Neopouštěj mě

od:


KoupitKoupit eknihu

Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/7879/neopoustej-me.jpg 4.1337
Orig. název:

Never Let Me Go (2005)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno:, BB art
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (63)

Přidat komentář
makemake
14. září

Na týhle knížce je asi nejgeniálnější ta jednoduchost - vyprávění někoho, kdo vlastně v životě nic nezažil a ani nezažije, protože jeho úloha je předurčena od samýho dětství - a přesto vás to něčím baví. Po chvíli zjistíte, že jste tam, s nimi, prožíváte tu vlezlou vlhkost a užíváte si ty maličkosti jako třeba... jako třeba loďku zaseklou mezi větvovím v mokřinách. Krásný, dokonalý, jednoduchý opus Cathy, Ruth a Tommyho, kteří kdysi kdesi byli, vyrostli, dospěli a stali se.
PS: Ani nevíš Ruth, jak moc jsem ti tu prosklenou kancelář přál....

YA-girl
29. srpna

Za mě velice zvláštní kniha. Přesto, že jsem brzy uhodla, o co v příběhu půjde, a přesto, že Kathy na své dětství vzpomínala tak nějak "naivně" a bez větších zvratů a překvapení, stejně jsem se od knihy prostě nedokázala odtrhnout...
Slabší SPOILER: Čekala jsem, že na konci přijde nějaké extra odhalení nebo prostě nějaká nečekaná pointa, což se pro mě nestalo - ale i tak mě to dostalo (a dojalo) a příběh ve mně "cosi" zanechal... Snad to bylo kvůli tomu pocitu bezmoci, jak už tu někdo psal - hrdinové mohli mít ještě celý život před sebou, ale byli "vychovaní" a "vymytí" takovým způsobem, že je to ani nenapadlo... A možná se pak do mě na chvíli vlila ta lítost, co v nich ke konci pořád hlodala: "Fajn, jsme spolu, a jsem rád, že to tak je, ale je hrozná škoda, že jsme to nechali až na takhle pozdě".

lencin
22. srpna

Výborný dystopický příběh. Ta jemnost a smysl pro detail. Nic se neděje a přesto je přítomna velká dávka napětí. Ishiguro je mistr detailu. Veliké se odehrává přes malé....

JanaŠ.051
20. srpna

Pre mňa najlepšia kniha od Ishigura.

sinfulka
19. srpna

Fascinuje mě, s jakou lehkostí píše autor o pártě "studentů", kteří vyrůstají na internátě a vy přitom celou dobu víte, že to tak idylické nebude. Nepochopitelné pro mě bylo, že se nepokusili o útěk, ale možná právě v tom bylo kouzlo celé knihy.

Alcarmo
16. srpna

Jen tak mi nevyblednou vzpomínky na „studenty“, snažící se odhalit, jaké chyby udělali, a přitom odkryjí něco mnohem horšího. Dojemná kniha, z níž nikomu nebude příliš veselo, přesto stojí za to. I kdyby jen pro zamyšlení, jaké jsou hranice lidství, nebo na tím, co vše bychom v Norfolku hledali my...

marta0912
07. srpna

Pro mě to byla opravdu zvláštní kniha a úplně nevím, co si o tom mám myslet. Samotný nápad s dárcemi mi přijde nezajímavý, probraný dopodrobna a líp v mnoha jiných dílech (to samé platí i o myšlence knihy) a upřímně bych podle téhle knihy asi neuhodla, že spisovatel získal Nobelovu cenu, protože dějově ani myšlenkově nijak nepředčil ostatní spisovatele. Co bylo ale od něj velmi chytré a originální je nápad na něco jako deník ženy, která ho píše lidem, kteří ví o čem je řeč, ale čtenář to samozřejmě neví, protože to v sobě skrývá kouzlo postupného odhalování. Postavy, jejich problémy v pubertě, jejich rozhovory a vzájemné vztahy jsou úžasně autentické a přijde mi to neuvěřitelné, že dokázal tak skvěke popsat všechny pocity puberťačky i přesto, že je muž. I tak mám z obsahu spíšené pocity. Občas jsem byla dojatá, občas znechucená, jak moc to prostředí dospívajících bylo autentické, ale tak to chodí.

