Pravěk a jiné časy
kniha od: Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16343/bmid_pravek-a-jine-casy-0m7-16343.jpg
4.6
183
Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat - říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve 20. století - od začátku první světové války do 80. let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy" hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2007 , Host
Originální název:
Prawiek i inne czasy , 1996
více info...
Komentáře (46)
Komentáře 46 Recenze 0
Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.
Mikrokosmos vesnice Pravěk, který je dějištěm celé knihy, představuje sice konkrétní topologii, ale zároveň se už od prvních stránek projevuje jeho symbolicko-alegorický přesah: máme tu jasně strukturovanou vesnici, ale její ohraničení má značně mýtické parametry: slévající se řeky Černá a Bílá, čtyři chránící archanděle po stranách. V novodobých reáliích se vyjevují archetypální příběhy, na což odkazují již samotná jména postav (Jenovefa, Izidor).
Děj se ovíjí kolem 20. století, ale tato skutečnost se odhaluje spíš v nárazových tendencích: odvod mužů do války, odvoz židů, dusno padesátých let jako by pronikaly do prostoru obrněného archaickými řády jen tu a tam. A i když Pravěkem prochází válečná fronta a obyvatelé se nouzově přesunou do lesa, tak i tam zachovávají své místní uspořádání; ani světové hrůzostrašnosti nezlomí pevný řád mikrokosmu.
Kromě tohoto lineárního času lze vysledovat mnoho dalších "časů" každá kapitola má formu "čas *někoho/něčeho*". Jednotlivé "časy" tak představují specifické světy různých postav (ale i míst, rostlin, věcí); v tomto ohledu je to próza výsostně polyfonní. S tím souvisí i cyklické pojetí času kromě opakování shodných názvů kapitol (a tedy i náhledů na svět) se to projevuje i v determinujícím střídání ročních období, které zde stále mají vehementní váhu, nebo v zachycování koloběhu života. A to není vše, můžeme vysledovat také jakýsi zpětný tok času (proměna obyčejného člověk ve Zlého člověka) nebo bezčasí tak působí pasáže, v nichž se vysvětluje hra statkáře Popělského: nahodilý průchod všemi 8 hracími světy pak můžeme chápat jako metaforu života (jako bludiště) nebo jako postupné vzdalování pesimistického aristokrata od reálného světa.
S časem si většina postav příliš neví rady, uniká jim mezi prsty. Michal, jehož dcera vyrůstá, se není schopen přenést přes přirozený tok času, Izidor se snaží vyložit si svět a odhalit zákonitosti času pomocí řádu čtveřic, ale nakonec churaví; již zmiňovaný Popělský se s časem naprosto míjí. Pavel sice dokáže čas využít ve svůj prospěch, ale čas jej nakonec přece jen dobíhá, když si ve středním věku uvědomí marnost a nicotnost života. Jedinou postavou, u níž se zdá, že čas obelstila, je Kláska instinktivní a nezávazná žena postupně prorůstá s přírodou tak silně, že si osvojí bylinné léčitelství i věštění budoucnosti.
Vlastně by toho šlo o Pravěku napsat ještě mnoho nabízí se třeba motivy rodinné genealogie, magičnost různých předmětů i biblické odkazy. Ale myslím, že v tomhle je i velká slabina pravěku. Navzdory místní ukotvenosti je to text poměrně rozcapený; dává hlas všem, ale v tak rozličných intencích, že to na mě ve výsledku působilo spíš jako nahození různých témat (život, smrt, čas, mýtus), která se ale poměrně rychle rozplynula. Nicméně to píšu jako poměrně nemodelový čtenář mytické literatury.
Pekne a trpke zaroven. Bola to moja prva kniha od autorky a vobec nelutujem, ze som sa do nej pustila, aj ked malokedy citam podobny zaner. Urcite skusim aj nieco ine.
čítané znova po rokoch mi už táto kniha nepriniesla také očarenie, ale stále je to orignálny literárny počin. Nenazval by som to magický, ale symbolický realizmus, pretože tu každý magický prvok má svoje miesto a význam, a je ich tam toľko, že sa v nich čitateľ stráca ako v bludisku, aby sa opäť našiel. A je to krásne, a presné vety a metafory tomu dodávajú hlbokú atmosféru! paráda!
