Láska za časů cholery

Proč by někdo používal svých nadpřirozených pisatelských schopností ke stvoření takového příběhu a takového protagonisty? A proč by dával do titulu slovo láska? (Anglicky.)

Fascinující naturalistické vyprávění, aneb Gabriel García Márquez mi po delší době opět dokázal, že je skvělý vypravěč v pravém smyslu toho slova.

V jedné knize je schopen vypovědět celý životní příběh hlavních postav tak, aby čtenář měl na konci pocit, jako by je stačil dokonale poznat. Sice je nutné překonat potíže čtení bez kapitol, velkých časových skoků v příběhu tam i zpět a toho, že autor do mnoha zdánlivě nedůležitých události ukryl spousty vedlejších motivů. To vše vyvolává pocit nespojitosti, ale není čeho se bát, po přečtení se vše spojí v jeden konzistentní a smysluplný celek.

Přijde mi, že milostný trojúhelník nebyl nikdy tak nevšední téma jako v románu Láska za časů cholery. Asi jde tedy o nejlepší milostný román, jaký jsem kdy četl a mám pocit, že tím, že tento žánr vyhledávám jen opravdu náhodně, už ani lepší nepřečtu.

Láska za časů cholery mě bavila od začátku do konce a přitom se tam v podstatě opakovalo pořád to samé. Bavilo mě to spisovatelské mistrovství, ta lehkost, téma lásky v pozdním věku, to, jak se Márquez dokáže vcítit do ženy i do muže.

Román se odehrává na kolumbijském pobřeží na konci 19. a počátku 20. století. Sledujeme osudy zamilovaného Florentina Arizy, který je celkově velmi zajímavou postavou, od jeho mladých let až do stáří. Po celá desetiletí je platonicky zamilován do Ferminy Dazové (jejíž vykreslení se mi taky moc líbilo). Ta se ale vdá za doktora Juvenala Urbina. Chvíli vždycky sledujeme Florentina, chvíli Ferminu, chvíli doktora Urbina.

Řeší se manželství, milenectví, láska v každém věku, stárnutí. Ke konci mě zaujal i jakýsi environmentální rozměr plavby po řece Magdaleně a už tenkrát před těmi x lety se tady poukazuje na přehnané kácení lesů, mizení živočichů a ničení životního prostředí.

Konec parádní a přesně takový, jaký se k celému románu hodil. Co mě ke konci lehce nadzvedlo, byl jeden z poměrů Florentina Arizy, který byl takového celkem pedofilního rázu, tak ten bych nejradši vyškrtla. A celkově některé věci bylo třeba vnímat v kontextu doby. Naopak jiné byly velmi nadčasové.

Jsem ráda, že jsem si dala další klasiku a že ji odkládám ve větší míře obohacena.

"V srdci je víc kamrlíků než v bordelu."

"Chtěla zase být sebou samou, znovu získat nazpátek všechno, čeho se musela vzdát za to půl století závislosti, která ji bez pochyby učinila šťastnou, to jistě, ale na druhé straně způsobila, že jí po manželově smrti nezůstal ani zbyteček vlastní totožnosti."

"A tak se vracívala z cest s půltuctem ohromných lodních kufrů z lakovaného kovu s mosaznými zámky a kováním na rozích, které vypadaly jako fantastické rakve, jako paní a majitelka posledních světových divů, které nicméně neměly hodnotu zlata, jež za ně bylo zaplaceno, ale hodnotu onoho prchavého okamžiku, kdy je někdo z jejího zdejšího světa jednou uvidí. Právě kvůli tomuhle se totiž ty věci kupovaly: aby je ti ostatní jednou spatřili."

Viděla jsem kdysi film, teď jsem tedy do čtenářské výzvy dala i knihu, ale chvílemi jsem ji chtěla odložit. Zdlouhavé, nudné, ale vytrvala jsem.

Tuto knihu napsal spisovatel více než padesátiletý. Vnímá tíhu stárnutí, hodnotí mladickou poblouzněnost i lidskou zralost. V mnohém má pravdu, i když román je jen konstrukce. Zabývá se lidskou sexualitou v průběhu let života. Zase je tu motiv lehkých žen, jako v Lehkých courách. Ale povšimněme si také ekologických postřehů týkajících se devastace krajiny okolo jeho řeky. Toto ničení je lidem skoro lhostejné a vede ke zkáze, kterou můžeme pociťovat i zde, ve vzdálené Evropě. Tehdy je jeho magický realismus spíše magickým marasmem. Ach jo!

