callahanh komentáře u knih

Nezměrnou výhodou knihy je to, že Green klasické teenagerské téma o první lásce ozvláštnil problematikou rakoviny, kterou trpí oba hlavní hrdinové, čímž knihu povýšil na trochu jinou úroveň. Najednou totiž nejde o prvoplánový romantický kýč (kterým by kniha jinak určitě byla), ale o zajímavý příběh dvou nevyléčitelně nemocných lidí, kteří mají na všechno hrozně málo času a zároveň by rádi žili jako ostatní. Autor se naštěstí vyhýbá laciným emocím, které dávkuje postupně a střídmě a rozhodně nespoléhá na dojemnost, protože všechno ještě "okoření" sarkastickým humorem, který mezi sebou pravděpodobně podobně postižení lidé používají. Netlačí tedy na emoce, ale spíše navozuje melancholickou a posmutnělou atmosféru, která samozřejmě vrcholí v očekávaném finále, které ty, kteří neznají film a vyhýbají se všem spoileroidním komentářům, může překvapit. Navíc přidává i postavu alkoholického spisovatele, na níž ukazuje, že někdy je prožitý zážitek natolik silný, že o něm člověk dokáže napsat knihu, jenže pak už není schopen napsat další a utápí se ve svých problémech a traumatech. Ano, popisy vzhledu druhého pohlaví jsou místy dost "teen", kniha nepřináší nic nového a jede vlastně podle v současnosti populární žánrové šablony, jenže je napsaná tak svižně a čtivě a především nemá tolik stránek, aby to nějak zásadně vadilo. I proto si myslím, že knihu dočtou a ocení i ti, kterým je víc než devatenáct a takových románů v tomhle subžánru zase tolik není. 70%

1 04.10.2015

Pro zaryté fanoušky seriálu, kteří toho o něm hodně vědí, tahle kniha určitě není, protože samotnému natáčení, přípravám a různým okolnostem vzniku je věnována pouze třetina rozsahu a nic až tak zásadního se v ní pravděpodobně nedozvíme. Nejpřínosnější pasáží tak je určitě rozhovor s původním scenáristou, který prozradí, že mnoho dílů mělo vypadat zcela jinak, nicméně dobový diktát byl silnější a od některých záměrů se muselo ustoupit. Zbytek už je pak portréty nejdůležitějších herců a tvůrců, které jsou sice přehledné a v rámci možností stručné, se samotným seriálem ale moc nesouvisí. Je škoda, že výsledek je spíš takovým kompilátem z několika zdrojů, v němž se navíc nepříjemně dublují některé informace a v některých věcech je zbytečně subjektivní (na některých hercích nenechá autor nit suchou, jiným naopak ledasco promine), protože by se určitě dalo z tohoto tématu vytěžit víc a ty, kteří se chtějí o seriálu něco více dozvědět, asi zklame. Na jedno přečtení je to bez problémů, důvod vracet se k této knize ale asi většina čtenářů mít nebude.
PS: Překvapilo mě, s jakými gramatickými chybami je schopna Omega vypustit do světa literární dílo a prodávat ho za nemalý peníz. 60%

1 04.10.2015

Nevěřil bych, že se u mistra psychologické prózy budu usmívat, ale v tomto případě se to stalo. Ačkoli se děj samozřejmě nemůže brát vážně, protože je silně nepravděpodobný, je dost atraktivní a většinou vtipný. Obdivuji, jaké Havlíček dokázal vymyslet metafory pro sex jako takový, aniž by byly vulgární nebo laciné, ba naopak, jsou vlastně nadčasové a pořád originální. Pochody hlavního hrdiny ohledně toho, jak svést všechny sestry a jejich následná realizace, patří k absolutnímu vrcholu knihy. Možná, že psychologie je tu trošku méně, než bychom asi čekali, vyvažuje to ale humornost a poměrně svižné tempo a vlastně i fakt, jak odvážná na svou dobu (a možná i na dnešní) novela je. Někdy to sice trošku drhne a není to tak strhující jako Havlíčkova vrcholná díla, ale to by tolik vadit nemělo, protože Muže sedmi sester zná málokdo a troufnu si říct, že většinu čtenářů překvapí přístupem, humorem i celkovým nápadem. Je to v podstatě groteska, která funguje velmi dobře, i když není úplně dokonalá. 70%

