Makropulos komentáře u knih

Frišta je příběh o životě afghánských žen, je to příběh o životě ruské míšenky provdané do Afghánistánu, o kulturním šoku, a hlubokých kulturních rozdílech, které vůbec není jednoduché překonat ani jednoduše vyřešit různými humanitárními organizacemi a zahraniční pomocí. Co na knize nejvíce oceňuji je ten lehký až dokumentaristický autorčin styl, který nijak netlačí na city, a přitom čtenáře do hloubky seznamuje s charaktery a myšlenkami jednotlivých postav, se způsobem rodinného života i s tím, že přes veškerá příkoří i násilí může stále trvat láska k partnerovi. Zaujalo mě mnoho názorů afghánských žen a vlastně i mužů např. na mnohoženství, burky, vzdělání, otevřenost celého vyprávění a samozřejmě obdivuji znalost prostředí a myšlení prostých Afghánců. Doporučuji.

21 09.01.2018

Pět návštěv v podivném domě za malými železnými dvířky v průběhu několika desetiletí. Tentokrát David Mitchell propojuje sny a vize se skutečností a znovu tu probíhá ta jeho úžasná provázanost jednotlivých příběhů i charakterů jednotlivých hrdinů. Příběh je ovšem daleko komornější než díla, která už jsem od něho přečetla, ale přesto i zde dokazuje, že si dokáže pohrát s vykreslením postav i prostředí, a hlavně se čtenářovou fantazií. Ale ta záhada, jako taková, se mi zdála již trochu otřelá nebo známá, a mnohé věci, tedy hlavně poslední část, dost nedotažené či nevysvětlené. Přestože mě to bavilo, mohu dát jen 3 hvězdy, protože 3,5 nemohu.

6 07.01.2018

Milé a přitom zvláštní.

3 05.01.2018

Josef Formánek je skvělý vypravěč. Jeho částečně autobiografický příběh o hledání cest a hledání smyslu lidské existence mě opravdu zaujal. Dobro a zlo, Bůh či Ďábel, žebříček hodnot, strach ze smrti a život, který může být promarněn úpornou snahou, co nejvíce toho zažít a prožít, to vše v porovnání s přírodním životem primitivního kmene Mentavajců na ostrově Siberut tvoří tento román. Je v něm láska, přátelství, příroda v Indonésii i život v Ústí nad Labem, prales i České středohoří, řeky, moře, bahno, pijavice, šamani a jejich obřady, úspěchy i dluhy, touha napsat knihu, osobní ztráty, osobní dno, víra, či její hledání a mnoho otázek i nalezených odpovědí.
„Život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí.“

7 04.01.2018

Ježíšek mi nadělil audio verzi mojí kdysi první Backmanovky. Tak jsem si udělala sváteční radost, poslechla si jí, a pokud bych mohla, přidala bych ještě hvězdičku.

8 01.01.2018

„Představy jsou v podstatě mostem porozumění mezi hmotou a duchem. Zvláště pokud jsou časté a intenzivní. To se obraz mění na kapku hmoty a připojuje se k řece života. Někdy se v něm po cestě něco změní. Všechny lidské sny se proto, pokud jsou dostatečně silné, splní. Ne vždy však úplně přesně.“
A propojení snů a reálného času jednotlivých postav, zvířat, věcí, Boha, života i smrti, tvoří tohle úžasné dílo, které je pro mě opravdovým zjevením. Je poetické, drsné, určitě je to magický realismus, vlastně je to lyricko-epická próza, která nás provádí velkou částí 20. století, ale spíše z pohledu do nitra hrdinů a jejich okolí. Krásný čistý jazyk, určitě patří dík i překladateli Petru Vidlákovi, ulehčuje pohled na kruté a drsné okamžiky a nabízí úžasné pohledy na les, stromy, podhoubí i na duše lidí, žijících v Pravěku, místě, které je středem vesmíru. Doporučuji.

