Hruškadóttir

3 20.12.2020

i přestože ztratíme milované osoby lusknutím prstů, jsme v dlouhé izolaci od životní radosti a smutek na nás leží jako mokrá deka, tak nakonec nacházíme světlo naděje. Zpočátku nesmělé a prchavé jako lucernička světlušky. Ale přece..blíží se a narůstá..

2 14.10.2020

Nádherná kniha, která mě dojala, rozesmála, ale hlavně bavila.

3 12.09.2020

drobný šperk vysoké hodnoty

2 31.05.2020

Veľmi svieže dielo, ktoré ma rozhodne navnadilo, aby som si ešte niečo prečítala od tejto autorky. Dielo jemné, lyrické, o hľadaní miesta v rodine, kde nastanú isté okolonosti, po ktorých musí hlavná hrdinka opäť hľadať samu seba a adaptovať sa na zmeny, ktoré jej zmenili život.

4 24.01.2020

Baže, tohle byla slast.
Sousloví a úvětí hřející jak poměr tepelná energie v poměru s energií světelnou, precizně dávkováná retrospektiva a což je hlavní, postavy samotné jsou na novelu převelice rozvedeny a jejich osobitost je neskonalá. Zaujal mě i "Hanelenin" zájem o severskou (především islandskou) kulturu - sám si lebedím v kultuře estonské, takže pro mne takový sympatický závan.
Vřelé doporučuji všem. Tichyson)

4 01.08.2019

Z knihy jsem nadšená! Od první stránky jsem si vychutnávala krásný jazyk a vyšperkovaná slovní spojení. Nedokážu posoudit, jestli a na kolik se autorka snažila někoho napodobit, ale na mě to působilo autenticky, nenásilně a velmi upřímně. Sama jsem se v některých pasážích poznávala a v tom vždy vidím přínos, když si něco můžu propojit s vlastní zkušeností a zamyslet se nad tím. Jsem ráda, že se mi takový malý poklad dostal do ruky a ostatním vřele doporučuji!

3 22.07.2019

Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat.
Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo.
Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.