Zeptej se táty

Zeptej se táty https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40821/bmid_zeptej-se-taty-bt5-40821.jpg 4 421 421

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké...... celý text

Přidat komentář

Chesterton
13.10.2023 4 z 5

Na mě je Balabán až příliš krutý realista. Útržkovitý a na první dobrou nekonzistentní. Nic nedá zadarmo, což nevadí. Přitom málokdo je tak konzistentní až do morku kostí jako on...
Na mou povahu obsahuje nadmíru hořkosti, (snad i proto, že skoro nepiju pivo:)? bezútěšnosti a úzkosti. Trochu nahý, vysvlečený z laskavosti, pokojnosti a radostí života. Je mi s ním často studeno po těle.

"Existuje společenství živých a mrtvých, jak o tom dětem tolikrát vykládal? Nebo je život jen pálení a svírání, jen nemyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?"

"...piča - kurva – žebračka - prostitutka - feťačka...
sráč – lhář - oportunista..."

Zároveň hluboký ve své otevřenosti a nezastírání lidských ubohostí, bídy, hříchu, tápání a prázdnoty lidských bytostí. Jako pelyňkový čaj na zkažený žaludek!
Myslím, že mám smrtelnost a konečnost svých blízkých i nejbližších už slušně v sobě srovnanou (trochu i prožitou) a tenhle text často až na kost obnažený od radosti, na mě nepůsobí povzbudivě. Zvlášť když docela často naráží na protestantskou úzkost a strohost, kterou docela z těchto církví pocitově! vnímám...
Čeština a hloubka myšlenek je u Balabána excelentní, pochopila jsem snad hodnoty z nichž tento muž vychází, ale nečtou se mi dobře jeho texty!

Jooo a to, co vyčetl mirektrubak o ženských postavách mě minulo docela. Asi neumím dost investovat vlastní empatii, abych to tam četla...
Zakuklenou, často neduživou a skomírající naději jsem vyčetla, to ano. Ale nic z čeho bych si vyloženě sedla na prdel. Biblické odkazy ano, ale celé je to takové suché ... jako kvalitní trpké víno!

"Stáli spolu ukryti za tmavými listy olší a Emil jí ukázal volavku. Číhala na mělčině, tichá a nebezpečná jako nachystaná zbraň. Číhala na žábu, až se pohne, až uvěří, že nebezpečí není. A když žába konečně uvěřila a pohnula se, zbraň spustila. A Emil s Jeny se chvatně zbavují šatů a jdou k sobě a jdou do sebe v objetí tak těsném jako dech jedněch plic a bití jednoho srdce."

Ani na třetí pokus to nevyšlo na jásot a plný počet ;o)
LuccBizon vystihl realitu všech Balabánových textů za mě nejlíp:
"Jako ovšem v hnoji občas objevíte perlu, obzvláště přinesete-li si jednu s sebou a nenápadně ji při kydání upustíte..."
A fakt sorry za krutě dlouhej text, ale berte to trochu s humorem - Jan Balabán byl svým způsobem frajer!
Jen mu asi výchova v evangelické víře? (jak si všímá Pablo7) přinesla extrémní strohost a přísnost sám na sebe? Kalvín by byl na něj asi pyšnej :o)
4/6

čef
17.06.2023 4 z 5

Přelétavý způsob vyprávění, užitý v této knize, klade asi příliš vysoké nároky na soustředění čtenáře. Nedivím se, že většina to neustojí, vezme jinou knihu a tuto označí jako blábol. Škoda, tento útvar, cestování v mozku spisovatele a jeho mnohdy nepěknými vzpomínkami na dobu červeně hnusnou, má jistou potenciální schopnost dotknout se místy duše zejména těch, kteří takoví také byli.


Lka
06.04.2023 3 z 5

Audiokniha :

Krátká, ale smutná kniha o umírání otce. Tato kniha mi nesedla.

erik385
30.01.2023 5 z 5

Ďalší Balabán, ktorý ma totálne rozsekal. Pritom písať o smrti a umieraní je tak ťažké, aby to nevyznelo trápne. Ale Balabán fakt umí. Dalo by sa povedať, že v tejto knihe je všetko - celý drsný a zároveň poetický život. A potom celá smutná a zároveň oslobodzujúca smrť. Ale to by znelo možno príliš pateticky...

