Hřbitovní hlína

Kultovní klasika irské literatury Hřbitovní hlína vyšla poprvé v roce 1949 a od té doby se dočkala filmového i divadelního zpracování, nicméně přeložena byla jen do mála jazyků. Důvodem není jen to, že překladatelů z irštiny bývá všude krom britských ostrovů pomálu, ale i obrovská náročnost textů, který jiskří slovními hříčkami, využívá úzce vymezeného connemarského dialektu atd. Teprve loni vyšel poprvé v anglickém překladu, zato hned letos v dalším. Zkrátka je to kniha jak zábavná a náročná, tak i fascinující. Všechno začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdinka Caitríona zemře a pohřbí ji do hřbitovní hlíny. Ale je to librový, nebo pěťákový pozemek? Dali jí ten správný rubáš? A křížek? Nešetřili na ní? Nesnažili se ji ošidit, tak jako, Pánbůh je zatrať, když byla ještě naživu? No, každopádně to se všemi svými "spolubydlícími" (a že jich je) bude moct důkladně probrat. Mají na to celou věčnost....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/33_/339158/hrbitovni-hlina-f5O-339158.jpg 3.629
Originální název:

Cré na Cille (1949)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Přidat komentář
ira007
14. září

Tak tohle není kniha pro každého, ale jestli mate rádi černý humor, já jsem se pobavila :-D

petra5588
25. července

Tohle rozhodně není pro každého a informace na obálce, že jde o nejvtipnější dílo irského modernismu je mírně řečeno zavádějící. Původně jsem byla přesvědčená, že autor hlášky knihu rozhodně nečetl, po konzultaci s "domorodcem" jsem ale zjistila, že je to nejspíš míněno vážně - inu, Irům asi málokdy bylo do smíchu... Mně samotné přišla kniha mnohem zajímavější z psychologického hlediska - to, jak si postavy uchovaly všechny svoje převážně záporné povahové vlastnosti a jsou doslova až za hrob schopny lpět na nejrůznějších menších či větších křivdách, kterých se na nich sousedi dopustili. Ve zkratce, moc jsem se nad tím nenasmála, ale donutilo mně to přemýšlet a takové knihy mám ráda. Hvězdu navíc dávám za překlad a rozhodně doporučuji doslov, ve kterém najdete výslovnost a přehled nejdůležitějších pojmů a událostí, které se k příběhu pojí.

chanahd
09. červnaodpad!

Nezábavná kniha s protivnou babou.

qydko
04. června

Dalo mi trochu práce se zorientovat v postavách, ale pak už to bylo příjemné čtení.

betys6914
29. dubna

Teda, tohle si tu magnesii literu za překlad rozhodně zaslouží. Sice laikovi dojde jaká s tím musela být práce až díky doslovu překladatele (pokud si ho přečte), ale i tak všechna čest.

Prvoplánově vtipné to rozhodně není, nenarazíte na zábavné scénky ani směšné figurky, spíš se zasmějte lidským vlastnostem (převážně těm špatným) a faktu, že ani v záhrobí nemáte klid od otravných sousedů, nevyvedených příbuzných a politiky.

Závěrečné poznámky k textu ocení hlavně ti, kteří chtějí porozumět všem reáliím, postavám a odkazům v knize.

Makropulos
22. dubna

Opravdu nezvyklé, vedené celé v přímé řeči umrlců na hřbitově a tímto zvláštním způsobem objevuje čtenář radosti i strasti života na irském venkově, propletenost vztahů, kastování, závist, osobní posedlosti, lásku i válku. Uzavřenost a bezvýchodnost komunity mrtvých, čekání na novinky ze světa „tam nahoře“, snaha najít alespoň chvilku klidu a únik před pokřikem ostatních, to lze aplikovat i na jiná místa, než je hřbitov. Zvláštní je i stavba celého díla. Je složeno z interludií (meziher) a zaujalo mě v závěrečných poznámkách, že „uspořádání nejvíce připomíná hudební kompozici: interludia uvádí fanfára polnice, poté v různém pořadí následují sólové árie (monology hlavní postavy), duety (dialogy) i poněkud kakofonické sborové pasáže.“ Myslím, že to je opravdu tak. Jednotlivé linie se neustále prolínají a promluvy postav různě gradují podle okamžitých pocitů. K tomu využívá autor jazyka, vulgárních výrazů i odkazů do historie a literatury. Není to čtení na chvilku a možná by bylo dobré to přečíst ještě jednou, ale určitě to není ztracený čas. Protože Hřbitovní hlína je zdrojem informací, zábavou a je to prostě „hlína“. Obdivuji překladatele a doporučuji.

purie
10. dubna

Originální vtipná kniha, která kromě jiného nás "cizince" velmi komplexně a až podprahově seznamuje nejen s historickými fakty o Irsku. Dokonalý, svižný, krásný překlad. Mám chuť se s odstupem ke knížce znovu vrátit.