6 20.09.2015

Těžko říct, zda je Vzkaz v láhvi nejlepší ze série Q, každopádně je pro ni zcela zásadní, protože po úvodních "pokusech" je kniha tentokrát psána trochu jinak. Zatímco dříve sledoval Adler-Olsen vždy jen dvě linie, které se protnuly ve finále, tady sleduje linie hned tři (až čtyři) a především nechává vyšetřovatele několikrát setkat s pachatelem, aniž by to oni věděli, čímž samozřejmě posouvá příběh na trochu jinou úroveň. Vyčítat mu, že kniha není až tak napínavá, asi není úplně fér, protože si myslím, že napětí potlačuje zcela záměrně a nechává si ho až na chvíle setkání policistů s pachatelem a pak ho vyšponuje na úplné maximum. Samotný závěr už je pak znovu strhující a oproti předchozím dílům poměrně realistický a ne až tak přehnaně akční (otevřený epilog, který může někoho hodně dojmout, je pak jen třešničkou na dortu). Velkou hodnotou Vzkazu v láhvi je také fantastická práce s hlavními postavami, protože Adler-Olsen kolem nich tvoří čím dál větší záhady (Kdo vlastně je Asad a jakou má minulost? Co se děje s Rose, která je pravděpodobně schizofrenní?), které vysloveně nutí shánět další a další díly a je zřejmé, že autor později chystá něco, kde dost věcí odhalí. Z tohoto důvodu se jednoznačně vyplatí (a je to i nutnost) číst oddělení Q postupně, protože jinak je až padesát procent celkového zážitku pryč. Měl-li bych knize něco vytknout, byl by to asi pomalý rozjezd a tentokrát ne tak strhující tempo jako v předešlých počinech, nicméně to jsou vlastně jen drobnosti, které na dojmech moc neubírají. Objektivně ale musím hodnotit trošku níž než u prvních dílů. 75%

6 12.09.2015

Ačkoliv se jméno Juraje Herze mezi tvůrci československé nové vlny nikdy neobjevuje v předních řadách (jemu samotnému to ale nevadí, protože se za příslušníka tohoto "hnutí" ani nepovažuje), jeho díla jsou významná a některá patří k tomu vůbec nejlepšímu, co u nás kdo kdy natočil. Jeho paměti jsou nesmírně zajímavé, čtivé a výborně napsané. Společně s nimi nahlédneme do života v koncentračním táboře i do zákulisí československého filmu, který v dobách totality nebylo jednoduché točit. Herz nikterak nenásilně a mnohdy s absurdním humorem odhaluje, jak moc byl komunismus paranoidní a v některých nařízeních nesmyslný a nereálný, ale taky to, že po revoluci někteří činovníci obrátili a hlásili se k novým pořádkům. Zajímavé a především přínosné jsou ale i pohledy na natáčení, informace o některých hercích a tvůrcích, které mnohdy změní i pohled na výslednou podobu filmu. Je možná škoda, že pozdějším filmům už se Herz tolik nevěnuje a třeba Habermannův mlýn zmíní na zhruba dvou stránkách, především ale mrzí to, že některé věci (proč se s některými lidmi rozkmotřil) jen naznačí a nikdy nenapíše skutečný důvod. Jako celek je ale Autopsie vynikající biografie, která se dá číst několikrát a především je zábavná, zajímavá a není to jen "suché" čtení o nějakých faktech, ba naopak. 80%

