1. Domů
2. Autoři
3. Radka Denemarková
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 12
• Bazar 6
• Životopis
• Citáty 25
• Diskuze 14

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih Radky Denemarkové

A já pořád kdo to tluče

„Tohle bylo zvláštní a vůbec mi to nesedlo. Několikrát jsem myslela, že už se chytám, ale pak jsem se zas utopila v prapodivném textu. A ty vulgární výpady? No možná jsem to jen nepochopila a ani moc pořádně nevím, co jsem četla. Ačkoli místy přišly zajímavé myšlenky, nějak propluly kolem mě. Kdyby nebyla tak krátká, tak bych ji odložila. Již dříve jsem poslouchala Spací vady a ty se mi líbily moc. Nejspíš dám autorce ještě v budoucnu šanci.“... celý text
— lulucinax

---

Peníze od Hitlera

„Pokud chcete příběh, který se vám zaryje pod kůži a donutí vás přemýšlet o lidské povaze, tak toto je kniha přímo pro vás. Sledujeme osud Gity Lauschmannové. Mladé dívky, která přežila koncentrační tábor a v roce 1945 se vrací domů do vesnice Puklice. Jenže místo klidu a objetí narazí na nenávist. Její sousedé, kteří se mezitím zabydleli v domě její rodiny a rozkradli jejich majetek, ji nevidí jako oběť, ale jako vetřelce. Jako "Němku", které je potřeba se zbavit, aby nemuseli vracet to, co ukradli. Příběh se prolíná mezi rokem 1945 a 2005, kdy se stará Gita vrací, aby se dočkala aspoň náznaku spravedlnosti. U hodnocení stylu psaní budu upřímná – kniha je emočně na 5/5, ale styl psaní mi nesedl úplně stoprocentně. Denemarková píše velmi zvláštně. Věty jsou často krátké, strohé a úsečné, skoro jako byste četli hlášení. Jenže do téhle strohosti autorka vkládá neuvěřitelně moc metafor a přirovnání. Místy mi to přišlo až moc "květnaté" a překombinované. Člověk se soustředí na drsný děj, a najednou ho zastaví složité souvětí plné obrazů, které působí až moc literárně. Kvůli téhle nevyváženosti mi chvíli trvalo se do knihy začíst a udržet tempo. Název Peníze od Hitlera je ironie. Gita, ač židovská oběť, je onálepkována jako ta, co patřila k německé straně, protože mluvila německy. Je to symbol toho, jak snadno si lidé ohnou pravdu, aby si omluvili vlastní špatné svědomí a touhu po cizím majetku. Je to kniha o vině, kterou nikdo nechce přiznat, a o tom, že minulost nás vždycky dožene. Je to o tom, jak snadno lze někoho onálepkovat, aby se ospravedlnilo násilí a krádež. Zlo je v nás.“... celý text
— zuzi.cte

---

Čokoládová krev

„Radka Denemarková nám v románu „Čokoládová krev“ představuje fascinující literární kaleidoskop, kde se prolínají životní příběhy Boženy Němcové, George Sand a Johna D. Rockefellera. Autorčin odvážný přístup k těmto historickým postavám vytváří originální a hlubokou knihu, která zaujme čtenáře ze všech úhlů pohledu. Na první pohled se může zdát, že spojení mezi Boženou Němcovou, George Sand a Johnem D. Rockefellerem není zjevné, avšak Denemarková nám ukazuje, že i přes zdánlivou nesouvislost mají tito lidé společné rysy, jako je odhodlání a touha po úspěchu. Autorka nás zavádí do 19. století, ale její způsob vyprávění dělá příběh aktuálním a relevantním i v dnešní době. Jedním z hlavních témat románu je otázka tvorby a podmínek, za jakých mohou autoři tvořit. Denemarková se nebojí postavit tuto otázku ve spojitosti s postavou Boženy Němcové a vytvořit tak prostor pro hluboké úvahy o svobodě a tvůrčím procesu. Zároveň se v knize objevuje mnoho dalších historických osobností, které obohacují příběh a přinášejí nové pohledy na dobu, ve které žily. Jazyk románu je dalším přínosem. Denemarková se hravě pohybuje mezi různými styly a hledá hranice jazyka, čímž přináší do textu dynamiku a originalitu. Struktura bez tradiční dějové linky podporuje atmosféru bezčasí a umožňuje čtenáři prozkoumávat mikrosvěty postav. Celkově lze říci, že „Čokoládová krev“ je výjimečným přírůstkem do literární tvorby Radky Denemarkové. Její schopnost spojit minulost s přítomností, vyprávět silné příběhy a vytvářet hluboké postavy ji staví mezi významné současné spisovatele. Tato kniha je dobrodružstvím, které čtenáře provází historií a zároveň ho nabádá k zamyšlení nad vlastní tvůrčí svobodou. Děkuji nakladatelství Host za možnost seznámit se s touto knihou a poskytnutí výtisku k recenzi.“... celý text
— actavis

