ddkk

Příspěvky

Šikmý kostel 2Šikmý kostel 2Karin Lednická

Tragické dějiny slezského Zaolzí pokračují. Zbytek republiky o tom, co se děje během roku 1920, 1938 a po zabrání této části země nacistickým Německem, nic neví nebo nechce vědět. Nenávist mezi zdejšími Poláky, Čechy a nově i Němci jen roste, protože křivdy skutečné i domnělé se stále více obnažují. A viníci se přece musí najít, i když jen ti, kteří náhodou chodí do české školy...A přitom jsou to všichni Szlonzaci, kteří mluví "po naszimu"....

Některá místa knihy se mně tolik dotýkala, že jsem musela přestat číst. Vzpomínala jsem na svého tatínka a dědečka, jak museli po polském zabrání území jezdit na vlastní pole s propustkou, protože lány ležely za mostem přes řeku Lučinu, za hranicí mezi tehdejším Polskem a Československem. A přitom ve stejné vesnici... Vzpomínala jsem na tatínkovy kamarády, kteří byli nuceni nastoupit k wehrmachtu, protože jejich rodičům někdo poradil podepsat volklistu, aby nebyli pronásledováni. A na to, jak to znovu odskákali po osvobození... I na životickou tragédii, kdy kvůli nerozvážnému činu místního odbojáře Němci postříleli nevinné muže...

Znovu musím z hloubi srdce poděkovat paní Lednické za úžasné dílo napsané tak, že někteří osvícení učitelé ho zařazují mezi povinnou četbu. Spíš by ale i tyto nesmyslně tabuizované součástí našich dějin měly najít místo v osnovách dějepisu.

Druhý díl Šikmého kostela za deset, kdyby to bylo možné. A doporučuji všem.

21. února


Šikmý kostelŠikmý kostelKarin Lednická

Bravo, paní Lednická! To, co se vám podařilo ve vaší knize tak citlivě a se znalostí místa a jeho historie napsat, vydá za všechny učebnice dějepisu. A to i proto, že se Těšínskem a jeho složitým a mnohdy tragickým vývojem až na výjimky školní osnovy vůbec nezaobírají. Vím, o čem píšu, moje babička pocházela z nedaleké polské Ogrodzone a můj dědeček byl ze Žermanic...Moc a moc se těším na pokračování vaší trilogie, protože stejně jako vy vím, že tragédie "Zaolzí" bude pokračovat. A protože doufám, že vaše knihy přispějí k lepšímu porozumění zdejšímu lidu a jeho historii.

Skvělá kniha, které zaslouženě patří všech pět hvězdiček a kterou doporučuji všem.

07.04.2020


Kytice (luxusní vydání)Kytice (luxusní vydání)Karel Jaromír Erben

Nádherný počin Odeonu k významnému výročí K.J.Erbena. Neodolala jsem a zakoupila si luxusní vydání Kytice v předstihu jako dárek sama sobě k letošním Vánocům.

Kniha je opravdu luxusní ve všech směrech, nejvíce však k její kráse přispívají bezkonkurenční ilustrace Míly Fürstové. Doslova se jimi kochám...a k tomu přiložený grafický list - v mém případě hlavní ilustrace k Vodníkovi (ach jo, kdo mi ho však v dohledné době zarámuje?).

Překrásná kniha. Doporučuji, byť je, pravda, trochu nákladnější...

27.11.2020


FimfárumFimfárumJan Werich

Pohádky-nepohádky, občas pro menší děti i docela rizikové čtení, třeba takový na první pohled neškodný Paleček nebo František Nebojsa. Nebo broušení vražedné dýky na jazyku loupežníka, mluvící nebožtík zabalený do záclony či bezhlavý chlap, který má zájem o hru v karty...

Mám docela vtíravý dojem, že se Jan Werich ve Fimfáru pěkně vydováděl. A doslova nekřesťansky se otřel o naši socialistickou bývalost (dle vzoru současnost). Však koho by napadlo věnovat pohádku zasloužilému vrabci anebo nechat Honzu vyhrát Rallye Monte Carlo s šestsettrojkou?

Bavím se hodně výmysly páně Werichovými a nejvíce nejradši mám Lakomou Barku a samozřejmě Tři veterány...Mimochodem, v posledním vydání knihy najdete v ilustracích Terezy Bartůňkové zpodobněného i samotného autora Fimfára.

Knížku velmi doporučuji každému, kdo má rád naši mateřštinu a má smysl pro recesi.

