Makropulos - Přečtené 337


Použité duše
leden 2018 (09.-14.)
Použité duše 2017, C. Moore

Opět jsem se dobře bavila. Jen snad mám pocit, že první díl se mi líbil o trochu víc.


Frišta
leden 2018 (08.-09.)
Frišta 2004, P. Procházková

Frišta je příběh o životě afghánských žen, je to příběh o životě ruské míšenky provdané do Afghánistánu, o kulturním šoku, a hlubokých kulturních rozdílech, které vůbec není jednoduché překonat ani jednoduše vyřešit různými humanitárními organizacemi a zahraniční pomocí. Co na knize nejvíce oceňuji je ten lehký až dokumentaristický autorčin styl, který nijak netlačí na city, a přitom čtenáře do hloubky seznamuje s charaktery a myšlenkami jednotlivých postav, se způsobem rodinného života i s tím, že přes veškerá příkoří i násilí může stále trvat láska k partnerovi. Zaujalo mě mnoho názorů afghánských žen a vlastně i mužů např. na mnohoženství, burky, vzdělání, otevřenost celého vyprávění a samozřejmě obdivuji znalost prostředí a myšlení prostých Afghánců. Doporučuji.


Dům za zdí
leden 2018 (05.-07.)
Dům za zdí 2016, D. Mitchell

Pět návštěv v podivném domě za malými železnými dvířky v průběhu několika desetiletí. Tentokrát David Mitchell propojuje sny a vize se skutečností a znovu tu probíhá ta jeho úžasná provázanost jednotlivých příběhů i charakterů jednotlivých hrdinů. Příběh je ovšem daleko komornější než díla, která už jsem od něho přečetla, ale přesto i zde dokazuje, že si dokáže pohrát s vykreslením postav i prostředí, a hlavně se čtenářovou fantazií. Ale ta záhada, jako taková, se mi zdála již trochu otřelá nebo známá, a mnohé věci, tedy hlavně poslední část, dost nedotažené či nevysvětlené. Přestože mě to bavilo, mohu dát jen 3 hvězdy, protože 3,5 nemohu.


Tři vánoční povídky
? - leden 2018
Tři vánoční povídky 2007, P. Šabach

Milé a přitom zvláštní.


Prsatý muž a zloděj příběhů
leden 2018 (01.-04.)
Prsatý muž a zloděj příběhů 2008, J. Formánek

Josef Formánek je skvělý vypravěč. Jeho částečně autobiografický příběh o hledání cest a hledání smyslu lidské existence mě opravdu zaujal. Dobro a zlo, Bůh či Ďábel, žebříček hodnot, strach ze smrti a život, který může být promarněn úpornou snahou, co nejvíce toho zažít a prožít, to vše v porovnání s přírodním životem primitivního kmene Mentavajců na ostrově Siberut tvoří tento román. Je v něm láska, přátelství, příroda v Indonésii i život v Ústí nad Labem, prales i České středohoří, řeky, moře, bahno, pijavice, šamani a jejich obřady, úspěchy i dluhy, touha napsat knihu, osobní ztráty, osobní dno, víra, či její hledání a mnoho otázek i nalezených odpovědí. „Život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí.“


Pravěk a jiné časy
? - prosinec 2017
Pravěk a jiné časy 1999, O. Tokarczuk

„Představy jsou v podstatě mostem porozumění mezi hmotou a duchem. Zvláště pokud jsou časté a intenzivní. To se obraz mění na kapku hmoty a připojuje se k řece života. Někdy se v něm po cestě něco změní. Všechny lidské sny se proto, pokud jsou dostatečně silné, splní. Ne vždy však úplně přesně.“ A propojení snů a reálného času jednotlivých postav, zvířat, věcí, Boha, života i smrti, tvoří tohle úžasné dílo, které je pro mě opravdovým zjevením. Je poetické, drsné, určitě je to magický realismus, vlastně je to lyricko-epická próza, která nás provádí velkou částí 20. století, ale spíše z pohledu do nitra hrdinů a jejich okolí. Krásný čistý jazyk, určitě patří dík i překladateli Petru Vidlákovi, ulehčuje pohled na kruté a drsné okamžiky a nabízí úžasné pohledy na les, stromy, podhoubí i na duše lidí, žijících v Pravěku, místě, které je středem vesmíru. Doporučuji.