led_darkshiner
06. srpna

Chvíli mi trvalo, než jsem přepnul na autorovu formu psaní, ale potom mi docela vadilo, že jsem viděl film "Ostrov". Po sdělení slova "dárce", jsem pochopil, že půjde o něco v tomto formátu a kniha nebyla už takovým překvapením. Na druhou stranu to byla jen má chyba, protože i "Ostrov" mohl být inspirován touto knihou. V knize oceňuji mistrně napsané vyprávění lidí vychovaných k jednomu účelu a takzvaně pod pokličkou.Napadlo mě, jestli v dnešních světě(reklam, nadnárodních společností, sociálních sítí) jsme schopní si svůj svět, své názory bránit a okolní svět brát takový, jaký je. Podle mě jsou to tisíce odříkání, hledání alternativ a způsobů. Výsledkem může být lepší, hodnotnější život, ale za předpokladu smíření se se zpětným proudem, než vám někdo sdělí, že jste se zasekli a kde to vlastně žijete. Jenže se vás ptají špatně, otázka zní, né "Jak žijete?", ale "Jak přemýšlíte?". Až potom lze pochopit odmítaní současných trendů a hříček současnosti. A tato myšlenka by měla oslovit každého. Jak ti lidé v tom příběhu přemýšleli?... a jací jsme my? Jaký je člověk, který čte noviny na tramvajové zastávce? A jaké jsou kvanta lidí s mobilem v ruce zběsile loudících v příspěvcích na sociální síti? Já děkuji Ishigurovi za nezapomenutelnou myšlenku.

anmaride
03. srpna

Wow.
Jako když z nebe padá pírko - pozvolna a kolébá se ze strany na stranu... tak přesně plyne příběh. Pomalu, jednou je tam, po druhé jinde. Vzpomínky a mnoho bezstarostnosti v nevědomosti krutého světa. Postavy jsou skvěle vykreslené, nádherně popsané povahy - najednou byli mými kamarády, najednou jsem byla v Hailshamu, v Chaloupkách a všechno to prožívala s nimi. Během čtení mi běhal mráz po zádech, chtěla jsem plakat i se usmívat. Miluju dystopie a i když je tato kniha dystopií jen v lehkém náznaku, řadí se mezi nejoblíbenější. Děkuju Ishigurovi za tento skvělý zážitek.

SlamLenka
26. července

Kdysi dávno jsem viděla film, přitom jsem ani nevěděla, že byl natočen podle knihy. Když jsem pak tenhle kousek našla v knihkupectví a navíc dostala informaci, že autor je nobelista, tak jsem si to hned musela koupit. Film jsem si vybavovala jen matně, spíše jsem si vzpomněla na jeho ponurou atmosféru - a to já mám ráda. Musím ale říct, že v tomhle byl film důraznější.
Mám ráda příběhy, které jsou pro nás dnes nepředstavitelné, v případě zde vykresleného systému dárcovství to je možná dokonce více než jen nepředstavitelné. Jde určitě o typický příklad toho, že účel rozhodně ne vždy světí prostředky, především pak tehdy, když je nehumánní a brutální. Přesto nedokážu pochopit, že Kathy ani žádní jiní hrdinové knihy vůbec jako možnost nezvažovali útěk - pro mě by to asi byla jedna z prvních možností.
Kompozici knihy hodnotím (na rozdíl od jiných) jako velmi dobrou, protože ukazuje na určitou přirozenost vyprávění. Úžasná je i rozpolcenost hrdinů ve vnímání vlastního předem jinými daného osudu, stejně jako různost přístupu okolí. Naprosto úžasně je tu pak vykreslen (byť vlastně jen okrajově) přístup veřejnosti vůči dárcům - určitý odpor k nim, když už ne ten, pak minimálně přehlížení. Přitom právě veřejnosti měli sloužit... Jak typické pro moderní společnost!
Kazuo mě opravdu oslovil a už se těším, až si od něj přečtu další knihu. =)

