Dcera sněhu

Krásný a silný příběh z aljašské divočiny.Děkuji

Krásne melancholický až nostalgický príbeh o vyrovnávaní sa so stratou, o nachádzaní a strácaní, o akceptácii a zmierení, odohrávajúci sa niekde na neurčitom mieste a v neurčitom čase v aljašskej divočine, ktorá čitateľa doslova pohltí svojou nespútanosťou. Spočiatku komorne pôsobiaca dráma o dvoch postavách sa postupne mení v akúsi rodinnú miniságu, ktorá zároveň graduje dynamiku deja, pričom po celý čas si udržiava istý mytologický a snový rozmer, ktorý čitateľovi poskytuje priestor aj pre vlastnú interpretáciu príbehu, a to je to, čo ma na tom bavilo najviac.

Taková pohádka pro dospělé. Začátek nic moc, ale pak mě příběh začal bavit, krásně se četl a rozhodně doporučuji se do knihy pustit. Za mě patří k těm lepším, co jsem letos četla.

Tu pohádku dobře znám a tak jsem byla zvědavá, jak se z ní autorka vymotá. (Snad ne skákáním přes oheň?) První část knížky bezvadná, druhá část sporná, třetí už jsem nedočetla. Asi jsem víc realista než romantik.

Aljašský zasněžený (ne)magický realismus v podobě (ne)pohádky pro melancholiky bez rozdílu věku.

Četlo se to samo. Ani to nepřišlo lecjak nadpřirozené jako vzpírající se pochopení, jak před sta lety mohli v takové krajině přežívat! Zřejmě to fungovalo, ne jako dnešní překonzumovaná civilizace.
Jde-li o příběh, vše probíhá až příliš idylicky: všichni laskaví, obětaví, žádné špatné vlastnosti. Ne že bych po tom toužil, ale kdyby se námětu chopil hlubinný psycholog Stephen King, už by to nebyla mělce člověčí prvnička Ivey. 34/25

Za mě se ze začátku děj táhnul, tolika mě to nebavilo, pak se to rozjelo i když akčních zvratů tam bylo pomálu. Příběh byl hezký i smutný zároveň, o přírodě, o Aljašce, spousty sněhu a vztazích. Něčím trošku pohádka. U jedné z postav a jejích přímých řečí mi chyběli uvozovky. Smutnější a trošičku záhadný konec.

Křehkost, to je slovo, které mě po dočtení napadá, tato kniha je o křehkosti, a kolem toho se točí vztahy, tajemství a smutky minulosti, naděje, realita, přátelství. I ta drsná Aljaška je nakonec křehká, sebesilnější vrstva ledu nakonec odtaje a poslední vrstvička křupne... I když jsou tu hodnocení vcelku kladná, mnoho komentářů si stěžuje, že je těžké knihu zařadit, uvěřit, někdo je rád, že je pohádková, někomu to vadí. Mě osobně právě tím uchvátila, po prvních chvilkách, kdy se člověk snaží škatulkovat, jsem si prostě řekla, nesnaž se, a přijala jsem příběh, jak běží a vůbec jsem se nenechala odvádět od textu. A byla jsem stále s nimi, s Mabel, Esther, Fainou, vločkou, vodou, čím jsem chtěla, bez soudu, bez snahy pochopit, jen jsem přijímala. Je to dojemná kniha, ale nemyslím si, že by byla smutná, možná trochu snová, poklidná, byť se v příběhu setkáme i s dramatickými scénami. Budu se k ní ráda vracet.

Čteno už před časem, ale tahle kniha ve mně určitě nechala velký dojem. Celou dobu čtení jsem si nebyla vůbec jistá, kam děj směřuje a často se mi kniha vybaví. Měla moc zvláštní ale hezkou náladu, dobře se četla a zakončení pro mě bylo hodně nečekané. Určitě se k ní někdy vrátím.
Nicméně nedoporučuji číst nikomu, kdo prošel ztrátou dítěte.