Ostroočko
prosinec 2017 (14.-26.)
Ostroočko 1996, K. Vonnegut Jr.

Černý až cynický román o tom, jak tragédie z mládí prostoupila celým životem jednoho člověka a jeho rodiny a vlastně i malého amerického městečka. Hlavní hrdina žije tak, jako by sám sebe trestal za to, co v deseti letech způsobil. Celá ta bezútěšnost jeho života je ještě více zvýrazněna pozadím války, drog i dalších neúspěchů, které ho potkávají. Vyznívá to jako kritika nebo satira o nicotnosti a marnosti lidského života vůbec. Přestože kniha obsahuje mnoho skvělých myšlenek a úvah, musím říci, že mě nijak zvlášť nezasáhla.


Faja
prosinec 2017 (11.-14.)
Faja 2017, P. Stehlíková

Opět skvělé čtení. Ilan vyrostla do puberty a podle toho se občas chová, seznámila jsem se se s úplně jiným životem v nížinách a návrat do Duvalského pohoří byl opravdu napínavý a plný zvratů. A jako celek je to úžasný promyšlený silný příběh o pravdě a lži, o síle přátelství a o hledání odpovědí. Doporučuji.


Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
prosinec 2017 (08.-11.)
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů 2010, M. A. Shaffer

Myslím, že je velká škoda, že nám Paní Autorka zanechala jen tuto jednu knihu. Prostřednictvím korespondence lidí, kteří se většinou na začátku ani neznali, nám s lehkostí, laskavostí i humorem vypráví o věcech smutných až hrůzných, o válce, okupaci a osobních tragédiích ostrovanů z Guernsey a nejen jejich. Věděla jsem něco málo o Normanských ostrovech, ale o ostrově Guernsey a o tom, jak tam probíhala 2.světová válka, jsem tady slyšela vůbec poprvé. A velmi mě to zasáhlo. Obdivuji, jak autorka dokázala v dopisech vykreslit jednotlivé úžasné postavy lidiček, až jsem měla dojem, že je osobně znám a že jsem tam s nimi. A přestože jejich osudy vůbec nejsou lehké, a jejich příběhy jsou vlastně ponejvíce smutné, bylo mi s nimi dobře. Ještě bych chtěla zmínit, že práce překladatelky určitě nebyla jednoduchá a myslím, že se jí zhostila velmi dobře. Knihu doporučuji.


Polární záře
prosinec 2017 (06.-07.)
Polární záře 2017, J. Mazurek

Začnu tím, že nejsem typický čtenář sci-fi, i když jsem v životě (spíše v mládí) dost takových knih přečetla. Takže moje hodnocení není podloženo znalostí této literatury. Beru to jako knihu, ve které mě zajímá prostředí a jeho popis, jaké jsou postavy, zda je možno je chápat a samozřejmě příběh a případně souvislosti příběhu a postav s dobou. A také jazyk, jakým je mi příběh vyprávěn. Prostředí je zvoleno naprosto dokonale, panenská oblast Nové Země, daleko na severu. Tam se může odehrát opravdu cokoliv. A my tu máme tajnou oblast ovládanou Rusy a tady už mám první problém. Český fotograf a cestovatel se tam naprosto v pohodě dostane a asi 14 dní to nikomu nevadí. Je to umělecký fotograf, fotí přírodní krásy a při pohledu na oblaky či mraky je nazývá cirry nebo kumuly nebo .... a o kráse té panenské přírody, je tam toho opravdu málo, přestože se dozvíme, co přesně leželo v laboratoři na stole, jaké přesně vybavení si přinesli studenti na pole atd. Postavy jsou vystiženy velice dobře, jsou srozumitelné a některé i sympatické. A příběh? Je to podle mého názoru spíše soubor záhadných událostí, které spolu asi nějak souvisejí. Ale autor tu souvislost ani nijak nenaznačuje, jen to čtenáři předkládá a vyvolává spoustu otázek. Asi to tak má být, nevím. Ve svých poznámkách a zajímavostech říká autor, že chce sdělit něco víc k tématům jen letmo v knize představeným. Mně jako velmi letmý přišel závěr knihy. K tomu v poznámkách nic není. Co se týče jazyka a stylu, tak na rychlé střídání míst a postav jsem si brzo zvykla, ale vadilo mi přeskakování ze 3. do 1. osoby, i když si myslím, že to byl někdy autorův záměr, a pak chyby, které se ani zakoupené e-knize nevyhnuly. A autorova hádanka? Já tipuji rok 2016.


