Knihy Jakubovy

Knihy Jakubovy https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296505/bmid_knihy-jakubovy-jvQ-296505.jpg 4 74 22

Opus magnum světoznámé polské autorky. Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní západní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi vládnoucím královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, která se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci. Podstatná část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale i v jiných středoevropských městech, takže se čtenáři nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že tento střet je v této části světa přítomen odpradávna. Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Host
Originální název:

Księgi Jakubowe , 2014


více info...

Komentáře (22)


jaryn
jaryn
03.09.2023 5 z 5

Tohle je román podle mého gusta - hluboký, nízký, napínavý, hloubavě didaktický, pestrý i šedivý jak vousiska patriarchů... ale hlavně: tlustý!! Taky mě docela rajcuje, že je to podle skutečnosti, a žasnu, jak lidé osmnáctého věku - téměř osvícení osvícenstvím - sedli na lep takovým konspiracím. Bravo, paní Olgo!

TipsyChipsy
TipsyChipsy
20.02.2022 3 z 5

(SPOILER) Kniha má úžasný potenciál k okouzlení lidstva. Zavádí čtenáře do neprobádaných oblastí na Ukrajině a v Polsku, ukazuje život tamních židů, je hodně inspirativní, naučná ohledně jejich historie, mystiky. Tento Opus Megalo-magni lze chápat jako cestu generace určité skupiny lidí, kteří se dokázali vymanit z židovství, aby jejich potomci, osvobozeni od náboženského dogmatismu, měli lehčí život. Ale všechny trumfy jakoby paní Tokarczuk zabila svým přebujelým uměleckým grafomanstvím, inflací slov. Úžasné téma rozdrobila do nudného popisu drobných, i když mistrně, popsaných denních peripetií. A tím jakoby kniha ztrácela dynamiku a nadhled. O čem vlastně kniha pojednává z hlediska historie, si čtenář, brodící se stovkami stran, lépe zjistí na Wikipedii. Přestože je kniha tak podrobná a obsáhlá, jakoby šla po povrchu, něco přesahujícího tomu chybělo, to co z množství popsaného papíru samo nevznikne.


janamaluveckova
janamaluveckova
01.02.2022 4 z 5

Dá fušku se začíst a hlavně dočíst, ale když se vám to celé pospojuje. je to čistá radost.

petrarka72
petrarka72
16.05.2021 5 z 5

Končím vyčerpaná, ale užaslá a nadšená. Od paní Tokarczuk jsem přečetla všechno, něco mám doma, abych se k tomu mohla vracet, k něčemu jsem vztah nenašla. Ale tato freska, připomínající renesanční a barokní pikareskní romány s jemnou příchutí životopisů svatých, je ohromující v mnoha ohledech; na první pohled v množství intimních příběhů a podrobností o jedné generaci sekty Jakuba Franka 1752-1795 a jejích členů a příbuzných či sympatizantů a odpůrců; cesta mnohých vedla z Rohatynu a ze Smyrny do Soluně, Giurgiu, Čenstochové, Brna, Vídně a Offenbachu nad Mohanem a dozvuky těchto cest se rozprskly do celého světa. Průběžných témat je mnoho, pro mne, povrchně a zběžně přehlédnuto, je zásadní vůle k přežití, důsledná oddanost svému Vyvolenému a hledání vztahu k Bohu, potažmo hledání života schopného zvítězit nad smrtí; první sentence, která mi po dočtení naskočila, byla "A život uplyne, člověk ani neví jak," (A. P. Čechov); odpovídá i "Člověk přichází na svět se zaťatými pěstmi, jako by pravil: "Celý svět je můj." Odchází z něho s nataženými dlaněmi, jako by říkal: "Podívej se, nic si s sebou neberu." (Talmud - omlouvám se, kniha Zohar by se hodila více... :-) ) Vyprávěno prostřednictvím Jente, která sleduje lidské pinožení, když vystoupí ze svého těla (a to tělo se postupně mění v křišťál v jeskyni tvaru alef...), skrze zápisky, "evangelium" Nachmana Jakubowského, dopisy, např. ty vyměňované mezi básnířkou Druźbackou a knězem a milovníkem knih Chmielowským, udáními, suplikami, zapsanými klepy... a nakonec každá z postav píše svým životem alespoň odstavec, stránku, příběh - a Jakub, svatý muž trojího náboženství, avšak jedné víry, knih sedm... Souhlasím s komentáři níže a děkuji za ně; z nich jsem se dozvěděla, že s množstvím účinkujících v tomto "theatrum mundi" a jejich průběžnými změnami jmen bude problém, takže jsem si od začátku dělala poznámky - a vyplatilo se to. Tato kniha bude ve mně dlouho rezonovat - a předpokládám, že se k ní budu vracet.