27. ledna


Staré řecké báje a pověstiStaré řecké báje a pověstiEduard Petiška

Pořídila jsem vnukům krásné vydání Petiškových starých řeckých pověstí s moc hezkými ilustracemi Václava Fialy. Prolistovala jsem je a zjistila, že už jsem z nich spoustu věcí zapomněla....

Knížka je sice určená pro děti, ale vsadím se, že dneska většina dospělých o Prométheovi, Orfeovi, Tantalovi ani dalších starořeckých bozích a vládcích a jejich příbězích vlastně vůbec nic neví. A přitom osobně považuji alespoň jakousi znalost starověkých dějin a s nimi spojených božstev za součást obecné vzdělanosti. Takže k oprášení kdysi nabytých znalostí anebo k základní orientaci není tahle knížka vůbec špatná. Navíc obsahuje mapku starověkého Řecka a na konci rejstřík základních pojmů.

Mně se moc líbí a doporučuji.

P.S. Ví snad někdo, kdo byla Nioba, kde se nachází tartar anebo za co vlastně trpěl Tantalos?

07. ledna


ZátišíZátišíLouise Penny

Pořád jsem měla ke čtení cosi jiného, novějšího a často zajímavějšího, přitom mám skoro celou dosavadní sérii s Armandem Gamachem dávno doma. Sérii, která se - nota bene - odehrává v mé milované Kanadě, mém druhém domově ...Tak teď na ni konečně došlo. Dočetla jsem Zátiší a mám z knihy radost, protože to bylo příjemné čtení, i když se tu vraždilo.

Dnes už skoro neuvěřitelně laskavý vyšetřovatel, spíše psycholog, který sází na pozorování, empatii a dedukci, a jeho mini tým včetně zatím trochu divné praktikantky pocházející údajně z Československa (doufám, že se dovím o této zvláštní osobě s nezvyklým jménem časem více - a jen odbočím - Češi a Slováci byli a jsou stále v Kanadě oblíbenou minoritou, ač i vzdělanější Kanaďané stále nezjistili, že jde už dávno o dva různé státy ...). Narážky na nekonečnou kanadskou rivalitu anglo a frankofonní společnosti. Poklidná komunita Three Pines, kde každý ví o každém všechno, tedy skoro všechno. Kulisa nejkrásnějšího quebeckého ročního období, kdy se barví místní javory cukrové do všech možných odstínů žluté, oranžové, rudé a purpurové barvy. Prostě kulisa pro klasickou detektivku jako stvořená. Skoro bych řekla: ve Three Pines by chtěl žít každý (nebo alespoň leckdo).

První díl se mi líbil. Doporučuji.

Moc se mi to líbilo

07. března


Nejkrutější měsícNejkrutější měsícLouise Penny

Další pokračování série s laskavým profíkem Armandem Gamachem. A samozřejmě s obyvateli Three Pines. Jako všechny předchozí (a asi i následující díly) je to opět klasická detektivka, kde mají všeliké vztahy daleko větší význam než zločin samotný. Znovu se ukázalo, že kořeny lecjakých negativních emocí sahají hluboko do mládí. Ukázalo se také, že ne každý je takový jak se jeví. A nakonec se ukázalo i to, že přece jen občas dobro vítězí, i když to celou knihu moc nevypadá...

Další pokračování série má i svůj duchařský příběh, což se mi náramně hodilo do aktuální výzvy. Autorka to nakonec s těmi duchy trochu šmodrchá a možná ne všechno úplně vysvětlí, ale ať! Mně to moc nevadilo a docela jsem si zase početla.

Doporučuji.

11. března


Jsou světla, která nevidímeJsou světla, která nevidímeAnthony Doerr

Po mnoha podobných příbězích z období 2.světové války, které se odehrávají ve Francii (a vůbec nejsou špatné), je tohle příběh, který se trochu vymyká.

Nevidomá francouzská dívka a mladičký německý sirotek, voják wehrmachtu, které náhoda svede dohromady téměř na konci války v bretaňském Saint-Malo. V bývalém korzárském městě, obkrouženém hradbami, s úzkými uličkami, vysokými kamennými domy a úžasnými vysokánskými komíny, z nichž jeden hraje v příběhu také svou roli. Jen díky detailnímu modelu města, které vyrobí dívčin otec, se jeho slepá dcera dokáže v ulicích bez obtíží sama orientovat...

Moc hezký příběh, i když na můj vkus napsaný trochu moc chladně a s nadhledem. Doporučuji.

