Knihy Jakubovy

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Opus magnum světoznámé polské autorky. Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní západní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi vládnoucím královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, která se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci. Podstatná část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale i v jiných středoevropských městech, takže se čtenáři nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že tento střet je v této části světa přítomen odpradávna. Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/296505/knihy-jakubovy-jvQ-296505.jpg 4.330
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Host
Orig. název

Księgi Jakubowe, 2014

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (8)

Kniha Knihy Jakubovy

Přidat komentář
Tyet
16. září

Já jsem velký fanoušek Olgy Tokarczukové a tak jsem se na tak rozsáhlou knihu od ní vrhla velmi hladově. Ačkoliv je jednoznačně nejrozsáhlejší, bavila mě ze všech nejméně. Jde o monumentální dílo mapující život židovského heretika Jakuba Franka v 18. století v Polsku. Autorka musela shromáždit obrovské množství materiálu, hledat v archivech, pátrat po dokumentech a rytinách, zabývat se rodokmeny a shromažďovat střípky dávných událostí. Vykonala obdivuhodný kus mravenčí práce a je otázkou, zda to obrovské množství informací, které když už jsou jednou shromážděny, je těžké je nepoužít, neudělalo příběhu medvědí službu. Nejsem historik, ani mě nijak extra nezajímá historie židovství v Polsku, takže jsem očekávala spíš niterný příběh člověka a ten je v knize spíše potlačený, zkrátka se v těch faktech ztratil. Líbily se mi vsuvky - "ostatky" Nachmana, pobočníka, důvěrníka a snad i přítele Jakuba Franka, tam se to nitro najít dalo a občas mi svými zápisky připomněl vztah Sinuheta a Achnatona. K Jakubovi samotnému je velmi těžké vytvořit si sympatie, protože z temperamentního, okouzlujícího mladíka se postupně stává typický sektářský tyran, chlívák, podivín a despota. Možná tu knihu prostě jen nedocením, Tokarczuková ale zůstává nadále mou oblíbenou autorkou.
Za pozornost stojí odvážné číslování stránek jako odkaz na hebrejské písmo.
"Není to snad tak, že nám naše dějiny vyprávějí jiní? Jen tolik můžeme o sobě vědět, kolik nám řeknou ostatní, kdo jsme a proč se tak snažíme. Co bych si zapamatoval ze svého dětství, kdyby nebylo mé matky? Jak bych poznal sám sebe, kdybych neuzřel svůj odraz v Jakubových očích? Seděl jsem tedy s nimi a připomínal jim, co jsme spolu prožili, neboť předvídání budoucích katastrof jim zahalovalo mysl.
...
Poslouchali mě nepozorně, jelikož člověk postupem času zapomíná na své kroky a zdá se mu, že jde sám, jak se mu chce, a ne, jak ho vede Bůh."

000nugatovej
01. srpna

Uf. Přečteno a nebylo to vůbec jednoduché.

"... existují čtyři druhy čtenářů. Čtenář houba, čtenář nálevka, čtenář cedník a čtenář síto. Houba pohlcuje všechno, jak to leží a běží; je jasné, že si pak hodně zapamatuje, ale nedokáže si vytáhnout to nejdůležitější. Nálevka zas jedním koncem přijímá a druhým všechno, co přečte, vypouští. Cedník propouští víno a zadržuje vinné usazeniny; ten by vůbec neměl číst, bylo by lepší, kdyby se začal zajímat o řemeslo. Síto zase odděluje plevy, aby získalo nejlepší zrno." (str. 702) Snažil jsem se být tím sítem – vnímal jsem díky čtení, „…jak je svět velký a složitý, že ho nelze myšlenkou nijak uchopiti, nýbrž jen útržky, kousky malých porozumění.“ (str. 785) A Tokarczuková to čtenáři neulehčuje – její příběh – stejně jako Jakub Frank a další postavy – není černobílý, lehce uchopitelný. To mne bavilo. Bohužel přicházely při čtení i chvíle, kdy jsem cítil, že se stávám „čtenářem nálevkou“, ztrácel jsem soustředění a byl jsem tím nepřetržitým tokem (někdy i nevýznamných) epizod unavený, a pak jsem tedy raději sáhl po něčem jednodušším, abych se opět po čase ke Knihám Jakubovým vrátil.

Přečetl jsem. Tušil jsem, že to bude těžké čtení, ale zároveň také přiznávám, že jsem očekával větší čtenářský zážitek.

kokodaros
30. června

Tak objemnou, historickou knihu jsem přečetl kvůli jedinému: autorce. Ba ne, vlastně i kvůli umístění většiny děje do osy dnešních území Turecka, Balkánu, Ukrajiny a obtížně představitelného silného mixu národností a náboženství, který se odtud nenávratně vytratil a zůstal jen slabý odvar, vzpomínky a podivuhodná místa.