kaja77
kaja77
07.03.2021 4 z 5

Kniha byla dlouhataaanská, přiznávám se, že bylo několik míst, kdy jsem byla zralá to prostě vzdát. Nakonec jsem se přemohla, ale bylo to dost náročné. Ta forma knihy - po vzoru starodávné kroniky "silva rerum" prostě není úplně easy čtení. Těch jmen, těch příjmení... zvlášť po pokřtění a přijetí nových polských jmen jsem v tom dost "plavala". Každopádně mně velmi zajímaly všechny ty obrázky ze života Židů z Korolówki a Rohatynu....tahle mozaika byla pro mně objevná a příjemná, velmi zajímavé bylo i žití komunity v sektě, potom v Brně, fascinovalo mně, jak moc si lidé nechali řídit Frankem život apod. Každopádně klobouk dolů před paní spisovatelkou a pak i překladatelem.... nedokážu si představit jak moc náročné muselo být dát knihu tohoto typu dohromady....

Clara_C
Clara_C
26.01.2021 5 z 5

Stejně jako pro ostatní, vynikající, leč rozsáhlé a náročné dílo. Četba na pokračování, nedala jsem to najednou, to snad ani nejde. Pořád si rovnáte vše v hlavě, musíte přestat, přehodit výhybku a po čase se vrátit zpět na koleje. Miluju jazyk i myšlenky Olgy Tokarczuk, ale teď si musím dát načas od jejích knih pauzu.

"Tak to je, když nám naši rodiče připomínají to, co na sobě nejvíc nenávidíme, a v jejich stárnutí vidíme naše četné hříchy.

Nestojí za to zjišťovat pravdu jen pro pravdu. Pravda sama o sobě je vždy komplikovaná. Je třeba vědět, k čemu nám pravda může posloužit.

Slova jsou jako ještěrky, dokážou utéct z každého vězení.

Hle, jak velká síla slova: tam, kde slovo chybí, mizí svět.

Zákazy stejně nefungují. Vlastně fungují jen ze začátku, pak v nich lidská povaha začne svým dlouhým prstem vrtat díru, nejprve malou, pak, když necítí žádný odpor, stále širší, až je díra konečně větší než to, co díra není. Tak je to s každým zákazem.

Nenápadně si poplakal, zvhly mu oči, ale povedlo se mu ty slova spolknout, odplavaly dovnitř a tam mu omývaly srdce.

V jistém smyslu je život sám takovou neustálou ztrátou. To, že něco získáváme, že se stáváme bohatšími, to je největší klam. Ve skutečnosti jsme nejbohatší v okamžiku svého narození, pak už jen ztrácíme.

Pak jsem si pomyslel, že by byla hloupost očekávat, že lidé jsou pořád stejní jako dřív, a že v nás dříme jistá pýcha, když se sami na sebe díváme jako na nezměnitelný celek, jako bychom byli stále tatáž osoba, protože to přece nejsme.

Žádná duše neodchází z těla, právě naopak, tělo vtahuje duši do sebe, aby jí odneslo do hrobu. Není žádné poslední vydechnutí. Ani žádná duše."

Zdekat
Zdekat
13.01.2021 5 z 5

Kniha koupena do čtečky už dříve, rozečtena a odložena. Přišla mi (mylně) zmatečná, roztříštěná s řadou nesourodých postav. Vrátil jsem se k ní jen a jen díky recenzím na těchto stránkách a zakousl jsem se do ní silněji - nejprve se stejnými pocity, vydržel ale déle a vše začalo dávat smysl, objevil se barvitý a plastický obraz pozoruhodného osudu Jakuba Franka a jeho následovníků. Bonusem je, že část příběhu je zasazená do mého rodného Brna, a že jde o románový popis skutečných událostí plný historických osob. Ve čtečce bohužel bez krásných obrázků (staženo i v pdf). Doplnil jsem bakalářskou prací Petry Čtvrtníkové Frankismus na Moravě z roku 2006.

