Makropulos komentáře u knih

Tak trochu zvláštní příběh, tak trochu zvláštní užívání jazyka, tak trochu zvláštní pohled na problémy současného globalizovaného světa, tak trochu zvláštní popis Indie, Islandu a Česka i tak trochu zvláštní glosy české povahy a české reality, ale všechno dohromady to funguje hodně výstižně a aktuálně. Text postavený tak, že oslovuje čtenáře, se doslova valí v nekonečných větách a opakovaných a aktualizovaných myšlenkách. Do toho proudu jsem vstoupila a čtení jsem si moc užila. Je to poučné i zábavné, má to rytmus i styl a je to velmi reálné.

5 09.05.2018

Milé, zábavné, romantické a hlavně pohodové, snad trochu jednoduché, vyprávění s pár zajímavými postavami a popisem života na americkém venkově. A navíc je to o knížkách a o čtení. Bylo by to asi na 3,5 *, ale bylo mi vlastně při čtení dobře.

4 07.05.2018

Dobře jsem se bavila, připomněla si Zeměplochu, přečetla jsem postupně všechny recepty a některé i vyzkoušela. A Mrakoplašovy bramborové placičky se staly mým oblíbeným jídlem. A nikdy není pozdě získat nějaké nové poznatky z etikety.

9 01.05.2018

Obvykle si při čtení označuji v knize místa, která mě něčím zaujala. Buď hloubkou myšlenky, krásnými slovy nebo třeba poetickým popisem místa. Tady jsem už při předmluvě zjistila, že záložka by byla na každé stránce. Tak to jsem vzdala. U některých knih se mi stává, že mě v nějaké části svého děje dojmou, ale tady mi vlastně tekly slzy po tvářích po celou dobu čtení, a někdy se mi při čtení stává, že některé pasáže si čtu alespoň dvakrát, abych si je lépe užila, nebo třeba pochopila. Tak tuhle Backmanovu knížečku jsem přečetla dvakrát hned celou. Je to nádherné, citlivé, láskyplné, dojemné a něžné povídání o čase, kdy „mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo“. Doporučuji.

35 01.05.2018

„Pojď se mnou do Inkognita,
chvíli pobudem tam spolu.
za tu chvíli naše šaty,
naše masky spadnou dolů.“
Tom Robbins a jeho román o životě inkognito a svobodě a lásce, zalidněný různými podivnými postavičkami s ještě podivnějšími příběhy se opět trefil do mého čtenářského gusta. Mám velmi ráda autorovu hravost, jeho nápady a na druhou stranu i to, že se z každé jeho bláznivé knihy dozvím něco nového. Tentokrát se mu podařilo namíchat směs z japonských mýtů, budhismu, animismu, války ve Vietnamu, teorií o duši a cirkusového umění, drog a toho, že často mohou i pomáhat, a seznámit čtenáře blíže s tanukim, postavou z japonské mytologie.
„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

9 30.04.2018

Opravdu nezvyklé, vedené celé v přímé řeči umrlců na hřbitově a tímto zvláštním způsobem objevuje čtenář radosti i strasti života na irském venkově, propletenost vztahů, kastování, závist, osobní posedlosti, lásku i válku. Uzavřenost a bezvýchodnost komunity mrtvých, čekání na novinky ze světa „tam nahoře“, snaha najít alespoň chvilku klidu a únik před pokřikem ostatních, to lze aplikovat i na jiná místa, než je hřbitov. Zvláštní je i stavba celého díla. Je složeno z interludií (meziher) a zaujalo mě v závěrečných poznámkách, že „uspořádání nejvíce připomíná hudební kompozici: interludia uvádí fanfára polnice, poté v různém pořadí následují sólové árie (monology hlavní postavy), duety (dialogy) i poněkud kakofonické sborové pasáže.“ Myslím, že to je opravdu tak. Jednotlivé linie se neustále prolínají a promluvy postav různě gradují podle okamžitých pocitů. K tomu využívá autor jazyka, vulgárních výrazů i odkazů do historie a literatury. Není to čtení na chvilku a možná by bylo dobré to přečíst ještě jednou, ale určitě to není ztracený čas. Protože Hřbitovní hlína je zdrojem informací, zábavou a je to prostě „hlína“. Obdivuji překladatele a doporučuji.

9 22.04.2018

Malá večerní lahůdka, vlastně takový bonbon, který jsem snědla během dnešního večera. Tracy jich snědl šest a „přijal vše“ a políbil matku své dívky. A já bych chtěla políbit pana Saroyana za to, jak krásný večer mi připravil a přijímám vše, co napsal, tak, jak to cítím já. Protože o tom to asi je.

17 12.04.2018

Jsem milovnice koček, ráda o nich i čtu a příběh kocourka Caspera je milý, zajímavý i dojemný. Ale tato knížka není vlastně literatura, je to jakýsi slepenec vzpomínek, kočičích příběhů, dopisů fanoušků, facebookových komentářů, neustálého stěhování z místa na místo včetně historických reálií jednotlivých míst a připomínání toho, že měla majitelka o kocoura strach. Mnoho věcí se v knize několikrát opakuje a pak je ještě jednou shrne Casper ve své části vyprávění. Ale není to dlouhá kniha, takže jsem s ní nestrávila tolik času, i když by klidně mohla být poloviční.