Olga Tokarczuk mě vlastně vůbec nezklamala. Těch 850 stránek (můj rekord) jsem vydržel trpělivě číst celou zimu až do příchodu jara. Někdy mi padala na hlavu a nebyly to jen úsměvné chvilky před usnutím, kdy jsem si málem zlomil nos, stávalo se to i obrazně. Není lehké vstřebávat tak rozsáhlé a výpravné, vpravdě monumentální dílo. Plně se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, nechci jej opakovat. Je to úctyhodný román, cítím se obohacen (živým průnikem do historie a souvislostí), obdivuji nesmírné množství faktografické práce, kterou autorka vykonala. I jazykově se jedná o mimořádnou knihu. Přesto, kdo ji zná, ucítí, jak na několika stránkách se uvolní promazané soukolí jejích asociací, ponoření do vnitřního světa některého z hrdinů. A pak na dalších desítkách stran přichází trochu odcizené sledování záplavy postav a událostí, i když každá má své místo a význam, nic není zbytečné. Vždy se mi ulehčilo, když zas přišla autorčina typická pasáž, z niž jsem se mohl napít jak ze studánky.

Poznáme tolik lidí a souvislostí. Jedno však zůstane neodkrytým tajemstvím, a to je Jakub sám. Je zřejmé, že to byl autorčin záměr. A její nejlepší rozhodnutí, i když čtenáři působí značné utrpení. Kdo jiný dokázal napsat tak důkladnou knihu o příchodu mesiáše a zůstat objektivní, nenašeptat ani jedním směrem? I když možná přece jen ano, rozpoznáváme tu touhu po moci, manipulaci s druhými a podléhání nízkým pudům, které se dá zahalit do nejvyšších ideálů. A také touhu po vykoupení, osvícení a společenství. Něco, co je nám povědomé. Co se už tolikrát stalo a stává se pořád a vždycky jsme slepí a naivní. Přesto, mystérium zůstává. Díky autorce se ho můžeme dotknout.

"Mesiášská machina je jako ten mlýn, který stojí u řeky. Tmavá voda rovnoměrně, pomalu a trvale, bez ohledu na počasí, otáčí velkými mlýnskými koly. Člověk vedle nich vypadá, jako by neměl žádný význam, jeho pohyby jsou náhodné a zmatené. Člověk s sebou zmítá, stroj pracuje. Pohyb kol přenáší sílu na kamenné mlýnské kruhy, které melou zrní. Všechno, co se mezi ně dostane, semelou na prach.
Proto i odchod ze zajetí vyžaduje tragické oběti. A samotný Mesiáš musí sestoupit až úplně dolů, k lhostejným mechanismům světa, kde zůstaly uvězněny posvátné jiskry rozptýlené v mlhách. Tam, kde je největší tma a nejhlubší dno. Mesiáš bude sbírat jiskry světla, takže všude, kudy projde, za sebou zanechá ještě větší temnotu. ..."

mirektrubak
22. května

„Během života na zemi si duše tkají ze svých dobrých skutků micvot, oděv, který budou po smrti nosit ve vyšším světě. Oděvy zlých lidí jsou plné děr. Často si představuji, jak bude vypadat můj oděv. Hodně lidí o tom přemýšlí stejně jako já a určitě se vidí v lepším světle, než kdyby se na sebe podívali očima jiného člověka. Vidí své oblečení jako čisté a upravené, a možná dokonce krásné, to znamená harmonické.
Ale já už vím, že se sám sobě v nebeských zrcadlech líbit nebudu.“

V jedné z prvních kapitol potřebuje polská hraběnka, projíždějící polským venkovem, náhle pomoct. A narazí na problém, nemůže totiž najít nikoho, kdo by jí rozuměl; jsou zde zprvu jen Rusíni, Židé, Arméni... Zdá se mi to pro celý román docela ilustrující – stále znova se v různých kombinacích vrací situace, kdy si postavy (nebo skupiny postav) nerozumí, kdy mluví (doslova nebo přeneseně) jiným jazykem. Nevím, jestli to byl autorčin záměr, ale pro mě byly Knihy Jakubovy nejvíce právě o tomto, o neschopnosti účinné komunikace, o tom, že si můžeme být celý život blízko, aniž bychom si opravdu porozuměli, aniž bychom se poznali a pronikli přes hradby, které si stavíme kolem svých skrytých ambicí a tajných tužeb.

