Neopouštěj mě

Od Išigura moje první kniha. Opět jsem se k ní dostala tak, že jsem byla důvěryhodnou osobou zpravena o tom, že ta filmová verze je fakt strašná (zřejmě myšleno depredivní a ponurá) a že se na to v žádném případě nemám koukat. Ale kniha mi naštěstí zapovězena nebyla.

Snad jsem si ji kdysi koupila a zapomněla na to, každopádně po tomto důležitém varování jsem si uvědomila, jak jsem ji tuhle zahlédla na dně šuplíku a divila se, co to doprčic je. Ještě jsem si to tedy nechala z velké části vyspoilovat trailerem na film (který teda, údajně, stejně nakonec hlavní pointu knihy pozbývá) a vrhla se na to.

Pokud o tom nic nevíte, doporučuji si o tom moc nezjišťovat (rozhodně nekoukat na ten trailer...) a prostě začít číst. Je to tak ještě o něco lepší. Ale anotace v zadu nekecají. Opravdu.

Já pro jistotu opět opakuju, že nemám ráda sci-fi, ale (občas) jsem ochotná ocenit, když má aspoň myšlenku. Tak tedy oceňuji, i když to mém vztahu ke sci-fi moc nemění.

A na závěr děkuji důvěryhodné osobě za skvělý tip.

Byť mám doma fyzicky tištěnou podobu knihy, nakonec jsem toto dílo poslouchala jako audio. A byl to teda skutečně zážitek!
Autor opět přišel s tématem, které bylo pro mne neobvyklé, lákavé, zajímavé a silné. Nechci tady zacházet úplně do detailů, abych tu omylem neplácla nějaký spoiler. Každopádně se tu objevuje existenciální otázka, kdo jsme. Kdo je to člověk, jaký je jeho úkol či poslání na tomto světě? Proč se rodíme a je v pořádku dělat mezi lidmi rozdíly? Člověk je tu nucen nad těmito otázkami přemýšlet.
Taky se tu řeší otázky etiky, morálky a společenské zodpovědnosti ve vztahu k lidskému životu, zdraví a k dětem. Kdo je tou morální kapacitou? Kdo dělá ta rozhodnutí? Co a proč je společensky přijímáno a kde jsou hranice, za které se už nemá přecházet? Má člověk právo hájit se? Použít svůj hlas?
Jazykově je to krásné a vytříbené, což je zásluha nejen pana autora, ale také skvělého překladu Gizely Kubrichtové, za který děkuji.
Autor ve mně tímto příběhem ale také vyvolal řadu otázek, na které úplně nemám odpovědi - možná proto nedávám plný počet hvězd, protože mne některé věci v tomto příběhu prostě trápí. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě a určitě tuto knihu doporučuju.

Premyslim, jak celou knihu hodnotit. Příběh je celou dobu vypraven z jednoho pohledu a drží se opravdu jen v mezích vztahu a vzpomínek. Je vlastně napsán poměrně strohým jazykem, přesto ve vás ale spoustu emocí vyvolá.

Při čtení této knihy jsem cítila tíseň, protože osud hlavních postav byl pevně dán a ony s tím žijí, občas o tom žertují a občas je to dožene. Kniha je vyprávěná zpětně, kdy nám hlavní postava, aktuálně v roli opatrovnice, vypráví o dětství a dospívání v jejich domově, kde byli od malička vychováváni a "pěstováni" pro to, aby v dospělosti darovali orgány. Popis vztahů mezi těmito lidmi se stejným osudem, toxické chování některých z nich, a života, který je čeká a který je jasně nalajnovaný. Celou dobu jsem čekala, že se dozvím více, proč, co a jak za tím je, více o tom světě samotném, jak funguje. Ale ne, příběh je držen v mezích těchto vztahů, a řekla bych, že ta tíseň byla způsobená částečně i tím, že "nevím".

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, nechápu, jak mě tak dlouho mohla míjet, děkuji mým dcerám, že mě na ni upozornily. Ale je to smutné, těžké čtení, avšak opravdu výborný čtenářský zážitek, jednoznačně plný počet hvězd.

