Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě

Je příšerné, že jdeme jako lidstvo v podstatě z války do války, větší nebo menší, ale vždycky se najde dost důvodů pro další válku. Szántó je asi založením dílem dobrodruh a dílem blázen, protože dobrovolně podstupovat takové riziko není pro většinu z nás přijatelné. Ale čte se to dobře. Pokud znáte trochu války kolem Blízkého východu, bude vám knížka ještě o něco blíž.

Kniha vás posadí na zadek obsahem a strhne tím, jak je napsaná. A bude vás bavit. Občas se budete smát, občas žasnout a cítit dojetí.

Jakub Szántó, znalec a milovník blízkého východu, ať už ho k tomu vede jeho krev, či ne.

* Tak tohle mě bavilo víc, než jsem čekala... nutilo mě to číst pořád dál. Místy zajímavé, místy údiv, místy humorné.
* Žurnalistika, válečná - vždycky jsem obdivovala tyhle blázny kteří nasazují svůj krk aby byly tam, odkud je třeba informovat.

* Co všecko se skrývá za dvěma větama reportáže, která musí být nejen aktuálně rychlá ale i přesná.
* Čte se to fakt samo.
* Poklona novinářské paní manželce za obrovskou dávku pochopení zdaleka nejen za několikaletý pobyt celé rodiny v neklidné Izraeli.

Všechno je to krásný. To že musíme mít své zpravodaje v konfliktech chápu. Přesto si nemůžu odpustit myšlenku, že tyhle lidi by neměli mít děti - alespoň ne s sebou v neklidných zónách

Zajímavý a pro mě obohacující vhled do práce zahraničního televizního zpravodaje. Musí to být obrovský nápor na psychiku vidět na vlastní oči všechny ty hrůzy.

Současný svět připomíná doutnající sud prachu, pro běžného konzumenta zpráv je nemožné udržet si přehled o rozložení sil v komplexních konfliktech a logicky upadá do tzv. racionální apatie. S tím se snaží bojovat novináři jako Jakub Szántó. Do této knihy poskládal střípky ze svých misí v různých částech světa v posledních dvou dekádách a ukazuje lopotu válečných zpravodajů, kteří v oprýskaných džípech, neprůstřelných vestách a s kamerou na rameni jdou vždy „ještě o jednu ulici dál“ a pak v polních podmínkách stříhají reportáž a odesílají ji do Prahy přes satelit, aby lidem doma ukázali, jak to zrovna teď vypadá na druhém konci světa. Někdy je to spíše adrenalinové dobrodružství, jako při lovu pirátů se švédskými vojáky nebo při návštěvě premiéra Topolánka na předsunuté základně kdesi v afghánské poušti, kde po boku U. S. Army bojovali čeští speciálové. Většinou ale jde o převraty a konflikty, které se v knize poněkud slévají – Blízký Východ, Gruzie, Jemen či Libye –, což jen posiluje dojem, že „válka se nikdy nemění a války nejspíš nikdy neskončí, protože tvůrčí energie lidstva je vyvážena jeho schopností ničit“. Arabské jaro ukázalo, že revoluce přinášejí nejen euforii z konce nenáviděného režimu, zpravidla ale také anarchii a násilí, kdy se z krásných zemí s bohatou historií stávají rozpadlé státy, kde nic nefunguje a o moc se perou různé ozbrojené skupiny, nezřídka se zahraniční podporou. Symbolem tohoto zmaru je obraz Syřanů kácejících olivovníky, aby se v zimě mohli ohřát… Szántó doufá, že jeho reportáže „někoho“ vyburcují, aby „něco“ udělal se vším tím utrpením, jenže sám dodává, že jsou dávno pryč doby, kdy Západ dokázal pomoci umírněným povstalcům konsolidovat moc; dnes mají navrch různí islamisté, dobře vyzbrojení, organizovaní i motivovaní. Přesto má práce těchto novinářů smysl, zachovávají-li si nezávislý pohled v dnešní záplavě aktivistické žurnalistiky. Nejvíce patrné je to u konfliktu v Gaze, kde se zraky světa vždy soustředí na civilní oběti izraelských útoků, zatímco Szántó doplňuje kontext, že Hamás svá odpaliště raket umisťuje vedle nemocnic a škol naprosto cíleně.

Audiokniha
Při sledování zpráv si ani neuvědomíme, co všechno stojí za takovou krátkou reportáží z místa dění.

Kniha sestává z velmi zajímavých kapitol pojednávajících o životě válečného zpravodaje. Své místo tu má vše - popis techniky, dramatické situace, beznadějné situace, ale i dopad na rodinu novináře. Jako celek to však trochu působí chaoticky, skoky v čase a místě šly jistě spojit lépe.

