LuccBizon komentáře u knih

Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá. Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, ... a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, ...) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.

15 14.12.2022

JKR zakončuje střet bílé a černé magie ve velkém stylu, jen se k tomu zakončení musí hrdinové prokousat přes nějaké to putování a poznávání druhých i sebe sama. Plánovací pasáž v Doupěti, stanování nebo třeba úsek v Lasturové vile se nám mohou nelíbit, ale jsou dějově věrohodné. Logika si bere volno spíš v zákonitostech světa, ale to byl nešvar všech dílů snad kromě prvního. Od Tolkiena si půjčila vliv viteálu na mysl toho, kdo jej nese, i když jiné viteály to nedělaly. Jenže tím přece jen dodala stanování a roztržce hlavních hrdinů nějaký šmrnc, takže to chápu. Takových věcí bylo víc, ale stržen proudem akce jsem je míjel jen s malým ušklíbnutím nebo dokonce bez něj.
Postavy se chovají velmi uvěřitelně. Váhají, čekají, plánují, dělají chyby. Až to skoro škodí dynamice příběhu. Překvapilo mě to třeba v Bradavicích, kdy se učitelé chovali opravdu velmi logicky. Hrdinství ano, ale v první řadě zodpovědnost za ty, kteří hrdiny být nechtějí nebo nemohou. Přitom čtenář by asi ani nepostřehl, kdyby prostě jen zaveleli k obraně a na oběti nebrali ohled, protože dějiny se neptají.
Také oceňuji, že autorka vše za čtenáře nepředžvýkala. Většinu logických návazností příběhu sice nějak v textu vypíchne, ale něco nechala na domyšlení (např. druhý chlapec věštby a jeho role).
Čeho je asi škoda, je docela nevěrohodná konstrukce „zásvětí“ nebo jak to popsat. Opravdu to bylo potřeba? Ano, pokud autorka chtěla příběh uzavřít, jak jej uzavřela. Já z této autorské zvůle pociťuji jistou nelibost. Vím, původně to byla série pro děti, ale ty už vyrostly snesly by jistě i víc, než se JKR domnívá. Na druhou stranu nemohu její záměr ani provedení jednoznačně odsoudit nebo označit za zfušovaný. Jen se s ním prostě osobně tolik neztotožňuji.
To byla ale jen malá kaňka na jinak opravdu povedeném a řekněme i důstojném zakončení dlouhého epického příběhu chlapce, který přežil.
89 %. Nadhodnocuji, ale jen trochu. Četlo se mi to fakt pěkně, což je v mém věku to hlavní.

12 06.09.2022

Předpokládám, že impulsem pro napsání bylo setkání s emigrantkou a jedná se tak možná do jisté míry o knihu vzpomínek, kterým dal autor jen "fantasy" rámec. Zlodějka knih se vymyká běžným válečným knihám i knihám o holokaustu v tom, že píše ponejvíce o Němcích, dokonce o dětech. Ukazuje život ve válkou postupně víc a více zasaženém městečku u Mnichova a její dopad na běžné lidi. Ukazuje jejich hrdinství i devótnost, odhaluje jejich sobecké i altruistické stránky. Je psána přiměřeně básnicky, jak se na knihu o moci slov patří, ale nebojte, text se čte sám. Skoro až moc. Členění do krátkých kapitol s velmi zručně napsanými úvodními "ochutnávkami, co bude dál", dává textu šmrnc. Autor to se slovy umí a nechybí mu ani fantasie (knihy, které Zlodějce v příběhu projdou rukama jsou imho zcela vymyšlené, taktéž fantasie ukrytého žida jsou artové až uhozené). Dojemnost v příběhu nechybí, ale zase to není nějaký účelový slzopudný výplach. Prostě opravdu skvělá kniha.
Proč tedy nehodnotím plným počtem? Těžko popsat, ale možná postačí fakt, že jsem ji četl snad půl roku. Na dlouhé týdny jsem od ní odbíhal. Ne proto, že by se četla těžce nebo že bych se bál, co za hrůzy bude na dalších stranách. Naopak. Ale prostě se mi do ní nechtělo. Když už jsem se ale začetl, bylo těžké se odtrhnout. Něco podobného jsem pociťoval už u Zusakovy prvotiny Posel. Nevím, co o tom mám soudit, ale plné hodnocení Zlodějka knih prostě nedostane, i když si jej objektivně asi zaslouží.

