Letos mám opravdu velké štěstí na výběr knih. Jedná zajímavější než druhá, ale úplně nejlepší jsou ty, od kterých moc neočekávám a pak mě překvapí. Jednou z nich je i tato kniha.
Jedná se o třetí díl ze série Bílý pramen, ale Nebesa je možno číst samostatně. Příběh je zajímavý tím, jak v sobě mísí více témat k zamyšlení. Popis vztahu s rodiči, procházení si životní tragédií, bádání po historii rodného města a do toho všeho je nám čtenářům předkládán další příběh.
Nejvíc se mi na celé knize líbila ta neurčitá hranice mezi sněním a realitou. Které vyprávění se skutečně odehrává? Co za tím vším je? Čím si Nina prošla a k čemu dospěje? Zároveň jsou zde promluvy o životě, smrti či strachu. Je to ale napsané takovou formou, že vám srdce zaplesá.
Ale gró Nebes je autorčin styl psaní. Ten si mě podmanil a doslova mě připoutal. Bylo to, jakoby mi autorka vkládala slova do úst. Neskutečný čtenářský zážitek.
Děj nabízí hodně detailních popisů, z nichž některé se čtou těžko. Jsou dojemné, bolestné, zároveň plné pochopení a naděje. Tak jsem to aspoň vnímala já.
Přišlo mi zajímavé, že závěr nebyl tak šokující, ani extra dojemný, jak jsem čekala, ale byla jsem spokojená. Bylo to jemně a krásně zakončeno.
Někomu může kniha připadat víc mysticky, dokonce i nábožensky založena, ale myslím, že každý čtenář si najde v knize to své. Mně Nebesa dala víru v lepší zítřky a taky porozumění a pochopení.
Tohle byla knížka dle mého gusta. Doslova knižní pošušňáníčko
K přečtení by vás měla nalákat už obálka, která je tak ďábelsky božská. Sama za sebe zjišťuji, že filmové krváky nemám zrovna v oblibě, ale číst je? To už je jiná.
Po sezoně je hororový román z roku 1981, jehož začátek je sice pomalejší, ale jakmile dojde na první krvavý zářez, děj nabírá na obrátkách.
Vyobrazení primitivního života kanibalů bylo surové a reálné. Vlastně se mi nejvíc líbilo to, že jsou zde vyobrazeni jako lidské bytosti a ne jako zdegenerované monstra z Pachu krve.
Očekávala jsem zvrácenost, nechutnosti a taky pár brutalit...a ano, dostala jsem to (plus ještě pár vnitřností k tomu). Třešničkou na dortu je povídka Dcera zimy z roku 1988, která má taky řádný strašidelný vibe.
Části s kanibaly byly za mě nejlepší. I když jsem tušila, co by mohlo následovat, autor mě dokázal ještě více šokovat.
Ale pozor! Kniha není jen klasikou mezi horory, taky je to fajnová kuchařka. A že těch receptů v ději najdete.
Musím ještě vyzdvihnout postavu Marjie. Ta si mě získala na plné čáře. Především po části s . Více nenapíšu, ale kdo četl, tak ví.
Autorův doslov mě dostal. Tolik jsem s ním souhlasila.
Tohle není kniha pro slabší povahy, ale pokud vám nevadí trocha krve, střev a morbidností, doporučuji vám ji k přečtení. Bude se vám líbit. Mě ohromila natolik, že si chci přečíst další knihy od autora.
Děkuji Nakladatelství Carcosa za poskytnutí výtisku.
Edici Temnosti považuji za velmi podařenou. Už Noční host si mě získal, ale Astaroth?! Jesenská mě vystřelila do výšin a posunula pomyslnou hodnotící hranici ještě o kus výš.
Astaroth nabízí devatenáct povídek, v nichž vynikne autorčina hra se slovy, kterou bych přirovnala k lehkému podzimnímu vánku. Čtení jsem si užila plnými doušky a s emocemi prolínající se celým tělem.
Jsou zde zobrazeny tehdejší tabu témata jako incestní či lesbická láska, vraždy. Některé z povídek mají ráz pohádek pro dospělé blížící se k bájím či pověstem. Jiné v sobě mají mysterióznost a dráždivost. Další trochu té morbidnosti i šílenství.
Obálku zdobí výřez z obrazu Haupt der Medusa od Franze Von Stucka. Pohled Medúzy je hypnotizující a perfektně sedí k tmosféře knihy.
