Jana bude brzy sbírat lipový květ

neoslovilo me, nicim, coz me zaskocilo. u poezie se mi nestava, ze bych si nenasla ani par versu.
mozna jsem mela prilis vysoka ocekavani, sbirka mela velky ohlas a obavam se, ze je to hlavne okolnostmi vzniku, ne kvalitou dila.

Poezií autor zahání smutek, vyjadřuje stálé hluboké vzpomínky, na dnes již zesnulou, svou milovanou ženu Janu. V zahradě, kterou sázela, mu ji připomínají květy, které kvetou, jahody, které jakoby mu s láskou podávala, i stará košatá lípa, která brzy pokvete a se které pravidelně sbírala květy....
Jana"12 - 18. 10. 2022

Krásné, něžné, smutné. Kniha roku 2022 Magnesia Litera.

"Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon..."

Velmi přeceňované, navzdory okolnostem se nebojím sbírku označit za plytkou, průměrnou, triviální. Získala přízeň spíše kontextem a možná právě svou přístupností průměrnému čtenáři.

Z podobného soudku, pokud chceme poezii o ztrátě, nemoci, bych doporučil Přemalovat pot od Jana Sojky a Hrubost hladiny Tomáše Krále. Neprávem opomíjené, nepodbízivé, silné sbírky.

Je to jedna z nejhezčích sbírek, které jsem letos četla. Básně jsou hluboké a moc se mi líbí jakýma očima se autor dívá na svou Janu. Každý během života ztrácí své milované a vyrovnává se s tím po svém. Nápad se ze smutku vypsat a sdílet ho na stránkách knihy může pomoct i jiným překonat jejich bolest.

Částečně souhlasím s předešlými recenzemi s nižším hodnocením. Pro mě je ale celkový dojem jiný - jako by mi Miloš Doležal půjčil své oči, kterými se díval a stále dívá na svou Janu. A tenhle milující pohled je poezie sama. Pro mě v tuto chvíli a v této sbírce nejsou nutné dokonale vystavěné verše. Jsou srozumitelné (což mi často v současné české poezii chybí) a obrazotvorné. Zůstává mi pocit, že stojím na rozkvetlé zahradě zalité sluncem.
Také bych vypíchla báseň Žalm. A líbila se mi i ta před ní, kde se na konci modlí k Jobovi. Najednou mi došlo, že ta paralela dává smysl. Tohle všechno musel ze sebe jako básník vypsat, jako by byl Job, který dává volný průchod emocím, lká a stěžuje si na nespravedlnost a utrpení, které se mu stalo. A všechny naše rady, že to musí přijmout a napsat nějaké básně, až to dozraje... Jsou rady tří přátel, kteří mají nadhled toho, komu se to teď právě nestalo. Až odejde "naše Jana", možná v básních najdeme něco blízkého.

No nevím. Jestli byl účel, aby mi bylo autora líto, pak je to asi dobrá kniha, protože se povedlo. Jinak mi to ale přišlo kompozičně i myšlenkově dost neucelené. Sem tam se sice něco rýmuje, ale jinak jsou to pro mě pouze myšlenky, a o myšlenky druhých jsem se nikdy moc nezajímal, alespoň pokud se nejednalo o génie, ale tím pan Doležal, při vší účtě, prostě není. I někteří mí kamarádi na střední napsali lepší básně, když se potřebovali vypsat ze smutku, a navíc si uměli spočítat slabiky a své básně zrýmovat. No, do srdce se mi tento sled často pouze neznělých myšlenek nezaryl, i když, abych byl fér, několik povedených obratů a obrazů by se tam našlo a třeba báseň Žalm je vážně dobrá.

Zkusil jsem četbu knížky jako terapii po náhlém tragickém úmrtí manželky. Nebyl to dobrý nápad, četba spíš jitřila bolest a žal.
Z mého pohledu a prožívání ztráty jsou to výstižné verše a jak píše MartinaP,zasáhnou přímo do srdce.

"Vyhlížím tě každé ráno
ve vánku
v jitroceli v mátě
v květech orlíčků
na zápraží dveře nechávám pootevřené----

Dělí nás jen tenké, tenounké sklo."

Jak pisou ostatni, chapu, ze napsat tohle byla terapie, ale cele to na me pusobi uspechane, verse nejsou dost hluboke, je to plytke. Snad se pana autora, pro ktereho je ta kniha jiste velmi osobni, nedotknu. Ale nektere osobni tragedie je lepsi nechat uzrat a podrobit redakci zkusene a otevrene.

Emoce. Ryzí a čistá, přenášející se. Ale krásně.

Mám slzy v očích ještě teď.

Těžké téma. Oceňuju sentiment, rozumím terapeutickým důvodům, kvůli kterým sbírka zákonitě musela vzniknout. Pár dobrých veršů tam je, ale na Magnesii Literu moc nechápu, proč to dosáhlo.
Bolest se dožaduje procítění a já respektuju, že někdy vyleze ven. Ale působí na mě dojmem šuplíkovek, které bude mít po psacích stolech rozházené kdekdo procházející si traumatem.
Ale možná právě proto?

Sbírka čtyřiceti básní je lyrická a naplňuje ji smutek z odchodu nejbližšího člověka, který je v textu doslova hmatatelný. Život člověka je přirovnáván ke krásám přírody. Sbírka je rozdělena do několika oddílů, jež vždy uvádí báseň, která má v sobě zakódovaný Janin sen. První oddíl směřuje ke konci života Jany, jsou z něj citelné projevy každodennosti, v nichž není patrný radikální životní zvrat. Druhý oddíl v sobě odráží šok z náhlého odchodu ženy, dále je zachycen její pohřeb a rozloučení s ní. Třetí díl je pak bezesporu nejlyričtější, protože v sobě odráží smutek, zoufalství, hněv, skepsi, beznaděj a stesk. Čtvrtý oddíl je nasycen již ztišením emocí, meditací a hledáním útěchy. Pátý oddíl je melancholický a vyplňují jej vzpomínky na Janu. Poslední šestý oddíl je pak spojen s nadějí, duchovní oporou víry a důvěrou v Boha. Vše je propojeno s básníkovou rodnou Vysočinou, jež se do veršů neodmyslitelně propsala. Básně jsou plné metafor, přirovnání, personifikací. Je možné si v některých povšimnout volného verše, avšak jsou tu i takové, které mají pevně zakotvenou strukturu a pravidelný rytmus. Jedná se o povedenou básnickou sbírku. Doporučuji všem milovníkům poezie.

Krásné, jímavé, smutné, upřímné, dojemné, stesk nad ztrátou nejbližšího člověka. Zasáhne přímo do srdce.

Tuto knihu jsem objevil díky soutěži Magnesia Litera, jsem moc za to rád. Krásná exkurze do nitra člověka, který se musí vyrovnávat se ztrátou milované osoby.

Nádherný náhled na poezii do nitra nalomené duše. Dokázalo mě to oslovit.

Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie.
Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně.
Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém).
Celkový dojem je spíše dobrý.

Srdce mám rozložené na prvočinitele, krásná ale je.

„Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance - kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?“

Tato sbírka snů - básní se mi velmi zamlouvala. Zase to bylo jiné. Jiné básně, jiné vyprávění, pocity, prožitky. Doporučuju.

Pro mě jako pro občasnou čtenářku poezie se jeví tato sbírka jako zjevení. Už jenom ten úvodní citát z pera K.J. Erbena :,, Běží časy, běží, všechno sebou mění: co nebylo, přijde, co bývalo, není. " A ty Janiny sny. Krásně je to uspořádané. Tleskám.