Klamm komentáře u knih

Četl jsem znovu, cca po dvaceti letech a novým pohledem si užíval vyprávění domovníka Hrona, který měl obrovské svalnaté ruce, plné černých chlupů na zápěstí, odklepával popel do popelníku a koukal slečně Růžence na krk. A výborné byly i rozhovory v parku s tajemným dirigentem.
Nejvíce na mě ale dýchla kapitola, kdy se chlapci prochází po hřbitově a Michal (Fuks), v duchu až vizionařsky rozjímá: ,, ...napadá mě, že můj hrob bude za sto let zničený a zpustlý, ba ještě dřív, za padesát, za čtyřicet let po mé smrti. Možná pak půjdou nějací tři hoši na nejstarší část hřbitova a objeví zcela pustý, opuštěný, zdivočelý hrob, zarostlý trávou, kde na malé destičce skoro nečitelně, se stopou někdejšího zlata v rozích, bude stát mé jméno. Vyndají svíčky a řeknou, tomuhle bychom měli zapálit, už nikoho nemá..."

Pokud si vyhledáte v knize Příběh spalovače mrtvol, kapitolu Zapomenutý hrob, pochopíte co mám na mysli.
90%

8 03.06.2020

To bylo jiné kafe, než Selské baroko. Většina příběhu se odehrává v osmdesátých letech, v nejistotě. Sledujeme osudy venkovských lidí nad kterými se stahují mračna v podobě jaderné elektrárny. Damoklův meč se kýve, nezadržitelný pokrok jede přes mrtvoly a buldozery drancují to, čemu se říká, staré časy. Generace si žijí svými starostmi a radostmi ve svých zajetých bublinách.
A do toho ještě ten Černobyl...
95%

8 17.09.2019

První prepper se kterým jsem se v literatuře setkal, je pro mě bezkonkurenčně pan Theodor Mundstock. Z této ucelené publikace, by měl jistě radost. Možná by do ní i jako spoluautor přihodil pár svých tipů. Následující slova, jakoby mu z úst vypadla.
,,Jestliže si dobrovolně v době hojnosti postavíme do cesty překážky a ty budeme postupně překonávat, získáme jiný přístup k životu i praktické zkušenosti. Po čase zjistíme, že nijak nestrádáme, ale dokonce se cítíme spokojenější, sebevědomější, soběstačnější, volnější a lépe se nám dýchá."

Ke konci knihy už jsem se začínal z množství informací dostávat do deprese, chaosu a ztrácet půdu pod nohama. Ještě že je tam uklidňující konec, který mě vrátil zase nohama na zem.

95%

8 20.03.2019

Výborná Fuksovina, s mistrovo klasickým rukopisem. Náramně jsem se bavil.
Paní Mooshabrová, ,,sociální pracovnice" se zaměřením na dětskou skupinu, si jede své kolovrátky:

,,Jestli budeš zlobit, co z tebe pak bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník a nakonec bys mohl skončit i v krimi."

95%

8 08.10.2018

No vida! Důkaz toho, že lze napsat čtivou ,,krimi" se sugestivní atmosférou i bez předimenzovaných brutalit a potoků krve. ( I když chvílemi jsem si nebyl jistý, zda se o krimi skutečně jedná.)

PS: Bravurní popis pitvy!

8 23.09.2018

Prostě ze života. Obzvláště sugestivní, pokud máte podobně strukturovanou rodinu. Jen mi tam tentokrát chyběl úhel pohledu z hlavy manžela.
70%

7 03.11.2023

Díky za rozšíření obzorů. Myslím, že až budu příště zase svačit u pramene Vltavy, bude mi rohlík lehce drhnout v krku.
75%

7 10.04.2022

Před lety jsem viděl film, který mě nijak zvlášť neohromil. Tak jsem se nepouštěl ani do knihy. Dnes je ale situace jiná. Jsem otcem syna, poslouchám rozhovory s Václavem Cílkem a navíc jsem narazil na skvělou audioknihu. Hned jak začal Jiří Ornest předčítat svým podmanivým hlasem, byl jsem ztracen. Rozhovory otce se synem a skvělá atmosféra mi nedovolily myslet na něco jiného. Po skončení jsem z toho pěkně naměko.