Nejvíce mě zaujaly povídky Fontána Gaja, O sedlákovi a Smrti, O krásné Siranuš, O mnichu Synesiovi a Noc ve starém zámku. Nemůžu ale napsat, že by se mi ani ostatní nelíbily. Každá měla něco do sebe. Našly se originální příběhy i takové, jejichž námět mi byl již známý. Často jsem byla v šoku z rozuzlení. Nečekala jsem, že to bude až tak vyhrocené a zajímavé.
Mám za sebou pár hororů, ale vždycky budou na prvním místě v mém srdci příběhy jako jsou v Astaroth. Zdánlivě jemné, romantické, ale nádherně a snově děsivé.
Děkuji Nakladatelství Carcosa za poskytnutí výtisku.
Strom. Stůl. Kniha. Tři slova, jeden název knížky, od které jsem očekávala, že bude dojemná. Nepletla jsem se.
První setkání s americkou autorkou tetralogie Dárce dopadla nad očekávání. Útlá knížka plná lásky, přátelství, smutku, ale i naděje.
Kniha je určena pro děti, takže jsou zde krátké kapitoly a větší písmena. I když se v příběhu objevují závažná témata jako holokaust, stáří a nemoci s tím spojené, je to podáno citlivě a úměrně mladým čtenářům.
Mladší Sofie je svá. Místy vypadá, že děj se nikam moc nehne, že popisuje zdánlivě nepodstatné, ale pro ni to důležité je. Mě osobně se styl psaní líbil. Taky musím zmínit její kamarády Ralphieho a Olivera. Je krásné, jak je každý z nich originál a svůj. Vzpomínání Sofie Gershowitzové bylo bolestivé.
Miluju takové knihy. Sice mě vždy duševně rozbijí, ale zase mi toho tolik dají. Nádherná obálka, laskavě podaný těžký příběh a chuť přečíst si další knihy od autorky. Za mě jedna z nejlepších knih tohoto roku. Doporučuji všem.
Kniha mě zaujala svou obálkou, ale i anotací a žánrem paranormálního YA thrilleru.
Rozplétání nitek staré záhady, útržkovité vzpomínání Avril, mráz nahánějící popisy mlhy a rozbouřené moře. Díky tomu všemu to mělo strašidelný nádech a to se mi líbilo.
V knize se objevují části textu ze scénáře divadelní hry. Ty jsou po skoro celou dobu znázorněny odlišně od textu, ale poslední a nejdůležitější části jsou neodlišené. To bylo matoucí, protože jsem nevěděla, jestli se jedná o dialog mezi herci či postavami ve hře.
Občas byla v ději hluchá místa, u nichž jsem měla pocit, že se opakují. Naštěstí jsou v knize více ta, která příběh posouvala a dostala až na post super thrilleru.
Vykreslení postav je fajn. Avril i Cole se chovali tak akorát na svůj věk. Oblíbila jsem si Lexe a je škoda, že víc pozornosti nedostala Val.
Měla jsem pár hypotéz ohledně vyústění zápletky, ale nakonec jsem byla zaskočena.
Bylo zde napětí, šokující odhalení, ale ten konečný závěr byl lehce sluníčkový. Poslední scéna mi do celkového konceptu příběhu nezapadla. Ale!
Při celkovém hodnocení knihy musím uznat, že Hluboká tajemství mě příjemně překvapila. I když zde nebyl jeden prvek (o němž jsem si myslela, že bude), tak se to dobře četlo a hlavně vyvrbilo. Možná je to i tím, že jsem nečetla autorčinu předchozí knihu Temné a kruté lži, takže jsem neměla možnost porovnání. Jisté ale je, že si po nějaké době chci knihu znovu přečíst.
Kapitoly se střídají z pohledu Belle a Jaggera. Kniha je čtivá, vtipná, děj rychle ubíhá, ale místy mi ladnost příběhu narušovaly chyby v překladu. Třeba chybějící slova. Objevují se zde i slova jako prrrrrrd, prosíííím, tááááák. Chápu, že tím autorka chtěla vyjádřit jistou náladu postavy, ale jak už toho bylo hodně, začalo to být otravné.
Dle anotace jsem si myslela, že Belle vážně unese Jaggera, nastanou trapně vtipné situace, ale v příběhu je to trochu jinak.
Nejspíš ze mě mluví stará zapšklá baba, ale mezi Belle a Jaggerem převažuje fyzická láska nad tou duševní. O(b)jíždění zde vede.
Humor v příběhu nechybí a od srdce jsem se zasmála u rozmluvy mezi Jaggerem, jeho a .
Co se týče závěru, tak z toho jsem na vážkách. Nebyl špatný, ale ani úplně dobrý. U tohoto žánru jsem očekávala dojemný konec a ono nic. Tím nechci říct, že by nebyl, jen u mě to nevyvolala ten správný efekt.
