Listopadoví motýli
Auður Ava Ólafsdóttir
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356603/bmid_listopadovi-motyli-GbO-356603.jpg
3
90
27
Ve druhém románu oceňované islandské autorky poznáváme mladou, nezávislou, čerstvě opuštěnou překladatelku z jedenácti jazyků, která se krátce po rozchodu vydává na východ ostrova s palubní přihrádkou napěchovanou penězi a úmyslem najít vhodné místo pro chatu vyhranou v loterii. Zcela neplánovaně ji přitom doprovází čtyřletý sluchově postižený syn její nejlepší kamarádky. Na cestě upršeným listopadovým šerem čekají tuto nesourodou dvojici nejen lávová pole, estonský pěvecký sbor, černá písečná poušť, ženini bývalí milenci, stádo ovcí nebo celá řada bláznivých událostí, ale na povrch začínají vyplouvat i dlouho potlačované vzpomínky na minulost. Listopadoví motýli jsou okouzlujícím humorným příběhem o přátelství, lásce, mateřství a sebepoznávání v nehostinných končinách ostrova v severním Atlantiku.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Plus
Originální název:
Rigning í nóvember , 2004
více info...
Přidat komentář
Zvláštní příběh o putování Islandem, ve kterém se ale o jeho krásách až tak moc nedočtete. Milé a specificky humorné vyprávění, které ale občas klouže po povrchu a nese v sobě jistou dávku nelogičnosti. Kvůli absenci nějakého akčnějšího děje se v některých pasážích dost táhne.
2,5*/5*
Některé věci mi v té knize nedávaly smysl, trochu mi trvalo se s příběhem zžít, ale pak už to bylo jedno velké užívání si cesty do neznámých krajin. Super!
Kvalitní dílo, i když v kontextu dalších autorčiných knih dostupných v češtině mi přišlo asi nejslabší.
Než se mi narodil syn, zřejmě bych tuto knihu vůbec nedocenila a nejspíš ani nedočetla. Moc jsem si užívala něžný a krásně samozřejmý vztah hlavní hrdinky a jejího malého kamaráda. Kniha je krásná v detailech, které bohužel v běžném životě často přehlídneme.
Při čtení jsem si několikrát vzpomněla na film Adamova jablka. Není knížce podobný tematicky, ale spíš ji připomíná jakýmsi posunem reality, který podtrhuje vyznění příběhu. Ten se zprvu odvíjí až překotně a rychlé tempo krátkých kapitol brzdí jen vzpomínky psané v kurzívě. Od začátku cesty po ostrově se postupně zpomaluje děj a spolu s tím i zklidňuje hlavní protagonistka. Krkolomné zvraty v jejím chování pro mě nebyly tak důležité, mnohem víc jsem si užívala podprahový optimismus a (ne)určitou roztomilost, která bývá severským vyprávěním tohohle typu vlastní. A co mě bavilo moc, byla lingvistická linka. Kdo někdy odevzdával korekturu textu, určitě se setkal s podobnými reakcemi (a dilematy) jako hlavní hrdinka... Navíc je podle mě kniha napsaná tak dobře, že s povoláním multi-překladatelky koresponduje. Autorka pozoruje a popisuje, nevysvětluje, ani nesoudí – a nebudu to tedy dělat ani já :-). Uděluji 3 a 3/4 hvězdičky.
Co když váš život skončil ještě dřív, než mohl pořádně začít? A přece jste neumřeli...Co když jste chtěli tak moc zapomenout, že jste si na troskách své existence vybudovali jinou, která ale tak docela nefunguje?
A k čemu je vám znalost jedenácti cizích jazyků, když na to, abyste se domluvili s tím, kdo je pro vás najednou nejdůležitější, potřebujete hlavně srdce?