3 11.04.2018

Pomalu plynoucí příběh o lásce, ale i samotě, hlavně ale o stárnutí a smrti, která na každého čeká. Márquez tady dokazuje, že pokud to člověk umí, dokáže vyprávět historii jedné lásky tak, že se čtenáři nechce od knihy odcházet. Obyčejné věci popíše neobyčejně, erotické scény vypráví v krásných metaforách, je vtipný a zábavný, a přitom hovoří o nafouklých mrtvolách plujících po řece Magdaleně, občanských válkách, choleře, vykácených stromech a vybitých zvířatech. Velmi na mě zapůsobil jeho popis projevů stárnutí, které si člověk, i když se tomu vlastně brání, začíná uvědomovat, a které mu jasně dávají najevo, kam směřuje.

21 11.04.2018

Michail Bulgakov byl prostě geniální spisovatel. Svými fantaskními prózami dokázal popsat nebo dokonce předpovědět stav a vývoj společnosti. A navíc to dělal zábavným způsobem. Tento alegorický příběh o Šarikovi, (Barykovi, Bobíkovi, či prostě psovi) a profesoru Filipu Filipoviči zrcadlí přerod ruské společnosti a lidí, kteří vůbec nemohli být připraveni na moc, která se jim dostala do rukou. A podle toho s ní zacházeli.
Naprosto mě nadchlo i toto bilingvní vydání, které mi dalo možnost si ještě lépe vychutnat krásný Bulgakovův jazyk – tedy poté, co jsem zjistila, že jsem ještě stále schopna číst azbuku – a znovu se pozastavit nad tím, že některá vlastní jména se u nás překládají, a navíc je každý překladatel překládá jinak. Což nechápu.
V každém případě doporučuji. Je to opravdu lahůdka.

6 04.04.2018

Úspěšný otec, reprezentativní matka, dva synové a jedna dcera – navenek skoro dokonalá rodina. Jak se tedy stalo, že dcera nedokončila střední školu, ve svých 25 letech žije sama ve staré chatě na Šumavě a živí se sběrem hub? Hlavní hrdinka postupně odhaluje, co se stalo a kam to vedlo. Vyprávění je velmi čtivé, přestože to hlavní téma není nijak krásné. Ale šumavský les, rostliny a houby to vlastně trochu vyvažují. Musím říci, že jsem objevila další skvělou českou autorku.

24 01.04.2018

Život je sen – a sen je život.
Opět jsem si díky paní Tokarczuk užila tu krásnou radost ze čtení. Ona dokáže se slovy přímo kouzlit a zprostředkovává tak obrazy krajiny a lidí, a prolíná skutečnost se sny tak samozřejmě, že to čtenáři přijde naprosto normální. Tento román ne-román vypráví obyčejné příběhy neobyčejných lidí nebo neobyčejné příběhy lidí obyčejných. Autorka nám dává nahlédnout do snů a zabývá se jejich propojením se skutečným životem, seznamuje nás se světem hub, které jsou pro ni „bytostmi, které rostou mezi životem a smrtí“, vypráví o Měsíci, povodni, vlkodlacích, monstrech, o mniších, jeptiškách a svaté Starostě a hlavně o lidech a jejich myšlenkách a pocitech. A to vše je podáváno jakýmsi kronikářským stylem. Myslím, že je dobré tuhle knížku číst pomalu a vychutnávat si ji.

14 28.03.2018

Tak tahle kniha je nacpaná snad vším, co autory napadlo. Fantasy romance posazená do Ameriky 60. let minulého století. Takže tu máme studenou válku a ruské špióny, hendikepovanou hlavní hrdinku pocházející se sirotčince, manželku v domácnosti bojující o své místo ve společnosti, úžasnou černošskou kamarádku, která se všude zjeví a pomůže, homosexuálního malíře, brutálního vojáka postiženého strašnými zážitky z války, diskriminaci černochů a homosexuálů, feminismus, záhadný a utajený americký výzkumný ústav a k tomu záhadného až bájného tvora a šílenou cestu po Amazonii. To vše přikořeněno násilím, krví a na druhé straně barvami, krásou, a hlavně neskutečnou láskou. Celé je to napsané tak nějak kostrbatě, chvilku krátké úsečné věty a pak zas rozvleklé vyprávění takřka o ničem a v mnoha detailech je to i nedůvěryhodné. K důležitému „vzorku“ ve výzkumném ústavu se dostane skoro každý, častého vyřazení bezpečnostní kamery v hlídaném ústavu si nikdo nevšimne a pak němá hlavní hrdinka „dnes večer poprvé po mnoha letech zavolá do práce a nahlásí nemoc“, tak to už je trochu moc. A když se Zelda zjevila na molu a vrazila špičatý štětec padouchovi do nohy, tak už jsem se nahlas smála. A ani ten hlavní nápad není nijak původní. Třeba je ten oceňovaný film lepší.

