Ivule9 komentáře u knih

Gentleman v Moskvě je přesně taková ta vyšperkovaná kniha, kde každý detail má své opodstatnění a sebemenší odbočka nabyde významu třeba o 200 stran dále.

Kniha, kde padá pomeranč přes celý odstavec a pořád to ani na chvilku nenudí. :-)

Hrabě Alexandr Iljič Rostov byl v roce 1922 odsouzen k doživotnímu domácímu vězení v moskevském hotelu Metropol. V průběhu 470 stran sledujeme 30 let Alexandrova života uvnitř hotelu, zatímco za jeho okny probíhají ruské dějiny.

Hrabě je rozhodně inspirativní postavou a ze svého pobytu v Metropolu vykřesá to nejlepší.

A konec? Tak ten byl dokonalý! :-)

8 23.04.2024

Ze začátku jsem si říkala, co na té knížce všichni mají, rozjezd byl takový zvláštní. Po nějaké době jsem to nadšení začala velmi dobře chápat. Po dočtení zařazuji Eleanor mezi své srdcovky, tj. nejoblíbenější knížky.

Svérázná a samotářská hlavní hrdinka Eleanor (30) se postupně prokousává obrovským traumatem z dětství. Cesta je to trnitá, ale všechno jde snáz, když na to člověk není sám. Líbilo se mi, že i takto vážné téma bylo chvílemi odlehčeno jemným a takovým "eleanorským" humorem.

Já jsem celou dobu Eleanor držela pěsti, ať to dobře dopadne. Ke konci navíc přišel zajímavý zvrat.

"Sledovat lidské námluvy je neuvěřitelná nuda. V říši zvířat se aspoň dočkáte krátké přehlídky pestrobarevného peří nebo dramatického násilí. Kam se na to pohazování vlasy a rádoby bouchání hrabou."

"Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím."

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."

15 10.03.2024

Tohle byla jedna velká bláznivá krasojízda!

Moje pocity se během čtení dost měnily. Ze začátku mi to přišlo zajímavé, pak jsem dlouho nevěděla, kam autor míří, ale jakmile se v posledních částech knihy začalo všechno spojovat a mě začaly ty věci docházet (konečně :-) tak opravdu musím smeknout.

Hned po přečtení jsem si pouštěla i rozbor a je zajímavé, jak v tom může každý čtenář vidět trochu něco jiného. Bulgakov do románu naprosto famózně zakomponoval příběh Piláta Pontského a Ješuy Ha-Nocriho (Ježíše).

Je tady i poměrně netradičně znázorněný satan a to, že hranice mezi dobrem a zlem nemusí být vždy úplně jasná. Já v podstatě na tak malém prostoru ani nedokážu popsat, co vše je součástí příběhu, bylo by to nadlouho, a i tak je mi jasné, že některé věci se objeví až při opakovaném čtení.

Přiznávám, že některé pasáže mi přišly zdlouhavé a trochu mě nudily, ale celkové filozofické vyznění románu, jeho mnohovrstevnatost, způsob, jakým nám autor své myšlenky předal, je opravdu hodné obdivu. Něco, co je těžké zprostředkovat, to se musí zkrátka přečíst :-)

"Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou!"

"Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy."

"Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb. Tak to alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba!"

"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."

16 11.02.2024

Krásná kniha uvnitř i navenek!
Napsáno svěže, s četnými metaforami a citoslovci (s těmi autorka postupně naštěstí ubrala) a spoustou skvělých postřehů a detailů (taky je to pěkná bichle :-).

Příběh se odehrává v Dorsetu na jižním pobřeží Anglie v letech 1919-1945 v rodinném panství Chilcombe. Pán domu, vdovec Jasper, který už má tříletou dceru Cristabel, si přivede mladou nevěstu Rosalind, milující okázalost a pořádaní večírků. Příjezdem Jasperova bratra Willoughbyho, hrdiny z 1. světové války, se vztahy změní.

Od dospěláků se přesouváme k dětem: Cristabel, Floss a Digbymu, kteří jsou ve vzájemně zajímavém sourozeneckém vztahu (více nebudu spoilerovat). Nerozlučná trojka. Rázná Cristabel založí divadlo v kostře velryby, vyplavené mořem.

