Hruškadóttir

2 06. června

8/10 Souhlasím se vším zmíněným, jazykově jde o úžasný román. Příběh jen tak zvolna plyne, jako ze života, takže těžká melancholie a vnitřní hlas hlavní hrdinky nejsou dvakrát nakloněny četbě v pochmurné náladě. (Labyrint, 2008)

26. května

Vyhovovala mi kompozice příběhu - narušení chronologie času a místa víc nutí čtenáře udržovat pozornost - občas je moc dobré mít možnost být zapojený a ne jen nasávat příběh jak houba. Zároveň jsem ale měla dojem, jako by autorka prostřednictvím vypravečky chtěla předvést svůj intelekt. Postavy tak pro mě většinu času byly spíš jaksi umělohmotné stroje na pronášení mouder. Mám ráda žánr novely, protože autor(ka) musí na poměrně krátkém prostoru vystavět koompozici tak, aby se vešlo všechno potřebné, proto je často to nejdůležitější neřečené a čtenář to prostě musí cítit - a tak i v téhle knize pro mě bylo nejzajímavější to, co v ní vůbec nebylo.

3 13. května

Tato kniha opravdu nepatří mezi ty, které obvykle čtu. Raději si vybírám knížky, které mají odvíjející se gradující děj, čímž nechci říct, že tady žádný nebyl, jen o něj zase tolik nešlo. Nejsem prostě filozofický typ a tudíž pro mě nejsou melancholické příběhy složené hlavně z popisu pocitů a vnitřních pochodů.
Ale i přes toto moje "křupanství" naprosto chápu, proč kniha získala cenu Jiřího Ortena. Jak už tady bylo mnohokrát napsáno, styl psaní byl krásný, a i když jsem do knihy nebyla vtažena na sto procent, popisy těch nejmenších maličkostí se mi opravdu líbily.
Takže za mě plný počet, a to i přesto že jsem byla ráda, že má knížka jen 116 stránek a můj šálek kávy to prostě není...ale chápu, proč se jiným tolik líbí.

26 09. května

Melancholický příběh, kdy se mladá dívka zamiluje do staršího muže není až tak to hlavní v této útlé knížečce. Krátká novela je především o pocitech v dospívání, o lásce, o ztrátě, také o kráse přírody a věcech kolem. Uchvátí především krásným stylem psaní, hraním si se slovy a po přečtení příběhu je vám trošku "příjemně smutno".

5 03. května

Neobyčejně obyčejná knížka, která vypráví melancholický příběh mladé studentky Veroniky. Autorka si s neuvěřitelnou precizností pohrává se slovy a text se tak nádherně čte. Po stránce jazykové je to naprosto skvostné dílo. Nedivím se, že tento debut vynesl autorce Cenu Jiřího Ortena a moc se těším, až si od ní přečtu něco dalšího :)

Snad jediné, co bych knížce vytkla (ovšem je to jen z mého osobního pohledu) je náboženské, přesněji křesťanské pozadí příběhu, které já osobně moc nevyhledávám, ale zde to s klidným svědomím promíjím. Dále jsem se pak trochu ztrácela v čase - zda autorka právě popisuje minulost nebo přítomnost.

7 02. května

Krásně napsané. Lehoučké prolínání současnosti s minulostí. Rozhodně ne oddychovka, přesto přečteno jedním dechem. Tenká knížečka a v ní všechno - láska, přátelství, smutek, ztráta, touha. Lehoučce skládaná slova, jako kdyby je přivál vánek. Bylo to již moje druhé setkání s tímto pozoruhodným dílkem a opět na něj budu dlouho vzpomínat.

10 08. dubna

Kraťoučká podmanivá novelka plná emocí, pozitivních i negativních. Psaním autorky - nenápadným, křehkým, laskavým a její hrou se slovy jsem byla naprosto okouzlena. Myslím, že jazykoví fajnšmekři musí mlaskat blahem.