06. února


Myšlenky za volantemMyšlenky za volantemMarek Eben

Kdo by neměl rád Marka Ebena ( i když se možná tací také najdou)! Já ho tedy určitě ráda mám. Obdivuju jeho suchý, inteligentní humor, jeho slušnost i občasnou, skoro bych řekla místy až roztomilou - naivitu, i jeho způsob vedení rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi, jeho neprvoplánové, zasvěcené a zajímavé otázky, i jeho vtipné písničky a trochu legrační hraní v jeho "Válečkovském období".

Myšlenky za volantem jsou takové střípky "z každého soudku něco". Krátké a nápadité glosy, mnohdy s humornou pointou. Ne že by to bylo k popukání, ale je to milé, vtipné, často aktuální. Možná nejlépe bych to vystihla slovy - pohlazení po duši.

Doporučuji každému, kdo se chce na chvíli zastavit, usadit se pohodlně do křesla a bavit se myšlenkami Marka Ebena.

22. února


Pilíře zeměPilíře zeměKen Follett

Tak především - na Večer a jitro, prequel k sérii Kingsbridge, nijak zvlášť Pilíře země nenavazují. Snad jen místem, ale s postavami série žádnou návaznost nemají, protože se odehrávají o několik desítek let později. Přesto není na škodu si Večer a jitro přečíst, je tu vysvětlena historie vzniku Kingsbridge...

Ovšem já jsem se na obsáhlý první díl série moc těšila a taky si ho pořádně užila. Už jen ten rozsah a záběr! Navíc příběhy hlavních postav docela dobře zapadaly do historických okolností raného středověku v Anglii a taky trochu ve Francii a dokonce i v tehdejším Španělsku. Všechny linky děje se navzájem prolínaly a nakonec logicky vyústily v odhalení záhady původu jednoho z hrdinů knihy a tajemství smrti jeho otce (což jsem ovšem bohužel už dopředu "odhalila" sama díky neprozřetelnému sledování stejnojmenného seriálu - velmi to nedoporučuju, přišla jsem tak zbytečně o nejnapínavější části příběhu). Vůbec mi nevadilo trochu černobílé rozdělení postav na ty dobré a zlé ani občasné bobtnání romantických výlevů doplněných poměrně prvoplánovým popisem sexuálních scén. Naopak se mi moc líbilo propojení skutečných historických událostí s těmi, které si Follet vyfabuloval. Aspoň jsem si musela oprášit zasuté znalosti z dějepisu. A navíc jsem k tématu našla skvělý film Becket...

Dávám plný počet a doporučuji.

P.S. A jen drobná poznámka - netuším, zda vůči autorovi nebo překladateli: koně, slepice, králíci, ba dokonce i vepři se chovají. Pěstuje se obilí a třeba kukuřice...Tvrdohlavé používání nesprávného slovesa mě docela vytáčelo.

21. dubna


Gentleman v MoskvěGentleman v MoskvěAmor Towles

Už dlouho jsem nečetla tak skvělý román a už dlouho jsem se tak skvěle nebavila. A to přesto, že je to příběh ve své podstatě smutný, vyprávějící o přesmutné době, v zemi, která se právě přerodila do své nejhorší doby. Ale ta lehkost vyprávění, ta noblesní důstojnost hlavního hrdiny, ta sounáležitost jeho přátel a vlastně celý jeho neuvěřitelný osud, jehož byl sám strůjcem, mě doslova uchvátily... A jako třešinka na dortu úžasný konec, kterým ještě na posledních stránkách dokázal autor překvapit.

Výborné, výborné, výborné! Doporučuji a dávám plný počet.

P.S. A tleskám i výbornému překladu.

19.09.2020


ChirurgChirurgPetra Dvořáková

Až dosud jsem se knížkám Petry Dvořákové tak trochu podvědomě vyhýbala. Z některých komentářů jsem totiž měla dojem, že jsou depresivní, frustrující, že se zabývají hlavně "bolavými" tématy. A do těch se mi moc nechtělo....

Po dočtení Chirurga měním názor. Je to totiž perfektně zvládnutá kniha o skutečném světě některých mužů střední generace, na které život nakládá pořádnou zátěž. Okolí po nich požaduje profesní a finanční úspěšnost a fungující a šťastnou rodinu, které by měli plnit každé přání. Měli by být ideálními manžely i otci a také syny svým rodičům. Samozřejmě se předpokládá, že jsou takovými muži, kteří vyřeší každý problém. Prostě, očekává se výkon. No, a to občas samosebou hapruje. Někdo to řeší alkoholem, někdo nevěrami. Kruh se často uzavírá a ty konce...! A když se k tomu namane podobná manželka jako Markéta se svým vlastními falešnými očekáváními, frustracemi a nepochopením, je na malér zaděláno...