Ali_xy
04. dubna

Těšila jsem se na tuto knihu, ale bohužel byla jsem nucena ji odložit a nechce se mi k ní ani vracet. Překlad je krásný, jazyk rozmanitý, tolik synonym! Skvělý nápad, ale často jsem se ztrácela ve jménech, postavách...a bohužel mi to ani nepřišlo tak vtipné. Za celý život jsem nedočetla cca 6 knih, tato bohužel se stává číslem 7.

Insilvis
26. února

Mairtín Ó Cadhain je patrně jeden z nejvýznamnějších irských spisovatelů – což je, vzhledem k tomu, kolik irských autorů dostalo kupříkladu Nobelovu cenu za lit., poměrně slušný status. Narozen v malé connemarské vesničce Cois Fharraige, irský nacionalista, dokonce člen Irské republikánské armády, s níž se účastnil loupežného přepadení skladu zbraní (před 2 sv. válkou), také nadaný polyglot a spisovatel, který vyučoval irštinu na dublinské Trinity College. Stěžejní a ve své době věhlasný román HŘBITOVNÍ HLÍNA je z velké části napsán v irském oblastním dialektu, díky čemuž byl již ve své době obtížně čitelný dokonce i pro vzdělanější vrstvy a díky čemuž vznikl anglický překlad teprve v roce 2015 (jako první překlad snad vyšel norský, díky odborníku na irský jazyk Janu Eriku Rekdalovi). Jak popisuje také například Pascale Casanova ve SVĚTOVÉ REPUBLICE LITERATURY, irští autoři se dělili na dvě pomyslné části: na nacionalisticky orientované spisovatele, kteří inklinovali spíše ke konzervativnějšímu, klasičtějšímu pojetí realistické formy a idyličtějšímu zobrazení irské společnosti a kultury a na světoběžníky, autory, kteří mysleli globálněji, experimentovali s jazykem a díky oblastní uzavřenosti irštiny často psali anglicky, díky čemuž byli první skupinou bráni někdy za zrádce – to jsou všechna ta slavná jména: Joyce, Beckett, Synge, Flann O´Brien aj. (jak Casanova tematizuje, nejde o irské specifikum, ale naopak o jakýsi opakující se strukturální vzorec u kultur, jež se snaží prosadit vůči nějakému dominantnějšímu celku). Historických příkladů lze najít mnoho – např. jeden z historie národního divadla Abbey Theatre, kdy např. v roce 1904 jeho zakladatelé Lady Gregory a W. B. Yeats bránili před rozezleným davem konzervativněji smýšlejících diváků neuctivou hru HRDINA ZÁPADU J. M. Synge (lady Gregory, na rozdíl od Yeatse, ovšem sama hru nepovažovala za příliš hodnotnou). Či pozdější naprosté odmítnutí her Seána O'Caseyho v tomtéž divadle. Nebo – jak uvádí v doslovu k HŘBITOVNÍ HLÍNĚ překladatel Radvan Markus – příklad poněkud prudérního národního nakladatelství An Gúm (The Scheme), z jehož nabídky si prostřednictvím postavy spisovatele Cadhain v románu utahuje, že zde vychází jen takové knihy, které by se jejich autoři nestyděli dát přečíst svým matkám. V tomto směru je stejně vtipná narážka na Cadhaina coby „joyceovského úchyláka“, jak byl vnímán zřejmě jednak některými redaktory An Gúm a jednak prý jedním náhodně vyslechnutým cestujícím… Ovšem srovnání s Joycem (s ODYSSEEM) je v případě HŘBITOVNÍ HLÍNY poněkud zavádějící – ona „joyceovská úchylnost“ se totiž týká zejména jazykové jadrnosti a sprostoty lidové mluvy, jíž oba autoři ve svém díle bohatě zachytili. Stejně tak lze najít spřízněnost v oblibě k jazykovým hříčkám, dvojsmyslům a s tím spojené jazykové hutnosti, s jakou oba autoři vkládali více či méně skryté narážky do svých vět. Tedy jistá tendence ke grotesknosti a manýristické bujarosti. Ovšem Joyceův jazyk má odlišný rozměr – u Joyce je jazyk světotvorný – slovo nejen popisuje či proniká do skrytých rozměrů smyslu, ale v rámci románového světa doslova tvoří (což je v ODYSSEOVI nejzřetelnější v pasáži, kdy je Bloom v bordelu a před ním se odehrává řada