Skleněný pokoj

Nevím, proč jsem se tomuto autorovi vyhýbala tak dlouho. Každopádně jsem se konečně odhodlala jeho literaturu vyzkoušet a sáhla jsem po audioknize Skleněný pokoj - nalákalo mne hlavně to, že se to odehrává ve vile Tugendhat, kde jsem byla nedávno na prohlídce (audioknihu jsem poslouchala ještě před návštěvou).
Vilou Tugendhat je to inspirované, jak se již píše v anotaci, takže člověk by tuhle knihu neměl asi brát úplně jako zdroj informací o historii této vily - ale spíš to brát jako příběh jedné rodiny, která si zažila svoje - a že toho nebylo málo. A co se s jejich skvostným domovem dělo v průběhu historického dění.
Sledujeme tu příběh jednoho manželského páru a jejich nejbližších - lidská dramata, která by leckoho položila na lopatky. Život umí být jak na houpačce - někdy smích a žert, jindy je to procházka očistcem. Autor tu skvěle vykresluje jednotlivé povahy - postavy tu líčí neuvěřitelně plasticky, lidé vám tu ožívají doslova před očima. Což vždycky ocením, když jsou postavy pro mne zapamatovatelné, nesplývají a působí skutečně celistvě jako hotové osobnosti.
To si asi z knihy odnáším nejvíc - silný dojem z těch postav a z jejich osudů, které jsem s napětím sledovala. Do jaké míry se jejich osudy shodovaly se skutečnými obyvateli vily Tugendhat, to netuším, nastudované to nemám. Ale když to budu brát čistě jako fikci, beletrii (a nikoliv literaturu faktu), na mne tenhle příběh fungoval.
Nevím, co mi chybělo, abych hodnotila plným počtem hvězd, každopádně jsem ráda, že jsem autorovi dala šanci, protože tato kniha se mi líbila.

07.07.2026

Pěkné. Autor odvypráví velmi dobře vystavěný příběh. Osudy lidí spojených více či méně s jedním domem. Vše je vypovězeno velmi přitažlivě, uvěřitelně, osoby a obsazení funguje téměř dokonale. Upřímně až tak, že kdyby se toto vyprávění odehrálo v jakékoliv jiné vile v Brně (a nebo kdekoliv jinde) zafungovalo by to úplně stejně. Audiokniha je pozitivně ovlivněna brilantním výkonem Mileny Steinmasslové, která příběhu dodává eleganci a vznešenost.

Kniha se četla dobře. Vylíčení atmosféry a prostředí funkcionalistkcké vily láká k jejímu navštívení v Brně. Ač byl příběh o manželech Landauerových smyšlený, i tak bylo zajímavé číst o osudech hrdinů a zároveň se dozvědět i o historii vily Tugendhat v různých dobách naší malé republiky. Na knize mi ale vadilo nadměrné popisování sexuálních aktivit a vulgarismy. Nejsem žádná puritánka, ale v této knize jsem takové věci nečekala a nemyslím si, že by pro příběh byly stěžejní. Autor tam narval sex pomalu do každé kapitoly a ke konci už mi to vážně připadlo jako pěst na oko. Nepotřebovala jsem vědět, kdo s kým spal a kdo komu s prominutím lízal kundu. Těšila jsem se na příběh, který je o bouřlivé historii vily, ne o sexuálních fantaziích hrdinů.

Velmi zajímavé, dobře se četlo. Rozhodně doporučuji navštívit vilu Tugendhat!

Pohoršovat se nad tím, že Skleněný pokoj „neodpovídá skutečnosti“, že to přece „nebylo takhle“ a osudy původních majitelů slavné vily byly ve skutečnosti jiné, je jako rozhořčeně protestovat, že Tři mušketýři nebyli čtyři. Nebo jako vytýkat Shakespearovi, že Hamlet nebyl řádně doložen v dánských matrikách.

Simon Mawer napsal další výtečný, vyfabulovaný příběh, ale s mimořádným respektem k tomu jedinečnému prostoru, jeho atmosféře, jeho tichu, jeho světlu, jeho geniu loci.
Je to pátá z osmi Mawerových knih, které jsem četl, a všechny mě uchvátily.
Vůbec ne proto, že bych měl slabost pro cizince, kteří přijíždějí vysvětlovat naše vlastní dějiny. Pche. Tenhle pán zasazuje svoje příběhy do různých prostředí bez jediné kapky literární turistické samolibosti. Ve Skleněném pokoji i v Pražském jaru si napříč různými dekádami 20. století poradil s tuzemskými reáliemi a s charakteristikou našinců přesným, pozorným a až znepokojivě přesvědčivým způsobem. Lehce mu pak uvěřím i francouzské kulisy Dívky a Provazochodkyně, nemluvě o velšském Pádu.