Petra Dvořáková skvěle vystihla nejen ryze pánské problémy, ale především mužské uvažování. Nejsem sice muž, ale Chirurg je podle mne (a třeba podle mého oblíbeného jiri77) obdivuhodně autentický a uvěřitelný.

I já si myslím, že knihu spíš ocení čtenář, který už má něco odžito. Protože život je občas skutečně takový, jaký ho má chirurg Hynek. A kdo nic podobného ani částečně dosud nezažil, těžko knihu přijme.

Mně se to moc líbilo a Petru Dvořákovou si zařazuji mezi své oblíbené české spisovatelky. A doporučuji.

18. července


Tatér z OsvětimiTatér z OsvětimiHeather Morris

Tak tahle knížka z Osvětimi se moc nepovedla, naopak mohla dobře posloužit těm, kteří ještě dnes (!) zpochybňují hrůzy nacistických lágrů a nesnášejí Židy. Vždyť, podle autorky, ono se ani v té Osvětimi zas tak nic strašného nedělo. A ti Židé - ti si uměli poradit!

Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem poslouchala audioknihu. A k tomu několik (3!) epilogů a doslovů. Všechno je přece autentické a navíc všechno dobře dopadlo.

Svoje původní hodnocení jsem musela dvakrát změnit a definitivně dávám jen jednu hvězdičku - za to, že je knížka napsaná celkem zručně a určitě autorce jakožto "světový bestseller" zaručila dobrý výdělek. Z Nového Zélandu (a Austrálie) dávno po válce, o které evidentně vůbec nic neví, to se to píše!

07. ledna


SlavíkSlavíkKristin Hannah

Slavíka jsem měla v knihovně už pár let. Trochu mě děsil svou objemností... Jen díky nemocné mamince, které jsem se knížku rozhodla věnovat, jsem si ho přece jen předtím přečetla. A moc se mi líbil.

Příběh z okupované Francie, šťastný i nešťastný, je o složitých rodinných vztazích, příběh, který se nevyhýbá ani tzv. kolaboraci zoufalých žen nucených k intimním stykům s nacisty jen aby přežily a ochránily své děti. Nevyhýbá se utrpení, mučení, koncentrákům ani pochodům smrti. Ale je i plna lásky, pochopení a naděje.

Doporučuji.

03. února


DědinaDědinaPetra Dvořáková

Je neuvěřitelné, jak dokonale Petra Dvořáková doslova vhlédla do života malé vesnice, jak věrohodně se dokázala do něj vcítit. Sama z jedné takové malé dědiny pocházím a do další jsem se po letech ve velkém městě vrátila. I můj děda byl kulak, i moje rodina zažila krušné doby po kolektivizaci. O to víc si troufám pochopit myšlenkové pochody leckteré postavy knihy, aniž bych s ní souhlasila nebo ne...Z té naší rodné dědiny jsem nakonec unikla, ta moje současná je o dost jiná a přece tolik podobná ...

Nemyslím si, že by Petra Dvořáková chtěla kteroukoli z postav soudit nebo kritizovat, naopak, její Dědina je plná pochopení a lidskosti. Ti lidé v ní mají své kořeny a historii, rodinné (mnohdy neblahé) zkušenosti a dodnes nelehký život. A přesto zůstávají, i když se občas pomlouvají, hádají a závidí si. Jsou tam doma a mají ke svému domovu a ke své půdě (i můj děda a otec jí říkali "zem") vztah, kterému nové generace moc nerozumí. I proto cítí zklamání, které je o to větší, když jejich vlastní krev selže a proviní se proti jejich neporušitelným hodnotám...

Moc jsem se pobavila hned zkraje nad duševními mukami Ladina, místního řezníka, který se roztomile trápí vlastní opileckou nevěrou, protože co bude, když na to jeho Marcela příde a co když už to ví, bylo mi smutno z neštěstí Maškových a poznávala jsem i to, jak si na takové dědině lidi nakonec přes všechno navzájem pomůžou ...Líbil se mi jazyk, kterým je knížka napsaná i interpretace Pavly Tomicové, Jiřího Vyorálka, Jaromíra Dulavy, Roberta Hájka, Dity Kaplanové a dalších, která k výbornému zážitku z audioknihy jen přispěla.

Plný počet a doporučuji.

