Denní dům, noční dům

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kri­­­tikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve sta­ropolských do­bách se tak říkalo domá­cím kronikám, do nichž hospodář zazname­ná­val vý­zna­mné rodinné i po­li­ti­cké udá­lo­sti, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené rece­pty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/16_/16342/denni-dum-nocni-dum-16342.jpg 4.298
Orig. název:

Dom dzienny, dom nocny (1998)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha Denní dům, noční dům

Přidat komentář
000nugatovej
01.11.2018

Koktejl příběhů a nálad z různých věků z místa, kde se potkává (a míjí a ubližuje si) polský, německý a český živel. A v centru toho všeho autorka: "... protože ten, kdo vypráví, je vždy živý, trochu nesmrtelný. Vystupuje mimo čas." (str. 185)
A čtenář (tedy já) je chvílemi připoután k magii řečeného, jindy však se trochu ztrácí. Není to lehké čtení a někdy z toho i obava "Že stejná slova je možné číst a chápat mnoha způsoby. Nebo že je možné chápat smysl věty, ale nerozumět jejímu významu. Že je možné vědět, co je napsáno, a zároveň tomu nerozumět." (str. 99)

evickakyticka
30.10.2018

Moje třetí setkání s autorkou a musím říct, že se mi začíná zamlouvat její styl. Tato kniha se mi líbila o chlup víc než Pravěk a jiné časy. Byla taková víc snová a její propletené příběhy byly prostě super.

Acamar
03.10.2018

Po delší době jsem si dopřála setkání s mou oblíbenou Olgou Tokarczuk. Prazvláštní, nezařaditelný literární útvar, koláž různorodých útržků vířících autorčinou myslí. Záznamy snů z internetu, kronikářské zápisky vlastního všedního života v náruči malého polského pohraničního městečka a přírody, příběhy sousedů, legenda o svaté Starostě a život mnicha, kterému se stala inspirací... dualita viditelného života za slunečního světla dne a v noci, kdy ožívají ty netušené a skryté strany věcí...A nesmím opomenout všudypřítomný podivínsky zvláštní smysl pro humor, ze kterého mi místy skoro běhá mráz po zádech (a nemyslím jen vztah k muchomůrkám:) Autorka musí být velmi neobyčejná žena a nemůžu se zbavit pocitu, že hrdinka její pozdější knihy paní Dušejko je takové její starší alter ego.

alef
01.10.2018

„Život se z jedné poloviny odehrává ve tmě. Tak to prostě je, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, ať to akceptujeme, nebo ne, ať s tím souhlasíme nebo ne.“

Není to román, ani soubor povídek, ale propletenec ... mišmaš z vyprávění, zpráv, útržků reálných, fantastických a snových ... a navrch ještě pár legend a taky několik zajímavých houbových receptů :-) ... jak je uvedeno v anotaci, „sylva rerum“ (les věcí) ... staropolská generační kronika venkovanů, zachycující bez ohledu na formu všechno, co komu připadne zajímavé nebo nějak podstatné ...

... nic není propojené, různá místa, různá časová období, různí hrdinové ... a jejich různé sny i různé všední životy ...
... nic není jednoznačné, jde o čistý střet skutečnosti a snu ... jde o koláž z emocí, osudů, událostí ...
... umístit si je musíte sami ... anebo víte co, ani se o to nepokoušejte :-) ... možná se, a to je má soukromá rada :-), zkuste trochu přidržet Marty a taky záhadného R. ... protože ti jediní vám mohou pomoci umístit v čase alespoň sami sebe :-) ... možná vám pomůžou najít tu neznatelnou hranici mezi iluzí a realitou ...