R47
20.01.2023 3 z 5

Musím říct, že po přečtení románu skutečně nerozumím tomu, proč nakladatelství Host nedalo na přání autora, aby se román jmenoval „Zeptej se otce“ (jak o tom píše Jan Němec v Možnostech milostného románu). Ta kniha se biblickými odkazy jen hemží. Jinak ale bohužel, nějak mě to nechalo chladným. Od Balabána jsem četl lepší kousky. To věčné účtování s komunismem! Kdy tomu už bude v české literatuře konec? A co se týče vyrovnání s otcem, tam pro mě pořád kraluje Sekyra Ludvíka Vaculíka. Jak jazykově, tak stavbou románu. Nutno ale přiznat, že i Balabán umí pracovat s „hovornějšími“ výrazy.

bookfan
26.12.2022 5 z 5

Náročná knížka, neveselá. Téma umírání a smrti otce tří sourozenců, text je zvláštně roztříštěný a zpočátku nebylo pro mě jednoduché se zorientovat v tom, kdo je kdo, nicméně některé věty jsou prostě perly. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale potřebovala bych ji mít doma, víc se do ní ponořit, dát jí čas. Není to příběh, který plyne sám a který vás vtáhne do děje, ale stojí za přečtení. Líbí se mi duchovní rozměr této knihy, nevím jak bych to přesně napsala... Mám v plánu se k této knize ještě jednou vrátit, vnímám, že napoprvé se mi nepodařilo vychutnat všechny její kvality. Navzdory truchlivému tématu ve mě nezanechala truchlivý dojem .... vidím v ní naději.

MarNe
13.10.2022 3 z 5

Ke knize jsem se dostala kvůli čtenářské výzvě a popravdě nevím, co napsat. Nesedla mi, možná jsem ji četla ve špatný moment. Příliš roztříštěný text, mnoho myšlenek, a tak jsem často byla myšlenkami mimo obsah knihy...

mirektrubak
10.10.2022 5 z 5

„Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesala, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce, sestře... bolí kdesi uvnitř jako zaseklá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejich malých poměrech.“

Původně jsem román vytáhl z poličky jen za účelem prostudování dvou úryvku pro potřebu diskuze v teologicko-literární skupince. Ale když už jsem ji měl v rukou, přečetl jsem si po požadované první kapitole i druhou kapitolu, pak další... A nemohl jsem přestat, a nakonec z toho bylo třetí kompletní přečtení během těch cca deseti let od prvního seznámení. Znovu jsem se těšil z výstižných metafor, nenápadně chytrého vystavění příběhů i věrohodné atmosféry, která mi vždy činí Balabánův literární svět tak autentický a blízký!
Přestože to od předchozího čtení nemám daleko (předminulé léto to bylo?), překvapilo mě, jak jsem zase viděl svět Nedomů jinýma očima, jak to z mé posunuté životní perspektivy zase vypadá trochu jinak. Mnohem častěji jsem v textu registroval evangelní odkazy a časté narážky na různá biblická podobenství, román se dá číst pohodlně i bez jejich odhalení aniž by to podstatné chybělo, jasně, ale jakousi větší sytost a plnost (nevím, jak to napsat přesněji) jsem při tomto čtení vnímal.
Ale hlavně mi teď ze stránek výrazně vystupovaly ženské hrdinky, ty jsem v předchozích čteních bral vlastně jen jako postavy, které vytváří prostředí pro oba bratry a jejich trápení. Teď jsem byl překvapen tím, jak moc svébytné postavy to jsou, jak dobře stojí samy o sobě a kolik si toho z přemýšlení nad nimi mohu vzít. (Nepochybuji, že je to zapříčiněno tím, že jsem měl v posledních letech štěstí na setkání s řadou silných žen, které mě tak či onak formují a spoluutváří můj pohled na život). Zvlášť Jenovéfu, „malou ženu s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí“, jsem si zamiloval a čerpal pro sebe z jejího vnitřního zápalu a tíhnutí k dobru.

