Nevyžádané rady mládeži

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Hotovo. Řekl jsem, co jsem řekl. Proste o velké věci, ne o ty malé. Království dobývají násilníci, buďte jimi a vstupte. Sbírka nevyžádaných rad dospívající mládeži je zčásti soubor motivačních vět, zčásti – a to té větší – svědectví o samotném autorovi a jeho volání k druhým. Knihu s užitkem otevřou všichni, kdo by ve svém životě chtěli něco změnit a nejen v duchovním ohledu se hnout z místa....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348559/big_nevyzadane-rady-mladezi-VAF-348559.jpeg 4.6319
Nahrávám...

Komentáře (96)

Kniha Nevyžádané rady mládeži

Klamm
05. dubna

Naléhavé a ostré jako břitva. Občas mi to ale přišlo jako volání o pomoc, kdy Marek prochází krizí středního věku a snaží se ještě chytit ujíždějící vlak. Hlídat si každou minutu života, aby nepadla v niveč, mi přijde zbytečně křečovité. Některé myšlenky jsou super a rozhodně by si je dnešní teenageři měli přečíst a zadumat nad nimi. To by ale nejdřív museli utnout surfování po síťi...

Jůšo
31. ledna

Jsem vděčná, že se mi tahle útlá knížečka dostala do rukou. Ačkoliv je pan Vácha kněz, jeho rady promlouvají do duše všem bez ohledu na to, zda-li se jedná o člověka věřícího či nikoliv. Obecně se jedná o výzvy, které by měli každého popostrčit k aktivnímu a naplněnému životu a čas strávený nad těmito stránkami byl velmi dobře využitým časem.


diana8583
15.12.2021

moc děkuji za tuto knížku. velmi mě povzbudila a motivovala směrem k aktivnímu a bohatému životu :)

EvikU.
23.09.2021

Tahle kniha je mojí dcery, vykoukla na mě z naší knihovny úplně náhodou, ani nevím, proč jsem ji právě v tu chvíli vzala do ruky. Nehledala jsem nic na čtení, právě jsem měla rozečtenou beletrii. Ale potřebovala jsem být chvíli v místnosti, tak jsem si říkala, že ji jen tak otevřu a nakouknu, co se tam asi píše.

Co Vám budu dlouho psát. U knihy jsem se zasekla, přikyvovala, souhlasila, souznila, četla, milovala, přemýšlela, vzpomínala, nedala jsem knize pokoj, dokud jsem ji nepřečetla. Podívám se i po jiných knihách od autora.

Kniha na zamyšlení, mně přišla zrovna vhod. Asi také záleží na případném rozpoložení čtenáře. Já děkuji.

JaneBonny
12.09.2021

(část 3/3) Je mi jasné, že proti veškeré mé kritice lze namítnout: ano, toto vše v knize stojí, ale Vácha sám přeci v předmluvě říká, že nemá patent na pravdu a chce čtenáře jen vybudit k vlastním úvahám. Na to mohu říct jediné: k vlastním úvahám by měla člověka vybudit každá kniha, a tím spíše kniha esejů a zamyšlení o světě; to ale neznamená, že se autor nepodepsal pod to, co napsal, a že si za tím nestojí. Ač se v předmluvě snaží alibisticky vyvázat z případné zodpovědnosti.

Mnoho lidí také v komentářích (opět v duchu předmluvy) píše, že Vácha mnohé věci schválně přehání, aby člověka vyprovokoval k činu, a je proto třeba k některým kontroverznějším výrokům přistupovat s rezervou. To je ovšem cesta do pekel – neboť kdo může říct, které výroky jsou ještě míněny vážně a které ne? Sám autor jistě ne; kniha se totiž mimo jiné vyznačuje nulovou metatextovostí. Proč Vácha k výrokům, jež si odporují, nikdy nenapíše: „Na začátku jsem sice říkal ,kašlete na rady rodičů‘, ale nyní bych to rád uvedl na pravou míru – všeho s mírou a ctěte čtvrté přikázání!“? Kniha je psaná neskutečně srozumitelně (a informace v ní se velmi často opakují), ale paradoxně by jí možná pomohlo zajít ještě o krok dál a mít jasně vymezené oddíly/kapitoly: 1. Oslava plného života (str. 11–56); 2. Plný život má své meze (str. 57–89); 3. Nanovo oslava plného života (str. 90–103). Tak by bylo možné čtenáři nabídnout jak vypjatě burcující tón (oddíly 1 a 3), tak i mantinely psané v restriktivním módu (oddíl 2) – které Vácha jasně cítí a pojmenovává, ale ocitají se se zbytkem textů v rozporu, což už ale autor nepřizná a nevyužije.