Peyka
15. července

Tohle je jedna z knih, ke které se určitě vracet nehodlám. Ishiguro používá stejný vzorec u všech svých knih. Na první pohled se zdá, že parta dětí tráví čas v internátní škole na anglickém venkově, šijí lumpárny na vychovatelé a žijí bezstarostný život. No, kéž by. Naivní, zmatené postavy, které kladou společenské a existenciální otázky. Myšlenka dárcovství - co to celé vlastně znamená? A co se skrývá "tam venku" v tom "normálním" světě?? Pointa je drsná, nehumánní a vlastně bez šťastného konce.

Postava Kathy H. slouží jako vševědoucí vypravěč vyprávějící retrospektivně. Pro mě asi nejhorší byla právě kompozice. Kathy prakticky vzpomíná na svůj život v minulém čase, nemá to hlavu ani patu, skáče od tématu k tématu (.."vzpomínám si, jak mi bylo pět,...ale o tom teď mluvit nechci...když nám bylo třináct.") - čtenář se ztrácí. Autor nepoužívá ani celá jména (Kathy H., Tommy D,..), což značí jistou anonymitu a nedůležitost postav jako takových, stejně jako u Kafky. To už jim rovnou mohl přiradit čísla jako robotům!

Tematicky kniha odpovídá filmu Ostrov (totální naivita a klonové na náhradní orgány) a kastovaná společnost (dárci, opatrovníci, potenciálové) zase připomíná Příběh služebnice (Margaret Atwood).

I když čtenář potkává postavy nejdříve v dětství, později v dospělosti, postavy se svým způsobem nevyvíjejí. Přijde mi, že jednají stejně v osmi, v šestnácti a ve třiceti - důkaz toho, že slouží pouze jako loutky systému, který pro čtenáře zůstává neznámým, a žádné světlo na konci tunelu nikoho nečeká.

Kniha na mě působila strašně depresivně, kompozičně dost zmatečné, bez akce a jakýchkoliv zvratů. Za mě 50%

Jolina
11. července

Na první pohled jednoduchý román o lásce, dospívání. Na ten druhý pohled - pokud vezmeme v potaz, že je to vlastně sci-fi společenského charakteru, vyvstává mnoho otázek o tom, co klidně může jednou přijít a co se může stát skutečností. Klonování? Vztahy? Emoce klonovaných? Možnost nebo nemožnost výběru a rozhodování o svém životě? A hned nastává propojování s přítomností - do jaké míry rozhodujeme my sami o našem životě? Retrospektivní pohled mi vyhovoval, vzpomínání hlavní hrdinky bylo živé. Líbilo se mi také autorovo vykreslení pocitů, prostředí...

KlariN
03. července

Post orwelovská existenciální soda. Neplést si s tematicky vzdáleně příbuznými young adult braky, toto je dospělý literární skvost. Japonská uměřenost se zde setkává s jemností britského nadhledu v posmutnělé úvaze nad občanstvím druhé kategorie. Vřele doporučuji. Výtečná je i filmová adaptace románu.

Ruxandra
06. června

Můj text může obsahovat spoilery.
Tuto knihu jsem sháněla pár let, takže mě pochopitelně velmi potěšilo, že nedávno vyšla znovu. To čekání mělo ale bohužel vliv na celkový dojem. Zkrátka jsem měla velká očekávání, která kniha neměla šanci splnit.
Děj je především o vztazích hlavních hrdinů a celkového problému daného světa se dotýká jen okrajově, nedává čtenáři odpovědi na otázky, které musí nutně přicházet. Již od začátku je vše nalinkované, vše je řečeno (až na pár „záhad“, které prakticky žádnými záhadami nejsou, ačkoli se tak tváří) a čtenář čeká nějaké zvraty, které ale nepřichází. Je to tak jak to je, tečka.
Srovnat se se smířeností těch lidí/studentů/dárců s jejich osudem bylo velmi těžké, vlastně se mi to asi ani nepodařilo. Je pro mě stále nepochopitelné, že chodili jako ovce na porážku a nesnažili se nic změnit.
Pokud jde o styl psaní autora, odskakování od jednoho k druhému a vracení se zpět ve stylu „jo a vlastně ještě tohle se tenkrát stalo“, mi příliš nevyhovovalo.
Námět si budu pamatovat, ale vzhledem k tomu, že je podobný filmu „The Island“, který jsem viděla dříve, nejednalo se pro mě o nic originálního.

