Skleněný pokoj

od:

Skleněný pokoj

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (podobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/25_/25479/skleneny-pokoj-OZc-25479.jpg 4.31195
Originální název:

The glass room (2009)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Kniha Zlín
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (257)

Přidat komentář
gacie
19. září

Nyní jsem zhruba v půlce knihy a stále se do děje nemůžu začíst. Hlavní postavy mě
teda opravdu ničím nezaujaly a i když se to odehrává pro většinu lidí v zajímavé době - mě ta kniha nebaví.

Devorah
17. září

Kniha, v níž hlavní roli hraje brněnská vila Tugendhat, funkcionalistický skvost, který je zahrnut mezi památky UNESCO.
Simon Mawer sice román označuje za fikci, nicméně ve vile Landauer poznáváme vilu Tugendhat, v osobě architekta Rainera von Abta zase slavného Miese van der Rohe, některá jiná slavná jména zůstala nepozměněna, např. Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová.
Dá se říci, že unikátnost románu spočívá v tom, že stěžejní věci se odehrávají ve vile, týkají se tohoto funkcionalistického klenotu, vytváří se zde přátelství, lásky, nevěry, utváří, ale i deformují charaktery. Román je rozdělen do několika kapitol, které pojednávají o určitých věcech, tématech, osudech, ty ale spojuje v jedno jako dějová linka Skleněný pokoj – der Glasraum. Hlavní místnost ve vile a její onyxová stěna, kde se odvíjí příběhy hrdinů, dějová linka se zde sbíhá a zákonitě paprskovitě dělí. Vila Tugendhat zde vystupuje jako němý a chladný svědek, který tolik viděl a tolik toho ovlivnil svou strohostí. Dvacátá léta vystřídala léta třicátá a ta sebou přinesla mnoho stínů, které pronikly do Skleněného pokoje. Na řadu tak přichází zkouška charakteru a první lži. Viktor a Liesel jsou tak donuceni se svými dětmi opustit svůj dům, zatímco Vila Tugendhat je tak ponechána svému hořkému osudu.
Jako velké mínus hodnotím příběh samotný, ten je pak mírně řečeno plochý. V hlavní roli se neustále objevuje sexuální život manželů Landauerových, jejich mimomanželské styky (Viktor a Kata souloží ve strohé vile), je načrtnuta i lesbická láska paní Landauerové (opět zde hraje prim der Glasraum) s její nejlepší přítelkyní Hanou. A to je možná ta jediná postava z celé knihy, která stojí za zmínku. Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel je zdaleka tou nejživočišnější a nejzajímavější postavou z celé knihy. Je inteligentní, pohotová, živočišná, porušuje společenská tabu, je bez zábran a předsudků, nebojí se projevit své pocity, taková je tato femme fatale. Je to zkrátka postava, o které si čtenář rád přečte, není statická, její charakter se vyvíjí, je vláčena událostmi a přesto bojuje. Bojuje sama se sebou, s nepřízní osudu a přesto pokaždé, co je sražena na kolena se s noblesou a hrdostí sobě vlastní postaví opět na nohy.
Kniha je v podstatě takovou sondou do života jedné rodiny, kterou ovlivnily nepříznivé okolnosti. Je to román o komplikovaných mezilidských vztazích, které se zpočátku zdají až příliš jednoduché. Jako jednohubka výtečné, ovšem jako hlavnímu chodu tomu hodně chybí a hodně přebývá.

IvaKo
04. září

Kniha se mi hodila do čtenářské výzvy a také jsem se těšila, že se dozvím něco více o samotné stavbě a o osudech jejích majitelů, což se částečně splnilo, pokud jde o budovu a její historii, i když nechápu, proč autor nezachoval alespoň jméno architekta.
Příběh Landauerových, jejichž vztahy se odehrávají na pozadí dramatických historických událostí, je vyprávěn dost povrchně, spíše stylem červené knihovny okořeněné účelově použitými sexuálními scénami a zbytečnými vulgaritami. Češi v tomto příběhu vyznívají jako samí křiváci, udavači a "švejci". Pozitivní je to, že kniha čtenáře vyprovokuje k vyhledání dalších informací o této jedinečné stavbě a k její návštěvě.

