Slavnosti sněženek

Už od dob svého dospívání a mládí autora nemám v oblibě, to přiznávám naprosto upřímně. A nic se na tom nezměnilo ani poté, co jsem si přečetla tuto knihu, kterou jsem si před časem - asi v dočasném pominutí smyslů ;-) - pořídila. Přestože musím zároveň přiznat, že několik povídek mne velice příjemně překvapilo. Byly zde ovšem i takové, u nichž jsem se trápila a byla potom ve finále fakt ráda, že je mám za sebou. Všechny jsou dobře napsané, to musím ocenit, autorův jazyk je až poetický, já jsem mu však nepřišla na chuť ani po tolika letech, proto si už žádnou jeho další knihu vyhledat nehodlám. Konkrétně tady mi opravdu hodně vadilo to všudypřítomné (místy snad i nesmyslné) zabíjení zvířat...
Ohledně jednotlivých povídek se nebudu rozepisovat obšírněji, dost možná ze všech nejméně se mi líbila Beatrice, ta byla podle mého názoru asi pro můj vkus nejhorší, a potom ještě několik dalších. Zato k nejlepším řadím určitě Leli, Mazánkův zázrak, Na zahrádce, Maminčiny oči nebo Slavnost sněženek.

17.11.2025

Povídky samotné samozřejmě vynikající a ryzí "hrabalovská pábitelská člověčinka každodennosti". Problém je přednes pana Soukupa (Tympanum 2021). K čemu je libozvučný hlas jak zvon, když jednu každou větu, od kroku na cestičce či pohledu na zahrádku restaurace, pronáší tak strašně předramatizovaně a mramor seroucím hlasem, že kdyby takto předčítal osudové pasáže z Pána prstenů, kde při bitvě u Černé brány, to vypadá, že Frodo neuspěl, konec veškeré naděje, životů a světa... Tak byste si říkali "že už to trochu s tím echt dramatickým přednesem přehání". A pak to aplikujte na osudy postaviček Kerska všedního dne. Jde to zcela proti duchu toho, o co (v) Hrabalovi jde. Do té míry, že je to místy až nechtěná parodie textu.

Bohumil Hrabal byl mistrem slova.
Děkuji.

Byl slavnej, tak si otevrel hospodu, ale chodili mu tam lidi! Jen si to predstavte. Mam pocit, ze kdysi nekdo nekde rekl, ze je neco klasika…tak to proste je. A nebo snad neni?

Treba jaou i lepsi, hezci, mene zname knihy…ale nemaj nalepku, tak vlastne pardon nejsou. Hodne moc si pamatuju ze skoly opakovani slov! Ze to prej bylo super u autora, tak sem jednou psal taky sloh a opakoval a dostal 3 za opakovani slov :o).

Pan Metel je krasnej, kdyz znate Kersko.

Maminciny oci jsou jedna z nejhezcich a nejdojemnejsich povidek, co jsem asi kdy cetl…

Detsky den je krasny, uplne vim co jim chtel autor rici…kazdy mame neco radi a to se zmeni k necemu jinemu…

Nektere povidky jsou silnejsi, nektere slabsi. Mam pocite ze nektere jsou psane v rausi…Libi se mi spise ty popisne realne, nez ty radoby zvireci apod. I tak, kdo tohle dneska napise? Kdo vas primeje vyrazit do Kerska a obejit chaticky a zkoumat kde se to stalo…

Ono je to v necem takove proste a jednoduche, mam pocit ze tyto povidky z Kerska by si mel precist kazdy. Nebo se posadit do hajenky a koukat se jestli se pan Hrabal nestavi na pivo.

Je to takové vesnické tlachání, s kterým se ztotožňuju, veselé, ale často i nudilo. Jedna povídka se ale vymyká, je pohádková a to Maminčiny oči......krásná, něžná, smutná, až mi vehnala slzy do očí. Taky mě překvapilo, že ve skvělém filmu toho je sotva polovina, co v knize.