Překvapilo mě, že dcera původních majitelů paní Hammer-Tugendhat (viz odkaz na rozhovor v iDnes v pravém sloupci) nedokázala vůči románu zaujmout větší nadhled. Asi je pro rodinu nepřístojné vidět slavný dům i jeho ozvěny přetavené do fikce. Jenže já to vidím tak, že Mawer vilu nezneužil. Naopak jí dal další život. Je absurdní vnímat Skleněný pokoj jako biografii rodu Tugendhat a urážet se, že „to bylo jinak“. Stejně pošetilé by bylo pohoršovat se nad Pražským jarem, protože skutečný druhý atašé britské ambasády v Praze z léta 1968 byl třeba spořádaný ženatý gentleman, který žádnou pražskou Lenku nemiloval a večer si poctivě rovnal ponožky do komínků. Co z toho plyne? Naprosto nic. Krása literatury nestojí na tom, že opisuje úřední záznam nebo zda každá intimní epizoda obstojí před rodinnou radou. Leckdy se k pravdě člověk dostane spíš přes přesvědčivou fikci než přes soupis ověřených dat. A zachytit dobu, napětí, atmosféru, lidskou směs slabosti, touhy a dějin - to umí SM znamenitě.

Je docela dobře možné, že pro povědomí o této mimořádné stavbě udělal víc než sborník odborných publikací, které si s chutí koupí osm architektů, dva historici umění a jeden poctivý knihovník. Román totiž umí to, co katalog neumí: svést. Přivést čtenáře k místu, o němž předtím netušil nic. A třeba i způsobit, že si někdo z druhého konce světa zjistí, že to "Město" je Brno a vydá se sem ne proto, aby si prostudoval půdorys, ale proto, že ho kniha přiměla toužit ten prostor spatřit.

Vila Tugendhat je mimořádná, nadčasová a její historie bezpochyby pohnutá. Jenže pohnutá historie není výsadou jedné vily ani jedné rodiny. Takových míst, které nacisti a komunisti znásilnili, jsou mraky.
Skleněný pokoj není dokument. Je to výtečná beletrie. Kdo v tom vidí problém, ten si spletl román s protokolem a spisovatele s úředníkem. Jako kdyby umění smělo existovat jen tehdy, když poslušně opisuje něčí přání, v tomto případě přání rodiny.

Dávám tři hvězdičky a to z jednoho prostého důvodu. Nemám ráda, když autor překrucuje osudy reálných postav zasazených do historických událostí tak, že čtenář není schopný rozeznat, co ještě je skutečnost a co už je jen autorova fantazie. V tomto případě z toho obzvlášť otec nevyšel příliš dobře, což dala najevo i jeho dcera paní Tugendhat a vůbec se ji nedivím.

Knihu předcházela výborná pověst a tak jsem čekala mnohem víc, než nabídla. Děj mě nezaujal a tak jediné co se mi líbilo byl popis architektury vily. Musím uznat, že autor si dal skutečně hodně práce se zjištěním brněnských reálií. Vadilo mi, že jsem se nedozvěděla co se dělo s Katlin po vystoupení z vlaku, také motiv lásky mezi ženami se mi zdál násilně včleněn jen proto, že je to v sočasnosti in.téma.

Kniha není špatná, oproti filmu jiné dějové línie.
Je to poprvé co musím říct a uznat, že film je daleko lepší než literární předloha, a to je, u mně, co říct.

Mawer se často snaží o zachycení prchavosti okamžiku. A ne vždy se mu to daří.

První dvě části knihy jsou chladné, nudné, s nejnezajímavější dvojící postav za hodně dlouhou dobu, což je o to horší, že kolem nich defiluje jedna zajímavější postava než druhá. Stále si říkáte, sakra, já chci číst o nich, ne o těch dvou. Naštěstí třetí až pátá část to napravují právě tím, že se soustředí na ty ostatní.

Skleněný pokoj není zlý, ale druhý Gottland v něm nehledejte (a čistě za sebe nominaci na Man Booker Prize vůbec nechápu, takovýhle knih bylo, je a bude...).

