Jmenuji se Červená

Problém tejto knihy spočíva v tom, že sa na prvý pohľad tvári, že hlavný a dôležitý je dej. Od obálky a anotácie, cez delenie kapitol, vracajúce sa postavy a obrazy, až po prozaický jazyk, všetko naznačuje, že pôjde o zaujímavú detektívku zo sveta dávneho Turecka.
A ono na tom v skutočnosti vôbec nezáleží. Pamuka evidentne veľmi netrápi, kto zavraždil maliara (nakoniec to nejako uzavrie na pár stránkach), ani ako dopadne sultánova kniha (to v podstate neuzavrie vôbec), ani to, či sa Čierny konečne vyspí so Šeküre (vyspí, aleluja!).
Zato sa do zbláznenia vyžíva v reáliách, dokonalom opise prostredia, ulíc, pouličných predajcov, štetcov, plátien… A hlavne v hĺbavých debatách o tom, ako nakresliť koňa. Je kôň dokonalejší, ak je realistický, alebo idealizovaný? Treba sa celý život snažiť dosiahnuť vidinu Alláhovho dokonalého koňa a potom sa jej držať zubami-nechtami alebo Alláh vníma koňa aj ako obyčajné špinavé a špiniace zviera? Nakreslí najlepšieho koňa vidiaci alebo slepý?
Strašne ma to bavilo. Hlavne kapitolky, keď Pamukovi niečo cvrklo do nosu a náhodne dej sekol spomienkami mince, myšlienkami psa alebo frustráciou satana. Ale takisto som nemala potrebu čítať si o pedofilných maliaroch kresliacich také či onaké kone každý deň. Ako vravím, rovnako ako autorovi mi netrhala žily ani sultánova kniha, ani Efendiho vražda. Preto som to čítala dva mesiace. Nie preto, že by bola kniha nezáživná, či ťažkopádna.

„To, čo sa uctieva ako štýl, nie je nič viac ako nedokonalosť alebo kaz, odhaľujúci ruku, ktorá sa ho dopustila.“

Ovenčený turecký autor s nami hrá hru „kto je kto v zasneženom Istanbule“. Viackrát už v recenziách zaznelo, aký to bol boj, túto knihu dočítať, koľko sebazaprenia a času si to vyžadovalo. S tým sa dá len súhlasiť. Čo ale teda je TO, čo núti čítať až do konca? Lebo osobne nemám problém rozčítanú knihu odhodiť, ak sa pristihnem, že myšlienky behajú kade-tade a text mi uniká aj so všetkými súvislosťami. Tu sa to dialo mierou vrchovatou, dosť dlho som dokonca omylom považoval „Elegantného“ a „Čierneho“ za tú istú postavu. Predsa však zvíťazila zvedavosť, či sa ešte v texte až do konca budú mihať také záblesky geniality ako napr. rozprávanie z pohľadu mince, rozprávanie červenej farby (asi vrchol celého diela), prípadne rozprávanie Satana či prehľadávanie sultánovej knižnice. Originálny rozprávačský prístup sa mi tu však zdá na škodu veci. Evidentne ide o snahu zaujať za každú cenu, ako to napr. bolo v prípade Portugalca Saramaga a jeho vynechávania interpunkcie. Niekedy je menej viac, novátorstvo občas pomotá hlavu a toto je len upotená trojhviezda, resp. lepšia dvojhviezda.

Když se člověk prokouše první stovkou stránek, tak to už už málem začne vypadat, že má vyhráno, ale ono né. Tolikrát jsem to chtěla vzdát, ale vždycky jsem se neposlechla a zcela odbojně jsem četla dál. Jenže těch postav (jsou mince, krev nebo strom vůbec postavy? A proč vlastně komentují příběh?? Nebo ho spíš komplikují....?) a vrstev bylo v té proklamované mnohovrstevnatosti na mě přece jen přespříliš, čímž v mé již tak značně košaté mysli samotný příběh poněkud zahlušily.
Vrcholné dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu "Jmenuji se Červená" je zkrátka parádní motanice vhodná pro..... někoho jiného než jsem já.

"Pamatovat si znamená vědět, co jsme viděli. Vědět je pamatovat si, co jsme viděli. Vidět znamená vědět, aniž bychom si pamatovali."

Dobre sa to čítalo, zaujímavo to bolo zpracované, prostredie a doba tomu pridávali, ale celkovo to bola vlastne len obyčajná detektívka.

Kniha Jmenuji se Červená si u mě vysloužila několik prvenství:
1. Letos mnou nejdéle čtená kniha (strávily jsme spolu více než měsíc)
2. Kniha, která mi dala nejvíc zabrat
3. Kniha s nejvyšším počtem vypravěčů (napočítala jsem 20, kromě lidí vypráví i červená barva, mince, ďábel...)
4. Kniha, do které jsem si dala nejvíce lepíků

Jedná se o vrcholné dílo nobelisty Orhana Pamuka, odehrává se v zasněženém Istanbulu v 16. století. Autor nám velice detailně předkládá střet mezi malířstvím Západu a iluminací Východu.