KKlara
29. května

Behem cteni nic traskaveho, pritom tak moc k zamysleni. Zdanlive spolecensky roman, malem bych cekala, kdy konecne “kdo s kym”. Jenze za tim vsim normalnem je desiva hloubka.

vlcka
14. května

Z téhle knihy mi lezl mráz po zádech. Z obyčejných vzpomínek na školu, kamarády a dospívání pomalu vylézá děsivá budoucnost. Jenomže taky obyčejně. Nekoná se žádné odhalení, prozření ani drama. Od začátku je vlastně jasné o co jde a jak to dopadne, ale... To ale je v tom nejděsivější. Ale stejně tihle Dárci doufají. Stejně žijí, dýchají, tvoří, myslí a cítí a při tom tápou v prázdnotě. Společnost odsouvá nepříjemné věci na okraj. Občas to někdo neunese. Ale to je všechno. Zbytek je pohodlí, konzum, povrchnost, odvrácený pohled, ne-lidskost. A celé je to až moc opravdové. Sci-fi? Nezdálo se mi.

-Pečivo-
11. května

Tohleto lejno jsem dočetl již před týdnem, ale stále jsem se neměl k tomu, věnovat tomuto dílu další čas. Ale co bych pro Pečiho literární vrata neudělal.

Takže - Nobelova cenu za literaturu 2017. Je mi 33 a lecčemu už jsem se přestal divit. Dospělí lidé na koloběžkách, koprovka s bramborem a to hovado Okramura mě i tak spolehlivě dokážou nadzvednout z pohodlného křesla pro seniory. Podobně i knihy, které si nobelovku nezaslouží - a Ishigurovo Neopuštěj mě je jednou z nich.

Neopoustěj mě je vzpomínkou na dospívání a na život jedné bývalé studentky internátu. Jen tak mimochodem - Internát není slovensky internet! Vím, je to velmi matoucí. Ale to by se jinak špenát do češtiny překládal jako špenet a to tak přeci taky není. Takže dále - hrdinka popisuje svůj život na izolovaném internatě, kde se dějí lehce divné věci jako velmi extenzivní výtvarná výchova studentů. Crazy shit! Následně jsou jejich díla odnášena někam, neznámo kam. Pane bože!! Studenti nemaj vsechny informace o životě venku a co bude následovat až jej opustí. Čtenář tak neví k čemu internat slouží a proc se tam dějou tyto věci.

A tohle všechno mě vlastně po celou dobu vůbec nezajímalo. Rozuzlení přijde na posledních stranách, kdy dospělá studentka na všechno přijde a moje nadšení bylo stejné jako když zjistím jak hrál Zlín s Jabloncem. 2/10.

Tímto bych rad uzavřel peciho literární vrata a doufejme, že další kniha už nebude utrpení mladého Pecháčka.