Zorka
02. září

Ke knize jsem od začátku přistupovala jako k beletrizovanému příběhu, který mě motivoval ověřovat si informace, porovnávat jména a skutečnosti. Proto mě nijak nepohoršila autorova úprava jmen a skutečností. Knihu nelze brát jako literatutu faktu, i když je mi jasné, že někteří čtenáři k ní tak přistupují, což může sice uškodit rodině Tugendhat (to je ale problém čtenářů, nikoli autora samotného), ale rozhodně to neublíží vile jako takové. Naopak. Po přečtení Skleněného pokoje má člověk potřebu vilu navštívit, zhlédnout onyxovou stěnu a porovnat informace, které se dověděl z knihy, se skutečností. Pro vilu jako takovou, která je v současné době zapsána na seznam světového dědiství UNESCO, je to bezpochyby dobrá reklama.

oskarka
27. srpna

Autor si měl rozmyslet, jestli bude psát o vile Tugendhat a o osudech rodiny, která ve vile žila nebo chaoticky vyprávět příběh jiný. Přijde mi, že v knize šlo hlavně o sexuální vztahy většiny zainteresovaných, a to se mohlo odehrávat klidně v jakékoliv anonymní vile. Četla jsem rozhovor s dcerou Grety Tugendhat, nedivím se, že je knihou pobouřena. I když na začátku je napsáno, že příběh je fiktivní, spousta lidí to tak brát nebude.
Naprosto souhlasím s komentářem od "Anna 13".

jeníček
25. srpna

Moc, moc se mi příběh líbil, propojení osudů hrdinů a místa, které vybudovali s nejlepším přesvědčením a láskou. Kdo z nás to nezná? A pak přišla zkáza vyvolaná vnějšími okolnostmi. Přeji si vilu navštívit a uvidět je tam...

Popko
20. srpna

Kniha o brněnské rodině, která díky tomu že měla dostatek financí utekla před válkou do Švýcarska a pak do Jižní Ameriky, čímž si zachránila život. Pěkný, čtivý historický román.

rajen
20. srpna

Dost jsem se na knihu těštila, protože Mawerův Pád se mi neskutečně líbil. Ale přišlo zklámání (ne tím, že bych tyto knihy porovnávala). Kniha mi přijde tak nějak zvláštně "nakouskovaná". Nejdřív je to kniha o domě a každém kousku cementu v něm. Pak se ponoříte do života jeho obyvatel, aby vás autor zase svedl zpět na cestičku domu a ještě k tomu nakousl osud dalších obyvatel, ale to už jen tak povrchně, že vás to už ani nebaví. Některé osudy autor dotáhl do konce, ale tak útržkovitě až kýčovitě, že mě to zklamalo. Na konci jsem vlastně nevěděla, jestli je to vlastně o lidech nebo domě nebo taková podivná směska. Ale abych jen nehanila. Ve srovnání s jinými autory je pořád Mawer nadstandard a jeho styl se mi líbí. Myslím, že snad každého čtenáře donutí kniha najít si informace o skutečných majitelích, protože se vám nechce věřit, že tam žili lidé, kteří mají na starosti jen sex a řešení sexuální orientace (jiné problémy tam jsou jen okrajově, spíš chybí úplně). Určitě čtenáře donutí si najít fotky skutečné vily a podnítí touhu se tam půl roku dopředu objednat na prohlídku. Já jsem osobně měla to "štěstí" vedle makasarové půlkruhové stěny 5 let obědvat, neboť jsem ji ještě neobjevenou zažila v menze právnické fakulty a opírala si o ni batoh :-)
Když to shrnu, knižka na mě udělala takový dojem zvláštní směsice osudu lidí a domu, jakoby se autor nemohl rozhodnout, o čem bude psát. Asi ho tato vila fascinovala a tak si prostě vzal reálný barák, do kterého nastěhoval naprosto smyšlené lidi. Jenomže ten barák je bohužel tak známý a jedinečný, že ten příběh o falešných lidech, kteří se v ničem nepřibližují těm opravdovým, vás zklame. Proč je osud domu na základě faktu a lidí už ne? Proč je to tak zvláštně namíchané? Řekla bych, že toto mě nejvíc na knize štve a snižuje hodnocení. Ale ještě jeden kladný poznatek, na to, že je autor cizinec skvěle vystihl českou náturu v poválečném vývoji, viz Laník.

