a metafory působí nádherně i dnes, některé úseky se však zdají být asi už příliš vzdálené a odcizené, třeba svým "neznámým" jazykem a obraty, které aby dnes člověk pohledal... Průměrný středoškolák podle mého názoru absolutně nedokáže rozklíčovat hodnotu této básně, proto bylo fajn se k ní vrátit v dospělosti a alespoň trochu se jejímu porozumění přiblížit. Doslov vydavatele s komunistickými agitacemi raději hned mažu z paměti...

10 28.12.2019