indyka komentáře u knih

Spousta výstižných myšlenek a zároveň

Spousta
Slov
Napsaných pod sebe
Protože to je
Umění
Přece.

Rozumím, že psaní knihy bylo autorce terapií a dovedu si představit, že kniha pomůže mnohým, co právě řeší totéž (i mě samotnou si mnohé myšlenky našly) - ale opravdu všechno, co spadne na papír, je poezie? V mých očích ze sebe kniha dělá trošku víc, než je, což je škoda. Potenciál to má, ale zajímavé myšlenky jsou prokládány vatou naporcovanou tlačítkem Enter.

8 25.04.2020

Martinův život je neskutečně zajímavý, jeho píli a houževnatost velmi obdivuji a jeho příběh bych se nebála nazvat epickým - nicméně jeho knižní zpracování mu úplně nesvědčí. Po poutavém začátku se dostaneme k tlachání o celebritách, které Martin oblékal. Na můj vkus je ho tam zbytečně mnoho a kazí dojem ze zdařilého začátku knihy. Přitom o Martinově životě by se jistě dalo napsat více a do hloubky...škoda.

2 11.04.2020

Coby špinka z Vyškova naplavená do štace nemůžu dát jinak než komplit!

1 10.04.2020

Tato kniha mi jde těžko myšlenkově uchopit. Jásala jsem nad vykreslením postav, které jsou všechno, jenom ne černobílé. Drsnost Irů se autorovi daří vyjádřit skvěle. Myšlenky a pocity postav jsou opravdu věrohodné. A přesto se mi pořádně nešlo začíst a měla jsem kolikrát problém se u knihy udržet.

Proč tedy čtyři hvězdičky? Třetí kniha od autora a já vím, že s chutí sáhnu po té příští - ač mi jeho knihy v něčem nesedí, zároveň mě lákají. Něco v nich je, byť to nedokážu pojmenovat.

3 24.03.2020

Tohle jsem raději neměla napsat vůbec.

(Chabý děj, bezduché postavy, otravný styl.)

1 13.02.2020

Autorce velmi kvituji, že se nebála jít do tématu odsunu Němců a zpracovat ho jinak než "my hodní a oni zlí", přestože se nabízelo, že to ne každému bude po chuti. Co naplat, taková byla doba a je dobře, že se o tom mluví a píše (a taky si myslím, že nám, co žijeme 75 let po konci války, se to kecá a kdoví, jak bychom se tehdy chovali my sami).

Kniha sama o sobě je...bohatá. Dlouhá souvětí, květnaté věty, spousta historických informací, rozvedené dějové linky i vedlejších postav. Na jednu stranu chápu, že toto je prostě styl autorčina psaní a takovou ji máme rádi, na druhou bych se nebála to trochu proškrtat. Zejména druhou polovinu, která v mých očích odváděla pozornost od odsunu coby hlavního tématu - pokud by děj končil krátce po válce, výsledek by byl údernější. Také se mi postupem času Gerta jevila stále více nesympatická - pasivní, ublížená, zanevřená na všechny okolo. Sympatie, které jsem k ní měla na začátku knihy, se postupně vytratily.

Jinak, už vidím, kde se vzala v české současné literatuře móda příběhů několika generací na pozadí dějin 20. století :-)

15 11.02.2020

Vynikající, dechberoucí. Knihu, která by měla tak originální a zajímavé téma, byla bohatá na informace, které může předat čtenáři a ještě by byla čtivá, jsem nedržela v ruce ani nepamatuji. Doufám, že si najde cestu k co největšímu množství čtenářů a Luboši Pandovi přeji více pozornosti, kterou si coby autor rozhodně zaslouží. Myslím, že prokázal neskutečnou službu neslyšící komunitě - nedovedu si představit lepší způsob, jak slyšící populaci přiblížit problémy neslyšících. Kniha ve mně probudila zájem nastudovat si o problematice více - i když to, že mé jméno má shodný znak s knedlíkem, vím už dlouho :-)

12 08.02.2020

Patřím k těm, co se těšili na pokračování Dej mi své jméno, ale zároveň se trochu báli, že to bude jen nastavovaná kaše.

U Samuelovy kapitoly jsem pochopila, co je to ten sequel - vezmeme postavy, které čtenáři milují, a nacpeme je do slabého příběhu, protože publikum si to stejně najde.