1 06.09.2015

Hodně zvláštní kniha, u níž mám velký problém v tom, že mi hlavní hrdina byl od začátku nesympatický a příliš se to nezlepšilo. Leonard mi přišel jako rozmazlený floutek, který na sebe chce za každou cenu upozornit, a ačkoli jsem ho chápal, jeho řešení v podobě vraždy spolužáka a sebevraždy mi nepřišlo úplně nejlepší, ale budiž. Quick si zvolil trošku experimentální styl psaní, který mi úplně nesedl, resp. jsem nechápal jeho význam, což má samozřejmě na celkové hodnocení vliv taky. Kritizované poznámky pod čarou mi naopak nevadily, přišly mi oživující a zajímavé a vzhledem k tomu, že by se to do děje nehodilo, jsem je přivítal. Je spíš škoda, že potenciál není úplně využit a mnoho postav (učitel, Walt a zejména matka) tu nedostávají víc prostoru, protože by bylo zajímavé se o nich něco dozvědět. Oceňuji notně černý humor, který mám rád a vůbec to, že i přes vážné téma byla kniha celou dobu odlehčená a nechyběl v ní humor a sarkasmus. Pozitivem je i čtivost a svěží styl, díky kterému je kniha hned přečtena a nejsou v ní žádné "zbytečnosti" a jde se hned k věci, takže není dlouhá. Škoda, že konec nebyl trochu lepší a uzavřenější, protože ten zvolený mi přijde jako lehký alibismus, kdy se autorovi nechtělo konkrétně uzavírat, ale nechal Leonarda vlastně točit v kruhu - otevřené konce mi nevadí, v tomto případě by si ale uzavření zasloužil. 60%

2 29.08.2015

Zpočátku jsem se nemohl tzv. začíst a chvíli mi trvalo, než jsem si na strohý, ale účinný styl vyprávění zvykl. S přibývajícími stránkami a blížícím se koncem jsem se naopak nemohl odtrhnout, protože příběh je strhující, silný a hluboce lidský. Zusakovi se povedlo zachytit atmosféru nejistoty, strachu, zároveň ale také nevinného dětství a radosti v těžkých dobách, díky tomu, že je příběh vlastně nahlížen očima malého dítěte, působí některé situace mnohem mrazivěji. Zlodějka knih je jedna z těch nemnoha románů, po nichž jsem získal intenzivní dojem, že válka je "svinstvo", které ve výsledku odnáší nevinní lidé, kterým rozvrátí život a mnohdy i rodinu. Oceňuji i to, že se to celé odehrává v Německu a autor nenuceně ukazuje, že ne všichni Němci byli nacisté, ale že naopak chtěli jen přežít, pomáhat a doufali, že válka brzy skončí. Závěr knihy je velice silný a dojemný a donutí člověka k zamyšlení o tom, co je vlastně v životě důležité a jaké náhody někdy mohou zachránit život. V neposlední řadě bych vyzdvihl i to, že autor skvěle poukázal na to, že slova mají hroznou sílu a dokáží jak potěšit, tak i ranit a rozpoutat hrozivé události. Ačkoli si myslím, že potenciál Smrti jako vypravěčky nebyl úplně vytěžen a mohl být možná řešen trošku lépe (její vševědoucnost tu není zachycena nějak moc), hodnotím Zlodějku knih hodně vysoko, protože už dlouho na mě nějaká kniha takhle silně pocitově nezapůsobila. Chvílemi jsem se usmíval, chvílemi mi bylo smutno a dohromady to vytvořilo zajímavý koktejl emocí, po němž si můžete říct akorát to, že život je nevyzpytatelný, válka je vůl, pud lidské sebezáchovy je větší, než si umíme představit a že nejodvážnější jedinci bývají ti, od nichž se to opravdu nečeká. 85%