Absence takového rozdělení mě vede k myšlence, že snad jde o záměrnou snahu rozmělnit hranici mezi vážně a nevážně míněnými radami – aby šlo vždy říci „ne, tak jsem to nemyslel, tohle jsem vám neradil, to je nadsázka, jinde v knize je to jinak“. Jenže co zbyde z poselství knihy, když lze něco takového říct o všem? Když budeme ignorovat pomyslný oddíl 2, tak nakonec snad opravdu jen ta jediná věta, jež je zde v komentářích tak často skloňována – „křesťan má právo žít naplno“. A to je podle mého na stostránkovou knihu žalostně málo.

Lze samozřejmě dále namítnout, že poselství pro mládež zkrátka mělo být co nejprostší a kniha pro mládež nemá ambice předat cokoli „revolučního“ kromě burcování k životu naplno. Ale proč v takovém případě knihu nezkrátit, když tato myšlenka je jasná již z předmluvy a dále je jen omílána s potenciálně problematickými obměnami, vyhrocenými příměry a vnitřními rozpory? Potažmo proč ji vůbec vydávat a nenapsat o tématu raději kratší úvahu?

Abych tedy své dojmy shrnula: tato kniha není skrznaskrz odpadní, ale ani náhodou bych ji neoznačila za provokatérskou a revoluční v tom smyslu, jak je tu chápána jinými uživateli (to, že většině lidí na kuří oko opravdu nešlápla, odráží i 91% hodnocení). Jediná její myšlenka, kterou by bylo lze v katolickém kontextu chápat kontroverzně, je v kolektivech dospívajících a mladých lidí přítomna vždy – snaha o to, být co nejvíce průrazný a sebevědomý, protože takoví lidé jsou vnímáni jako populární a úspěšní. Myšlenka by to byla o trochu nosnější, kdyby toto vše kniha nepropagovala na úkor těch zbylých lidí, kteří ostré lokty nemají a jsou dle autora šediví a naprosto ve všem konvenční. Přesně to ovšem kniha nezvládá, a nabízí tak dle mého pro křesťanskou víru sporné vyznění – které je ale pro většinovou mládež líbivé, a tudíž paradoxně nakonec pro většinu čtenářů zhola nekontroverzní.

Ano, Nevyžádané rady mládeži je v mnohém dílo velice neobjevné a světské – a Vácha se jím pro mě zařadil na seznam přesně těch nenápaditých, konvenčních autorů, kterých bych se dle jeho rad měla střežit. Abych volně parafrázovala výrok ze strany 19: toto je kniha, s níž by šlechtic ducha opravdu nechtěl ztrácet čas.

amejzlík
27.08.2021

Neskutečně skvěle motivační knížka. Ohromně se mi líbí její poselství, že je třeba žít život na plno. Znám mnoho lidí, kteří to dokázali a obdivuji je za to. Jsem sama zvědavá co jednou dokážu já…

JaneBonny
12.09.2021

(část 2/3) Tento první, jásavý mód ovšem prošpikovávají pasáže v jiné, až zapškle restriktivní tónině. Zde kladně vyznívající „žijte naplno a vášnivě (ne jako ta kostelní většina)“ vystřídá poněkud sžíravá, a zdá se osobní kritika – snad až vyrovnávání účtů s tendencemi, co se Váchovi konkrétně nelíbí a které je tedy třeba vykořenit. Tak jako uživateli Anjin, i mně se zdá, jako by v knize Vácha mapoval své vlastní rozhárané stárnoucí nitro, pokoušel se z něj mládeži předat kdeco, čím on sám v mládí nebyl, o překot jako „kulometná palba“ vzpomínaná v předmluvě – ale zároveň nebyl ke čtenáři sdostatek upřímný a neřekl narovinu, že je do velké míry veden frustrací nejen nad „tou dnešní mládeží“, nýbrž i tou dnešní dobou a tím, kam ta společnost spěje, ano, dříve nám bylo lépe: čili že jde o klasické žehrání člověka po padesátce.

