Makropulos komentáře u knih

„Jestliže člověk jednou bydlí na ostrově, už se odtud nedostane, protože ostrov ho drží a nepustí.“ A o tom vypráví autor ve svém románu. Není to vlastně ani příběh, je to popsaný nelehký život jedné rodiny na jednom malém ostrůvku s dvanácti stromy, mořem, letním sluncem a zimními bouřemi. Vypráví o sounáležitosti lidí s přírodou, s ostrovem, kde každý, včetně dětí, ví, co a kdy má dělat, i o tom, že jakýkoliv cizí zásah nebo i snaha někoho z členů rodiny ostrov opustit přináší přinejmenším narušení harmonie i různá neštěstí. Ostrov je prostě podstatou jejich života a oni jsou ostrované. Celé vyprávění je tvořeno krátkými kapitolami i větami a tím je podtržena ta syrovost prostředí a života. Rodinné tragédie i další události jsou brány tak, jak přicházejí, stejně jako příliv, odliv, léto, zima, život a smrt. Snad jen to, že některé vazby a vztahy v rodině jsou jen tak nějak naznačeny, protože ani mezi členy rodiny není zvykem se moc ptát, mi trošku pokazilo celkový dojem z knihy.

12 05.03.2018

Já tedy neumím být z této knížky nadšená. Myslím, že je dobré mluvit o tom, co znamená vysídlování a likvidace vesnic kvůli stavbám, přehradám, těžbě atd., ale to je asi tak všechno, co bych hodnotila kladně. Možná ještě pocity starousedlíků, těch, kteří nebyli schopni se s danou situací vůbec smířit, jsou popsány věrně a s citem a určitě musím zmínit i to, že v příběhu je kladen důraz na mezigenerační konflikty a na to, jak je složité nějak opravit či slepit dávno zpřetrhané vztahy, ztracené v nedostatku komunikace.
Ale celý příběh se tak nějak táhne. Hlavní hrdinka se chová naprosto nepochopitelně a naivně a vlastně se v mládí vůbec nesnaží najít odpovědi na věci, o kterých nic neví. Nekomunikuje. Nebojuje příliš za tu vesnici, ve které se narodila a žila, ale jinou, kam se přestěhovala ve chvíli, kdy už věděla, že se bude likvidovat a nějak vůbec neřeší, že by si třeba měla hledat práci. A pak se vrátí po 15 letech ze světa a snad se snaží věci vyřešit. Prostě pro mě úplně nepochopitelná postava. Je to příběh o obyčejných lidech z jihočeské vísky, o jejich životech a osobních tragédiích, ale já nemohu říci, že by mě zaujal a něco mi dal.

16 25.02.2018

Co lze ještě říci k tomuto literárnímu zázraku? Že to je geniální dílo? To už tady bylo mockrát řečeno. Že to čtenáře zasáhne tak, že na Charlieho příběh asi nikdy nezapomene? I to už tu bylo. A tak bych mohla asi dlouho pokračovat. Snad dodám jen to, že 8 měsíců života tohoto chlapce je popsáno s naprostou dokonalostí a že my všichni, sice za delší dobu, prožíváme něco obdobného, a že získání a poté opět postupná ztráta těžce nabytých vědomostí je vlastně údělem každého člověka. Nevím, jestli přesně tak to autor myslel, ale je to možné. V každém případě napsal příběh o tom, co je vlastně důležité pro to, aby byl člověk šťastný. Je to vysoké IQ, nebo jsou to přátelé, láska, vzpomínky, rodina......? Ale to všechno už tu taky bylo. Stačí tedy, když řeknu, že knihu všem doporučuji.

37 21.02.2018

Asi nejsem typický čtenář takovýchto knížek, ale protože paní autorku obdivuji za sérii Naslouchač, zkusila jsem to a nelituji. Skvěle jsem se bavila, užívala si ty potrhlé a ztřeštěné nápady, moc se mi líbilo to prokládání vyprávění tím, co se Charlie honí v hlavě, a dovedu si představit, že by v Americe podle této knížky natočili romantický YA film.