Margherita_N
Margherita_N
20.10.2020 5 z 5

Na devíti stech stranách sledujeme cestu židovského heretika Jakuba a sekty, která se kolem něj utvoří, napříč Evropou i náboženstvími. Motivace Jakubových konverzí mi nebyly vždycky úplně jasné, vysvětloval je často překotně. Širší kontext toho, proč skupina polských židů vyrovnávajících se se společenským a duchovním prostředím 18. století víru opustila, mi pomohla pochopit věta z doslovu: „Právě snaha Židů o emancipaci prostřednictvím konverze ke katolické víře je významným důkazem úpadku kdysi mocného státu, který ještě před sto lety aspiroval dokonce na velmocenské postavení na úkor tehdy nerozvinutého Ruska.“ Polsko 18. století nemělo silného panovníka; když má vládce v knize hrát roli, obrací se Tokarczuková do okolních zemí, zpřítomňuje dokonce Marii Terezii a jejího syna Josefa II. Polská demokracie té doby je stavovská a země je hodně multikulturní a tyhle vlivy spolu s komplikovanou povahou vedou Jakuba Franka (skutečná postava) k myšlenkovým proměnám, kterým se přizpůsobují i jeho ovečky. Vliv a sláva sekty postupně rostou, ví se o nich v nejvyšších kruzích, tohle společenství řídící se vlastními zákony je vítáno na císařském dvoře. Jak připomíná doslov, Frankův spletitý příběh taky ukazuje mesiášskou tradici a pro dnešního čtenáře, vyrostlého na odkazech francouzské či průmyslové revoluce, z něj vyvstává střet starého a nového chápání Boha. Knihy Jakubovy jsem četla delší dobu, dala jsem si čas na pochopení, výpisky, zvýrazňování myšlenek. Všem, kdo se zajímají o dějiny středoevropského myšlenkového prostoru, můžu tuhle knihu jen doporučit.

petr59
petr59
29.09.2020 5 z 5

Tato kniha je skvělý zážitek, lze ji jen doporučit. Její knihy jsou báječné

SlamLenka
SlamLenka
17.09.2020 4 z 5

Návrat k Olze Tokarczuk! Tohle má být její opus magnum - a moje hodnocení? Mám z toho velmi ambivalentní pocity…
Jedná se o dosti obsáhlý román, který se odehrává převážně v 18. století a točí se hlavně kolem víry (křesťanství a judaismu), mysticismu a hereze. Hlavním hrdinou je reálná historická postava dějin Jakub Frank a nelze než obdivovat, kolik času musela autorka věnovat pouhé rešerši, ačkoli velká část díla je bezesporu čistou fikcí. Nicméně oněch reálných osobností dějin je tu mnoho (šlechta, kněží, dokonce i Marie Terezie a Josef II.) a celkově je tu taková spousta jmen (a část hrdinů se navíc také přejmenuje), že je třeba napnout všechny síly, aby se v nich čtenář zorientoval.
Nebudu nic zastírat: tahle kniha mi vážně dala zabrat! Alespoň z počátku pro mě byly výrazně čtivější pasáže s křesťanskými hrdiny (třeba ty s knězem Chmielowským mě vysloveně bavily), naopak v těch částech, jež se zaobíraly lidem kolem Franka, jsem se naprosto ztrácela. Teprve v druhé polovině knihy si to trochu sedlo a měla jsem pocit, že konečně čtu plynulý příběh. Musí se navíc nechat, že nobelistka Tokarczuk umí brilantně používat jazyk a mnohá její přirovnání jsou pohlazením na duši (třeba když popisuje horizont jako napnutou strunu, která se teskně rozezní), mazané je pak použití opačného číslování stránek jako odkaz na zápis hebrejštiny. Ovšem ve chvílích, kdy se děj vlekl, působilo toto číslování jako odpočet a já jsem nemohla odolat a sledovala jsem, kolik stran ještě zbývá, než budu u konce. Co se zase musí pochválit, to jsou v knize zakomponované v knize jsou zakomponované úžasné historické rytiny - to rozhodně celý román skvěle doplňuje!
Vraťme se ještě k hlavní postavě, která ve mně neustále vzbuzuje otázky: byl Jakub Frank skutečně tím, za koho se vydával? Byl to prorok, nebo snad jen charismatický manipulátor? Věřil tomu, co hlásal? Těžko soudit; možná by to věděla Jenta, která vidí vše…