Černý až cynický román o tom, jak tragédie z mládí prostoupila celým životem jednoho člověka a jeho rodiny a vlastně i malého amerického městečka. Hlavní hrdina žije tak, jako by sám sebe trestal za to, co v deseti letech způsobil. Celá ta bezútěšnost jeho života je ještě více zvýrazněna pozadím války, drog i dalších neúspěchů, které ho potkávají. Vyznívá to jako kritika nebo satira o nicotnosti a marnosti lidského života vůbec. Přestože kniha obsahuje mnoho skvělých myšlenek a úvah, musím říci, že mě nijak zvlášť nezasáhla.

5 26.12.2017

Opět skvělé čtení. Ilan vyrostla do puberty a podle toho se občas chová, seznámila jsem se se s úplně jiným životem v nížinách a návrat do Duvalského pohoří byl opravdu napínavý a plný zvratů. A jako celek je to úžasný promyšlený silný příběh o pravdě a lži, o síle přátelství a o hledání odpovědí. Doporučuji.

20 14.12.2017

Myslím, že je velká škoda, že nám Paní Autorka zanechala jen tuto jednu knihu. Prostřednictvím korespondence lidí, kteří se většinou na začátku ani neznali, nám s lehkostí, laskavostí i humorem vypráví o věcech smutných až hrůzných, o válce, okupaci a osobních tragédiích ostrovanů z Guernsey a nejen jejich. Věděla jsem něco málo o Normanských ostrovech, ale o ostrově Guernsey a o tom, jak tam probíhala 2.světová válka, jsem tady slyšela vůbec poprvé. A velmi mě to zasáhlo. Obdivuji, jak autorka dokázala v dopisech vykreslit jednotlivé úžasné postavy lidiček, až jsem měla dojem, že je osobně znám a že jsem tam s nimi. A přestože jejich osudy vůbec nejsou lehké, a jejich příběhy jsou vlastně ponejvíce smutné, bylo mi s nimi dobře. Ještě bych chtěla zmínit, že práce překladatelky určitě nebyla jednoduchá a myslím, že se jí zhostila velmi dobře. Knihu doporučuji.

28 11.12.2017

Začnu tím, že nejsem typický čtenář sci-fi, i když jsem v životě (spíše v mládí) dost takových knih přečetla. Takže moje hodnocení není podloženo znalostí této literatury. Beru to jako knihu, ve které mě zajímá prostředí a jeho popis, jaké jsou postavy, zda je možno je chápat a samozřejmě příběh a případně souvislosti příběhu a postav s dobou. A také jazyk, jakým je mi příběh vyprávěn.
Prostředí je zvoleno naprosto dokonale, panenská oblast Nové Země, daleko na severu. Tam se může odehrát opravdu cokoliv. A my tu máme tajnou oblast ovládanou Rusy a tady už mám první problém. Český fotograf a cestovatel se tam naprosto v pohodě dostane a asi 14 dní to nikomu nevadí. Je to umělecký fotograf, fotí přírodní krásy a při pohledu na oblaky či mraky je nazývá cirry nebo kumuly nebo .... a o kráse té panenské přírody, je tam toho opravdu málo, přestože se dozvíme, co přesně leželo v laboratoři na stole, jaké přesně vybavení si přinesli studenti na pole atd. Postavy jsou vystiženy velice dobře, jsou srozumitelné a některé i sympatické. A příběh? Je to podle mého názoru spíše soubor záhadných událostí, které spolu asi nějak souvisejí. Ale autor tu souvislost ani nijak nenaznačuje, jen to čtenáři předkládá a vyvolává spoustu otázek. Asi to tak má být, nevím. Ve svých poznámkách a zajímavostech říká autor, že chce sdělit něco víc k tématům jen letmo v knize představeným. Mně jako velmi letmý přišel závěr knihy. K tomu v poznámkách nic není. Co se týče jazyka a stylu, tak na rychlé střídání míst a postav jsem si brzo zvykla, ale vadilo mi přeskakování ze 3. do 1. osoby, i když si myslím, že to byl někdy autorův záměr, a pak chyby, které se ani zakoupené e-knize nevyhnuly. A autorova hádanka? Já tipuji rok 2016.