6 18.02.2018

Dala jsem si krásný večer s Tata Bojs a jejich lahůdečkou Nanobookem i Nanoalbem. Příjemně mě naladily a úsměvem obdařily již ilustrace na začátku knížky (a nejen tam). A dál je to celé tak nějak krásně vyladěné, veselé i smutné, od léčení k zabíjení, od IT k mraveništi, od přírody k vyspělým technologiím. A muzika na albu je taky skvělá a Jiří Schmitzer jako pan Tečka nemá chybu.
A splnila jsem bod 4 Výzvy.

2 16.02.2018

Smrtící byznys je kniha o opravdu závažném tématu, o kterém, přiznám se, jsem dosud neměla ani ponětí. Je to kniha i o tom, že pro peníze jsou mnozí lidé schopni udělat cokoliv a často si vůbec neuvědomují důsledky svého konání. Je i o životě chudých lidí v Africe a o tom, že bez pomoci nemají možnost získat vzdělání, a dokonce ani zdravotní péči na té nejzákladnější úrovni. A dokonce i o terorismu. Tato velmi důležitá fakta autorka předkládá formou příběhu, který se dobře čte, ale tak rychle pádí, že postavy jsou jen tak lehce načrtnuté, jejich osudy a traumata, přestože chvilku jakoby tajemná, jsou pak shrnuta na několika stránkách a jejich chování (či rozhodnutí) je mnohdy nevěrohodné nebo možná příliš zjednodušené. Ale přesto si myslím, že by tuto knížku mělo přečíst co nejvíc lidí, takže ji budu půjčovat a doporučovat dalším čtenářům.

7 15.02.2018

S touto knížkou se mi opravdu podařilo uniknout z reality a společně s protivným, sebestředným a vlastně hrozně nešťastným profesionálním kouzelníkem zabloudit ve švédském pralese. A bylo mi tam dobře. Pratvorové a jinotvorové – Uplakánek, Hnojana, Noční klepáč, Klubčuník, to je úžasná společnost. A k tomu potomci čarodějnic v důchodcovském věku, kteří slaví Slunovrat „válením ve Frejině vlhkosti“ nazí. Krása. Ale vlastně je to všechno o Antonovi, o jeho zatrpklosti, hořkosti, závisti, žárlivosti a z toho vyplývající osamělosti. Ale jak už to v pohádkách bývá, jsou tu tři úkoly....
Snad jen ještě musím zmínit, že obdivuji paní překladatelku, jak si poradila s těmi jmény.

10 14.02.2018

Jsou to skvělé texty, u kterých se člověk až diví, že mohly být napsané, a dokonce vydané, v Rusku kolem roku 1925. Co je ovšem ještě významnější, že promlouvají i k dnešku a současnému čtenáři. Chtěla jsem vyjmenovávat jednotlivé části, které a proč mě zaujaly, ale snad zmíním jen Kyjev, který mě oslovil barvitým jazykem (díky skvělému překladu) i významným přesahem do současnosti. Mimo to mám z této knížky pocit, jako by mi trošku otevřela dveře k Michailu Bulgakovovi.

12 11.02.2018

Koupila jsem vnučce 3. díl série – taky jsem se už nemohla dočkat. Tak jsem se nechala opět unášet na vlně úžasné autorovy fantazie. Dvojčatům už je 14 let a opět zachraňují svět. Ale už objevují i první nesmělé lásky, prožívají zrady, ztráty i zklamání. Karkulka je stále stejně sebestředná, Matka Husa stále pije, Conner cestuje po Evropě a Alex se učí kouzlit. A schyluje se k válce. Ale, co bych vám povídala, přečtěte si to.

2 09.02.2018

Ladislava Fukse jsem dosud znala jen jako autora Spalovače mrtvol a k tomu jsem měla již od mládí takový zvláštní respekt. Díky lidičkám tady na DK jsem objevila tuto lahůdku. Ještě jsem se s tím úplně nesrovnala. Kniha je opravdu zvláštní, groteskní, záhadná, absurdní a alegorická a paní Natálie je postava, jakou v mnoha knihách nenajdete. (Ona je znalá a je na Péči už 20 let). Autor mistrně vytváří takovou tajuplnost svého vyprávění, možná právě neustálým opakováním již tolikrát řečených vět, jako by postavy samy sebe přesvědčovaly, že to je pravda. Paní Mooshabrová a její myši – a její nehodné děti, které si přijdou, kdy chtějí, vždy jí nějak ublíží, (je znalkyně a je na Péči už 20 let), a vůbec nemá lehký život. Ale žije ho, mezi koňskými povozy a hvězdolety, s obrovskou chutí na vlašský salát a Limonádu. Kolem ní, v tom čase nečase, běží podivný totalitní systém, kde každý, kdo se nějak vymyká, neskončí dobře. A je jedno, zda je to dospělý nebo děcko. Hlavně žádnou fantazii, ideály a touhy. Jednu hvězdu odebírám za to, že už jsem asi tak od poloviny knihy věděla o čem bude konec, i když, ne jaký bude konec.

