Kobold

kniha od:


Koupit

Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí) je dvojromán. Dva příběhy v jedné knize jako dva živly — voda a oheň, který viděné přetavuje. Nebo dvě řeky slité v jeden tok? Je to kniha o podobách neudolatelné lásky a rafinovaného násilí. O tom, jak lidskou existenci předurčuje rodina, do které jsme vrozeni, či ideologie, v níž se namočíme. O společnosti okoralé dovnitř i k okrajům, ke všem „slabším“, vnímavým. Muka těchto postav jsou chorobami naší doby. A zdro­jem těchto muk jsou zdá se Koboldové. Kobold volně navazuje na knihy A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006) a autorka jím završuje svou trilogii o středoevropském dvacátém století....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71154/kobold-aJY-71154.jpg 4.1102
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (31)

Kniha Kobold

Přidat komentář
MilaSliacka
05. října

Některé knihy jsou výzvou a Kobold patří k nim, v tom nejlepším slova smyslu. Je zde mnoho vrstev, které se vzájemně překrývají a jsem si jistá, že jsem na první přečtení neobjevila všechny. Literární jazyk v modré části je vesměs je poetický, chvílemi vyplave na povrch drsný realismus a v neposlední řadě je zde mnoho skvělých filozofických myšlenek. V oranžové části se autorka drží spíš reality, i když i tady najdeme spoustu metafor. Na konci se obě části potkávají, jak v příběhu, tak na papíře. Je to přesně ta kniha, kterou když si přečtete s odstupem času a v další životní etapě, objevíte v ní nové věci. Nabízí se pořekadlo; nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

lencin
27. září

Dvojromán. Závěrečný díl trilogie.
(2014)


Mibaf
24. září

Dočetl jsem pouze oranžovou část románu. Modrá už byla nad moje čtenářské síly...
Knihu tedy ponechávám bez hodnocení, ale shoduji se s názorem, že si k ní musí každý najít svojí cestu... Mě se to povedlo jenom z malé části a tak jsem se prostě rozhodl, že než utrácet svůj čas při čtení složité snové kompozice, budu raději číst něco jiného.

Susan94
07. září

K této knize si musí každý najít svojí cestu. Jsem ráda, že já si jí našla, skvělý dvojromán. Doporučuji začít "modrou" částí. Nechce se unášet na vlhách vět a souvětí do nitra příběhu. Iritující kompozice, na kterou si postupem času zvyknete a bude hltat stránku za stránkou. Autorka jasně vymezuje svoje názory a vdechuje život zajímavým postávám. Člověk prostě musí přemýšlet o myšlenkách a hlavních metaforách. Nikdy neuškodí si takovýto styl prózy přečíst. Obohacující.

EmiClare
31. srpna

Už druhá kniha od této autorky, kterou odkládám nedočtenou. Asi to prostě není pro každého.

Bublinka78
07. srpna

Znepokojivé a iritující čtení, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, i když mi zprvu trvalo, než jsem pochopila, kdo je Kobold. Připadal mi jako nějaká sci-fi postava. Děsivá, manipulující, ale zároveň postava, která vás přitahuje. Jako by to byl jen výplod Helliny mysli. Knížky Denemarkové se mi prostě líbí. Líbí se mi, jak píše. V tom, co mně ale na jejich knihách fascinuje, je něco zvráceného.

MichelleS
26. května

Tíživé téma domácího násilí a jeho následků pro celou rodinu a situace lidí vyloučených z "normální" společnosti kvůli handicapu či jiné odlišnosti. Díky úžasné práci s jazykem je tohle čtení požitkem. Sice už bylo vše napsáno, příběhy se opakují,ale tady je jasný důkaz, že lze čtenáře překvapovat originalitou na každé další stránce.

mirektrubak
22. dubna

„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem.“

Vzhledem k tomu, že jsem Kobolda četl jako e-knihu, odpadlo váhání, kterým živlem je správné začít – jako první přišla na řadu voda. A ta byla chladná a temná a Radka Denemarková mě v ní držela hlavu pod hladinou tak pevně, že to bylo skoro až k nevydržení.
V interakci s psychopatem je normální člověk vždy výrazně znevýhodněn – naše instinkty i životní zkušenosti nám velí předpokládat, že na druhé straně bude někdo jako my, někdo reagující v rámci očekávaných mantinelů. V Koboldovi jsme mimořádně nelítostným způsobem přesvědčováni o tom, jak hluboce mylná je tahle představa. Kobold ke zotročení svého okolí využívá všeho, co mu ostatní nabídnou: každé slabosti, každého soucitu, každého zaváhání. Jakákoli lidskost je odhalena a jako na slabé místo je na ni zaútočeno. Hrozivá je na tom ta bezmoc, bezvýchodnost – protože jediným způsobem, jak se Koboldovi účinně bránit by bylo stát se sám Koboldem, tedy brutálním monstrem bez empatie.
Silným motivem v příběhu byla jakási kontinuita krutosti – tím, že Hella zlo nezastaví, nejen že neochrání sebe, ale dovolí zlu vykonávat své dílo na vlastních dětech. V některých chvílích jsem měl tendenci se na ni pro její pasivitu hněvat, ale s odstupem pár dní po dočtení mám pocit, že tohle je přesně ten špatný pohled na věc – že neviníme zlého člověka za zlo, které působí, ale oběť za její slabost tváří tvář protivníkovi, kterému nemá sílu čelit.

Druhá část knihy mě zaujala méně, ale jen nepatrně méně. Emoce ve mně dokonce vyvolávala větší – vždyť necitlivost se zde neděje prostřednictvím narušené osobnosti, ale produkuje ji garant spravedlnosti, tedy stát – všem na očích a se všeobecným (v knize spíš tušeným) souhlasem. Představit si, že se v naší zemi právě teď dějí podobné případy, není vůbec složité
Krvepolský v této novele připomíná Euchrida, jak ho popsal Nick Cave v knize A uzřela oslice anděla, ale zdál se mi vykreslený trochu příliš schematicky a subjektivně jsem ho vnímal jako nejslabší postavu celého dvojrománu. Přesto – jak se nevyhnutelně blíží ke střetu svých vysněných představ s realitou, začal jsem se o něj dost bát. A ještě delší dobu po dočtení se při přemýšlení nad ním nemohu zbavit otázky, jak to vlastně je s naší krásou a hodnotou: jsme takoví, jací se vidíme, nebo jaké nás vidí ostatní?

I přes roztříštěné vyprávění, ve kterém jsem zcela jistě nerozklíčoval správně všechny významy (zejména tedy v Přebytcích něhy), se mi zdálo, že hlavní motivy nejde přehlédnout. Přímo na nás ze stránek křičí. Protože na nás mají křičet, mají vyvolávat úzkost, snad až nevolnost. Paní Denemarková totiž emoce nehodlá tišit. Nehodlá nás šetřit a nedovolí nám si myslet, že násilí na slabších se nás netýká. Sugestivností svých příběhů nás mění z pozorovatelů na účastníky.

1

Doporučujeme

Rekonstrukce
Rekonstrukce
Bestiář
Bestiář
S hlavou v oblacích (pejru)
S hlavou v oblacích (pejru)
O rodičích a dětech
O rodičích a dětech