Celkově knihu hodnotím kladně. I když mám pár výtek, tak si Nejlepší casting mého života ráda přečtu znovu. Je to milá oddechovka, u které člověk vypne.
Miluju knihy, které mě dokáží ohromit, šokovat a posadit na zadek. Vraždím vrahy je jedna z nich a aspiruje na (zatím) nejlepší knihu tohoto roku!
Od knihy jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. Perfektní thriller s horou nechutností popsaných do nejmenších detailů.
Tohle moc často nepíšu, ale v tomto příběhu mě bavily všechny postavy. Ať už se jedná o Liama, Leu, Larsena, Heather, Tonyho. Líbilo se mi, že i když se jedná o psychicky náročný děj především kvůli spáchaným vraždám, tak je odlehčen humorem. Třeba štrejchování mezi Liamem a Tonym, nebo scéna v zábavním parku s Josie a jejím vyhraným duhovým .
V průběhu čtení se dozvíme o minulém životě Ley. Zároveň vidíme, jaký momentálně vede život a její návyky. To mi přišlo nejzajímavější.
Jako plus beru i zajímavosti z historie či medicíny.
Na zadní straně je napsané, že je to kniha pro fanoušky seriálů Dexter a Myšlenky zločince. Neviděla jsem ani jeden z nich, ale osobně bych to spíš přiblížila k Mlčení jehňátek. Jako ta vášeň tam byla.
Všichni svatí na nebesích, tohle čtení jsem si užila plnými doušky. Ale mám ke knize jednu výtku... přečetla jsem ji moc rychle a byla bych šťastná, kdyby už vyšel další díl, protože závěr byl skvělý, hrozný a vlastně jsem jej těžko rozdýchávala
Viděla jsem, že má kniha rozporuplné recenze a ohlasy, ale za mě ji doporučuje všemi dvaceti.
Tak tahle knížka mě naprosto ohromila. Pro mě a další milovníky Agathy Christie je Jak vyřešit vlastní vraždu jako napsaná. Kniha mě zaujala už svým názvem a anotací slibující detektivku z anglického venkova s pořádným pátráním. Dostala jsem, co jsem očekávala.
Prolínají se dvě dějové linky. První je z přítomnosti, v níž se Annie pokouší vyřešit vraždu své pratety Frances. Té bylo před šedesáti lety předpovězeno, že bude zavražděna. Jenomže nikdo Frances nevěřil a tak ji měli obyvatelé za blázna. Druhá je z deníkového záznamu mladičké Frances z roku 1966 a 1967. Jenomže pátrání nebude jen tak obyčejné a už vůbec ne jednoduché. Castle Knoll obývá spousta postav s nimiž se čtenář pomocí Annie, a vlastně i Frances, seznamuje. Má možnost poznat jejich mladé, starší já a taky jejich potomky. Kvůli tomu jsem byla ze začátku zmatená. Než jsem si totiž dala dohromady, kdo, jak a s kým, tak uběhlo pár stránek. Naštěstí jsou v příběhu rodinné vazby vysvětleny.
Kniha je napsána čtivě, čemuž napomáhá i střídání dějových linek. Příběh je napínavý a odhalování tajemství, a celkově zápletky, je místy šokující. Přiznám se, že ač jsem se hodně snažila, vypátrat vraha se mi nepodařilo.
Jsou knihy, které mě okouzlí natolik, že si k nim píšu jednu poznámku za druhou. Pak jsou ale knihy, které mě vtáhnou do příběhu tak moc, že než se rozhodnu si něco sepsat, už mám přečteno. Ta druhá možnost se stala zde a já jen doufám, ze série Castle Knoll Files se rozroste o další díl.
Děkuji Nakladatelství Alpress za poskytnutí výtisku.
Kniha láká k přečtení především milovníky Agathy Christie, ale taky příběhem odehrávajícím se na pozadí skutečné události - potopení luxusního parníku RMS Lusitanie.
Příběh se odehrává od 1. května do 7. května roku 1915. Čtenář sleduje dění u jednoho stolu, kde se sejde rozličná společnost. Jeden z pasažérů právě tohoto stolu je zavražděn. Vrahem je jeden z pasažérů stolu č. 22. Na státním úředníkovi Gallagherovi je, aby vraždu vyřešil.
A tady se dostáváme do bodu, kdy sice Gallagher vraždu vyšetřuje, ale celé vyšetřování je upozaděno dialogy o 1. světové válce, zbraních, municích, spojenectví a politických vztazích.
