capricorn__ komentáře u knih

I když mě první dva díly ze série HH nenudily a já si užil jak "Netopýra", tak "Šváby", stejně jsem se moc těšil na "Červenku", kde má Nesbo pořádně projevit svůj spisovatelský talent. Nevím, co přesně se stalo v období, kdy Nesbo dopsal "Šváby" a přemýšlel nad třetím dílem, ale připadá mi, jako kdyby tato dvě díla psali dva odlišní autoři. "Červenku" řadím mezi jeden z nejoblíbenějších dílů ze série, protože se mi na ní líbilo napětí, surovost, ale i popisy prostředí a zápletka. I když moc nemusím retrospektivitu, tady mě moc bavila.

12 14.12.2021

Nádherná a nezapomenutelná knížka! Obdivuju spisovatele magického realismu, protože mě zaujalo, jak jsou schopni těžkou dobu zamaskovat za "nevinné" situace a symboliky. O tomto románu slyším docela dlouho, ale dokopal jsem se k němu až po doporučení profesora na španělský jazyk. Kniha mě nadchnula. Sice jsem cca dva měsíce zpátky četl "Sto roků samoty", což je román, který s touto knihou od Allende sdílí spoustu podobností, ale pokud bych si měl z těchto dvou knih vybrat vítěze, zvolím "Dům duchů". Obě knihy jsou skvělé, ale mě více sednul procítěnější a poetičtější způsob psaní spisovatelky, které se podařilo vytvořit nezapomenutelné a velice jedinečné postavy - Claru například zařazuji mezi své nejoblíbenější ženské hlavní hrdinky. Líbí se mi, kolik nálad, období a důležitých myšlenek se do této knihy vešlo. Zkrátka nemám, co bych vytknul... A protože jsem velký fanoušek Meryl Streep a nově i Clary, filmový snímek rozhodně nevynechám!

12 14.08.2021

"Netopýr" je asi jeden z nejnenáviděnějších dílů z této detektivní série, ale já jsem z něj docela nadšený. Ano, Nesbo se rozepisoval, jeho styl psaní, řešení případu a vůbec vykreslování situací a postav rozhodně nedosahuje kvalit z jeho dalších knih, ale i tak mě upřímně "Netopýr" zaujal o něco víc než třeba překombinovaná "Policie" nebo nejnovější "Nůž". Líbila se mi kombinace Austrálie, detektivního případu, který byl zvládnutý na jedničku, ale i spontánního románku. Bylo to příjemné setkání s Harrym (ne první, protože já z nějakého důvodu začal se "Šváby") a i po letech si "Netopýra" dost dobře pamatuji a dokázal bych děj bez převyprávět, což mi například u "Leoparda" dělá kvůli počtu zápletek problém. Pokud bych nečetl další jeho knihy, řekl bych, že to je průměrná detektivka, ale má svoje kouzlo a nevadilo by mi se k ní někdy vrátit.

12 18.03.2021

Na "To" se mi nejvíce líbí, že se na román můžete dívat z několika zcela odlišných rovin a stejně si knihu užít. Byly chvíle, kdy jsem si užíval strašidelnou, hororovou linku (která mi přišla silnější cca v první polovině), milostnou, nebo kdy se mi líbilo přátelství hlavních hrdinů anebo jejich vývoj, trable a neshody (vlastně ten přesah, že "strašidla" nemusí vždycky vypadat strašidelně a nosit masku k tomu, aby byla zlá.) Sice takhle dlouhé knížky příliš nemusím, protože se zaprvé špatně čtou kvůli tomu, jak jsou těžké (no opravdu...) a zadruhé kvůli tomu, že je jedno, jak moc si knihu užívám, stejně většinou koukám po konci a zoufám nad tím, jak je daleko. Proto jsem rád, když u takhle dlouhých knih zapomenu, že čtu dlouhou knihu. To se mi u "To" podařilo mnohokrát. Sice byly chvíle, kdy si myslím, že to King trochu přepískl a mohl ubrat (viz ten konec v podzemí... čtenáři určitě ví, co tím myslím), ale celkově jsem s knihou velmi spokojený, výsledné poselství je podáno velice srozumitelně a ne přeslazeně (jak to bylo u nejnovější filmové předlohy...). Myslím si, že "To" bude jedna z těch knih, o které se bude mluvit i v budoucnosti, protože výrazně ovlivnila styl psaní hororů v literatuře.