aralka
13. srpna

Ke knize mě přivedl můj zájem o zajímavé architektonické objekty, přestože Brno vůbec neznám a vilu jsem v reálu neviděla, podle popisu v knize jsem si jí dovedla bez problémů představit, pak jsem ještě koukala na internet, jak se moje představy shodují s realitou a bylo to přesně ono :-).... Co se tedy týče vily samotné a jejího příběhu, byla kniha skvěle napsaná, při čtení knihy se čtenář přenese přímo na místě děje, vše je velmi podrobně navíc poeticky popsané. Co se týče smyšleného příběhu majitelů vily, jejichž příběh je zde popisován a začíná se odehrávat právě v tomto úžasném domě, nedivím se že ti skuteční jsou naštvaní. Tady sice pan spisovatel hned v úvodu píše, že jde o fikci a vymyšlený příběh, ale myslím, že spousta čtenářů si stejně propojí osudy rodiny Landauerovy, které jsou zde popisovány se skutečností a myslí si, že tak nějak to určitě stejně bylo, akorát, že manželé se jmenovali Greta Tugendhatové a Fritz Tugendhat..... je to těžké soudit, ale myslím, že hlavní postavou zde stejně byl onen funkcionalistický skvost - samotná vila a i když zbytek byla pouze autorova fantazie, i tak se mi příběh moc líbil, bylo to dobře napsané, i když tak moc náhod, na mě vůbec nepůsobilo reálně.. je to taková smutná, trochu erotická, ale moc čtivě napsaná pohádka se zajímavým místem děje, který skutečně existuje....

DoDidDone
12. srpna

Nepříjemné ohlasy, které za sebou Skleněný pokoj táhne a které lze v početném množství najít i tady v komentářích, mi připomínají Gejšu od Arthura Goldena. (Proto je budu srovnávat. Jistě existuje více podobných, ale tyto dvě si dovedu vybavit a obě dobře znám. Autorka, která se například také inspiruje pravdivými událostmi, je například i Lone Theils, jejíž knížky jsou nyní velmi populární.) Knihy jsou obsahově úplně jiné, ale právě v tom, jak je (ne)přijala veřejnost a lidé, o kterých byly knihy psány, je spojují dohromady. Obě popisují určitou společnost, dobu…, která je inspirována skutečnými událostmi a osudy lidí a většina dovede lehko určit, o koho v reálu šlo. Autoři si vypůjčili opravdové situace a zohýbali je podle svých představ a snažili se o vytvoření příběhu, který by zaujal čtenáře. (Proto je tam jistá pohádkovost a příliš mnoho náhod.) Dali do toho obrovský kus sebe a to, co vydali, se rozhodně nedá brát za realitu (což oba z nich ani netvrdí). Já jsem fanoušek obou knih, takže pro mě to fungovalo. Chápu, že někteří mohou být naštvaní, protože autor teoreticky obšlehne cosi, vydá to za své, přitom základ stojí u skutečných událostí. Čemu pak tedy věřit? Je důležité podotknout, že obě knihy jsou také psány autory, kteří nepochází z těch zemí, takže o tom mají jen zkreslenou představu, a i když si můžou dohledávat různé zdroje, jak chtějí, stejně to neprožijí a do jisté míry ani nepochopí. Je důležité ocenit jejich práci, protože sice měli méně práce s vymyšlením příběhu (když měli realitu, která jim k tomu napomohla), ale i tak museli znát tu zemi, museli použít jazyk, znát tradice, slovní obraty, porovnat s něčím, co se v té zemi stalo, museli si promluvit se spoustou odborníků na daný národ a to je dost práce. Vlastně je to ještě náročnější, než se na první pohled zná. Proto si jejich práce cením. Kniha Skleněný pokoj je psána Angličanem a udivovalo mě, jak dokázal používat české výrazy a kolik toho o našem národu viděl. (Cizinci neznají například slovo „chata“, neví, co nám cizí slovíčko může připomínat a jaké konkrétní problémy můžeme mít s výslovností.) Někteří Čechové ale knihu odmítají vůbec brát v potaz, protože uráží rod Tugendhatů (snad to píšu dobře). Vím, odkud to pramení: hlavní postavy mají své mouchy (jako ostatně všichni lidi na planetě), takže ti, kteří mají tendenci přirovnávat k realitě, si mohou myslet, že to autor psal o opravdových obyvatelích vily, což by vysvětlovalo onu pobouřenost. Přeci jen, nemůžete nikoho soudit, pokud nejste v jeho hlavě a v jejich kůži, tak proč by něco takového psal? K tomu mám jen jedno: ano, s tím souhlasím. Pokud někdo píše o určité osobě, měl by psát podle pravdy a držet se jasného scénáře. Sám jsem názoru, že knihy o nějaké osobnosti může psát jen ten člověk sám, jinak je to zkreslené, protože nikdo neví, proč se někdo zachoval tak či onak a co k tomu vedlo. To prostě nikdy nejde. A pak je tu taky další: buď autor sklouzne do přehnaného lezení do zadku, nebo naopak vyšťourá všechny nezbytné a trapné informace o dané osobnosti, aby se kniha víc prodávala. Já to znám – četl jsem už obojí a vím, že to existuje. Životopisy, které vlastně nejsou životopisy, ale jen přehled cen a dokonalých citátů, které celebrita řekla nebo z druhé ruky různé druhy trapasů, skandálů apod. Jenže tahle kniha není literatura faktu ani životopis – je to jen román, beletrie. Opět se vrátím ke Gejše, protože u ní mě fascinuje, že Gejša je u českých čtenářů opěvována a pokud si přečtete její hodnocení tady na této stránce, uvidíte, že to jsou (téměř) plné počty hvězd a samé kladné komentáře. Přitom ta opravdová gejša Mineko Iwasaki, která sloužila jako inspirace k postavě Sajuri, knihu neměla ráda a Japonci byli uražení kvůli vyzrazení tradic a světa gejš, který si zakládal na své tajemnosti a kráse. Jenže je také hodně důležité podotknout, že oba autoři v úvodu napsali, že kniha se nedá považovat za realitu. Navíc – existují literatury faktu. Sama M. Iwasaki napsala autobiografii, a co jsem tak četl, kniha o Vile Tugendhat má (jestli už není náhodou vydána) existovat taky, takže pokud někdo chce vědět o skutečných osudech, může sáhnout tam a na tyto romány se nemusí ani podívat.

