Makropulos
komentáře u knih
Lidské srdce
Jón Kalman Stefánsson
„Co je potřeba k tomu, aby byl člověk šťastný?“
„...přinášejí snad knížky něco jiného než jen smrt a temnotu? Jsou dobré k něčemu jinému, než aby nám připomínaly, co všechno nemáme?“
„...svět by byl jiný, kdyby Ježíš byl žena przněná muži, protože pak by vstala z mrtvých do světla. Panebože, jak touží po tom milovat někoho, kdo si myslí něco takového!“
„...chlapci se ale sevře srdce a promění se v oblázek. Potom sejde k moři a bude jím házet žabky. Srdce několikrát poskočí a pak klesne ke dnu a on se toho hloupého a otravného orgánu konečně zbaví.“
Takto uvažuje chlapec zmítaný pochybnostmi o životě a jeho smyslu, o svém místě v něm a o tom, kudy, kam a s kým se vydat na svou životní cestu. A provázejí ho slova. A v této části i mnoho dalších postav, které nám autor prostřednictvím chlapce představuje. Ale představuje nám hlavně jejich sny, touhy a vnitřní rozpory, které každá postava svádí ve svém srdci. Na Islandu je léto, ale ani to není žádná idylka. A jsou tu dopisy, tedy zase slova, slova, která dokáží převrátit život.
V této části mi autor dopřál i pousmání nad některými chlapcovými myšlenkami, jeho podivuhodní vypravěči tentokrát někdy ironicky glosují svoje vyprávění a přesvědčil mě o tom, že tato trilogie je opravdu nadčasová a že bude mít co říci čtenářům ještě dlouhou dobu.
„Nejtěžší je neumět žít.“
Smutek andělů
Jón Kalman Stefánsson
Sedím tu, a přestože hoří v kamnech, mám pocit, že jsem obalená ledem a kolem zuří šílená sněhová bouře. A kromě toho jsem zoufalá, protože nevím, co je s Chlapcem a Jensem. I druhá část mě opravdu dostala. Přitom jsem ze začátku měla pocit, že to tentokrát bude víc o myšlenkách, i se mi to trošku špatně četlo. Ale to trvalo jen chvilku a jsem rozhodnuta, alespoň některé z těch myšlenek vypsat k autorovi do „Citátů“. Ale to, čím jsem si s hrdiny teď prošla, bylo opravdu velmi silné. Původně jsem si myslela, že s třetím dílem počkám, vložím mezi nějakou odpočinkovou četbu, to ale teď nemohu. Ještě že ten třetí díl už mám. I v této knize jsou důležitá slova, knihy, ale hlavně lidské vlastnosti, hlavně ty špatné, které ubližují, usmrcují a opět život a smrt, hory a moře, ale i láska, někdy zvláštní, nejistá, nenaplněná, láska k těm, kteří už tu nejsou, i láska probouzející se a velmi křehká. Brilantní a zvláštní způsob psaní. Přímá řeč jako ve scénáři, uvedená jménem nebo osobním zájmenem s dvojtečkou bez uvozovek, ale jen občas, asi ve chvíli, kdy je třeba to vyprávění trochu zrychlit, nevím. Pečlivě volená slova a tady myslím, že překladatelka neměla lehkou práci, takže můj obdiv patří i jí. Opět, stejně jako první část, doporučuji.
Po strništi bos
Zdeněk Svěrák
Po příjemné večeru s touto knížkou mi zůstal úsměv na tváři a lesklé oči.
Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
Jsem tady první hodnotitel? No doufám, že to tak dlouho nezůstane. Tahle kniha opravdu stojí za přečtení. Většinou se mi stává, že chvíli trvá, než se do knížky začtu, ale příběh Zulejky mě chytil hned od první stránky. Třicetiletá žena, patnáct let provdaná v muslimské rodině, kde ona nemá naprosto žádnou cenu, musí jen plnit všechny příkazy a přání svého hrubiánského muže a svojí zlé tchýně. A ona to trpělivě a s pokorou dělá. Porodila 4 dcery, ale žádná se nedožila ani 1 měsíce, ale i s tím musí žít. To je vlastně jen úvod do celého příběhu. Zulejčin manžel je zastřelen a ona v rámci rozkulačení deportována do pracovního tábora na Sibiř, kde na konci půlroční šílené cesty porodí syna. Zase žije v naprosto bídných podmínkách, ale tak nějak jinak. Žije sama za sebe a pro svého syna. Příběh ukazuje hrůzy té doby, ale hlavně sílu mateřské lásky i spalující vášeň, drsnou sibiřskou přírodu a různé naprosto odlišné charaktery ve stejné situaci a prostředí. Je to psané tak nějak lehkou rukou, přitom velmi plasticky a bez zbytečného útočení na čtenářovy city. Doporučuji.
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.
O neumírání
William Saroyan
„Všichni celý život mluví a mnozí mnoho let píšou, ale nikdo vlastně nic neřekne. Ale je to tak v pořádku.“
Ale autor toho v téhle útlé knížce řekl dost. O životě, o psaní knih, o Bohu, o své rodině a o sobě. Je to knížka takřka bez formy, ale nechybí jí obsah.
Pana Saroyana jsem obdivovala v mládí a ani teď mě nezklamal.
Bůh maličkostí
Arundhati Roy
Zajímavá kniha, která obsahuje závažný příběh, zprostředkovává pohled na život v úplně jiné vzdálené kultuře, je v ní plno bolesti, osamělosti, ubližování a z toho plynoucích následků. Dětský, chvílemi až mile humorný pohled na svět, lyrické popisy, celkové poetický jazyk, krásné až do preciznosti vystavěné věty, prolínání časových rovin, ale to všechno se mi nějak špatně četlo. Na začátku víte, že se něco stalo, za chvíli víte, i co se stalo, ale autorka informace dává po kapkách a balí je do detailních popisů okolí až tak, že mi to přijde příliš. Když například při brutálním policejním zásahu napřed musím projít dvěma stranami toho, že „v chlupech na nohách vlhkých osou se jim zachytávaly popínavé rostliny. Ostrá tráva a květiny v ní jim zdobily hladké ponožky. Hnědé stonožky spaly v podrážkách dotknutelných holínek pobitých ocelí. Ostrá tráva je řezala hluboko do kůže na nohou.......................... Táhli se kolem pěnic sedících v korunách stromů a sušících si pod oblohou roztažená promočená křídla jako vyprané prádlo.......................“, prostě mi to připadá už moc. Musím se přiznat, že skoro od poloviny jsem se těšila, až bude konec.
Pravidla moštárny
John Irving
Co ještě říci ke knize, kterou už hodnotilo tolik lidí? Je to kniha o životě plynoucím svým tempem a o lidech žijících v různých podmínkách, hledajících své místo na světě.
„Svatý Larch si našel své místo ve dvacátém století a snažil se, jak sám říkával, "být užitečný". A přesně v tomto duchu doktor také poučil Homera Wellse, když se stroze smířil s jeho přáním zůstat v St. Cloud's natrvalo.
"No dobrá, Homere," řekl sv. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."“
A Homer Wells toto očekávání naplňuje a věří, „že být užitečným je jediným údělem, k němuž se každý sirotek zrodil.“
Kniha je dojemná, naturalistická, místy úsměvná, uvěřitelná a dlouhá. Jednotlivé postavy jsou vykresleny tak, že jsou čtenáři velmi blízké a jejich jednání, ač někdy zvláštní, je pochopitelné. Je o pravdě a o lži, o životě a smrti, lásce v různých podobách, o nešťastných ženách, o porodech, o potratech, o sexu a o nechtěných dětech. A je nádherná.