To podstatné v Balabánově tvorbě je pro mě stále stejné a znovu jsem si to u Zeptej se táty silně připomněl. Při zmíněném povídání o románu jsme si jako ilustrující výrok na tabuli napsali christologické „Co bylo přijato Slovem, může být spaseno“, ale lze to rozhodně vyjádřit mnohem jednodušeji: Balabán nepřivádí své postavy do bezútěšných a ponižujících situací proto, aby se těšil z jejich neschopnosti žít „spořádaně“ nebo nám chtěl ukázat, jaký je člověk bědný a nízký tvor, který se s tíží každodennosti nedokáže vyrovnat. Balabán Jeny, Kateřinu, Emila, Hanse a ostatní vystavuje všem těm lidským neúspěchům a selháním a slabostem proto, aby ukázal, že ve všech těchto situacích nejsou sami, a tím říká i nám, čtenářům, že my nejsme sami v těch našich. Že ve všech jejich/našich nedobrotách, vnějších i vnitřních, je vždy s nimi/námi Bůh, náš Spasitel. Že i v té největší hloubce jsme pro Boha viditelní a spasitelní. Že nikdy není konec, dokud není konec.
I proto všechno čtu Balabána nejen rád, ale čtu ho i svým způsobem radostně. Jako svědectví o dobré zprávě.

Clair16
17.09.2022 4 z 5

„Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.“
I když ústředním tématem knížky je smiřování se s odchodem otce a jeho možnou nepoznanou minulostí, prostupuje ji smutek a úzkost, která s ním primárně nesouvisí. Jan Balabán pečlivě váží slova, některá dokonce vytváří – ale ne proto, aby se předváděl, ale aby, jak mi připadá, předal co nejpřesnější obraz vlastních pocitů. A i když právě ty, vtělené do jeho alter ega i dalších postav, nemají jasnou strukturu a mohou působit až snově, nechávají zároveň prostor i konkrétním příběhům, vzpomínkám, souvislostem.
Ve výsledku tak na malém prostoru a v úsporném textu vzniká osobní výpověď člověka, kterému bych bývala přála i hlasitější projevy radosti. Ale zároveň se zdá, že právě tahle cesta pro něj byla správná.

Pablo7
15.08.2022 5 z 5

Je to relativně náročné, neveselé čtení. Tématem je smrt otce a jak se s ní vyrovnávají jeho děti případně jejich partneři a manželka. Často se mění vypravěč a vyprávění přechází z ich formy do er formy, což normálně nemám rád. Zde se ale autorovy daří vytvořit sugestivní náladu, atmosféru, byť často smutnou a depresivní. Ani mě nepřekvapilo, že není žádné jasné rozuzlení příběhu. Zřejmě díky své evangelické víře nebo výchově je autor hrozně náročný sám na sebe. Po přečtení jsem se dočetl, že kniha má dost autobiografických rysů. Tato její poctivost a opravdovost je z ní cítit a proto nakonec dávám pět hvězd.

LuccBizon
23.03.2022 4 z 5

Smutné, přesto nadějné čtení o smrti a marasmu žití v době minulé, soudružské i současné. Tedy spíš už také minulé, dravě tržní. Nyní, v roce 2022, žijeme už jednou nohou zpět v době soudružské.
Balabán čtenáři nedá nic zadarmo. Protáhne ho textem jak uličkou a pak ho vyplivne nahého do mrazu. Neusnadní mu to formou, která je dost roztříštěná a postavy se pletou, obzvláště ženské. Neusnadní mu to tématem, kterým je smrt, umírání, nemoc, závislost, rozpady vztahů, ale také hledání a nacházení něčeho, co nás přesahuje, porozumění, sepětí mezi blízkými, povznášení naší zašpiněné existence vírou a krásami přírody. Neusnadní mu to nehezkými obrazy a obraty - psí útulek, nemocnice, zanedbaná zákoutí, odpadky. Jako ovšem v hnoji občas objevíte perlu, obzvláště přinesete-li si jednu s sebou a nenápadně ji při kydání upustíte, i v Balabánově textu naleznete krásné věty, obrazy, myšlenky. A zdaleka ne po jednotkách, ale po desítkách či spíše stovkách. To byly majáky mého čtení, kdy jsem tonul v depresích, ale on mne stále držel těmi bezmála verši nad vodou jako soudek akvavitu, jako velký korkový špunt. Žasnul jsem, jak úžasné myšlenky jen tak trousí. Dva týdny po dočtení sice neumím zopakovat jedinou z nich, ale tehdy jsem je hltal jak žíznivý citronádu. Krása.

Abych to nějak uzavřel... česká literatura se nemá za co stydět. Alespoň tato kniha s přehledem dosahuje světových kvalit.

moneta
11.11.2021 5 z 5

I'm back, baby...
Nejdem ani počítať tie dni...mesiace...bohužiaľ roky, kedy som sa čítaniu kníh úplne vzdialila. Bolo načase túto moju dávnu vášen obnoviť a posledná kniha Jana Balabána ma vrátila do hry. Čakala trpezlivo v poličke asi päť rokov, sťahovala som so mnou za ten čas z bodu A do bodu B a aj do bodu C, bola svedkom narodenia mojich detí a všetkého toho následného cirkusu a v pravý čas mi ukázala, že čítať má fakt osviežujúci účinok na dušu.