eiramka
eiramka
29.08.2020 4 z 5

Tohle bylo moje letní čtení (když jsem si šla vyzvednout knihu z knihovny, trochu mne zaskočilo těch téměř 900 stran). A jsem skutečně ráda, že jsem měla na čtení čas a mohla se knize věnovat intenzivně - bylo to, jako stát před obrazem Jacksona Pollocka milimetr od plátna a postupně ustupujete, couváte krůček po krůčku, obraz se před vámi vynořuje, jednotlivé tahy štětcem se spojují , prolínají a zase rozpojují, vidíte víc a víc a konečně celý obraz v celé své rozmanitosti a neobvyklé kráse. Ale i když vidíte celý obraz - pořád je to jen hra barev a neustále se měnících tvarů. Dozvíte se ale mnoho o Polsku - a ten obraz (třebaže na detaily asi časem zapomenete) - z hlavy hned tak nedostanete. Poláci mají štěstí, že mají takovou spisovatelku.

marlowe
marlowe
05.05.2020 5 z 5

Moje třetí Tokarczuková – a zase něco úplně jiného. Zatímco román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých pro mne znamenal naprosté souznění s tématem i s formou vyprávění, Pravěk mi přišel až moc přestylizovaný – a Knihy Jakubovy? To bylo jako škrábat se na vrchol Mount Everestu bez kyslíku a s batohem plným cihel na zádech – ale dokázal jsem to a jsem na sebe náležitě pyšný. V knize je několikrát zmiňována struktura židovských domů, které nově příchozím musely připadat jako bludiště – a stejná je i kniha: trojrozměrný labyrint, ve kterém se občas ztrácíte, tu a tam se musíte vrátit po vlastních stopách, ale nakonec vždycky nějak intuitivně zachytíte správný směr pohybu a můžete pokračovat v pouti – až do příští slepé odbočky… Mystika, historie, tajemný svět uzavřených komunit, střet civilizací i náboženství – a nakonec i česká (respektive moravská) stopa… Vskutku nezapomenutelná kniha!

petr_
petr_
02.01.2020 3 z 5

Obtížné čtení, ale co vlastně víme o historii Polska a Ukrajiny. Z tohoto pohledu to je zajímavá freska.

Taťka Hraboš
Taťka Hraboš
26.11.2019 4 z 5

Pro mě až příliš velké a výživné sousto. Zkrátka – podobně, jak tady psali někteří přede mnou – i když je Tokarczuková výborná spisovatelka a v této knize to dává najevo v každé větě, kniha sama si mě úplně získat nedokázala. Z mého pohledu je to příběh šarlatána, který svého „náboženského učení“ zneužil k uspokojení svých mocenských a jiných choutek na úkor spousty svých souvěrců (druhá možnost, že jde o blouznivce, který tomu, co hlásá, i sám věří, a to, co dělá, dělá pro „své“ lidi, mi s ubývajícími stranami připadala stále méně pravděpodobná). Kniha je na můj vkus příliš neuspořádaná, složitá, mnohomluvná, zahlcená přemírou postav, z nichž si téměř žádná nedokázala získat mé plné sympatie. Nicméně uznávám, že kromě uměleckých kvalit má pro zainteresovaného čtenáře i obrovskou informační hodnotu – o životě, náboženství, zvycích a smýšlení Židů a nejen jich (přinejmenším v době, kdy se děj odehrává), v menší míře i o historických událostech té doby a zemích, v nichž Jakub a jeho doprovod přebývá.