Jak děti dospívají, přichází druhá světová válka, která osudem všech zúčastněných pořádně zamává a dostaneme se až do protiněmeckého odboje ve Francii.

Úžasně napsaná kniha s poutavým smutno-krasným příběhem, zavedla mě do nečekaných míst.Líbíl se mi charakterově sourozenecký trojlístek, jak děti držely spolu, protože od dospěláků neměly zrovna na růžích ustláno.

Motiv divadla v kostře velryby byl skvělý! V příběhu byly i zajímavé vedlejší postavy. Celé to mělo charisma, rozhodně doporučuju a dávám 5 hvězd.

"Jako první vystoupil z kočáru otec, oblý a spokojený jako naducaná fazole vyloupnutá z lusku."

"Flossie si uvědomuje, že je v tom určitá síla, vůbec nic neříkat. V mlčení se už docela vyzná, zjišťuje, že jich existuje mnoho různých druhů."

"Copak není směšné všechno, když si udržuješ dostatečný odstup?"

Jako první knihu v tomto roce jsem si vybrala Čajovou dívku z Kolibříkové ulice a ukázalo se to jako skvělá volba.

Začínáme u horského kmene Akhů, příběhu vesnice Studniční pramen, u sběračů čaje. Sledujeme zejména Li-Jen a její rodinu, jak žijí, jaké mají tradice, obřady, víru, pověry. Její matka je porodní bába, nahlédneme i k porodům a s tím spojených (i velmi krutých) tradicím.

Li-Jen porodí nemanželskou dceru a aby jí zachránila život, putuje tři dny pěšky do nejbližšího většího města a nechá ji před dveřmi sirotčince. Potom spoustu let nepředstavitelně trpí.

Její dcera Jen-Je je adoptovaná americkými rodiči a odlétá s nimi do Kalifornie...Li-Jen, která má jako jedna z mála ve vesnici dobré vzdělání, se ponoří do studia čaje a stane se uznávanou odbornicí. Jen-Je (Haley) za oceánem jako studentka zkoumá čaj po vědecké stránce...

V této knize dostanete nejen velmi dojemný a řádně zamotaný příběh, ale také spoustu informací o horském kmeni Akhů, o tom jak se v Americe žije adoptovaným dětem z Číny. A také spoustu informací o čaji. O pěstování, zpracování, fermentaci, prodejích, postavení ve světové ekonomice, o čajových obřadech.

I přes poněkud hollywoodské vyznění celého příběhu a tak nějak šroubovaně psaných mailech v jedné z kapitol, můžu knihu doporučit - a to zejména milovníkům čaje, což jsem i já. Konec mě dojal.

Dostala jsem chuť vyrazit po spoustě letech do čajovny a vychutnat si Pchu-er, o kterém se tady píše zejména.

"Každý uplynulý okamžik je uplynutí života, protože každý okamžik života je život sám."

"My Akhové máme dvanáctidenní týden, každý je ve znamení jiného zvířete. Já jsem se narodila v den vepře. Všichni ví, že tygr a vepř se nikdy nemohou vzít, protože tygři vepře žerou."

6 18.01.2024

Výborně napsanou reportážní knihu Šáhinšáh doporučuji všem, kdo se zajímají o Blízký východ.

Polský novinář Ryszard Kapuściński v ní poodhaluje dění v Íránu za vlády šáha Rezá Páhlavího, proč to vedlo k revoluci a proč získal oblibu ajatolláh Chomejní.

V knize je spousta zajímavých a detailních informací, autor dokáže umně popsat náladu národa i drobné nuance lidského chování. Moc se mi líbilo, jak byla reportáž zakončena.

Knížka byla poprvé vydána v roce 1982 pod názvem Na dvoře šáha šáhů. Absynt jí v roce 2017 vydal v novém kabátě, včetně poslední kapitoly, která v předchozím vydání chyběla. Na konci je i krátký rozhovor s překladatelem Dušanem Provazníkem, přítelem a spolucestovatelem Kapuścińského. Právě tento doslov mě ještě více nalákal na další absyntovku Fotbalová válka, kterou už mám déle na svém nekonečném seznamu.

"Člověk z davu se přestal bát - a to je právě začátek revoluce."