P.S.: Až trochu pookřeji, mám v plánu si připomenout film Vlákna, který mě před lety taky pěkně profackoval.

Audiokniha 100%

Žádnou knihu o úklidu jsem nečetl, ale hádám, že většina z nich je orientovaná ,,sobecky". Něco jako, ukliďte si, vyházejte staré věci, relaxujte, zpomalte, minimalizujte a budete štastní!
Životní úklid je o tom, že v první řadě myslíte na své blízké. Až jednou zemřete aby měli co nejméně starostí s vašemi krámy, které se za život nahromadily. Taková myšlenka mi sedla. Asi tak rok si totiž pokládám otázku, jestli věci které užívám budou užitečné jednou i pro mé děti. Pravděpodobně většina ne. Bude jiná doba, jiné vymoženosti a tím pádem zcela odlišné zájmy. A proto je třeba začít věci třídit a pomalu si za sebou zametat. Když se nestihnu zbavit svých krámů já sám za celý život, proč bych si měl myslet, že to dokáží pozůstalí, kteří mají a budou mít svých starostí dost. A to je myšlenka této knihy.

Podle Margarety nikdy není pozdě. S životním úklidem se dá ale začít i dřív, klidně už od pětašedesáti :-)

PS: Jedna hvězda dolů za občasnou rozkecanost a smysl pro humor který jsem nesdílel.

80%

7 20.06.2018

Nejsem žádný nadšenec do umění fotografie a malby, ale okem laika musím říci, že Drtikolovy fotografie jsou excelentní. O Fráňovi jsem se dozvěděl z pamětí Eduarda Tomáše, který o něm hovořil jako o učitelovi a mystikovi.
Při četbě Dějin světla postupujeme životními etapami pěkně od dětství až po stáří. Od umění až po duševní prozření. Možná nejsem dostatečně skromný a empatický, ale rád bych ještě hlubší popis Drtikolova nitra. I když částečnou kompenzací mi byly vložené deníky z doby první světové války adresované Elišce Jánské. Udělal jsem si pak dojem, že Drtikol byl citlivý, sympatický introvert, který se ale dokázal i pěkně nasrat.
Nic ale nezazlívám a souhlasím s autorem který v doslovu píše: ,,V životě člověka je více neznámého než známého a to známé upadá v zapomnění. Psát o někom s sebou nese nárokovat si podrobnost i úplnost, které jsou jednoduše nedosažitelné."

Na mystiku dojde až v poslední čtvrtině knihy. Setkáme se se jmény jako Karel Weinfurter, Leopold Procházka, Gustav Meyrink atd. Popisy duchovního prozření jsou popsány zdařile. Zvláště pak probouzení hadí síly. Závěr ze Spořilova bych ale uvítal ještě trochu více košatější. Přeci jen tam mistr strávil kus svého života.

Při četbě mě několikrát napadla paralela s dokumentárním filmem Fotograf František Drtikol, který zrežíroval Jiří Holna v roce 2000. Ten doporučuji při četbě shlédnout jako výborný doplněk.

85%

7 30.08.2015

Je to takový David Lynch, adresovaný dětem. Tedy s tím rozdílem, že v tomto příběhu se člověk neztratí. Gaarder opět apeluje na čtenáře, že tento svět, tak jak ho vnímáme, není světem skutečným a že jsme jen drobní tvorové problikávající v nekonečnu. No a že to není tak špatné, protože stačí sundat klapky z očí, začít se dívat trochu pod povrch a radovat se z maličkostí. Doufám, že si knihu přečte co nejvíce dospívajících a že její obsah padne na úrodnou půdu.
80%