Ani nevím, jak mám o komplexnosti a syrovosti celého díla přemýšlet. Ishiguro mi znovu ukázal, jakým způsobem je schopen vepsat do hluboce nepřirozeného a znepokojujícího světa postavy, které na něj neodpovídají ničím jiným než prostou lidskostí. Není potřeba květnatého jazyka pro vyjádření propletenosti vztahů mezi hlavními postavami a příběh je devastující i bez nutnosti explicitnosti. Jsem zcela upřímně zdrcená. Nádherná kniha a těším se na autorova další díla.

(SPOILER) Výborné. Myslím ale, že jsem měla příliš vysoká očekávání. Hodně jsem se upínala k závěru, čekala jsem, že uvidím víc ze světa, o který jde, ale celá scéna z předposlední kapitoly mě úplně neuspokojila. Jako kdyby to, co bylo řečeno, už bylo dávno jasné. Stále ale hodnotím velmi dobře, ať už jde o styl vyprávění, vystavění příběhu, poutavost. Ač pomalu plynoucí, často mě to nechtělo pustit.

Nesmírně působivé. Zpočátku mne příběh nudil, ale s plynoucím dějem mne zajímal víc a víc a nakonec jsem se od něj nemohl odtrnout. Ale řeknu vám, že v životě jsem nečetl smutnější knihu...

Můj druhý Ishiguro, nevím, jestli si kdy zvyknu na jeho styl, kdy se nic neděje, ale vlastně se toho děje mnoho. Přijde mi, že to nezvládám sledovat a dlouho mi trvá než se mi to vše propojí. Velice tísnivá atmosféra a vzhledem k tomu, že jsem si blíže o knize nic nezjišťovala, na mě postupné rozplétání působilo o to více. Při čtení mě to nutilo vzpomínat na vlastní pubertu a často jsem si říkala jestli bychom kdy v partě měli někoho jako byla Ruth tak dlouho.

Na Ishigurovi mám ráda, s jakou neuvěřitelnou jemností píše. Slova plynou jako potůček a mezitím nám pod rukama vnikne košatý příběh. Jeho postavy jsou nějakou částí uvažování vždy poměrně odlišné od normálu, neuvědomují si to a v ich formě nám příběh servírují velmi subjektivní retrospektivou. Kniha se nedrží klasického rozložení děje, zkrátka plyne od bodu A do bodu B, a hlavní hrdinka nám postupně vypráví co se stalo v minulosti. Napovrch postupně vyleze znepokojivá skutečnost, kterou mnozí z nás odhalí dříve, než se o ní začne mluvit. Příběhů to ale nijak neubírá, protože tak můžeme sledovat malinké náznaky většího řetězce událostí do kterého hlavní hrdinka sama nedohlédne.
Způsob, jakým se hrdinové se svým životem a vnímáním vyrovnávají je jedinečný, zkrátka k tomu nepřistupují klasickou existencialistickou formou ale jakýmsi podivným přijetím svého osudu.
Podobně jako další Ishigurova díla, má tato kniha největší emoční dopad až jako celek. Všechny hlubší myšlenky jako by uzrávaly ve čtenáři samotném, a nikdy nebyly řečeny nahlas. Přesto tam jsou. Přijde mi obtížné, téměř nemožné, najít v knize úryvek, ve kterém by se stalo velké odhalení nebo najít citaci jakékoliv úderné věty, která by na čtenáře zapůsobila okamžitě. Všechno v příběhu se děje postupně. A je to krásné a děsivé zároveň. Rozhodně doporučuji

Moje první kniha od autora a protože jsem kdysi viděla film, tak jsem věděla co můžu očekávat. Kniha je hluboce emotivní, mrazivě tichý román, který se tváří jako nenápadný příběh o dospívání, ale postupně odhaluje svou skutečnou, šokující podstatu. Autor buduje atmosféru ztraceného dětství v Hailshamu, škole, která je až příliš dokonalá, až příliš zvláštní, a nechává čtenáře pomalu skládat pravdu dohromady spolu s postavami.
Podmanivý, tichý, ale o to strašidelnější román o tom, co znamená být člověkem a co člověk dokáže přijmout, když nemá jinou možnost.

Celkem výstižné napsané, že je zbytečné se pro druhé přetrhnout. Od knihy se opravdu nešlo odtrhnout. Mistrně napsaná.

Na Ishigura vlastně slabé. Oproti Malíři pomíjivého světa nebo Pohřbenému obrovi o úroveň níž. A ty obscénní pasáže si autor mohl také odpustit, v ostatních knihách se mu to daří...