11 13.12.2023

Touto knihou F. Backman odstartoval svou popularitu a já chápu důvod, proč byla tak úspěšná. Je milá. Opravdu milá. I divní nebo zlí lidé v ní vypadají vlastně jako hodní nebo alespoň k politování (Tom). To zvláštní backmanovské kouzlo se vine zatím vším, co jsem od něj četl (respektive slyšel) a z Oveho činí bezmála pohádku. Je to krásný hladivý příběh, kde ani velké životní průsery nezamlží obzor... ale je vůbec nějaký? Oveho životní optimismus skrytý za fasádou mrzoutství mi přišel neukotvený, z ničeho nepramenící. Kniha je pěkná, líbivá, místy se zdá být hlubokou, ale je vlastně plytká. Je nadýchaná jako cukrová vata. Velké sladké nic. Ale je milá, to ano. Jenže takhle se lidé nechovají, a to ani na švédském předměstí. Frederik umí psát, to v Ovem ukázal. Až na občas přepálená přirovnání. Ale umí psát i lépe. Pravdivěji. Třeba takové Co by můj syn měl vědět o světe je lepší. A Medvědín asi také. Pravdivější rozhodně.

11 08.10.2022

Poslechnuto jako audiokniha s perfektním Jiřím Lábusem, jehož hlasové eskapády, hudba a zvuky zážitek z knihy posunují o dost výš, v podstatě až někam k rozhlasové dramatizaci. Doporučuji.

Když kdysi přišel HP do módy, byl jsem v postpubertálním módu "fuj fuj komerce, jak to mohou lidi číst". Teď jsem už o více než 20 let moudřejší, proto to vidím jinak. V prvé řadě je potřeba hodně nahlas říct, že Kámen mudrců je kniha pro děti. Čtenář proto nemůže očekávat příliš spletitý příběh a logika si občas dá dvacet. Ale pro děti s neořezanou fantasií a fantastikou dosud nepolíbené to rozhodně může být iniciační kniha.
Druhým dechem je třeba dodat, že vytýkat knize neoriginalitu je směšné. Jako snad veškerá obecně oblíbená fantasy vychází z široce známé mytologie, převážně řecké a anglosaské. V knize tedy potkáte kentaury, jednorožce, draky, plášť neviditelnosti, létací košťata, kouzelné hůlky a podobné propriety. Tak to mají čtenáři rádi, brnká to na strunu tajemna, které ale až tak tajemné není, protože je zasuté kdesi hluboko v nás samých. Proto kniha měla takový úspěch. Fantastika založená na zcela originálních vizích nikdy nebude celosvětově úspěšná. Globalizovaný svět je v tomto neúprosný. Může si vytvořit svou fanouškovskou základnu, ale masovosti podle mne nikdy nedosáhne. Porovnejte např. Malaz s Hrou o trůny, Pánem prstenů nebo právě HP.
Třetím dechem chci a musím říct, že přes všechnu neoriginálnost dokázala autorka do příběhu vložit i kousky něčeho nového (famfrpál, propojení a zároveň rozdílnost světa mudlů a čarodějů) a celé to protřepat a zamíchat do příjemného koktejlu. Ingredience tohoto koktejlu originální nejsou, příjemně nové je však jejich spojení. Není to literatura, která by uzemnila sečtělého dospělého, ale nedá se jí upřít kvalita. Pro děti je pak přímo vynikající.