Teď už konečně pouze ke Skleněnému pokoji a ději samotnému. Začátek se mi zdál zmatečný a tolik mě nenadchl. Autor má svůj originální styl psaní, na který jsem si musel zvyknout. Píše tak trochu z místa na místo a chvíli neposedí, což mi právě zpočátku vadilo a co jsem byl schopný ocenit až po přečtení, kdy mi došlo, že skutečně vypíchl důležité informace. Hlavní postavy jsou skvěle popsané, popis domu, doby a vztahů taky. Když jsem se do příběhu doopravdy dostal, moc mě zaujal. Kniha je ke konci smutná a nevím, jestli jde o knihu, která by se dala číst pořád dokola, protože se podle mě vytratí ono kouzlo. Autor umí skvěle schovávat informace a později je vrátit na světlo. Dá čtenáři jen kousek, rozepíše ho až dál a to se mi líbí. Ke Skleněnému pokoji jsem se dostal jen kvůli čtenářské výzvě, ale autor mě zaujal, takže bych si od něj v budoucnosti rád přečetl i některé další knížky. Jediné, co mi vadilo při čtení, byla nadmíra sexuálních scének a různého fantazírování, to mi tam úplně nesedělo. Jinak – jak asi podle hodnocení vidíte – já jsem spokojený. Myslím, že na knihu jen tak nezapomenu a utkne mi v hlavě. Popisy doby a prostředí jsou skvělé. Konec je smutný a nostalgický, hlavní postavy mi nebyly lhostejné a naopak mi přirostly k srdci. Líbí se mi, že ačkoliv je Skleněný pokoj jen dům, chová se jako taková vedlejší postava – vše se děje kolem ní, všichni o ní mluví, ač se děje cokoliv, Skleněný pokoj tam (téměř) vždycky je. (Jak už jsem napsal výše, autor si dal opravdovou práci při psaní této knihy a za to si zaslouží jisté ocenění. Já za sebe knihu doporučuju všema deseti, protože příběh je kouzelný a přiměl mě hledat si skutečné informace o vile Tugendhat a dokonce ji i navštívit, což je na knihu psanou Angličanem s dějem v Čechách úspěch. ;)

Jordyz
07. srpna

Rozhodně MUSÍM vilu navštívit a rozhodně VÍM, že tam chci bydlet :-)
Za mě hezké, oddechové počtení.