„Když sny kopírují skutečné události z minulosti, když je míchají, proměňují na obrazy, přesýpají síty významů“ ... a to znamená jediné, začnete mít pocit, že minulost, stejně jako budoucnost, bude navždy neznámá a nezjistitelná ... „To, že jsem něco prožívala, vůbec neznamená, že jsem poznala význam ... co si pak počnu se svou přítomností?“

Zvláštní ... zvláštní ... zvláštní ... asi bych prostě použila slova Eremites v komentářích níže: „Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....“ :-), protože, já mám takové knihy ráda, a taky protože mě autorka dostala svým jazykovým projevem ... já opravdu nevím, proč se bráním udělit víc hvězdiček ... asi prostě jen míra bizarnosti ... množství podivností ... snů, událostí, lidí, slov, významů, možností i nemožností, překročil mou osobní, subjektivní hranici ... a celek pak už nedokážu vnímat jako náležející do jedné knihy ... těch motivů, námětů, podnětů, myšlenek ... některých hodně intenzivních a jiných zas jen letmých, které jen tak zavadily o mysl, skoro byste je ani nepostřehli, bylo tolik,
... že bych si je docela ráda vychutnala, jak jsem řekla, autorčin literární projev je pro mě docela lahůdka :-),
... že bych uvítala možná i více než jednu knihu, věřím, že i pro autorku samotnou, by určitě mohla být zdrojem námětů na spoustu dalších, a věřím, že skvělých, příběhů,
... je skoro škoda prožít tolik příběhů a událostí v jedné jediné knize ... ony pak trochu začnou splývat, překrývat se jeden přes druhý a možná tak zbytečně odezní dřív než zachytíte všechna ta jedinečná a krásná slova, která autorka umí pospojovat svým osobitým a zajímavým způsobem ...

„Všichni máme dva domy – jeden konkrétní umístěný v čase a prostoru; druhý – nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A v obou žijeme současně.“

tonysojka
26.09.2018

Na knihu jsem narazil náhodou.A byl to náraz asi jako Pendolina do mostu ve Studénce.Ještě týden po dočtení se nemůžu vzpamatovat z tohoto literárního zážitku.Polský magický realismus -úžasné.Trochu mi připomíná mého top spisovatele Stefanssona.Ta paní maluje -doslova-slovy fantastické obrazy života,citů a bytí a snů .A je potěšením se na ty obrazy dívat. Trochu poláky znám,celý život bydlím 2 kilometry od hranic s Polskem na vesnici a troufnu si tvrdit ,že některé obrázky jsou reálné.Byl to zážitek!

lentolog
08.05.2018

Jeden z najlepších románov, ktoré som čítal.

MichelleS
04.05.2018

Těžko napsat komentář u tak zvláštní knihy. O čem je? Střípky příběhů více lidí, některé se protnou, jiné dělí stovky let. Nádherný jazyk dokonale zprostředkuje pocity, vůně, nálady.... Tohle se dá číst opakovaně a pokaždé se znovu nechat okouzlit atmosférou zapadlých vesnic, lesů, údolí, starých vyprávění i zvláštních samotářů.

Makropulos
28.03.2018

Život je sen – a sen je život.
Opět jsem si díky paní Tokarczuk užila tu krásnou radost ze čtení. Ona dokáže se slovy přímo kouzlit a zprostředkovává tak obrazy krajiny a lidí, a prolíná skutečnost se sny tak samozřejmě, že to čtenáři přijde naprosto normální. Tento román ne-román vypráví obyčejné příběhy neobyčejných lidí nebo neobyčejné příběhy lidí obyčejných. Autorka nám dává nahlédnout do snů a zabývá se jejich propojením se skutečným životem, seznamuje nás se světem hub, které jsou pro ni „bytostmi, které rostou mezi životem a smrtí“, vypráví o Měsíci, povodni, vlkodlacích, monstrech, o mniších, jeptiškách a svaté Starostě a hlavně o lidech a jejich myšlenkách a pocitech. A to vše je podáváno jakýmsi kronikářským stylem. Myslím, že je dobré tuhle knížku číst pomalu a vychutnávat si ji.

Alma-Nacida
08.03.2018

Úžasná imaginace a krásný jazyk a pod tím vším děs plížící se v temnotě zprvu zdánlivě chaotických příběhů a představ. Rozhodně zcela ojedinělá kniha. Jen ten její vliv na můj klidný spánek byl poněkud destruktivní. (Sen - můj - teď už i z internetu: Chci mluvit, potřebuji mluvit, ale ztrácím slova. Ta, na která si dokážu vzpomenout, mi víří v hlavě divoce jedno přes druhé, a jsou všechna zcela nevhodná, k nepotřebě nebo cizí.) Neříkejte, že jsem nevarovala. ;-)