18 07.02.2018

Koupila jsem knížku pro vnoučata, ale nedalo mi to a přečetla jsem si ji. Bylo to za chvilku, ale bylo to moc příjemné a zábavné čtení. Oživila jsem si Staré pověsti české, autorův milý humor, jakousi aplikaci pověstí do současnosti a opravdu jsem si to užila. Teď to teprve budu zkoušet na dětech.
A poznámka k doslovu:
Pan Jirásek by byl rád, že se děti mohou smát.

4 06.02.2018

Úplně jiný pohled na stromy a rostliny vůbec. Komunikace, sociální cítění a výchova potomků je něco, co by běžný člověk u stromů asi nehledal. Je vidět, že autor rozumí svému řemeslu a že má les a stromy opravdu rád. Takže ať všechno, co napsal, je pravda nebo napůl domněnky či spekulace, můj pohled na les, který jsem i do teď milovala, to dost významně ovlivnilo. Dívám se teď v lese trochu jinak. Zajímá mě, co je pod stromy, jak vypadá kmen a jak jsou narostlé větve.... Myslím, že stojí za to, si tu knížku přečíst.

25 05.02.2018

„Přijeďte do míst, kde se nic neděje, nic se nehýbá kromě moře, oblak a čtyř koček domácích.“
I tak by podle vypravěčů mohla znít reklama na vesnici, o které kniha vypráví, ale sami dodávají, že by reklama nebyla úplně pravdivá. Vesnice nemá kostel ani hřbitov ani žádného významného jedince. A tak nám autor vypráví o životě obyčejných lidí, jejich láskách, nevěrách, vášních, samotě, stínech, které je pronásledují, i o jejich smrti.
„A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost, a jak se potom nazývá?“
Život a smrt a věčná otázka proč člověk žije, to jsou hlavní motivy tohoto románu, který je složen z příběhů jednotlivých postav, které se různě prolínají a nabalují na sebe, protože „ten, kdo vypravuje o životě, má tendenci spříst co nejdelší vlákno – vždyť všechno, co děláme, je tak či onak boj proti smrti.“
Tato knížka je úplně jiná než trilogie Ráj a peklo, je tu jiný Island, takový klidný a přívětivý, žádný sníh, bouře, jen občas moře a luční ptáci, ovce a lidé.

10 05.02.2018

2.polovina 19.století v podání Umberta Eca. Historická fakta, známé i méně známé historické postavy, mystifikace, falzifikace a systematicky budované lži, které se vlastně postupně stávají všeobecně uznávanou pravdou, která si žije vlastním životem a už nikdy není možné ji stoprocentně vyvrátit. Z knihy je jasně vidět, že autor je mistr svého oboru, teoretik, historik a skvělý fabulátor, který tu opět zahrnuje čtenáře obrovským množstvím citací, kulturně-historických faktů a teorií a k tomu vypráví jakýsi příběh, historický, trochu detektivní, trochu psychologický, snad i alegorický příběh o společnosti, o antisemitismu a o překrucování faktů a užívání literárních fikcí. Je to zřejmě skvělé dílo, ale já mám, bohužel, na konci této knihy pocit, že kdybych ji nečetla, tak bych o nic nepřišla.

10 02.02.2018

Ishigurův výjimečný román je směsí historie, fantasy, mýtů a lidských témat a skrývá v sobě mnoho otázek a tajemství. Autor ovšem nic nepředkládá, ale nechává na čtenáři, aby si z jeho knihy sám vzal to, co ho osloví. Je to vyprávění o nelehké cestě za poznáním pravdy, za odkrytím zakrytého, za nejistým cílem plným tajemství. Není to lehké čtení a ani to poselství nevyznívá nijak optimisticky. A možná právě kvůli té skryté pravdě dávám jen čtyři hvězdy.