LucaDusa
05. srpna

Nádherná, čtivá kniha zachycující významnou (zprvu okouzlující, poté bezútěšnou) část československé historie a příběh jednoho domu. V knize je celá řada odkazů na další literární a hudební díla, která stojí za to vyhledat (za všechny např. skladba Ondine). Nejvíce mě zaujal příběh samotných manželů L. a rodinné přítelkyně Hany.
Trošku mě mrzí pouze to, že osudy většiny postav postupně vyšuměly do ztracena. Avšak po dočtení knihy jsem porozuměla i tomuto autorovu přístupu - čas plyne dál, Skleněný pokoj zachycuje stále stejné světlo, prostor (přítomnost) a pouze zašlé zbytky stop těch, kteří se v něm pohybovali, nic víc a nic míň...
Doufám, že budu mít možnost se do skutečné vily brzy podívat!

Dancozz
04. srpna

Do knihy se mi moc nechtělo, ačkoliv byla na doporučení, ale byla jsem mile překvapena. Detailně, ale velmi čtivě popisuje atmosféru předválečného Brna a náladu obyvatel, jejich naivitu a neveřícnost při vstupu Němců.

První část knihy se soustředí na postavy, které vilu vybudovali, a jejich osudy, postupem času se však zaměřuje spíše na jejich přátele, kteří v Brně zůstali a nové obyvatele vily. Jediné, co mi trochu vadilo, ze osudy Landauerů pak vyjdou trochu do ztracena...

Za mě moc povedená a čtivá kniha, jenom nečekejte, že je založena na skutečných lidech :)

snimcibdim
02. srpna

Asi jsem od knihy čekala něco jiného a hlavně mnohem víc.
Čekala jsem román o architektuře a o vile Tugendhat, ale tu si Mawer jen "vypůjčil" a dosadil do ní jakousi polofikci - jenže zbeletrizovaný skutečný a hodnověrný příběh autorů a uživatelů vily by mě zajímal mnohem mnohem víc.
Ono něco jiného je, když svou fantazií někdo zaplní či doplní bílá místa a něco jiného je, když místa popsaná si jen tak přečmárá, protože si myslí, že jeho výmysly jsou lepší než byla skutečnost.
Nedivím se, že se to Daniele Hammer-Tugendhatové nelíbí - mně vlastně taky ne. Přijde mi to neetické.
Knihu beru jako "vztahovku", ve které je funkcionalismus vily stavěn do kontrastu s pudovostí postav, protože ty mají ponejvíce na starosti, jak si kde s kým zasouložit, přičemž některým přijde hodně sexy se vzrušovat a uspokojovat právě ve Skleněném pokoji.
Když je sex v literatuře dobře napsaný, tak mě baví, ale zde mě spíš nudil - a moc víc než kdo s kým, kde a proč, jsem se o postavách vlastně nedozvěděla.
Říkala jsem si tedy, že snad alespoň Mawer dělá takto vile reklamu - ale nakonec si myslím, že je to spíš naopak, že vila dělá reklamu Mawerovi a že kdyby stejný příběh umístil do zcela imaginárního domu, tak by takový ohlas neměl, protože je mnoho lepších knih jak o partnerských vztazích, tak o důsledcích války a komunismu.
Tři hvězdy protože brak to přeci jen není, forma je docela čtivá a oceňuji zájem cizince o naši historii.

Vojslava
02. srpna

Příběh, v němž je hlavním hrdinou dům, který není jen dějištěm, ale někdy i podněcovatelem dalšího dění... Samozřejmě jsem paralelně sledovala i skutečné osudy majitelů vily, ale absolutně to čtenářský zážitek nerušilo. Moc mne potěší, jestli se jednou dovnitř dostanu...

