Na Věrnosti

Aj keď som chcela tento diel preskočiť, napokon mi to nedalo. A stál za prečítanie, hoci mi zo štyroch doposiaľ prečítaných Frenchovej kníh pripadal najslabší, nie je až taký srdcervúci, ako bolo Vtedy v lese, Dokonalá podoba a Stratený prístav. Našťastie ani taký otvorený ako dve z menovaných. Cením si, ako Frenchová dokáže v (zatiaľ) každej knižke predstaviť úplne iné postavy s úplne odlišnými náturami, zázemím a problémami. Priznám sa síce, že tento rozprávač mi bol zatiaľ najnesympatickejší zo všetkých – je to poriadny sviniar, uvidíte. Výčitky svedomia nepozná a nie vždy sú jasné jeho zámery a jeho emócie. Ale napriek tomu som mu fandila a neznenávidela som ho, ako mnohých akože klaďasov od iných autorov. A keď vidíme, z akých pomerov vzišiel a čo prekonal, je jeho osobnosť celkom pochopiteľná. Je tiež super, že štýl vzbudzuje dojem, akoby to napísal skutočne muž. Len som mala pocit, že postavy nemajú až tak veľmi zaujímavé myslenie ako v ostatných Frenchovej knižkách. Napriek tomu tam bolo hĺbky dosť. Zaujal ma Francisov vzťah k dcére, ktorý mi v počiatočných scénach veľmi pripomínal vzťah Petea Murraya z Úvodu do teórie chaosu k jeho dcére. Obe dcéry však nakoniec vo svojich príbehoch zohrajú veľmi odlišnú úlohu.

Vrah bol v Na Vernosti známy už pomerne dlho pred koncom. Prekvapilo ma, že v tomto smere nedošlo k nijakému zvratu. Bola som už pripravená na horší koniec a drastickejšie rozuzlenie – čím nechcem naznačiť, že toto bol nejaký sladký happyend, kdeže. Ale dalo sa aj drastickejšie. Ale aspoň mi skutočnosť, že ani u Frenchovej nemusí všetko dopadnúť vždy najhorším možným spôsobom dodá nádej, keď budem držať palce nejakej z jej ďalších postáv.

Tak tohle byl opravdu zvláštní příběh. Na mě moc zbytečné omáčky. A hlavně mi vůbec nesedl hlavní hrdina. Předešlé knihy se mi líbily více.

Není to autorčina prví kniha, kepru jsem četla, mám její styl ráda, přesto mi trvalo poměrně hodně stran, než jsem se konečně začetla. UDělala jsem ale dobře, že jsem knihu neodložila. Dostal se mi hutný, temný a na emoce silný zážitek. Líbí se mi reminiscence hlavní postavy a myšlenka nezdolnosti – že i tam, kde to nejmíň čekáme je světlo nebo alespoň vysvětlení, které nás dovede ke klidu. Nebylo to vůbec špatné a knihu doporučuju.

(SPOILER) Po dlouhé pauze po druhé knize série jsem se vrhla na Franka. A dlouhá pauza se konala i v rámci čtení - aspoň tedy na mne. Ale jakmile jsem se po jedenácté kapitole znovu začetla, dala jsem to za dva dny. Autorce se nedá upřít čtivost, s jakou své knihy píše, a taky fakt, že vyprávění ze strany hlavní postavy je mi milejší než příběhy ve třetí osobě. S Frankem jsme se mohli seznámit- ve druhé knize, kdy tak trochu šéfoval Cassie. Tam do jisté míry hrál rozverného šéfa, ale stále šéfa operace. Tady jsem viděla temnotu, lidskost i nedlidskost, charakter vůči své rodině i vůči své práci, vůči kolegům. Na mne přece jen trochu rázný, ale super vystavěný - ani ne bílý, ani ne černý. Možná mi to tak trochu hrálo na strunu uvědomění, že v každém z nás jsou různé bílo-černé stíny. Nemůžu uvěřit, že se autorce daří u mně (jakožto u čtenářky) vykreslit ty situace v mezilidských vztazích a vtáhnout mě do děje tak, jako bych tam byla - sledovala rozhovory, hádky, pranice, až mi tuhlo celé tělo. Cítila jsem tu první lásku mezi Frankem a Rosie, jeho bolest, když utekla, jeho bolest, když se dozvěděl pravdu, jeho myšlenky nad "kdyby", jeho postoj vůči své velké rodině - rodičům i sourozencům. Francis - krásné jméno, tohle mě nějak udeřilo do očí během četby. Ten závěr s Holly byl tak trochu přitažený za vlasy. Trochu mě štvalo, jak v jednom kuse padalo "ježkovy voči" a své dceři říkal dušinko (kdo takhle komukoli říká?). Bylo to dlouhé? Ano. I když se počet stránek mírně snížil, tak 23 kapitol na 424 stranách - pro mne celkem peklo na soustředění. Pomalejší rozjezd to mělo, ale pak to nabíralo celkem spád, přibývala další jména, která se mi pletla. Líbil se mi Frankův vztah ke Stephenovi. A za ten úplný závěr jsem ráda. Přesně takový je život.