Na scéně se objevují další postavy, jejich tajemství i to, jakou souvislost mají s hlavními protagonisty. Od poloviny už je to překombinované a mě osobně to přestalo bavit. Ale! Pořád jsem očekávala, že konec bude fenomenální, a že to bude emoční nálož. Přiznám se, že jsem očekávala potoky slz jako u Titaniku. Během dvanácti stran bylo hotovo a emoce to ve mě neprobudilo. Vrah byl objasněn, ale v průběhu plavby několikrát změněn.
Postavy jsou nepříjemné a Gallagher tomu dodává korunu. Prezentuje se jako neomylný člověk s pravomocemi, které nemá ani prezident či král. Nejvíc mě štvalo jeho protiřečení. Věděl, jak byla vražda provedena, ale nevěděl kdo ji provedl. Na konci se dozvíme, že věděl, kdo vraždil.
Děj je rozdělen na dny a časy. Očekávala jsem, že jeden den bude jedna kapitola a podkapitoly budou ty časy, ve kterých se něco děje. Jenomže tady to tak není a tak je třeba jeden den rozdělen na čtyři časy s tím, že poslední čas je už v další kapitole. Matoucí a nelogické.
Abych nebyla tak negativistická, tak jsem se dozvěděla o staré tradici v podobě loterie. Cestující měli hádat, kolik mil urazí loď během 24 hodin a ten, kdo byl nejblíž, získal polovinu vsazených peněz. Zbytek šel na charitu.
I když má kniha krásnou obálku a anotace láká na klasickou detektivku, tak jsem celkově zklamaná. Věřím ale, že Smrt na parníku zaujme čtenáře se zájmem o světovou válku.
Děkuji Nakladatelství Grada a Cosmopolis za poskytnutí výtisku.
Jsem milovnice hororů, ale Pach krve a Hory mají oči považuji za tak nechutné filmy, že bych se na ně už nedokázala znovu podívat. Tak jsem si podobný příběh zkusila přečíst a zjistila jsem, že na čtení mám o trochu silnější žaludek.
Rodinka je o to děsivější, že kanibalové nejsou zrůdy, i když se tak chovají. Gró děje je náboženský fanatismus a pomsta.
Co dělá tuto knihou skvělou jsou brutality a humusné popisy. Prostě hororová chuťovka. U popisu Mamky jsem si vzpomněla na hororový příběh Džundžiho Ita Tuk a kapitola 24 - ta stojí za to!
Oceňuji, že nás autor seznamuje s životním osudem všech postav. O každém se dozvíme co, proč, jak.
Mrzí mě, že některé postavy nedostaly více prostoru. Jejich role v příběhu mi přišla nedotažená, viz Krall, Beau a vlastně i hlavní hrdinka Claire. U té mi něco vadilo po celou dobu čtení a vůbec jsem ji nelitovala.
Z dalších protagonistů stojí za zmínku taky Pete, Luke či Louise.
Příběh je rozdělen na tři části. Nejslabší mi přišla druhá část a kvůli ní jsem se musela do čtení nutit. Naštěstí se třetí částí děj ožil.
Podle anotace jsme očekávala dechberoucí pomstu. V té je nám čtenářům řečeno, že se bude svým způsobem jednat o hlavní chod večera, ale v konečném závěru to byl spíš chudší předkrm ve formě jednohubek.
I když jsem pár výtek měla, celkově se mi kniha líbila a utvrdilo mě to v tom, že si musím přečíst autorovi Kyselé bonbony. Pro fanoušky vyvražďovaček Rodinku doporučuji všemi sedmi prsty a jedním okem.
Od autorky jsem již četla Zámeček. Kniha se mi líbila a tak jsem byla moc zvědavá na Domek v malinovém údolí. Byla jsem opět spokojená.
Příběh ze života s dávkou humoru i pár životních mouder. Takové knihy já ráda.
Domek je čtivý, nejen díky krátkým kapitolám, ale i autorčinému stylu.
Podle anotace jsem si myslela, že hlavní postavou bude pouze Blanka. Upřímně...jsem ráda, že je zde více postav, protože zrovna s Blankou jsem si nesedla. Přišla mi ufňukaná. Oproti tomu Lucka mi sedla od první stránky. Obdivuji její odhodlání nevzdat se a navíc je příjemná. Jindřich mě mile překvapil. Jeho myšlení jsem tipovala na víc jak 10 letého hocha a některé jeho lumpárny stály za to. Samozřejmě je tu více postav. Některé si oblíbíte, jiné vám polezou na nervy. Ještě zmíním paní Kahounovou, která mi připomínala drbnu Horáčkovou z filmu Babovřesky. No a koník Olda si taky získal mé srdce.