To je tak, když máte při čtení trochu zvláštní, nepříjemný pocit, ale nemůžete se odtrhnout.

Kniha, ktorú som si neužívala kvôli deju, ale kvôli pocitom, ktoré vo mne vyvolávala. Postupné odhaľovanie, prečo sú deti v Hailshame tak zvláštne vychovávané, čo im môžu a nemôžu prezradiť vychovávatelia, prečo sú zvláštne pravidlá. Celé čítanie bolo spojené so znepokojujúcimi pocitmi, mrazením.

(SPOILER) Znepokojivá záležitost s takovou dávkou nostalgie a melancholie, že číst to na sklonku podzimu nebo v zimě, nejspíš "dokonám" na depresi.
Silně mi připomíná "Kláru a Slunce", (kterou jsem četla dřív, byť byla napsána mnohem později) neb přežvykuje podobná témata. Citové vztahy v dospívání, dopad některých technologií na lidské bytí, potýkání se s vlastní jinakostí. "Klára" je v některých ohledech sofistikovanější a nejednoznačnější, ale nijak se mě nedotkla. Zatímco "Neopouštěj" mě silně zasáhlo. Celá ta představa takto fungujícího klonování je naprosto děsivá a zacloumala se mnou podobně jako Faberovo zacházení s lidmi v "Pod kůží".
Ale na knize je pro mě nejvíc znepokojivé to, že ono klonování není pointa, ale jen východisko. Příběh neděsí tím, jak se zoufalé bytosti snaží ujít svému osudu, ale jak stoicky ho přijímají a pozornost věnují jiným věcem. Důležitějším. V tom kniha myslím prozrazuje anglicko-japonský mix autorova původu. Je pro mě velmi pozoruhodné, jak emotivní dokáže být příběh navenek tolik umírněný a smířený. Právě ta smířenost je pro mě takřka nesnesitelná.
Myšlenka, že umělecké vyjádření dokazuje existenci duše, je nesmírně krásná.

Nobelova cena je opravdu vychytané vodítko jak najít dobrou četbu. Ishiguro se tak definitovně řadí k mým oblíbencům soudobé světové literatuty jako Vargas Llosa, Munroová, Coetzee, Pamuk a další, o kterých bych jinak možná ani nevěděl... Začal jsem s jeho Pohřbeným obrem, úplně mne dostal. Ale i Never Let Me Go, jakkoliv už autorovi trochu vidím do kuchyně, je omračující. Je to jiné, nové, přitom celkem přímočaře navazující na orwellovský a čapkovský humanismus. Těžko doporučovat tuto knihu bez spoileru, jen náznak "nezjišťuj si o knize nic, ať jsi překvapen" hodně napoví. Ale tak to je, různá odhalení jsou skvělá. I styl vyprávění - nekonečná hra nespolehlivého vypravěče mne hodně bavila. také zařazuji knihu do Výzvy jako knihu ze země, kam se chci (znovu) podívat. Jakkoliv je často Anglie popisována jen jako krajina silnic, polí a bažin, neodolal jsem a tři klíčová pobřežní města jsem si hledal na mapách.

Výborná kniha, která klade otázku, kam až sahají hranice etiky. Velmi jemný, citlivý román o křehkém vztahu dvou lidí, jejichž předvídatelná smrt musí přijít dřív, než by chtěli nebo si zasloužili.

Na obálce knihy se dočtete, jak autor znamenitě dávkuje napětí a strach a postupně odkrývá karty osudu dárců. Mě přišlo, že od začátku bylo jasný, že studenty Hailshamu (mimochodem zajímavý název, když si ho rozeberete na jednotlivá slova Hail a šunku) nečeká žádný krásný nebo dlouhý život, ale jsou pouze vychovány, aby v sobě vyvinuly orgány, které jim budou později odebrány. Tajemství postupně odkrývaná mi nijak nevyrazila dech a byl jsem rád, že četba se blíží ke konci. Navíc vyprávění ve formě vzpomínek až dvě desítky let starých s vykreslením pocitů do nejmenších detailů mi přišlo vyloženě komické. Vždyť člověk si nepamatuje ani, co říkal včera kolegovi u oběda. Škoda, čekal jsem víc. Tohle mě moc nenadchlo. 45%