12 30.12.2020

Norské dřevo byla první kniha od autora, kterou jsem přečetl (ty krátké, ilustrované povídky nepočítám), a moc mě zaujala především tím, kolik zcela odlišných emocí autor předložil čtenáři. Jak jsem zjistil například při četbě Kafky na pobřeží, tohle je pro Harukiho (takhle se jeho jméno skloňuje?) typické. Ne všechny postavy mi byly sympatické, ale zato mi všechny připadaly opravdové a tím pádem jsem se s nimi lépe ztotožnil. Moc se mi líbí, jak Haruki zvládl téma sebevražd mladistvých, které se pokouší přenést do moderní literatury každý druhý autor, ale často mladistvým spíše uškodí například nevhodně použitými slovy a spojeními.
Rozhodně se chci ke knížce někdy v budoucnu vrátit, protože se mi líbí ta hořkosladká atmosféra, kterou autor nastavil. Ta mi vlastně hodně připomíná atmosféru stejnojmenné písničky od The Beatles - díky knížce jsem písničce úplně propadl... Jak je možný, že jsem ji nikdy dřív neslyšel?

12 16.12.2020

Velmi povedené. O Van Goghovi jsem viděl pouze jeden filmový snímek, proto jsem díky této knize získal užitečné informace o jeho životě. Moc mě zaujaly autorovy schopnosti popsat Van Gogha a představit čtenářům jeho dobré, ale i špatné stránky. Zároveň velké plus dávám čtivosti, kterou jsem od tohoto románu ani nečekal.

11 30.04.2023

Působivý román, který plynul tak rychle, že nikdy nepřišla chvíle nudy. Klobouk dolů autorce, že toto je její prvotina. Nejvíce se mi líbí celková promyšlenost příběhu, hlavních postav, jejich osudů a návaznosti. Autorka se v žádném popisu nezdržuje, jde obratně z místa, skoro to někdy vypadá, jako film přepsaný do knihy. Příběh sice působí jako velmi všední, ale přitom je velmi komplexní, snad tomu dopomáhá i délka knihy. Kniha mě velmi bavila, jediné, za co strhávám hvězdičku, je jakási "šroubovanost" některých dějových linií, předně pak u Sarah. Občas je ze čtení docela znát, jaké postavy má autorka raději a věnuje jim více pozornosti. :)

11 16.01.2023

Jedna z knih, ve které hlavní postava nepřipadá čtenáři jako postava, ale jako reálný člověk. Vykreslení psychologie Jany Eyrové, její kladné i záporné stránky, ale i dalších hlavních postav, se Charlotte velmi povedlo. Moc se mi líbí celková kompozice příběhu, zaujal mě i nápad, neotřelé popisy lásky a lidských myšlenek. Kladně hodnotím i styl psaní, ve kterém se hezky míchá poetičnost, ale i jistá přímočarost. Každé slovo v románu má své místo, stejně jako postava. Dialogy mě taky velmi bavily. Nejlépe hodnotím konec, ten se je opravdu nádherný. Vím, že ke knize se někdy zase vrátím.

11 03.12.2022

Prvně jsem viděl film, ale velmi dávno, proto mi nijak "nezkazil" četbu. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se začetl (autorův styl psaní mi totiž docela dělal problémy), ale pak jsem se do knihy položil a ani mi nevadil počet stránek. Nikdy jsem se nenudil a upřímně nemůžu přijít na části, které by mi vadily a já chtěl s četbou skončit. Kniha je perfektní jako celek a za sebe nejlépe hodnotím lidské, promyšlené postavy a celkovou plynulost románu. Dokonce i ten jediný vroubek, který jsem v knize našel, tedy to, že jde o VELMI nereálný příběh a že autor využívá různých těžkých strastí života (viz smrt) často pro to, aby nastavil tu pravou emoční atmosféru, mi příliš nevadil. Velmi kladně hodnotím i autorův přístup k otázce ohledně potratů, ale i rasismu či sirotků. Věřím, že i kdyby kniha měla 1.000 stránek, stejně by mě bavila.

11 17.06.2022

Protože moje představivost funguje tak, že i přes barevné popisy určitých situací a postupů psychopatů vše vidí mírněji, raději jsem sáhl po knize než po filmu. (Tomu se budu i nadále vyhýbat.) "Mlčení jehňátek" je vskutku jedinečná detektivka a chápu její vysoké hodnocení - postavy, motivy a celkový spád knihy jsou hodně výrazné a jedinečné. Líbí se mi i způsob, jakým Harris píše, jeho styl psaní nedovoluje hloupostem a zbytečným odbočkám. Z detektivky jsem cítil to, co jsem cítit měl: odpor, nechuť, občasně i strach. Protože jsem na detektivkách začal svůj literární koníček a přečetl jsem všechno od Browna po Nesboha, nebylo pro mě těžké předpovědět, jakým směrem se kniha vydá. Ubralo jí to však na kvalitě? To rozhodně ne. "Mlčení jehňátek" je jedna z těch knih, kterou se spousta jiných autorů pokusila napodobit, ale spadli pak na zadek. Věřím, že s postavou Lectera by se měl seznámit každý.