Přečteno jako audiokniha ve skvělé interpretaci p. Ladislava Mrkvičky. Doporučuji.
Henderson, král deště
Saul Bellow
Saul Bellow je mistr slova a mistr charakterů. Henderson, který nám vypráví svůj příběh o hledání smyslu svého bytí, hledání cesty ze svého zpackaného života, je tak úžasně vystavěnou postavou, že v průběhu čtení, přestože to vážně není žádný sympaťák, se mu čtenář přibližuje a začíná ho mít i rád.
„Když pomyslím, v jaké jsem byl stavu, když jsem si v pětapadesáti kupoval letenku, padá na mě smutek. Fakta se na mě hrnou ze všech stran a za chvíli cítím tlak na prsou. Valí se to na mě jedno přes druhé – moji rodiče, moje manželky, moje holky, moje děti, moje farma, moje zvířata, moje zvyky, moje peníze, moje hodiny hudby, moje opilství, moje předsudky, moje brutalita, moje zuby, moje tvář, moje duše!“ Takhle začíná Hendersonovo vyprávění a skoro ke konci říká:
„Vypadneme odsud. Připadá mi, že si na někoho hraju. A je mi z toho nanic. Pár lidí jsem v životě miloval, to je jediná slušná věc, kterou jsem dokázal.“
Saul Bellow nám ve svém románu, mimochodem skvěle přeloženém panem Jiřím Hanušem, ironicky až sarkasticky představuje typického amerického milionáře, který prochází svým životem jako slon v porcelánu, a přestože je velmi vzdělaný, nedokáže se srovnat s normálním životem mezi lidmi. Ukazuje ho i tak nějak lidsky, když např. na své cestě za osvícením je naprosto zničen zlomeným zubním můstkem, řeší „potřísněné spodky“ a za celou dobu svého pobytu v Africe si nestihl vyměnit ponožky.
Zajímavé je, že po přečtení knihy opravdu věřím, že Hendersonova cesta nebyla zbytečná.
Autobus sebevrahů
Arto Paasilinna
Vážné téma a Paasilinniho lehký styl je dobrá kombinace. V tomto příběhu není nouze o absurdní a bláznivé situace, které prožívá partička depresivních lidí odhodlaných k sebevraždě. Postavy jsou vlastně jen tak načrtnuty, jejich složité osudy jen krátce zmíněny, a přitom má člověk pocit, že s nimi v tom autobuse sedí. Příjemná oddechová četba, i když na závažné téma.
Ráj a peklo
Jón Kalman Stefánsson
Moře, hory, sníh, lidé a slova. O tom je příběh, který jsem právě přečetla. Moře studené, neklidné, nevyzpytatelné a mocné. Hory temné, strmé a rostoucí až do nebe. Všudypřítomný sníh, který smíchaný s deštěm a mrazivým větrem trápí a ubližuje. Lidé svérázní, drsní, ale přitom citliví a mezi nimi Bárdur a chlapec, dva nerozluční přátelé, kteří jsou závislí na slovech. Slovech, která jim přinášejí sny, vědění, naději, ale která umí i zabíjet. A pak je tu život a smrt, rybáři, kteří většinou neumí plavat, utopenci a jejich duše, „početná skupina mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci a proto je moře slané.“
Je to úžasná kniha, je vyprávěna v první osobě množného čísla a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, kdo ji vypráví a hlavní hrdina vlastně v knize nemá žádné jméno, je to jen „chlapec“, nešťastný, opuštěný chlapec, plný snů a nadějí.
Kočky jsou vrženy
Jakub Horák
Dobře jsem se bavila, a přitom mě mrazilo. Co kdyby to náhodou takhle bylo ve skutečnosti?
Už když si přečtete větu citovanou na obálce: „Vítejte v zemi, kterou ohrožují tři politici. Jeden z nich nikdy nepracoval, druhý pracoval, ale pro tajnou policii, a třetí pracuje na zkáze nás všech“, tak vás může napadnout, jak je to reálné. A pak čtete ten fantaskní, absurdní příběh a tenhle pocit se vrací.