Už to v komentářích zaznělo: paní Tokarczuk je skvělá vypravěčka, její jazyk je mimořádně bohatý a struktura knihy až neuvěřitelně mnohovrstvá. Opravdu, román připomíná velesložitý ornament, kde na nic není zapomenuto, nic se nám nepředvede jen tak, mnoho načrtnutých dějových linek dostává smysl o stovky stran později... Úctyhodná práce, určitě, před autorkou smekám, že všechny ty rozbíhající se mikropříběhy dokázala ukočírovat a složit z nich tak působivý celek, který se - podle mého názoru - beze studu může postavit vedle mnohem slavnějších knih - třeba Sinuheta nebo Plechového bubínku.
Přesto jsem byl někdy množstvím postav (po hromadné změně jmen bylo obzvlášť složité, udržet si v hlavě celkový obraz :-) a událostí trochu unavený. Moje čtenářské preference jsou zaměřeny spíš na popis vnitřního světa osob než dějů a zdálo se mi, že paní Olga jde občas do šířky na úkor hloubky. Bylo to jako projížďka vyhlídkovým autobusem po superatraktivním městě, která ukazuje nepřeberné množství pamětihodností. Je to na jednu stranu nekončící nádhera, na druhou stranu bych ale uvítal, pokud bych mohl někde vystoupit a vybrané místo důkladněji prozkoumat. Jenže Knihy Jakubovy nás ženou dál a dál...

Ještě chci pochválit jeden aspekt, pro mě důležitý. Paní Tokarczuk vytváří emocionálně věrohodný svět, neulehčuje si svůj úkol tím, že by čtenářům předložila zjednodušený příběh dobra a zla, kladného hrdiny proti nepřejícnému světu. To oceňuji. Projevilo se to u mě i tak, že jsem až do poslední strany nevěděl, jestli Jakubovy fandím anebo ne. Vlastně jsem měl pořád potřebu ho „vyvažovat“ - když se mu dařilo příliš dobře, přál jsem mu výchovné plácnutí přes prsty, když byl ale v bídném stavu, dost jsem s ním soucítil. I z toho je, myslím si, poznat, jak bravurně vyprávěná tahle kniha je.

„Být netrpělivý znamená nikdy nežít opravdu a být vždy v budoucnosti, v tom, co se stane, ale co ještě není. Netrpěliví lidé připomínají duchy, kteří nikdy nejsou tady, na tomto místě, ale právě teď, v této chvíli, vystrkují hlavu ze života jako ti poutníci, kteří údajně, když se ocitli na konci světa, nahlédli za horizont. Co tam viděli? Co může vidět netrpělivý člověk?“

Teckovana
01.09.2017

Úctyhodná historická reportáž s velmi živě a věrohodně zachycenou dobovou atmosférou. Jakub Frank je zde vylíčen jako mimořádně charismatický a chytrý člověk, který zřejmě měl na své okolí podobně elektrizující vliv jako Jan Hus. Jenom ani po dočtení není úplně zřejmé, zda to byl opravdový mesiáš a prorok, nebo spíš podvodník a šarlatán. Autorka v tomto nechává prostor na vlastní úsudek trpělivého čtenáře. Ti náročnější si v knize možná najdou i nějaké paralely k současnému dění ve světě.

MichelleS
07.08.2017

Rozhodně nezapomenutelná kniha, rozsahem, tématem, originálním způsobem vyprávění. Od začátku mne naprosto pohltil autorčin košatý jazyk, byla jsem nadšená barvitými ale nikoliv neuvěřitelnými postavami. V druhé a třetí knize jsem se bohužel v rozvodněném toku příběhu poněkud topila, díky množství náboženských detailů, citátů, přístupů. Jakub musel disponovat neuvěřitelnou silou osobnosti, když dokázal jednoduše pobláznit tolik lidí, že odvrhli tradiční svazující zákony, aby poslouchali mnohem horší příkazy tohoto fanatika.
Lépe než na různé Mesiáše a zachránce spoléhat na zdravý rozum a tam, kde nestačí (láska, víra), hledat uvnitř.

Atuin
30.05.2017

Kniha s neuvěřitelným přesahem, kde košilatost jazyka připomíná Sienkiewicze a člověk si říká jak to ti Poláci jen dělají, že jsou v tom tak dobří. Nedávno jsem totiž četla Pískový vrch a tam jsem se o tom také přesvědčila. Množství osudů stop a stůpek je neuvěřitelné. Čtení to pro mne bylo živé, skutečné a opravdové.

TomTomis
13.03.2017

Nádherný pokus zachytit mnohovrstevnatý život Jakuba Franka. Autorka citlivě zachází s údaji, zkušenostmi sesbíranými v různých archivech. Ocitáme se na různých místech, která stojí za to si najít na mapách, a bloudit s postavami světem- Tureckem, Ukrajinou, Polskem...
Autorce se podařilo vytvořit zajímavý mohutný text plný ilustrací, dopisů, záznamů, kterými nahlížíme do myšlenkového světa lidí, jež hledají smysl svého žití, víru a naději.
Nenechte se odradit množstvím postav a dejte knížce šanci.