"Šáh si myslel, že klíčem k modernosti je město a průmysl, ale to byl omyl. Klíčem k modernosti je venkov."

"Právě v detailech lze ukázat všechno. V kapce je celý vesmír."

18.01.2024

Román Zeď je jednolitý text bez jakýchkoliv kapitol. Jedná se o zprávu, kterou napsala žena, jenž zůstala za neviditelnou zdí, sama v lovecké chatě, v přírodě, jen ve společnosti zvířat a musela se stát soběstačnou, aby přežila (pěstovala plodiny, musela i přes svůj odpor střílet zvěř, neustále se zásobit dřevem atd.)

Text na mě po nějaké době začal působit až meditativně, z toho mě pak vytrhlo poměrně kruté zakončení.

S hlavní hrdinkou jsem se v podstatě hned ztotožnila, celou dobu jsem obdivovala, jak se chopila práce a jak to zvládá. V myšlenkách se někdy vracela ke svému bývalému životu, mateřství, lidskému pokroku, svobodě, spěchu a shonu.

Bylo to výborné, vynikající! Navíc se tu sešlo několik témat, o kterých ráda čtu a přemýšlím.

V medailonku autorky je na konci napsáno, že v německy mluvících zemích je Zeď považovaná za kultovní knihu.

"Kdo běží, nemůže se dívat."

"O své tísni jsem vždycky mlčela; muž by mi nerozuměl a ženy, těm bylo podobně jako mě. A tak jsme raději klábosily o oblečení, přítelkyních, divadle a smály se s utajovanou bolestí v očích. Každá o tom věděla, a proto jsme o tom nikdy nemluvily. Byla to zkrátka cena, která se platila za schopnost milovat."

"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než na papíru."

2 01.01.2024

Kniha Jmenuji se Červená si u mě vysloužila několik prvenství:
1. Letos mnou nejdéle čtená kniha (strávily jsme spolu více než měsíc)
2. Kniha, která mi dala nejvíc zabrat
3. Kniha s nejvyšším počtem vypravěčů (napočítala jsem 20, kromě lidí vypráví i červená barva, mince, ďábel...)
4. Kniha, do které jsem si dala nejvíce lepíků

Jedná se o vrcholné dílo nobelisty Orhana Pamuka, odehrává se v zasněženém Istanbulu v 16. století. Autor nám velice detailně předkládá střet mezi malířstvím Západu a iluminací Východu.

Ti nejlepší iluminátoři zhotovují speciální knihu pro sultána. Jeden z nich je zavražděn a následně je zabit i Strýc, který měl organizací celé knihy na starosti. Pátrá se po vrahovi a jako vodítka jsou předkládány různé příběhy iluminace a pojednání z Osmanské říše, Persie a dalších končin. Do toho sledujeme milostnou linku Kary a Seküre.

Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a vyvedená do posledního detailu. Některé části vyprávění se krásně dotkly mé duše (miluju, když se mi to v knížce stane ). I přes úctu k autorovi a tomuto obdivuhodnému dílu, bych přece jen maličko škrtala, je to opravdu hutná bichle.

Musím vyzdvihnout překlad od Petra Kučery, ten byl také právě za tuto knihu oceněn Magnesií literou.

Vloni jsem byla nadšená z Pamukovy knihy Cosi divného v mé hlavě a v autorově tvorbě budu ráda pokračovat, ráda bych si příští rok přečetla knihu Sníh.

"Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života?"

"Obraz je příběh vykvetlý v barvách."

"Pravé nadání a zručnost se nepokřiví ani láskou ke zlatu."

4 25.12.2023

Zvláštní, ale tak hezky zvláštní kniha.

S melancholickým oparem a islandským počasím. Vloni se mi od autorky líbila Matka světla, tak jsem se těšila na další knížku.

Autorčin styl vyprávění je obecně jiný v tom, že se řeší velké věci jako rozchod nebo zdravotní problémy, ale není to napsáno typicky realisticky s velkými emocemi okolo, ale naopak prostřednictvím miniaturních až absurdních situací, se zaměřením na detaily.

Hlavní hrdinka, překladatelka a korektorka, se po rozchodu vydává i se čtyřletým hluchoněmým synem své kamarádky a balíkem v loterii vyhraných peněz na road trip po Islandu. Věří, že pozná sama sebe, že se posune, a že ji cesta změní.

