Nevyžádané rady mládeži

2 05. dubna

Naléhavé a ostré jako břitva. Občas mi to ale přišlo jako volání o pomoc, kdy Marek prochází krizí středního věku a snaží se ještě chytit ujíždějící vlak. Hlídat si každou minutu života, aby nepadla v niveč, mi přijde zbytečně křečovité. Některé myšlenky jsou super a rozhodně by si je dnešní teenageři měli přečíst a zadumat nad nimi. To by ale nejdřív museli utnout surfování po síťi...

5 31. ledna

Jsem vděčná, že se mi tahle útlá knížečka dostala do rukou. Ačkoliv je pan Vácha kněz, jeho rady promlouvají do duše všem bez ohledu na to, zda-li se jedná o člověka věřícího či nikoliv. Obecně se jedná o výzvy, které by měli každého popostrčit k aktivnímu a naplněnému životu a čas strávený nad těmito stránkami byl velmi dobře využitým časem.

3 15.12.2021

moc děkuji za tuto knížku. velmi mě povzbudila a motivovala směrem k aktivnímu a bohatému životu :)

39 23.09.2021

Tahle kniha je mojí dcery, vykoukla na mě z naší knihovny úplně náhodou, ani nevím, proč jsem ji právě v tu chvíli vzala do ruky. Nehledala jsem nic na čtení, právě jsem měla rozečtenou beletrii. Ale potřebovala jsem být chvíli v místnosti, tak jsem si říkala, že ji jen tak otevřu a nakouknu, co se tam asi píše.

Co Vám budu dlouho psát. U knihy jsem se zasekla, přikyvovala, souhlasila, souznila, četla, milovala, přemýšlela, vzpomínala, nedala jsem knize pokoj, dokud jsem ji nepřečetla. Podívám se i po jiných knihách od autora.

Kniha na zamyšlení, mně přišla zrovna vhod. Asi také záleží na případném rozpoložení čtenáře. Já děkuji.

4 12.09.2021

(část 3/3) Je mi jasné, že proti veškeré mé kritice lze namítnout: ano, toto vše v knize stojí, ale Vácha sám přeci v předmluvě říká, že nemá patent na pravdu a chce čtenáře jen vybudit k vlastním úvahám. Na to mohu říct jediné: k vlastním úvahám by měla člověka vybudit každá kniha, a tím spíše kniha esejů a zamyšlení o světě; to ale neznamená, že se autor nepodepsal pod to, co napsal, a že si za tím nestojí. Ač se v předmluvě snaží alibisticky vyvázat z případné zodpovědnosti.

Mnoho lidí také v komentářích (opět v duchu předmluvy) píše, že Vácha mnohé věci schválně přehání, aby člověka vyprovokoval k činu, a je proto třeba k některým kontroverznějším výrokům přistupovat s rezervou. To je ovšem cesta do pekel – neboť kdo může říct, které výroky jsou ještě míněny vážně a které ne? Sám autor jistě ne; kniha se totiž mimo jiné vyznačuje nulovou metatextovostí. Proč Vácha k výrokům, jež si odporují, nikdy nenapíše: „Na začátku jsem sice říkal ,kašlete na rady rodičů‘, ale nyní bych to rád uvedl na pravou míru – všeho s mírou a ctěte čtvrté přikázání!“? Kniha je psaná neskutečně srozumitelně (a informace v ní se velmi často opakují), ale paradoxně by jí možná pomohlo zajít ještě o krok dál a mít jasně vymezené oddíly/kapitoly: 1. Oslava plného života (str. 11–56); 2. Plný život má své meze (str. 57–89); 3. Nanovo oslava plného života (str. 90–103). Tak by bylo možné čtenáři nabídnout jak vypjatě burcující tón (oddíly 1 a 3), tak i mantinely psané v restriktivním módu (oddíl 2) – které Vácha jasně cítí a pojmenovává, ale ocitají se se zbytkem textů v rozporu, což už ale autor nepřizná a nevyužije.