Autorce se její první kniha mimořádně povedla.Byla jsem příjemně překvapena milým příběhem z Aljašky o tom,jak může vypadat štěstí v podobě přátelství,které už hlavní hrdinové ani nečekají.Kniha se čte velmi dobře a snad bude autorka mít opět odvahu něco tak pěkného napsat.

Jedna z nejkrásnějších knih co jsem četla.

Krásný něžný příběh z drsného prostředí Aljašky. Faina - holčička stvořená ze sněhu nebo je to dívka z masa a kostí? Celý příběh prolíná pohádka o Sněguročce a díky tomu se pohybuje na hranici reálna a fantazie. Moc krásný, až se mi nechtělo dočítat do konce a loučit se...

Co je pro jednoho symbolem utrpení, hladu, samoty a beznaděje, může pro jiného znamenat život plný krásy, svobody a andělského štěstí. Mohou se tyto dva světy potkat, prolnout a spolu se radovat? Co začíná jako aljašská noční můra ponenáhlu nabývá lehce mystických kontur... Život na Aljašce, kam se civilizace probíjí ztěžka a pomalu, nemůže být snadný. Ale stejně jako slunce může hřát i spalovat, tak může sníh mrazit a současně vytvářet kouzlené, ojedinělé kulisy a probouzet v lidských duších radost. Postava sněhulky zpodobněné v pohádkách ve známé pohádkové bytosti Sněhurky, tady ukryté v dívence Faině, člověka vtahuje do svého příběhu, který je omamný, stejně jako děsivý. Divoká příroda Aljašky - tuším - umí být děsivá. Pravdou je, že autorka jako by se neuměla rozhodnout, jak moc magický nebo ne/realistický svět chce ztvárnit a čtenáři tak znesnadňuje jeho uchopení a pochopení. A přece mě popisy zimních scén divoké Aljašky okouzlily, stejně jako příběhy nelehkých životů jeho obyvatel. Opět další místo, které bych moc chtěla navštívit.

… depresia, mágia, nádej…

Z prvých strán šla taká extrémne silná depresia… autorka ju opísala priam hmatateľne. Pochmúrne prostredie Aljašky, treskúca zima, hlavné postavy, ktoré sa vzájomne odsudzujú, každý si nesie svoje výčitky a vinu…

Netrvalo dlho a Jack s Mabel sa chytili záblesku nádeje. Najprv k dievčatku zo snehu, potom skutočnému(?), a v neposlednom rade im nádej dodávali aj novozískaní priatelia, rodina žijúca na opačnom konci osady vybudovanej na úpätí aljašských hôr.

Priznávam, príbeh je magický, citlivo písaný, zároveň drsný, podmienkami neľahkého života, dá sa povedať, na pokraji divočiny. Príchodom tajomného dievčatka mi ale stále ČOSI v príbehu nesedelo.

Prepojenie ruskej ľudovej rozprávky a Dcéry zimy bolo krásne. Na jednu stranu sa to prepojenie dalo logicky vysvetliť, na druhú tam boli rozpory- detaily, ale predsa. Počas celého čítania mi vŕtalo v hlave- je alebo nie je skutočná? Dokonca aj teraz, mesiac po dočítaní, si stále nie som istá XD. Patrím ku skupine čitateľov, ktorí nemajú radi, ak si musia domýšľat, či vytvárať vlastné závery. Mám radšej priamosť autora, tzv. povedať všetko “polopate.

Miatla ma tiež priama reč. Niekedy bola písaná kurzívou, inokedy úvodzovkami. Ak sa teda takto píše magický realizmus, asi nebudem veľký fanúšik :/ nečudo, že aj zo záveru som zostala zmätená ako srnka pred reflektormi auta.

Aj keď mňa príbeh nenadchol ako som očakávala, napriek tomu ho vám odporučím, najmä ak máte radi knihy, ktoré pohladia dušu, dodajú nádej, že občas sa aj zázrak môže udiať, stačí veľmi chcieť, túžiť, priať si…

Toto byl pro mě omyl.