„Miloš Zeman natáhl ruku, Ovčáček mu do ní hbitě vložil dokument. Prezident ho položil před kardinála a slavnostně a naléhavě pravil: „Volbu prezidenta republiky musíme zastavit, neboť je zmanipulovaná. Informace o Kocourovi jsem nařídil předat americkému prezidentovi a v nejbližších hodinách bude zatčen. Na základě výzvy zodpovědných politiků převezmu do týdne i pravomoci předsedy vlády.......““ Děsná představa.
A dalo by se citovat i dál. Je to inteligentní humor, sarkastický, ironický, je to fantasy nebo pohádka, jsou tam kočky, skvělé nápady, zřejmě reálné vzpomínky a zážitky a je to zdařilá karikaturu toho, v čem žijeme.
A zřejmě na rozdíl od autorů většiny komentářů, které tu jsou, nemám s autorem nic společného, knihu jsem si normálně koupila a s chutí přečetla.
A moje knížka svítí.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Milé, vtipné, dojemné, pozitivní a pravdivé. Nejsem ani otec ani dědeček, ale dobře jsem se bavila.
Hruškadóttir
Jana Šrámková
Malá knížka o velkých věcech. O citech a pocitech dospívající ženy, o lásce a přátelství, o věcech v životě důležitých, o ztrátách a vlastně i o kráse přírody. To vše psáno krásným jazykem, v náznacích a tak nějak klidně.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“
Portnoyův komplex
Philip Roth
Zřejmě bych měla na knihu úplně jiný pohled, pokud bych něco věděla o amerických židovských rodinách a výchově chlapců v nich, pokud bych byla jakkoliv zasažena vírou, ať už židovskou či křesťanskou a možná i pokud bych byla muž. Ale možná právě díky tomu, že jsem nic nevěděla, mi knížka kromě pobavení přinesla i mnoho nových informací. Musím říci, že mi Alexe vlastně bylo líto. Ten jeho neustálý pocit viny (tak ho to vlastně maminka a víra učila), ta nespokojenost se sebou samým (že on vlastně není ten hodný chlapec) a neustálé hledání té správné partnerky (židovka - nežidovka) a pocity trapnosti až sebelítosti i jeho vulgární vyjadřování, pro mě vlastně vytvořily obraz bezradného židovského mladíka, který přestože se bouřil a snažil se všechny naučené stereotypy porušovat, byl neustále ovlivňován hlavně asi láskou ke svým rodičům. Je to mistrně napsané dílo a dokonale přeložené.
Deník kastelána
Jan Bittner (p)
Protože jsem kdysi dala Poslední aristokratce 3 hvězdičky, musím této knize dát víc. První hvězdička je asi za zvolený styl a za to, že je to tak dobře a lehce napsané, že to člověk přečte ani neví jak. Druhá je za to dojetí, které přinášely smutné scény, napsané bez patosu, vlastně jen tak stroze, opravdu jako v deníku, třetí za okořenění humorem a čtvrtá za to tajemno a nadpřirozeno. A konec? Já si neumím představit, že by to nějaký mělo. ................. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Další dálniční atrakce
Tom Robbins
„Co je posláním umělce?“ chtěla Amanda slyšet od talentovaného nezvaného návštěvníka. „Posláním umělce,“ odvětil Navaho, „je poskytnout druhým to, co jim neposkytuje život.“
A to pro mě dělá pan Robbins. Poskytuje mi hravost, nevázanost, zvláštní pohled na věci, jevy, jednání lidí, jednoduché situace popisuje tak krásně, že se u nich čtenář zastaví, aby si ten jeho jazyk užil, a přitom, jakmile se do knihy začtete, je to prostě jízda.
Jen grafické provedení českého vydání knihy mi dělalo problémy, ale za to pan Robbins nemůže.