Příběh je doplněn o flashbacky psané kurzívou, které odkazují do minulosti, občas dětství, občas mladí nebo manželství. Flashbacky můžou působit tak halabala, ale je pravda, že ono to tak zkrátka funguje, že něco děláme a hlavou nám projede nějaká nesouvisející vzpomínka.

Knížka si mě nezískala úplně od začátku, chvilku to trvalo, trošku mě tam iritoval bývalý manžel hlavní hrdinky. Ale potom, když už byla na cestě s malým Tumim, tak příběh získával kouzlo. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a těším se na další literaturu z Islandu. Ještě mám doma Nad propastí byla tma.

"Už nikdy nebudete stejná jako dřív, ale nakonec z toho všeho vyjdete se světlem v náručí."

"Svět není beztvarý chaos, ale sestává z mnoha vrstev, podobný kruhům na zčeřené vodě, a že teď se nacházím velmi blízko jejich středu. Budu muset ještě hodně cestovat a spoustu těch kruhů překonat."

"Každopádně vím, že na hromadách hnoje mohou růst květiny."

"Věděla jste, že bušení velrybího srdce může narušit komunikaci válečných ponorek a zabránit tak válce?"

1 21.11.2023

Smrt přichází na prohlídku jsem si koupila před více než rokem a letos se mi hezky hodila do výzvy @databazeknih jako kniha napsaná dvěma autory.

Byla to příjemná návštěva do jiného žánru, detektivky téměř nečtu. Takže ani pachatele jsem neuhodla :-)

Komisař Peter Vinston mi sedl hned od začátku, stejně jako vyšetřovatelka Tove Espingová. Bavilo mě prostředí švédského venkova, jemný humor, i zamotání celého příběhu, který měl pro mě hodně překvapivé vyústění. Spoustu postav mělo motiv.

"Nad tím vším se vznášela vůně kávy, dezinfekce a pomalé byrokracie."

"Tak šťastný nebyl už dlouho. Byla to radost starého loveckého psa, který zavětřil stopu?"

"Případ byl jedno velké puzzle, Ravensburger s 5000 dílky, které mu někdo vysypal do klína, vzal si krabici s sebou a odešel."

10 15.11.2023

Velké doporučení na další knihu krásných povídek.

Amos Oz nás v 8 povídkách seznamuje s životem v izraelském kibucu. Hlavním hrdinou každé povídky je člověk, který se nějakým způsobem vymyká všeobecnému smýšlení lidí v kibucu. Právě postava, které je v jedné povídce hlavní, je v té další postavou vedlejší, takže příběhy na sebe takto hezky navazují a dotváří celkový obrázek dalšími střípky mozaiky.

Bylo to mé první setkání s autorem a dopadlo skvěle. Kromě toho, že ukazuje velkou empatii k postavám, jsem se dozvěděla, jakým způsobem fungoval život v kibucu a to jsem byla opravdu překvapená. Například všechny děti chodily na noc spát hromadně do školky a nebyly s rodiči, tak to mi připadalo jako dost nešťastný nápad. Hrdinové povídek se různým způsobem cítili svázáni pravidly kibucu.

"Čím víc knih četl, tím silněji byl přesvědčený, že většina lidí potřebuje víc něhy, než kolik jí na světě je."

"Moše s děvčaty mluvil tak, jako by jejich samotnou existenci považoval za zázrak."

"Nebývalá odvaha, jakou občas v nitru mírných lidí zažehne utrpení, propůjčila Nachumovu chraplavému hlasu hořký a ostrý tón."

"Všichni jsme se narodili svobodní, ale sami si svazujeme ruce všemi možnými provazy."

1 15.11.2023

Román Lesáci jsem si vybrala v rámci britského kola #klasikomilove a výběr to byl skvělý!

Román vyšel poprvé v roce 1887. Odehrává se v lesnaté krajině Malého Hintocku a okolí - obyvatelé Hintocku jsou přírodou izolováni od městského života.