---

---

Hodiny z olova

„Ve svém rozsáhlém románu Hodiny z olova se Radka Denemarková inspirovala svými pobyty v Číně a předkládá nám osudy několika rodin odlišných generací i z různých sociálních vrstev. Je tu mnoho příběhů a mnoho postav, ale nejde jen o postavy a jejich příběhy, autorka za nimi hledá „smysl toho, co se děje“, či jak to nazvat. Jsem ráda, že se mi podařilo tuto v mnoha ohledech náročnou knihu přečíst. Jednak je dlouhá rozsahem, jednak má autorka svůj styl – jazyka, stylizování vět, psaní velkých písmen v názvech postav a měst. Ale jakmile si na její styl člověk zvykne, začne chápat, k čemu slouží. Výborně pracuje s citacemi – od staré čínské poezie, přes Václava Havla až k jednoduchým dětským říkankám. Ale hlavně tu je tolik témat a úvah, že kniha nenechá čtenáře ani na chvíli oddechnout. Jsem přesvědčená, že kdybych ji četla znova, objevila bych v ní zase něco nového, čeho jsem si při prvním čtení vůbec nevšimla. Za všechny ukázka alespoň dvou citací, které jsou pro knihu dost klíčové: Myslím, že západní svět a svět východní, byť v tolika ohledech odlišné, prodělávají krizi jedinou a společnou, jejíž reflexí by měly všechny úvahy o nějaké alternativě začínat. Václav Havel Toto je hodina z olova – utkví nám v paměti, pokud ji přežijem jako si mrznoucí vzpomíná na sníh – zprvu – chlad – pak tíha – pak odevzdanost –. Emily Dickinsová Zaujalo mě např. téma pokrytectví – pokrytectví čínského režimu by mělo být Evropanovi na první pohled zřejmé. Přesto mnozí Češi žijí v Číně uprostřed tohoto pokrytectví dobrovolně. Proč si dobrovolně zvolit Čínu za místo k životu? Na druhou stranu ani nám, Evropanům, se pokrytectví nevyhýbá, i když není tak pečlivě organizované státním režimem (jak ale autorka naznačovala už v roce 2018, v tomto ohledu se naše česká situace neustále zhoršuje). Můžeme si ho ale svobodně zvolit a naše pokrytectví pak ovlivňuje životy našich bližních, jak je v knize na některých odstrašujících případech barvitě vykresleno. Ti, kteří odmítli pokrytectví, jsou jakýmisi hrdiny knihy – ale všichni jsou bohužel dříve nebo později po zásluze potrestáni. S jejich bolestí autorka hluboce soucítí. Vztekají se. Dívka žádá demokratizaci, necenzurované knihy, časopisy, a přitom se nechce plést do politických diskuzí, které stejně rovnou znamenají adaptaci na mužskou moc, přijetí dogmat, určitého jazyka. Které západní země, která velvyslanectví za těmi dopisy stojí? Mluv, mluv, mluv. Dívka nechce žádnou globální politickou konfrontaci. Je to soukromý boj. První pokus neutopit se v kompromisech. Radost z tak otevřeného a statečného vystoupení, a není pro ni cesta zpět. Ani k zákulisním a nesmyslným dohadováním, co všechno musí být obětováno, aby mohlo být něco zachováno. „Za Čínu spravedlivější.“ „Jak myslíš. Tvůj pohled je jednostranný.“ „Musí být jednostranný. Je to pohled ze strany, kde stojím já.“ V době věznění a příprav soudu ji vyloučí z univerzity. Zdemolují byt rodičů. Ukradnou osobní věci včetně učebnic, klavíru, počítače, mobilu, poznámek k dizertační práci o funkci štítné žlázy. Moc toho nenajdou. Její matka vyklidila pokoj, podezřelé věci poslušně odevzdala a vyházela harampádí minula. Vezmou jí peníze. Zruší bankovní konto a spořicí účty. Rodiče se kají. Dcery se zřeknou. Nikdo ji nesmí podporovat. Kdo ji bude podporovat penězi nebo slovem, skončí jako ona. Nikdo jí nesmí dát peníze, i kdyby měla umřít hlady; v nouzi se rodině peníze vyhýbají. Stojí tu sama, obtěžkaná tíhou své svobody. Obtěžkaná vidinou důstojného a smysluplného života. Je to beznadějný podnik. Jenom beznadějnými podniky obvykle dobré věci začínají. Psala dopisy, jako psal dopisy Václav Havel. Dopisy ji vnitřně osvobodily, vrhly do svobody, a prožívá paradoxní postvězeňské zoufalství navrátilce vrženého na absurdní terén svobody. Ale jaké svobody? Vstoupila do života takového, jaký opravdu je? Odevšad je vypuzena, veřejně označena za nepřítele. Centrálním nástrojem převýchovy nepřevychovatelných je všude na světě všestranná buzerace. Provokuje i ta její rozpačitá zdvořilost. Slušnost. Zdrženlivost. Střídmost. Pokora. I když spí poklidně s ostatními v cele, i když vynáší pokorně smaltovaný kýbl, bachaře její existence provokuje. Pochvala patří nakladatelství Host za výbornou redakční práci (na 750 stranách jsem si všimla jen pár překlepů) i za krásnou grafickou stránku knihy. I při velkém rozsahu knihy je kniha přehledná, dobře uspořádaná a vše v ní má své místo, včetně kaligrafických čínských znaků. Dobrou průpravou pro pochopení čínské historie mi byla kniha Divoké labutě Jung Changové – nevím, jestli bych bez předchozího přečtení této knihy pochopila všechny čínské reálie. Tuto knihu taky doporučuji k přečtení všem, kdo chtějí lépe pochopit Čínu – současnou, i její historii.“... celý text
— Matematicka