13 26.08.2015

Přiznám se, že oproti Sněhulákovi a Levhartovi, které považuji za vrchol série, se mi Přízrak líbil o něco méně. Nejzajímavější je rozhodně nejosobnější Harryho příběh, a pokud čtete sérii jakžtakž postupně, zanechává opravdu silný dojem, protože vývoj postav je asi tím nejzajímavějším, co tu najdete. Tím pádem nemůžete být jen nezúčastněným čtenářem, ale zákonitě máte k hrdinům nějaké vazby a rádi byste, aby s nimi vše dopadlo dobře a oni mohli žít spolu. O to větší je škoda, že námět z drogového podsvětí mě až tak nezaujal a nepřišel mi tak atraktivní jako pátrání po sériovém vrahovi. Trošku mrzí i pasáže, kdy se z Harryho stává pan nepřemožitelný, co přežije úplně všechno, což je opravdu škoda a trošku to dojem kazí. Na druhou stranu tu ale je skoro autentické prostředí, střídání vypravěčů knize výrazně pomáhá, protože na konci se oba "protnou", no a samozřejmě i hodně překvapivý závěr, který příznivcům Harryho nedá spát, dokud nepřečtou díl (zatím) poslední a nepřesvědčí se o tom, co ve skrytu duše vlastně vědí. Knihu tak vlastně plně ocení jen ti, kteří už četli nějaké předchozí romány a znají vývoj postav. Ti ostatní by to číst neměli, protože je tu plno spoilerů na příběhy předešlé a celkově si Přízrak až tak neužijí. Nesbo je vynikající spisovatel, který vymyslel výbornou postavu detektiva, s nímž se nám moc nechce loučit, a ačkoli už je pomalu čím dál větší superman, pořád je s ním zábava a chceme znát jeho osud až do doby, kdy to bude možné. Jen je škoda, že Přízrak mě opravdu tak nechytil a nevtáhl, ale byl pro mě spíš solidním a nadprůměrným severským thrillerem. 70%

8 17.08.2015

První setkání s Kurtem Wallanderem dopadlo poměrně slušně, i když mě úplně nepřesvědčilo. Mankell píše hodně stroze a stručně, což je někdy účinné, někdy by to naopak potřebovalo trošku rozvést, nicméně je kniha psána svěže a čtivě, takže je přečtena velmi rychle. Má hodně zajímavou a typicky severskou atmosféru, z níž na člověka dýchne trocha té zimy a samotný Wallander je zajímavou a charismatickou postavou, která je oproti současným severským detektivům tak trochu jiná, což je dost příjemné. Oceňuji, že Mankell se zaměřil spíše na realističnost a rutinní součást policejní práce, takže mnoho času tráví tím, že vlastně jen popisuje marné pátrání po "vyschlých" stopách a nutnost všechno zdokumentovat a zapsat. Kde ovšem dle mého selhává, je to, že z atraktivní zápletky nevytěžil úplné maximum a vrhl se trošku na tenký a kontroverzní led, když knihu zakončí ne úplně uspokojivě a SPOILER samotní pachatelé se objeví až někdy dvacet stran před koncem, což mi přijde malinko nepochopitelné KONEC SPOILERU. Taktéž mi některé věci přišly až moc na náhodu a s přílišným štěstím, což se k takto realisticky psané knize moc nehodí. Oceňuji také, že tu není příliš akce, protože Mankell ji popisuje zmatečně a moc ji nezvládá. Přes veškerou kritiku ale na tuto sérii nezanevřu a zkusím další díly, které jsou dle všeho lepší. 60%

3 07.08.2015

Román, který mě osobně překvapil tím, že se odehrává v Anglii, ačkoli byl Hugo Francouz, a taky tím, že minimálně jeho polovina je pouze popisem dobových okolností, případně různých šlechtických rodů a jejich neduhů, přesto je čtivý. Ústřední příběh Gwynplainea a slepé dívky Dey je citlivý a skvěle napsaný tak, že naprosto strhne a i přes ne tak propracovanou psychologii postav chápe čtenář jejich motivace a jednoznačně jim fandí. Je fascinující, jak nadčasová celá kniha je a co lidi byli schopní dělat proto, aby se trošku bavili. Hugo tu kritizuje pokrytectví, život tehdejší vyšší společnosti a Anglii vykresluje jako místo, kde neurozený člověk v podstatě nemá šanci na normální život. Potěšující je i to, že ona romantická linie se neztrácí ve zmíněných popisech, ale dostává svůj prostor a je naprosto uspokojující a její vyvrcholení je strhující, i když možná trochu očekávané. Jediné, co bych snad vytkl, by byla jen občasná zdlouhavost a opravdu až příliš viditelná kritika šlechty a zjednodušený pohled na některé věci. Jako první zkušenost s Hugem naprosto ideální záležitost, která v mnohém příjemně překvapí. 80%