AnjaVCL
15.12.2017

Kniha, která mi zatím od autorky sedla nejvíce. Zřejmě za to může optimální koktejl magična, drsné realističnosti, filosofických úvah, heretických fikcí a bizarních historek. To dílo je... Nejspíš popsatelné slovem "půvabné", zkrátka mi četba přinášela neskutečné potěšení. Navíc kompozice by se dala přirovnat spíše k síti, rozhodně není lineární; pozorný čtenář objeví spoustu drobných detailů odkazujících mezi příběhy... Plus samozřejmě oceňuji autorčin humor, když dokáže předchozí epizodku vypointovat jedinou větou nebo vytvoří (tragi)komický efekt položením dvou skutečností vedle sebe. O muchomůrkových receptech a trans-mnichovi nemluvě.

Finita
07.11.2017

První kniha od této autorky, kterou jsem četla, tudíž jsem vůbec nevěděla, co mám čekat. Po několika prvních příbězích jsem si ale řekla, že to číst nebudu. Jenže nebylo po ruce nic jiného a tak jsem vzala knihu na milost pro četbu v MHD. Tak jsem četla dál a dál a najednou si uvědomila, že mě to hodně zaujalo, že jsou to takové každodenní (nebo naopak neobvyklé) příběhy a že se k nim vracím v myšlenkách i během dne. Nakonec jsem přečetla i původně přeskakované pasáže o Starostě a mnichovi, včetně doslovu :)

kalimero007
18.10.2017

Zajímavým způsobem , krásně , barvitě a detailně popsané střípky životních příběhů. Přečteno jedním dechem.

Eremites
22.09.2017

Dlouho jsem váhala, co o knize napsat. Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....neumím tentokrát své pocity ze čtení vtěsnat do slov, pořád se mi rozprchávají jak hejno holubů.
Nádherně to vyjádřil čtenář s-reader níže. Přesně takto to vnímám. Přesně.

evask
14.09.2017

Půjčila jsem si v knihovně, protože autorka žije v našem sousedství, na opačné straně hranice. Lákalo mě téma: původní obyvatelé, noví obyvatelé. Styl knihy mně ale vůbec nesedí, přeskakovala jsem, nedočetla jsem. Asi nechápu. Proto nehodnotím.

pajaroh
30.06.2017

Nemohu jinak než dát opět 5*. Kniha není tvořena hlavní dějovou linií ale minipříběhy, zpočátku zdánlivě neslučitelnými, které však dokupy tvoří celý svět. Autorčin styl mi vyloženě sedí, dokáže v pár větách dokonale vystihnout nálady přírody i ročního období, detailně popsat typy lidí, ať už se jedná o aristokracii na zámku, chudého vesničana, místního samotářského podivína. Jak uvedla ve výborném komentáři Tyet: soucit, to je to, co je z knihy cítit nejvíce.

Tyet
16.06.2017

Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám.
Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“

Damato
15.02.2017

Všechny komentáře k této knize jsou naprosto presné a vyčerpávající,cokoli bych teď napsala,bylo by jakési opisování postřehů a myšlenek a vyznělo by hloupě. V každém případě jsem byla knihou a autorkou mile překvapena a rozhodně se časem pustím ráda do jejích dalších inih.

Sparkling
20.05.2016

Nádherné, čisté, poetické. Jazyk ostrý a zároveň hebký a měkký. A stejné jsou i příběhy, ze kterých je poskládané celé leporelo této knihy.

nightlybird
17.03.2011

Ke komentáři s-readera těžko co dodat, je vyčerpávající ve své pravdivosti. Jen letmý postřeh - autorka navléká slova k sobě jako korálky a vytváří příběhy, ze kterých vytváří cosi jako slovní koláž a to cosi vás doslova kolébá a konejší. A mám pocit, že si tady asi každý může najít příběh, kterým si může ozdobit svůj dům.
Na doplnění úryvek z knihy: Řekla jsem Martě, že všichni máme dva domy - jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru; druhý - nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A že v obou žijeme současně.
Závěrem slovo autorky : Nejtragičtější věcí v lidském životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít; že nikdy nejsme tam, kde bychom chtěli být; nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha. Na druhou stranu to utrpení nás vždy stimuluje k tomu, abychom překonali sami sebe.

s-reader
23.02.2011

Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje.
Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním.