HanaNov komentáře u knih

Asi jsem četla něco úplně jiného:-D Pro mě je Hračička jednou z nejslabších knih, co jsem v poslední době přečetla. Nijak zvlášť mě neoslovila, označení "mrazivý thriller" je podle mě skutečně hodně nadnesené. Jedná se jen o slabý odvar z fondu napínavého čtení a jediné, z čeho zamrazí, je samotná hlavní myšlenka.
Dle mého názoru autor nedokázal využít potenciál zajímavého tématu, na stránkách knihy tak sledujeme poměrně fádně plynoucí děj, vystavěný na prokreslování psychologických pohnutek a niterných myšlenek jednotlivých aktérů. Hledala jsem napínavé čtení a místo toho mě čekalo poměrně laxně plynoucí vyprávění, do jehož dočtení jsem se musela nutit. Hračička se mi nedokázala dostat pod kůži, nějakým způsobem mě oslovit a vtáhout do děje, takže jsem sledovala vyprávění naprosto nezúčastněně, jakoby z velké dálky a hlavně bez jakýchkoli emocí

2 13.08.2013

Čtivé, velmi čtivé, zajímavé, poutavé, nepopsatelné, nezařaditelné. Takovou knihu, jako je Třináctý příběh, jsem snad ještě nečetla...
Je to kniha, u které mám problém, jaký jsem (ve vztahu ke knihám a svému názoru) asi ještě neřešila: Jak nejlépe vystihnout její charakter, nebo ji alespoň jakkoli uchopit a popsat, když je to kniha tolik jiná, nevšední? (Kdo četl, jistě chápe:)
Třináctý příběh je především román, geniální vyprávění, trochu smutné, trochu mrazivé, bizarní, podivné, duchařské, tajemné, okořeněné špetkou romantiky, přátelství a lásky, ptající se po smyslu vlastní existence a identity.
Ani minutu jsem se nenudila, pořád jsem musela číst dál a když jsem nečetla, přemýšlela jsem, jak to asi všechno bylo.... A rozuzlení je více než překvapivé, ačkoli zase tak moc ne, když vezmeme v úvahu červenou nit, táhnoucí se celým příběhem - život není peříčko, pohádka není pohádka a dobrý konec je jen iluze...

5 13.08.2013

Posel... nevšední kniha se zajímavou myšlenkou. Každý si v ní najde takové sdělení, které sám hledá...
Markus Zusak ví, jak zaujmout. Samotné téma je totiž natolik přitažlivé, že už kvůli němu stojí za to si knihu přečíst. Představa hracích karet s tajuplnými úkoly, které vám někdo neznámý posílá poštou, je jednoduše řečeno úžasná. Tím spíš, že ten někdo vás musí opravdu dobře znát. Kdo je onen "pan tajuplný"? A jak si vybírá svého posla?... To jsou pouhé dvě otázky z mnoha dalších, které čtenáře nutně pronásledují až do samého závěru. Plnění úkolů je složité, hlavní hrdina musí přijít na to, co vlastně má pro vybrané osoby udělat. Jedná se vesměs o úkoly až banální (samozřejmě kromě výjimek potvrzujících pravidlo), které však ve svém důsledku mají nezměrné dopady. Jak by také ne, když v dnešním světě není na povzbuzení, pohlazení, vlídné slovo, přátelství nebo splnění úplně obyčejných snů místo... Posel prostě drobným činem dokáže velké věci...
Co mě však na knize trochu zaskočilo, byl jazyk. Nejdříve jsem se právě díky nespisovnému hovorovému jazyku vůbec nemohla začíst, protože tohle bylo (podle mých měřítek) opravdu moc (!). (Ano, jedná se o čistě osobní prožitek, někomu to třeba ani nepřijde:). Pak jsem si ale uvědomila, že právě hovorový jazyk k hlavnímu hrdinovi prostě patří, že by pak příběh nepůsobil tak skutečně...
Posla doporučuji, rozhodně je to kniha plná velkých myšlenek zprostředkovaných zajímavým příběhem. Jednu hvězdičku ubírám kvůli konci, který mě úplně minul. Někdy sice mívám dlouhé vedení, ale tohle mě trochu naštvalo, když jsem nepochopila pointu poslední věty:)

6 13.08.2013

Zlodějka knih přináší velmi silný příběh, vedoucí ve svém závěru až k slzám...
Téma války a židovské otázky již bylo zpracováno nesčetněkrát, Zlodějka knih je ale jiná - nezaměřuje se totiž na samotný příběh válečných hrůz, krutostí a útrap. Zlodějka knih sleduje osud mladé německé dívky Liesel, díky níž se na všecko díváme jakoby z jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. Liesel žije svůj vlastní život, raduje se z věcí, které nám zasazené do kontextu připadají absurdní, smutní z důvodů, jež se mohou zdát bezvýznamné. Postupně si ale stále hmatatelněji uvědomuje existenci bezpráví, zla, bezcitnosti a netečnosti kolem sebe, aby přistoupila k malým a nicotným, ale morálně velkým skutkům. Samotný příběh je plný velkých myšlenek, které ukazují, že v každé době existuje dobro a že i mezi těmi "zlými" jsou lidé s velkým srdcem.
To, co mě ke knize připoutalo, byl jednoznačně styl vyprávění. Hlavním vypravěčem a svým způsobem i hybatelem děje je totiž někdo (nebo spíš něco), co je za každých okolností neutrální, protože stojí nad námi všemi a měří všem stejným metrem. A právě díky tomuto opravdu netradičnímu podání je Zlodějka knih jedinečná a výjimečná.

12 13.08.2013

..."Jsme jen dva lidé. Zas tolik nás neodděluje. Rozhodně ne tolik, jak jsem čekala."...
Úchvatné, strhující, poutavé a přitom tak citlivé, dojemné, živé, pravdivé. Černobílý svět je kniha, kterou stojí za to přečíst a hlavně o ní přemýšlet. Nádherně vykresluje niterné vztahy černých hospodyň a jejich bílých paniček, založených na předsudcích a rasové předurčenosti - odhaluje, trochu šokuje, ale zcela určitě překvapuje.
Černobílý svět je především silný příběh, u kterého se vám chce smát i brečet. Je to fascinující vyprávění, které snad ani nemůže být skutečné (Opravdu bychom se k sobě mohli chovat tak necitlivě?), i když všichni tušíme, že postavy jsou natolik reálné, až hmatatelně vystupují ze stránek. Ačkoli je Černobílý svět fikce, je založený na skutečných životech. A právě v tom se ukrývá jeho sdělení, obyčejné, ale přece tolik důležité.

10 13.08.2013

Tak tohle byla jízda! Celá trilogie je pecka, atomová bomba, kopnutí do žaludku... Tyhly knihy fascinují a mrazí především proto, že základní myšlenka vůbec nemusí být tak nereálná, ač se to zdá jakkoli nepravděpodobné.
Ve třetím díle sledujeme stále větší proměnu jednotlivých charakterů, posun v jejich myšlení a jednání, žádnou z postav už nemůžeme vysvětlovat pouze jednobarevně jako kladného nebo záporného hrdinu. Nikdo už není tím typicky "kladným" hrdinou, který zabíjí čistě náhodou, nebo protože musí, naopak "ti zlí" vyjevují své byť narušené, ale lidské stránky. A jak bylo řečeno, je to boj zla s ještě větším zlem, a s tím musím bezvýhradně souhlasit (celou dobu, co jsem seděla nad knihou, mi právě tahle věta pořád zněla v hlavě) - ono takzvané dobro už není dobrem, ale něčím pokřiveným, něčím, co pod záštitou správné věci koná stejné zlo jako to, které se snaží porazit. Je to popis války, kterékoli minulé, současné, nebo budoucí války, u níž na cíli nezáleží, protože chování a pohnutky jsou vždycky stejné.
Závěr překvapí, i když vše de facto skončí tak, jak si všichni přejí. Nicméně se vůbec nejedná o nějaký happyend, a tak vše vyznívá spíše pesimisticky. Jak by taky po tom všem zlém mohlo být zase všechno v naprostém pořádku, když ve fungování země i ve vztazích, charakterech a lidských životech doslova nezbyl kámen na kameni?...
Třetí díl a hlavně celkový závěr trilogie vede k jednoznačnému zamyšlení. Zbytek si musí každý utřídit sám...

4 13.08.2013

Druhý díl je snad ještě dynamičtější než díl první, a to jsem si myslela, že to víc ani nejde:-D
Tahle knížka mě prostě celou připoutala průběhem, svižným vyprávěním, rušností děje, stylem, živoucností postav, ale co je důležité i myšlenkou... Každopádně si myslím, že zařazení mezi takzvanou dětskou a mládežnickou fantasy (vedle Harryho Pottera a Eragona), jak to máme u nás v knihkupectví, není tak úplně přesné, protože tohle JE čtení pro dospělé!
V závěru knihy nezbývá, než se rychle vrhnout na poslední díl a doufat, že to všecko dobře dopadne:))

3 13.08.2013

Co říct, když už všechno bylo řečeno?... Snad jen, že jsem tomu taky propadla:-D Je to totiž vskutku geniální - myšlenka jakési zvrácené reality show, demonstrující sílu vládnoucí moci, mě naprosto šokovala a nosila jsem ji v hlavě ještě několik dní, než jsem byla schopná ji vstřebat.
Děj se ubírá od první strany doslova strhujícím tempem a prakticky nikdy se nezastaví (až na takové ty "líbací scény" a Katnissino neustálé zdůrazňování a pseudo-odůvodňování toho, že se rozhodně vdávat nikdy nebude - tyhle momenty mi přišly nepřirozené, zbytečné a zdržovací).
Zajímavé je si všímat rozdílů mezi jednotlivými kraji, hlavně pak z knihy vystupuje důraz na líčení a módu u Kapitolanů, kteří jsou promyšlení do posledních detailů.
Jako celek jednoduše dechberoucí:))

5 13.08.2013

Spolu s Harrym Potterem jsou Hunger games nejlepší sérií, jakou jsem kdy četla. Všem doporučuju, protože to je trilogie, od které se jen tak neodtrhnete, budete dýchat s postavami, žít jejich myšlenkami a neustále o všem přemýšlet, jakkoli jsou ty představy šílené. Ono totiž nikdy nikdo neví, jak bude vypadat svět v budoucnosti...

2 13.08.2013

Harrymu Potterovi jsem odolávala opravdu dlouho a nakonec se ke mně dostal paradoxně díky filmovému zpracování.
Když propukla mánie kolem čarodějnického učně, důsledně jsem se všemu tomu humbuku apriori vyhýbala, protože přece nebudu číst to, co všichni okolo. To se mi dařilo, takže jsem vůbec netušila, co jsou Bradavice nebo kdo je to Brumbál...
Až po více než deseti letech, kdy začali v televizi vysílat filmy o Harrym Potterovi, jsem si řekla, že se na pár dílů podívám, abych aspoň věděla, o co jde. U třetího dílu jsem se ale začala ztrácet v nových postavách a vztazích a tím pádem i v ději, protože filmové zpracování nic divákovi nevysvětluje. A tak jsem si řekla, že si přečtu knihy, abych si udělala ve všem jasno a přitom objektivně zhodnotila, jaký tedy Harry Potter ve skutečnosti je...
Dnes jsem velkým obhájcem těchto nádherně napsaných knih, které mě ke stránkám doslova připoutaly, a to od prvního do posledního dílu. Obdivuji J. K. Rowlingovou, která stvořila úžasný svět a příběh, kde všecko do sebe zapadá a kde veškeré dění má svůj smysl a příčinu. Je fascinující sledovat, jak úzce jsou všechny díly provázány a jak důmyslně je celý děj vymyšlený. Zároveň můj obdiv patří panu Medkovi, který dokázal originál nádherně převést do češtiny.
Série o Harrym Potterovi je především skvěle napsaná - je čtivá, živá, vnitřně i dějově bohatá, do nejmenších detailů promyšlená a zaslouží si právem ta nejlepší hodnocení. Určitě se k ní budu ráda vracet.

Zapomenutá zahrada je knížka, od které jsem nečekala příliš, ale nesmírně mě překvapila:)
Kate Mortonová vystavěla Zapomenutou zahradu jako mozaiku tří časových rovin, respektive tří generací. Nepředkládá nám celistvé chronologické vyprávění - děj ze stránek vystupuje postupně tím, jak nám ho střihy v časových rovinách odhalují, abychom si mohli poskládat kompletní příběh. A to je na Zapomenuté zahradě právě to poutavé, že nám "všecko neservíruje na zlatém podnose". Kniha je jakýmsi dialogem tří časových rovin, který však ani v nejmenším nepůsobí chaoticky nebo nepřehledně. Všecko v naprosto logickém sledu plyne z řečeného a my tak postupně (spolu s hlavní hrdinkou) odhalujeme události dávno minulé a zapomenuté, zdánlivě nedůležité, avšak pro život hlavní hrdinky a pro její uvědomění si vlastního já nesmírně významné.
Je to odpočinková, nenáročná četba, ale rozhodně NE brak nebo laciný, tuctový ženský román, to v žádném případě!! Je to román o lásce, zradě, nenávisti, křehkém poutu přátelství, zapomění i naději. Tahle autorka a její styl mě opravdu baví.

3 12.08.2013

Pro mě je Dům u jezera stejně skvělý jako Zapomenutá zahrada! Tahle autorka mě opravdu baví. Je to (stejně jako Zapomenutá zahrada) směs všeho možného, ale má to atmosféru, styl, jasnou linii... je to romantika, ale ne taková ta laciná a průhledná, je to ale i trochu tajuplné a přemýšlivé. Autorka až do poslední chvíle udržuje čtenáře v nevědomosti a nechává ho tápat a domýšlet si, co se tak vlastně mohlo stát. A pak, na několika posledních stránkách se vše najednou rozplete - a pro mě osobně to znamenalo obrovskou facku, vystřízlivění z nadějí o tom, že všecko má svůj happyend... Ještě dlouho po dočtení ve mně zůstal takový ten pocit, že to snad musím přečíst znova, abych se ujistila, že jsem to špatně nepochopila..
Prostě příjemné čtení, kniha s výborně promyšleným dějem, poskládaným z postupně dávkovaných střípků.

5 12.08.2013

Pro mě srdeční záležitost - můj vůbec první lékařský thriller. Nemohla jsem se od něj odtrhnout a ještě několik týdnů po dočtení mě pronásledoval. Je to mrazivé čtení, zajímavé, valící se doslova jako lavina. Transplantát se mi zaryl pod kůži, přečetla jsem pak od Goldberga všecko, co bylo k mání, a hlavně: právě díky Transplantátu jsem se dostala ke knihám z nemocničního prostředí a dalším velkým jménům tohoto žánru v čele s Robinem Cookem.

12.08.2013

Skleněný pokoj je výborně napsaná, čtivá kniha, na jejímž konci je čtenář skoro zklamaný, že už nebude číst dál... Simon Mawer dokázal vytvořit tak dokonalé zdání reality, že jsem si po celou dobu čtení musela stále opakovat: "Je to jenom fikce, takhle se to ve skutečnosti nestalo."
Po Skleněném pokoji jsem sáhla, protože jsem byla po prohlídce vily Tugendhat, o které kniha de facto vypráví, nesmírně rozčarovaná. Přemýšlela jsem o tom, jak v takovém studeném, odtažitém, neosobním domě mohl někdo žít... A i když je Skleněný pokoj pouze fiktivní historií vily Tugendhat, je to inspirativní kniha, která zaslouží to nejlepší hodnocení právě proto, že nutí čtenáře k zamyšlení.

6 12.08.2013

Z Chatrče jsem byla rozčarovaná a trochu i zklamaná... Po všech těch ohlasech a rozplývajících se recenzích jsem na ni byla velmi zvědavá. Anotace vypadala neurčitě, ale přece jen jsem si stále myslela, že půjde o nějaké napínavé čtení podle skutečné události, nicméně kniha se překvapivě ubírala úplně jiným směrem... Protože jsem silně realistická bytost a nevěřím na posmrtný život, toto vyprávění mi bohužel nic neříkalo. Chatrč osobně beru jako malý výlet do mysteriózního světa, který je však pro mě až příliš idealistický a nepravděpodobný.
Na druhou stranu je ale Chatrč jistě ojedinělá kniha nesporných vypravěčských kvalit nesoucí výrazné duchovní poslání, kterou doporučuji všem těm, kdo tápou ve své víře nebo hledají vnitřní sílu...