Tyet
Tyet
16.09.2019 3 z 5

Já jsem velký fanoušek Olgy Tokarczukové a tak jsem se na tak rozsáhlou knihu od ní vrhla velmi hladově. Ačkoliv je jednoznačně nejrozsáhlejší, bavila mě ze všech nejméně. Jde o monumentální dílo mapující život židovského heretika Jakuba Franka v 18. století v Polsku. Autorka musela shromáždit obrovské množství materiálu, hledat v archivech, pátrat po dokumentech a rytinách, zabývat se rodokmeny a shromažďovat střípky dávných událostí. Vykonala obdivuhodný kus mravenčí práce a je otázkou, zda to obrovské množství informací, které když už jsou jednou shromážděny, je těžké je nepoužít, neudělalo příběhu medvědí službu. Nejsem historik, ani mě nijak extra nezajímá historie židovství v Polsku, takže jsem očekávala spíš niterný příběh člověka a ten je v knize spíše potlačený, zkrátka se v těch faktech ztratil. Líbily se mi vsuvky - "ostatky" Nachmana, pobočníka, důvěrníka a snad i přítele Jakuba Franka, tam se to nitro najít dalo a občas mi svými zápisky připomněl vztah Sinuheta a Achnatona. K Jakubovi samotnému je velmi těžké vytvořit si sympatie, protože z temperamentního, okouzlujícího mladíka se postupně stává typický sektářský tyran, chlívák, podivín a despota. Možná tu knihu prostě jen nedocením, Tokarczuková ale zůstává nadále mou oblíbenou autorkou.
Za pozornost stojí odvážné číslování stránek jako odkaz na hebrejské písmo.
"Není to snad tak, že nám naše dějiny vyprávějí jiní? Jen tolik můžeme o sobě vědět, kolik nám řeknou ostatní, kdo jsme a proč se tak snažíme. Co bych si zapamatoval ze svého dětství, kdyby nebylo mé matky? Jak bych poznal sám sebe, kdybych neuzřel svůj odraz v Jakubových očích? Seděl jsem tedy s nimi a připomínal jim, co jsme spolu prožili, neboť předvídání budoucích katastrof jim zahalovalo mysl.
...
Poslouchali mě nepozorně, jelikož člověk postupem času zapomíná na své kroky a zdá se mu, že jde sám, jak se mu chce, a ne, jak ho vede Bůh."

000nugatovej
000nugatovej
01.08.2019 4 z 5

Uf. Přečteno a nebylo to vůbec jednoduché.

"... existují čtyři druhy čtenářů. Čtenář houba, čtenář nálevka, čtenář cedník a čtenář síto. Houba pohlcuje všechno, jak to leží a běží; je jasné, že si pak hodně zapamatuje, ale nedokáže si vytáhnout to nejdůležitější. Nálevka zas jedním koncem přijímá a druhým všechno, co přečte, vypouští. Cedník propouští víno a zadržuje vinné usazeniny; ten by vůbec neměl číst, bylo by lepší, kdyby se začal zajímat o řemeslo. Síto zase odděluje plevy, aby získalo nejlepší zrno." (str. 702) Snažil jsem se být tím sítem – vnímal jsem díky čtení, „…jak je svět velký a složitý, že ho nelze myšlenkou nijak uchopiti, nýbrž jen útržky, kousky malých porozumění.“ (str. 785) A Tokarczuková to čtenáři neulehčuje – její příběh – stejně jako Jakub Frank a další postavy – není černobílý, lehce uchopitelný. To mne bavilo. Bohužel přicházely při čtení i chvíle, kdy jsem cítil, že se stávám „čtenářem nálevkou“, ztrácel jsem soustředění a byl jsem tím nepřetržitým tokem (někdy i nevýznamných) epizod unavený, a pak jsem tedy raději sáhl po něčem jednodušším, abych se opět po čase ke Knihám Jakubovým vrátil.

Přečetl jsem. Tušil jsem, že to bude těžké čtení, ale zároveň také přiznávám, že jsem očekával větší čtenářský zážitek.

kokodaros
kokodaros
30.06.2019 4 z 5

Tak objemnou, historickou knihu jsem přečetl kvůli jedinému: autorce. Ba ne, vlastně i kvůli umístění většiny děje do osy dnešních území Turecka, Balkánu, Ukrajiny a obtížně představitelného silného mixu národností a náboženství, který se odtud nenávratně vytratil a zůstal jen slabý odvar, vzpomínky a podivuhodná místa.