Řekla bych, že je to celkem psycho!!! Po přečtení knížky jsem zjistila, že knihy Olgy Tokarczuk se musí číst v totální pohodě, fyzické a psychické. Ale jinak je to mistrovské dílo!!! Klobouk dolů paní Spisovatelko.
Kniha mě, bohužel, tolik nenadchla. Připadá mi, že autorka nevyužila celý potenciál příběhu, některé pasáže byly z mého pohledu nadbytečné. Z druhé strany obdivuju představivost Olgy Tokarczuk. Má velký dar vidět věci do hloubky a nechybí jí pokora. Na seznamu mých oblíbených spisovatelek rozhodně zůstává.
V podání Olgy Tokarczukové svět ožívá a získává barvy a hlubiny, kterých si normálně nevšimnete.
Snad moje nejoblíbenější kniha od autorky. Asi nedokážu přesně popsat proč (možná proto, že jsem sama rodilý vesničan), ale mám z ní strašně příjemný pocit, jako by na mě dýchalo něco dávného a známého...
Opravdový magický realismus střední Evropy. Vesnice, krajina okolo, lidé v ní - všechno je živé, dýchá a mění se. Tokarczuková píše takovým krásným, jasným, uklidňujícím způsobem, který z prchavých dojmů dělá skutečné, nezpochybnitelné zážitky.
Čakala som dobrý pocit pri čítaní i po ňom. Čakala som múdreho a láskavého rozprávača. A dostala som nepríjemný, ťaživý, až bezútešný pocit a rozprávačov niekoľko. No z ľudských šli prv hormóny, a potom sklamané nádeje. A z tých abstraktných sa rinul príliš intenzívny puch intelektualizmu a násilná snaha o duchovno. V konečnom dôsledku bol z toho chaos a zamotanie sa do ťažkopádnych úvah a množstva slov. A ako "bonus" autorka vložila do knihy toľko nahoty, sexuality a "chtíču", že by sa nemuseli hanbiť ani "najmodernejší" režiséri hudobných videoklipov. Nie som puritán a chápem, že sexualita je v istom zmysle hybnou silou, no spájať ju v knihe len s negatívnymi pocitmi nie je dobré na nič. Tých pár zaujímavých osudov (Kláska, Izidor, Miška), ktoré sa autorke podarilo dať na papier, utrpelo celkovým vyznením textu - že život je jedno veľké sklamanie (cyklicky sa opakujúce naprieč generáciami). Snáď sa autorke naplní srdce láskou a svoj dar písať pútavo využije na prenášanie radosti, nie bôľov a krívd.
Ako krásne píše! O veciach pozemských i nadpozemských, či dokonca Nebeských alebo Božských. Príbeh generácii poľskej rodiny v neľahkých časoch i časoch iných. Zaujímavá štruktúra s nádhernou lexikou. Možno smutné, filozofické, ale úžasné.
Nedá se popsat úplně přesně, co ve mně knížka vyvolala, ještě dlouho si budu všechny myšlenky, co na mě Olga Tokarczuk vychrlila, rovnat a třídit.. Rozhodně to není četba pro každého, člověk už musí mít něco odžité, aby pochopil..
"A Pavel Božský si v tu bezesnou alkoholovou noc uvědomil, že se dívá přímo do očí narození své smrti. Že právě odbilo poledne jeho života a teď se pomalu, neznatelně začíná blížit ke svému zániku.
Cítil se jako opuštěné dítě, jako hrouda hlíny ležící u silnice. Ležel na zádech v nepřívětivé a neuchopitelné přítomnosti a cítil, že se, spolu s každou vteřinou, rozpadá v nicotu."
Na rozdíl od románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který jsem si fakt vychutnal, mi Pravěk nějak nesedl. Možná za to může ten široký záběr (postav i času), který autorce podle mne neumožnil více se soustředit na detail – nevím… Jako by osnova příběhu byla napjatá na příliš velkém stavu. Zdá se mi, že zatímco u "Kostí" Tokarczuková při vyprávění postupovala VERTIKÁLNĚ (u hlavní hrdinky nám jako pečlivý archeolog centimetr po centimetru a stránku za stránkou odkrývala jednu vrstvu za druhou), HORIZONTÁLNÍ postup u Pravěku jí sice umožnil pokrýt velký kus pohnutých polských dějin, ale bohužel, a to přiznávám bez mučení, mi "tenhle způsob léta" až tak nevyhovoval a znemožnil mi najít v knize to, co v ní našli jiní. Přesto oceňuji zajímavý námět i úžasný autorčin jazyk.
Bolestné i malebné putování velkou částí minulého století v Polsku (v mnohém důvěrně známé i jiným postkomunistickým "spolupozůstalým") pozorované z jednoho zapadlého koutu a pojaté jako krasohled, který po otočení nabízí pohled vždy jiné postavy, z jiného úhlu, v jiné době, někdy čarodějně pohádkový, někdy snový, někdy nanejvýš skutečný. Dohromady se pak vše slévá v jedno hutné, velmi plastické a znepokojivé svědectví, které je převážně tragické. Ale je také výzvou něco z něj pochopit a neopakovat a díky O.T. i příležitostí ho trochu spoluprožít.
A proto je tato kniha velmi cenná.
Po druhé a zatím naposledy. Nová Nobelistka se mi před nedávnem ukázala dílem, kdy vede Pluh přes kosti mrtvých. S tím, že jde o trochu jiné dílo, než je u ní obvyklé. Vracím se trochu jinak do magického realismu, který mě kdysi Marquézem nejdříve skoro znechutil, ale postupně si v mém mozku své místo našel. To je něco jako guilty pleasure, které se ale dostaví až dost později. Nebo spíš pain pleasure. Je otázka, jestli to stejné bude i zde. Ale i zde se dají vypíchnout body, které jsou podle mě a pro mě úplně mimo. Hlavní věcí zde je, že mi zde chyběla nějaká souvislost. Ona zde byla, ale zahrabaná níž než soudnost prezidenta Zemana. Kniha má nepřeberné množství postav, ve kterých se nemáte šanci zorientovat, ba co víc si k nim vytvořit vztah, což podle mě je největší katastrofa. V ději se totiž ztratíte snadno jako Slovák v berlínském metru. Je to magický realismus, to, že tam spousta věcí vlastně ani nedává smysl je správně. Ale rozhodně to nejde brát tak, že automaticky budete zmatení na každé stránce a budete se nedej bože nudit. I tak musím zmínit, že zde bylo mnoha pasáží, které se mi bez konkurenčně líbily. Byly skvělé a i za to málo jsem vděčen. Je otázka, zda se u mne dostaví ona láska až po nějaké době jako u Sto roků samoty, ale bohužel dost pochybuji, jelikož ze zmíněného opusu jsou pasáže, které si do dnes i po mnoha letech pamatuji. To se nedá říct však v tomto případě už jenom po dvou dnech, co je kniha dočtená. A to je smutné.
Skvělá Olga Tokarczuk a její kouzelný "Pravěk", unikátní podobenství světa, ve kterém se navzájem mísí a ovlivňuje živé a neživé, kde hlavními protagonisty nejsou jen lidé, ale celá příroda, nadpřirozené bytosti, neživé věci a dokonce i samotný Bůh. Směs realismu a fantazie o životě a smrti, o pomíjivosti, proměnlivosti a neúprosně plynoucím čase. Krásný jazyk, velmi působivé, poetické a magické, příběh který zaujme, fascinuje a pohltí.
Třešničkou na dortu pro mě bylo krásné slovenské vydání a jeho nádherná jemná slovenština, která ještě více umocňuje celkový dojem z knihy.
"Vždy jsem chtěla napsat knihu, jako je tato. Stvořit a popsat svět. Je to příběh světa, který se jako vše, co je živé, rodí, vyvíjí a umírá." - autorka
Čerstvé nositelce Nobelovy ceny jsem přišel na chuť jen z části. Vyprávění o fiktivní vesničce od 1. světové války až po nějaká 80. léta se čte jedním dechem a trpká atmosféra "obyčejného" života by se místy dala krájet, někdy mi ale unikala pointa určitých kapitol (konkrétně ty s "Bohem" a "Hrou" - čekal jsem nějaké větší rozuzlení).
Každopádně se však chystám zkusit nějaké další dílo této autorky.
Silná atmosféra a kombinace skutečnosti a magičnosti je hlavním tahákem této čtivé prózy, stejně jako skoro až básnické obrazy. Pravěk se vám odvíjí před očima a s postavami není těžké se ztotožnit. Má první kniha od Tokarczukové určitě nebude poslední.