Krásná kniha ukazující mou oblíbenou Aljašku z úplně jiného pohledu než většina jiných příběhů, které znám. Kdo chce, může se na příběh dívat z lehce fantazijního pohledu, já to asi vzala spíš realisticky.
Každopádně vyprávění odehrávající se na přelomu 19. a 20. století o životě stárnoucích manželů, kteří se rozhodli vyřešit krizi ve vztahu způsobenou marnou touhou po dítěti přestěhováním na Aljašku a budováním hospodářství v odlehlé divočině, stojí za přečtení. Pro mě bylo zajímavé sledovat vývoj Mabel, kdy z nešťastné, ustrašené ženy postupně jakoby odkrýváme spoustu jejích skrytých vrstev a silných stránek, možná její původní já z doby, kdy se do sebe s Jackem zamilovali. Bavila mě i postava Esther. A ano, když nad tím teď přemýšlím, ta ženská linka je v knize dost silná, což ji od ostatních knih spojených s Aljaškou, které znám, také dost odlišuje ;-)

Knížka mě hodně učarovala. Dlouho jsem nečetla takový příběh, který je naplněn tajemstvím, fantazií a představivostí, které můžeme sami dát hranice.
Četlo se mi moc hezky, milé počtení, ke kterému se člověk vždy rád vrací.

Když jeden sáhne po … po třeba odeonovkách … po téhle knížce, tak doufám že se jako já nezklame. Dostal jsem od přátel k narozeninám, s tím že je to jejich srdcovka. Pro mne nebude, ale knížka je to pěkná. Život na krutém severu, život splněných přání, tak trochu vysněný život za kterej se musí bojovat. A oukej, je to trochu předvídatelný, ale je to milé čtení a člověk projednou čte jenom příběh dvou lidí a nikdo jinej mu tam nevadí, nevaří zlo, nikdo nikomu neubližuje … prostě klidný čtení ze zamrzlého prostředí

Nesmírně příjemná záležitost.
Na jednu stranu může působit jako oddechovka.Klame tělem:)
Na druhou,až dosti drsná storka ze studeného divokého severu.
Stačí si představit a vžít se do postav,nálada aljašská trudomyslná (to je tak,když nemáte sebou míč) zásoby docházejí,dřevo mokrý,co ted s námi bude ?

Pomalu plynoucí a přesto dobře čtecí,neuspávající :) melancholicky svěží,všeobecně velmi příjemná.
O láskách a touhách.O vzpomínkách i pocitech o to laskavějších,tak jako tenkrát,když byl ve vzduchu cítit brzký příchod první sněhové nadílky.
Ten příběh jen tak z mysli nevyvane,podobně jako vítr neschová stopy po tajemném přízraku holčičky.
Když jsou někde lidé osamoceni,lehce mohou propadnout různým představám,snům,zjevením,klamům,viděním,legendách dávných věků.
Zpočátku kapánek možná mysteriozní až magicky realistické.Vše je vysvětleno dosti uvěřitelně a jemně šmrncnuto tehdejšími představami lidí žijících daleko od měst v souladu z přírodou a osamoceni divočině.
Samota vs. útěk z civilizace,nechává vzpomenout třeba na filmového Jeremiah Johnsona.
Někdy tísnivý a vlivem prostředí i docela vkusně mrazivý sněhobílý příběh.
Hlavně o lásce k člověku,zamilovanosti,ztrátě i pohlcení přírodou s pokorou i posvátnou úctou k živému přírodnímu cyklu.
Ne příliš až tak dramaticky vyhrocené,ale o to více podmanivé vyprávění.Bez přehnaných výstřelů,hrůz a podobně jiných berliček.

Myšlenkově i dějově hluboké rozjímání.V takové vánici,to vás teprve napadají prapodivné věci.
Není na škodu někdy zklidnit,nechat se unášet větrem a nebo jen si tak plout na vlnách stránek,třebas právě s dcerou sněhu.
Ztracená holčička s její průvodkyní liškou stojí za přečtení i pohlcení zároven.