4 01. dubna

U mě tahle skromná novelka měla ustláno na trnech. Zrovna jsem totiž vzal na milost jinak ignorovanou Czechlit páchnoucí kanclem a historickou vinou na tuctech úrovní, abych narazil na tuctově neumětelský šlendrián "Selský baroko". Ten jsem znechuceně zavřel a vyzvrátil, Hájíčka poslal do háje a stísněně jsem omrkl zbývající hromadu středoevropského literárního šumu.

Šrámkovou jsem si tehdy vybral, protože z oné haldy vypadala jako nejmenší a nejtenčí zlo. Hmm, černobílý artsy-fartsy motiv s hruškou. Islandská novela... Do toho ten vzorek na záložce. A ještě tajemně se tvářící Džejn... v pološeru.

Přepadlo mě mdlo, které cítím při pohledu na teleshopping nebo product placement na YouTube. Automaticky mi totiž naskočilo, že řady protekčních paraliterátů rozšířila urozená dcerunka majitele sítě samoobsluh -- ale nezalekl jsem se.

A dobře jsem udělal. Přestože příběh jako takový nikoho ničím nepřekvapí a oceněné autorce jsem ani na chvíli nevěřil, že něco takového prožila, dostal mě její vypravěčský hlas.

Šrámková píše krásně lehce, melodicky a laskavě, takže je skoro jedno, co vlastně píše. A i když kniha chvílemi působila naivně, nikdy nebyla pitomá. Necítil jsem se hluboce filozoficky obohacen ani stimulován k rozjímání o smyslu revolučních snah jak po Běsech Fjodora Michajloviče, ale poslechnout si Debussyho rozhodně není ztráta času.

Číst Šrámkovou je podobné jako poslouchat hezkou hudbu. Na mé duši zanechala příjemně sladký šrám.

1 17. února

Na tuto krásnou a smutnou knížku jsem narazila úplnou náhodou a jsem za to ráda. Příběh o nalezení a ztrátě přátelství psaný lehce a barvitě. Na to, ze je to autorčina prvotina smekám!

13. února

Po dočtení se ve svých pocitech vůči knize rozcházím a těžko se mi hodnotí. Připadám si, jako bych při čtení klopýtala po kamenité cestě a jen občas se prošla malým kouskem cesty bez šutrů. Ty myšlenkové pochody, přeskakování odnikud někam a zase zpátky, mi nejsou moc blízké, přesto je kniha něčím nepopsatelným přitažlivá.

4 21. ledna

Zvláštně melancholická a plná emocí a citů.
Po dočtení se mi vybavil začátek básně od Zuzany Trojanové:
Přicházíš jako na počátku světa
a s tebou rok dvanácti stesků dvanácti moří.
Jsi stále krásná, ale už jsi jiná světem,
kam ani po špičkách nechci….

4 07. ledna

Zvolený styl psaní je prostě úchvatnost sama... má písmenková duše se rozplynula a úplně nestydatě si užívala každou stránku... to libování si ve slovech a hraní si s písmenky mou čtenářskou bytost zavrtává hluboko do ušáku s nesmírným požitkem... každou větu se mi chtělo vtisknout hluboko do sebe... příběh o osudovém přátelství... smutku... lásce pečlivě uschované mezi řádky... tak trochu prostě skvostně odvyprávěný život...

1 02.12.2017

Příběh o ztrátě a vyrovnání. O rozhořčení i lásce mnoha rovin. Příběh, co mě ve čtyřiadvaceti vrátil zase na střední - ani tehdy jsem nechápala, proč a co to my holky vlastně děláme, čeho se snažíme docílit, co cítíme. Nevím, jestli to přesně vyjadřuje vypravěčku, nebo můj vztah k jejímu vyprávění.