Potírány jsou postupně: intelektualismus (str. 15 – ač Vácha sám je vzdělaný a učený, s dvěma magisterskými tituly a jedním doktorským); internet (str. 28 a 57 – jakožto služba nedotýkající se reality, před kterou člověk probendí celý den); rozmařilý život, který je na dosah ruky snáze než dříve (str. 58 – zde je na vině opět internet); současná absence pevné vůle (str. 74 – zatímco dříve lidé žili v mnohem větším sebezáporu; ano, snad v barokním Rakousku a Španělsku, kde to bylo v módě); novodobé vysoké školy, na nichž se studenti učí formou diskuse (str. 74–75 – Váchovi se zřejmě nedoneslo, že takto první university fungovaly odpočátku a ty prestižní tak fungují dodnes); dnešní bezcitnost provázející rozvody (str. 77 – kdežto dříve dle Váchy k oddělení domácností docházelo bez výjimky „s velikou bolestí, po mnoha pokusech o nápravu a s pocitem vlastního selhání“); zpolitizovaná a mediálně propíraná víra (str. 82 – dle Váchy si pouze člověk chladné víry může myslet, že „katolíci řeší antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty“ – ač se to, alespoň v mých kruzích, vskutku s gustem řeší); tridentský a druhý vatikánský koncil (str. 82 – zde se ovšem mohu mýlit, neboť kritika je velmi jemná: „když tvoje víra vychladne, začneš řešit, jak má být otočen oltář a jak má být otočen kněz a jakým jazykem se má mluvit (…), a ještě tomu budeš drze říkat návrat k tradici“). A celým dílem se jako temná nit vine kritika mladých lidí, kteří přemýšlí o své sexualitě a bez ustání se zpovídají z porušení šestého přikázání. (Opravdu nevím, proč právě sexualita je pro Váchu takovým trnem v boku, a nechci se domýšlet – vždyť mladí lidé se přeci také bez ustání zpovídají například z toho, že lžou, a to Vácha jako problém nevnímá.) Snad právě proto, že jsem mladá a zářná, opravdu nemohu s těmito tezemi souhlasit – takové odpoledne se dá (a odjakživa dalo) promarnit v hospodě, na nudné přednášce, s nestimulující knihou, budováním velkolepých bochánků svalů v posilce a vůbec všude, internet neinternet. A kdy jindy než v mládí by člověk měl objevovat a prozkoumávat svoji sexualitu?

Co naopak v těchto pasážích Vácha věnčí superlativy, je tradiční rodina (str. 25), které by měl mladý člověk svůj rozlet podřídit, a to až do svatby, kdy se osamostatní. Nepřekvapí ani tradiční dichotomické rozdělení mužské a ženské role, kdy dívky mají o sebe pečovat, líčit se a provokovat (a jsou častěji líčeny jako sexuálně frigidní) a chlapci by měli být silní, stateční a cvičit s činkami (a mají výkonnější libido). Ostatně Vácha píše již v předmluvě: „pokud vůbec, rozumím spíše mužské duši než té ženské“ – ach ano, jak notoricky známo, Bůh nejprve stvořil mužskou duši a teprve z jejího žebra následně ženskou. Nakonec bych ráda vzpomněla autorovo dělení lidských dějin na věky míru a věky války (str. 30, 88), s tím, že nyní nastává ten druhý jmenovaný, neboť „současnost roku 2017 v Evropě tak klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodeluje z lidské masy jen válka či pronásledování.“ Mé uši v tomto motivačním řečnění nemohou nezachytit ostrý tón alarmismu – ač Vácha sám na straně 67 tento typ myšlení pokrytecky zavrhuje. A toto vše mě vede k závěru: ne, Vácha ve skutečnosti nenapsal vysoce kontroverzní dílo (jak se to zdá v komentářích mnoha čtenářům), Vácha se veze na zastarávajících tezích, které jsou v Česku do dnešní doby přijímány, a přichází pouze s jedinou objektivně zajímavou/problematickou myšlenkou: „cpěte se, a bude vám dáno; království dobývají násilníci“.

Zmíněné dva módy si v lecčem zákonitě protiřečí – ignorujte dobré rady všech autorit včetně rodičů (str. 27) vs. buďte poslušni čtvrtého přikázání a až do svatby přistupte na všechna pravidla rodičů (str. 25); pilně studujte (str. 38), ale ne na diskusních universitách; vlastní srdce vám řekne, kam jít, řiďte se jím a zprudka milujte (str. 26) vs. hlas srdce je vpravdě hříšný, odvede vás od manželky a dětí do náruče milenky (str. 76); odreagovat se nikdy nepotřebujete, to je pro ty jiné (horší?) lidi (str. 39) vs. relax je nesmírně důležitý, Bůh stvořil svět jen kvůli dni odpočinku (str. 95).

JaneBonny
12.09.2021

(část 1/3) Na začátek by se slušelo poznamenat, že přesně spadám do cílové skupiny Nevyžádaných rad, jak ji definuje sám autor: dvacetiletá, katolická, na počátku vysokoškolského vzdělávání, s přiměřeným zápalem pro poznávání světa a snad i darem kritického myšlení. Dokonce i tu angličtinu umím! Bohužel, co se týče této knihy, jsem nucena být kritická opravdu velmi.

Jako jeden ze závažných nedostatků vnímám neskutečnou jednoduchost (a tudíž jednostrannost) knihy. Vácha v ní v zásadě přepíná mezi dvěma módy: jásavě burcovačným a sžíravě restriktivním.