Absence takového rozdělení mě vede k myšlence, že snad jde o záměrnou snahu rozmělnit hranici mezi vážně a nevážně míněnými radami – aby šlo vždy říci „ne, tak jsem to nemyslel, tohle jsem vám neradil, to je nadsázka, jinde v knize je to jinak“. Jenže co zbyde z poselství knihy, když lze něco takového říct o všem? Když budeme ignorovat pomyslný oddíl 2, tak nakonec snad opravdu jen ta jediná věta, jež je zde v komentářích tak často skloňována – „křesťan má právo žít naplno“. A to je podle mého na stostránkovou knihu žalostně málo.

Lze samozřejmě dále namítnout, že poselství pro mládež zkrátka mělo být co nejprostší a kniha pro mládež nemá ambice předat cokoli „revolučního“ kromě burcování k životu naplno. Ale proč v takovém případě knihu nezkrátit, když tato myšlenka je jasná již z předmluvy a dále je jen omílána s potenciálně problematickými obměnami, vyhrocenými příměry a vnitřními rozpory? Potažmo proč ji vůbec vydávat a nenapsat o tématu raději kratší úvahu?

Abych tedy své dojmy shrnula: tato kniha není skrznaskrz odpadní, ale ani náhodou bych ji neoznačila za provokatérskou a revoluční v tom smyslu, jak je tu chápána jinými uživateli (to, že většině lidí na kuří oko opravdu nešlápla, odráží i 91% hodnocení). Jediná její myšlenka, kterou by bylo lze v katolickém kontextu chápat kontroverzně, je v kolektivech dospívajících a mladých lidí přítomna vždy – snaha o to, být co nejvíce průrazný a sebevědomý, protože takoví lidé jsou vnímáni jako populární a úspěšní. Myšlenka by to byla o trochu nosnější, kdyby toto vše kniha nepropagovala na úkor těch zbylých lidí, kteří ostré lokty nemají a jsou dle autora šediví a naprosto ve všem konvenční. Přesně to ovšem kniha nezvládá, a nabízí tak dle mého pro křesťanskou víru sporné vyznění – které je ale pro většinovou mládež líbivé, a tudíž paradoxně nakonec pro většinu čtenářů zhola nekontroverzní.

Ano, Nevyžádané rady mládeži je v mnohém dílo velice neobjevné a světské – a Vácha se jím pro mě zařadil na seznam přesně těch nenápaditých, konvenčních autorů, kterých bych se dle jeho rad měla střežit. Abych volně parafrázovala výrok ze strany 19: toto je kniha, s níž by šlechtic ducha opravdu nechtěl ztrácet čas.

8 27.08.2021

Neskutečně skvěle motivační knížka. Ohromně se mi líbí její poselství, že je třeba žít život na plno. Znám mnoho lidí, kteří to dokázali a obdivuji je za to. Jsem sama zvědavá co jednou dokážu já…

3 12.09.2021

(část 2/3) Tento první, jásavý mód ovšem prošpikovávají pasáže v jiné, až zapškle restriktivní tónině. Zde kladně vyznívající „žijte naplno a vášnivě (ne jako ta kostelní většina)“ vystřídá poněkud sžíravá, a zdá se osobní kritika – snad až vyrovnávání účtů s tendencemi, co se Váchovi konkrétně nelíbí a které je tedy třeba vykořenit. Tak jako uživateli Anjin, i mně se zdá, jako by v knize Vácha mapoval své vlastní rozhárané stárnoucí nitro, pokoušel se z něj mládeži předat kdeco, čím on sám v mládí nebyl, o překot jako „kulometná palba“ vzpomínaná v předmluvě – ale zároveň nebyl ke čtenáři sdostatek upřímný a neřekl narovinu, že je do velké míry veden frustrací nejen nad „tou dnešní mládeží“, nýbrž i tou dnešní dobou a tím, kam ta společnost spěje, ano, dříve nám bylo lépe: čili že jde o klasické žehrání člověka po padesátce.