21. července


Vražedný chladVražedný chladLouise Penny

Armand Gamache se stává mým oblíbencem. Aktuálně jsem si k němu přiřadila podobu jednoho z českých herců zralé generace - je interesantně prošedivělý, nosí elegantní knírek a je veskrze sympatický (pan Rosák to ale není...).

Druhý díl série se mi velmi zamlouval, i když mě trochu štvaly nekonečné úvahy na konci knihy. Navíc jsem poměrně brzy tušila, kdo asi bude pachatelem. Ale způsob, jakým dokáže Louise Pennyová zprostředkovat prostředí, osoby i děj, je úchvatný. A vůbec nevadí, že příběh sám o sobě občas někde možná trochu drhne a ne vždy je úplně logický a uvěřitelný. Mně se quebecká vesnice Three Pines a její přběhy líbí, i když tam zrovna řádí blizzard a pro samý vítr a sníh není na krok vidět. I tak je to pohoda.

Doporučuji.

08. března


Květy zlaKvěty zlaCharles Baudelaire

Odcituji alespoň část jedné z nejkontroverznějších Baudelairových básní. Za Zdechlinu (originální název Une Charogne, v překladu Ivana Slavíka Zdechlina, jinak též Mršina nebo Mrcha), byl autor souzen a když jsem si ji přečetla celou, moc jsem se nedivila. V té době to musela být opravdová smrdutá bomba:

Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.

S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Skvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.

Slunce pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtěla vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to strašně zapáchalo -
Mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými....

Samozřejmě, že Květy zla obsahují i jiné, méně kontroverzní verše, ale Zdechlina je pro sbírku z pohledu jejího soudobého zatracení docela signifikantní. Prokletý básník s (občas) prokletou i geniální duší. Proč si ho nepřečíst. Nebo alespoň něco...

23. března


Rosemary má děťátkoRosemary má děťátkoIra Levin

Ani já nejsem příznivkyní hororů, vyjma ovšem takových, jakým je třeba Kingova Misery anebo právě doposlouchaná Rosemary od Iry Levina. Podotýkám, že film Romana Polanského jsem viděla a nijak mi to neubralo ze zážitku z knihy...

Nenápadný děj, podezřelé dění pozvolna se rozvíjející kolem manželů Rosemary a Guye, zlověstní sousedé a tragické osudy některých jejich přátel, zvláštní průběh těhotenství a konečně dítě...Horor z příběhu činí to tušení zla, které ve čtenáři narůstá, to skoro civilní napětí, které se pomalu šíří stránku za stránkou. Už skoro víte, jak to všechno dopadne a stejně se bojíte, aby nebylo ještě hůř...

Výborný Levinův horor a protože jsem nikdy nečetla pokračování Rosina příběhu, tentorkát si ho nenechám ujít. A doporučuji.

14. září


Oživlý kámenOživlý kámenLouise Penny

Tentokrát se Monsieur et Madame Gamache odebrali na dovolenou k nepříliš vzdálenému jezeru do romantického (a opět fiktivního) penzionu. A co čert nechtěl, někdo tam vraždil. A ještě k tomu nepochopitelným způsobem. Podezřelá je celá rodina, do níž mrtvá patřila. Jak se postupně ukáže, každý má nějaký nenávistný motiv...

Je to příběh nekomunikace, falešných očekávání, sourozenecké konkurence, nedorozumění a mlčení. Opět, jako dosud vždy, klasická detektivka, s mnoha popisy prostředí i myšlenek a pocitů. Trochu mě otravoval až patetický příběh Gamachova otce, ale jinak to bylo zase příjemné čtení, které ráda doporučuji. Ovšem žádný krvavý thriller neočekávejte.

P.S. Stejně by mě zajímalo, jestli popsaná "technologie" vraždy skutečně funguje. I když - Louise si to určitě ověřila.

18. března


Večer a jitroVečer a jitroKen Follett

Přiznávám, že jsem si záměrně počkala na vydání Večera a jitra a nechala předchozí (?) díly série čekat v knihovně. A jsem moc zvědavá, jestli děj skutečně navazuje, když knihy navíc mají různé překladatele...

A Večer a jitro? Výborný příběh, který mě bavil a ke konci napínal. Prolínající se osudy mafiánsky vládnoucích členů rodiny eldormana z anglického Shiringu a Ragny, šlechtičny z francouzsko-normandského Cherbourgu, Edgara, nadaného stavitele, a Aldreda, mnicha, který se nejvíce zasloužil o vznik skutečného Kingsbridge ...