U Eliovy kapitoly se můj dojem vylepšil, zvlášť když od rozebírání lásky na cimprcampr, které tu už tolik nefunguje, se příběh posunul do "pátrací" části.

Až s Oliverovou částí to vše začíná dávat smysl jako celek - a v poslední kapitolce mě André Aciman opět dostal. Opět jsem se div nerozbrečela, já, cynická zlodcera. Příběh Elia a Olivera se dočkal důstojného zakončení, které si rozhodně zasloužil. Komu učarovalo Dej mi své jméno, i přes slabší začátek doporučuji dát knize šanci.

1 07.02.2020

Padesát odstínů krvavého zadku, viktoriánská edice.

Protože jsem si nedělala pauzy na patřičné pohoršení, už po pár desítkách stránek to začalo být na jedno brdo a při kdoví kolikátém zvednutí bičíku už jsem skoro otáčela oči v sloup :-D. Chápu, proč to ve své době budilo rozruch, ale dneska je to spíš neplánovaně vtipné.

Dovedu si představit, že překládání tohoto dílka muselo být pěkně na palici. Zde má překladatel můj obdiv, že dokázal vymyslet tak 600 výrazů pro pohlavní orgány nebo soulož a doufám, že ze všech těch svatyněk a šípů lásky nemá psychické problémy dodnes.

7 02.02.2020

Stručně:
1) Odporná doba a ještě odpornější lidé.
2) Redaktor by zasloužil vytahat za uši! Tolik chyb v textu!

Výstižně:
Zpočátku jsem ke knize přistupovala jako k dalšímu lidskému příběhu z druhé světové války, ale tak, jak jsem byla napnutá na posledních deseti stránkách, jsem nebyla u knihy už dlouho. Opravdu skvěle vygradované. Příběh samotný mě vtáhl a nepustil, knihu jsem zhltla za nedělní odpoledne.

Zajímal by mě další život postav - konec mi přišel zbytečně useknutý.

4 26.01.2020

Návrat do divočiny je v podstatě film o filmu, knižní verze. Nedá se říct, že na první díl navazuje - spíš se ještě snaží vytřískat z tématu, co se dá. Kdo očekává pokračování osudu samotářů, bude asi zklamaný.
Sama jsem zvažovala nižší hodnocení, ale stále mám v sobě dozvuky prvního dílu (dočteného hodinu před Návratem) a samotářům to neudělám. Jejich svět a život mě uchvátil a jsem ráda za každé další - byť drobné - vpuštění do jejich světa.

4 25.01.2020

Velmi zajímavé nahlédnutí do života lidí, které nevidíme, protože oni nechtějí být viděni. Stejně jako autora mě překvapila pestrost osobností samotářů - čekala jsem povídání s osmi lidmi, co si žijí ve své chýši a jsou prakticky soběstační, ale spletla jsem se a vlastně jsem se spletla ráda :) I samotářství v horách má spoustu podob.

Ke knize samotné bych našla pár výtek - něčeho ubrat a jinde přidat, dlouhé rozhovory jinak uspořádat, aby se tolik neskákalo v čase...ale ve finále je to vlastně jedno. Je to zajímavý a nevšední literární počin, který rozhodně stojí za pozornost a mnohým rozšíří obzory o tom, jak se dá dnes žít, když člověk chce.

7 25.01.2020

Hvězdičky výjimečně nedávám. Fantasy je žánr naprosto mimo můj hledáček a Barva kouzel je teprve druhý pokus o rozšíření si obzorů.

Autorova fantazie je bezbřehá, překladatel se v tom neztratil, hlavní postavy jsou hezky napsané, sem tam se najde nějaký ten fórek a vlastně chápu, proč se to tolika lidem líbí. Ale sama jsem si musela čtení dávkovat a nešlo mi to úplně dobře, protože pro nefanouška fantasy je Barva kouzel jak rána pěstí. Intenzivní, napěchované.

(Mou nejoblíbenější postavou je jednoznačně Zavazadlo!)

Nečekaně svěží, později nečekaně vážné. Upřímné. Cynické, místy dojemné. Celkem originální.

Dobré to je.

2 26.12.2019

Jak to ten Kundera dělá, že dokáže vytěžit moudro z úplně všeho? Do knih nečmárám, ale zde mě ruka svrběla, jak jsem měla chuť ty myšlenky podtrhávat. Dosud jsem nečetla knihu, která by šla lásce tolik na dřeň a přitom absolutně bez patosu. Jsem nadšená!