Jestli chce někdo pochopit, jak náročná je práce zahraničního zpravodaje a co všechno musí zpravodajové absolvovat kvůli párminutové reportáži, asi není lepší kniha než tato. Jakub Szantó má tu výhodu, že není vystudovaný novinář, ale zabývá se dějinami Blízkého východu, čímž je k podobné práci předurčen asi o něco víc, protože se alespoň orientuje v základní problematice. Tu se snaží předat i čtenářům, ale tamní struktura je natolik složitá, že to prakticky není možné a nelze jednoznačně určit, kdo je ten špatný a kdo dobrý. Je až fascinující, s čím se při své práci autor musí potýkat a co je nucen absolvovat, aby "průměrnému" divákovi předal základní informace. Je každopádně jasné, že on sám musí být trochu "blázen", když s rodinou na krku je schopen všechno toto podstupovat a ze dne na den odletět do centra válečných bojů. Vše předává čtivým a svižným stylem, v němž nechybí humor, částečně nadhled, ze všeho ale čiší zvláštní láska k neklidnému regionu, který se autor snaží pochopit jako celek. Ono časové přeskakování není úplně komfortní a chvilku trvá si na něj zvyknout, není to ale zásadní problém, protože ačkoli čteme o událostech starých třeba deset let, mohly by se dít (a bohužel se dějí) i dnes a velký rozdíl mezi nimi není. I když se čtenář v některých pojmech určitě ztratí a orientovat se v tom, kdo stojí na jaké straně, je hodně těžké, kniha stojí za pozornost, protože nabízí svým způsobem unikátní náhled na extrémně složitou problematiku a zároveň i vhled do duše muže, který svou práci nechápe jen jako profesi a rutinu, ale jako poslání, které se snaží dělat co nejlépe. 75 %

Válka je hnus. To je nejsilnější dojem po přečtení. Je to i autorovým cílem, zveřejňováním detailů konfliktů budit proti válce odpor. Nechápu ale, proč zároveň doslova křičí nadšením v armádní helikoptéře nad Bagdádem a oslavně píše o pobytu na americké letadlové lodi během bojové mise.

Jsem skutečně strašně ráda, že jsem se nenarodila někde na Blízkém východě. Setkání třech kontinentů musí být pro soužití různých kultur a náboženství hodně o toleranci. A té má lidstvo ze všeho nejméně. Chvilku dokáže být tolerantní, ale po čase otupí a nakonec zvítězí sobeckost, závist, zloba a touha ublížit. A proč? Jenom proto, že někdo vypadá jinak. Že věří v jiného Boha? Pan Jakub Szántó zaslouží můj absolutní obdiv. Z počátku jsem nechápala co ho nutí být stále v centru dění, ale pan Jakub mi to na konci této knihy vysvětlil. Považuje svou práci za jediný možný způsob jak lidem sdělovat, že se děje něco špatného a jeho snahou je probudit jejich srdce a snažit se tak zabránit dalším válkám. Kniha je napsána velice poutavým způsobem a díky tomu jsem si dokázala velice reálně představit, jaké to musí být v místech zasažených válkou pro reportéry hrozné. Audiokniha je načtena naprosto dokonale a načetl ji pan David Matásek.

Jakuba Szanto zná snad každý, kdo sleduje zpravodajství. Válečný zpravodaj, který se orientuje hlavně na Blízký východ zažil na vlastní kůži nespočet konfliktů - Libye, Somálsko, Turecko, Sýrie, Kuvajt, Jemen, Izrael, Gruzie, Rusko i Ukrajina, Irák, Irán, Afghánistán. Už jen u výčtu těch zemí si říkáte, sakra proč se tam pořád něco děje.

Zprvu vám možná bude při čtení trochu vadit organizace jednotlivých kapitol, kdy konflikty nejdou jasně za sebou. Název knihy vám ale napoví, že tady nejde o to, jasně a stručně popsat historii konfliktu, ale spíš čtenářům nastínit to, jaký je ten život ve válce, když se zrovna moc nebojuje.

Doporučuju.

Čtivá kniha napsaná opravdu brilantně. Autor není žádný suchar, takže text má správný říz. Lehce se mi četly i kapitoly, které jsem si myslel, že mě až tak zajímat nebudou. Kniha je zároveň studnicí užitečných informací historických i zeměpisných.

Náhled do různých válečných konfliktů Blízkého východu očima novináře, který je popisuje tak jak je viděl, zažil a zároveň čtenáři nepodsouvá kdo v nich je ten špatný a kdo dobrý.
Čtivá kniha, rychle ubíhající, s trochu, pro mě, zvláštně řazenými kapitolami.
Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací.
Uvítal bych na vnitřní obálce mapu. (geniální nápad u Etzlera teď mi bude chybět všude)

Neskutečně zajímavá a čtivá kniha. Navzdory vážným tématům jsem se i párkrát zasmála, styl psaní Jakuba Szántó, kteří někteří kritizují, mi sedl skvěle. Občas mě trochu mátlo, že události nejdou časově za sebou, ale na přeskakování jsem si rychle zvykla. Bylo to hodně informačně nabité, často jsem dohledávala historické souvislosti atd., takže jsem si i doplnila pár mezer ve svých znalostech, což je super. Oceňuji u autora to, že i přes hrůzy, které musel zažít a na vlastní oči za tolik let vidět, zůstává lidský a objektivní.

