Pražský hřbitov

Přiznávám se bez mučení, že tento úsek historie není právě mým nejoblíbenějším a ze školy si pamatuji pouze pár základních informací. Přesto jsem, okouzlena stylem a umem autora, proplula celou knihou bez zastávky a nestačila žasnout. Kolik asi podobných bezskrupulózních týpků utvářelo a utváří lidské dějiny ...
Úvodní scénu z Josefa Balsama jsem vždycky milovala, pražského hřbitova jsem čekala o trošku víc, sarkastických vtípků bylo tak akorát.
Ze současnosti mi k tomu v hlavě naskakuje film Vrtěti psem.

Téměř dechberoucí. Víte, kam to směřuje a stejně se nemůžete odtrhnout. Hlavní hrdina vás od samého začátku odpuzuje, a přesto mu člověk tak nějak chtě nechtě fandí. Je to hluboká sonda do světa dezinformací a propagandy.

Nechápu, jak jsem mohl zapomenout napsat komentář k této nádheře. Eco je zcela nezaměnitelný a nenapodobitelný. Je to napínavé, je to hravé, je to poučné, je to tajemné, je to provokativní. Kdo chce projít evropské dějiny druhé poloviny 19. století (zejm. francouzské a italské), tady to je nádherná ochutnávka a upoutávka. Samotná zápletka a dějová linie, kdy od začátku víme, k jakému dokumentu a závěru hlavní hrdina dospěje. Víme, že všechny eskapády musí přežít, nicméně několik časových rovin znemožňuje čtenáři si oddechnout. Do toho ještě tajemno způsobené tím, že není jasné, zda jde jen o rozdvojenou osobnost nebo skutečně o dvě osoby (neprozradím). A ještě si k tomu přičtěte fakt, že hlavní hrdina (ke kterému chtě nechtě čtenář přilne), je odporné a zákeřné antisemitské hovado. A přesto to čtete a nedýcháte. Takhle vypadá literatura.

Vynikající, ne že ne, ale stále mám s Ecem jeden a tentýž problém; vadí mi jak nad příběh i postavy staví to své „vytahování se znalostmi“, které jsou sice mnohdy zajímavé, ale ději k dobru nejsou a jen odvádění pozornost.

Pokud člověk nemá dostatečné historické znalosti, je potřeba při čtení trochu googlit, ale je neuvěřitelné jak detailně ale zároveň s lehkostí zvládá Eco spojovat historické souvislosti s beletristickým psaním. Jak už tady v komentářích zaznělo, je to náročné čtení, ale stojí za to!

"Uvěřitelný", "historický" a hlavně společensko-kritický román s přesahem do současnosti.

Věrohodnost jako záměr, který se autorovi opravdu povedl. Pražský hřbitov se zdá historicky natolik věrohodný, že čtenář neodolá chuti shánět se i po odkazech na skutečnost opravdu fiktivního hrdiny Simone Simoniniho.

A neméně úspěšný je i záměr, poukázat na to, že i
velké příběhy bývají často založeny spíš na víře a předsudcích čtenářů, než na samotných faktech. To je zde umocněno i velkou nenávistí. V případě sionských protokolů nejspíš i opodstatněnou. Bohužel je tento záměr možné přenášet do jakékoli doby, takže konfrontace s takovými myšlenkami je pro čtenáře možná i dnes.

Z tohoto pohledu téma konspirace zdá se nebude nikdy zcela vyřešeno, lidé jsou a budou stále ovlivňovaní výmysly a podvrhy. Takže tahle kniha Umberta Eca dnes i v budoucnu je a bude stále čitelná.