5 07.12.2017

„V tomhle městě se nedá žít, tohle město se musí přežít.“
A i to přežití může být problém na malém městě uprostřed lesů, v malé komunitě, kde každý každého zná, kde i udržet si práci je problém a kde jedinou pýchou a jedinou nadějí všech je juniorské hokejové mužstvo. Příběh vypráví hlavně o teenagerech, ale velkou měrou i o jejich ambiciózních rodičích, kteří celý svůj život obětovali se svými syny právě a jedině hokeji. Je to román o přátelství, o sounáležitosti, o pýše, žárlivosti, závisti, namyšlenosti, šikaně, o rodinných vztazích, osobních tragédiích, o odvaze, osobních tajemstvích a o síle sportu. Je to prostě román o malých lidech v malém zapadlém městě a jejich touze něčím vyniknout. Hlavně je to úplně jiný Backman, není to laskavé a konejšivé, je to velmi silné, působivé i dojemné. Vlastně ani nevím, jak tuto skvělou knihu komentovat. Po celou dobu čtení jsem byla v jakémsi napětí, prožívala jsem příběhy jednotlivých postav, nahlížela spolu s vypravěčem do jejich myslí a bála se, kam až to zajde a co se ještě stane. Bylo mi chvílemi úzko, chvílemi smutno a občas jsem měla radost. Knížku opravdu doporučuji, kdybych mohla poděkovat autorovi, tak mu poděkuji, a ještě bych chtěla podotknout, že ačkoliv se příběh tváří, že je o hokeji, tak o něm vlastně není.

39 05.12.2017

Černý až morbidní humor, napětí, dobré nápady a také citlivě napsáno tam, kde je to třeba. Co víc si přát. Skvěle jsem se bavila a odreagovala se.

7 01.12.2017

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.

27 29.11.2017

„Ulička Na plechárně v kalifornském městě Monterey je báseň a smrad, randál a skřípění, záchvěv světla a útržek hudby a síla zvyku a stesk a sen.“
A žijí v ní obyčejní neobyčejní lidé, se svými roztodivnými povahami, radostmi i trápením. A o nich píše autor úžasným jazykem, plným nádherných slovních obratů a popisů postav a míst. Protože, jak sám říká: „Slovo je symbol a rozkoš. Pojme do sebe lidi i místa rozličných dějů, stromy, továrny i čínské pinčly. Věc se stává slovem, slovo se zas stává věcí, její tvar je však vychýlen a vetkán do neskutečných vzorců. Slovo pojme i uličku Na plechárně, stráví ji, pak ji vyvrhne a ulička se třpytivě zachvěje zelení širého světa a odleskem moří, v nichž se zrcadlí nebe.“ (čteno v překladu Martina Hilského).

13 22.11.2017

Knížku mi dala přečíst moje třináctiletá vnučka, která si ji sama vybrala v knihkupectví, když jsme vybíraly knížky k jejím narozeninám. Je to velmi dojemný příběh o nutnosti vyrovnat se s krutou pravdou a o skrytých myšlenkách, za které se člověk až stydí, či se jich dokonce bojí. Je to příběh o tom, že ne vždy je všechno takové, jak se zdá, že lidé jsou komplikované bytosti, jejichž mysl velice často odporuje sama sobě, ráda naslouchá konejšivým lžím, i když zná tu strašnou pravdu.
„Svůj život nepíšeš slovy. Píšeš jej skutky. Není důležité, co si myslíš. Význam má jen to, co děláš.“
A nemohu nezmínit nádherné ilustrace, které podtrhují tu tajemnou atmosféru.