7 29.05.2014

Tiše a bez nároků na vděk, den co den, dělat něco smysluplného už se dnes tolik nenosí. Ale nebudeme si nic nalhávat, bylo tomu tak vždycky, co lidská noha vkročila na tento svět. Lidská touha a chamtivost převálcovaly to dobré v nás. Nemá cenu se však nad tím rmoutit, ale začít jednat. Jediná cesta k nápravě věcí lidských a zemských, je začít pěkně u sebe. Dle vzoru Kantova, chovat se tak, jak bychom si představovali aby se chovali i ostatní.
(Jako měřítko k posouzení našich činů, nám lehce poslouží naše vlastní svědomí)

Tato kniha může být na naší cestě prvním zamyšlením.
100%

7 17.09.2013

Pro introvertní melancholické povahy povinná četba, která poslouží jako další polínko do ohně.

,,Sepni své ruce a vlož je do mých. Naslouchej mi má lásko. Budeme se spolu modlit litanii beznaděje"
95%

7 12.06.2013

I když není Jung uvedený jako autor, může být tato kniha mezi jeho tvorbu beze studu zařazena. Jedná se o otevřenou zpověď jednoho z největších myslitelů 20 století, kdy sledujeme jeho dětství, dospívání, studia, lékařskou praxi a spisovatelskou tvorbu. Všechna tato období jsou důkladně propěchovaná jeho niternými myšlenkami. Jedná se tak trochu o podobné vyprávění jako Paměti mystika od Eduarda Tomáše (mystické zážitky, pocity odhmotnění, rozdvojení atd.). S tím rozdílem, že Jung se mi někdy čte dost těžko, v jeho výkladech např. mytologie a alchymie se často ztrácím.
Naslouchal jsem tedy vyprávění třiaosmdesátiletého moudrého staříka, hledajícího celý život zákoutí lidského nitra a nevycházel z úžasu. Například jeho sympatické postřehy ohledně katolického učení. Kdyby žil Jung ve středověku, myslím že pro jeho kontroverzní názory by ho hranice neminula.
Jung si byl vědom, že psát nezaujatě vlastní vzpomínky je podobna chůzi po tenkém ledě. Vyjádřil to těmito slovy: ,,Nemám chuť ani schopnost postavit se vně sebe sama do té míry, abych mohl skutečně objektivně pohlížet na svůj vlastní osud... Člověk je koneckonců jakousi událostí která sama sebe neposuzuje nýbrž je spíše ponechána soudu jiných. “

90%

7 12.06.2013

Balzám pro duši!
Opravdu důstojné zakončení mistrovo literární tvorby. Dlouho jsem knihu odkládal (nebo si ji spíše šetřil) ale lepší dárek jsem si ke stému výročí od narození Ladislava Fukse, dát nemohl.
Četba mě obklopovala zvláštní, milou, jemnou atmosférou, vyplněnou všemožnými artefakty, barvami, chutěmi a vůněmi.
Mimo jiné, bych vyzdvihnul návštěvu hraběnky v pohřebním ústavu, jejíž popis byl famózní. Co je naznačeno v knize Spalovač mrtvol, při návštěvě rámařství u pana Holého, to je zde rozvinuté do vyčerpávajících detailů.

P.S.: Chápu, že tento rozsáhlý román může působit pro někoho jako nudný, bez spádu a nic neříkající, a proto nedoporučuji číst jako první knihu od autora! Abyste si Vévodkyni a kuchařku opravdu užili jako symfonii, doporučuji předem nahlédnout do Fuksova literárního světa a jeho smyslu pro ironii v některé z jeho předešlých knih.