Prostě Eco. Skvělý, vtipný a hravý jako vždy. Je úžasné, jak se dovede ponořit do doby, do níž svůj příběh zasazuje. Ve "Jménu růže" jsem fascinovaně sledovala, jak důvěrně známý a vlastní je mu středověk (nemožno nevzpomenout na jeho výrok, že středověk zná bezprostředně, kdežto současnost jen z televize :-), pak ukázal, že se dovede vžít i do doby barokní ("Ostrov včerejšího dne"), ale že je stejně doma i v době dlouhého 19. století, to mě dostalo. Kniha rozhodně není pro každého, většina lidí ji myslím odloží jako nesrozumitelnou a zamotanou změť čehosi, co jim nic neříká. Ale pro milovníky historie je to počteníčko, plné aluzí na spoustu osobností a událostí, navíc je to velmi důmyslně vystavěná hra s rozdvojeností hlavního hrdiny (nebo antihrdiny?). Všimněte si, jak Simonini, zcela neznalý Židů, si vyfabuluje celou řadu prohřešků a nectností, zločinů a neřádů, které tomuto národu přisoudí - a vzápětí jako lusknutím prstu těmto svým výmyslům věří (str. 207), odvolává se na ně jako na ověřená fakta třetí strany a staví na nich nové a nové teorie, již zcela přesvědčen, že je to všechno pravda. Právě tím Eco přesně vystihl "logiku" uvažování některých moderních směrů, lze se s ním setkat např. v rámci aktivistického ekofminismu (Terezie Dubinová a její Kořeny ženské spirituality jsou pěkným dokladem této nesoudnosti) i v mnoha jiných odnožích new age. Zkrátka, za vším hledej... 19. století.

Pár nejrozkošnějších míst z knihy:

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 16): S Němci je to jako se ženami, nikdy se jim nedostanete na kobylku.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 34): Na mši chodíme z mnoha důvodů a víra s tím někdy nemá co dělat.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 46): I jako Žid byl Froïde velký lhář.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 54): Už od dětství jsem se cítil více Francouzem než Italem, tak jako každý Piemonťan. Proto se mi taky Francouzi zdají nesnesitelní.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 101): ...byli to blouznivci, a blouznivci jsou kal společnosti, neboť to oni a nejasné zásady, jimiž se opájejí, způsobují války a revoluce.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 125):...přes pět set stran... náramná chyba, protože hanopis musíte přečíst za půl hodiny.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 207): Och ano, bylo nutné být oné noci na pražském hřbitově, bože můj, anebo bylo alespoň třeba číst mé svědectví o té události, abychom pohopili, že už nelze dále strpět, aby ta prokletá rasa otravovala náš život.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 223): Nyní jsem si uvědomil, že na vraždě je nejvíc zneklidňující ukrytí mrtvoly. Nejspíš právě proto kněží nedoporučují zabíjení...

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 228): Nejsem zbožná žena hledající zpovědníka, který by ji ojel.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 247): Z čehož plyne poučení, že chcete-li dělat revoluci, musíte mít dobrý vojenský výcvik; ovšem pokud ho máte, tak revoluci neděláte a stojíte na straně moci - a proto také nevidím důvod (myslím rozumný důvod), proč revoluci dělat.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 281): U lidé všeobecně platí, že uvěří všemu. Jak by taky mohla církev vydržet skoro dva tisíce let, nebýt té univerzální důvěřivosti?

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 313): ...ve světě okultních věd jsou hranice mezi dobrem a zlem velice tenoučké, a co je dobro pro jednoho, je pro druhého zlo. I ve starých příbězích je občas rozdíl mezi vílou a čarodějnicí jen záležitotí věku a půvabu.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 320): ... opravdu existují? mnoho anonymních dopisů to zdánlivě dosvědčuje, také proto, že stačí o nějaké věci hovořit, aby existovala...

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 331): Nenávist je zcela prvotn vášeň. A láska je anomálie. Proto zabili Krista: hlásal něco, co bylo proti přírodě.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 364): ...nejvíce náchylní k tomu, udělat nějaký brajgl, jsou studenti.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 402): Důstojník by nikdy neměl myslet.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 404): Spočítal jsem si, že matematika nebaví nikoho.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 405): ...neboť do světa novin není připuštěn nikdo, kdo by se v soukromém životě nepodílel na nějaké nekalé záležitosti.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 406): ...dav se vyznačuje hloupostí nestálostí a nedostatkem morání rovnováhy. Síla davu je slepá a beduchá; naslouchá jednou tomu a podruhé onomu.