1. Je to dobře napsané a přeložené. Napsané tedy ve smyslu, že postavy jsou
živé, plastické. Autorka umí psát.
2. S detektivkou to mnoho společného nemá. Dlouhatánské pasáže vzpomínek,
které s nějakým vyšetřováním příliš společného nemají. Vyšetřování
se v knize prakticky neděje.
3. Ačkoli je 420 stránek na autorku málo, na mne pořád ještě příliš. Četl jsem to
jako detektivku, té jsem se vlastně nedočkal. A až budu chtít číst závažný
společenský román, sáhnu raději po Thomasu Mannovi, Faulknerovi,
Dostojevském nebo McCartym. Tuto knihu jsem chtěl mít už rychle za sebou.
Když už jsem se v ná dostal tak daleko......

Tretia a zatiaľ najlepšia kniha Tany French. Zhltol som ju za pár okamihov a jej atmosféra vo mne doznievala ešte niekoľko ďalších. Vážne sa mi pozdáva jej spôsob odovzdávania obrazov a príbehov a je mi jedno, ako to kto názve. Či je to krimi, detektívka abo psychologický román. Pre mňa je to zážitok.

Pokud máte rádi pomalé tempo, hloubku, popisy vztahů, duševních pochodů atd., budete nadšení. Kdo chce rychlovku a la Nesbo, ať hledá radši jinde. Moc se mi líbilo, jak někdo někde o autorce napsal, že její detektivky jsou pro čtenáře, co nečtou detektivky. Bingo.

Veliké zklamání.
Po předchozích dvou skvělých knížkách mi tohle vůbec nesedlo, dočetl jsem silou vůle, táhlo se to jako nohy z medu.

Spíše než o krimi či thriller jde o rodinné drama, v knize není jediná sympatická postava, snad kromě devítileté holčičky.
Nečekejte žádné vyšetřování čehokoliv, zato si do sytosti užijete nekonečného rozjímání, vzpomínání a dohadování se s kdekým hlavní postavy.
Jako bonus na závěr nedostanete žádný konec ...

Momentálně nemám chuť se k Taně vracet, ale kdo ví ...

Jak je pro mě 400 stránek dost často větší sousto, tak tohle se četlo samo. Skvěle napsaná kniha s barvitými popisky, při kterých jsem se cítila, jako bych se spolu s hlavními postavami procházela potemnělými irskými uličkami. Autorka (a překladatel) využili vtipný, ale zároveň velmi emocionální jazyk, který docílil toho, že jsem se jak skvěle bavila, tak prožívala emocionální vypětí postav. Pěkná myšlenka na závěr. Kniha ve mě zanechala nějaký nostalgický, hořko-sladký pocit. Už se těším na další díl série.

Velice dobře napsané. Za mě mnohem lepší než Slídil.

Pět hvězdiček je zoufale málo, tenhle díl mě dokonale rozsekal.Autorčin styl je neuvěřitelně barvitý,košatý,pestrý,dechberoucí, nenacházím slov pro její způsob vyprávění, ale co se vlastně divím, irové to mají očividně v krvi.Poprvé je pro mě 400 stran málo,dokázala bych v ulici Na Věrnosti strávit ještě mnohem delší dobu. Franka jsem podcenila ,po předchozích dílech jsem očekávala že se ve vyšetřování moc nepřetrhne. Opravdu povedená temně temná pochmurná detektivka kde jsou vlastně všichni nešťastné oběti.Tahle kniha mě zasáhla strašně moc.