Ti nejlepší iluminátoři zhotovují speciální knihu pro sultána. Jeden z nich je zavražděn a následně je zabit i Strýc, který měl organizací celé knihy na starosti. Pátrá se po vrahovi a jako vodítka jsou předkládány různé příběhy iluminace a pojednání z Osmanské říše, Persie a dalších končin. Do toho sledujeme milostnou linku Kary a Seküre.

Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a vyvedená do posledního detailu. Některé části vyprávění se krásně dotkly mé duše (miluju, když se mi to v knížce stane ). I přes úctu k autorovi a tomuto obdivuhodnému dílu, bych přece jen maličko škrtala, je to opravdu hutná bichle.

Musím vyzdvihnout překlad od Petra Kučery, ten byl také právě za tuto knihu oceněn Magnesií literou.

Vloni jsem byla nadšená z Pamukovy knihy Cosi divného v mé hlavě a v autorově tvorbě budu ráda pokračovat, ráda bych si příští rok přečetla knihu Sníh.

"Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života?"

"Obraz je příběh vykvetlý v barvách."

"Pravé nadání a zručnost se nepokřiví ani láskou ke zlatu."

Vzal jsem si do Turecka na dovolenou k moři a četlo se to dobře, vždy když to začalo být únavné opakovaným popisem muslimského náboženského myšlení a malířských a iluminátorských technik,tak zrak se mohl odklonit a spočinout na kráse moře a jiných věcí kolem.Nebo se jít okoupat.Vyprávění o pronikání západního malířského stylu do muslimského světa a o pátrání po pachateli vražd je sice místy zdlouhavé s pasážemi, které se opakují z různých úhlů pohledů, přesto velmi zajímavé a knihu lze tématem konfrontace náboženského fanatismu s literárním a malířským uměním přirovnat ke knize Jméno růže.Za mě krapet lepší kvůli exotickému, mně neznámému prostředí.

První, co mě napadne napsat o této knize, je slovo zvláštní.
Sám příběh z Turecka z konce 16. století o hledání vraha z prostředí iluminátorů dodává knize napínavý ráz.
Další rovina je vztah ženy k muži či mužům v turecké společnosti v souvislosti s manželstvím.
Ale nejvíc obdivuji, že kniha nemá jednu hlavní postavu. Naopak vypravěčů je tam několik a každý má svůj pohled na danou věc. Roli vypravěče má i několik neživých předmětů či zvířat.
Poslední věc co bych dodal je, že jsem se nezbavil pocitu, že inspiraci Pamuk hledal v knize Jmeno růže.

Pamuk jak má být. Další rafinovaně vystavěný příběh o identitě turecké duše (ale i umělecké tvorby). Kniha plná paradoxů. Hrdinové románu - malíři, meditují nad tím, jestli je lépe pokračovat v "bezčasé" osmanské tradici knižní malby, vyžadující naprosté potlačení osobního stylu, anebo přijmout západní způsob malby. Ten se naopak vyznačuje věrnou nápodobou skutečnosti a autoři se zde neostýchají přidat i svůj podpis. Pokud ovšem osmanský malíř přijme západní styl, paradoxně zrazuje vlastní identitu, tkvící v jednotném uměleckém projevu. Problém to není ryze akademický, protože kvůli němu v příběhu padají hlavy. Podobnost s Ecovým Jménem růže se nabízí, pro mě mimo jiné i v Pamukově (a Ecově) zvyku zahrávání si se čtenářem.

Příběh o boji dvou přístupů v malířství - východní zobrazování pohledu Boha a západní zobrazování pohledu člověka - vyprávěný pohledy všech těch ostatních. Barvami, zvířaty, mincemi, mrtvolami, slepci. Za mě uchvacující .

K titulu jsem se vrátila jako ke Čtenářské výzvě, ale zážitek z četby byl stejný jako před mnoha lety, kdy se mi kniha dostala do ruky poprvé. Pocit byl stejný: obdivuju autora, který, píše-li o iluminátorech a miniaturistech, vytvoří slovy iluminaci (i když tedy pěkně velkou, ale o to lepší). Dvacet vypravěčů, dvacet úhlů pohledu, zdánlivě nesouvisejících, ale promyšlenými odkazy pevně skloubených dohromady, zároveň neměnnost a velké pohnutky, utajování a odkazy na příběhy, které jako by vyprávěly i probíhající děje, barvy, chlad, láska a nenávist, rafinovanost i jednoduché intriky... a všude knihy a folia, na kterých jako by jedině záleželo a které jsou přitom odkazem na celé životní filosofie. A pak čtenář zavře knihu a řekne: a stalo se to vůbec, nebo jsou to jen další obrázky velkých mistrů? Trochu mi příběh v hlavě odkazuje na Ecovo Jméno růže, jako by byl jeho východním protějškem... ale smysl se tu hledá jinak. Nicméně shrnuto: tohle je knížka, která mne asi nepřestane bavit a vždycky se ráda znovu zanořím do světa, kde vládnou miniatury...