---

Hodiny z olova

„Vládne kolem toho nadšené pozdvižení, všude jsou slyšet samé chvalořeči a oslavný humbuk nebere konce. České literární snobstvo dostalo k přežvýkání další Denemarkovou, tentokrát pořádně tlustou a (jak je do omrzení připomínáno) po dlouhém pětiletém půstu. Tento s kvalitou napsaného nijak nekorelující fakt se u takovýchto autorů nikdy neopomene zdůraznit, neboť to u určitého typu čtenářů evokuje představu dlouhé a namáhavé práce nad textem, který proto bude jistě obsažný, ba hlubokomyslný. A když spřátelení kritikové ve svých recenzích utrousí zmínku o „provokativním díle“, „znepokojivé výpovědi“ či „odvážném nastavení morálního zrcadla despotické moci“, je prakticky vyhráno. Radka Denemarková má na hodně dlouho vystaráno, může poskytovat rozhovory jako na běžícím pásu a určitě se jí dostane přehršle pozvánek také ze zahraničí, aby svá moudra mohla hlásat i tam. S tou Čínou to byl velice chytrý (ve smyslu vychytralý) nápad! O Říši středu se v posledních letech mluví čím dál víc, její politicko-ekonomické reálie jsou na Západě ve vášnivých diskuzích s diametrálně odlišnými závěry propírány od rána do večera a celkově jde o zemi, která je dnes hodně „in“. Zpočátku sice uniká logika toho, proč si všichni ti autorčini rozervaní jedinci odjeli léčit mindráky právě do Číny, když stejně dobře by mohli o svých zpackaných životech meditovat v Austrálii, Mexiku či Kongu. Záhy ale celé věci přijdeme na kloub... Radka Denemarková totiž ve své knize nedělá nic jiného, než že hořekuje nad smutným osudem moderního člověka, který se nechal chytit do pasti konzumního hedonismu a teď se v ní bezmocně plácá. Toto tisíckrát a jednou obehrané a dávno vyčpělé téma už pochopitelně nikoho nezajímá a spisovatel, snažící se tímto způsobem udělat díru do světa, žádnou neudělá a ještě si ušije ostudu. Což ale změnit kulisy, přesunout celé to postmoderní dekadentství někam jinam, hodně daleko, do nějaké exotiky, třeba do... ano, do Pekingu! Mám takové neblahé tušení, že Denemarková uvažovala právě takto a snad si i mnula ruce nad tím, jak to šikovně spytlíkovala a vlastně zabila jednou ranou hned dvě mouchy – jejím tuctovým postavám se dostalo originálního „místa pobytu“ a navíc si připravila půdu pro moralistní mudrování v takřka planetárním měřítku. A že vítr nejspíš fouká skutečně odtud, nepřímo vysvítá z jejích postautogramiádových interview, v nichž se nijak netají svými ambicemi být etickým arbitrem v otázce přístupu k Číně ze strany politické reprezentace našeho státu... Jistě – Denemarková v Číně nějakou dobu