11 23.03.2022

Zručně napsaný atmosférický detektivní historický thriller s přesahem. Na pozadí příběhu šlechtice ztrácejícího a opět nabývajícího vliv, který nechtěl, vypráví autor o změnách v Praze a české společnosti na přelomu století, o odpovědnosti za své činy a o sice pozdní, ale přece jen dokonané proměně floutka na poživačného, ale odpovědného člověka. Miloš Urban zručně fabuluje na reálných základech. Hraběcí rod Arco (mimochodem k hradu v městě severně od Lago di Garda, odkud rodina pochází, vede příjemná a jednoduchá via ferrata, kterou jsem 2x lezl), asanace Prahy, Mrštíkova Bestia triumphans, Hoffmannův heroický prášek od Bayera, Stránov (byť rodině Arco asi nikdy nepatřil), sokolské sbírky a cvičení, národnostní třenice a spoustu jiných faktů nebo skorofaktů vytváří uvěřitelné pozadí poměrně prázdného příběhu o dvou hrabatech, jejich rodině a suitě, která je obklopuje. To je asi hlavní slabina příběhu. Je to jen jakási freska, která nemá silné poselství. Snad jím má být neuhýbání před zvůlí vrchnosti a totalitními praktikami státu? Nebo nalezení smyslu života? Nevím, ale autor to nejspíše neví také nebo dokonce záměrně příběh tímto směrem nevede. Smířil jsem se tím, ale jistá pachuť mi na patře zůstává.
Silnou postavou je na rozdíl od mnoha jiných faktů vymyšlené židovské strašidlo Kleinfleisch, jakási antiteze Péráka nebo Široka. Na něm by se dalo stavět. Úplně si umím představit nějaký komiks o tomto masovém vrahovi v uličkách staré Prahy. Brrr.

Audiokniha byla načtená přímo autorem. Jeho hlas je posazen poměrně vysoko a ze začátku mi přišel docela amatérský. To jsem nevěděl, že čte přímo Miloš Urban. Po pár kapitolách jsem si ale na hlas zvykl a ocenil jeho přednosti. Ví, co čte, proto umí hlas modulovat, např. napodobit německý přízvuk Manyho. Občas ho změní o něco později nebo jinak, ale měl jsem nakonec ze čtení dobrý pocit. Audiokniha využívá i zvukových efektů (echo) a vložených zvuků a melodii výborně dokreslujících atmosféru.

Sečteno a podtrženo je Lord Mord velmi dobrý a čtivý román, který je požitek konzumovat v písemné či audio podobě. Jen nesmíte čekat hluboký psychologický rozbor postav a naprostou uvěřitelnost jejich chování. Spíše jsou smýkáni událostmi, dějinami a svými často nízkými pudy a jsou autorem sledovány s až bulvárním zaujetím, ne s dokumentaristickou přesností.

9 21.06.2023

Můj první Backman a hned jsem hodně rozpolcený. Autor umí psát. Umí jen tak trousit silné věty o životě, sportu, šikaně, o pocitech oběti... Jenže je to jako s limonádou, v které je moc cukru. Děti se po ní utlučou, ale dospělým trnou zuby. Dají si možná ještě jeden lok, ale pak se jim už sladkost zají. Cukr má také tu vlastnost, že lepí. Táhne se. Občas mi poslech připadal jako guilty pleasure.

Kamarád, když mi Backmana propagoval, tak ho přirovnával ke Kingovi. Podobnost tam rozhodně je. S postavami se Fredrik mazlí, piplá je, ukazuje je čtenáři hned tak, hned onak. I z padouchů umí udělat hrdiny a z hrdinů superhrdiny (Amat). Jeho obyčejní lidé umí obětovat neskutečné množství času a osobní snahy na věci, na které by se drtivá většina normálních obyčejných lidí vykašlala. Rodinné vztahy jsou chladné nebo idylické, i když jsou vlastně na hovno. I ty na hovno jsou popsány bezmála jako idylické. Jak píše playada níže – budete je všechny milovat. I ty, kteří chlastají, jsou násilničtí, sobci, … A jak tady píše v jiném komentáři níže kdosi všímavý - Backman je nejpatetičtější autor současnosti. Já dodávám, že i v anglickém významu toho slova.

Jazyk je v podstatě jednoduchý. Skoro bych řekl, že by mohlo jít o knihu pro mládež s mravokárným naučením. Ani násilí není podáváno in natura, jen velmi decentně. Je v ní hodně plků o sportu, hokeji obzvlášť. Ale ne o hře samotné, ani o pravidlech, ale o filosofii, výchově mládeže, fanouškovství, týmu, loajalitě, … A propos, velmi trefný je Backmanův postřeh, že loajalita stojí jak za úžasnými díly člověka, tak za mnoha z jeho nejhorších. Což také v knize ukazuje (Litt vs. Bobo).

