V zahradě zášti přehled

13.03.2025

Dívala jsem se na sebe do zrcadla ve svém pokoji a viděla cizího člověka. Ženu, kterou pronásledují a která nikdy nemá pokoj, kterou trápí bolavá čelist. Styděla jsem se, že on má stále nade mnou moc, že všechno, co jsem udělala, se vracelo zpátky k němu. Koneckonců jsem ho zabila a to by mělo stačit, aby mi dal pokoj, ale ne - byl pořád tady, hluboko ve mně. Chtěla jsem ho zabít zas a zas, a právě to jsem dělala.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh skutečné sériové vražedkyně Belly Gunnessové sledujeme ve dvou liniích. Jednu vypráví ona sama a druhou její starší sestra Nellie. Belle můžeme být díky vypravěčskému talentu autorky svým způsobem naklonění a snad ji i chápat. Křivdu, která se jí stala, její snahu vybřednout z bídy, zajistit si lepší život, mít děti a hodného manžela. Z jejího pohledu vidíme snahu, která není podle ní dostatečně oceněná. A v zákrutách jejích myšlenek se stále častěji objevují podivné způsoby, jak svých cílů dosáhnout.
Nellie svou sestřičku od dětství chránila. Ale v hloubi duše věděla vždy, že Brynhildička (Belle) je prostě "jiná". Nellie balancuje mezi láskou k sestře a skutečnostmi, které při nejlepší vůli nejde přehlédnout, natož dál nazývat nevinnými.
Příběh Belly mě zajímal a dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli začít dřív číst tuto knihu, nebo Pekelnou princeznu. Nakonec jsem začala Zahradou a musím říct, pokud je to možné říct o příběhu masové vražedkyně, že se mi tohle zpracování líbilo. Bella pro mě jako románová postava začala být skutečně děsivá až když se nedalo poznat, jestli svým lžím začíná sama věřit. A když těmi, o které bylo třeba se postarat, přestali být jen muži.
Autorka má schopnost empatie a umí hezky podsouvat víc i míň nápadné střípky, které vás při čtení zneklidní. V závěru objasní fabulace, díky kterým se jí podařilo napsat příběh, který i přes to temné téma, se parádně čte. U mě jasných 5. Na Pekelnou princeznu jdu teď.