4 12.08.2013

Jednoduše výborná kniha! Odehrává se v (pro omě osobně) neobvyklých končinách (s Afrikou se v amerických thrillerech a detektivkách opravdu moc nesetkáme) a ohromuje množstvím detailních informací o místních reáliích, kultuře, zvycích a nevyřčených pravdách, které tak oživují příběh, až skoro vystupuje ze stránek. (Samozřejmě nejsem odborník na africký kontinent, tudíž nemohu posoudit, nakolik jsou obsažené informace pravdivé, ale vězte, že působí až děsivě reálně). Kniha ihned vtáhne do děje, je poutavá, čtivá, překvapivá, strhující a plná nečekaných zvratů. V poslední době pro mě osobně nejzajímavější překvapení.
Člověk je tím více potěšen, když nečeká žádné zázraky a ono to najednou přijde:)

4 12.08.2013

Po knize V lesích jsem opět rozpolcená ve svých pocitech. Vůbec nijak nevadí, že čtu knihy v opačném pořadí, než byly vydány. Alespoň jsem k ději přistupovala už trochu informovaně, tedy s tím, že vím, co následuje po příběhu, který se rozehrává v této knize, a hlavně že znám Cassi Maddoxovou, nikoliv však Roba Ryana, na kterého se V lesích zaměřuje primárně a na kterého jsem byla opravdu zvědavá.
Hlavní sílou vlastně všech knih Tany Frenchové je výborná psychologie postav, která je ale možná taky největším mínusem. Já osobně se v charakterech postav a jejich nejednoznačnosti ztrácím, nedokážu si je zařadit, protože přemýšlejí "nelogicky" a dělají věci, které si nedovedu vysvětlit. Hlavní hrdinové mi právě proto lezou na nervy, protože jako kladné postavy nejen že jsou silně neprofesionální, ale hlavně se pohybují na hraně "té špatné strany". Takže stejně jako mi v Podobě vadilo jednání Cassie, tady mě rozčiloval Rob Ryan:)
Kniha je dějově a myšlenkově velmi zajímavě postavená, a to na dvě roviny - vyšetřování aktuálního případu a zároveň rozkrývání minulých nevysvětlených událostí, které se staly v dětsví hlavnímu hrdinovi na stejném místě. Vše ale ve výsledku vede k tomu, že se onen aktuální případ, který by měl stát v centru dění, odehrává tak nějak mimochodem, jako by se na něj autorka ani tak moc nesoustředila. Ve výsledku mě víc zaujala ona druhá (minulá) rovina, která se do příběhu vkrádala stále víc. Bohužel právě tato rovina zůstala nakonec bez vysvětlení, což mě v závěru naštvalo úplně nejvíc, protože náznaky slibovaly, že by to mohlo být opravdu zajímavé a netradiční...
Takže za mě - kniha se dobře čte, opravdu vtáhne do děje, rozehrává zajímavou dvojznačnou partii, ale konec je takový nějaký neuzavřený, jako by vyšuměl do ztracena.

12.08.2013

Zajímavé! Od Frenchové jsem četla zatím Na věrnosti a to bylo pro mě jedno velké zklamání, proto jsem se k Podobě dostala oklikou a trochu jsem váhala, jestli to vůbec zkusit... ALE: Nelituju.
Kniha je skvěle promyšlená a je postavená hlavně na dokonalé psychologii postav. Jedinou vadou na kráse bylo, že mi hlavní hrdinka občas (vlastně dost často) strašně lezla na nervy, protože jsem ji nedokázala pochopit v jejím rozhodování a jednání (hrozně mi vadil ten její pocit, že mezi partu studentů patří, že je na Hlohovci doma, atd. a potom to, jak je svým způsobem kryla - s tím šlo samozřejmě ruku v ruce to, jak obcházela své kolegy, zamlčovala informace, jak se chovala ke svému příteli). Leč toto je čistě můj problém a já se s tím vyrovnám - pro mě to představovalo aspoň takové to živé polemizování s postavou, kdy jako čtenář říkám hlavní hrdince: "Proboha, co to zas děláš? Copak jsi úplně mimo?";-)
Kniha i přes velký počet stran nenudí a čtenáře plně vtáhne do děje. Konec je překvapivý (i když možná zase ani tak moc ne)...