Tenhle road trip po zimním Islandu má naprosto úchvatnou atmosféru - smutku a melancholie, tíhy minulosti, kterou s sebou vláčíme, chladu prázdných vztahů, které udržujeme, protože máme pocit, že bychom měli, že se to tak má a zároveň i čehosi vroucího, laskavého, krásného - nových věcí, začátků a směrů, kterými nás vítr zavane a kam jsme nikdy nečekali, že bychom se mohli dostat (a vůbec jsme tam dostat nechtěli a jak je nám tam teď dobře).Recepty na konci knihy jsou úžasnou připomínkou lásky Seveřanů k jídlu a pití - už v dobách, kdy jsem hltala muminky, jsem milovala jejich věčné pojídání obložených chlebů a termosky plné horké kávy. Zdá se, že ani Islanďané nejsou výjimkou z pravidla. Přesto mi celý příběh vlastně zkazily, protože jejich věcnost mi ty křehké podzimně zimní motýly podivně zadupala a nedovolila mi o nich rozjímat tak, jak bych potřebovala a jak by si zasloužili.Velký palec nahoru za překlad. Jen nechápu, co má být na té knize vtipného - stává se mi často, že nerozumím tomu, proč v marketingu vydavatelství označí některé tituly jako "humoristické" nebo "humorné", snad aby se to líp prodával? Obvykle to ale soudě dle reakcí vede jen ke zklamaným čtenářům - ti, co se chtějí zachlámat, se nezachlámou a ti, kterým by se kniha mohla líbit, si ji nepřečtou, protože chlámat se jim v tu chvíli vůbec nechce. Anebo prostě nemám smysl pro humor, to se taky nevylučuje.
Nebyla jsem si jista, co od knihy ocekavat, ale po jejim precteni (jednim dechem) jsem vedela, ze tohle bylo presne to, co jsem chtela. Po precteni nekterych komentaru tady na databazi knih jsem byla ale dost prekvapena, ze vetsina ze ctenaru mela z knihy uplne jine pocity. Cim to?
Stacilo par dni zadumani, abych pochopila jejich nepochopeni. Autorka knihy pise stylem 'tak to proste je', pise o lidech a jejich vztazich, o zviratech a smrti, o lehce nadprirozenych vecech... a to vse bez buhvijakych emoci. Tak to proste je.
Tak to proste je na Islandu. Zivot Cechu a Islandanu je naprosto odlisny, humor, vztahy i pristup ke zviratum, nebo vira v nadprirozene; neni tedy divu, ze cesky ctenar nemuze ocenit autorcinu knihu. S trochou nadsazky muzu rict, ze autorka presne popisuje islandsky zivot, tak, jak se skutecne v realu odehrava.
Pro me byla knizka prijemnou cetbou, syrovou, temnou a chladnou, presne takovou, jakou je Island v listopadu (coz je jeden z nejuprsenejsich a nejtemnejsich mesicu na Islandu, temer zadni turiste, tudiz ani nehrozi kolony aut na Ring Road, jak si kdosi v jednom z komentaru stezoval, ze tuto problematiku autorka nezohlednila ve sve knize...), a stejne tak je kniha zahalena do lehce nadprirozeneho oblaku tahnoucim se pres nekonecna lavova pole se zelenym mekkym lisejnikem. Presne takovy Island a jeho obyvatele jsou, a kniha Listopadovi motyli byla pro me prijemnou cetbou a nostalgickym vzpominanim na me 3 roky stravene na Islandu.
Pro mě první kniha od islandského autora, trochu zklamání. Čekala jsem příběh s popisem místní krajiny, místo toho dost zmatená žena na cestách se svěřeným hluchým chlapcem. Plus dávám za občasné prvky humoru.
Ze tří knih od této autorky byla tato pro mě nejslabší, přesto děj plynul volně, klidně a člověk se tu fakt zasmál nad spoustou situací a myšlenek hlavní hrdinky. A co se mě velmi dotklo tak chování neslyšícího chlapce jeho myšlení a tichý svět.
Pomale plynoucí, místy úsměvné, oddychové čtení. Žádný velký děj, potenciál měla kniha dle anotace určitě lepší, ale mně se prostě líbila. Jen teda ty recepty na konci jsem nepochopila jejich význam.
Nějak zvlášť mě neoslovila, asi to bylo tím, že hlavní postava mi nebyla úplně sympatická a moc jsem nechápala, co se jí honí v hlavě. Ten závěrečný oddíl receptů jsem vůbec nepochopila-to mělo být vtipný?
Ooo, tak to byla něžná krása. Absolutní životní flow ženy i dítěte. Žádné zábrany. Tak nějak vše, co život přináší přijímají s jemným nadšením v očekávání, co je a bude dál. S lehkostí, že vše se děje tak nějak mimoděk a tím, že se s ničím nebojuje, přitahuje něžnou laskavost.
A k tomu neubližný hořkosladký, asi islandský, humor. ????
Kniha se mi hodila do letošní Výzvy a také mám ráda severské příběhy a končiny. Příběh je sice čtivý, vyprávěný s citem pro krásy přírody a občas i s vtipem, ale celkově tak nějak klouže po povrchu. Jednání a vztahy hlavní postavy na mě působily nevěrohodně.