metamorfóz – což je samozřejmě perzifláž na Ovidia atd.), přičemž autor se ke svému dílu staví jako jeho opravdový demiurg. Cadhain jazyk tímto zp. nepoužívá – u něj naopak vše slouží k satirickému vyjádření společenských vztahů a lidské malosti. Celá kniha se, vyjma archaizujícím poetickým jazykem napsaných úvodů jednotlivých interludií, skládá pouze z jednotlivých replik množství umrlců (kniha se de facto skládá jen z interludií, jakoby její hlavní části, v nichž se snad odehrávají závažnější záležitosti, byly prostě čtenáři nedostupné – což je samo o sobě pěkný vtip). Takto by vlastně mohla představovat svého druhu divadelní text (a také byla takto využita a v rozhlase zdramatizována). Spíše než k Joyceovi či modernistům je tedy nabíledni knihu dát do souvislosti s dlouhou tradicí žertovného polyfonního žánru, jehož původ Bachtin klade k menippské satiře (3 st. Př. Kr.) a jehož jeden z vrcholů se odbyl v díle Françoise Rabelaise (Radvan Markus v doslovu v této souvislosti také uvádí Bachtina, což je celkem nasnadě, ovšem o menippské satiře se nezmiňuje). V centru HŘBITOVNÍ HLÍNY je žabomyší spor čerstvě zemřelé protivné a zlomyslné báby Caitríony Páidínové, která sice škaredě pomlouvá úplně všechny, ovšem nejvíce nesnáší svou bohatší sestru Neíl. Text se odbývá v nekonečných variacích na stížnosti, zdravotní neduhy, politiku, nacionalismus a především neustále zmiňované třísky, či spíše trámy v očích ostatních. Je třeba vyzdvihnout, že jsou jednotlivé hlasy napsané tak, že v jejich polyfonii se čtenář zorientuje díky specifikům každého z nich – tématům, použité slovní zásobě, charakteristickým výrazům. Cadhain nešetří nikoho, každá pomluva má zřejmě alespoň zrno pravdy, přitom ovšem má pomlouvající v dané věci obvykle sám tunu másla na hlavě. Prakticky nekonečné variace na dané téma dávají Sartrově citátu, že „peklo jsou ti druzí“, nový rozměr (ačli je jasné, že v daném kontextu jde zřejmě o očistec, pokud naopak neplatí, že má kniha pohanský rozměr a kromě tohoto věčného utrpení v banálních klevetách už prostě není nic). Román tak nemá dějový oblouk, v jednu chvíli prostě skončí (Cadhain jej také vydával časopisecky a zřejmě by mohl takto pokračovat ad libitum). Vrchol tematizované nanicovatosti pak nejspíše představuje diskuze nebožtíků v posledním interludiu nad tím, zda existují duchové, přičemž stěžejní argumenty, jako obvykle, zůstávají na stejné úrovni, jako byly před smrtí: někdo ducha někde viděl a jiný tvrdí, že byl jen nadrátovanej atp. Otázka je, zda je relevantní knihu prezentovat jako humoristický román – můj názor je, že nikoli. Nelze vyloučit, že bude někomu připadat velmi vtipná, pravděpodobnější ovšem je, že tuhle stránku zastíní jiné kontexty – ať již díky kulturní odlišnosti či z jiných důvodů.

adnov
16.12.2017

Tak nevím, asi jsem to nepobrala, ale žádný humor jsem v této knize nenašla. Hlavní postava je nepřejici závistiva zlá ženská, řeší se drby a nejdůležitější je majetek. Možná to má nějaké poselství nebo hlubší smysl a mě to uniká neb pod spoustou povrchnosti je těžké něco hledat. Možná jsem jen jednodušší čtenář beze smyslu pro humor.
Co na této knize obdivuji je překlad doplněny poznámkami a doslovem. Je vidět že si dal překladatel hodně práce.

Danka22
17.11.2017

Knižka se mi moc líbila. Ze začátku to šlo sice ztuha, ale postupně jsem se začetla (zkrátka do té "hlíny" jsem se dostala). Přeložit irskou knížku a ještě s tamějším dialektem, chtělo nejen obrovské znalosti jazyka, ale také odvahu, takže pan Markus si zaslouží můj obdiv. Určitě bych knížku doporučila a to nejen lidem, co mají rádi Švejka.