Kniha, ktorá si ma bezvýhradne získala svojou atmosférou. Pravek a iné časy ma pohltil svojou jednoduchosťou, magickosťou a svojimi plnokrvnými postavami, ktoré mi budú chýbať. Mierne sa ponáša na Letné svetlo a potom príde noc od Stefanssona, ak sa vám páčila, neváhajte ani s čítaním tejto knihy. Teším sa na ďalšie knihy od výbornej poľskej autorky akou je Tokarczuk.
Super. Krásné, mytologické, místy až příliš mystické....Ale ty obrazy reality, lesku a bídy lidskosti byly tak výmluvné a opravdové, až mi to bralo dech... Zážitok!
Olga T. mě touto knihou zasáhla a už nepustila... jedna z mých nejmilejších knih a autorek
Olga Tokarczuk dokázala napsat to, o čem často přemýšlím, uhodit na nějakou schovanou strunu ..... třeba statkář Popělský a Matka Boží Ješkotelská .... výborná věc
Tak jestli tahle kniha opravdu patří v Polsku k nejprodávanějším, tak gratuluji sousedním Polákům k dobrému vkusu. Magický realismus střední Evropy. Místo jihoamerického pralesa tu je pouze evropský les, ale i ten dokáže být podobně tajuplný. K tomu příběh jedné vesnice na pozadí dějin, před kterými se nešlo uzavřít, i když byl Pravěk svět sám pro sebe.
Bez debaty 5 hvězdiček. Výjimečná, zvláštní kniha, místy mi svou poetikou připomínala Cílka. Jinak vše důležité už bylo řečeno v recenzích přede mnou. Až ve mně odezní ten pocit z prvního přečtení, rád se k ní za čas zase vrátím.
Život je krásný, není však jednoduché ho žít. "Člověk do svého utrpení zatahuje i čas. Trpí kvůli minulosti, a to poznamenává utrpení budoucí. Tak vzniká zoufalství." (str. 158)
V Polsku (nejen v obci Pravěk), vlastně v celé střední Evropě, bylo toho zoufalství ve XX. století, které kniha zachycuje v jednotlivých kapitolách zvaných "čas", spousty. A křivd. A smutků.
A tak se v jedné z kapitol Čas Hry objevuje v popisu Třetího světa i tato slova: "Bůh tedy sestoupil na zem a každému zvířeti, na které narazil, násilím přidával prsty, dlaně, obličeje, jemnou kůži, rozum a schopnost údivu - měnil zvířata v lidi. Ale zvířata se vůbec nechtěla stát lidmi, protože lidé, podle nich, byli strašní jako monstra, jako obludy. Domluvila se tedy, chytila Boha a utopila ho. A tak už to zůstalo. Ve Třetím Světě proto není Bůh ani lidé." (str. 103).
Druhé setkání s autorkou nedopadlo vůbec špatně. Jen se nedokážu vměstnant mezi tři a čtyři hvězdy, dala bych tři a půl.
Obyvatelé Pravěku byli kouzelní, prostí, místy snoví a to mě bavilo. Rozdělení do krátkých kapitol se lehce četlo. Nejvíc mě zaujala Kláska.
Pohltil mě ten svět a nechtělo se mi ven. Po Klásce a Rútě se mi pak dlouho stýskalo...
Velmi zvláštní kniha, po které je dobré sáhnout v tom správném rozpoložení.
Pokud budete čekat normální knížku, asi budete zaskočeni, a když narazíte na „podivné“ esoterické myšlenky, možná budete uvažovat, zda vůbec číst dál.. Ale pokud se nenecháte odradit, zjistíte, že s přibývajícími stránkami jsou tyhle neobvyklé úhly pohledu v knize čím dál přirozenější, že vedou k samé podstatě, a že právě ony činí knihu tak jinou a vlastně velmi modrou.
A možná se ve vás zahnízdí neodbytná myšlenka, že vnímat jen to, co je na povrchu a nesnažit se ani nakouknout, co je pod tím, by byla škoda.