Majetný dřevař Melbury má jedinou dceru, dopřál jí vzdělání, když se ale Grace do Hintocku vrátí, úplně tam nezapadá. Melbury jí sám domlouvá ženichy a snaží se to zařídit pro svou milovanou dceru co nejlépe, ale ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Příběh se nakonec docela zamotá a pro některé zúčastněné končí tragicky.

Hodně se řeší, že přednost má dělání věci "správných" a těch, které se "hodí", i když nás srdce táhne úplně jinam. Klíčové je, co by si řekli lidé. I když i tady je nakonec tato zvyklost částečně zbořena právě dramatickými důsledky tohoto přístupu.

Postavy byly skvěle vykreslené, příběh poutavý a napínavý, líbila se mi vyváženost mezi dramatem a krásnými popisy přírody. Doporučuju.

"I nejtrudomyslnější člověk se dá spíš potěšit než sklíčit. Specifická váha duše se vždy znovu ukáže menší než váha moře běd, do kterého je vrhána."

"Vedle ryzího charakteru vědomosti a vzdělání mají malou cenu."

"Noc, ta podivná bytost, jež ve čtyřech stěnách pudí k sebezpytování a podceňování, kdežto pod širým nebem zahání takové subjektivní úzkosti."

15.11.2023

Satira, jejíž konec mě pobavil. Věřím, že právě až na divadle dostane tu pravou šťávu. Četla jsem si i doslov, kde jsem se dozvěděla pozadí vzniku hry, tehdejší recenze a rozdělení společnosti. Zajímavé informace, třeba že car Mikuláš při premiéře hry v její polovině odešel. Gogol totiž Revizorem píchl do vosího hnízda.

"Koho mají oběsit, ten se neutopí."

"V Revizorovi jsem se rozhodl sebrat pod jednu střechu všechno, co je v Rusku hloupé, všechny nespravedlnosti, které jsem tehdy znal, a které se odehrávají právě tam, kde se od člověka nejvíce ze všeho požaduje spravedlivost, a zároveň se tomu všemu zasmát."

9 29.10.2023

Výborná kniha! Před 21 lety získala Magnesii literu za objev roku.

Celý příběh se odehrává na několika místech - začínáme v Americe, pak se přesouváme do Olomouce, do Zlína, do Indie, do Prahy, do Terezína, do Osvětimi.

Autorka neotřelým způsobem a velmi bohatým jazykem popisuje život Tomáše Keplera - baťovského stavitele a jeho nespoutané a paličaté ženy Ráchel a syna Daniela.

Část příběhu sledujeme právě očima Daniela. Rodina přesídlí do Indie, kde Tomáš dohlíží na stavbu továrny a prodejen Baťa. Části z Indie jsou neuvěřitelně barevné a nádherně popsané a dávají celé knize "něco navíc". Rodina se ale po několika letech na popud Ráchel vrací do Československa. Ráchel je Židovka a časem dostane předvolání k transportu do Terezína. Tomáš s Danielem zůstávají bez Ráchel jako bez duše.

Daniel už jako dědeček a americký emigrant potkává v Coloradu paní Anne, která znala Ráchel právě z Terezína a Osvětimi a pomůže Danielovi doplnit mozaiku příběhu o jeho matce.

Strašně se mi líbil způsob, jakým je kniha napsána, jak autorka vykreslila vztah Tomáše a Ráchel. Pokud někdo tuhle už starší knížku nečetl, nenechte si ji ujít...

"Zavřel svůj svět jako okenice. Ano, jistě, pan opatrný. Když konečně vystrčil hlavu, malinko pootevřel dveře, jen na dva prstíčky, v euforii se k němu přihnala. Zbrkle se na něj vrhla - a on vyděšeně zalezl. Tvrdý krunýř, tvrdá ulita. Citový přizdisráč."

"Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem."

"To takoví jako ty, seriózní a uvážliví, vymysleli všechny tyhle nesmysly! Pravidla, daně, náboženství i ty kravaty, co se v nich tak nenuceně škrtíš!"

"Přestaň myslet. Jedině tak najdeš to, čemu říkáš Bůh."

7 29.10.2023

Čteno v rámci výzvy na @databazeknih a okruhu: Kniha autora, který zemřel v roce 2022.