Ďakujem

Mám rada príbehy nepríbehy, monológy postáv, bilancovanie a aj jatrenie rán...a napriek tomu všetkému to nebolo ťažké čítanie.

Snoopi
01.10.2021 3 z 5

Neveselé čtení... Poslouchala jsem jako audioknihu. Snažila jsem se textu porozumět, ale přijde mi příliš roztříštěný a náročný. Jako autor mi asi nesedne, ale zkusím mu dát ještě šanci.

Magrat_von_G
12.06.2021 5 z 5

Hluboký, syrový autobiografický ponor, těkavý jako naše myšlenky. Kniha, ze které mrazí. Kniha o smrti, jejíhož vydání se autor už nedožil. Pro mě velmi silný čtenářský zážitek, dlouho jsem o knize přemýšlela, zasáhla mě svou neučesanou pravdivostí bez servítků.

DeeDeeSalty
25.05.2021 3 z 5

„Skvělá, viď?“ mrká na mě kolegyně, když zbystří Zeptej se táty odloženou na mém pracovním stole. „Skvělá“, přikyvuju, zatímco v duchu si spílám, jaký jsem křupan a navíc pokrytec, který vysokou literaturu nejspíš nikdy nedocení. Zeptej se táty je pro mě příběh o rodinných vztazích, o víře v jednotlivce a o etice. Příběh tří sourozenců, které, možná pravdivá a možná nepravdivá informace, přinutí ke vzpomínkám o zemřelém otci, na mě působil jako velmi dlouhá, filosoficky laděná báseň, plná biblických odkazů, které jako náboženský neznalec nedokážu pojmout. O něco srozumitelnější se pro mě kniha stala po zjištění okolností, za kterých Jan Balabán příběh napsal. Hlavní hrdinové knihy také prožívají své osobní příběhy i v jiném autorově díle. Možná proto Zeptej se táty čtenářům své hrdiny představuje (na můj vkus) jen zběžně. Odvážně zkusím tvrdit, že se knize se nedá upřít vysoká literární kvalita. Zároveň odvážně zkusím tvrdit, že autorův netradiční (až archaicky laděný) styl psaní a pokládání si hlubokých otázek neosloví všechny čtenáře (včetně mě), ačkoliv příběh jako takový rozvíjí zajímavá téma.

hakunamatata
06.03.2021 4 z 5

Fakt! Ptejte se, než bude pozdě! Pak už se nikdy nezeptáte...
Smrt otce není lehké téma. Vztah otce a syna může být velice křehký. A co teprve, když poklidnou smrt otce a křehký vztah otce a syna někdo naruší nařčením, že otec v době komunismu vybíral přednostně pacienty pro transplantace. Tím pádem je zodpovědný za smrt několika lidí, na které se nedostalo...
Nebo ne?
Syn už se táty na pravdu nezeptá. Tím pádem mu hlavou začne vířit mnoho myšlenek...
Věděl vůbec, kým jeho otec byl?

Luvy
05.01.2021 5 z 5

Krásný a opravdový text! Doporučuji všem, kdo se nebojí číst o smrti.

klarazelena
03.11.2020 5 z 5

Kniha, která má být hlubší sondou do vztahu syna a otce, je ale přitom jen shonem nahodilých myšlenek bez hlavy a paty. Do knihy jsem se nedokázala začíst ani vžít. Ten přítomný čas mě iritoval, moc se spěchalo, útržkovité, nekonzistentní.

Nartaya
20.09.2020 5 z 5

Zajímavé postřehy ze života (ne)obyčejných lidí...

lencin
19.09.2020 4 z 5

Poslední román JB.
Vypořádává se smrtí otce a s udavačskými dopisy,které po otcově smrti začnou přicházet.
Smutné,ale velmi dobré čtení.
(2011)

Štítky knihy

smrt rodinná tajemství otcové a synové Magnesia Litera české romány

Autorovy další knížky

Jan Balabán
česká, 1961 - 2010
2010  80%Zeptej se táty
2004  82%Možná že odcházíme
1998  70%Prázdniny
2010  88%Povídky
2006  80%Jsme tady