V prvním módu autor čtenáři zdůrazňuje, že je křesťanu povoleno de facto vše – s výjimkou toho, nežít život naplno, držet se při zdi a zakopávat hřivny, neb to jediné Bůh neodpouští. Jak takový život dle Váchy má vypadat? Trávit čas v přírodě, nebát se riskovat, dívky ať jsou krásné, provokativní a tvořivé a chlapci silní a vítězní – a především: je nutno poslouchat volání vlastního srdce (str. 26, 28, 33 aj.). S těmito základními myšlenkami naplněného života jsem ještě jakžtakž ochotna se ztotožnit, ač jsou vposledku dosti klišoidní a omšelé; některé konkrétní Váchovy výroky se pro potřeby této teze ale zdají až kontraproduktivní.

První polovina knihy je totiž pojata v podstatě jako paján na mladé lidi, kteří provozují sportovní a společenské aktivity (které může společnost vidět a dají se společensky změřit), a zároveň jako neutuchající kritika lidí dumajících a pohroužených do nitra (str. 29) – to je tišší, méně extrovertní mládež házena do jednoho pytle s veškerými slabošskými a servilními lidskými vlastnostmi. Autor tak nesčetněkrát čtenáře nepřímo nabádá k elitismu a vyvyšování materialistického (tělesného) pojetí světa nad svět ideí (modlitba a rozjímání) – skrz své vlastní pohrdání tzv. šedými, konvenčními mladými křesťany, kterých je v kostelních lavicích většina a jeho to zkormucuje. Viz např. strana 16, kde autor vrství materialistické metafory: „Chlapci, kteří se nikdy neopili rumem, kteří nikdy nikoho silnějšího nezbili, kteří nikdy neutržili žádnou ránu (…), dívky, které si zakazují být krásné a dávají najevo svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem, protože přece jde o to duchovní…“ Ano, jistěže nejde pouze o ducha, ale i o tělo a materiálno; nežijeme přeci v dualistickém středověku, abychom se o to museli přít. O tom duchu toho ovšem Vácha oproti tělu zas tolik neřekne – studium a modlitba jsou jako něco positivního do hloubky zmíněny toliko na straně 38, tedy v třetině knihy. (Dlužno podotknout, že ke konci knihy se autor na duchovno zaměřuje více, ale na přebití bez ustání propíraných materialistických náležitostí to nestačí.) Mám skoro dojem, že se Vácha snaží ve svých čtenářích aktivně utloukat schopnost poodhalení těch darů svých bližních, jež jsou skryty pod (třebas fádním) účesem a oblečením; to raději klouzat očima po povrchu a se svými navenek méně hemživými bratry neztratit ani slovíčko, a pokud už, tak blahosklonné – „má víra je přeci opravdovější než jejich“. A nedodává při tom, že mají-li se všichni lidé (jak sám říká) řídit vlastním srdcem, některým (či mnohým) z nich třeba taková okázalá životní cesta není blízká. Místo toho těmto mladým není schopen přiznat ani schopnost se doopravdy prudce zamilovat (str. 16) a praví, že tito vlažní „budou vyplivnuti z Božích úst“, neboť nejsou schopni pořádného hříchu, a tudíž ani pořádné ctnosti (str. 20). Ke konci knihy se přirozeně dozvíme, že nám nepřísluší nikoho soudit – ale jak toto tvrzení věřit člověku, který do té chvíle odsuzoval nalevo napravo?

Problematická a neuspokojivá je i Váchova úvaha na téma hříchu. Oceňuji jeho myšlenku, že je třeba nenechat se zaslepit mírou své hříšnosti a nebát se stůj co stůj navrátit do Boží náruče. Zároveň ale autor o poslušném bratru marnotratného syna říká toto: „Ale nebyla v něm ani odvaha k hříchu, ani odvaha s děvčaty prohýřit své jmění, možná ani děvčata oslovit, odvaha mít lehké srdce – dál nemám odvahu psát já, abych nebyl špatně pochopen. Nenavádím nikoho k hříchu, ale chci říct, že když vyjdu ven a hořce se rozpláču nad (…) troskami mého života (…), tak je to zároveň zkušenost (…) očišťující a až se Tě Bůh zeptá, miluješ mě víc než tito, už budeš vědět, co říct.“ (str. 85) Vácha snad skutečně nenavádí nikoho k samotnému hříchu; v zásadě však vybízí k něčemu horšímu: předem se rozhodnout nelitovat jakéhokoli hýření, následně hřích spáchat a poté se snažit projevit účinnou lítost a získat odpuštění (a toho se nám dostane, protože Bůh odpouští vše kromě zakopaných hřiven…). To téměř zavání argumentační vyspělostí některých neinformovaných nevěřících, kteří přesně toto – „klidně si zhřešíte a pak si to bezpracně necháte odpustit!“ – křesťanům předhazují.

1