Nicholase Evanse jsem neznala, film neviděla, takže jsem moc nevěděla, do čeho jdu. Jedná se o naprosto poctivě, do detailu odvyprávěný, vícevrstevnatý příběh o třináctileté Grace, která si jednoho zimního rána vyjela s kamarádkou a svým koněm Tulákem a skončilo to tragicky. Sledujeme léčení Grace a zároveň nahlížíme do vztahu jejích rodičů. Tulák má za sebou ale tak obrovské trauma, není ničeho schopen, všeho se bojí a všichni se bojí jeho. Jediný, kdo by mu mohl pomoci, je "zaříkávač koní" Tom Booker, na jehož ranč se Grace i s matkou vydává i přes Tomovo prvotní odmítnutí...

Je to teda pořádná emocionální ždímačka (možná až moc) a asi ve třetí čtvrtině knihy jsem měla pocit, že to trochu sklouzává do červené knihovny. Je to přesně ta kniha, která přímo vybízí k filmovému zpracování. Já v ní vidím jako nejdůležitější sdělení, že ukazuje cestu léčení traumatu, nejen toho zvířecího, a autor navíc hezky rozpracovává vztahy všech postav a nitro Graciiny matky Annie.

Pokud Vám chybí tento okruh do výzvy, knížku můžu doporučit.

"Teď už věděl, že má v životě určitou vnitřní rovnováhu, o jakou ostatní většinu života marně usilují. Nikdy ho nenapadlo, že je to něco zvláštního. Cítil se prostě součástí určité struktury, splýval s věcmi živými i neživými, s nimiž byl spojen duchem i krví."

5 29.10.2023

S tělama jsem to měla jako na horské dráze :-)

Dostaly mě už první tři strany, o sebeobětování a nekonečné lásce matek (proběhla i husí kůže). Obecně Těla otvírají více důležitých témat, která prostupují životem spousty žen. Řeší se úslužnost, zavděčení se ostatním, pocity viny za veškeré dění ("...jako by samotná její přítomnost auto zpomalovala.")

Potom jsem ale trošku bojovala s extrémním odporem Marie k jejímu tělu ("Marie cítí pot, který jí stéká po břiše, ale nechce se té sulcovité hmoty dotýkat holýma rukama.") Protože text je i obecně vztažen na těla žen v Mariině věku, ale nemyslím si, že by to takto plošně měly všechny a připadaly si "neviditelné" - tady souhlasím s částí recenze od @dubenska_ctenarka.

Jenomže potom nastal zlom a mě ten příběh neskutečně chytl, ať už vztah Marie a její dcery Rózy, cestu Rózy a umělého oplodnění a hlavně autorka velmi vyzrále a trefně popisovala myšlenky a situace starých lidí, už kvůli tomu bych doporučila knihu přečíst.

Celkově mi text připadal výborně napsaný, autorka použila spoustu skvělých přirovnání, krásné věty a posvítila i na nelehké stránky mateřství.

Co se týče konce, ten jde pochopit více způsoby, já si pro sebe doufám, že to mohlo dopadnout i dobře. Ale nevím, jak to myslela autorka a docela by mě to i zajímalo :-)

"Elsa a Samuel jedí tiše a rychle, připomínají dvě larvy, co se musejí rychle vykrmit, aby mohly postoupit do dalšího vývojového stadia."

"Být matkou je snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají."

"Marie si totiž uvědomuje, že to jsou právě všechny ty krámy, které fungují jako úchyty, na než můžeme svoje city navěsit a pozorovat, jak přesvědčivě a půvabně najednou vypadají - a aspoň na chvilku o nich člověk nemusí pochybovat."

5 29.10.2023

Když ho miluješ, není co řešit. A tak já to mám se Steinbeckem :-) Baví mě, jak má vypozorované i ty nejdrobnější nuance lidských povah.

Toulavý autobus určitě není Steinbeckova nejlepší kniha, ale pořád je hodně dobrá. A vlastně jsem si celou dobu říkala, jak by se to dalo krásně přetavit do divadelní hry.

Děj se odehrává v pár dnech v Kalifornii, kdy skupinka rozmanitých cestujících vyráží na cestu starým autobusem, jehož řidičem je mexičan Juan Chicoy. Zrovna jsou obrovské záplavové deště a nastává dilema, zda riskovat cestu po nebezpečných mostech nebo se vydat starou trasou, kterou řidič nezná a neví, v jakém je stavu. To je vše k ději a právě do toho nám krystalizují povahy našich cestujících a Juana.