Medvědín
prosinec 2017 (01.-05.)
Medvědín 2017, F. Backman

„V tomhle městě se nedá žít, tohle město se musí přežít.“ A i to přežití může být problém na malém městě uprostřed lesů, v malé komunitě, kde každý každého zná, kde i udržet si práci je problém a kde jedinou pýchou a jedinou nadějí všech je juniorské hokejové mužstvo. Příběh vypráví hlavně o teenagerech, ale velkou měrou i o jejich ambiciózních rodičích, kteří celý svůj život obětovali se svými syny právě a jedině hokeji. Je to román o přátelství, o sounáležitosti, o pýše, žárlivosti, závisti, namyšlenosti, šikaně, o rodinných vztazích, osobních tragédiích, o odvaze, osobních tajemstvích a o síle sportu. Je to prostě román o malých lidech v malém zapadlém městě a jejich touze něčím vyniknout. Hlavně je to úplně jiný Backman, není to laskavé a konejšivé, je to velmi silné, působivé i dojemné. Vlastně ani nevím, jak tuto skvělou knihu komentovat. Po celou dobu čtení jsem byla v jakémsi napětí, prožívala jsem příběhy jednotlivých postav, nahlížela spolu s vypravěčem do jejich myslí a bála se, kam až to zajde a co se ještě stane. Bylo mi chvílemi úzko, chvílemi smutno a občas jsem měla radost. Knížku opravdu doporučuji, kdybych mohla poděkovat autorovi, tak mu poděkuji, a ještě bych chtěla podotknout, že ačkoliv se příběh tváří, že je o hokeji, tak o něm vlastně není.


Špinavá práce
listopad - prosinec 2017
Špinavá práce 2007, C. Moore

Černý až morbidní humor, napětí, dobré nápady a také citlivě napsáno tam, kde je to třeba. Co víc si přát. Skvěle jsem se bavila a odreagovala se.


Foucaultovo kyvadlo
listopad 2017 (22.-29.)
Foucaultovo kyvadlo 1991, U. Eco

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.


Na plechárně
? - listopad 2017
Na plechárně 1992, J. Steinbeck

„Ulička Na plechárně v kalifornském městě Monterey je báseň a smrad, randál a skřípění, záchvěv světla a útržek hudby a síla zvyku a stesk a sen.“ A žijí v ní obyčejní neobyčejní lidé, se svými roztodivnými povahami, radostmi i trápením. A o nich píše autor úžasným jazykem, plným nádherných slovních obratů a popisů postav a míst. Protože, jak sám říká: „Slovo je symbol a rozkoš. Pojme do sebe lidi i místa rozličných dějů, stromy, továrny i čínské pinčly. Věc se stává slovem, slovo se zas stává věcí, její tvar je však vychýlen a vetkán do neskutečných vzorců. Slovo pojme i uličku Na plechárně, stráví ji, pak ji vyvrhne a ulička se třpytivě zachvěje zelení širého světa a odleskem moří, v nichž se zrcadlí nebe.“ (čteno v překladu Martina Hilského).


Volání netvora
listopad 2017 (19.-20.)
Volání netvora 2017, P. Ness

Knížku mi dala přečíst moje třináctiletá vnučka, která si ji sama vybrala v knihkupectví, když jsme vybíraly knížky k jejím narozeninám. Je to velmi dojemný příběh o nutnosti vyrovnat se s krutou pravdou a o skrytých myšlenkách, za které se člověk až stydí, či se jich dokonce bojí. Je to příběh o tom, že ne vždy je všechno takové, jak se zdá, že lidé jsou komplikované bytosti, jejichž mysl velice často odporuje sama sobě, ráda naslouchá konejšivým lžím, i když zná tu strašnou pravdu. „Svůj život nepíšeš slovy. Píšeš jej skutky. Není důležité, co si myslíš. Význam má jen to, co děláš.“ A nemohu nezmínit nádherné ilustrace, které podtrhují tu tajemnou atmosféru.