Obsáhlý román je plný intrik, krutostí, nevybíravého sexu i vražd. Ale také citů, snahy o spravedlnost a o lepší budoucnost. Zmínky o nájezdech Vikingů fungují jen jako pozadí děje ....

Občas mě Follet překvapil nečekanými romantickými pasážemi, které jsem mu ovšem odpustila, stejně jako spoustu historických domněnek, které si musel vybájit. Sám ale upozorňuje na to, že po rozpadu římské říše v 5. století nastala v Anglii na dalších pět století doba úpadku, o níž není mnoho dokladů.

Krásně jsem si početla a knihu doporučuji.

04. dubna


Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

Žiju v Brně od roku 1976 a až do porevolučních let jsem neměla o skutečné historii města ani ponětí...až se můj tehdejší kolega Luděk Navara začal zajímat právě o brněnský pochod smrti, jak se mu také říká...Příběh, který Kateřina Tučková popsala, všechny související okolnosti i následující osudy, jsou dodnes pro mnohé neuvěřitelné a nepochopitelné. A tragické. Je to skvělá kniha a přidávám se k těm, kteří doporučují, aby se stala povinnou školní četbou. Ta minulost, o které se v příběhu Gerty Schnirch píše, není zas tak vzdálená a naše děti o ní většinou nevědí vůbec nic.
Dávám plný počet a doporučuji.
P.S. Jen ten konec, ten mě vzal jako matku u srdce. Asi bych se bez něj obešla.

09.07.2019


Podivná smrt EvropyPodivná smrt EvropyDouglas Murray

Máme několik osobních přátel ve Francii i Velké Británii a poměrně pravidelně do těchto zemí i do Německa cestujeme. Změny, které se v této části Evropy v posledních letech odehrály, jsou pro nás pokaždé šokující. A snad nejvíce obavy (nechci psát přímo strach) místních lidí otevřeně o tom s kýmkoli mluvit, a to především v Německu. Je pro nás až nepochopitelné, jak v západní Evropě, která pro nás vždy byla symbolem svobody a otevřenosti, funguje cenzura. Tzv. svobodný tisk už dávno svobodný není, novináři nejsou schopni, nemohou nebo nechtějí psát o skutečné, téměř katastrofální situaci týkající se migrace. Běžní občané jsou znechuceni, ničemu a nikomu nevěří a to hlavní, co je na nich patrné, je pocit naprosté bezmoci.

A o tom, jaká je pravda o tragické situaci západoevropských států, kdo ji zavinil a kdo ji zatvrzele nechce přiznat a začít konečně (už dávno po dvanácté) řešit, zcela otevřeně Douglas Murray píše. Je to smutné a depresívní čtení, plné konkrétních čísel a demografických a sociologických důkazů. Je to čtení o tom, jak politikům v západních zemích, v Německu, Francii, Velké Británii a především v Bruselu vůbec nejde o to, aby Evropa zůstala Evropou a patřila i v blízké budoucnosti Evropanům. Jak ti, kteří jsou odpovědni za aktuální situaci, stále před ní zavírají oči a myslí jen a jen na svá pohodlná a teplá místa, která už dávno měli opustit. Je to o bezvýchodné situaci, o pseudohumanismu v neprospěch vlastní civilizace, o hlouposti a zaslepenosti dobrovolnických humanitárních organizací i byznysu, který kolem nich vznikl...Je to o tom, jak naši křesťanskou civilizaci doslova válcuje islám, který už brzy v těchto zemích bude mít většinu...Ani si to neumím a vlastně nechci představit. Kdo o tomto náboženství zná skutečnou pravdu, musí se zděsit.

Murray s uznáním uvádí i vytrvalý postoj států Visegrádské čtyřky a pokouší se analyzovat rozdíly v myšlení občanů středoevropských a západoevropských států. Rozkrývá pravou příčinu neustálého napadání těch, kdo odmítají povinné kvóty imigrantů a obhajuje jejich postoje. Vysvětluje, proč je jejich odpůrci cíleně označují jako rasisty a "nebezpečné nacionalisty". Národní cítění je totiž údajně přežitek. Evropské vlády se v posledních letech úzkostlivě vyhýbají i sebemenší kritice muslimů, zatímco tvrdě pronásledují ty, kdo se opovažují říkat pravdu.

Po přečtení této knihy jsem hrdá na to, že pocházím ze střední Evropy a že zde mohu žít. Jeden můj francouzský kamarád se tady usadil, založil rodinu a dává nepokrytě najevo, jak je tu spokojený a šťastný. "Tohle už ve Francii nikdo nezažívá," říká. A já dodávám - a už asi ani bohužel nezažije.