Mám odpor k tématice mladá_dívka-láska-starší_muž, ať už se ho dotkne dílo jakkoli. Zde to je a musela jsem se překonávat. Šlo to jen proto, že jsem chtěla zjistit, o jakou formu tohoto vztahu jde. Vyřčeno ale není vše a mohla jsem si domýšlet, co se týče nějakých momentů a intencí. Přitom je naopak přesně popsáno prostředí, příroda, vzduch, detailní drobnosti o jídle... To je taková kombinace, která mi sedí. Co mi nesedělo byly postavy. Vypravěčka je konzistentní, ale činy a reakce ostatních jsou mi na hony dávají. V kontextu snad smysl dávají, ale nedokážu to posoudit.

Zpočátku jsem měla pocit, že na mě zničehonic někdo začal mluvit na zastávce při čekání na autobus, a až velmi později mi smělo dojít, proč to dělá. Třeba to bylo moc rychlé vyhrknutí. Jde konverzace začít jinak? Od druhé půlky jsem se ale už nesla na vlně.

30.11.2017

Tak je mi líto, ale za mě ne. Bohužel. Čistě rezonanční záležitost, děj 00nic a na to já opravdu nejsem. Z anotace jsem získala zcela mylný dojem. Ale kdo máte rádi barvité popisy čehokoliv, tak směle do toho. (Např.: Ale jak vkročil do stínu, černobílý kontrastní snímek najednou získal polotóny a postupně se koloroval.) Já měla velký problém těch 110 stránek vůbec dočíst.

16 29.10.2017

Krásná záležitost, jemná, tichá a nesmírně bolestná. Psána tak lehce, přitom o tak těžkých věcech. Nestává se moc často, že mne kniha rozpláče. Tentokrát ovšem ano. Četla jsem ji v čekárně u zubaře a najednou se mi po tvářích kutálí slzy.... těžko už někomu vysvětlím, že se své zubařky opravdu nebojím :-)
Tohle je opravdu skvost - tváří se to jako kus obyčejného kamene v prachu cesty, ale když ho zvednete a očistíte, vyklube se z něj hotový drahokam....

5 11.10.2017

Takový trochu skrytý poklad... nic neříkající přebal a prachobyčejná anotace (zmínka o lásce mě spíš odrazuje a knihu jsem začala číst kvůli názvu a "spojení" s Islandem) a ejhle - jako když v ošoupané igelitce naleznete šperk (nebo čokoládu nebo co kdo máte rádi). Nic jsem neočekávala a dostala jsem nostalgicky blízká slova a myšlenky, proto musím dát 5*.

1 27.09.2017

Hezky napsané, zvlášť jako prvotinu to musím ocenit.
Veronika žije svůj obyčejný příběh, když ji do života vstoupí cizí rodina. Jelikož se nejspíš nic neděje náhodou, oni ji spoustu věcí naučí a ona později naučí spoustu věcí je. Dokonalé puzzle.
Hvězdičku ubírám proto, že jsem čekala ještě nějakou hlubší zápletku, ale toto je příběh opravdu poměrně prostý.
Není to oddechovka a nesmí vám vadit melancholie, ale v určitých těžkých životních situacích může i pomoci, myslím.

6 07.09.2017

Malá knížka o velkých věcech. O citech a pocitech dospívající ženy, o lásce a přátelství, o věcech v životě důležitých, o ztrátách a vlastně i o kráse přírody. To vše psáno krásným jazykem, v náznacích a tak nějak klidně.

2 20.07.2017

Kniha o tom, jak v životě najdete něco úžasného. Něco, o čem jste ani netušili, jak moc vám chybí a téměř vzápětí to ztratíte. Kniha o tom jak se se ztrátou, každý člověk vyrovnává po svém. O touze, o odpuštění, o lásce v různých podobách.
Útlounká knížka, o které jsem si myslela, že ji budu mít přečtenou během dvou dnů. Jak jsem se mýlila. Četba to rozhodně není odpočinková.