Nebeský strom
listopad 2017 (15.-19.)
Nebeský strom 2005, E. Pargeter

Zřejmě neumím číst historické, a navíc milostné romány. Takže i hodnocení je pro mě dost těžké. Tak jsem k tomu přistoupila takto: Jedna hvězda za příběh, spíše za posledních cca 50 stran, 2. za zasazení do historických reálií a třetí asi za popisy práce s kamenem a vytváření nádherného stavebního díla. Postava hlavního hrdiny Harryho, jak už tu bylo napsáno, je naprosto nereálná, chová se tak, že se tomu nedá uvěřit (po devíti letech najednou zjistí, že se kdysi zamiloval do desetiletého děvčete a pak ji vroucně miluje, přestože ji celou dobu neviděl a vůbec nic o ní neví). Jeho vztah k matce a vlastní rodině je taky velmi zvláštní, a vůbec jeho chování a hluboké sociální smýšlení, kdy si myslí, že může změnit daná zákonná a tradiční pravidla své doby, působí neuvěřitelně až nesmyslně. Velice zvláštně na mě působilo i to, že je v knize vždy věnován veliký prostor popisu sličnosti mužů, jejich krásných nohou, vlasů, držení těla a popis krásných žen je daleko střídmější. Další postava – Benedetta – samostatná žena na svou dobu snad až příliš, obklopená muži, úspěchem a netrpící nedostatkem peněz, se zase nějak záhadně, do Harryho zamiluje tak, že odvrhne celý svůj dosavadní způsob života a nabídne mu svoji lásku. A to ho jen slyšela pod okny zpívat. Příběh je vlastně stavěn na náhodách, které jsou jistě v životě často dost významné, ale tady se mi jich zdálo trochu moc.


Opravář osudů
listopad 2017 (13.-14.)
Opravář osudů 2017, R. Fulghum

Z této knížky mám dobrý pocit. Příběhy několika postav propojené poselstvím Opraváře osudů, kterým vlastně může být každý z nás, a stačí velmi málo. A to, že pan Fulghum zasadil své vyprávění do Česka a projel se svou knihou celou republiku, mě velmi potěšilo. Je vidět, že si svých čtenářů váží. Při čtení jsem se skvěle odreagovala, objevila zase pár krásných myšlenek a ztotožnila se s definicí základní otázky: „Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem?“


Osamělost prvočísel
listopad 2017 (10.-12.)
Osamělost prvočísel 2009, P. Giordano

Minimalistický styl (možná až příliš) a stejným způsobem, v podstatě načrtnuté postavy, ve kterých se odráží snad všechny problémy mladé generace. (Není to trochu moc na jeden příběh?) Ale opět i tyto problémy jsou v knížce tak nějak pouze oznámeny, nijak dál nerozvinuty a nedopovězeny. Chování hlavních postav, a hlavně jejich okolí, je podle mého názoru až nereálné, navíc mi přijde, že se tak nějak sebelítostivě utápějí ve svých problémech, místo aby je nějakým způsobem řešily. Je to samozřejmě možná tak, že jim ta samota, odcizení a vlastně až skoro trápení vyhovuje, ale v knize to spíš vyznívá tak, že je to tak dáno a že to nemá řešení. V knížce jsem nenašla nic pozitivního, žádnou naději a ani náznak cesty a když si tak představím, jak mladý člověk, třeba s nějakým handicapem či depresí nebo jen zrovna v situaci, kdy si neví rady sám se sebou, si tuto novelu přečte, určitě mu to nepomůže, spíše naopak. Stále přemýšlím o tom, proč vlastně autor ten příběh takto napsal, nevím. Jedině snad, že by to bylo myšleno jako varování ..., ale nejsem si jistá. Je to smutné, depresivní a bezvýchodné, a to od dobré literatury neočekávám.


Záludné léto
? - listopad 2017
Záludné léto 2017, B. Aaronovitch

Už se mi po Peterovi stýskalo. A zase jsem si to užila.


Blběnka
07. listopad 2017
Blběnka 2010, S. Vasilenko

Je to vlastně pohádka, příběh postavený na starých ruských legendách, který očima němé a snad i jednoduché Hannah nahlíží na Rusko v létech 193... a jen tak, s jakýmsi nadhledem ukazuje ty hrůzy a nesmysly, které se tam děly. Některé legendy jsou obsaženy přímo v textu, jiné jen naznačeny, ale jejich základem je jasná hranice mezi dobrem a zlem, což v popisované době příliš neplatí. Tragikomičnost a ironie, i to jsou stavební kameny tohoto románu, groteskní postavy zasazené do stepi a ubohých vesniček, bezbřehá bída a potírání víry v Boha, která přesto v lidech zůstává, a to všechno zarámované vzletem Gagarina do vesmíru a Kubánskou krizí. Knížka útlá, která mě zaujala, ale přestože jsem neviděla originál, nějak jsem se nesžila s překladem.