1 02.08.2015

Mám Palahniuka rád a jeho poměrně zvrácená témata se mi líbí a přijdou mi neortodoxní a neotřelá. Pygmej sice takový je, a ačkoli jsem se některým věcem (zejména ironizování amerického stylu života, proměnlivé popularitě jednoho člověka podle jeho činů a některým drsným nápadům - zlomení rukou u vybíjené kvůli zkoušce) upřímně usmíval a nahlížel jsem na ně z nového hlediska, je pro mě Pygmej přece jen až moc experimentátorský. Osekaný a primitivní jazyk je fajn nápad, ale celou knihu úplně neutáhne, protože někdy ztrácí spád a tempo. V pasážích z Pygmejovy minulosti jsem se ztrácel, něco jsem musel číst vícekrát, přesto jsem se tak úplně neorientoval. Námět je určitě originální, černohumorný a ironický, možná ale Palahniuk mohl zvolit spíše klasický jazyk a postupy, protože takhle se možná zbytečně vzdálil svým čtenářům. Ale oceňuji ten nápad a některé nové popisy běžných věcí, které člověku umožní trošku jiný náhled na ně. 60%

26.07.2015

Není to jednoduché čtení, zabere to poměrně dlouhý čas, ale pro velké ruské romány mám slabost, takže mi to vůbec nevadí. Tolstoj velmi pomalu, soustředěně a především detailně popisuje reálnou situaci ruské společnosti v devatenáctém století, v níž hrály prim konvence, přetvářka a jasně daná pravidla, která se musela dodržovat. Na rozsáhlé ploše nechává promlouvat své názory na vedení hospodářství a snahu změnit společnost a otevřít ji světu. Titulní Anna je možná místy protivná a těžko snesitelná, jenže je také odvážná, protože se pro lásku vzdala úplně všeho. Místy bylo fascinující číst pasáže mezi ní a Vronským a vůbec všechny, v nichž se objevila, protože o tehdejší době vypovídaly mnohé. Tenhle román zestárl jen minimálně, je dost nadčasový a spousta dnešních děl u něj bledne závistí. Jediné, co se snad dá dnes vytknout (mimo náročnosti a pomalého tempa), jsou zdlouhavé pasáže o politice a hospodářství, které jsou ze současného pohledu zbytečné, jenže naprosto chápu, proč je tam Tolstoj dal. O Anně Karenině by se dalo povídat a psát dlouho (což je ostatně vidět i na zdejších komentářích) a daly by se provádět rozbory, do čehož se pouštět nebudu. Napíšu už jen to, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl a nebýt těch popisů politického myšlení a hospodářství, dal bych pět hvězd. 90%

4 18.07.2015

Čtivá kniha o nejlepším fotbalistovi světa, která ale není úplně biografií, protože o jeho dětství se tu zas tolik nepíše. Autor se zabývá spíš jeho vrcholným obdobím a snaží se mu trošku nahlédnout i "do hlavy", což se mu ne úplně daří, protože Messi je tvrdý oříšek a nerad se s čímkoli svěřuje.Na druhou stranu z toho vznikají vtipné okmažiky, kdy Messi kontroluje rozhovor na druhé straně zeměkoule pomocí mobilního telefonu a vstupuje do něj. Největší přínos knihy spočívá v poodhalení toho, proč Barcelona patří k nejlepším klubům na světě, jak pracuje s mládeží a že má určitá pravidla, která se musí dodržet, aby za ni vůbec hráč mohl hrát. Je škoda, že autor nenahlíží víc do hráčova soukromí (což se ale dá pochopit vzhledem k jeho introvertní povaze) a nevěnuje se kontroverznějším momentům a ve své podstatě neodhaluje jeho špatné stránky a také si mohl odpustit některé dle mého ukvapené soudy (autor je Argentinec, takže některé fotbalisty, kteří získali Zlatý míč, považuje za krátkodobé zjevení). Jde zkrátka o takovou jednohubku, která jen potvrdí, že fotbalové ikony žijí v úplně jiném světě, leccos se jim promíjí a v tomto případě i to, že Jihoameričané mají úplně jinou mentalitu a fotbal pro ně znamená téměř vše. 70%