8 26.01.2018

Gaimanův neobyčejný a nazařaditelný román (fantasy, detektivka, horor, mytologie, parodie ..... ) nás provádí cestou necestou po Americe, skoro současné, mluví o víře, lásce a zradě, loajalitě, o změnách lidských hodnot, o pohodlnosti a zavírání očí, jen aby byl klid a o boji mezi starým a novým. Staří Bohové – tedy ne vždy nějak zvlášť dokonalí, kteří byli do Ameriky přivedeni v myslích lidí takřka z celého světa, upadají v zapomnění, slábnou a snaží se proti tomu něco udělat. Nebo nesnaží? Většina z nich se živí jako různí podvodníci, prostitutky, no prostě samá lepší společnost. A ti noví? Peníze, hráčská vášeň, televize, internet atd. nejsou o nic lepší. Jenže lidé asi bez nějaké víry či posedlosti asi žít neumí. Takže pro nové opouštějí to staré. Už neobětují svým starým Bohům, ale jsou schopni zabít pro peníze, už neuctívají své staré Bohy, ale uctívají televizní či filmové hvězdy, už netráví čas posvátnými tanci a modlitbami, už neprožívají souznění s bohy v přírodě, ale utratí spoustu času na internetu, u hracích automatů či v obchodním centru, ale i to je všechno velmi dočasné. A mezi tím vším se potácí mně velmi sympatický hlavní hrdina Stín, který vlastně hledá svojí novou cestu životem. Kniha se vážně dobře čte, Gaimanovi popisy prostředí u mě povzbuzují fantazii tak, že mám pocit, že tam jsem, postavy jsou naprosto skvělé, prolínání reality se sny a mýty probíhá s lehkostí, a mám pocit, že se autor při psaní musel minimálně tak dobře bavit, jako já.

14 21.01.2018

Koupila jsem knížku pro vnoučata, ale nedalo mi to a přečetla jsem si ji. Bylo to za chvilku, ale bylo to moc příjemné a zábavné čtení. Oživila jsem si Staré pověsti české, autorův milý humor, jakousi aplikaci pověstí do současnosti a opravdu jsem si to užila. Teď to teprve budu zkoušet na dětech.
A poznámka k doslovu:
Pan Jirásek by byl rád, že se děti mohou smát.
Tento komentář patří ke druhému vydání, které tu je zvlášť, tak jsem ho tam ještě přesunula.

K bodu 17 letošní Výzvy jsem se rozhodla, že se pokusím po velmi dlouhých létech vrátit k poezii. Občas jsem tu nahlížela pod květy skořicovníku a nějak mě lákaly Skácelovy verše. Zvolila jsem tento výběr a našla jsem krásu. Netvrdím, že jsem rozuměla všem básním, některé šly úplně mimo mě, ale myslím, že svoji cestu jsem našla.

7 18.01.2018

„V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Koneckonců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.“
Co tedy udělají s člověkem traumatické zážitky z války, jak s nimi bude nadále žít. Dokáže to vůbec? Aby „nezmagořil“, aby to s ním neustále nebylo, aby ho to nenutilo zdánlivě bezdůvodně plakat a aby mu např. čtveřice zpěváků na svatbě nepřipomněla čtyři strážné po bombardování, kteří se „instinktivně shlukli k sobě, kouleli očima. Zkoušeli nasadit jeden výraz a hned zase jiný, nemluvili, přestože se jim často rozevírala ústa. Vypadali jako pánské pěvecké kvarteto z němého filmu. “Tož navždy sbohem“, mohli klidně zpívat, „kámoši a kamarádky; tož navždy sbohem, bráškové a staré lásky – žehnej vám Bůh.““
A jak tomu tedy unikl Kurt Vonnegut, nebo Billy Pilgrim – poutník? Poutník putoval časem a spisovatel napsal skvělou knihu. Díky za ni.
Doporučuji.

13 17.01.2018

Opět jsem se dobře bavila. Jen snad mám pocit, že první díl se mi líbil o trochu víc.

2 14.01.2018