Kniha, kterou si můžete přečíst několikrát a pokaždé najedete něco nového, něco, co vás při předchozím čtení nenapadlo. Co víc dodat? Snad už jen to, že nové "Tajemství všech tajemství" od Dana Browna, které se rověž vztahuje k Praze, Ecovu textu nesahá ani po kotníky.

Dala jsem 3 hvězdičky, ale pravděpodobně bych měla dát 5. Kniha je mistrovské dílo pro fajnsmekry (zřejmě), bohužel moje znalosti a celkově moje sečtělost nedosahují úrovně, která je potřeba pro pochopení této knihy. Jedna z mála knih, které jsem nedočetla.

Za mě kniha pro náročného čtenáře. Není úplně jednoduché držet s autorem tempo. Osobně bych knihu asi naplno dokázal docenit po dvojím či trojím přečtení. Na které bude ještě muset dojít, pokud na ně dojde.

Je potřeba si ke knize vzít francouzský a další jiný slovník a znát trochu historii a pak se to dá číst, aby z toho člověk něco měl.
Jako výborné dílo, které formou beletrie shrnuje historii jednoho období.

(SPOILER) "Jak to říká filozof? Nenávidím, tedy jsem."
Pozoruhodný historický román z pera italskeho autora Umberta Eca se odehrává ve druhé polovině 19. století v Turíně a Paříži. Román se okrajově dotýká událostí jako jsou Garibaldiho tažení, období Komuny nebo prusko-francouzske války. Výrazným motivem románu jsou antisemitismus, zednářstvi, jezuité, satanisté a další podivná "tatrmanství". Jak praví autor, jedinou smyšlenou osobou je hlavní protagonista příběhu, kterého Eco vykreslil jako záštiplného, zaslepeného, chamtivého a bezcharakterního člověka, který si s sebou nese rodinnou nenávist vůči židům, a kterému není zatěžko někoho zradit či odstranit. Celoživotním dílem hlavního hrdiny je falzifikát Protokoly sionských mudrců. Eco zde poukazuje na původ a motiv dokumentu, který měl mimořádný pozdější význam a zároveň demonstruje, že lidé věří tomu, čemu věřit chtějí.
Na románu oceňuji Ecovi hluboké historické znalosti, propojení nejrůznějších témat a bravurní velmi vtipný úvod příběhu, ze kterého pocházejí tyto citace: "Jak to říká filozof? Nenávidím, tedy jsem" a "Pokořila mě dcera sionská, .. a tak začala má válka s dcerami Evinými."

Ecově Jménu růže jsem dal před časem plný počet hvězd, a tak jsem teď s chutí sáhnul po Pražském hřbitově. Jenomže to jsem si pěkně dupnul na nohu.
Nesmírně zajímavé téma (!!!), které – být zpracováno „klasickým“ způsobem – mohlo poskytnout látku ke strhujícímu historickému románu...! Jenže takto, zabalené do balastu akademické intelektuálštiny a zjevně určené jen hrstce vyvolených vzdělanců, vyšumí jeho naléhavost (z pohledu mnoha čtenářů, včetně mě) do vzduchoprázdna a na úrodnou půdu dopadne jen malá část zrna.
Škoda, škoda, škoda!
Autor zvysoka kašle na lid plebejský, který disponuje jen průměrným historickým rozhledem a je mu jedno, že chudák čtenář často ani neví, která bije. Co budu komu něco vysvětlovat? Tohle je čtení jenom pro chytrý a vy, kdo nestíháte, marš zpátky k žánrové literatuře!
Zpočátku jsem víc seděl u Wikipedie než u knihy, ale seznal jsem, že takhle číst román je úplná blbost. Narazil jsem v knížce na řadu zajímavých momentů, témat a pasáží, ale tyhle plamínky mi vždycky hned spláchla autorova neempatická intelektuální arogance. Umění JAK NEVYCHÁZET VSTŘÍC ČTENÁŘI zde Umberto Eco předvádí s nečekanou bravurou.
(Občas vyčítám Ludmile Vaňkové, že se se čtenáři svých historických románů moc nemaže a že je hází, chudáky neplavce, do rozbouřených vod autorčiných záviděníhodných encyklopedických znalostí bez záchranných vest, ale ve srovnání s Umbertem Ecem jsou příběhy paní Vaňkové učebnicovým příkladem polopatismu.)
Každopádně závidím všem, kteří Pražský hřbitov zvládli vstřebat bez zahanbujícího pocitu mentální nedostatečnosti a kteří navíc dokázali akceptovat i autorův nečtivý a únavný (snobský?) styl psaní.
Nicméně nikdy neříkej nikdy, možná to ještě s tím Foucaultovým kyvadlem zkusím…