Občas čtu ke knihám anotace, občas mě k nějaké knize něco přitáhne, tady to možná bylo autorovo jméno (“pamuk” znamená v srbštině - a jak jsem následně zjistila i v turečtině - “bavlna”).
Kniha je sice trochu bichle, ale historická a s detektivní zápletkou, a jsem moc ráda, že jsem si jí přečetla. Dostat se totiž do turecké iluminátorské dílny nebo k sultánovi, to není každý den.
V příběhu se dostaneme na konec 16. století do Istanbulu, kde se má pro sultána vyhotovit iluminovaná kniha, oslavující jeho velikost.
Tamní iluminátoři, zvyklí malovat po způsobu starých mistrů, se však brání novým “franckým” způsobům malby, která je v rozporu s jejich vírou a znamená pro ně hřích.
Nejen tato záležitost rozpoutává mezi bratry iluminátory nevraživost a dojde dokonce k vraždě jednoho z nich!
Příběh nám vypravují různé postavy, živé i neživé, každá ze svého úhlu pohledu.
I díky těmto různým perspektivám vyprávění si čtenář může udělat obrázek nejen o tom, kdo je vrah, ale také o tehdejší víře ve staré a osvědčené, kdy cokoli nového a neznámého bylo považováno za špatnost.

První slovo, které mě o této knize napadá je: zvláštní. Nebo zajímavá. Každopádně docela náročná. Možná do čtvrtiny knihy mi trvalo se začíst, ale stálo to za to. Rozhodně originální posouvání děje pomocí komentářů nejen postav, ale i obrázků, předmětů….a navíc jsem se dověděla zase něco nového z historie jiné kultury než je ta naše.

Pro mne nuda k neučtení... Nobel je jistě v dobrých rukách :-/

Benim adim kirmizi.
Román. Děj se odehráv á během několika dní roku 1591. Napínavé vyšetřování vraždy jednoho z iluminátů. Život v osmanské společnosti 16.století. Různí vypravěči- Kara, Seküra, Ester, kůň, pes, vrah, mrtví.
Velice čtivé a napínavé.
(2008)

Opravdová lahůdka pro trpělivého čtenáře

Doporučil mi ji kamarád a já začala číst nejdřív v angličtině. Zasekla jsem se bohužel na prvním citátu z Koránu a po první kapitole jsem radši přešla na češtinu. Jsem ráda, že jsem si dopřála takto kvalitní literaturu, i když jsem knížku četla víc než měsíc a v průběhu ji musela střídat s jinými tituly. Jedná se o poměrně hutné dílo, a jednotný celek se mi z jednotlivých medailonků a střípků mozaiky poskládal až po přečtení. Je možné, že si ji ještě někdy přečtu, i když mě rozčilovala postava Sekure a její chování a zacházení s Karou, naštěstí to pro ně na konci jakž takž dobře dopadlo.

Sice zajímavý vhled do diametrálně odlišné kultury, ale kromě Kary (trošku) jsem žádné postavě, pro nedostatek sympatií, nefandila. Navíc zbytečně dlouhé vypisování, popisování a tlachání o jedné věci, knihu nafouklo do ukrutných rozměrů. Stačila by polovička. Méně je v tomto případě více.

Po všech stránkách zajímavé čtení. Například pojednání o způsobu tehdejších maleb a jejich významu do vás autor cpe takovými kvanty a tolika opakováními, že si ho nemůžete nezapamatovat a nejspíš se vám o iluminacích bude v noci i zdávat. Dále na mě špatně působilo zcela nevyzpytatelné chování postav, některé ženské hrdinky byly velice nevyrovnané a jejich reakce naprosto nepředvídatelné. Chlapi nebyli o moc lepší. Čtení bylo pro mě trápením, mockrát jsem chtěla nechat, ale donutila se dočíst do konce. Ty čtyři hvězdičky jsou za celkový dojem, hodně jsem se toho dozvěděla a atmosféra knihy je zvláštním způsobem jedinečná.

No neviem, mne ten styl reality a vyobrazeni starocnej kultury spolocnosti pomedzi kapitoly asi nesadol. Pribeh zaujal, styl rozpravania tiez, myslienky zaujimave, len celkovo to spolu nejak nesadlo. Docitala som uz preskakujuc strany skor zo zvedavosti, nez zaujmu.