Jako velké plus beru právě střídání pohledů v příběhu. Dodává to na dynamičnosti a možnosti nahlédnout na problém či událost z vícero stran bez toho, aniž by se opakovaly.
Závěr se mi moc líbil, ale ráda bych věděla, jak to se všemi nakonec dopadlo. Na druhou stranu jede moje fantazie na plné obrátky a známe to - život není předvídatelný a skýtá mnohá osudová dobrodružství.
Toto oddechové čtení vám vyžene chmury a smutek z hlavy. Doporučuji všemi deseti.
První setkání s autorem dopadlo rozporuplně. Pojďme nejdřív na to pozitivní.
Svět v knize je skvěle vymyšlený a do nejmenších detailů. Tak moc dobře, až jsem ze začátku a všech těch informací měla hlavu jako balón. Především tedy, co se týče druhů mimozemšťanů. Líbil se mi popis osídlení Země mimozemšťany. Musím pochválit posledních cca padesát stran, kde byl děj skvělý a bavil mě. Nicméně těch třista stran pro mě bylo utrpením.
S autorovým stylem jsem si nepadla do noty. Akčních scén je v příběhu dost, ale nechávaly chladnou. Úplný závěr mi otevřel oči a já konečně přišla na to, co mi celou dobu v ději chybělo. Byly to emoce. Počas čtení jsem je necítila.
Kniha je to odlehčená humorem, ale ten mi přišel místy trapný.
Co se týče hlavní postavy, tak ta mi šla na nervy. Za to takový Bohdan nebo Gerasim...to je jiná třída.
Myslela jsem si, že budu nadšená, ale stal se opak. Sto lidí, sto chutí. I když mě tedy Operace Thümmel tolik nezaujala, možná jednou (v budoucnu) dám druhému dílu šanci. Fanšmekři scifíček si ale jistě toto vesmírné dobrodružství užijí.
Děkuji Nakladatelství Epocha za poskytnutí výtisku.
Znáte ten pocit, když jenom chcete nahlédnout do knihy a během pár hodin už ji máte přečtenou? Tak přesně tohle se mi stalo u Moru. Moje vůbec první přečtená darkromance kniha a jsem nadšená.
Kniha má šmrnc nejen díky krásné obálce a barevné ořízce. Především taky díky šokujícím zvratům, neutuchajícímu humoru plného sarkastických poznámek i explicitním popisům (a teď nemyslím jen TOHO živočišného, ale i působení moru na lidi). Zároveň se v příběhu objevují zajímavé debaty k zamyšlení ohledně Boha, náboženství, života i smrti. Některé scény jsou dost bolestné, jiné naopak kruté a masakrální, ale právě ty utváří příběh a ten je díky tomu nezapomenutelný. Ale pozor! Připravte si kapesníčky.
Co se týče postav, tak samozřejmě mě zaujal Mor Dobyvatel. Sexy chlapík s korunou na hlavě mluvící jako z jiného století, ale ještě víc se mi líbila postava Sary.
V příběhu se objevují dvě jistá slovíčka, která v ději mají důležitý význam a zastávají v něm hlavní roli.
Kniha má krátké kapitoly, což já velmi oceňuji.
Líbily se mi zmíněné Poeovy verše.
Mor je nejen darkromance, ale i postapo, romantasy a obsahuje hodně erotiky. Sexuálni scény jsou zde skvěle napsány.
Závěr knihy mě dostal a mám ještě teď z něj husí kůži. Těším se na druhý díl a doufám, že brzy vyjde. Pokud si stále nejste jistí, jestli vám tento žánr sedne, tak já jsem důkazem toho, že ano.
Nejprve jsem byla úplně mimo z anotace. V té je zmíněno vše podrobně, ale nedokázala jsem si to živě představit. Jakmile jsem se začetla, prozřela jsem a můžu napsat, že tohle stálo za to.
Jedná se o magický realismus a urban fantasy. Příběh je to zajímavý s neotřelým námětem. Padlý andělé, magický artefakt, spousta samotné magie, perpetuum mobile, barokní Praha - to vše na vás čeká v Magickým infarktu.
Střídá se zde přítomnost s minulostí. V 21. století je hlavním hrdinou Jonáš. Kluk jak buk, ale ne jen tak ledajaký. Druhá část je zasazená do 18. století s Blažejem z Denburka. Ten vynalezne stroj, který nemá obdoby.
Kvituji, že autorka použila u přítomnosti a z pohledu puberťáka hovorovou češtinu, zato v minulosti je použita vytříbená barokní mluva.
Po grafické stránce je kniha skvělá. Barevně odlišené části nebo i forma dopisů přidávají knize na čtivosti.