Kniha o lásce a stárnutí ve všemožných podobách.
Všechny ty drobné postavy a jejich příběhy mě bavily, jen Florentino Ariza mě celou dobu rozčiloval.

Kniha, která si získala širokou oblibu a spoustu obdivovatelů, ale osobně jsem měla trochu smíšené pocity. Kostra příběhu o Florentinovi a Fermíně, o jejich lásce, která přečkává dlouhá léta a všechny možné zkoušky, má krásný potenciál, ale místy se mi zdálo, že děj je příliš protahován a opakuje se.
Márquezův magický realismus, ačkoli pro mnoho čtenářů fascinující, mi tentokrát přišel spíše zbytečně dekorativní. Jsem ráda, že spisovatel do příběhu vkládá nejen romantickou vášeň, ale i hlubší vrstvy lásky ve všech jejích podobách, a to od mladistvé touhy až po zralou oddanost. Ale občas jsem měla pocit, že to vše zapadá do určitého schématu, kde kouzlo magického realismu trochu zakrývá skutečné emoce postav.
I přes to, jak je kniha literárně silná a jak silně se snaží vykreslit lásku, která odolává času, mám pocit, že některé pasáže mohly být intenzivnější a méně zahalené do magických ornamentů. Není to kniha, která by mě okouzlila v každém ohledu, ale i tak v ní najdete něco, co stojí za zamyšlení.

(SPOILER) Knihu jsem četla před 23 lety, jedním dechem a byla jsem nadšena. Pravdou je, že co se týče zápletky samotné, nebyla zrovna složitá, což ale v kontextu Marquezova díla vůbec nevadilo. Ferminu jsem si oblíbila, s Florentinem to bylo horší. Je pravda, že jeho děvkaření jako životní styl mně přišlo lehce nechutné. Tohle prostě chlap bud v sobě má, nebo má v sobě věrnost. A obhajovat se nešťastnou láskou k Fermině byla z Florentinovy strany kognitivní disonance jak vyšitá.
ALE Marquez to umí podat tak přirozeně, že si těchto drobností vlastně ani nevšimnete. Jediné, co ve Vás po přečtení zůstane je nádherné jihoamerické prostředí a příběh lásky až za hrob, která všechno překoná. Vím, že jsem knihu četla ve správný čas. Zapůsobila na mě pozitivně a dodala mi v ten moment naději, že ano, i na mě někde ten můj ideální protějšek čeká. A opravdu se za nedlouho po přečtení objevil.
Co mně i po letech utkvělo v hlavně byl vztah Florentina s jeho nejlepší přítelkyní, kdy autor lakonicky poznamenal : "XY (jméno fakt po těch letech nevím) byla láskou Florentinova života, i když spolu nikdy nespali."
Tak to bylo moc hezké vyjádření, občas si na to vzpomenu.

V knize je láska okamžitá, má láska ke knize přišla až na druhý pohled. A doteď slyším bolero. Trochu přepjaté, trochu exaltované, magický realismus ne v takové formě jako u Sto roků samoty. Ale od začátku do konce marquézovsky krásné.
O této knize se nedá psát, ta se musí číst. Nebude se líbit každému, ale vřele ji doporučuji.

Fakt jsem se snažila, ale v polovině to vzdávám. A to dělám opravdu zřídka. Asi moje chyba, ale čtením této knihy už se nebudu dál trápit. Autor dokáže uměleckým způsobem na třech stech stranách vyjádřit to, na co by jiným stačilo deset.

Tak já skutečně nevím, co to s tím Garcíou Marquezem mám za problém. Ale opět to byl boj. Před několika měsíci jsem konečně přelouskala jeh Sto roků samoty (rozečetla jsem mnohokrát, poprvé někdy v čtrnácti letech, mnohokrát nedočetla a celé jsem to zvládla přečíst až po dvaceti letech...)a chtěla jsem zkusit něco dalšího.
No a vypadá to, že toho Garcíu Marqueze asi nedokážu přečíst na první dobrou, protože toto dílo jsem odložila cca po třetině jako nedočtené. Nemohla jsem se vůbec ponořit do příběhu. Přitom jazykově to bylo tak jako pěkně poetické. Ale měla jsem pocit, že se do čtení musím nutit. A to prostě není dobře. Tak holt nedočteno no. Třeba to časem někdy zvládnu...