Kniha je úžasná i děsná zároveň. Hodnocení mírně nadsazuji, protože, jak píšu hned na začátku, autor rozhodně umí psát. Řemeslně je kniha skvělá, o to víc audiokniha s hlasem Pavla Soukupa. Čte výborně, hodně dramatizuje, občas je hudební vsuvka. Bez jeho hlasu by kniha byla o dost méně plastická a nudnější. I tak se výlet do zapadlého švédského městečka, které žije hokejem, táhl jak týden před výplatou. Ale stálo za to vše s hrdiny doprožít až do sladkobolného konce.

9 22.06.2022

Smutné, přesto nadějné čtení o smrti a marasmu žití v době minulé, soudružské i současné. Tedy spíš už také minulé, dravě tržní. Nyní, v roce 2022, žijeme už jednou nohou zpět v době soudružské.
Balabán čtenáři nedá nic zadarmo. Protáhne ho textem jak uličkou a pak ho vyplivne nahého do mrazu. Neusnadní mu to formou, která je dost roztříštěná a postavy se pletou, obzvláště ženské. Neusnadní mu to tématem, kterým je smrt, umírání, nemoc, závislost, rozpady vztahů, ale také hledání a nacházení něčeho, co nás přesahuje, porozumění, sepětí mezi blízkými, povznášení naší zašpiněné existence vírou a krásami přírody. Neusnadní mu to nehezkými obrazy a obraty - psí útulek, nemocnice, zanedbaná zákoutí, odpadky. Jako ovšem v hnoji občas objevíte perlu, obzvláště přinesete-li si jednu s sebou a nenápadně ji při kydání upustíte, i v Balabánově textu naleznete krásné věty, obrazy, myšlenky. A zdaleka ne po jednotkách, ale po desítkách či spíše stovkách. To byly majáky mého čtení, kdy jsem tonul v depresích, ale on mne stále držel těmi bezmála verši nad vodou jako soudek akvavitu, jako velký korkový špunt. Žasnul jsem, jak úžasné myšlenky jen tak trousí. Dva týdny po dočtení sice neumím zopakovat jedinou z nich, ale tehdy jsem je hltal jak žíznivý citronádu. Krása.

Abych to nějak uzavřel... česká literatura se nemá za co stydět. Alespoň tato kniha s přehledem dosahuje světových kvalit.

8 23.03.2022

Drobné spilery...
Poslechnuto jako audiokniha od Voxi (2020).

Strhující román, obzvláště ve slušném hlasovém podání Jakuba Saice, navíc občas podbarveném hudbou. Chybky se sice najdou (občas špatný rod podstatného jména, chybné skloňování, pozdní změna hlasu, někdy až příliš afektované čtení tam, kde by mělo být spíš tišší, místy se nevyznamenal ani překladatel a redaktor textu, který herec čte), ale celkově spokojenost.