Pražský hřbitov je kniha, která mě zavedla do temného zákulisí 19. století, kde se politika, konspirace a předsudky míchají v jeden neuvěřitelný koktejl. Ačkoliv hlavní postava Simonini je člověk, kterého byste v reálném životě radši nepotkali, Eco ho napsal tak, že vás fascinovaně přiměje sledovat každý jeho krok. Je to cynik, manipulátor a člověk, který by klidně prodal vlastní babičku, kdyby na tom něco vydělal.
Co mě na knize bavilo, bylo to neustálé napětí mezi realitou a fikcí. Eco totiž míchá skutečné historické události s fikcí tak mistrně, že občas nevíte, co si vymyslel a co se opravdu stalo. A když do toho přidá ještě satiru a ironii, máte pocit, že čtete jakousi zvrácenou verzi dějin, která vám ale až děsivě připomíná to, co se děje i dnes.
Hlavní téma knihy – jak se zrodí konspirační teorie a jak snadno mohou být zneužity – je až mrazivě aktuální. A i když je to příběh o 19. století, pořád vás nutí přemýšlet o tom, jak moc lidé věří tomu, co slyší nebo čtou, aniž by si ověřili fakta.
Kniha není lehké čtení, to přiznávám. Eco se s vámi nepáře, historických detailů je spousta a člověk občas musí zastavit a zapátrat, o čem to vlastně mluví. Pražský hřbitov je ale rozhodně kniha, která stojí za přečtení. A navíc – kdo by odolal té temné, lehce dekadentní atmosféře plné tajemství?

Opětovně čteno po více než deseti letech. Myslel jsem, jak jsem za tu dobu zmoudřel, ale Eco mě rychle srazil na zem. Jeho pohrávání si s evropskými reáliemi 19. století je obdivuhodné. Originálně zde variuje svá oblíbená témata, především je zde podobnost s Foucaltovým kyvadlem.

Čtvrtino-fikční (cca) analýza fenoménu konspiračních teorií (a psyché jejich tvůrců) a jejich relativně snadné aplikace na ovlivňování chodu dějin. Do toho tuna humoru (není-li čtenář na straně oněch konspirátorů a desinformátorů). Skoro plnej počet. Kdo se více vyzná v historii 19. století a libuje si v dějinných faktech, nechť přičte i tu poslední hvězdu.

Pražský hřbitov je moje oblíbené Ecovo dílo, ač uznávám, že rozhodně není pro každého. Autor zde dostává své pověsti a opět nás zahlcuje fakty a dává na odiv své neskutečné znalosti z rozličných oborů. Kniha se tak kvůli tomu stává objemnou a nabízí mnoho odboček od hlavního děje, které nejsou vždy relevantní. Ovšem moc mě bavil celkový koncept - hlavní postava falzifikátora a hochštaplera Simoniniho je fascinující, protože nemá takřka žádné kladné vlastnosti, a přesto nás zajímá, jak dopadne. Eco zde rozjíždí neskutečný spletenec konspiračních teorií, na jejichž vytváření se podílí hlavní postava - dostaneme se tu od Garibaldiho tažení, přes Dreyfusovu aféru až po celosvětové spiknutí židovských zednářů, kterého se snaží zneužít tajné služby rozličných mocností. Ve středě všeho pak stojí naše hlavní postava, což je v zásadě bezcharakterní prospěchář, který prostě jenom nemá rád Židy a umí dobře falšovat dokumenty.