S Hrabalem mi to přijde třeba jako s jiným mím oblíbeným spisovatelem Bukowskim (ale možná i s jiným). Píše většinou dobře, někdy napíše něco nudného nebo blbost, ale někdy... někdy napíše úplnou pecku a tou peckou jsou u mě Slavnosti sněženek. Takhle mám Hrabala nejraději:-) a naštěstí takových pecek má Hrabal povícero..

„Slavnosti sněženek“ od Bohumila Hrabala jsou fakt zajímavá kniha, kterou jsem si přečetl nedávno. Na začátku to vypadá, že to bude jen taková obyčejná knížka o nějakých slavnostech, ale pak jsem zjistil, že to je vlastně o hodně víc. Je to o lidech, kteří žijí v malém městečku a každý rok slaví příchod jara, když kvetou sněženky. Ale i když to vypadá jako něco hezkého, celá kniha je vlastně o tom, jak je život složitý a někdy trochu smutný.

Co se mi na té knize líbilo, je ten její zvláštní humor. Je to takové, že se směješ, ale zároveň si říkáš: „Hmm, to vlastně není úplně vtipné.“ Postavy jsou divné, ale nějak je máš rád. Jsou prostě obyčejní lidé, kteří se snaží být šťastní, i když to nemají v životě snadné. A ta atmosféra v knize, jak popisuje malé městečko, mě tak nějak vtáhla. Měl jsem pocit, že jsem tam s nimi, jak procházejí lesem, nebo jak se baví o věcech, které pro ně jsou důležité, ale pro ostatní to vlastně ani neznamená.

Když jsem knihu dočetl, tak jsem si říkal, že to vlastně není jen o těch slavnostech sněženek. Je to spíš o tom, jak se lidé snaží najít nějakou radost, i když život někdy není úplně jednoduchý. A že i v těch malých, obyčejných věcech, jako je třeba květina na jaře, se dá najít něco krásného.

Některé knihy člověk pochopí až v určitém věku, kdy je daná kniha osloví. Mezi takové patří Hrabalovy Slavnosti sněženek. V podstatě to jsou povídky o lidech z polabské vesnice, kteří jsou zasaženi krásou i steskem. Setkáváme se s Hrabalovým pojmem pábitel - snílek, který si rád domýšlí realitu. V knize jsou hned dva pábitelé různých generací. V Hrabalově díle se vracíme do padesátých let minulého století, před očima nám ožívá pražské předměstí se zanikajícími hospůdkami a krámky. Ze všeho vyznívala rezignace a smutek, zklamání. Kniha zfilmována a film se opravdu povedl.

Vždycky jsem měl rád nostalgický, úsměvný film. Kniha se mi moc nelíbila, několik příběhů postaviček a událostí z Kerska. Hodně posedávání v hospodě a takové kusé vyprávění, ve kterém mě bavilo nebo rozesmutnilo jen několik málo pasáží a částí. Na filmu mám rád ten humor, nostalgii postav a zvláštní podmanivý kraj Kerska. Tady jsem stále něco hledal a nenašel. Nějak to vždycky začalo a skončilo u sklenice piva, bez chuti. Poetická pro mne byla spíš vzpomínka na film než povídky samotné. Asi jsem to měl nejprve číst a pak vidět, opačně to bohužel musím knize trochu vyčíst, že z ní poetiku necítím. Ten příběh pro mne asi víc znamená jako celek a ne jako kusé části, ve kterých se objeví nějaká místní postavička se svým osudem.

Já si nemůžu pomoct, pro mě toto číst bylo prostě naprosté utrpení. Dočetla jsem v podstatě jen kvůli tomu, abych splnila výzvu na Databázi knih.... Vůbec mi není jasné, jak na základě této knihy mohl vzniknout tak výborný film. Líbily se mi v podstatě jen povídky Maminčiny oči a Lucinka a Pavlínka, které byly tak dojemné, že mi až slza ukápla. Jinak to pro mě bylo neustálé přemáhání k četbě.

Skvělý a pestrý Hrabal, jako vždy.