Pěkné byly popisy míst a celkové atmosféry a některé situace mě opravdu pobavily, ale nějak to kazil ten hlavní příběh, který mi celou dobu unikal. Příliš jsem nepochopila už manželství hlavní hrdinky, nemluvě o jejích dalších vztazích s muži. Nepochopitelné pro mě bylo i čtyřleté sluchově a řečově postižené dítě, které putuje v zásadě s cizí paní a vlastně mu ani nechybí máma. Ta zase plánuje, že by to tak mohlo pokračovat i poté, co porodí dvojčata, aby se kluk doma necítil odstrčený. A to to čtyřleté dítě ještě píše a plete ponožky... Tohle mé racionální já nedokázalo přenést přes srdce.
Vyprávění, které si poklidně plyne, nic zásadního se v něm neřeší, ale rozhodně není nudné. Jen je takové trochu zvláštní (kdyby to byl film, asi by se promítal ve filmovém klubu).
Tahle „klubové“ jsou ostatně všechny tři knihy autorky - hlavní hrdina se z konkrétního důvodu vydává na cestu, aby si utřídil myšlenky. Během tohoto „rozjímání“ se s ničím nepere, věci přijímá tak jak přicházejí a pak najednou je z něj jiný člověk.
Pokud v knize potřebujete hodně děje, velké zvraty, silné emoce a podobné propriety, asi raději sáhněte po jiné knížce, protože nic takového tady nenajdete.
Skvělá, podle mě v Čechách totálně nedoceněná kniha, kterou bych si dovedla představit zfilmovanou. Asi je to i mojí povahou, že mi hlavní hrdinka byla tak blízká. Minimalistické putování Islandem a hlavně nitrem někoho, kdo je pro většinu lidí tak trochu podivín.
No za mě takový střed. Nic jsem neočekávala ale taky jsem nic moc nedostala. Šlo to přečíst. Ale jinak napínavý to nebylo, humorný taky ne. I dost nepravděpodobný. No nevím. Každopádně jsem dočetla a další kniha do výzvy.
Uf, konečně dočteno. Ale jen s velkým sebezapřením protože výzva je výzva. Nějak jsem děj nepochopila.
Štítky knihy
Island ženy islandská literatura překladatelé, překladatelky
Autorovy další knížky
| 2012 |  Výhonek osmilisté růže |
| 2017 |  Listopadoví motýli |
| 2018 | Nad propastí byla tma |
| 2021 | Matka světla |
| 2013 | Pět severských her |
Kniha Listopadoví motýli je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 128x |
| Čtenářské výzvě | 54x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 57x |
| Chystám se číst | 81x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 2x |
Zvláštní, ale tak hezky zvláštní kniha.
S melancholickým oparem a islandským počasím. Vloni se mi od autorky líbila Matka světla, tak jsem se těšila na další knížku.
Autorčin styl vyprávění je obecně jiný v tom, že se řeší velké věci jako rozchod nebo zdravotní problémy, ale není to napsáno typicky realisticky s velkými emocemi okolo, ale naopak prostřednictvím miniaturních až absurdních situací, se zaměřením na detaily.
Hlavní hrdinka, překladatelka a korektorka, se po rozchodu vydává i se čtyřletým hluchoněmým synem své kamarádky a balíkem v loterii vyhraných peněz na road trip po Islandu. Věří, že pozná sama sebe, že se posune, a že ji cesta změní.
Příběh je doplněn o flashbacky psané kurzívou, které odkazují do minulosti, občas dětství, občas mladí nebo manželství. Flashbacky můžou působit tak halabala, ale je pravda, že ono to tak zkrátka funguje, že něco děláme a hlavou nám projede nějaká nesouvisející vzpomínka.
Knížka si mě nezískala úplně od začátku, chvilku to trvalo, trošku mě tam iritoval bývalý manžel hlavní hrdinky. Ale potom, když už byla na cestě s malým Tumim, tak příběh získával kouzlo. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a těším se na další literaturu z Islandu. Ještě mám doma Nad propastí byla tma.
"Už nikdy nebudete stejná jako dřív, ale nakonec z toho všeho vyjdete se světlem v náručí."
"Svět není beztvarý chaos, ale sestává z mnoha vrstev, podobný kruhům na zčeřené vodě, a že teď se nacházím velmi blízko jejich středu. Budu muset ještě hodně cestovat a spoustu těch kruhů překonat."
"Každopádně vím, že na hromadách hnoje mohou růst květiny."
"Věděla jste, že bušení velrybího srdce může narušit komunikaci válečných ponorek a zabránit tak válce?"