Potírány jsou postupně: intelektualismus (str. 15 – ač Vácha sám je vzdělaný a učený, s dvěma magisterskými tituly a jedním doktorským); internet (str. 28 a 57 – jakožto služba nedotýkající se reality, před kterou člověk probendí celý den); rozmařilý život, který je na dosah ruky snáze než dříve (str. 58 – zde je na vině opět internet); současná absence pevné vůle (str. 74 – zatímco dříve lidé žili v mnohem větším sebezáporu; ano, snad v barokním Rakousku a Španělsku, kde to bylo v módě); novodobé vysoké školy, na nichž se studenti učí formou diskuse (str. 74–75 – Váchovi se zřejmě nedoneslo, že takto první university fungovaly odpočátku a ty prestižní tak fungují dodnes); dnešní bezcitnost provázející rozvody (str. 77 – kdežto dříve dle Váchy k oddělení domácností docházelo bez výjimky „s velikou bolestí, po mnoha pokusech o nápravu a s pocitem vlastního selhání“); zpolitizovaná a mediálně propíraná víra (str. 82 – dle Váchy si pouze člověk chladné víry může myslet, že „katolíci řeší antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty“ – ač se to, alespoň v mých kruzích, vskutku s gustem řeší); tridentský a druhý vatikánský koncil (str. 82 – zde se ovšem mohu mýlit, neboť kritika je velmi jemná: „když tvoje víra vychladne, začneš řešit, jak má být otočen oltář a jak má být otočen kněz a jakým jazykem se má mluvit (…), a ještě tomu budeš drze říkat návrat k tradici“). A celým dílem se jako temná nit vine kritika mladých lidí, kteří přemýšlí o své sexualitě a bez ustání se zpovídají z porušení šestého přikázání. (Opravdu nevím, proč právě sexualita je pro Váchu takovým trnem v boku, a nechci se domýšlet – vždyť mladí lidé se přeci také bez ustání zpovídají například z toho, že lžou, a to Vácha jako problém nevnímá.) Snad právě proto, že jsem mladá a zářná, opravdu nemohu s těmito tezemi souhlasit – takové odpoledne se dá (a odjakživa dalo) promarnit v hospodě, na nudné přednášce, s nestimulující knihou, budováním velkolepých bochánků svalů v posilce a vůbec všude, internet neinternet. A kdy jindy než v mládí by člověk měl objevovat a prozkoumávat svoji sexualitu?

Co naopak v těchto pasážích Vácha věnčí superlativy, je tradiční rodina (str. 25), které by měl mladý člověk svůj rozlet podřídit, a to až do svatby, kdy se osamostatní. Nepřekvapí ani tradiční dichotomické rozdělení mužské a ženské role, kdy dívky mají o sebe pečovat, líčit se a provokovat (a jsou častěji líčeny jako sexuálně frigidní) a chlapci by měli být silní, stateční a cvičit s činkami (a mají výkonnější libido). Ostatně Vácha píše již v předmluvě: „pokud vůbec, rozumím spíše mužské duši než té ženské“ – ach ano, jak notoricky známo, Bůh nejprve stvořil mužskou duši a teprve z jejího žebra následně ženskou. Nakonec bych ráda vzpomněla autorovo dělení lidských dějin na věky míru a věky války (str. 30, 88), s tím, že nyní nastává ten druhý jmenovaný, neboť „současnost roku 2017 v Evropě tak klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodeluje z lidské masy jen válka či pronásledování.“ Mé uši v tomto motivačním řečnění nemohou nezachytit ostrý tón alarmismu – ač Vácha sám na straně 67 tento typ myšlení pokrytecky zavrhuje. A toto vše mě vede k závěru: ne, Vácha ve skutečnosti nenapsal vysoce kontroverzní dílo (jak se to zdá v komentářích mnoha čtenářům), Vácha se veze na zastarávajících tezích, které jsou v Česku do dnešní doby přijímány, a přichází pouze s jedinou objektivně zajímavou/problematickou myšlenkou: „cpěte se, a bude vám dáno; království dobývají násilníci“.

Zmíněné dva módy si v lecčem zákonitě protiřečí – ignorujte dobré rady všech autorit včetně rodičů (str. 27) vs. buďte poslušni čtvrtého přikázání a až do svatby přistupte na všechna pravidla rodičů (str. 25); pilně studujte (str. 38), ale ne na diskusních universitách; vlastní srdce vám řekne, kam jít, řiďte se jím a zprudka milujte (str. 26) vs. hlas srdce je vpravdě hříšný, odvede vás od manželky a dětí do náruče milenky (str. 76); odreagovat se nikdy nepotřebujete, to je pro ty jiné (horší?) lidi (str. 39) vs. relax je nesmírně důležitý, Bůh stvořil svět jen kvůli dni odpočinku (str. 95).