3 21.06.2015

Velice zvláštní a silně nevyrovnaná kniha, která vyžaduje velkou dávku čtenářské tolerance. Povídky, které jsou spojeny s Králem ve žlutém, jsou jasně lepší, protože mají zvláštní atmosféru, tajemno a určité napětí, které vychází z možného šílenství a strachu z neznámého. Ty ostatní už jsou většinou temně romantické a už postrádají onen náboj jako ty předchozí. Všem ale nechybí humor a zajímavé téma, které je ale někdy nevyužito, nebo jen málo rozvedeno. Román jako takový je čtivý, má poměrně spád, nicméně některé povídky jsou vlastně nezajímavé a nějak se míjely s mým vkusem. Přiznám se, že ty čistě hororové jsem úplně nenašel, vždy se tam přidávaly jiné prvky, což někdy fungovalo, jindy ne. The King in Yellow určitě není špatná kniha, ale Poea, kterého prý dost ovlivnil, si přečtu mnohem raději. 60%
PS: Je škoda, že se nikde nevysvětlí, co to vlastně ten Král ve žlutém je.

3 19.06.2015

Z trojice autorčiných knih je Gone Girl jednoznačně nejlepší a nejpromyšlenější. Těžko říct co u ní ocenit dřív. Začít bych měl asi u naprosto fantastické práce s dvěma nespolehlivými vypravěči, kteří poskytují svůj náhled na pětileté manželství. Autorka brilantně zachytila takové ty drobné nesrovnalosti, kdy se každý dívá na stejnou situaci trošku jinak, z čehož pak vznikají neshody a hádky. Každý vypravěč podává čtenáři svou verzi příběhu a je jen na něm, kterému z nich vlastně věří. Dále vyzdvihuji skvělou motivaci postav a jejich psychologickou propracovanost, která je opravdu detailní a ani chvíli nenudí. Možná ještě lepší je kniha v jakési "druhé" linii, která je jízlivě ironická a sarkastická a opírá se do absolutní moci médií, tendenci většiny lidí generalizovat a podléhat tomu, co čtou a vidí a taky do určitých stereotypů, které dříve, či později vstoupí do každého vztahu a je potřeba s nimi pracovat. Při čtení jsem se několikráte dost usmíval a humor obou dvou postav mě moc bavil, ačkoli bych se s nimi osobně potkat nechtěl. Film jsem viděl jako první, takže moment překvapení se logicky nemohl dostavit, což ale autorce nikterak nevyčítám, je nicméně pravda, že se kniha pak čte trošku jinak a je možné se zaměřit na trošku jiné věci. Mnohými kritizovaný konec naopak chválím, protože je relativně otevřený a svým způsobem trošku obrací role obou manželů. Vezmu-li to kolem a kolem, patří Gone Girl k tomu nejlepšímu, co jsem v posledních letech četl, protože funguje v několika rovinách, nechybí jí humor ani napětí, navíc je na ní vidět, jak skvěle je od první do poslední stránky promyšlená a každá informace tu má svůj význam a také je atraktivně a čtivě psána střídáním dvou pohledů, které se před koncem propojí a nabídnou určitou skepsi vůči jakýmkoli partnerským vztahům. Pro mě opravdu geniální kniha, k níž bych se rád čas od času vrátil. 100%

7 14.06.2015

Nevím, jaká byla dělba práce obou autorů a asi nemá smysl po tom nějak výrazně pátrat, ale Talisman se mi četl hodně těžce, což se mi u Kinga stává jen výjimečně. Rozjezd je výborný, naláká na další pokračování a je tu opět rozehrán v základu jednoduchý, v hloubi však komplikovaný příběh plný nástrah, napětí, ale tentokrát bohužel i nudy. Za zásadní problém knihy považuji to, že je opravdu zdlouhavá, některé pasáže se v ní zbytečně opakují a tentokrát jsem se trochu ztrácel i v popisech, může to ale být dáno i tím, že fantasy obecně moc nemusím, takže jsem se v ději v Teritoriích úplně neorientoval a příliš mě nezaujal. Možná kdyby pánové knihu zkrátili o minimálně sto stran, mohla být přece jen sevřenější. Na druhou stranu jde ale pořád o nadprůměrné čtení, v němž nechybí typické kingovské atributy - skvělí záporáci, kamarádství na život a na smrt, předčasně vyspělé děti, před nimiž leží zdánlivě nemožný úkol, děsivé momenty i naturalistické popisy některých výjevů a některé opravdu strhující pasáže (kompletní podzápletka s Vlkem a speciálně příběhy z "dětského domova" patří k tomu vůbec nejlepšímu v knize). I z tohoto důvodu zkrátka nemůžu dát tři hvězdičky, ale musím přidat jednu navíc, ačkoli Talisman nebude patřit k těm "kingovkám", k nimž bych se někdy vracel. 70%