Já mám pocit, že i když Steinbeck popisuje úplně obyčejné věci, třeba benzínovou pumpu u cesty, udělá to tak, že vás maximálně vtahuje do příběhu.

"To chceš pít nalačno?"
"Ne, na všechno."

6 29.10.2023

Tohle byl TAK krásný příběh!

Stává se mi, že delší dobu nad něčím přemýšlím a potom najdu odpověď právě v knize. A stalo se mi to i tady, což znamená, že ke mně Osm hor přišlo v ten pravý čas.

Komorní, silný a dojemný příběh o síle přátelství, o horách v srdci, o samotě, o hledání - co je pro nás v životě to pravé. A hlavně všechno do sebe krásně zapadne.

Autora jsem si hned oblíbila a ráda si přečtu jeho další knížky.

Cítím, že jsem právě přečetla další letošní topku a moc ji doporučuji i vám!

Autorka mě knihou Ostrov žije úplně dostala! Do příběhu zapracovala tolik krásných myšlenek...

Celé to do sebe pěkně zapadalo a navíc vždycky cením ekologický přesah. Ale vlastně úplně nejvíc oceňuju, že se autorka pokusila zachytit samotnou podstatu života. Celá kniha se mnou zkrátka nádherně zarezonovala.

Příběh se odehrává na ostrově v zátoce Steephill Cove, kde žijí lidé více v souladu s přírodou. Jednoho dne se na ostrově něco stane, život se promění a hrdinové se vydají na cestu...

Příběh s prvky magie, fantasy, ze kterého čiší láska k přírodě, je o hledání sebe sama. Zajímaví hrdinové, napětí a skvělé popisy okolí. Jen jsem měla pocit, že se některé informace vícekrát opakovaly.

Celkově svěží, originální a zamyšlení hodná kniha.

"Téměř každý člověk, kterého v životě potkala, byl neúplný. Kolik důvodů k takové neúplností našla. Někteří si ji způsobili sami. Zabývali se v životě něčím, co k nim nepatřilo. Ignorovali svoje poslání. Jiní se udržovali neúplní záměrně. Měli pocit, že nemohou být nikdy šťastní, rochnili se ve svém neštěstí, ve své smůle, zarputile odmítali udělat kroky, které by je z jejich katastrofy vyvedly."

"Vynucováním ještě nikdy nic nezískala. Trpělivostí, to ano."

"Grass má velké, živé, bušící srdce. Vejde se do něj mnoho lidí, mnoho zla, které páchají, a on se snaží najít jejich proč, to proč potom ospravedlní a vloží do svého velkého, vřelého srdce."

2 30.09.2023

Kdysi jsem tady psala, že povídky moc nečtu, ale právě povídkové knihy se ke mně dostávají čím dál víc. A tyhle dokonce získaly v roce 2000 Pulitzerovu cenu.

Jhumpa Lahiri je americká spisovatelka indického původu, což se odráží v celé knize. Sledujeme buď Indy, přesídlené do USA, nebo se příběhy odehrávají přímo v Indii.

Jedná se o útlou knížku, povídek je devět, moc se mi líbily obsahově i jazykově, autorka píše tak jemně a příjemně, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, jen u některých konců jsem čekala trochu větší pointu, ale takto to u povídek zkrátka občas bývá, že se rozplynou tak doztracena...

Pokud máte rádi příběhy z jiných kultur, můžu jen doporučit. Mě nejvíce zaujaly Léčba Bibi Haldárové a Tlumočník nemocí (obě se odehrávají v Indii).

"V třiatřiceti vypadala jako ženy, o kterých kdysi tvrdila, že se jim nikdy nebude podobat."

"Uši mu chránily střapečky šedivějících štětinek, které se zdály odrážet nepříjemný hlomoz života."

"Pouze hlas se na Búrí Má jevil jako trojrozměrný - byl zkřehlý zármutkem, štiplavý jako zkyslé mléko a nabroušený, že by se jím nastrouhala dužina z kokosu."

1 30.09.2023