Opravdu velmi hodně čtivá kniha. Obsahuje jednotlivé příběhy z válek všude na světě. Tyto příběhy nejsou nijak seřazeny. Ale to vůbec nevadí. Jsou totiž z míst, kam se kromě vojáků dostane skutečně málokdo a ještě méně lidí ze zpět vrátí živí a zdraví. Nejvíce příběhů je z válek v muslimském světě, jak jinak.

Čekal bych, že kniha z válečných konfliktů napsaná novinářem bude super zajímavá. No, některé kapitoly (hlavně letadlová loď) byly obsahově celkem zajímavé, ale ten styl psaní. No větší nudu už jsem dlouho nezažil.

Ovšem musím hodnotit pozitivně to, že ač jakožto apolitický člověk vůbec nemám přehled kdo je v těch konfliktech dobrý a kdo zlý, tato kniha mi potvrdila, že to nelze jednoduše říci. Tedy pokud tam nefiguruje nějaká fanatická náboženská frakce jako (nejen) Islámský stát.

A pak jsme se dozvěděli ještě jednu věc, autor je naprostý magor, když místo poklidu s rodinou dobrovolně vyráží do nejnebezpečnějších míst na světě.

Válečný zpravodaj je job pro nemnoho odvážlivců, to nám v této knize autor názorně ukázal. Jednotlivé příběhy, spíše samostatné reportáže, nejsou nijak časově nebo místně navazující a tak je čtení nepříliš přehledné. Také možná proto je zde mnoho opakování a popisů známých událostí z nedávné historie. Také Blízký východ není příliš atraktivní, alespoň pro mne. Nejsem tedy knihou příliš nadšen, ale autorovi tleskám.

Přiznám se, že před rozečtením knihy jsem netušil, co všechno pan Szántó ve své novinářské kariéře zažil a kde všude se ocitl, proto jsem nevycházel z údivu. V žádném případě mi nepřišlo, že by se s postupujícími kapitolami stávala kniha monotónní. Každý jednotlivý konflikt v dané zemi byl jedinečný a nesl v sobě odlišnou historii a příběh. Právě přiblížení životního příběhu zdánlivě obyčejných lidí, s nimiž se autor setkal, považuju za to nejcennější na knize. Oceňuji i nezbytný kontext v jednotlivých kapitolách, kterým autor ve výčtu nekonečných konfliktů dal na srozuměnou, o co ve skutečnosti jde.
Musím rovněž vysoko hodnotit Szántóvu češtinu a originální slovní obraty a přirovnání. Ne každý by něčeho takového byl schopen.
Po čase mi přišlo, že je škoda, že chybí chronologičnost, která by celkovému stylu vyprávění možná více prospěla a učinila ho ještě dynamičtějším. Na zážitku z četby to ale nakonec nic neubralo.

Jakube, můj vjem z tvé knihy bohužel narušil fakt, že jsem tě zařadil na konec triptychu Etzler, Řezníček, Szántó a už jsem byl poněkud unaven z těch reportérských hrůz a poznatků. Navíc ve své knize cestuješ z konfliktu do konfliktu, čímž kniha, alespoň do té fáze, kam jsem dočetl, začíná být poněkud monotonní.
Co nelze nijak ponížit je tvá profesionalita, zaujetí a erudovanost, s jakou celou problematiku nahlížíš; věřím, že až odplyne silný vjem z tvých předchůdců, rád se k tvému vyprávění navrátím.

Velice čtivé, objektivní a lidské. Pomůže pochopit příčiny většiny blízkovýchodních konfliktů na jehož konci ovšem zůstává ono trpké: nikdy to neskončí. Kniha ukazuje, že muslimové nejsou po krvi lačnící bestie, ale mnohdy nesmírně přátelští a pohostinní lidé. Na druhou stranu bojovat, a to především opravdu se zbraní ruce, k nim zkrátka tak nějak patří. JS je neskutečně statečný člověk a v televizi to opravdu vypadá, že se nic moc neděje a přitom jim skoro vždycky hoří koudel u zadele.

Knihu jsem četla v srpnu 2021, ve chvíli kdy moc v Afghánistánu převzal takřka bez odporu Islámský stát. Ačkoliv se mi svírá srdce úzkostí, co bude s těmi lidmi o kterých JS píše (fixeři, tlumočníci, obyčejní lidé, ženy), tak se nemohu ubránit dojmu, že Američani a EU pochopili, že dokud si Afghánci nebudou chtít sami pomoct, tak se nic nezmění. Prostě ten systém se asi musí rozložit sám. Podobně padl komunismus.