Lidské srdce

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V posledním díle románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského autora Jóna Kalmana Stefánssona, jejíž první dva díly tvoří tituly Ráj a peklo a Smutek andělů, se i nadále setkáváme s postavami rybářské obce přelomu století nacházející se ve fjordu poblíž severního polárního kruhu. Její obyvatelé, ať je to introspektivní „chlapec“ uchylující se do vnitřního světa, do společenství autorů, jako je Whitman, Shakespeare nebo Milton, či jím obdivovaná Ragnheid, dcera faktora Fridrika, ve slunečních paprscích se projíždějící na koni, se každý po svém rvou se životem za věčného střídání běsnících živlů, nelítostné zimy, bouřek a vánic. Drsné okolní prostředí vytváří nepřekročitelné překážky, omezuje lidskou mysl, zužuje obzory a zplošťuje dimenze. Náročné životní podmínky ženou lidi ke konzumaci alkoholu a nebezpečně zintenzivňují jejich city. Bije ti ještě stále srdce? A jak ti bije? Mé srdce bije, protože nic jiného neumí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336620/big_lidske-srdce-p5O-336620.jpg 4.827
Série:

Ráj a peklo 3.


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Dybbuk
Originální název:

Hjarta mannsins, 2011


více info...
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Lidské srdce

rabor
09. dubna

Jsem rád, že existuje databázeknih a často mi pomáhá s výběrem vhodného čtiva. Bohužel někdo je tak zoufale zatvrzele ...uf, že se radši plně svěří při výběru knihy svému instinktu. Nejspíš tedy u mě při výběru knihy rozhodovala stejná část mozku jaká měla u mého prapředka za dob lovcú a sběračú na starost odlišení borúvek od zaječích bobkú a ještě se za ty poslední dvě gramotné generace nestihla správně přeorientovat, jinak si nedokážu vysvětlit proč jsem začal číst trilogii od posledního dílu. Kdybych taky trošku tušil o čem kniha je, nechám si jí do parných letních dnú. Je to Island, studené holé skály, omrzliny, sobi, tučňáci[zdroj?] , ledovce před kterýma se na neschováte ani na souši, zima, že i v ledničce musíte topit, prostě brrrrrrr, a i když tady u nás jsou zrovna čtyřicetistupňové vedra, hned je mi pak při čtení pocitově chladněji. V knize se v podstatě až tak nic neděje, děj se nevyvíjí, jde jen o takovou sondu do života v jedné zapadlé rybářské vesničce. Čekal jsem to poněkud komornější, dost překvapilo kolik v takové zapadlé vesničce múže žít lidí, já bych nečekal, že by jich tolik mohlo být na celém Islandu dohromady. A jelikož je to takové to místo, kde je šedivé moře, šedivá obloha, šedivá zem a kde přestává sněžit jen proto aby mohlo začít pršet, tak do toho autor dost zhusta sype všemožný moudra o smyslu života a tak. Život je jako nasolená treska, mno možná to bylo trochu jinak. Taky vám přijde, že všechny ty Islandský jména znějí jako když nějaké nevinné zvířátko spadne do drtičky kamení?

Acamar
25. února

Jsem čtenář, který většinou docela rád obrací na poslední stránku. Protože přichází okamžik výběru nové knihy, prostor očekávání a těšení. Protože můj seznam "chystám se číst" je jako Hydra, mezi otevřením a zaklapnutím jedné knihy se rozroste o několik dalších titulů...Ale s touto trilogií se mi loučit nechtělo, její svět a postavy mi byly tolik milé, že bych je chtěla sledovat i na jejich dalších cestách, třebaže občas těžkých k neunesení.
Poetická trilogie o křehkosti života a neustálé blízkosti smrti. V závěrečném díle se Chlapec nakonec vymotává ze své ještě dětsky bezbranné kukly zmatených a nejednoznačných pocitů a tápání, zda, proč, kam a s kým. O pozornost se tentokrát mnohem více dělí s ostatními "nezařaditelnými" v malé komunitě, s jejich příběhy, které si s těmi jeho v ničem nezadají. Dojímavost zraněného mláděte se mění na soucit s bolestí z nenaplněných lidských snů, ze zvratů osudů a dopadu leckdy přízemní, leckdy drtivé reality. Dělící čárou od smrti je odvaha žít, šeptají bdící duše utonulých.