Lidské srdce
listopad 2017 (02.-07.)
Lidské srdce 2017, J. K. Stefánsson

„Co je potřeba k tomu, aby byl člověk šťastný?“ „...přinášejí snad knížky něco jiného než jen smrt a temnotu? Jsou dobré k něčemu jinému, než aby nám připomínaly, co všechno nemáme?“ „...svět by byl jiný, kdyby Ježíš byl žena przněná muži, protože pak by vstala z mrtvých do světla. Panebože, jak touží po tom milovat někoho, kdo si myslí něco takového!“ „...chlapci se ale sevře srdce a promění se v oblázek. Potom sejde k moři a bude jím házet žabky. Srdce několikrát poskočí a pak klesne ke dnu a on se toho hloupého a otravného orgánu konečně zbaví.“ Takto uvažuje chlapec zmítaný pochybnostmi o životě a jeho smyslu, o svém místě v něm a o tom, kudy, kam a s kým se vydat na svou životní cestu. A provázejí ho slova. A v této části i mnoho dalších postav, které nám autor prostřednictvím chlapce představuje. Ale představuje nám hlavně jejich sny, touhy a vnitřní rozpory, které každá postava svádí ve svém srdci. Na Islandu je léto, ale ani to není žádná idylka. A jsou tu dopisy, tedy zase slova, slova, která dokáží převrátit život. V této části mi autor dopřál i pousmání nad některými chlapcovými myšlenkami, jeho podivuhodní vypravěči tentokrát někdy ironicky glosují svoje vyprávění a přesvědčil mě o tom, že tato trilogie je opravdu nadčasová a že bude mít co říci čtenářům ještě dlouhou dobu. „Nejtěžší je neumět žít.“


Smutek andělů
? - listopad 2017
Smutek andělů 2014, J. K. Stefánsson

Sedím tu, a přestože hoří v kamnech, mám pocit, že jsem obalená ledem a kolem zuří šílená sněhová bouře. A kromě toho jsem zoufalá, protože nevím, co je s Chlapcem a Jensem. I druhá část mě opravdu dostala. Přitom jsem ze začátku měla pocit, že to tentokrát bude víc o myšlenkách, i se mi to trošku špatně četlo. Ale to trvalo jen chvilku a jsem rozhodnuta, alespoň některé z těch myšlenek vypsat k autorovi do „Citátů“. Ale to, čím jsem si s hrdiny teď prošla, bylo opravdu velmi silné. Původně jsem si myslela, že s třetím dílem počkám, vložím mezi nějakou odpočinkovou četbu, to ale teď nemohu. Ještě že ten třetí díl už mám. I v této knize jsou důležitá slova, knihy, ale hlavně lidské vlastnosti, hlavně ty špatné, které ubližují, usmrcují a opět život a smrt, hory a moře, ale i láska, někdy zvláštní, nejistá, nenaplněná, láska k těm, kteří už tu nejsou, i láska probouzející se a velmi křehká. Brilantní a zvláštní způsob psaní. Přímá řeč jako ve scénáři, uvedená jménem nebo osobním zájmenem s dvojtečkou bez uvozovek, ale jen občas, asi ve chvíli, kdy je třeba to vyprávění trochu zrychlit, nevím. Pečlivě volená slova a tady myslím, že překladatelka neměla lehkou práci, takže můj obdiv patří i jí. Opět, stejně jako první část, doporučuji.


Po strništi bos
31. říjen 2017
Po strništi bos 2013, Z. Svěrák

Po příjemné večeru s touto knížkou mi zůstal úsměv na tváři a lesklé oči.