milan3414
23. dubna

Příběh o životě. Jste dítě, jste šťastní a nešťastní a to co bude potom, je tak daleko. Pak láska, žárlivost, naděje, beznaděje, bolest, stáří, klid (občas) a smrt... Hrdinové příběhu to mají kratší, ale o nic méně intenzivní. Prostě to tak je. Nečeká nás nic jiného.
Skutečně bych tomu nepodsouval nějakou společenskou kritiku. V Anglii pokud vím klony nepěstují a většinou se tam snaží být vcelku liberální, humanitní, demokratičtí... takže, když už tak jedině: "lidi, mohlo by být hůř".
Nedostatek emocí? Já kdybych v dané situaci něco psal, psal bych to stejně - klidně, civilně, spíše odtažitě.
Nedostatek odporu hlavních hrdinů? No berme to tak, že nejsou vychovaní k představě vlastní jedinečnosti, důležitosti a sebeurčení, kterou běžně vnucujeme svým dětem. Přesněji jsou vychovávaní k "odlišné" představě sebeurčení. Nejspíš nečtou pohádky, kde "hlavní hrdina vezme věci do vlastních rukou... a vyhraje...". Umím si představit, že se s tím smíří a přijmou to jako daný stav (viz. otroci, ženy v některých koutech světa...). To se mi jistě nebílý, ale je to tak. Asi i v Kuzuokově světě jsou "klonovaní revolucionáři" , teroristé a aktivisté (to je konec konců celé vedení Hailshamu). Ale o nich on nepíše.

Gabba99
11. dubna

Kniha se mi líbila, ikdyž po přečtení hodnocení jsem čekala více.. Více napětí více emocí, ale líbil se mi autorův popis vnitřních duševních pochodů..

Sammy
09. dubna

Kdysi dávno jsem viděla film a rozhodla jsem si přečíst knihu původně do loňské výzvy, když Ishiguro vyhrál Nobelovku. Nejsem si jistá, jestli se mi tento román vlastně líbil, asi ne, ale rozhodně to bylo zajímavé. Svým způsobem to vlastně bylo docela nudné vyprávění, ale zároveň také syrové a napínavé. Štvalo mě, jak Kathy vypráví, tak naivně, jako by jí bylo 12 a ne 30. Ale hádám, že to patří k tomu, co je zač. Ruth je příšerně protivná postava. Celou dobu jsem byla během čtení totálně bez emocí, ale konec mě přece jen rozplakal.

katyka
03. dubna

Musím priznať, že sa mi kniha ťažko hodnotí. Na jednu stranu zaujímavá myšlienka, napätie z postupného odhaľovania pravdy (aj keď pravdu povediac, ako stálu čitateľku sci-fi mi základná zápletka napadla asi na strane tri, vďaka opakujúcemu sa slovu dárce), a tiež je jasné, že Kazuo Ishiguro vie písať. Na druhej strane... tento román vo mne nezanechal žiadne emócie. Viem, že to, o čom písal, bolo hrozné, že je to určitá alegória súčasnej spoločnosti, ktorá tiež odsúva veci, ktoré jej nevyhovujú, na okraj, kde ich nie je vidieť, a radšej sa nad nimi príliš nezamýšľa. Ale všetko si to uvedomujem rozumom, pocity sa nedostavili. Možno je to tým odťažitým sposobom rozprávania, kto vie. Asi dám Ishigurovi ešte šancu, ale práve Neopouštěj mě vo mne zanechal trošku zmiešané pocity.

tonysojka
07. března

Tematicky mi to přípomínalo Blade Runnera či Příběh služebnice.Kdybych to měl hodně zjednodušit ,představte si,že jste králík chovaný na maso a máte lidskou duši se vším všudy.A myslíte si že když budete skládat básně ,že Vám chovatel dá odklad.A on nedá.Po přečtení jsem se musel opít jako ruský mužik

georgearrow
03. února

Píšu komentář při čtení The Handmaid's Tale od Margaret Atwoodové. Na tuto knihu od Ishigura jsem si vzpomněl hned po přečtení první stránky. I po letech se mi připomněl beznadějný úděl člověka v současné vyprázdněné civilizaci. Zmatené bloudění životem v dospívání, pár lásek, sex, prázdnota a konec - v Ishigurově knize sice jen po pár letech, ale o kolik se liší naše životy od těch popsaných v knize? Asi jedna z nejlepších knih vyjadřujících étos konzumního dneška a tragiku lidské existence.

Elf2010
11. ledna

Nez jsem knihu zacala cist, schvalne jsem necetla o cem je...vubec jsem tedy netusila, ze jde o sci-fi, a kdyz jsem se k tomu docetla, tak jsem byla nejdriv trochu zklamana, ne proto ze bych nemela rada sci-fi, to mam, ale protoze jsem to proste necekala. Ale pak jsem se do toho zacetla a urcite me zaujal neobvykly namet.