Líbila se mi historie vzniku domu a popisy jeho atmosféry s tím, jak se měnila doba. Ovšem samotný příběh mne zvlášť neoslovil. Obecně nemám ráda, pokud se do reálných kulis dává naprosto smyšlený příběh, když v té době se na tom konkrétním místě odhrálo něco jiného a jinak - zvlášť pokud pamětníci skutečného příběhu stále žijí a budou se potýkat s tím, že část lidí bude pokládat příběh za víceméně reálný... Navíc postavy opravdu postrádají hloubku a kromě toho, kdo s kým a jak, se o nich ani nic moc nedozvíme. Vzhledem k dramatickým okolnostem příběhu by jim slušela větší hloubka a propracovanost. Takhle nějak příběh proběhl kolem mne, aniž by zanechal větší stopu. Ale skleněný pokoj a celou vilu si pamatovat budu.

Když jsem se onehdá na brněnské hnojárně účastnil nějaké konference, venku periferně zahlédnu směrovku Vila Tugendhat. Hele, ten opěvovaný zázrak trčí kousek odtud! A namouduši, jen pár kroků po Černopolní a… No to mě podrž, vždyť to připomíná opršelou zásobovací rampu smíšeného zboží tam u nás! Koukám zezadu, netuše, že to má taky předek.
Do Brna bych se jen kvůli fyzické prohlídce baráku dneska nehrnul, postačí erudovaný výklad architekta třeba na youtube. A také vskutku výstavní Mawerův román, který vilu zalidňuje skutečnými osudy a vztahy. Tedy skutečnými asi ne, ale realitu věrně a šťavnatě fabulujícími. Další potvrzení, jak poučená beletrie podnítí mysl víc než stohy odborných monografií. (Mawer letos sice zesnul, avšak pro mě s vědomím, že jeho tvůrčí rozptyl přesahuje dříve již přečtený horolezecký Pád.). 36/25

Nádherná kniha, čtení jsem si moc užila. Ve vile Tugendhat jsem byla několikrát, je to magické místo a tak jsem příběh viděla přímo před sebou...Komplikované vztahy, těžké osudy na pozadí krásného čarovného místa. Určitě doporučuji.

Kniha se mi moc líbila, mám ráda tyhlety rodinné ságy zároveň s historickými událostmi a láskou :-)... a teda na to, že to psal chlap... spoustu těch vztahových pocitů popsal skvěle... a na závěr i slza ukápla....a dům... rozhodně ho teď chci vidět!... P.S...některé úzkoprsé komentáře tady mě naprosto udivují...

Za mně velmi čtivá a poutavá kniha, i když neodpovídá historii zcela, tak náznak toho, jaký byl osud vily zde je. A i osud správce by mi odpovídal době ...

Zřejmě jsem čekala něco jiného. Více historie a architektury, méně slaďárny. Nejsem prudérní, milostné scény v knihách mi nevadí, ale musí mít důvod, musí se jimi nějak posouvat děj. Jinak je to prostě červená knihovna. A přesně tak na mě kniha působila. První třetina, možná polovina se mohla odehrát kdekoliv a kdykoliv, nic na mě nedýchalo atmosférou první republiky. Druhá polovina mi zase přišla dost letem světem. Prostě takové nevyvážené...

Kdysi jsem viděla filmové zpracování, ale když jsem knihu četla, z filmu se mi skoro nic nevybavovalo. A s knihou to budu mít asi bohužel dost podobně. Za pár dní nebo týdnů se mi už nevybaví. :( Nesedl mi styl psaní autora a za mě byla kniha trochu zdlouhavá, osobně bych ji pár stran klidně ubrala. Co se však týče tématu - to mě až překvapilo, jak se anglický autor vžil do české historie. Bylo příjemné číst o osudech lidí "z vily" autorovýma očima, přesto mám v plánu si najít i fakta...

// ČV 2025 = Kniha, u níž jste viděli nejprve filmové zpracování

Obdivuji autora, že se pustil do popisu cizí země a cizi budovy, měla jsem obavu, ale skvěle to zvládl. Popisy okolí jsou reálné, úplně jsem to viděla živě, jakožto obyvatelka Brna. A i samotný příběh mě chytl.

"Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená, cítí Zdenka."
Kniha ma přiměla najít si osudy lidí Tugendhat a možná se tam jednou přijedu podívat i když styl psaní autora není můj šálek čaje vždy mě inspiruje dovědět se víc a to už něco znamená

Moc hezky napsaná kniha inspirovaná skutečným osudem vily Tugendhat. Možná je škoda, že není napsán podle skutečné události. Je zde zmíněno spoustu událostí, nevěděla jsem, zda jde o výmysl či fakt. Za mě velká škoda.