Byla jsem lehce šokovaná (možná i na malý infarkt) ze scénky s Jeronýmem a Danielem. Nečekala jsem, že to nabere až takové obrátky. Musím ale přiznat, že téma, které je tam zmíněno, ještě na atraktivitě ději přidalo.
Kniha se sice podle obálky může tvářit jako fantasy pro děti, ale nenechte se zmást. Já si příběh užila naplno. Smála jsem se, brečela a celkově mě zahřál u srdce. Škoda, že není kniha více vidět, protože tohle si chcete přečíst.
Na nejnovější knihu britské autorky jsem se moc těšila. Bohužel mě čekala studená sprcha.
Předvídatelnost je u autorčiných knih jasná a mě osobně to nevadí. Ba naopak. Celý příběh ale působil těžko uvěřitelně. Dialogy jsou prkenné. Často dochází k opakování vět či stejných souvislostí. Třeba, že má Anna velmi blízký vztah se sestřenicí Becs, Steve by si určitě nenašel nikoho jiného a rozhodně by ji nevyměnil. Pak taky věty jako jsou: S Leem bylo snadné se dobře bavit. Dá to hodně práce...
Postavy si protiřečí, což je dokázáno u Lea. Ten přijde s tím, že zapomenou na minulost, ale během pár okamžiků už Anně připomíná některou vzpomínku na minulé časy. Co se týče hlavních hrdinů, tak Leo je na tom o hodně lépe než Anna. Ta byla nudná a jak je v knize u jedné části zmíněno, velice trefně mimochodem, tak je trestuhodně zabedněná.
Těžko jsem překonávala jména. Budiž Leonardo Knight a Anna Love, ale Jan a Michaela. Normální jména, ale to, jak se v příběhu oslovují jako Jane, Michaelo..působilo to strojeně. Chápu, že Anna i Leo jsou Britové a zdrobněliny by těžko vyslovovali, ale i tak by víc šlo do úst Honzo, Jeníčku nebo Míšo.
V knize se objevují věty, které nejspíš měly působit vtipně či vášnivě, ale nakonec to bylo spíše trapné. ,,Mám úplně modrý koule." a ,,Mezi stehny ji rozkvetlo malé poupě touhy."
Části odehrávající se v Praze se mi líbily. Zajímavé jsou památky a informace, třeba o otočné hlavě Franze Kafky nebo továrně na ohýbaný nábytek TON. Taky se dozvíme o postupu výroby piva. No a pár anglických slovíček a vět se tu taky najde.
Část odehrávající se na chatě u Novomlýnských nádrží mě tolik nezaujala. Zmíněný Mikulov, Pavlov, Mušov - super, ale popisy působí jak z učebnice.
Série Romantické útěky mají nádherné obálky. Osobně se mi líbí, že na vnitřních stranách obálky jsou všechny knížky ze série.
Poděkování je krásné, dojemné, ale to nemění nic na tom, že děj hodnotím jako průměr. Neurazí, ani nenadchne, což mě velmi mrzí.
Hrad ve Skotsku se mi moc líbil a i když mi Hospůdka úplně nesedla, ráda si přečtu další autorčiny knihy. Z předešlých mě láká třeba Pekárna v Brooklynu nebo Hotýlek na Islandu.
Temná sbírka devatenácti povídek českého autora pocházejícího z Mníšku pod Brdy láká záhadnou až snovou obálkou a strašidelnými příběhy, jež spojuje venkovské prostředí. Představitel staročeské venkovské gotiky učaruje čtenářům hledajícím neobvyklou literaturu.
Noční host je šestou knihou z edice Temnosti. U všech povídek není cítit až tak strašidelná atmosféra, ale mrazení v zádech čtenáři ucítí z každé. Jak to u sbírek bývá, některé povídky zaujaly víc, některé míň. Některé jsou skvělé svou brutalitou, jiné svou jemností. Nejlépe hodnotím Vidění a Kocour. U první zmíněné jsem cítila náznak Osvícení a Kocour byla tak brutální, až mi bylo zle od žaludku. Další oblíbené prózy jsou Soud lidu, Zázračný bič a Duše bojiště.
Čtenář se může těšit na víly a lesní skřítky, zlověstně šumící lesy, ale i vodníky, duchy a přízraky vojáků.
Jelikož se jedná o starší literaturu, je tomu přizpůsoben i jazyk. Právě na ten jsem si musela zvykat, ale o to víc to mělo své kouzlo.
Doslov Petra Bočka dává čtenáři možnost detailně nahlédnout nejen do autorova života, ale i jeho tvorby či vzpomínek jeho přítele a básníka Antonína Klášterského. Pro mě bylo velkým překvapením zjištění, že jeho ženou byla spisovatelka Růžena Svobodová.