(Tereza se nenarodila z kručení břicha, jak píše autor, Tereza se narodila jako ztělesnění ženské slabosti a vlastností, které mnohé ženy mají v sobě a komplikují si tím život. Její postava je až nepříjemně uvěřitelná.)

Ke knize jsem se vrátila poprvé od dob maturitní četby a byť se mi i tehdy celkem líbila, nedokázala jsem ji tolik pochopit. Dnes v postavách a myšlenkách vidím sebe a lidi z mého okolí. Za pár let si ji opět přečtu a bude ke mně promlouvat opět jinak. Už teď se na to těším.

7 25.12.2019

Fantasy mě nikdy nelákalo, ale rozhodla jsem to aspoň zkusit a Řeky Londýna byly můj první testovací vzorek. A nemohla jsem si vybrat lépe - magické prvky jsou zasazeny do současného Londýna a to je dělá čtenářsky stravitelné i pro fantasy nefanouška. Jen jsem se musela odprostit od hledání logiky tam, kde žádná není :-)

Vytkla bych až moc chaotickou druhou polovinu a hlavně absenci gradace - na jednom řádku se neděje nic a o dvě věty dál už leží mrtvola, což nám autor sděluje, jakoby se nechumelilo. Možná je to tvůrčí záměr, ale mně to úplně nesedělo. Co mi ovšem sedlo byl humor - co by to bylo za knihu v Londýně bez pověstného britského humoru! Ráda se s inspektorem Nightingalem a světem, který má skrz magii pod palcem, setkám v příští knize.

8 24.12.2019

Těší mě, že když už sama nemám odvahu jít zvednout palec k silnici, je tu Ladislav, který tu odvahu má a své zážitky mi zprostředkuje prostřednictvím svých knih.

Když jsem četla Arménii s Gruzií, říkala jsem si, jak se Princ Ládík hezky vypsal a doposud poslední kniha je nejlepší ze všech. Dočetla jsem Evropu a říkám si totéž - poslední kniha je nejlepší ze všech :-)
Skvělý styl psaní, humoru tak akorát, zajímavé postřehy...Trošku jsem se bála kýčovitého juchání, jaká jsme velká rozmanitá evropská rodina, ale to jsem autora podcenila, s tématem evropské rozmanitosti se popasoval výborně a bez patosu. Velmi oceňuji zařazení častých naučných stran, o několika místech či událostech jsem si šla okamžitě vyhledat více. Jak běžně neřeším ilustrace v knihách - zde mi nejde nezmínit, že jsou opravdu vydařené.

Za knihou je spousta práce na všech frontách a je to znát. Doporučuji do každé domácí knihovničky :-)

13 22.12.2019

Chci se vyvarovat přístupu "tak důležité téma si zaslouží pět hvězdiček", hodnocení tedy nezohledňuje závažnost témat, kterým se kniha věnuje - byť tu závažnost samozřejmě uznávám.

Popravdě, jsem trochu zklamaná. Podstatnou část útlé knihy tvoří předmluvy, úvod, informace o tom, co vše se po uvedení hry událo, úspěchy hnutí...a samotných monologů je pomálu. Přitom jsem si jistá, že po více než dvou stech rozhovorů je z čeho čerpat. Konkrétní monology samy o sobě jsou velmi zajímavé čtení. Bohužel, poplácávání po rameně, kolik jsme toho s hrou dokázali, převážilo. Hru bych viděla moc ráda, ke knize se nemám důvod vracet.

5 13.12.2019

1) Jsou knihy, jejichž psaní je autorovi terapií - a jejich čtení je terapií čtenáři. Pak jsou knihy, jejichž psaní je autorovi terapií, ale na čtenáře tím hodí balvan. Toto je ten druhý případ.

2) Ne, použití několika směsí jazyků, stylů textu ani množství nesmyslných vět nezvýší uměleckou hodnotu textu - ani nesvědčí o rozervané duši umělcově. Prostě se to jen blbě čte.

3 08.12.2019

Jak ráda jsem se zase vrátila ke starým známým! Jedničku to nepřekonalo, ale stále je Aristokratka skvělá zábava na sobotní odpoledne. Smích nahlas tradičně přítomen a touha číst dál a dál, dokud to nebude přečtené, také - co víc si přát?

6 23.11.2019