žila a poukazem na tento fakt může odbývat všechny výtky na její popis tamější situace. Opravdu ale platí, že dělící čára mezi zlým čínským režimem a hodnými demokraciemi EU a USA je tak zřetelná? Kdo vidí např. záběry policejní brutality ve Francii, kde je do lidí stříleno „jen“ gumovými projektily, takže nepřijdou o život, ale pouze o oči, těžko se dojme osudem nějakého disidenta v Šanghaji. Autorka občas sklouzává až ke zjevnému pokrytectví, když se rozhořčuje nad některými barbarskými praktikami, uplatňovanými čínským režimem, aniž by se zamýšlela nad tím, jak se v podobných případech postupuje v tzv. „civilizovaných“ zemích. Pokud např. odsuzuje (podotýkám, že plným právem) nechvalně známou praxi nedobrovolného „dárcovství orgánů“ a přitom nemá sebemenší ponětí o tom, jak se ledviny, srdce a játra k transplantacím získávají u nás (vágní definice mozkové smrti dovoluje mnohé!), je to na pováženou. A dávat ekonomický růst Číny do přímé souvislosti s konzumní mentalitou tamní společnosti a na tomto základě vynášet kategorické odsudky přízemního materialistična je toliko pláčem na nesprávném hrobě. Takto nastavená výchozí pozice nakonec nemohla Denemarkovou přivést ničemu jinému než k patetickému pronášení coelhovských rádobymouder, jimiž je její kniha zaplevelena vskutku dokonale. Heslovitě krátké věty, mající patrně zvýšit údernost textu, vyznívají naprosto ploše a svou bezobsažností jen umocňují ubohost celé té hry na velkou literaturu. Hodiny z olova jsou de facto bezobsažným mlácením prázdné slámy, pseudointelektuální sedmisetstránkovou parodií na otřepané přísloví, že kdo chce změnit svět, měl by změnit sebe. A co pozice rebelky, do níž se chce Denemarková až příliš okatě nastylizovat? Ta se hroutí jako domeček z karet poté, co se hned zkraje ukáže, že její „buřičství“ je pečlivě naaranžované tak, aby do puntíku korespondovalo s názory establishmentu na angažovanou literaturu v liberálně-demokratické společnosti... Radka Denemarková nikdy nebyla dobrá spisovatelka. Její psaní mi vždy přišlo upachtěné, strojené a šablonovité, jako by ty knihy psal počítač – sice předpisově naprogramovaný, ale bez duše. Hodiny z olova jsou v tomto ohledu jakýmsi vyvrcholením její urputné snahy o „propsání se“... ano, k čemu vlastně? Domnívám se, že ona sama tuší, že k spisovatelské velikosti nikdy nedospěje a její poslední kniha je dle mého názoru smutným svědectvím o tom, že literárně už kapitulovala a bere zavděk toliko popularitou, mrzkou to odměnou za „sluníčkovou“ propagandu a omílání dobových hesel...“... celý text
— JanH