Tato kniha je nesmírně potřebná, je pravdivá, aktuální a díky doslovu Alexandra Tomského, který ji skvěle přeložil, doplněna událostmi, které se odehrály po jejím vydání v loňském roce. Bohužel si ji asi nebudou chtít přečíst ti, jimž je především určena - politici. Ale asi by bylo úspěchem, kdyby si ji přečetli i ti, kdo se naivně domnívají, že bychom my, Evropané, měli zachraňovat celý svět.

Dávám plný počet a velmi, velmi doporučuji.

30.12.2019


ÚdolíÚdolíBernard Minier

Skvělé! Další z výborných krimirománů s Martinem Servazem a úžasnou přírodou Pyrenejí v hlavní roli. V údolí, odříznutém od okolního světa, kdosi páchá příšerné, rituální vraždy. A Martin, i když je suspendován a čeká na disciplinární komisi, se nechá do případů zatáhnout díky nečekanému telefonátu dávno zmizelé Marianne...

Temná atmosféra, horské svahy a jeskyně, starý benediktinský klášter, opat, exkluzivní psychiatrička, bývalí kolegové četníci, nová Martinova láska...co více si přát. Já těch 552 stránek přečetla za dva dny a vřele doporučuji.

21. února


Barva mlékaBarva mlékaNell Leyshon

Musím znovu poděkovat svým zde oblíbeným za tip na tuhle nenápadnou drobnou knížečku. Nemá ani dvě stě stránek, je napsaná tak prostě, že to už ani víc nejde a přesto mě úplně dostala.

Na první pohled nevzrušivý, docela krátký příběh jednoho negramotného patnáctiletého děvčete, Mary, která, jak se zdá, má v životě štěstí. Od nekonečné dřiny a bezcitného, obhroublého otce, který nikdy nejde pro ránu daleko, se náhle ocitne v úplně jiném prostředí. A čtenář věří, že se pro Mary všechno změní, vždyť je vlastně nadaná, naučí se rychle číst i psát, má kolem sebe lidi jiné vrstvy....

Konec příběhu přichází zčistajasna, nečekaně a neodvolatelně. Samozřejmě, dalo se to čekat, ale nic tomu, co se stane, nenasvědčovalo...

Příběh ve své prostotě je hluboký a nutí k zamyšlení o osudovosti toho, kam jsme se narodili a co nám bylo dáno do vínku. Doporučuji.

12. ledna


Na věky věkůNa věky věkůKen Follett

Na několik dlouhých dnů jsem se zase ocitla v Kingsbridgi. Jiná doba, jiní lidé, i když někteří z nich jsou potomky hrdinů předchozího dílu, jiné historické kulisy. A více cestování. A také tragičtější osudy, které sebou přinesla doba, i více intrik a zlých úmyslů. Také více úsilí a snahy ze strany těch dobrých. Samozřejmě opět katedrála a její další změny. A taky zmínka o chrabrém českém králi Janovi a osudné bitvě u Kresčaku.

Líbilo se mi, jak Follet dokázal popsat vývoj stavitelství i rodící se nové architektury. S úžasem jsem si uvědomila, jak nadaní a talentovaní museli být tehdejší stavitelé, jak silný musel být jejich duch, jejich představivost i přesvědčení o správnosti jejich počínání, aby byli schopni nejen prosadit, ale i realizovat monumentální stavby bez jakýchkoli předchozích zkušeností a znalostí.
Na věky věků je úžasná kniha. Doporučuji.

11. června


Prokletý krajProkletý krajMichaela Klevisová

Bylo to spletité, občas maličko komplikované, ale bylo to dobré. Michaela Klevisová znovu ukázala, jak skvěle umí vnímat a hlavně popsat prostředí, v nichž se její příběhy odehrávají. Pošumavskou ves s osamělými staveními i s opuštěnými polorozpadlými usedlostmi v podzimní přírodě tak jsou jako na dlani...

Tentokrát s velkým pochopením a empatií zabrousila do rodinných historií a vztahů ve složitém prostředí vesnice s obyvateli několika odlišných národností. A ukázala, jak málo toho víme o dějinách vlastní rodiny, jak málo nám záleží na vlastních kořenech. A jak jsou důležité...

Moc se mi to líbilo, i když jsem se občas trochu ztrácela ve složitých vztahových propletencích. Dávám plný počet a doporučuji.