5 12.08.2013

Na věrnosti byla moje první kniha Tany Frenchové. Na její předchozí tituly jsem si brousila zuby delší dobu, leč jako první se mi dostal do ruky právě tento titul.
Jedná se o skvěle napsaný psychologický román. Ano, skutečně bych řekla spíše román než detektivka nebo napínavá kniha, protože o detektivní zápletku v celkovém vyznění pravděpodobně ani nejde. Jedná se spíše o složité profilování chudinské čtvrti a charakteristických rysů jednotlivých postav, to vše na pozadí příběhu o hledání vraha v případu starém více než dvacet let. Vraha čtenář odhadne takřka v polovině knihy, z čehož usuzuji, že ona základní zápletka směřující k odhalení starého zločinu není prioritní.
Nejsilnější zbraní jsou vedle propracované psychologie postav a vztahů zejména dialogy a myšlenkové návraty do minulosti, díky nimž čtenář získá komplexní obrázek celého vývoje událostí.
Kniha je velmi čtivá a živá a ačkoli se nejedná o typický prvoplánově napínavý detektivní román, u něhož do poslední chvíle nevíte, jak vše dopadne, o to silněji zapůsobí. Mě osobně však Na Věrnosti příliš nedokázalo vtáhnout, dokonce jsem přemýšlela, že knihu odložím. Proto v rámci jakéhosi svého žebříčku ji řadím spíše k průměru.

1 12.08.2013

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je opravdu zvláštní knížka. Nenapadlo mě žádné jiné výstižné slovo, protože tahle knížka mi nepřipomíná nic, co jsem zatím četla. Skutečně nejde zařadit do jakékoli škatulky a stojí na pomezí snad všech možných i nemožných žánrů (asi kromě červené knihovny, komiksu a upířích příběhů:-) Až bude hotový film, určitě bude vydáván za mysteriózní, k čemuž bych se také přiklonila, protože označení fantasy, jak je tomu na přebale knihy, mi nějak nesedí.
Co na knize nejvíce oceňuji, je skloubení příběhu s dobovými fotografiemi. Působí to opravdu úžasně živě a dodává to tak fantastickému (a opravdu velmi nepravděpodobnému) příběhu nádech reálnosti. V této souvislosti je potřeba ocenit postup, jak autor postupoval - tedy od fotografií k příběhu, a to není vůbec jednoduché.
Bohužel ruku v ruce se skvělým nápadem jdou i jisté nedokonalosti (nebo spíš nedotaženosti), které vedly k tomu, že v celkovém vyznění pro mě knížka byla trochu zklamáním. Samotný děj je takový "nijaký" a jaksi prázdný, jako by šlo jen o představení pole, kde se teprve něco bude odehrávat. Jakmile se začne něco dít a příběh konečně (po všem tom vysvětlování proč a jak a kdo a co) dostane spád, kniha najednou končí (!). Pokud ale autor zamýšlí druhý díl, pak je to samozřejmě naprosto ospravedlnitelné a zcela účelné, protože tím čtenáře na pokračování rozehraného příběhu skvěle navnadil.
Co já osobně ještě hodnotím negativně, je práce s pravidly, které si autor stanovuje. Kupříkladu složitě vysvětlí vlastní pojetí časových smyček a zásad těchto mikrosvětů, které ale nedodržuje, a tím popírá všecko, na čem svůj příběh buduje, nehledě na to, že třeba já jsem v tom všem pak měla trochu zmatek, jakmile jsem se to snažila pochopit. Dalším podobným případem je charakteristika "těch zlých", tedy netvorů a stvůr, jíž věnuje poměrně značný prostor, protože se jedná o zásadní věc pro podstatu samotného příběhu. V konečném důsledku však nastavené rozdíly nerespektuje a my pak vlastně nevíme, kdo je kdo.
Na druhou stranu mě velice zaujala autorova práce s "realitou" a evidentní snaha o to, aby příběh vyzněl jako skutečnost. Pravděpodobně proto do textu vkládá odkazy na reálné postavy a skutečné události. Velice mě pobavilo propojení případu kanibala z Milwaukee s příběhem. Tak jsem si říkala, co všechno ještě nevíme?...:-)))
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je zajímavá kniha a rozhodně stojí za přečtení už kvůli geniálnímu spojení děje se starými fotografiemi. Náročný čtenář se však s největší pravděpodobností bude ke knize stavět spíše vlažně. Můj šálek kávy to také tak úplně nebyl, kniha nakonec byla vlastně o něčem úplně jiném, než slibovala, chyběl mi svižný děj a alespoň špetka toho slibovaného tajemna a podivna, i když kniha se čte velmi příjemně...

3 10.08.2013