Muž, který sázel stromy

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s nádhernými ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 autor poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez stromů hyne a rozhodl se situaci napravit. Poslední setkání autora s tímto člověkem se v roce 1945 odehrálo v zalesněných kopcích, kam se s vodou vrátil život a lidé. Touto povídkou chtěl Jean Giono vzbudit zájem o zalesňovací program. V té době sám netušil, že jeho próza, rozsahem nevelká, v celé řadě překladů záhy oběhne svět, a že navíc splní autorův záměr – stane se inspirací pro ochránce přírody k zalesňování celých oblastí. Dotisk 2009 a 2012....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448353/big_muz-ktery-sazel-stromy-qac-448353.jpeg 4.63473
Žánr:
Literatura světová, Novely, Duchovní literatura

Vydáno: , Literární čajovna Suzanne Renaud
Originální název:

L’homme qui plantait des arbres, 1953


více info...
Nahrávám...

Komentáře (623)

Kniha Muž, který sázel stromy

misa.novakova
09. května

Přečteno kvůli čtenářské výzvě, hodně útlá knížečka, ale musím říct, že nad ní musím hodně přemýšlet a byla krásně ilustrovaná.

Lenndy
27. dubna

Nadčasová kniha.I jeden člověk může mnohé změnit zdánlivě malými činy.


Ágnes007
23. dubna

Útlá kniha s velkým poselstvím, že i ten nejmenší čin jednoho člověka dokáže přinést štěstí mnoha dalším.
Novela z roku 1953 byla vydavatelstvím časopisu Reader’s Digest nejprve odmítnuta. O rok později vyšla v časopise Vogue pod názvem ‚‚Muž, který sázel naději a vypěstoval štěstí.” Myslím, že tímto titulem by se dala vystihnout celá kniha, která oběhla svět.
Ilustrace Pavla Čecha jsou opravdu nádherné!

Karoley
15. dubna

Příběh o prostém, osamněle žijícím pastýři ovcí, který každý den sází stromy na vyprahlém a vylidněném francouzkém venkově. Krásný, dojemný příběh o síle a odhodlání změnit svět k lepšímu... bez potřeby vděku a uznání. A k tomu překrásné obrázky Pavla Čecha, jsem okouzlená!

"Má-li charakter člověka prozradit své skutečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let."

a304
11. března

(+ SPOILER) Kdybych si měla vybrat mezi šperkem nebo touto knížečku, nezaváhala bych. Nese silné poselství, to se zapisuje přímo do duše, nedá se ztratit ani ukrást, na hodnotě neubývá, nepodléhá inflaci.
Pociťuji úctu k autorovi, za jeho lástu ke všemu, co bylo s takovou dokonalostí již stvořeno a pro každého. Věděl, co je jeho smyslem života, nedělal ze sebe hrdinu, ale statečný byl neskutečně.
Doporučuji, rozhodně neuškodí.

/Kolem něj se válčilo a on nepřemýšlel nad Gestapem...
Kéž by člověk s člověkem se domluvil. Od čeho jsou slova, rozum, srdce?
Komu propůjčujeme moc ?/

JulianaH.
22. února

„Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.“

Příběh krátkovětý, prostý a ve svojí prostotě nenuceně dojemný. Jako dotek, který člověk skoro ani necítí, a přesto ví, že byl významný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, bývalou hajnou, která mi jednou při procházce ukázala na vzrostlé stromy všude kolem a řekla: „Podívej, ten les jsem vysázela já.“ Určitě jí musím knížečku Jeana Giona koupit. Alpský pastýř Elzéard Bouffier by se jí na její hájence v horách mohl stát tím pravým společníkem.

Od Giona jsem už před časem četla povídku „O raněném zvířeti“, napsanou/přeloženou nedostižně lyričtěji a atmosférotvorněji (odkaz v Zajímavostech). Zatímco dílko o umírající zaječici pochybuje nad schopností člověka strhnout zeď, jež ho odděluje od zbytku přírody, dílko o muži, který sázel stromy, dává pocítit závan naděje: „Zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.“ Fungují jako jakési kontrastní pendanty. Z obou povídek však dýchá táž láska k francouzské půdě, táž pečující něha k veškerému mimolidskému životu na ní, neboť je křehký a svatý:

„Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi [...].“ (O raněném zvířeti)

Katrinreading
20. února

Kniha se mi líbila, ale mám raději ten kreslený fillmeček. Protože, když jsem tuhle knihu četla, více na mě dopadla její banalita a prvoplánovost...

Maevie
10. února

Padesát nádherných stránek o odhodlanosti a houževnatosti jednoho jediného člověka, který dokázal svými fyzickými silami změnit mrtvý lán světa opět v živou půdu. Tahle knížka je dvacetiminutová motivační četba o tom, že i opravdu malými krůčky dokážete velké a nádherné věci. Stačí jen věřit ve své úsilí.

1 ...

Doporučujeme

Malý princ
Malý princ