100%

6 02.10.2023

Nevadí mi, že kniha je stručná, jak je uváděno níže v komentářích. Spíše jsem to po přečtení upovídaných knih od V.Frankla a Edith Eva Eger, považoval za benefit (a tím je nechci shazovat!). Eddie čtenáře oslovuje ,,můj milý příteli" a díky tomu z vyprávění čiší určitá lehkost a familiárnost. Na úkor hrozných věcí které si musel vytrpět a které se zdají být až neuvěřitelné, laskavě apeluje na posluchače, že ke štěstí stačí opravdu jen pár obyčejných, všedních věcí, jako třeba večeře u prostřeného stolu.
To ale musí člověk nejdřív dostat pořádně přes držku, aby si to uvědomil...
95%

6 23.06.2023

První polovina je takové zahřívací kolo. Od Kariky jsem četl mafiánskou ságu, takže na brutality jsem byl připravený. Nicméně jsem začal nabývat přesvědčení, že má autor sadistické sklony a v násilí se výživá. Mafiánské praktiky třicátých let v Americe, mi přišly přitažené za vlasy. Stejně jako efektivní výslechy doktora Karla. Ale třeba se pletu a vše vychází z reálného základu. V druhé části už popisované utrpení mělo své opodstatnění a místo. I přesto, že to na mě jako celek působilo trochu rozvlekle, oceňuji mravenčí práci a píli autora!

90%

6 07.06.2023

Naléhavé a ostré jako břitva. Občas mi to ale přišlo jako volání o pomoc, kdy Marek prochází krizí středního věku a snaží se ještě chytit ujíždějící vlak. Hlídat si každou minutu života, aby nepadla v niveč, mi přijde zbytečně křečovité. Některé myšlenky jsou super a rozhodně by si je dnešní teenageři měli přečíst a zadumat nad nimi. To by ale nejdřív museli utnout surfování po síťi...

6 05.04.2022

Dějová linka je taková limonáda. Co se ale cení, je metal, vulgarismy a nitro citlivého metaláka. Dobrej flashback do dopívajících let. Také jsem poslouchal metal a dokonce ho i vytvářel v deathmetalové kapele. Black jsem moc neposlouchal, ale v naší kotlině, pro mě byli značkou tohoto žánru Masters hammer, Fata morgána a Root. Ve světě byl největším satanášem Glen Benton s vypáleným obráceným křížem na čele se skvělým albem Legion. Právě s ním jsem začátkem devadesátých let četl rozhovor, kde se dušoval, že s oblibou střílí na zahradě veverky a že až dosáhne věku 33let (Kristova léta), spáchá sebevraždu. Tak jsem se na ten slib tolik let těšil, no a co myslíte? No jasně, dnes je mu 54, běhá tady pořád a je hrozně zlej. Komu by se taky chtělo do pekla,že? Mě díky němu došlo, že ve většině případů (včetně kluků z knihy), jde v tak mladém věku spíše o pózu a hlavním motorem je touha tvořit hudbu a dostat to ven. A ve vnitřním světě to bublá hormonama, emocema a hledáním místa ve světě. Fuj, to byly ale starý dobrý časy...
75%

PS: Škoda, že v místě, kdy zakopne jeden z metlošů na hřbitově o konev, nezařve: ,,Kurva! Vracejte konve na místo!!!" Úplně se to tam nabízelo.

6 05.02.2022

První třetina mě neskutečně iritovala. Proč mi autor věší bulíky na nos s nějakým Igorem, který sám sobě a nám neustále klade tak manipulativní otázky? A proč teda není Igor s tou svou geniální pamětí, uvedený na titulní straně jako spoluautor, když Karikovi tak krásně ten text nadiktoval? No nic, pak jsem se uvolnil a přestal jsem si i já klást otázky, jestli nějakej Igor byl nebo nebyl a od druhé třetiny mě příběh začal bavit. Závěr už byl strhující a autorovi se nedá upřít jeho talent pro napětí a spád. Kdejaký fanda kvantové teorie a záhad při tom jistě vrní blahem.

P.S.: Také jsem si vzpomněl na vyprávění Tomáše Poutníka, který tuším na svých videích také mluví o paraelních vesmírech. ,,Jestli ho neznáš a nevěříš mi, tak si to hned vygoogli!!!"

P.P.S.: Jo, a nebál jsem se :-)

70%

6 01.12.2020