Kamys
31. července

Přestože autor za knihu dostal Man Bookerovu cenu, nebo možná právě proto, čekala jsem víc. Je to zajímavý nápad, vyprávět příběh přes budovu. A až příště budu v Brně, budu určitě vilu chtít vidět. Bylo to příjemné a zajímavé čtení, přečteno při angíně za 3 dny.
Ale - na to, jak dramatickou dobu autor popisuje, v ní vlastně zas tolik dramatu není. Jakoby čtenáře trochu chránil před emocemi, chybí mi syrovost Gerty Schnirch od Tučkové. Náhody, které se v knize tu a tam dějí, jsou totálně nepravděpodobné, slouží jen pokračování příběhu, dovysvětlení osudu postav, nebo naopak větší dramatičnosti - zbytečně, doba byla dramatická dost. A sexuální scény - nijak mě nepobuřují, ale redukovat vilu jen na to, kdo všechno na její podlaze souložil, mi taky připadá málo. V celkovém součtu oddechovka, která mohla být něčím víc.

pobijecmuch
30. července

Nejsem z těch, kteří do komentářů něco takového píše, ale musím reagovat i za cenu, že možná budu smazaný.
Takže, britský spisovatel Simon Mawer za tuto knihu získal Man Bookerovu cenu.
V knize nikde nepadne, kde se vila nachází, natož její skutečný název. Toto je výpravný román, který má svůj děj. Pokud by to byl popis architektury, tak by to byla literatura naučná. Pokud by to bylo psané podle pravdy, byla by to literatura faktu.
Mawer nenapsal knihu podle skutečnosti, psal to podle sebe. Přidal nové vymyšlené postavy, nové zápletky a nový děj. Tedy, normální, obyčejný román, beletrie, nebo také fikce.
Vyhlašování hesel, že nepodporujme natáčení filmu, atd. je pouhá naivní agitka určité skupiny lidí. Nakonec něco obdobného bylo už při vydání samotné knihy.
Prosím, buďme tolerantní k umělecké svobodě, jak ke knize, tak i třeba k filmu. Film byl již natočen, takže nikdo nic již neovlivní. Dalšího českého vydání knihy se dočkáme příští rok.
Snažím se respektovat různé názory v komentářích, tedy i ty negativní, ale hodnotit tu knihu po přečtení pouhých 70 stran je nesmysl. Provolávání slov o hnusu a nějakém apelování na lidi, beru s rezervou a určitým pousmáním. Bude to tady spíše jako humorná vložka.

hapac
30. července

V řadě postřehů musím souhlasit s komentářem Anna 13. I já mám ten pocit, že tato vyjímečná stavba byla zneužita pro běžný, tuctový příběh. Raději doporučuji samotnou vilu navštívit nebo si alespoň prolistovat knihu Vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe od: Daniela Hammer-Tugendhat, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff - https://www.databazeknih.cz/knihy/vila-tugendhat-od-ludwiga-miese-van-der-rohe-193832 (první část knihy je určitě moc zajímavá, ke konci je to spíše určeno pro odbornou veřejnost).

Anna 13
29. červenceodpad!

Obvykle komentáře ke knihám, které jsem nepřečetla, nepíšu. Ale Skleněný pokoj mě rozčaroval natolik, že se potřebuji vyjádřit a zastat se rodu Tugendhadových.

Přečetla jsem 70 stran. Čtivost byla nulová, postavy neuchopitelné, nemohla jsem se do příběhu dostat a "zabydlet" se v něm.
Vadilo mě, že se autor neobtěžuje nás seznámit s tím, v jakém roce zrovna postavy své životy žijí a tím tak v podstatě kašle na historii a fakta!!!

Úplný vrchol pro mě je, že zaměnil jméno uznávaného architekta a nám Čechům se v podstatě vysmál do obličeje. Použil náš architektonický klenot, naše město, ale absolutně nerespektoval okolnosti proslulé vily a osudy jejich pravých obyvatel. Mawer na mě působí velmi povrchně a pokrytecky.

Přeci jenom bychom měli mít úctu k historii a měli bychom přestat Skleněný pokoj oslavovat. Nepodporujme natáčení filmu a raději se zastaňmě Daniely Tugendhadové, která je neustále opomíjena... Její příběh jako by nebyl a s příběhem její rodiny si každý dělá, co chce...