Prvními dvěma díly dublinské série, které byly totálně strhující a dechberoucí (i když byly více či méně přitažené za vlasy), u mě Frenchová nasadila laťku hrozně vysoko. A tenhle díl jí nedosáhl, aspoň ne za mě. Četla jsem to snad 14 dní, narozdíl od pár dní u dílů předchozích. Ani Frank v roli hlavního hrdiny mi nesedl tolik jako Rob a Cassie. O ostatních postavách ani nemluvě. Zachraňovala to snad jen nešťastná Holly.
Ano, vtáhlo mě prostředí chudší dublinské rodiny s alkoholickým otcem, chronicky nešťastnou a buzerující matkou a dospělýma dětma, které se s tím vyrovnávaly po svém. A tady nastal hlavní problém. Já v umění i v životě značně nesnáším postavy a lidi, které si nasekají děcka a pak čekají, že ta děcka přijmou povinnost obětovat pro rodiče nebo pro sourozence. Hnusí se mi vynucené oběti. Člověk má povinnost obětovat se pro toho, pro koho se rozhodl a koho přivedl na svět, tedy pro své děti. Ale děti nemají povinnost obětovat se pro rodiče, ony se nikoho neprosily, aby se mohly narodit. Oběť je nesmírně šlechetná věc... ale musí být dobrovolná, ne vynucená. Vynucená oběť je jedna z nejodpornějších věcí na světě.
Tahle knížka má vlastně smůlu, že z ní ční tenhle motiv, na kterej jsem nekonečně alergická. Skoro celou knihu jsem váhala, zda dám tři nebo čtyři... ale to vyžadování oběti a nakonec i motivace vraha mě tak upřímně zhnusily, že čtyři dát nemůžu.
Ale musím nechat, že kniha je skvěle napsaná a postavy skvěle propracované. To Frenchová umí fantasticky. Ale zatímco první dva díly ve mně vyvolaly hluboký soucítění s postavama a nutily mě číst dál, tady převládlo zhnusení, které mě nutilo od knihy utíkat. Frenchová umí skvěle, ale to, co se jí povedlo tady, se mi vůbec nelíbilo.

Od autorky jsem četla V lesích, její styl se mi líbí. I tato kniha má zajímavou zápletku, ale jak již zmiňují předešlí čtenáři, je toho pak už nějak hodně. Hodně postav, jmen, popisů, hodně vztahů, není zde moc vývoje irské rodiny, stagnace. Brzy se dá vytušit, kdo by v tom asi mohl mít prsty, ale úleva z odhalení zde není.
Četba to byla dobrá, napínavá, ale další knihu autorky až za chvíli, v těchto časech potřebuji něco víc povzbuzujícího.

Pohltil mě způsob psaní a byl jsem nadšen, ale v druhé půli už toho bylo možná až moc.
Moc tlačení na pilu. Přesto dávám 4 hvězdy, protože mě kniha dokonale vtáhla a dočítal jsem ve 2 v noci.

Moc pěkné a hlavně zavislácké čtení.Kniha mě pohltila i když jsem vraha vycítil na čtyricáte straně. Žil jsem v hornické rodině,takže jsem zažil spoustu veselých,smutných a hlavně divokých zážitků v rodině i okolí Za socialismu jsme v osumdesátkách měli barevné televize z CCCP. Západ - Irsko mě překvapil,některé rodiny neměli tv.

Hlavní postava mi byla hodně sympatická, příběh byl zajímavý, i když místy trochu předvídatelný. Dokonalá podoba byla určitě lepší.

Zajímavá kniha se zvláštní pochmurnou atmosférou.

Velice se mi líbil hlavně civilní projev, text, který sice psala žena, ale bylo to chlapské. Opravdu se mi to četlo moc dobře, plno krásných alegorií, hlavně když hlavní hrdina popisoval svoji lásku... Vlastně mi v závěru přišlo do hlavy, že kniha pro mě neměla jasné vyznění v tom smyslu, zda-li se jednalo o dobrý konec, či o smíření se se skutečností a realitou... Moc se mi kniha a hlavně autorčin styl, líbila.

TF prostě umí psát. Takže jí ledacos odpustím a ráda si přečtu další knihu.