11 30.10.2021

Dlouho se mi nestalo, že bych cítil mírný smutek z toho, že se mi pod rukou tenčí počet stran. "Obyčejný život" je bezpochyby mé nejoblíbenější Čapkovo dílo. (Ne)obyčejný příběh mě pohltil už od první stránky a já se moc těšil na chvíle, kdy knihu zase otevřu. Kombinace velmi lidského příběhu a filozofie člověka a jeho existence pro mě fungovala skvěle. Čapek byl opravdu zajímavým a mimořádným autorem s velice živými postavami a flexibilním stylem psaní, kdy se autor chová jako chameleon proto, aby jeho hlavní myšlenka snáz došla k lidem. Nemám knize, co vytknout, skvělá, nadčasová četba!

11 04.10.2021

Knížku jsem dočetl asi před pěti minutami, proto jsem chtěl napsat komentář hned s tím pocitem, který si z knížky odnáším bezprostředně po jejím dočtení... Mám z "Dánské dívky" rozporuplné pocity. Na začátek jen řeknu, že si nemyslím, že je kvalitně napsaná na to, aby byla tolik opěvovaná - styl psaní v této knížce je při nejlepším ucházející, velice průměrný a nezajímavý. Moc se mi nelíbilo přeskakování v čase a někdy mi připadalo, že autor popisoval určité věci do (nepotřebných) detailů, ale pak najednou důležité události přeskočil a nedovysvětlil, jako by snad ani nevěřil, že to dokáže. Tohle jsou tedy ty zásadní věci, které mi vadily. Co se mi naopak líbilo, je velice zajímavý a jedinečný milostný příběh, který v literatuře není obvyklý. Pořád mě kniha nutila přemýšlet o hlavních postavách, jejich pohledech na svět, proč se rozhodly pro to, či ono. To hodnotím velice kladně. Taky se mi líbilo vykreslení hlavních postav - například postavu Grety přidávám na svůj fiktivní seznam nejoblíbenějších ženských hrdinek. Páni! Pokud bych byl v její situaci, rozhodně bych neukázal tolik síly a oddanosti, proto ji moc obdivuju. Jsem rád, že jsem knížku přečetl, ale... no, nemyslím si, že bych ji doporučoval. Zajímá mě, na kolik by byl příběh tak oblíbený, kdyby autor čerpal jen ze své fantazie a neopíral se o skutečné postavy a události. Takový průměr, co se dá přečíst. Film jsem neviděl, ale věřím, že se bez něj obejdu.

11 09.06.2021

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, které jsem kdy přečetl. Obvykle jsem dost kritický a u knih píšu, co se mi (tolik) nelíbilo, tak tady to zkusím opačně. Já totiž na "Sophiině volbě" nenašel nic, co by se mi nelíbilo, tahle knížka je zkrátka dokonalá. Co hodnotím nejpozitivněji, je psychologie postav. Každá postava je dobře uchopitelná, se životním příběhem (ne jen Sophie, ačkoliv ona je ta hlavní) a lehko uvěřitelná, dokážete ji charakterizovat mnoha přídavnými jmény, zkrátka se vám vryjí do paměti. Líbí se mi i fakt, že byť se tato kniha zabývá tématem druhé světové války, nepohybujete se neustále jen v tomto časovém období. To hodnotím kladně především proto, že pro mě je válečná literatura dost náročná, takže fakt, že Styron se často vrátil do přítomnosti, byl jako nabrání nového dechu (tedy - většinou). Kniha je důležitá, ryzí, lidská a nezapomenutelná.

11 18.03.2021

Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.

11 21.02.2021

Tohle byla opravdu nechutná, příšerně nechutná knížka, kterou už nikdy v životě nechci otevřít znovu. Od té doby, co jsem přečetl "1989" od George Orwella, mi do přečtení "Pod kupolí" nebylo z žádné knížky tak úzko. Mnohdy jsem měl strach číst jednotlivé kapitoly z toho, co mě zase vyděsí a znechutí a o čem budu dalších několik dní přemýšlet. Kniha není přitom typický příklad hororu (jako třeba "To" či "Řbitov zviřátek"), ale je děsivá právě v tom, že by se její děj mohl klidně někdy naplnit (a jak víme z historie, to není tak zcestná myšlenka). Knihu tedy právě proto hodnotím pěti hvězdičkami, i když je "tak příšerná". Beletrie jako "Pod kupolí" by měly být příšerné - měly by čtenáře znechutit a vystrašit, protože kdyby se tak nestalo, jaký by byl jejich smysl? I když má knížka skoro 1.000 stránek, dostat se na konec není vůbec žádný problém, proto "Pod kupolí" doporučuju - ale tedy s opatrností (a s nějakou oddychovou literaturou, po které byste mohli sáhnout v případě nouze).