„Komunisté rozšířili myšlenku, že náboženství je opium lidstva. Je to pravda, neboť pomáhá udržet na uzdě pokušení poddaných, a kdyby tu náboženství nebylo, na barikádách by bylo dvakrát tolik lidí. Takhle jich za dnů Komuny nebylo dost a mohli být bezodkladně postříleni. Ale poté, co jsem slyšel toho rakouského lékaře mluvit o kolumbijské droze, řekl bych, že náboženství je taky kokain lidstva, neboť podněcovalo a dosud podněcuje války, vraždění nevěřících, a tohle platí jak pro křesťany, tak pro musulmany i ostatní modloslužebníky. A jestliže se afričtí černoši dlouho omezovali na vzájemné masakry, misionáři je obrátili na víru a nadělali z nich koloniální oddíly, mimořádně vhodné k tomu, aby umírali v prvních liniích a po vstupu do města prznili bílé ženy. Lidé se nikdy nedopouštějí zla tak dokonale a s takovým nadšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení.
Nejhorší ze všech jsou nepochybně jezuiti. Mám nejasný dojem, že jsem jim provedl pár pěkných kousků, ale možná mi naopak ublížili oni, ještě si na to dobře nevzpomínám. Nebo to byli jejich pokrevní bratři, zednáři. Jsou jako jezuiti, jen trochu zmatenější. Jezutiti alespoň mají svou teologii a vědí, jak ji používat, zednáři
mají teologií na rozdávání a sami se v tom už nevyznají. O zednářích mi vyprávěl dědeček. Spolu se Židy usekli hlavu králi. A zplodili karbonáře, o něco hloupější sortu zednářů, protože se jednou dávali střílet a podruhé, když omylem vyrobili bombu, si zase dávali useknout hlavu, anebo se z nich stávali socialisti, komunisti a komunardi. Všechny ke zdi! Bravo, Thiersi!
Zednáři a jezuiti. Jezuiti jsou zednáři převlečení za ženské."

Kdysi jsem kvůli maturitě přečetla Jméno růže a byl to můj nejméně oblíbený maturitní kus. Od té doby příležitostně poslouchám o tom, jak je potřeba k Ecovi dozrát časem, tedy jsem si řekla, že po 30 už bych mohla být dozrálá na další pokus. No nelíbilo se mi to. Forma, námět, kulisy... dobré, nemám co vytknout. Nevadí mi ani, že hlavní hrdina je naprosto záporná osoba. Ale přesto mě to nedokázalo doopravdy zaujmout. Nesedí mi autorův styl. Tip top promyšlený děj je v jeho podání suchopárný jako brožura z výstavy v muzeu. Kdyby to nebyl Eco a nečetla bych knihu s nějakou zvědavostí na to, co na ni budu říkat, odložila bych ji zhruba po 100 stranách. Tím jsem s Ecem skončila a už k němu v budoucnu zrát nemíním.

Upřímně řečeno nevím, jak mám knihu hodnotit, tak zůstanu na čistém průměru. Eco je ten typ spisovatele, který toho hodně ví a nebojí se to dát čtenáři najevo, jelikož jej zasypává kvanty různých faktů, jen aby ukázal, že to má celé strašně moc promyšlené. Kniha je jinak něco mezi Jménem růže a Foucaultovým kyvadlem, skoro takový spojovací článek, který nenapsal mezi nimi, ale učinil tak až o několik let později. Máme tu totiž historickou detektivku, která se točí kolem konspiračních teorií... ale tentokrát to bohužel není natolik zábavné. Víceméně jsem si ze čtení neodnesl skoro nic, škoda.