Druhé město

kniha od:


Koupit

Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6718/big_druhe-mesto-9eM-6718.jpg 3.9399
Nahrávám...

Komentáře (102)

Kniha Druhé město

puczmeloun
předevčírem

Surrealistická báseň zabalená do formy novely. Spousta zajímavých nápadů, které by samy o sobě mohly být nosnými tématy povídek, ale zatlačené do pozadí tunami slovní vaty. Jednotlivé snové epizody objevující Druhé město schované za "kulisami" Prahy i jen tak se ukazující nejen v jejích ulicích, dohromady však pospojované jen náhodně, neuvěřitelně a někdy i na sílu. Krásně podivné a hravé vnitřní odkazy na děj jiných stránek i dospělé filozofování. Na druhou stranu až dětská hra s fantazií, ne/asociacemi a náhodným spojováním nespojitelného v rámci dlouhých nesmyslných odstavců (na mě trochu moc, i přesto, že jde o dílo knižního surrealismu). A krásné, i když bohužel jen černobílé, ilustrace Pavla Čecha.

Je to tak strašně zajímavé, některé z vytvořených knižních obrazů za čtení opravdu stály, jako celek je ale Druhé město strašlivě nevyrovnané a pro mě míjející se účinkem – jako příběh to zkrátka nefunguje. Spíše jde o hodně podivnou řadu prosněných nocí, sepsané povídání ze spaní nebo do slov převedené tahy štětce bláznivého malíře...

jitrnic
19. července

Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.


IvikaS
31. května

Pořád nacházím známky druhého města.

boticelli
10. května

Kniha je výletem do tajemných zákoutí měst, duší, myšlenek. Balancuje na hranici schizofrenie, sen nebo skutečnost? Něco nepostřehnutelného tady vedle nás přece musí existovat! Některé scény, například kilometrová vlna tsunami za Petřínem nebo duté sochy na Karlově mostě ( jedna je dokonce barem! ), jsou nezapomenutelné. Zajímavější dějové části bohužel střídá příval fantas(magorických) myšlenek, které sice dotváří obraz onoho Druhého města, nicméně větší smysl v nich nenajdete a prokousat se jimi je po čase docela únavné.

gad
04. května

Nářez.

asakz
27. února

Myslím, že jsem celý život hledal druhé město - pod zvětralými cihlami v babiččině zahradě, ve starých, chátrajících budovách s ornamentální výzdobou pod oprýskanou omítkou a jejich sklepích dýchajících zatuchlinou, na bezcílných toulkách opuštěnými nočními ulicemi prázdných průmyslových čtvrtí, v dutinách ztrouchnivělých pařezů porostlých huňatým mechem, v antikvariátech a malých knihkupectvích, v symbolech starých věšteckých karet, na stránkách starých knih, knih o magii a alchymii zaplněných záhadnými obrazy... Narozdíl od hlavního hrdiny jsem však nikdy neprošel onou zásadní životní prohrou, která přetrhává pouta a otevírá daleké a exotické kraje. Párkrát jsem již stál těsně na okraji, ale asi jsem nenalezl dostatek odvahy přejít přes hranici, možná mě jakýsi pud života zadržel před rozhodujícím překročením demarkační čáry. A tak jsem se vždy díval na magii druhého světa jen jakoby přes tlusté sklo, nasával její zatuchlou a zároveň svěží vůni a nepochopená touha mi sžírala srdce, zatímco mé tělo mne stahovalo zpět k domovu těžkými okovy životních pudů, společenských konvencí, morálky a zodpovědnosti ke svým bližním.

kitja
27.11.2021

Druhé město si mne našlo díky krátkýmu setkání s Martinem Kyšperským v knihkupectví. Knihu označil jako tu nejlepší iniciační věc pro vstup do světa Michala Ajvaze. Takže jsem neodolal a rozhodl se proces iniciace podstoupit.

Ten druhej svět, kterej se nachází někde pod Prahou, pod noční Prahou, a neplatěj tam vlastně žádný pravidla, trochu odkazuje k Alence v říši divů, trochu k Nekonečnému příběhu, trochu ke knihám kde někdo jde po stopách nějakýho záhadnýho tajemství. Takže je to čtení napínavý a je nepredikovatelný, kam se bude děj ubírat.

Ale tady je navíc ještě i velkej filozofickej rozměr, kterej nutí člověka přemejšlet. Zda má cenu se do něčeho vrhnout a s jakou energií. S jakým záměrem a zda myslet na zadní vrátka. A odpovídat si na otázky, jestli chci žít ve spořádaném a normálním městě, nebo se posunout někam dál.

“Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy.” píše se v mý nejoblíbenější části knihy.

A je to i věc, kterou jsem si teď potřeboval uvědomit, která si mne teď potřebovala najít a kvůli které jsem se do temných a zapadlých zákoutí Druhého města vydal.

Michal Ajvaz mi krásnou a napínavou cestou poslal důležité otázky, na které nabídl i náznak odpovědí. Nebo ukázal, jak se na ně taky dá odpovědět.

A teda nemyslím si, že je to čtení pro každého, občas se mezi řádky dá ztratit.

nefernefer
24.11.2021

„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“

Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.

1