11 21.12.2020

Nádherná povídka, která mi zpočátku připadala velice jednoduchá, poprvé jsem ji přečetl a na konci si řekl: "Hm? A co v tom je?" Jenže pak jsem si přečetl kontext této povídky, to, co vedlo autora k tomu, aby ji napsal, povídku jsem přečetl znovu, a pak jsem všechno pochopil. Je to jedna z povídek, která s každým čtením nabývá na kráse a kouzelnosti. Trochu mi připomíná procházku lesem, kde neexistuje nic jiného než klid a svoboda, proto se k ní rád vracím.

Mé první setkání s Vernem dopadlo velmi dobře. Měl jsem strach, že se u knihy budu nudit, každopádně jsem byl okamžitě vtažen do děje. Autor je velmi dobrým vypravěčem a umí skvěle popisovat prostředí, proto mi nedělalo problém vidět před očima to, co znázorňoval. Jediné, za co strhávám hvězdu, je jakási "absence děje" v druhé části knihy, kdy jsem se trochu nudil nad opakujícími se situacemi. Každopádně mě román velmi bavil, postava kapitána Nema je nezapomenutelná (z dobrého, ale i špatného ohledu).

10 02.02.2024

Tato kniha mě pohltila a nepustila, dokud jsem neznal, jak příběh skončí. "Ohníčky všude kolem" je velmi zvláštní román, celou dobu jsem cítil, že čtu již známé dílo: chvilkami jsem v knize poznal kousek filmu "Americká krása", chvílemi zase hysterii ze "Sedmilhářek" a kvůli poetickému stylu psaní i celkovou tvorbu Michaela Cunninghama. Autorka perfektně a realisticky vystihla hlavní postavy, to, jak zapadají do prostředí Shaker Heights a jak se v něm vyvíjí závisle na sobě navzájem. Děj probíhal bravurně, postupně gradoval, až nakonec přišel konec. Na relativně krátkém prostoru Celeste Ng otevřela spoustu morálních otázek, na které neposkytuje odpovědi - spíš nechá čtenáře, aby na ně přišel sám či se alespoň pokusil zamyslet nad opačnou stranou, pokud je již v nějakém názoru pevně zakotvený. To mě velmi zaujalo. Rád se k této knize vrátím.

10 20.01.2024

Irving je jedním z nejlepších vypravěčů současné literatury: obdivuji prolínání dějů, seznamování čtenáře s postavami a jejich myšlenkami a osudy. "Modlitba za Owena Meanyho" začíná velmi pomalu, co se akce týče, ale příběh postupně graduje a konec je nádherný. Owen Meany je velmi zvláštní postava, na kterou čtenář nezapomene - můj názor na něj se během knihy několikrát proměnil, ale nakonec jsem k němu cítil sympatie. Celý příběh je velmi dobře strukturovaný, každý detail najde své uplatnění a všechny dějové linie se uzavřou. "Pravidla moštárny" se mi sice líbila o něco více, ale tato kniha je zatím druhou nejlepší, kterou jsem od Irvinga četl.

10 06.10.2023

Do této detektivní série jsem chtěl nahlédnout už několik let, ale dostal jsem se k tomu až skrz čtenářskou výzvu... Ze začátku jsem měl velký problém zvyknout si na styl psaní, množství postav, míchání časů a všemožných osudů - ve chvíli, kdy se ale všechno sepnulo dohromady, už jsem knihu nedokázal odložit. Byť je v poslední době literární svět přehlcen detektivkami, tuhle řadím k těm lepším - je napínavá, mrazivá, krvavá, nápaditá a uzavřená. Detektivové jsou taky příjemní. Za co strhávám hvězdičku, je fakt, že potom, co mám za sebou sérii od Nesba, Larssona, Miniera, trochu Bryndzy (a spousty dalších, na které si teď ale nevzpomenu), už mi určité vyhrocené a neuvěřitelné scénky připadají spíš úsměvné než děsivé, proto je nedokážu brát zcela vážné a spíš žasnu nad tím, že spousta moderních autorů detektivek využívá dost podobný vzor psaní (který očividně funguje). Za tu dardu ohraných klišé, nelogických událostí a "náhod" bych normálně strhl více hvězd, ale Keplerovi naštěstí umí fakt dobře psát.

10 14.09.2023