Zulejka otevírá oči
říjen 2017 (26.-31.)
Zulejka otevírá oči 2017, G. Jachina

Jsem tady první hodnotitel? No doufám, že to tak dlouho nezůstane. Tahle kniha opravdu stojí za přečtení. Většinou se mi stává, že chvíli trvá, než se do knížky začtu, ale příběh Zulejky mě chytil hned od první stránky. Třicetiletá žena, patnáct let provdaná v muslimské rodině, kde ona nemá naprosto žádnou cenu, musí jen plnit všechny příkazy a přání svého hrubiánského muže a svojí zlé tchýně. A ona to trpělivě a s pokorou dělá. Porodila 4 dcery, ale žádná se nedožila ani 1 měsíce, ale i s tím musí žít. To je vlastně jen úvod do celého příběhu. Zulejčin manžel je zastřelen a ona v rámci rozkulačení deportována do pracovního tábora na Sibiř, kde na konci půlroční šílené cesty porodí syna. Zase žije v naprosto bídných podmínkách, ale tak nějak jinak. Žije sama za sebe a pro svého syna. Příběh ukazuje hrůzy té doby, ale hlavně sílu mateřské lásky i spalující vášeň, drsnou sibiřskou přírodu a různé naprosto odlišné charaktery ve stejné situaci a prostředí. Je to psané tak nějak lehkou rukou, přitom velmi plasticky a bez zbytečného útočení na čtenářovy city. Doporučuji.


Neopouštěj mě
říjen 2017 (23.-25.)
Neopouštěj mě 2007, K. Ishiguro

Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.


O neumírání
? - říjen 2017
O neumírání 1972, W. Saroyan

„Všichni celý život mluví a mnozí mnoho let píšou, ale nikdo vlastně nic neřekne. Ale je to tak v pořádku.“ Ale autor toho v téhle útlé knížce řekl dost. O životě, o psaní knih, o Bohu, o své rodině a o sobě. Je to knížka takřka bez formy, ale nechybí jí obsah. Pana Saroyana jsem obdivovala v mládí a ani teď mě nezklamal.


Dcera sněhu
říjen 2017 (16.-18.)
Dcera sněhu 2012, E. Ivey

Magické, realistické, dojemné, sugestivní a krásné.


Bůh maličkostí
říjen 2017 (09.-13.)
Bůh maličkostí 2001, A. Roy

Zajímavá kniha, která obsahuje závažný příběh, zprostředkovává pohled na život v úplně jiné vzdálené kultuře, je v ní plno bolesti, osamělosti, ubližování a z toho plynoucích následků. Dětský, chvílemi až mile humorný pohled na svět, lyrické popisy, celkové poetický jazyk, krásné až do preciznosti vystavěné věty, prolínání časových rovin, ale to všechno se mi nějak špatně četlo. Na začátku víte, že se něco stalo, za chvíli víte, i co se stalo, ale autorka informace dává po kapkách a balí je do detailních popisů okolí až tak, že mi to přijde příliš. Když například při brutálním policejním zásahu napřed musím projít dvěma stranami toho, že „v chlupech na nohách vlhkých osou se jim zachytávaly popínavé rostliny. Ostrá tráva a květiny v ní jim zdobily hladké ponožky. Hnědé stonožky spaly v podrážkách dotknutelných holínek pobitých ocelí. Ostrá tráva je řezala hluboko do kůže na nohou.......................... Táhli se kolem pěnic sedících v korunách stromů a sušících si pod oblohou roztažená promočená křídla jako vyprané prádlo.......................“, prostě mi to připadá už moc. Musím se přiznat, že skoro od poloviny jsem se těšila, až bude konec.


Pravidla moštárny
září - říjen 2017
Pravidla moštárny 2008, J. Irving

Co ještě říci ke knize, kterou už hodnotilo tolik lidí? Je to kniha o životě plynoucím svým tempem a o lidech žijících v různých podmínkách, hledajících své místo na světě. „Svatý Larch si našel své místo ve dvacátém století a snažil se, jak sám říkával, "být užitečný". A přesně v tomto duchu doktor také poučil Homera Wellse, když se stroze smířil s jeho přáním zůstat v St. Cloud's natrvalo. "No dobrá, Homere," řekl sv. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."“ A Homer Wells toto očekávání naplňuje a věří, „že být užitečným je jediným údělem, k němuž se každý sirotek zrodil.“ Kniha je dojemná, naturalistická, místy úsměvná, uvěřitelná a dlouhá. Jednotlivé postavy jsou vykresleny tak, že jsou čtenáři velmi blízké a jejich jednání, ač někdy zvláštní, je pochopitelné. Je o pravdě a o lži, o životě a smrti, lásce v různých podobách, o nešťastných ženách, o porodech, o potratech, o sexu a o nechtěných dětech. A je nádherná. Přečteno jako audiokniha ve skvělé interpretaci p. Ladislava Mrkvičky. Doporučuji.