Jsem ráda, že se našlo nakladatelství vydávající skvosty české literatury 19. a 20. století, které jsou ještě místy bohužel opomenuty. Teď už to ale jistě bude jiné, neboť doufám, že si tuto sbírku přečtěte a možná dáte šanci i dalším od českých autorů a autorek. Osobně mohu doporučit i tvorbu jeho ženy.
Moje vůbec první seznámení s britskou autorkou. Zaregistrovala jsem její sérii Návod na vraždu pro hodné holky a pozitivní reakce mě nakoply k tomu zkusit Jen pět přežije. Kniha mě nadchla anotací i obálkou. Jaké byly moje pocity po dočtení? Necelých 400 stran uběhlo jako mrknutím oka a přečteno jsem měla za necelý den. Myslím, že moje nadšení je více než evidentní.
Kniha je rozdělena na části a kapitoly. Jednotlivé části představují danou hodinu, ve které se příběh odehrává. Začíná od 22 hodiny a končí v 6 hodin.
Napětí je cítit už od začátku při očekávání, kdy přijde TEN moment s příchodem odstřelovače. V průběhu sledujeme kamarády, jak na nich působí stres z vyhrocené situace. A že někteří ukázali své pravé já.
Ze začátku jsou kamarádi nějak představeni, ale nic není takové, jak se na první pohled zdá. Pomalu, ale jistě, se odkrývají jejich nejniternější touhy i pocity z ostatních. Prostě pravda vyjde na povrch a v uhlazené formě to zrovna nebude.
S každou částí je děj vyostřenější, zvraty na sebe nenechají dlouho čekat. Střídání emocí od naštvání, šoku až po pláč. Bylo mi ouzko ohledně Red. Její životní příběh mě dostal. Místy byl ale děj odlehčen především díky Simonovi, což bylo fajn.
Tohle bylo geniální. Napjatě jsem očekávala každičký kousek střípku, který zapadne do celkového obrazu. Vyústění zápletky mě dostalo na kolena. Závěr byl skvělý, ale ráda bych věděla, jak to pokračovalo dál. Ano, dozvíme se, jak to všechno dopadne, ale...vědět, co ještě bylo potom, by bylo úplně skvělé.
Vřele vám ji doporučuji k přečtení.
Děkuji Nakladatelství Grada a Cosmopolis za poskytnutí výtisku.
Když jsem měla možnost číst k maturitě Kafku, nechtěla jsem. Proč? Měla jsem vnitřní strach z toho, že jeho díla nepochopím. Když jsem ale dostala možnost si tuto knihu přečíst, doufala jsem, že svůj strach překonám a ještě mě povídky nalákají k přečtení jeho děl. Opravdu se tak stalo a jak jsem ráda!
Kniha byla vydána k 100. výročí úmrtí Franze Kafky. Antologie je pestrá díky povídkám různých žánrů. Jsou zde dlouhé i kratší. Zrovna ta od Jaroslava Rudiše - Max, Marta a zámek v Berlíně je nejkratší, ale velice zvláštní. V konečném hodnocení se mi ale líbila.
Grafické zpracování knihy je jedním slovem skvostné. Snově tajuplné ilustrace dotvářejí ponurou atmosféru linoucí se z povídek, ale ne tak úplně ze všech.
Nechci zmiňovat všechny povídky, které v této knize najdete. Přeci jen chci, abyste se měli na co těšit.
Mezi mé topky patří Zámek od Karolíny Zoe Maixnerové, Žádost Veroniky Fiedlerové, Ohrada od Ondřeje Neffa, Pod fasádou Michaely Merglové, Proces Marka Epsteina a Nech brouka žít od Mirky Rezlerové.
Husí kůži a strach jsem měla při čtení Zámku a Pod fasádou. Emočně mě rozbily povídky Žádost a Nech brouka žít. A pak je tu Ohrada, u které jsem měla neodbytně krásný pocit nostalgie z čtení fantasy a sci-fi knížek. U Procesu to vypadalo na vážné téma, ale s vtipnou pointou. Hodně mě pobavila a samozřejmě se mi nejvíc líbily sprosté básničky. Ta s názvem Na mostě je nej.
Nehodnotím, jak se kdo dokázal nejvíce k autorovi přiblížit, ale jak na mě zapůsobily. Menší problém jsem měla hned s první povídkou Doktor Favarrol. Četla jsem ji 2x a vůbec jsem ji nepochopila. Začala jsem tedy propadat beznaději, že jsem si Kafku přeci jen přečíst měla. Do další povídky jsem šla se strachem, ale tam už to bylo o dost lepší. No a od Zámku už jsem Proměny Kafkovy Prahy hltala jedna báseň.