24 20.11.2017

Zřejmě neumím číst historické, a navíc milostné romány. Takže i hodnocení je pro mě dost těžké. Tak jsem k tomu přistoupila takto: Jedna hvězda za příběh, spíše za posledních cca 50 stran, 2. za zasazení do historických reálií a třetí asi za popisy práce s kamenem a vytváření nádherného stavebního díla. Postava hlavního hrdiny Harryho, jak už tu bylo napsáno, je naprosto nereálná, chová se tak, že se tomu nedá uvěřit (po devíti letech najednou zjistí, že se kdysi zamiloval do desetiletého děvčete a pak ji vroucně miluje, přestože ji celou dobu neviděl a vůbec nic o ní neví). Jeho vztah k matce a vlastní rodině je taky velmi zvláštní, a vůbec jeho chování a hluboké sociální smýšlení, kdy si myslí, že může změnit daná zákonná a tradiční pravidla své doby, působí neuvěřitelně až nesmyslně. Velice zvláštně na mě působilo i to, že je v knize vždy věnován veliký prostor popisu sličnosti mužů, jejich krásných nohou, vlasů, držení těla a popis krásných žen je daleko střídmější. Další postava – Benedetta – samostatná žena na svou dobu snad až příliš, obklopená muži, úspěchem a netrpící nedostatkem peněz, se zase nějak záhadně, do Harryho zamiluje tak, že odvrhne celý svůj dosavadní způsob života a nabídne mu svoji lásku. A to ho jen slyšela pod okny zpívat. Příběh je vlastně stavěn na náhodách, které jsou jistě v životě často dost významné, ale tady se mi jich zdálo trochu moc.

6 19.11.2017

Z této knížky mám dobrý pocit. Příběhy několika postav propojené poselstvím Opraváře osudů, kterým vlastně může být každý z nás, a stačí velmi málo. A to, že pan Fulghum zasadil své vyprávění do Česka a projel se svou knihou celou republiku, mě velmi potěšilo. Je vidět, že si svých čtenářů váží.
Při čtení jsem se skvěle odreagovala, objevila zase pár krásných myšlenek a ztotožnila se s definicí základní otázky: „Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem?“

3 14.11.2017

Minimalistický styl (možná až příliš) a stejným způsobem, v podstatě načrtnuté postavy, ve kterých se odráží snad všechny problémy mladé generace. (Není to trochu moc na jeden příběh?) Ale opět i tyto problémy jsou v knížce tak nějak pouze oznámeny, nijak dál nerozvinuty a nedopovězeny. Chování hlavních postav, a hlavně jejich okolí, je podle mého názoru až nereálné, navíc mi přijde, že se tak nějak sebelítostivě utápějí ve svých problémech, místo aby je nějakým způsobem řešily. Je to samozřejmě možná tak, že jim ta samota, odcizení a vlastně až skoro trápení vyhovuje, ale v knize to spíš vyznívá tak, že je to tak dáno a že to nemá řešení. V knížce jsem nenašla nic pozitivního, žádnou naději a ani náznak cesty a když si tak představím, jak mladý člověk, třeba s nějakým handicapem či depresí nebo jen zrovna v situaci, kdy si neví rady sám se sebou, si tuto novelu přečte, určitě mu to nepomůže, spíše naopak. Stále přemýšlím o tom, proč vlastně autor ten příběh takto napsal, nevím. Jedině snad, že by to bylo myšleno jako varování ..., ale nejsem si jistá.
Je to smutné, depresivní a bezvýchodné, a to od dobré literatury neočekávám.

9 12.11.2017

Už se mi po Peterovi stýskalo. A zase jsem si to užila.

1 10.11.2017

Je to vlastně pohádka, příběh postavený na starých ruských legendách, který očima němé a snad i jednoduché Hannah nahlíží na Rusko v létech 193... a jen tak, s jakýmsi nadhledem ukazuje ty hrůzy a nesmysly, které se tam děly. Některé legendy jsou obsaženy přímo v textu, jiné jen naznačeny, ale jejich základem je jasná hranice mezi dobrem a zlem, což v popisované době příliš neplatí. Tragikomičnost a ironie, i to jsou stavební kameny tohoto románu, groteskní postavy zasazené do stepi a ubohých vesniček, bezbřehá bída a potírání víry v Boha, která přesto v lidech zůstává, a to všechno zarámované vzletem Gagarina do vesmíru a Kubánskou krizí. Knížka útlá, která mě zaujala, ale přestože jsem neviděla originál, nějak jsem se nesžila s překladem.

5 07.11.2017