Henderson, král deště
září - říjen 2017
Henderson, král deště 2007, S. Bellow

Saul Bellow je mistr slova a mistr charakterů. Henderson, který nám vypráví svůj příběh o hledání smyslu svého bytí, hledání cesty ze svého zpackaného života, je tak úžasně vystavěnou postavou, že v průběhu čtení, přestože to vážně není žádný sympaťák, se mu čtenář přibližuje a začíná ho mít i rád. „Když pomyslím, v jaké jsem byl stavu, když jsem si v pětapadesáti kupoval letenku, padá na mě smutek. Fakta se na mě hrnou ze všech stran a za chvíli cítím tlak na prsou. Valí se to na mě jedno přes druhé – moji rodiče, moje manželky, moje holky, moje děti, moje farma, moje zvířata, moje zvyky, moje peníze, moje hodiny hudby, moje opilství, moje předsudky, moje brutalita, moje zuby, moje tvář, moje duše!“ Takhle začíná Hendersonovo vyprávění a skoro ke konci říká: „Vypadneme odsud. Připadá mi, že si na někoho hraju. A je mi z toho nanic. Pár lidí jsem v životě miloval, to je jediná slušná věc, kterou jsem dokázal.“ Saul Bellow nám ve svém románu, mimochodem skvěle přeloženém panem Jiřím Hanušem, ironicky až sarkasticky představuje typického amerického milionáře, který prochází svým životem jako slon v porcelánu, a přestože je velmi vzdělaný, nedokáže se srovnat s normálním životem mezi lidmi. Ukazuje ho i tak nějak lidsky, když např. na své cestě za osvícením je naprosto zničen zlomeným zubním můstkem, řeší „potřísněné spodky“ a za celou dobu svého pobytu v Africe si nestihl vyměnit ponožky. Zajímavé je, že po přečtení knihy opravdu věřím, že Hendersonova cesta nebyla zbytečná.


Autobus sebevrahů
září 2017 (26.-27.)
Autobus sebevrahů 2006, A. Paasilinna

Vážné téma a Paasilinniho lehký styl je dobrá kombinace. V tomto příběhu není nouze o absurdní a bláznivé situace, které prožívá partička depresivních lidí odhodlaných k sebevraždě. Postavy jsou vlastně jen tak načrtnuty, jejich složité osudy jen krátce zmíněny, a přitom má člověk pocit, že s nimi v tom autobuse sedí. Příjemná oddechová četba, i když na závažné téma.


Ráj a peklo
září 2017 (22.-25.)
Ráj a peklo 2012, J. K. Stefánsson

Moře, hory, sníh, lidé a slova. O tom je příběh, který jsem právě přečetla. Moře studené, neklidné, nevyzpytatelné a mocné. Hory temné, strmé a rostoucí až do nebe. Všudypřítomný sníh, který smíchaný s deštěm a mrazivým větrem trápí a ubližuje. Lidé svérázní, drsní, ale přitom citliví a mezi nimi Bárdur a chlapec, dva nerozluční přátelé, kteří jsou závislí na slovech. Slovech, která jim přinášejí sny, vědění, naději, ale která umí i zabíjet. A pak je tu život a smrt, rybáři, kteří většinou neumí plavat, utopenci a jejich duše, „početná skupina mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci a proto je moře slané.“ Je to úžasná kniha, je vyprávěna v první osobě množného čísla a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, kdo ji vypráví a hlavní hrdina vlastně v knize nemá žádné jméno, je to jen „chlapec“, nešťastný, opuštěný chlapec, plný snů a nadějí.