Nějaký Brit si prostě nemůže dovolit psát nepravdy, protože takovéhle výmysly (i když fikci nepopírá) bude spousta lidí brát za reálné dějiny. Vryje se jim to do mozku a už nebudou číst dodatky autora či nebudou hledat skutečné příběhy...

Mrzí mě to, z úcty k Tugendhadovým a k lidským příběhům jako takovým...


Je to hnus!!! Uvědomte si to.

SPOILER: Vzhledem k tomu, že jsem četla rozhovory s Danielou Tugendhadovou a četla spoustu rozporuplných názorů zde na webu, jsem opravdu pohoršena tím, co se ve vile nadále odehrávalo. Nedivím se, že je možné cítit ke knize takovou nenávist.


Otázka, na kterou si odpovězte:
Dosáhla by kniha dnešní popularity, kdyby se ten samý příběh odehrával ve SMYŠLENÉ, NEEXISTUJÍCÍ vile?
Autor naši zemi, naše příběhy, naše lidi a naši vilu sprostě zneužil...

Přiznejme si, že ta kniha opravdu není tak dobrá, jak nám všichni tvrdí.

TaLu
24. července

Kniha byla na mém pomyslném seznamu. Také se hodí do letošní čtenářské výzvy. Začíst se pro mě nebylo snadné. Postupně jak ze snů, lásky a touhy vyrůstala vila, začala ve mě růst i slova. Připadala jsem si jak zavalená kusy betonu a přesto toužící po světle. Vnímala jsem, že román ke mě promlouvá jako k osobě, která jde kolem, ale není součástí příběhu, protože postavy jsou natolik jiné, že jsou pro mě neuchopitelné.
Zhruba uprostřed děje jsem si vyhledala informace o vile, prošla si virtuální prohlídkou, začetla se do informací o skutečných obyvatelích.
Ke konci příběhu mě mrzelo, že autor nevysvětlil osud Katy a Hanina dítěte. Ostatní osudy dotáhl do konce i za cenu velkých náhod. Dítě za války v lágru mohlo zmizet bez jediné stopy, to ano, ale Katu by mohla vysvětlit její dcera.
Hodnocení knihy snižuji, protože se autorovi podařilo natolik oživit vilu, že tím podle mě způsobil to, že čtenář ve vile vidí i jím popsané životy. Ale ti lidé jsou, dle jeho slov, výplodem jeho představ. Nedovedu si ani představit, jak těžké to musí být pro skutečné obyvatele. Když spisovatel svým uměním vdechl život neživému kameni, proč sebral život živoucím ? Vždyť reální obyvatelé měli pohnuté osudy také.
Myslím, že mnozí čtenáři knihu berou jako fakt, jako celek. A znovu jsem si tím připomněla, že slova mají sílu stavět i bořit. Doporučuji číst jako román a vyhledat si osudy rodiny a architekta v encyklopediích.

marara
22. července

Tahle kniha mě nadchla. Dočetla jsem ji před několika dny a stále mi leží v hlavě. Moc se mi líbí autorův styl i úhel vyprávění z pohledu vily Thugendhat i samotného Skleněného pokoje. Doba příběhu je také velmi zajímavá, inspirativní doba první republiky, která přála kultivovanému uměleckému přístupu k životu, pak nástup fašismu, válečné osudy majitelů, jejich přátel i zaměstnanců, děsivý přístup k památce v době socialismu. Příběh krásně vygradoval závěrečným setkáním ve vile, které je nabité atmosférou toho, co být mohlo, kdyby nebylo dramat doby. Jak jinak se mohly vyvíjet osudy postav i samotné Brno. Námět i autorův styl mi velmi připomíná Kateřinu Tučkovou. Jen je škoda, že se autor víc nedržel skutečnosti, alespoň co se architekta a majitelů týče.

Iv8
19. července

Každému vyhovuje jiný styl - a mně se opravdu kniha moc líbila. A ještě, když si uvědomíme, že informace zjistil, nastudoval a sepsal do zajímavého románu nečech (ne Čech), tak je to obdivuhodný výkon.