Samotný román sestává ze 2 linií, které vypadají, že nemohou mít nic společného, ale celkem očekávaně se asi v polovině protnou. První se týká násilnického komisaře Niemanse, kterého po dalším výbuchu spravedlivé pomsty na zločinci uklidí rychle k vyšetřování vraždy do alpského univerzitního městečka Guernon (je fiktivní; nevím, zda i jména hor a povolání krystalářů). Mrtvoly přibývají a on (a trochu jeho tým, ale je spíš sólista) pomalu rozplétá nitky vedoucí k, snad neprozradím nic zásadního, temnému tajemství z minulosti.
Druhá, neméně poutavá linie Karima Abdoufa, maghrebského poručíka policie ze zapadlého koutu Francie, je zpočátku až úsměvná. Došlo k vloupání, ale nic hodnotného se neztratilo. Jen pár dávných školních listin a fotografií. Někdo se vloupal do hrobky, ale není vidět zhanobení. Jen zmizela fotografie. Ale postupně, jak se do svého pátrání zakousne, odhaluje čím dál podivnější a temnější indicie.
Román je dobrý, ale má přece jen pár nedostatků. Mohu pominout pochybnou věrohodnost celé zápletky, už jsem v thrillerech a detektivkách viděl a četl mnohem pitomější, a to nemám nijak zvlášť nakoukáno a načteno, ale jen těžko se mi pomíjí nevěrohodné metody vyšetřování (pátrání na ledovci s civilem, samotářské vyšetřování obou hlavních hrdinů s až sebevražednou honbou za odhalením, velmi chabé předávání informací početnému týmu a čerpání informací od něj jen tehdy, když se to autorovi hodí – např. disertace, téměř všude chodí detektivové sami, a to i do situací, které volají po posilách, možná dokonce zásahovce, atd.). Dráždila mne také superhrdinskost obou dvou. Makají na 200 % bez jídla a spánku několik dní, obzvláště Niemans navzdory podchlazení, zranění a šoku, do toho ještě nějaká ta milostná vzplanutí, no hotoví superhrdinové. Ví přesně kde všechno je, kde leží jaká bezvýznamná dědinka, neuvěřitelně rychle chápou souvislosti a jejich intuice je lepší než čich blondýny na slevu na kabelky. Snižuje to důvěryhodnost románu. Bylo asi celkově nešťastné obsazení 2 detektivů. Pochopil bych vlka samotáře Niemanse, který ve vnitřních promluvách rozplétá případ, ale takto s Karimem v dlouhých dialozích vysvětlují co a jak, jen aby čtenář pochopil. Dialogy jsou asi největší slabina knihy. Občas jsou neuvěřitelně pitomé. Možná za to může překlad, ale pochybuji. Niemans nebo Karim opakují často poslední slova předchozí repliky parťáka jako expresivní otázku (Fingovaná autonehoda?!) a ve francouzštině jistě existuje více šťavnatých výrazů než jen do prdele. Také je celý komplot hrozně nepravděpodobný. Mohlo se pokazit asi sto věcí, ale nic. Všechno klaplo. A to jak samotný děj, tak to, co mu v minulosti předcházelo, co mu připravovalo půdu. Na straně dobra i zla. Dokonce v románu jsou i lidé, kteří byli na stopě, ale nechali to být. Tak malá zločinná organizace podle mne nemohla být tak výkonná, aby vše utajila a zametla to, co se už provalilo. Nejslabší místo knihy je asi její konec. Samotné vysvětlení sice ještě dobré, ale zamrzí mega vysvětlovací pasáž, rychlost, se kterou se odehraje a nedočkal jsem se katarze, kterou jsem chtěl. Škoda.
Jinak ale jde o dobrý román, který rozhodně doporučuji.

7 13.09.2022

Proud života, který nejprve bublá a hledá svou cestu, jako potok, aby se později zklidnil a nakonec nevyhnutelně a smířeně vlil do oceánu pokoje. Poslední třetina je obrovsky nabitá emocemi, protože se velmi výrazně otírá o marasmus všech dob, kterými pan Dítě životem prochází (ne)poznamenán. Přitom Hrabal píše o dějinných mlýnech, které kdekoho semlely na padrť jakoby mimochodem, jakoby ani nebylo jeho záměrem čtenáře vyždímat z emocí a ze slz. Nestydím se to přiznat, tak mne to dojalo. Jsem si jist, že nejsem sám. Prožil jsem při čtení silné hnutí, které v literatuře zakouším jen velmi zřídka. Už jen za to novele musím udělit plné hodnocení. Ale nemusím se nijak ospravedlňovat nebo být na vážkách. Kniha je dokonalá i v jiných směrech. Například záběr autorových znalostí obyčejných i neobyčejných věcí je neskutečný. Nebo umí tak dobře fabulovat, že to nepoznám. Ať už píše o hoteliérství, obchodních cestujících, strojích na drcení kamene nebo o lásce a erotice či o hledání štěstí a místa v životě. Emocionální výplach závěru je podpořen dokonalým spisovatelstvím a prací se slovem v každé části. Proto za plný počet a bez váhání.