Olga Tokarczuk mě vlastně vůbec nezklamala. Těch 850 stránek (můj rekord) jsem vydržel trpělivě číst celou zimu až do příchodu jara. Někdy mi padala na hlavu a nebyly to jen úsměvné chvilky před usnutím, kdy jsem si málem zlomil nos, stávalo se to i obrazně. Není lehké vstřebávat tak rozsáhlé a výpravné, vpravdě monumentální dílo. Plně se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, nechci jej opakovat. Je to úctyhodný román, cítím se obohacen (živým průnikem do historie a souvislostí), obdivuji nesmírné množství faktografické práce, kterou autorka vykonala. I jazykově se jedná o mimořádnou knihu. Přesto, kdo ji zná, ucítí, jak na několika stránkách se uvolní promazané soukolí jejích asociací, ponoření do vnitřního světa některého z hrdinů. A pak na dalších desítkách stran přichází trochu odcizené sledování záplavy postav a událostí, i když každá má své místo a význam, nic není zbytečné. Vždy se mi ulehčilo, když zas přišla autorčina typická pasáž, z niž jsem se mohl napít jak ze studánky.

Poznáme tolik lidí a souvislostí. Jedno však zůstane neodkrytým tajemstvím, a to je Jakub sám. Je zřejmé, že to byl autorčin záměr. A její nejlepší rozhodnutí, i když čtenáři působí značné utrpení. Kdo jiný dokázal napsat tak důkladnou knihu o příchodu mesiáše a zůstat objektivní, nenašeptat ani jedním směrem? I když možná přece jen ano, rozpoznáváme tu touhu po moci, manipulaci s druhými a podléhání nízkým pudům, které se dá zahalit do nejvyšších ideálů. A také touhu po vykoupení, osvícení a společenství. Něco, co je nám povědomé. Co se už tolikrát stalo a stává se pořád a vždycky jsme slepí a naivní. Přesto, mystérium zůstává. Díky autorce se ho můžeme dotknout.

"Mesiášská machina je jako ten mlýn, který stojí u řeky. Tmavá voda rovnoměrně, pomalu a trvale, bez ohledu na počasí, otáčí velkými mlýnskými koly. Člověk vedle nich vypadá, jako by neměl žádný význam, jeho pohyby jsou náhodné a zmatené. Člověk s sebou zmítá, stroj pracuje. Pohyb kol přenáší sílu na kamenné mlýnské kruhy, které melou zrní. Všechno, co se mezi ně dostane, semelou na prach.
Proto i odchod ze zajetí vyžaduje tragické oběti. A samotný Mesiáš musí sestoupit až úplně dolů, k lhostejným mechanismům světa, kde zůstaly uvězněny posvátné jiskry rozptýlené v mlhách. Tam, kde je největší tma a nejhlubší dno. Mesiáš bude sbírat jiskry světla, takže všude, kudy projde, za sebou zanechá ještě větší temnotu. ..."

mirektrubak
mirektrubak
22.05.2019 4 z 5

„Během života na zemi si duše tkají ze svých dobrých skutků micvot, oděv, který budou po smrti nosit ve vyšším světě. Oděvy zlých lidí jsou plné děr. Často si představuji, jak bude vypadat můj oděv. Hodně lidí o tom přemýšlí stejně jako já a určitě se vidí v lepším světle, než kdyby se na sebe podívali očima jiného člověka. Vidí své oblečení jako čisté a upravené, a možná dokonce krásné, to znamená harmonické.
Ale já už vím, že se sám sobě v nebeských zrcadlech líbit nebudu.“

V jedné z prvních kapitol potřebuje polská hraběnka, projíždějící polským venkovem, náhle pomoct. A narazí na problém, nemůže totiž najít nikoho, kdo by jí rozuměl; jsou zde zprvu jen Rusíni, Židé, Arméni... Zdá se mi to pro celý román docela ilustrující – stále znova se v různých kombinacích vrací situace, kdy si postavy (nebo skupiny postav) nerozumí, kdy mluví (doslova nebo přeneseně) jiným jazykem. Nevím, jestli to byl autorčin záměr, ale pro mě byly Knihy Jakubovy nejvíce právě o tomto, o neschopnosti účinné komunikace, o tom, že si můžeme být celý život blízko, aniž bychom si opravdu porozuměli, aniž bychom se poznali a pronikli přes hradby, které si stavíme kolem svých skrytých ambicí a tajných tužeb.