Bobina74
19. července

Tak tohle mi vážně nešlo. Jedním slovem nuda. Ve třetině knížky jsem odložila a šla si přečíst místní hodnocení, znova jsem vzala knihu do ruky s tím, že to přece není možné a v polovině knihy odložila nadobro s tím, že je to možné. Tohoto autora mám docela ráda, ale tady mu to pero ustřelilo z ruky.
P.s. : nápad super, dějová linka nudná a kniha nezáživná až to bolí....au...

laepus
15. července

Nejde to výš než za dva. Po pár stránkách mě začala štvát hlavní ženská postava a její laciné flirtování s architektem. Pak k tomu přišly další postavy, kterým jsem prostě nevěřil ani slovo. Když se pak přidaly i naprosto zbytečné (a navíc jich bylo čím dál víc) sexuální scény, říkal jsem si - čtu knihu o historii rodiny a domu, nebo šestákovou růžovou knihovnu o tom, kterak chudinka paninka mužem podvedena byla, aby nakonec došla zadostiučinění? Copak ti lidé tehdy nedělali nic jiného, než že souložili? Všichni se všemi. Možná jo, televize nebyla, peněz, že nevěděli, co snimi, pak venku zuřila válka nebo komunisti, tak co dělat jiného... Na můj vkus až příliš často si taky autor dopředu připravoval půdu pro "zvrat", který ale byl patrný už deset stránek dopředu. Měl jsem velká očekávání, která byla naplněna jen zčásti. Ty dvě hvězdy tak zůstávají jen díky: 1. obdivu k oné budově, která je popsána jako opravdu živoucí organismus a čtenáře to nutí se tam zajet podívat, 2. schopnosti autora napsat opravdu napínavou scénu, u které ani nedutáte a jste napnutí, co se stane. Bohužel tyto scény byly v celé knize pouze dvě - odjezd z Brna a útěk do Španělska. Nevím, jestli se k Mawerovi vrátím, protože se opravdu bojím, že se opět další kniha o čemkoli zvhrne v dívčí softporno román.

MaKolar
13. července

Skvělá kniha, která popisuje vývoj historických událostí na pozadí příběhu vily Tugendhalt. Závěr je pro mě trochu vyumělkovaný, ale jinak výborně napsáno.

KACABAK
12. července

Velmi zajímavě napsaná kniha, která obsahuje historii, lásku a architekturu v období během druhé světové války a krátce před ní. Postavy jsou detailně popsány, stejně jako prostor domu, který se velmi nápadně podobá vile Tugendhat v Brně.Kniha je občas příliš obscénní, ale možná by bez toho příběh nešel tak dokreslit.Doporučuji vilu navštívit před knihou.

avaya
11. července

Měla jsem velká očekávání a bohužel jsem dočetla zklamaná. Nejenže jsem knihu četla skoro dva měsíce, protože mi absolutně se nešlo do ní začíst, ale svět znuděných milionářů mi byl nesympatický, postavy jakbysmet, a to i přes zajímavé pozadí, na kterém se příběh odehrává.
Popisy mi přišly zbytečně zdlouhavé a nabubřelé, i když autorovi se nedá upřít, že řemeslo má zvládnuté. Mně bohužel styl nesedl, kniha mi nepřišla ani za mák čtivá, trochu zajímavějším se děj stal, když se do domu nastěhoval německý vědec.
Posledních sto stran jsem četla každý druhý odstavec, jen abych to už měla za sebou. Konec až moc předvídatelný a filmový.

JJJ007
11. července

Velmi zajímavá kniha, ve které je válka ukázána z jiného pohledu. Poutavě napsaný příběh rodiny a jejich přátel. Doporučuji.

Sandy007
10. července

Strašně mi to místy připomínalo styl psaní Milana Kundery, ale jeho knihy jsou přece jen trochu jiný level. Nechci snižovat kvalitu Skleněného pokoje, je to velmi čtivý příběh, ale třeba konec je nesmírně předvídatelný. Nevěřím až v takové náhody.

mončičáček
09. července

Další precizně propracovaný příběh sepsaný podle skutečných událostí, přesně podle mého gusta! Opět velké díky čtenářské výzvě za téma kniha o Brně, které vylákalo tenhle skvost na můj noční stolek. Už dlouho jsem se na něj chystala a naplánovaná předvánoční exkurze do vily Tugendhat je odrazem krásného čtenářského zážitku...