7 08.08.2022

Mohlo by se zdát, že Slepota je postkatastrofický román. Má všechny jeho atributy, dokonce i jakýs takýs sci-fi prvek. Je v ní krutost lidí a proměna jejich chování pod vlivem vnějších okolností. Je v ní i to, že mnozí zůstanou navzdory okolnostem stejní nebo se naopak jejich charaktery vybrousí do nečekaně kladných. Ale mnohem víc než to je Slepota podobenstvím, až mýtem. O něco modernějším Pánem much.

Po stylistické stránce je Saramangův text poměrně experimentální. Místo teček často čárky, dlouhé pasáže textu plynoucí bez nějaké kotvy pro čtenáře kotvení uvyklé. Bál jsem se, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo spíš naopak. Text získal na naléhavosti a plynulosti. A odlidštění, o což autorovi skoro jistě šlo. Je silný a místy krutý, ale logický. Ale nepřišel mi děsivý nebo záměrně si v krutostech libující. Vlastně byl, vzhledem k okolnostem, poměrně krotký. A protože jde více o memento a podobenství, nemusí se držet logiky tak pevně, jak by možná čtenář čekal. Neřekl bych, že by autor nepředvídal vývoj situace správně. Naopak, zdál se mi velmi přesvědčivý i v momentech, které se mi zprvu zdály jako nesmysl. Ale jinde si stojím za svým, že Saramango nechal logiku odpočívat a obrátil se na její praneteř náhodu nebo na její nechtěnou sousedku autorskou zvůli. Nevyčítám mu to však. Napsal silný nadčasový (a do jisté míry bezčasý) příběh a já mu tleskám.

6 28.03.2024

Zvláštní kniha. V prvním víceméně dobrodružném plánu až jakoby psaná pro děti, ale podobně jako Hobbit, Malý princ, Alenka či jiné jde až kamsi mimo rámec dětské literatury a v případě Starce a moře se mi zdá že mimo rámec běžné literatury vůbec. Je to jakási snová freska, téměř bezdějová, s několika vzpomínkami. Odtažitost umocňuje zastarání. Něco takového se dnes neděje už snad ani na Kubě. Maňana a jakási nevyhnutelnost bytí a řádu věcí v dnešní uspěchané době? Pochybuji že v takové míře a v takové svobodě. Pomalé tempo a minimum akce mi ještě podpořilo namluvení, neboť jsem poslouchal. Jakoby existovalo jen slunce a moře a dálka. Lidství je jaksi odložené, zploštělé na naprosté minimum. A zbývá co? Zápas, o kterém je dopředu jasné, že je prohraný? Nebo zbývá naděje? A stojí o ní hrdina? A stojíme o ní my? Určitě je to alegorie, ale nejsem si jist čeho. Bílá velryba je čtivější a obohatila mne mnoha informacemi, silou vize a krásným jazykem. Stařec a moře mi přišel beznadějný a nedějový a obohatil mne jen zvláštním pocitem skutečného neskutečna a defétismu.

5 20.02.2024

I dospělí mají své pohádky. Jedni porno, druzí červenou knihovnu a jiní zase Backmana. Vlastně ani nevím, proč jsem si od něj pustil další audioknihu. Už čtvrtou. Asi proto, že jsem si je nakradl a nějak se mi nechce je vymazat bez toho, abych je aspoň zkusil. K manuální bezmyšlenkové práci se hodí. Obzvláště když tak nějak atavisticky nesnášíte stokholmáky a blbce, i když na vědomé úrovni víte, že do těchto množin alespoň zčásti a alespoň někdy také patříte.
Fredrik má ten spletenec všeho možného promyšlený, to zase ano. I na pistoli nakonec dojde. Ale je to zároveň natolik nepravděpodobné a přeslazené, že se pepsi jen tiše krčí v koutě. I ta pizda za přepážkou banky je nakonec vlastně jen holka, které stačí projevit lásku a pizdou být přestane. Úzkosti a jejich lidé je taková rukověť pozitivní psychologie. Takže buď čtěte nebo si zobněte valium. Vyjde to zhruba na podobné peníze a kniha má asi méně vedlejších účinků.