Soubor rozdílných povídek, mnohdy pro mě nezajímavých, při jejichž čtení jsem se divil, jak z tohoto základu mohl vzniknout výborný film. Autora jsem si vybral jen kvůli ČV a nepřesvědčil mě o tom, že zařadím do knihovničky další jeho díla.
Některé povídky bych si ale klidně přečetl znovu - Mazánkův zázrak, Školení nebo Leli. Z celkového vyznění sbírky jsem spíše zklamán, čekal jsem více, ale třeba k autorovi ještě dorostu, stejně jako s přibývajícím věkem oceňuji dříve neoblíbené pasáže filmu.

Tohle mi tedy nesedlo. Já v tom tu poetiku nevidím. Střílení psů, střílení krav, střílení kolouchů, vraždění králíků, nadávky na vosy a několik úmrtí. Film se mi líbil, ale v knize jsem postavy poznala jen stěží. Nebýt výzvy, nedočtu to.

Konečně jsem se dostala k přečtení knihy, kterou jsem viděla na televizní obrazovce už snad stokrát, protože patří k mým oblíbeným...
A mrzí mě, že jsem si ji nepřečetla dříve.
Bohumil Hrabal píše jinak. Jako by čtením řádků před očima naskakovaly barevné obrazy. Pro někoho je možná těžké se do těch dlouhých souvětí začíst, ale z nějakého zvláštního důvodu mi to zrovna u něj nevadí.
Krásná kniha!

03.10.2024

Slavnosti sněženek bylo bylo režimem cenzurováno a tak necenzurovaná podoba povídek vyšla až v roce 1993.
Státním nakladatelstvím vydaná podoba povídek byla vyškrtáním ochuzena o erotické, filozofické a náboženské motivy místo nichž Hrabal po vůli cenzorů zdůraznil ty sociálně kritické.

Měl jsem možnost poslechnout si cenzurovanou podobu ve skvělém podání Lubora Tokoše a necezurovanou podobu ve svělém podání Pavla Soukupa a musím přiznat, že necenzurovaná verze je lepší.

Tuto knihu som prečitala len koli čtenárskej výzve a fakt som sa nu natrápila. Niektoré poviedky boli dobré a niektoré nemali ani hlavu a ani pätu. Mne sa to dosť ťažko čítalo.

Tragikomické Hrabalovy povídky mě dost zaujaly. Některé mě opravdu dojali, některé byly slabší. Tady mám takový zvláštní pocit, buď je povídka spíše komediálního charakteru, nebo mě dojme příliš. Ale celkově je to milá, občasně dojemná povídková sbírka, která je vesměs velmi povedená. Mezi mé oblíbence se řadí: NEJKRÁSNĚJŠÍ OČI, ŠKOLENÍ, BEATRICE, LUCINKA A PAVLÍNA ČI VLASY JAKO PIVARNÍK.

Myslím, že k Hrabalovi musí člověk dozrát. To, co mi v -nácti připadalo jako „žvanění“ bez hlavy a paty, mne teď nadchlo svou poetikou, laskavostí a lidstvím. Přečteno po návštěvě Kerska a Hrabalova domečku, takže jsem si vše dokázala zasadit do kulis tohoto stále poetického místa.

Sněženek slavnosti.
Bohoušku,Bohumile,tentokrát si potrápil,kapánek můj intelekt :)
Něco vyloženě nadchlo,jednoduše půl na půl.
Kersko a lidičkové v něm.
Samozřejmě a nevyhnutelně,mě zajímalo srovnání s filmovou verzí,tomu se prostě nešlo ubránit.
Tady se muselo hodně upravovat,to jest scénář i dialogy,včetně notorických hlášek.
Atmosféra a postavy výtečné,ale jakoby knižní verze psaná v povídkách,zůstala ve stejnojmeném filmu,spíše jen šmrncnutým zlomkem,a jen si tu a tam vypůjčovala to podstatné a zajímavé.
Už i nejenom proto,je tato knížka celkem zážitek.
Věru zfilmovat tohoto osobitého,byl jistě pokaždé oříšek :)
Bohumil Hrabal,je prostě nenapodobitelný.