1 16.06.2017

Tuhle knížku přímo zbožňuju. Četla jsem ji několikrát a pokaždé v ní našla něco nového, pokaždé se orientovala na jiny příběh, na jiné postavy podle toho, v jakém rozpoložení a životním etapě jsem v tu danou dobu byla. Neskutečně napsané vyprávění, pocity, které se Janě podařilo tak výborně popsat a které zná snad každý, ale nikdy by pro ně nenašel vhodná slova. Jsem nesmírně ráda, že Hruškadóttir vznikla. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

14.03.2017

Tato kniha je skutečně kulturním zážitkem. Pokud jste ji ještě nečetli, sáhněte po ní. Jana Šrámková nabízí neskutečný jazyk a vcelku jednoduchý, lež jímavý příběh vyprávěný zcela nevšedně. Třešinka na dortu pro literární nadšence.

18.01.2017

Čtivé, se zajímavým pnutím, které kolikrát ani nevytane na povrch. Občas mi však přišlo trochu naivní v přístupu k ,,nesmrtelnému přátelství" mezi hrdinkou a Madlou. Nebo je to možná tím, že jsem chlap a pro mě je představa dobrého přátelství úplně jiná než pro dámy, kdo ví.

2 29.10.2016

Jako pavučinka. Nebo krajky. Nebo pohlazení.

1 28.09.2016

Dávám pět hvězd spíše za styl a formu než za příběh. Některá přirovnání (asociace a obraty) mi přišla strašně trefná. Kniha se mě spíš než dějem dotkla právě těmi hrdinčinými úvahami o životě, asi proto, že je téměř moje vrstevnice.

2 31.07.2016

Podobný pocit jako u Hruškadóttir jsem měl při čtení Cit slečny Smilly pro sníh. Napsáno hezky, hlavní hrdinka je sympatická, krásně melancholická a přemýšlivá. Fandil jsem jí a soucítil. Nicméně mě svět a okolí, ve kterém se pohybuje přišel dosti uměle vystavěný a úplně o ničem. Ve výsledku jsem se spíš ztotožňoval s hlavní hrdinkou a prožíval s ní její emoce, zatímco Madla, Tomanovi, Šimon, hrušeň a jiné aspekty příběhu šly jakoby mimo mě. Na konci jsem už vážně nevěděl ani, proč byla v tom Polsku a o co jí vlastně celou dobu šlo. Vyrovnávat se ztrátou a s pocitem osamělosti? Inu, možná. Tady opět forma zvítězila nad obsahem a já mám rád barvitě a kouzelně vystavěné prostředí ve kterém se postavy pohybují. Možná proto už čtu jen prakticky sci-fi a fantasy, páč mi tohle dnešní reálná próza nemůže anebo neumí poskytnout.

13.06.2016

Asi jsem od knihy moc očekávala.. trochu nuda a příliš melancholické.

07.05.2016

Ať jsem se snažila sebevíc, myšlenkovým pochodům hlavní hrdinky jsem neporozuměla. Asi to bylo hluboké, a já se v hlubinách potácím ráda, ale tohle byly pro mně fakt neznámé vody.

7 22.04.2016

„Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.“
Veronika, dcera hrušně, uzavírá jednu z krátkých kapitolek svého příběhu těmito slovy. A Jana Šrámková naznačuje, črtá, jemně se dotýká určitých míst jejího života, aby je vytáhla na světlo, představila z těch citlivých a zvláštních stránek a nechala zase volně splynout s proudem skutečnosti.
Veronika - Hanele, která si najde místo své nefunkční rodiny jinou, pohádkovou, krásnou, aby o ni opět přišla. Veronika osamělá, žijící svým pomalým tempem, vnímající atmosféru a neobyčejné detaily dnů.
Hruškadóttir byl pro mě čtenářský bonbonek, něco závažného a přitom lehce plujícího kolem, malá knížečka přečtená najednou a zážitek, který přetrval.

3 20.03.2016

Neskutečně silný příběh, který chytí za srdce a nepustí po celou dobu čtení. Prolínání minulosti se současností je chvilkami zmatečné, ale čtenář se do toho dostane celkem snadno. Smutné, moc smutné a zároveň tak lidské, pravdivé a ze života.