Zeptej se táty

4 30. ledna

Ďalší Balabán, ktorý ma totálne rozsekal. Pritom písať o smrti a umieraní je tak ťažké, aby to nevyznelo trápne. Ale Balabán fakt umí. Dalo by sa povedať, že v tejto knihe je všetko - celý drsný a zároveň poetický život. A potom celá smutná a zároveň oslobodzujúca smrť. Ale to by znelo možno príliš pateticky...

1 20. ledna

Musím říct, že po přečtení románu skutečně nerozumím tomu, proč nakladatelství Host nedalo na přání autora, aby se román jmenoval „Zeptej se otce“ (jak o tom píše Jan Němec v Možnostech milostného románu). Ta kniha se biblickými odkazy jen hemží. Jinak ale bohužel, nějak mě to nechalo chladným. Od Balabána jsem četl lepší kousky. To věčné účtování s komunismem! Kdy tomu už bude v české literatuře konec? A co se týče vyrovnání s otcem, tam pro mě pořád kraluje Sekyra Ludvíka Vaculíka. Jak jazykově, tak stavbou románu. Nutno ale přiznat, že i Balabán umí pracovat s „hovornějšími“ výrazy.

5 26.12.2022

Náročná knížka, neveselá. Téma umírání a smrti otce tří sourozenců, text je zvláštně roztříštěný a zpočátku nebylo pro mě jednoduché se zorientovat v tom, kdo je kdo, nicméně některé věty jsou prostě perly. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale potřebovala bych ji mít doma, víc se do ní ponořit, dát jí čas. Není to příběh, který plyne sám a který vás vtáhne do děje, ale stojí za přečtení. Líbí se mi duchovní rozměr této knihy, nevím jak bych to přesně napsala... Mám v plánu se k této knize ještě jednou vrátit, vnímám, že napoprvé se mi nepodařilo vychutnat všechny její kvality. Navzdory truchlivému tématu ve mě nezanechala truchlivý dojem .... vidím v ní naději.

1 13.10.2022

Ke knize jsem se dostala kvůli čtenářské výzvě a popravdě nevím, co napsat. Nesedla mi, možná jsem ji četla ve špatný moment. Příliš roztříštěný text, mnoho myšlenek, a tak jsem často byla myšlenkami mimo obsah knihy...

13 10.10.2022

„Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesala, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce, sestře... bolí kdesi uvnitř jako zaseklá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejich malých poměrech.“

Původně jsem román vytáhl z poličky jen za účelem prostudování dvou úryvku pro potřebu diskuze v teologicko-literární skupince. Ale když už jsem ji měl v rukou, přečetl jsem si po požadované první kapitole i druhou kapitolu, pak další... A nemohl jsem přestat, a nakonec z toho bylo třetí kompletní přečtení během těch cca deseti let od prvního seznámení. Znovu jsem se těšil z výstižných metafor, nenápadně chytrého vystavění příběhů i věrohodné atmosféry, která mi vždy činí Balabánův literární svět tak autentický a blízký!
Přestože to od předchozího čtení nemám daleko (předminulé léto to bylo?), překvapilo mě, jak jsem zase viděl svět Nedomů jinýma očima, jak to z mé posunuté životní perspektivy zase vypadá trochu jinak. Mnohem častěji jsem v textu registroval evangelní odkazy a časté narážky na různá biblická podobenství, román se dá číst pohodlně i bez jejich odhalení aniž by to podstatné chybělo, jasně, ale jakousi větší sytost a plnost (nevím, jak to napsat přesněji) jsem při tomto čtení vnímal.
Ale hlavně mi teď ze stránek výrazně vystupovaly ženské hrdinky, ty jsem v předchozích čteních bral vlastně jen jako postavy, které vytváří prostředí pro oba bratry a jejich trápení. Teď jsem byl překvapen tím, jak moc svébytné postavy to jsou, jak dobře stojí samy o sobě a kolik si toho z přemýšlení nad nimi mohu vzít. (Nepochybuji, že je to zapříčiněno tím, že jsem měl v posledních letech štěstí na setkání s řadou silných žen, které mě tak či onak formují a spoluutváří můj pohled na život). Zvlášť Jenovéfu, „malou ženu s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí“, jsem si zamiloval a čerpal pro sebe z jejího vnitřního zápalu a tíhnutí k dobru.

To podstatné v Balabánově tvorbě je pro mě stále stejné a znovu jsem si to u Zeptej se táty silně připomněl. Při zmíněném povídání o románu jsme si jako ilustrující výrok na tabuli napsali christologické „Co bylo přijato Slovem, může být spaseno“, ale lze to rozhodně vyjádřit mnohem jednodušeji: Balabán nepřivádí své postavy do bezútěšných a ponižujících situací proto, aby se těšil z jejich neschopnosti žít „spořádaně“ nebo nám chtěl ukázat, jaký je člověk bědný a nízký tvor, který se s tíží každodennosti nedokáže vyrovnat. Balabán Jeny, Kateřinu, Emila, Hanse a ostatní vystavuje všem těm lidským neúspěchům a selháním a slabostem proto, aby ukázal, že ve všech těchto situacích nejsou sami, a tím říká i nám, čtenářům, že my nejsme sami v těch našich. Že ve všech jejich/našich nedobrotách, vnějších i vnitřních, je vždy s nimi/námi Bůh, náš Spasitel. Že i v té největší hloubce jsme pro Boha viditelní a spasitelní. Že nikdy není konec, dokud není konec.
I proto všechno čtu Balabána nejen rád, ale čtu ho i svým způsobem radostně. Jako svědectví o dobré zprávě.

5 15.08.2022

Je to relativně náročné, neveselé čtení. Tématem je smrt otce a jak se s ní vyrovnávají jeho děti případně jejich partneři a manželka. Často se mění vypravěč a vyprávění přechází z ich formy do er formy, což normálně nemám rád. Zde se ale autorovy daří vytvořit sugestivní náladu, atmosféru, byť často smutnou a depresivní. Ani mě nepřekvapilo, že není žádné jasné rozuzlení příběhu. Zřejmě díky své evangelické víře nebo výchově je autor hrozně náročný sám na sebe. Po přečtení jsem se dočetl, že kniha má dost autobiografických rysů. Tato její poctivost a opravdovost je z ní cítit a proto nakonec dávám pět hvězd.

20 17.09.2022

„Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.“
I když ústředním tématem knížky je smiřování se s odchodem otce a jeho možnou nepoznanou minulostí, prostupuje ji smutek a úzkost, která s ním primárně nesouvisí. Jan Balabán pečlivě váží slova, některá dokonce vytváří – ale ne proto, aby se předváděl, ale aby, jak mi připadá, předal co nejpřesnější obraz vlastních pocitů. A i když právě ty, vtělené do jeho alter ega i dalších postav, nemají jasnou strukturu a mohou působit až snově, nechávají zároveň prostor i konkrétním příběhům, vzpomínkám, souvislostem.
Ve výsledku tak na malém prostoru a v úsporném textu vzniká osobní výpověď člověka, kterému bych bývala přála i hlasitější projevy radosti. Ale zároveň se zdá, že právě tahle cesta pro něj byla správná.