IvaKo
12.12.2017

Byla jsem zvědavá na čerstvého držitele Nobelovy ceny, ale tato kniha asi nebyla úplně vhodným začátkem. Tématika je rozhodně zajímavá, ale skoro polovina knihy mě víceméně nebavila hlavně svým stylem dívčího románku. Sice se velmi pozvolna objevovaly náznaky něčeho temného, tragického, ale skutečný posun nastal až v samotném závěru, který je působivý a nutí k zamyšlení.

Sisssi
10.12.2017

Autorka komentáře v závěru je toho názoru, že dárci jsou vlastně uprchlíci. Dovolte, abych se takové interpretaci zasmála. Proč hned takto adresně? Proč hned hledat konkrétní předobrazy? Pro mě je to alegorie západní společnosti celkově, vždyť co jsme jiného než ovce, které slepě věří, že to, co se "má dělat", se prostě dělá. My všichni přece jdeme slepě za tím, co nám okolí vnucuje jako jedinou správnou cestu a ani se nesnažíme něco změnit. Stejně jako dárci se necháváme vysávat prací a okolními lidmi, aniž bychom hledali únik nebo se snažili cokoli změnit.

nefernefer
17.11.2017

Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat k téhle knize komentář. Nějak se mi nedařilo posbírat myšlenky, slova, která by vyjádřila, co jsem po jejím přečtení cítila. A pak mi to došlo. Necítila jsem totiž nic. Měla jsem pocit absolutního prázdna, totální absence jakýchkoli emocí. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Hrůznost téhle knihy spočívá v tom, jak obyčejně je napsaná, jak je v ní všechno vlastně úplně normální. Nikomu to, co se děje, nepřijde zrůdné. Je to prostě normální. Hrdinové jsou zcela smířeni se svým osudem a vůbec je nenapadne, že by něco bylo špatně, že by se třeba mohli svému osudu vzepřít. Jako by byli skutečně do jisté míry zbaveni části duše, části emocí, schopnosti uvědomit si cenu své osobnosti, cenu svého života. Berou to, co je čeká, jako své poslání. Připomíná mi to sebevražedné atentátníky a jiné fanatiky s vymytým mozkem, kteří také ztrátu vlastního života považují za něco zcela normálního, s čím se dopředu počítá a nemá smysl o tom diskutovat. To je asi to, co mi na té knize přišlo tak mrazivé, ta totální poslušnost. Hrdinové jsou vcelku sympatičtí, ale mají tak dokonale vymyté mozky tím, jak je jim od dětství opakováno, k čemu jsou stvořeni, že se vůbec nepokusí svůj osud změnit. A vy dočtete a je ve vás úplné prázdno, stejné jako v nich.

Makropulos
25.10.2017

Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.

deirdre
07.10.2017

Kniha sa čítala sama, ako sa hovorí, mala atmosféru, ktorá sa do mňa zažrala hneď na začiatku a už nepustila. Avšak hoci román ako taký je vystavaný a napísaný určite dobre, po jeho prečítaní mi stále niečo chýbalo. Kathy si proste len tak spomína na mimoriadne znepokojivé veci, a vy si s tým robte, čo chcete... Nenájdete tu ani štipku nádeje, že by sa niečo v tom príšernom systéme mohlo zmeniť. O tých ľahostajných tam nebolo takmer nič, a ostatní boli viac-menej zmierení. A keď sa aj niečo nádejné objavilo, akoby nemali dosť síl bojovať a dotiahnuť veci do konca. Vo mne román zanechal hlboký pocit beznádeje a to by podľa mňa knižky nemali....

ZiPur
17.07.2017

Dříve jsem viděla film než četla knihu, takže můj dojem z knihy byl trochu ochuzen, protože jsem věděla, jak celý děj dopadne. Ale i tak knihu považuji za velmi dobrou. Čtivé, nejasné, vícevrstevné.