Pravidla moštárny

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Uprostřed jabloňových sadů v úrodné krajině státu Maine leží podivný svět, v němž začíná odysea Homera Wellse. Po několika traumatizujících zkušenostech u adoptivních rodičů se stane natrvalo součástí sirotčince v St. Clouds a jako nejstarší chovanec se učí mladým i starším ženám pomáhat od jejich starostí. Jeho učitelem je zakladatel sirotčince Wilbur Larch, lékař, který vede své soukromé křížové tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem. Sledujeme Homerův příběh, jeho snahu stát se užitečným, učednické období v sirotčinci, dospělá léta v moštárně, prazvláštní vztah k manželce jeho nejlepšího přítele, neustálé odchody i návraty…...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/78461/pravidla-mostarny-78461.jpg 4.62090
Orig. název:

The Cider House Rules (1985)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (275)

Kniha Pravidla moštárny

Přidat komentář
Mysias
14. května

Úžasný film a ještě úžasnější kniha. Až jsem byla naštvaná, že to filmové zpracování neobsáhlo všechno, co je v knize. Což je ale normální a proto opravdu doporučuji knihu přečíst.

Dandulka
04. května

Klasika, ke které jsem se po letech ráda vrátila.

čtenářkaBára
03. května

Tato kniha mě naprosto strhla, žila jsme s Homerem jeho divoký život. Líbil se mi občas perverzní nádech, ale přitom uvěřitelný příběh celé knihy.

Monika_cz
20. března

Na začátku jsem měla problém se začíst, každý popis byl zdlouhavý a velice (kolikrát jsem si říkala, že zbytečně) zdlouhavý, ale pak si říkala, že Irving dobře udělal. Kniha dostala spád a já si najednou naprosto dokonale dokázala představit vše, co se v knize odehrává. Kniha je plná pocitů. Postava Homera mi přirostla k srdci.

sikope
16. března

Vyprávění, od kterého jsem se nedokázala odtrhnout.
Přečetla bych i přeskočených patnáct let.

gaaabi
02. března

Pro mě nejhezčí, nejčtivějčí Irving.

veronika6096
25. února

Moje srdcová záležitost!

LyttaNeyd
23. února

Pravidla moštárny ke mně přišla během poměrně dlouhého období „čtenářského útlumu“ a nejspíš byla přesně to, co jsem potřebovala. Už na začátku jsem se do Homera zamilovala a chodívala jsem si číst s takovou radostí, jako bych s ním měla spíš jít na rande.
Je to takový ten pořádný román, kde mají všechny postavy svůj příběh nebo alespoň pořádné pozadí. Pro doktora Larche bych určitě neměla takové pochopení, kdyby do příběhu na začátku spadnul s cedulkou „starý, svérázný, zahořklý, přesto milující“. Ale když člověk pozná jeho život, promine mu i ten éter, no ne? Bylo zkrátka krásné, jak měla každá postava svůj smysl a místo ve vyprávění (možná s výjimkou konce, který byl lehce slabší a třeba roli Rose Rose jsem asi úplně nepochopila). Příběh se potom odehrává skoro nepřetržitě během několika desítek let. Vidět sirotky dospívat a dospělé stárnout bylo dojemné a zároveň skoro melancholické. Asi bych se s nimi sžila, i kdybych bývala nechtěla.
Co se mi taky hrozně líbilo, byl humor. Dost velkou část knihy tvoří poměrně naturalistické popisy potratů a podobných věcí, a některé pěkně cynické hlášky mě zastihly zcela nepřipravenou (ale o to hlasitěji jsem se pak smála). Ten naturalismus sám o sobě mi vůbec nevadil – větší problémy mi v knihách dělávají špatné postavy, a těch tu bylo pomálu.
Takže víte, co by Homer Wells odpověděl na otázku, jestli si tuhle knížku ještě někdy přečtu?
„Jasně.“