Nevšední příběh lásky. V žádném případě se nejedná o tuctové zpracování, právě naopak. Jedna z nejlepších knih, které jsem přečetla. Výborný překlad, paní Stárková si s poetikou Garcíi Márqueze poradila geniálně.

Florentino Ariza je bezesporu jedna z nejodpudivějších literárních postav.
Ale jinak to byl skvost. Já toho Márqueze prostě miluju.

Třetí četba, po třiceti letech, slavného románu Láska za časů cholery (1985), který je čtenářsky asi nejoblíbenějším dílem kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Vedle románů Sto roků samoty (1967) a Podzim patriarchy (1975) a novely Kronika ohlášené smrti (1981) je to autorovo nejznámější dílo. Garcíu Márqueze řadím mezi své nejoblíbenější spisovatele. Tento román jsem poprvé četl asi v 17, pak ve 20; ve stejné době jsem dvakrát četl i Sto roků samoty, takže i k tomuto milovanému románu se teď vrátím.
Co napsat o tak slavném díle? Skvěle se tu projevilo Márquezovo vypravěčské umění a bohatý a šťavnatý jazyk, díky nimž povýšil poněkud sentimentální příběh na velký čtenářský zážitek. Je to autorův nejdelší román a já jsem si ho i potřetí velmi užil, navíc po tak dlouhé době a ve zcela jiném, zralém věku, s jinými osobními zkušenostmi a zážitky a také se znalostí celého Gabova díla. A ocenit je potřeba i vynikající český překlad.
Hlavní postavy jsou tři. Florentino Ariza, jeho dávná láska Fermina Dazová a její manžel Juvenal Urbino. Když doktor Urbino zemře, osloví Florentino po 51 letech Ferminu s tím, že ji nikdy nepřestal milovat. Naplní se konečně jejich láska? A co všichni tři za ty desítky let prožili? O tom je tento nádherný román, o lásce, vášni, touze, manželství, čekání, stárnutí a stáří...

Oblíbená kniha, s krásnou atmosférou.

Tohle je proste umeni a tak je potreba knizku cist. Pribeh naprosto banalni i neobycejny zaroven, protoze je vypraven neobycejnym vypravecem. Nadhled, se kterym je knizka psana z ni dela nadcasovy kus.

Márqueze je třeba číst tak, že se jedná o umělecké dílo. Je podle mě nesmysl se nimrat v tom, že děj je nedostatečně záživný, postavy jsou nedostatečně reálné.
V jeho knihách jde o pocity, barvy, dojmy a alespoň částečný pocit souznění s jeho vnitřím světem. Plus - v neposlední řadě, pro mě možná na prvním místě - čtenář musí ocenit krásu jazyka, jakým jsou jeho knihy napsány. A že to nejsou knihy pro každého, je jasné.
Ve dvaceti by mi tento román nic moc neřekl. Teď, když pominu zmiňovanou krásu jazyka, mě oslovily myšlenky a určité životní zkušenosti. Třeba to, že není pravda, že když se zamilujete ve dvaceti a jde o neopětovanou lásku, tak o tom už za dvacet let ani nevíte (jak nesmyslné je ono klasické rčení: "než se vdáš/oženíš..."). Nebo to, že si dokážete někoho zidealizovat tak, že při střetu s realitou jenom kroutíte hlavou - anebo taky ne a nečekanou realitu berete jen jako dílek do skládačky... život je pestrý, vztahy jsou pestré a lidé taktéž.
Za mě byl Márquez spisovatel - génius a jeho knihy si budu vždycky pamatovat.

Tak tato kniha mě vůbec neoslovila. Florentino mi byl absolutně nesympatický už od samého začátku. Když jsem se dočetla k místu, kdy měl cca v 70 letech poměr s čtrnáctiletou holkou, kterou měl v opatrovnictví, začal mi připadat přímo nechutný. Ani děj mě nijak nenadchnul. Dočetla jsem jen kvůli čtenářské výzvě a značně jsem u toho trpěla. Pořád se snažím pochopit (bez ironie), kde se vzalo tak vysoké hodnocení a jak je možné, že to byla povinná literatura.

Na příběh o lásce měla ta knížka značné napětí, i když ke konci jako by trochu ztrácela grády. Co bych ale chtěl vyzdvihnout nejvýše, jak to jde, je přednes Borise Rösnera, v jehož podání jsem konzumoval toto dílo jako audioknihu. To byl absolutní koncert.