Maanna
10.08.2020

Tak jsem se dostala na konec krásného i smutného putování. Mnoho nakousnutých příběhů se posunulo - někde ke šťastným někde k tragickým koncům, ale nejčastěji tu zůstává otevřený boj za právo na vlastní život a blízkost druhých. Mnohé příběhy mě opravdu hodně zasáhly a opět jsem se nemohla nabažit autorova jazyka (ve výborném překladu). Tohle je jedna z knih, ke které se budu muset vracet...

soukroma
08.05.2020

Nic pro mne - snažila jsem se, Island mám ráda, se severskou náturou ani jmény nemám problém, ale tenhle nikam neplynoucí děj a styl slévajících se popisů, myšlenek a přímé řeči do jediného nerozlišeného toku prostě nemohu.

shelma
20.11.2019

Nádherné završení úžasné trilogie. Dojemný příběh chlapce a jeho přátel na Islandském venkově. Byl jsem zvědavý, jak to vlastně dopadne, ale ten závěr mě opravdu dostal...

esma
22.09.2019

Island ... na mapě tak krásná sněhová vločka ... před nástupem nových technických a elektronických zázraků nenabízel svým obyvatelům lehký život... tady na Islandu přísně vzato jaro nebývá nikdy, tohle potěšení neznáme, míváme zimu, a po ní přijde váhavé léto, a mezi tím nic není ... skutečně ledová země. Přes ten evokující chlad je příběh chlapce hřejivý a uměleckým ztvárněním hluboce zaujme. Každou situaci, průběžnou konfrontaci těch nejdůležitějších lidských atributů smrt vs život, život promarněný vs naplněný, ale i popis dlouhého náročného putování (druhý díl) proměňuje autor v myšlenkové asociace, poselství i závěry, které nám sice nejsou vzdálené, ale takhle čistě a krásně zformulovat to dokáže jenom ten, kdo umí. A Jon Stefánsson umí.

novecento
02.03.2019

Stefánssonova trilogie je složena z více jak sto krátkých životních epizod, kterými čtenáře jeho ,,chlapec,, provází. Nad těmito příběhy se vznáší spisovatelova základní otázka: proč to vlastně všechno, jaký je smysl naších životů a zejména smrti, proč zrovna tady v nehostinné krajině severního moře?
Autor: Lidský svět je ke slabším nespravedlivý, je zkažený, krutý a hrabivý. Co se stalo s mými sny, nemůžu se pro ně vrátit? Civilizace nás vede podivným směrem. V životě jde o to, najít někoho, s kým se dá žít a pak to setkání přežít. Žádný příběh se ale nepřevypráví úplně. Nadechli jsme se v devatenáctém století a vydechli jsme ve století jednadvacátém. Čas je klam, jedna použitelná měrná jednotka je život. Nejvíce ze všeho nás ale bolí, že už nejsme na světě. Jsme přítomni už jen v těchto slovech, víc se životu přiblížit nemůžeme. Ti, kdo měli žít, odpočívají na mořském dnu...Třeba ale teď někdo ten hrací strojek rychle točí a my uslyšíme tiché tóny věčnosti. Amen. Tak vezměte tuhle další Stefánssonovu knihu a pěkně ji vložte do řady, mezi své knihy Remarqua, Hemingwaye, Potoka, Bradburyho, Čapka..Občas ji vezměte do rukou a kdekoliv jí otevřete, kousek si znovu přečtěte. Některé lidi, které bychom měli znát, nikdy v životě nepotkáme. Doporučuji.

harena
30.01.2019

Jedna z nejkrásnějších trilogií, jaké jsem četla. Pan Stefánson má neuvěřitelný talent nejen k popisu atmosféry, ale hlavně k vyjádření myšlenek a pocitů. Je tu všechno: bouře, hory, láska, smrt, vánice, moře, smutek, modrá obloha. Kniha se nedá rychle číst, kniha se musí vychutnat.

"Měl bys vědět, že slova mají na lidi vliv, hlavně když stojí černý na bílým. Vlastně do tebe nějakým způsobem vstoupí a nenechají tě v klidu. Není to snadný a člověk přitom musí žít svůj život a dělat jakoby nic."

"Tresky, které celou zimu plavaly v hlubinách oceánů, daleko od lidského světa, a které byly tak šťastné, jak jen jim to chladná krev dovolila, nyní leží na otevřeném prostranství kolem Městysu rozpláclé, zbavené páteře i vnitřností a nasolené. Solené ryby, kam se podíváš. Mají tvar andělských křídel a písčiny jsou jimi poseté. Seshora vypadají jako pohřebiště andělů".

"Neklid, který budí sluneční jas a pracovní shon, ho vyžene ven, kde ho čeká pachtění, rozčilování, dřina, solené ryby, a nekonečné nebe. Sotva kdo má čas prohodit pár slov a ti, kdo si alespoň na chvilku protáhnou záda a promačkají bolavý kříž, nestojí o to marnit čas hovorem s panem řídícím, který nemá co na práci, pokud by si ovšem nechtěl popovídat o solených treskách, o tom našem zhovadilém požehnání."

"Je fakt, že srdce člověka má dvě komory, a proto je možné zároveň milovat dva lidi. Anatomie to umožňuje a někteří by řekli, že to přímo vyžaduje, zato svědomí a vědomí nám říká něco docela jiného, a všední život tak může být nesnesitelně těžký."

" V jedné staré arabské knize o lékařství se píše, že srdce člověka se dělí na dvě komory - jedna se nazývá štěstí, druhá zoufalství. Čemu máme věřit?"

1