4 05.06.2015

Je každopádně fascinující, jak Zola pojímá naturalismus v celé jeho šíři a v každé knize se věnuje jinému tématu, čímž zabraňuje tomu, že by se opakoval. Germinal tedy nepatří (alespoň dle mého názoru) k jeho nejlepším dílům, protože je přece jen moc dlouhý a trpí zbytečně rozsáhlými popisy a možná velkým množstvím postav, nicméně jde pořád o velmi dobré dílo. Zaujme opravdu detailní líčení nuzného a ubohého života horníků, kteří se bojí o každodenní existenci, z čehož pak logicky rezultuje touha po revoluci a nastolení spravedlivějších podmínek. Ačkoli by někdo mohl v díle vidět obhajobu a myšlenku komunismu, Zola něco podobného postupem času popírá, když brilantně ukáže na to, že revolucionáři jsou prostě lidé, kteří si některé myšlenky buď špatně vykládají a mylně interpretují, čímž pak vzniká to, že logicky nemohou v praxi fungovat, nebo některé věci záměrně zatajují a zestručňují, což má úplně stejný dopad. Nadčasovost Germinalu vidím především v tom, že je tu skvěle popsáno, jak se odboráři stávají politiky, podléhají opojnému pocitu moci a také to, že přízeň lidí je nestálá a záleží opravdu na maličkostech a banalitách. Za nejsilnější pasáže považuji momenty, kdy se sesune důl a zůstávají pod ním těla a pak také výjev, kdy naštvaní horníci a jejich rodiny zneuctí mrtvé tělo obchodníka a vezmou si zvláštní suvenýr (což je mimochodem také jeden z mála humorných momentů knihy). Škoda, že to Zola malinko neprokrátil a nedodal tomu větší spád. Germinal je nicméně další důkaz jeho velikosti a významu pro světovou literaturu. 70%

3 22.05.2015

Oproti sérii o oddělení Q je WD poměrně zklamáním a takovým lehce nepříjemným překvapením. Trochu zavádějící je už zde uvedená synopse, která mylně navozuje dojem, že hlavní hrdinkou je Doggie. To ale není tak úplně pravda, protože hlavního hrdinu kniha de facto nemá, ale soustředí se na osudy mnoha postav, které různě proplétá. Bohužel právě v tom je pro mě osobně kámen úrazu, neboť postav je tu příliš mnoho a především si žádná nezískala mé sympatie, takže mi bylo vlastně jedno, co se s kým stane, a to je špatně. Je veliká škoda, že autor ještě tehdy nezapojil do děje svůj později typický humor a nadhled, protože ten by tu byl zoufale potřeba, neboť se všechno bere až moc vážně a vzhledem k výše uvedené skutečnosti si pak čtenář mnohdy připadá jen jako nezaujatý pozorovatel. Zcela mi tu chyběly jakékoli napětí, čtivost, na níž jsem zvyklý právě z oddělení Q a nějaké překvapení, které by trošku vytrhlo z úmornosti a nudy. Možná, že něčím takovým měl být samotný závěr, jenž na mě ale nezapůsobil tak, jak asi měl a připadal mi spíš jako prostý kalkul a samoúčelný "podraz" na čtenáře. Taktéž některé zvraty a chování postav se mi zdály být chvílemi nelogické a strašně přitažené za vlasy (to ostatně platí i o celém příběhu, který je ale dle vysvětlení autora teoreticky možný). Málokdy také mívám pocit, že by kniha snesla o několik desítek až stovek stránek méně, u WD jsem ho ale bohužel měl nepříjemně často. Bylo to na mě prostě až moc upovídané a popisné. Možná také nebylo úplně šťastné, že si autor vybral za místo dění zrovna USA, zvolit měl spíše nějakou menší zemi, nebo si vymyslet nějakou fiktivní, možná by ten dopad byl mnohem silnější. Z průměru tuhle knihu nevytrhne ani několik poměrně dobrých pasáží (především slibný začátek, zpočátku atraktivní téma, popisy atentátů), v některých momentech i originalita (útěk v mlékárenském autě je v tomhle směru nejlepší) a svižné dialogy. Ve výsledku jsem si při čtení připadal, jako když sleduju klasicky nenápaditý a rutinní hollywoodský film s politickou zápletkou, který mě nijak neuráží, na druhou stranu často nudí a ničím nepřekvapí. 50%