Rozhodně vám ji doporučuji k přečtení. Věřím, že i když jste autorovo dílo či díla nečetli, užijete si to i tak. Já jsem nadšená.
Autorův styl mi sedl. Bylo tam drama, akční energie, krev, vtipné hlášky a dokonce i romantika. I díky tomu se mi kniha četla dobře.
Zápletka není tak jednoznačná, jak by se dalo jasně říct z anotace. V tomto ohledu jsem byla mile překvapena a to, jak se to vyvrbilo...No, bylo to zajímavé.
Nebyla jsem překvapena, ale spíš šokovaná, že se zde objevily erotické scény. Upřímně... nečekala jsem, ale byla jsem nakonec mile zaskočena.Ty jsou napsány decentně a jako kloubouk dolů autorovi, že dokázal tyto scény napsat bez zbytečných přísad na vaření.
V knize je několik vtipných scén. Za mě je ta nejlepší v zablitém pokoji s rozježenou Hardingovou.
Ilustrace v knize sedly k příběhu a navodily tu správnou atmosféru.
Byla jsem ráda, že se v příběhu objevily i zmínky o filmech, jako třeba Skála, Rambo či Temné stíny.
Co se týče postav, tak mě zaujalo, jak moc se osobnost hlavních hrdinů odlišovala od jejich působení navenek. David ignorující své city a pozitivní emoce. Alice s duší chladnokrevného ďábla. Jejich počínání bylo místy vtipné, pak zase k pláči, ale dobře k sobě pasovali.
Bohužel jsem ale po dočtení cítila, že mi v příběhu ,,něco" chybělo. Možná to bylo tím, že má kniha necelých 200 stran a když se děj začínal rozjíždět na plné obrátky, tak už byl konec.
I když jsem měla menší výtku k ději, tak hodnotím kladně. Nasmála jsem se a bavilo mě Za trest číst. Za trest to tedy nebylo, ale těch pár stránek fakt chybělo.
Canc vydává super praštěné knihy a tato kniha je toho důkazem. Správně praštění čtenáři nebudou litovat. Ráda si přečtu i další autorovi knihy.
Z počátku jsem měla strach, že se mi kniha bude špatně číst. Začátek mě tolik nevystřelil do nebe, jak jsem očekávala, ale na konci jsem už měla jiný pocit strachu... že když knihu dočtu, přijdu o kousek své knižní duše. Ano, tak moc se mi příběh líbil.
Na autorčin styl jsem si musela prvních cca 80 stran zvykat, ale pak už to byla smršť čtivosti.
V příběhu se otevírají třinácté komnaty postav, které jsou bolestivé a dojemné. Adam se utápí v minulosti i přítomnosti. Vrací se ve vzpomínkách k Lindě a k jejich společnému životu, sňatku, schůzkám. I když by se mohlo zdát, že bude kniha pouze vážná, tak ta životně důležitá témata jsou odlehčená humorem. Anča a Janča Dlaňovky mi prostě utkvěly v paměti. Třeba z takové scény s fyzikářkou Klárou Slavíčkovou jsou byla trochu na vážkách. Přišla mi trapná, ale když si o ní vyprávěli Adam se Soňou, už jsem se smála s nimi.
K Adamovi jsem si musela vytvořit vztah, protože sympatie tam nebyly hned. Jeho sestra Adina o něm řekla, že je dobrovolně trpitelský, mučednický a žije jen sám pro sebe, ne pro jeho syna. S jejím výrokem naprosto souhlasím. Nakonec se ale vztah mezi mnou a Adamem zlepšil. Líbil se mi jeho progres. Ušel dobrý kus cesty ke zlepšení, i když se místy stále choval jako puberťák a hlupák neumějící říct ne. V tomto ohledu mě hrozně rozčiloval.
Mezi mé oblíbené postavy patří Broňa, Marián, Kryštof i Adina. Oproti hlavnímu protagonistovi si moje srdce získali hned. Kryštof mi připomínal Vaška z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Broňa dala příběhu ty správné grády. Setkání Adama s ní na koncertě bylo skvělé.
Nečekala jsem takovou zápletku a hlavně závěr. Ještě teď, když na to pomyslím, mám husí kůži a slzy na krajíčku.
Celkově je Adam a autorka velkým letošním milým překvapením. Ono se může podle anotace zdát, že je příběh více než jasný, ale věřte mi, že není. Těším se na další literární skvosty z pera autorky a co nevidět se budu pouštět do Proměny Kafkovy Prahy, kde jednu z povídek napsala právě Mirka.