„Domov důchodců nebyl postaven starým způsobem a neměl žádná okna na server, jako by se ti, co jej postavili, snažili vzepřít čtvrté, nejtmavší části světa, aby nekazili starouškům náladu.“
---
„Den byl krátký, jako by byl nemocný a neměl sílu dojít až do konce.“
---
„Stáli u nemocničního okna a snažili se pochopit neštěstí, které Míšu potkalo. Možná se uhodila do hlavy a poškodila si tak všechna důležitá centra: řeči, chuti do života, radosti ze života, neopakovatelnosti života.“
Autorka v několika kapitolách popisuje život obyvatel vesnice Pravěk. Zpočátku se mi vyprávění zdálo magické až pohádkové, ale v průběhu knihy se stávalo více realističtějším, zvlášť v období války. Nejvíc mě zaujaly osudy jedné generace žen, které si prošly snad vším. Z nich nejsvobodnější, nesvázaná konvencemi a údělem neustále rodit děti, mi přišla Kláska. Připojuji se ke komentáři Rade - povídka Míšin mlýnek jedna z nejlepších.
Příběh o plynutí času, o proměnách lidí i vztahů ve velmi nezvyklé formě.
Poetické možná, ale pro mě taky drsné a tak nějak teskně smutné – zrození, láska, stárnutí a smrt ve zrychleném běhu času.
A co mi nejvíc zůstane v paměti? Míšin mlýnek a Míšina zásuvka, Bělského hra pro jednoho hráče a Izidorovy čtveřice…
„Ale čas v domově důchodců plyne jinak než jinde, jeho proud je tenčí.“
„A nakonec, když sestra Anděla řekla: ,On umřel´, začal se stahovat prostor, který měl Izidor uvnitř a který nebyl ani pozemský, ani nebeský – rozpadl se na malé kousíčky a zmizel navždy. Byl to nejstrašnější obraz zmaru, horší než cokoliv jiného, než válka, požáry, exploze hvězd a imploze černých děr.“
Tohle je moje první přečtená kniha z kategorie magického realismu. Líbí se mi, jak je svět, který se v románu ukrývá rozpracován a pečlivě roztříděn a také se mi líbí, že je tento svět obydlen různými zajímavými archetypálními postavami. Dále se mi líbí, že román zachycuje osudy několika generací a vstřebává do sebe i některé historické události z dvacátého století. Vše je spolu umně propojeno. Jednu hvězdu strhávám za ne vždy povedené jednotlivé příběhy.
Nádherná knížka, která má úplně všechno a když si uděláte čas, dokonale vás odmění.
Komentáře níže a hodnocení mluví za vše a mohu jen doporučit, doporučit a doporučit.
Tato nijak rozsáhlá kniha zahrnuje snad všechny otázky bytí a historii nejen 20. století podává v naprosto originální formě.
Olga Tokarczuková je dobrá pozorovatelka lidských vlastností, slabostí i přírodních pochodů a navíc to dokáže podat v tak nitěrní a "poeticky kruté" formě, že čtení opravdu zanechá hlubokou stopu. Autorka má výrazný styl a přesto je každá její kniha něčím jedinečná.
„Představy jsou v podstatě mostem porozumění mezi hmotou a duchem. Zvláště pokud jsou časté a intenzivní. To se obraz mění na kapku hmoty a připojuje se k řece života. Někdy se v něm po cestě něco změní. Všechny lidské sny se proto, pokud jsou dostatečně silné, splní. Ne vždy však úplně přesně.“
A propojení snů a reálného času jednotlivých postav, zvířat, věcí, Boha, života i smrti, tvoří tohle úžasné dílo, které je pro mě opravdovým zjevením. Je poetické, drsné, určitě je to magický realismus, vlastně je to lyricko-epická próza, která nás provádí velkou částí 20. století, ale spíše z pohledu do nitra hrdinů a jejich okolí. Krásný čistý jazyk, určitě patří dík i překladateli Petru Vidlákovi, ulehčuje pohled na kruté a drsné okamžiky a nabízí úžasné pohledy na les, stromy, podhoubí i na duše lidí, žijících v Pravěku, místě, které je středem vesmíru. Doporučuji.
Tato kniha byla druhým setkáním s paní Tokarczuk a musím říci, že zklamaná jsem rozhodně nebyla, kniha mě naprosto uchvátila.
Líbil se mi poetický styl vyprávění a ta lehkost.
Vlastně všechno má svůj čas a pro mě to byl úžasný Čas knihy.
Pro mě takových slovanských (téměř) sto roků samoty. Možná ještě lepší. Na nic si nehraje, přečetla jsem jedním dechem za den. Mám pocit, že jsem na tuhle knížku dlouho čekala. Krása.
Štítky knihy
zfilmováno polská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Kniha Pravěk a jiné časy je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 222x |
| Čtenářské výzvě | 21x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 188x |
| Chci si koupit | 52x |