2 12.05.2015

Tady jablko opravdu nepadlo daleko od stromu a Joe Hill svého otce nezapře. Námět tedy opravdu vypadá, jako by vypadl tátovi ze šuplíku a nějak už na něj neměl chuť, tak ho dal juniorovi na rozvedení do debutu. Z knihy je znát takový ten mladický elán, kdy se autor s ničím nemaže a nebojí se opravdu brutálních výjevů a nemá problém s hodně morbidními až úchylnými motivy, což se navíc k hlavní postavě, metalovému hudebníkovi, skvěle hodí a jeho záliba ve sbírání děsivých artefaktů mi přijde originální. I proto se mi začátek dost líbil a zápletka mi přišla naprosto bravurně rozehraná, atraktivní a čtivá. Nápad s koupeným duchem, kterého se nelze zbavit, je poměrně zajímavý a ne až tak tradiční, proto mě trošku mrzelo, jak Hill vše popisuje až moc doslovně a přímočaře a vlastně nedává prostor čtenářské fantazii. Ve druhé polovině tempo trošku opadne a popisy akce jsou trošku chaotické (několikrát jsem se k nim musel vracet, abych se zorientoval), což dojem malinko sráží. Konec to ale zase vrátí k nadprůměru a přiznám se, že mnohými kritizovaný happyend mi v tomto případě nevadil. Měl-li bych použít filmovou terminologii, Hill napsal kvalitní hororové béčko, které asi nemá vyšší ambice než být poctivou žánrovkou. Hodně solidní počteníčko, které ale asi vyděsí málokoho. 70%

4 01.05.2015

Gillian Flynn má zvláštní dar - umí poměrně otřepané téma napsat neotřele a poměrně originálně. Temné kouty jsou toho zářným příkladem, od počátku na čtenáře padne temná a depresivní atmosféra naprosté bídy a zkaženosti, která vede k tragédii jedné rodiny. Naprosto chápu, že hlavní hrdinka nemusí být někomu sympatická, já jsem jí ale docela rozuměl a v závěru i fandil, aby vše objasnila a bylo jí trošku lépe. Oceňuji takřka geniální rozhodnutí střídat současnou linii s flashbacky, kde se odhaluje celá událost, protože tím dosáhla autorka toho, že byl děj napínavý až do konce a také toho, že potenciálních pachatelů je hned několik a prakticky nejdou odhadnout. Flynn také umí pracovat s napětím, které skvěle graduje až k samotnému závěru, kde se vše rozplete a kniha se čte prakticky jedním dechem a nemá slabé místo. I proto mě trošku zamrzel zbytečně lehce akční konec a hlavně to, že autorka vlastně vůbec nevysvětlila, proč je hlavní hrdinka zmrzačená, což mi přijde docela dost zásadní, když se na tuhle skutečnost několikrát odvolává. To jsou ale jediné větší výhrady, které k Temným koutům mám a musím napsat, že jsou o třídu lepší než Ostré předměty a prokazují, že Flynn umí napsat promyšlený a psychologicky propracovaný strhující příběh, který zkrátka musíte dočíst, protože nevíte, jak dopadne. 90%
PS: Kontrast jejího křehkého vzhledu evokujícího spisovatelku klasických ženských románů a jejích naproto brutálních a syrových děl, za která by se nemusel stydět kdejaký autor, mě nepřestane fascinovat.

4 24.04.2015