05. října


Zuzanin dechZuzanin dechJ. Katalpa (pseudonym)

Zuzanin dech jsem poslouchala jako četbu na pokračování na stanici Vltava v podání Andrey Elsnerové. A byla jsem trochu překvapená - celý příběh na mne zapůsobil nejen svou lehkostí, podpořenou podáním interpretky, ale především nezúčastněností a dokonce chladem, s jakým je vyprávěn. Jako by o nic nešlo. Předpokládám, že to byl záměr autorky nebabrat se zbytečně v citových výlevech, ale mně právě ty city docela chyběly. Odstup, skoro reportážní popis událostí, stručnost, to všechno mi sebralo možnost více se s hrdiny a hlavně se Zuzanou ztotožnit...

Dávám čtyři hvězdičky, ale stejně jako intelektuálka (Zvuk slunečních hodin) nebo 85098211 (Hana) jsem četla na obdobné téma lepší knihy.

10. února


VrakyVrakyMichael Robotham

Konečně došlo i na poslední ze všech Robothamových knih, které mám v knihovničce. Přeskočila jsem pořadí série o Joeovi O´Loughlinovi, protože se mi do Vraků - kvůli zavádějící anotaci - moc nechtělo. A jsem ráda, že jsem se do nich nakonec dala. Je to další ze skvělých autorových knih a tomu, kdo anotaci psal, by bylo vážně potřeba pořádně naplácat.

Vraky totiž nejsou jen o iráckých bankách (to vlastně jen minimálně) a Lucovi a Daniele. Naopak, většina děje se odehrává v Londýně a i když se zápletka týká finančních podvodů, bankéřů, politiky a tajných služeb, je to stále skvělá kniha hlavně s Vincentem a Joem. A taky s Holly, která je nápadně podobná hrdince Evie Cormacové z nové Robothamovy série Cyrus Haven. Že by se podobný typ dívčích postav se zvláštní schopností rozpoznat lež a pravdu autorovi tolik zalíbil?

Jediné, co mne docela mrzí, je množství zbytečných chyb (viz mé oblíbené kap66 a broskev28) - překladových a gramatických i obyčejných překlepů. Stejně jako broskev28 jsem málem nevydýchala na str. 233 příšernou hrubku "sýpá", na kterou jsem fakt nevěřícně doslova zůstala zírat...Škoda, MOBA je zatím mým hodně oblíbeným vydavatelem skvělých knih. Asi to občas úplně nevyjde...

Plný počet a doporučení.

P.S. Aniž bych se chtěla plést do práce překladatelů - trochu mě zarazil název této knihy. Možná bych lépe pochopila, o co autorovi šlo, kdyby byl přeložen spíš jako Trosky. Neboť vraky mám spojené spíš se ztroskotanými loděmi. A možná je to jen můj dojem.

03. března


PopravaPopravaYrsa Sigurðardóttir

Ani čtvrté pokračování série s Freyou a Huldarem měl nezklamalo. Případ, který řeší kriminální oddělení v Reykjavíku a přitom se musí potýkat s nedostatkem vyšetřovatelů i času, je spletitý a nejasný až do samotného konce. A i pak na čtenáře čeká překvapení ...

Zdánlivě nesouvisející případy - zmizelí rodiče malého chlapce, který netuší, kde bydlí ani jak se vlastně jmenuje, vyděračské porno nahrávky i mrtví muži, to všechno tvoří pořádnou skrumáž ve vyšetřování, které vede neurotická šéfka Erla. Freya stojí tentokrát trochu stanou, zato Huldar je opět v centru dění. A jejich vzájemný vztah? No, to je lepší si osobně přečíst...

Yrsa je moje oblíbená spisovatelka a tato série se mi moc líbí. Popravě dávám plný počet a doporučuji.

25. dubna


SuchoSuchoJane Harper

Skvělá kniha se skvělým příběhem. Napínavá do poslední stránky, kdy jsem pořád čekala na to, co se vlastně stalo s Ellie, úplný obrat ve vyšetřování vražd Hadlerovy rodiny, okolní nepřátelská příroda, popsaná tak, že jsem žár a sucho doslova cítila na vlastní kůži...Líbil se mi trochu nestandardní policista Aaron Falk i místní vyšetřovatel seržant Raco.

Není to běžný thriller ani detektivka, je to příběh s hlubokými kořeny v minulosti, jichž je trochu nechtěnou součástí i Falk.

Výborná kniha, o to zajímavější, že je to prvotina Jane Harper, která, jak píše v doslovu, se naučila psát během ročního online kurzu kreativního psaní. Neskutečné...

Doporučuji.

08. srpna


1 ...