14 20.03.2018

Pan Šimáček mě opět potěšil. Tohle vyprávění tří naprosto odlišných postav z Brna je opravdu zábavné a chvílemi i dojemné. Líbilo se mi střídání jazykového stylu a opravdu mě bavily názory Charaktera na běžný život. Čtenář může mít pocit, že se tam vlastně nic moc neděje, ale mě to vážně bavilo a na lidičky i psa z Jakubského náměstí v Brně si určitě vzpomenu.

5 18.03.2018

Ráno vstane, udělá snídani manželovi a dítěti a po jejich odjezdu do školy a do práce jede na denní nákupy. Pak připraví rychlý oběd pro sebe a pro manžela a když se manžel opět vrátí do práce, jede plavat na půlhodiny do bazénu – ne, že by ji to nějak zvlášť bavilo, ale nechce přibrat, pak chvíli bezcílně bloudí po městě nebo se doma pokouší číst, ale není schopna se na čtení soustředit. Když se dítě vrátí ze školy, dá mu svačinu a dítě jde ven. K večeru připraví večeři, při které si povídají a pak se dítě chvíli dívá na televizi nebo hraje s manželem nějakou hru a pak, když jde dítě spát, manžel si čte noviny a poslouchá hudbu, a přitom s ní nezávazně konverzuje. A tak je to každý den.
Takový je tedy její život. Počáteční zamilování a radost ze sexu už jsou pryč a každodenní stereotyp je jediné, co zůstalo. Tak z toho bych asi taky měla noční můry. Takže si vlastně myslím, že celé je to ošklivá noční můra, a že se nám hrdinka probudí až po tom konci.
Je to jedna z ranných Murakamiho prací a připadá mi trochu, jako by si autor zkoušel, co dokáže a co čtenáři vydrží. Takže panu Murakamimu 3 a za krásnou knihu jedna další hvězda.

10 15.03.2018

Je to jako když mi osamělý člověk postižený životními prohrami vypráví svůj sen. Ale není to jen pouhý sen, je to hledání cesty z osamělosti, ze stereotypu každodenního života a vzorců chování, které člověku brání podívat se za okraj, které ho vlastně nutí bát se temných koutů, protože v nich se schovávají ty příšery, jež si s sebou nese. Ale je to taky hold tajuplnosti Prahy a její kráse a vlastně i obyčejným věcem, které kolem sebe máme, ale vůbec je nevnímáme. Je to dobrodružná procházka Prahou a životem. A jak už tu bylo mnohokrát řečeno, je to napsáno krásným, košatým jazykem, takže je to i hold češtině. Bylo příjemné prožívat s hrdinou tohle dobrodružství a nechat se unášet na vlnách krásných slov, vět a souvětí.

9 14.03.2018

Vlastně jsem ani nevěděla, že Bohumil Hrabal začínal jako básník.

1 14.03.2018

Velmi dobře vystavěný příběh, kde sice na začátku víme, co se stalo, ale postupně odkrýváme, proč k tomu vlastně došlo. Jednotlivé postavy jsou vykresleny tak, že jim člověk věří, že chápe jejich jednání, i když s ním třeba nesouhlasí. Příběh klade mnoho otázek, ale nechává na čtenáři, aby si odpovědi našel sám. Je o dospívání, o mateřství – vytouženém i nechtěném, o vztazích mezi matkou a dítětem, o opuštění životních ideálů v zájmu klidného a spořádaného života, o umění, o rasismu v jeho různých podobách, o nedostatku komunikace, je prostě o lidech se všemi jejich klady i chybami.

20 13.03.2018

Surrealistický snový příběh dospívajícího chlapce postaveného před životní ztrátu. Hledání řešení, hledání cesty ven, hledání sebe sama, strachy malé i velké, to vše a určitě i něco dalšího je ukryto v této útlé knížce, která ve mně určitě zanechá nesmazatelnou stopu. Nádherné ilustrace podtrhují atmosféru příběhu.
„Na bludištích je nejhorší, že nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud jí neprojdete až úplně na konec. A když pak na samém konci zjistíte, že jste si vybrali špatně, bývá už kolikrát pozdě.“
Doporučuji. Ale určitě není pro každého.

20 08.03.2018

Skoro nečtu detektivky, velmi nerada čtu o STB a templářů už poslední dobou bylo taky dost. Ale přesto mě moje první setkání s Dominikem Dánem mile překvapilo. Velmi dobře se to čte, má to spád, jazyk a vtípky policajtů mi nevadily, jen občas některé situace mi přišly trochu přitažené za vlasy a některá fakta trochu přizpůsobená, ale jinak mohu říct, že jsem docela s uspokojením splnila další bod Výzvy. A jsem ráda, že jsem četla slovenský originál.

7 08.03.2018