Kočky jsou vrženy
září 2017 (17.-21.)
Kočky jsou vrženy 2017, J. Horák

Dobře jsem se bavila, a přitom mě mrazilo. Co kdyby to náhodou takhle bylo ve skutečnosti? Už když si přečtete větu citovanou na obálce: „Vítejte v zemi, kterou ohrožují tři politici. Jeden z nich nikdy nepracoval, druhý pracoval, ale pro tajnou policii, a třetí pracuje na zkáze nás všech“, tak vás může napadnout, jak je to reálné. A pak čtete ten fantaskní, absurdní příběh a tenhle pocit se vrací. „Miloš Zeman natáhl ruku, Ovčáček mu do ní hbitě vložil dokument. Prezident ho položil před kardinála a slavnostně a naléhavě pravil: „Volbu prezidenta republiky musíme zastavit, neboť je zmanipulovaná. Informace o Kocourovi jsem nařídil předat americkému prezidentovi a v nejbližších hodinách bude zatčen. Na základě výzvy zodpovědných politiků převezmu do týdne i pravomoci předsedy vlády.......““ Děsná představa. A dalo by se citovat i dál. Je to inteligentní humor, sarkastický, ironický, je to fantasy nebo pohádka, jsou tam kočky, skvělé nápady, zřejmě reálné vzpomínky a zážitky a je to zdařilá karikaturu toho, v čem žijeme. A zřejmě na rozdíl od autorů většiny komentářů, které tu jsou, nemám s autorem nic společného, knihu jsem si normálně koupila a s chutí přečetla. A moje knížka svítí.


Cit slečny Smilly pro sníh
září 2017 (07.-15.)
Cit slečny Smilly pro sníh 2006, P. Høeg

Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.


Co by můj syn měl vědět o světě
září 2017 (08.-10.)
Co by můj syn měl vědět o světě 2017, F. Backman

Milé, vtipné, dojemné, pozitivní a pravdivé. Nejsem ani otec ani dědeček, ale dobře jsem se bavila.


Hruškadóttir
září 2017 (04.-07.)
Hruškadóttir 2008, J. Šrámková

Malá knížka o velkých věcech. O citech a pocitech dospívající ženy, o lásce a přátelství, o věcech v životě důležitých, o ztrátách a vlastně i o kráse přírody. To vše psáno krásným jazykem, v náznacích a tak nějak klidně.


Sto roků samoty
srpen - září 2017
Sto roků samoty 2005, G. J. G. Márquez

V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit. „Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem. „Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“


Portnoyův komplex
srpen 2017 (21.-25.)
Portnoyův komplex 2006, P. Roth

Zřejmě bych měla na knihu úplně jiný pohled, pokud bych něco věděla o amerických židovských rodinách a výchově chlapců v nich, pokud bych byla jakkoliv zasažena vírou, ať už židovskou či křesťanskou a možná i pokud bych byla muž. Ale možná právě díky tomu, že jsem nic nevěděla, mi knížka kromě pobavení přinesla i mnoho nových informací. Musím říci, že mi Alexe vlastně bylo líto. Ten jeho neustálý pocit viny (tak ho to vlastně maminka a víra učila), ta nespokojenost se sebou samým (že on vlastně není ten hodný chlapec) a neustálé hledání té správné partnerky (židovka - nežidovka) a pocity trapnosti až sebelítosti i jeho vulgární vyjadřování, pro mě vlastně vytvořily obraz bezradného židovského mladíka, který přestože se bouřil a snažil se všechny naučené stereotypy porušovat, byl neustále ovlivňován hlavně asi láskou ke svým rodičům. Je to mistrně napsané dílo a dokonale přeložené.


Deník kastelána
? - srpen 2017
Deník kastelána 2008, E. Boček

Protože jsem kdysi dala Poslední aristokratce 3 hvězdičky, musím této knize dát víc. První hvězdička je asi za zvolený styl a za to, že je to tak dobře a lehce napsané, že to člověk přečte ani neví jak. Druhá je za to dojetí, které přinášely smutné scény, napsané bez patosu, vlastně jen tak stroze, opravdu jako v deníku, třetí za okořenění humorem a čtvrtá za to tajemno a nadpřirozeno. A konec? Já si neumím představit, že by to nějaký mělo. ................. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.


Další dálniční atrakce
srpen 2017 (02.-15.)
Další dálniční atrakce 1997, T. Robbins

„Co je posláním umělce?“ chtěla Amanda slyšet od talentovaného nezvaného návštěvníka. „Posláním umělce,“ odvětil Navaho, „je poskytnout druhým to, co jim neposkytuje život.“ A to pro mě dělá pan Robbins. Poskytuje mi hravost, nevázanost, zvláštní pohled na věci, jevy, jednání lidí, jednoduché situace popisuje tak krásně, že se u nich čtenář zastaví, aby si ten jeho jazyk užil, a přitom, jakmile se do knihy začtete, je to prostě jízda. Jen grafické provedení českého vydání knihy mi dělalo problémy, ale za to pan Robbins nemůže.


1 2 3 4 5 6 >