Otakar Brousek ml. knihu hlasem a dramatizací pozvedl na úplně jiný level. Proto jsou také ty hvězdičky 3.

5 26.10.2023

Life is game of inches.
Kruciální kniha pro mileniály, kteří se chystají nebo už dokonce nějakým omylem přistoupili k reprodukci. Plná popkulturních narážek, odkazů a pomrknutí a typických backmanovských přepálených přirovnání, ale také krásných vět a myšlenek, vyznání lásky a strachu a naděje. Za mne je to lepší než Muž jménem Ove i Medvědín, nic jiného jsem zatím nečetl (neposlouchal). Lukáš Hejlík to namluvil s chutí a necuknul ani před občasným vulgarismem. Určitě stojí za přečtení a asi ji svému synovi (13) dám k Vánocům.

PS: Pokud je to autobiografie, tak už víme, kde se v Muži jménem Ove vzala Íránka
Parvaneh a proč Soňa milovala tanec.

PS2: Na knize je nejsmutnější, že až syn vyroste, nebude jí rozumět nebo mu bude připadat trapná. Narážky na CS, WOW, filmy, komiksy a další mu už za deset let budou připadat uncool. Takže spíš kniha pro vnuka. To už by mohlo být zase retro v kurzu.

5 09.10.2022

Vynikající kniha, která má údernost cyberpunk technothrilleru, kterým je formálně, a hloubku sociologické až politologické sondy, kterou je obsahově. Nechci moc spoilovat, ale přece jen si dávejte pozor.

2006 vydaná, čili psaná 2005 a dříve. Suarez předvedl dobrou předvídavost vývoje IT a dalších technologií, i když se vzhledem k jeho povolání není co divit. Přivedl na stránky literatury opravdu uvěřitelnou verzi umělé inteligence designované jako hra. Krutibrko, vždyť ona to hra je! A nejedná se v ní o nic méně než o nové uspořádání světa pomocí revoluce.
Daemonovi nemám co vytknout. Snad jen obtížnou uvěřitelnost některých prvků (přece jen přílišná složitost určitých procesů, které Daemon používá), celkem zbytečnou romantickou linku, přespříliš akční poslední čtvrtinu a podivně nedotažený až otevřený závěr, ale celkově jde o neskutečně nadupanou knihu, která trestuhodně skončila na pultech Levných knih. Jde o autorovu prvotinu a po tomto prodejním propadáku se od něj dalších knih v češtině asi jen tak nedočkáme. A to vydal už další 4. Škoda. Čtěte a pochopíte.

5 30.09.2021

Audiokniha fajn, ale Backmanova limonáda už mi trochu lepí hubu. Naprosto nepravděpodobný příběh v němž se všichni chovají tak krásně sluníčkově, až z toho přechází zrak. Dokonce i ta pizda za přepážkou banky nakonec roztaje. Také ta autorova fejsbůková moudra mi někdy lezou na nervy. Myslím, že si dám antibackmanovskou dietu, protože píše pořád víceméně na jedno kopyto a z realismu se přesouvá snad někam do fantasy nebo spíš do romantické literatury, což je vlastně pro ženy to, co je porno pro chlapy. Čili nic pro mě a vlastně ani pro slušné ženy. Chápu a respektuji, v čem je autor silný a proč se to mnoha lidem líbí, ale já už mám po pěti knihách dost.