Už to v komentářích zaznělo: paní Tokarczuk je skvělá vypravěčka, její jazyk je mimořádně bohatý a struktura knihy až neuvěřitelně mnohovrstvá. Opravdu, román připomíná velesložitý ornament, kde na nic není zapomenuto, nic se nám nepředvede jen tak, mnoho načrtnutých dějových linek dostává smysl o stovky stran později... Úctyhodná práce, určitě, před autorkou smekám, že všechny ty rozbíhající se mikropříběhy dokázala ukočírovat a složit z nich tak působivý celek, který se - podle mého názoru - beze studu může postavit vedle mnohem slavnějších knih - třeba Sinuheta nebo Plechového bubínku.
Přesto jsem byl někdy množstvím postav (po hromadné změně jmen bylo obzvlášť složité, udržet si v hlavě celkový obraz :-) a událostí trochu unavený. Moje čtenářské preference jsou zaměřeny spíš na popis vnitřního světa osob než dějů a zdálo se mi, že paní Olga jde občas do šířky na úkor hloubky. Bylo to jako projížďka vyhlídkovým autobusem po superatraktivním městě, která ukazuje nepřeberné množství pamětihodností. Je to na jednu stranu nekončící nádhera, na druhou stranu bych ale uvítal, pokud bych mohl někde vystoupit a vybrané místo důkladněji prozkoumat. Jenže Knihy Jakubovy nás ženou dál a dál...

Ještě chci pochválit jeden aspekt, pro mě důležitý. Paní Tokarczuk vytváří emocionálně věrohodný svět, neulehčuje si svůj úkol tím, že by čtenářům předložila zjednodušený příběh dobra a zla, kladného hrdiny proti nepřejícnému světu. To oceňuji. Projevilo se to u mě i tak, že jsem až do poslední strany nevěděl, jestli Jakubovy fandím anebo ne. Vlastně jsem měl pořád potřebu ho „vyvažovat“ - když se mu dařilo příliš dobře, přál jsem mu výchovné plácnutí přes prsty, když byl ale v bídném stavu, dost jsem s ním soucítil. I z toho je, myslím si, poznat, jak bravurně vyprávěná tahle kniha je.

„Být netrpělivý znamená nikdy nežít opravdu a být vždy v budoucnosti, v tom, co se stane, ale co ještě není. Netrpěliví lidé připomínají duchy, kteří nikdy nejsou tady, na tomto místě, ale právě teď, v této chvíli, vystrkují hlavu ze života jako ti poutníci, kteří údajně, když se ocitli na konci světa, nahlédli za horizont. Co tam viděli? Co může vidět netrpělivý člověk?“

Teckovana
Teckovana
01.09.2017

Úctyhodná historická reportáž s velmi živě a věrohodně zachycenou dobovou atmosférou. Jakub Frank je zde vylíčen jako mimořádně charismatický a chytrý člověk, který zřejmě měl na své okolí podobně elektrizující vliv jako Jan Hus. Jenom ani po dočtení není úplně zřejmé, zda to byl opravdový mesiáš a prorok, nebo spíš podvodník a šarlatán. Autorka v tomto nechává prostor na vlastní úsudek trpělivého čtenáře. Ti náročnější si v knize možná najdou i nějaké paralely k současnému dění ve světě.

MichelleS
MichelleS
07.08.2017 4 z 5

Rozhodně nezapomenutelná kniha, rozsahem, tématem, originálním způsobem vyprávění. Od začátku mne naprosto pohltil autorčin košatý jazyk, byla jsem nadšená barvitými ale nikoliv neuvěřitelnými postavami. V druhé a třetí knize jsem se bohužel v rozvodněném toku příběhu poněkud topila, díky množství náboženských detailů, citátů, přístupů. Jakub musel disponovat neuvěřitelnou silou osobnosti, když dokázal jednoduše pobláznit tolik lidí, že odvrhli tradiční svazující zákony, aby poslouchali mnohem horší příkazy tohoto fanatika.
Lépe než na různé Mesiáše a zachránce spoléhat na zdravý rozum a tam, kde nestačí (láska, víra), hledat uvnitř.