4 06.12.2023

Má čtvrtá backmanovka a už se mi ten švédskej grafoman začíná pomalu zajídat. Chrlí jednu knihu za druhou a stále víceméně totéž, jen v jiném balení. Asi je ta jeho perská buchta náročná na prachy nebo co a Fredrik se musí hodně otáčet, aby zarobil. Pořádně uklidit koupelnu prostě nestačí. A my mu na tu jeho limonádu pořád skáčeme. Nebo ne? No asi jo, když se to prodává.
Britt-Marie je Ove v sukních. Asperger nebo co, společensky obratná jako gibbon ve vaně, ale autor ji prostě musí vmanévrovat do situací, ve kterých bude užitečná a svůj promarněný život přece jen jakž takž naplní, čímž způsobí čtenářům hřejivý pocit v podbřišku. První polovinu jsem z ní fakt nemohl. Pizza na ntou. Pak se to trochu spravilo, za což asi může i hlas Valerie Zavadské.
Něco málo o kulisách knihy. Jsou stejně jako hrdinové zaměnitelné s jinými autorovými kousky. Fotbal x hokej, Borg x Medvědín. Medvědín je ale lepší, i díky námětu. Také je novější. Vždycky říkám, že Fredrik psát umí. Naštěstí. Díky tomu se i Britt-Marie a stopa, kterou v Borgu zanechá, dá číst (poslouchat). Díky jemným životním moudrům o jedlé sodě, fotbale a krysách. Ale jsem rád, že v novějších knihách trochu mění schéma. Protože číst znovu o tom samém je zívačka. I od autora, který umí psát.

3 11.01.2023

Slyšeno jako audiokniha s hlasem Jana Hyhlíka. Už to není dramatizace, pouze čtení knihy. Atmosféra utrpěla, ale nemohu říct, že by Hyhlík četl špatně. Jen chybí více hlasů, zvuky, hudba…
Co se obsahu týče, řekl bych, že mám štěstí. Nejsem fanda ani hater. Dokážu vidět jak klady tak zápory knihy. Lehce podhodnocuji na nějakých 74 %.

V jistém smyslu byla kniha zatím nejlepší. Má nejpropracovanější zápletku, pěkně vystavěný twist a otevírá dospělejší témata (vina, trest, rasismus či spíš protěžování těch se správným původem vs. posuzovat na základě schopností, mazlíčci nebo nebezpečné bestie, atp.). Také hrdinové dospívají a podle toho se chovají. Neumí se omluvit. Nechtějí vysvětlovat proč něco dělají, když se stydí nebo když je jim to trapné. Křičí. Hádají se. I slovník zhrubnul. To je skvělý tah. Působí to autenticky, postavy se vyvíjí, dýchají. Některé scény se vyloženě povedly. Strhující famfrpálový souboj jsem vyposlechl se zatajeným dechem a fandil jako malé děcko.
Na druhou stranu se stále více ukazuje, jak děravý je svět, který se snaží JKR snovat. Azkaban, o kterém Harry za dva roky v Bradavicích nikdy neslyšel. Mozkomorové, jakési jednotky autonomní spravedlnosti. Kdo je ovládá? Poslouchají vůbec někoho? Pěkná, ale zoufale neefektivní soví pošta. Klofan a vše okolo něj (Proč jej Hagrid dávno nepustil na svobodu a neukázal ministerstvu prostředník? – Zajímavé je, že film se s tím popasoval ve 2 větách – aby nezdiskreditoval Brumbála – ale z knihy si to nepamatuji.). Mudlové, kteří se občas objeví ve světě kouzelníků, přitom jindy se jasně říká, že se před nimi svět čarodějů skrývá. Neustávající neschopnost dospělých něco dělat. Chápu, Harry je cíleně veden k růstu pro úkol, který jej čeká, ale safra aspoň ty mozkomory mohli mít nějak pod kontrolou.
Díky posunu v postavách a tématech lepší než dvojka, ale se světem a neustálými bohy ze stroje by se měla autorka poprat lépe. Dokud v tomto série nedospěje, nebudu věřit dospělost ani hrdinům.

3 22.06.2022

Kniha mého srdce. Věděl jsem, že je to neuvěřitelný autor, ale to, co jsem četl, nechalo má ústa široce rozevřená. To není próza, to je poesie v próze, a to jak v přímém tak v přeneseném významu. Útlá kniha, která vaši hlavu zasáhne vahou Kodexu Gigas.

3 30.09.2021

Neobyčejně obyčejné, obyčejně neobyčejné. Dosti dojemné, obzvláště jak dojde na přírodu, ale i lidi. Hrabal nenuceně píše o bláznech i postižených, o umanutých i volnomyšlenkářích. A píše krásně. Ale na Obsluhoval jsem anglického krále to nemá.

2 21.03.2024