callahanh - Přečtené 266


Růženky
březen - duben 2019
Růženky 2018, S. King

Růženky nedosahují kvalit těch nejlepších Kingových děl, ale pořád jsou výborné. King tu opět rozjíždí svůj oblíbený velký příběh (a asi je jedno, jaká byla dělba práce mezi ním a juniorem), a i když v rámci své tvorby není tak originální, zaujme a strhne zajímavým příběhem o tom, co se stane, když na světě zůstanou jen muži. Kniha má spád, je potřebně epická, v úvodu je dokonce seznam postav, aby se čtenář lépe orientoval, nechybí tu typicky "libové" kingovské hororové výjevy, brutální násilí a černý humor. Tentokrát jsem měl ale pocit, že linie se světem, v němž žijí ženy, které usnuly, je tu jaksi navíc a trochu zdržuje. Chyběly mi tu i typicky kingovské minispoilery a bohužel i pořádný záporák, protože Frank, který k němu má nejblíž, není úplně zlý a vzbuzuje trochu soucit, což není primárně špatně, jen je to u Kinga neobvyklé. Trochu moc tu vystupují i jakési feministické vyznění a reakce na aktuální rasové problémy v USA, lehce zklame i smířlivý konec. Růženky jsou samy o sobě výborné dílo, jelikož ho ale napsal Stephen King, čtenář má automaticky vyšší očekávání, což ho tedy trochu sráží. 80 %


Pronásledovaný Roman Polański
březen 2019 (17.-23.)
Pronásledovaný Roman Polański 2008, A. Bątkiewicz

Kniha, která trochu klame tělem. Popis na přebalu láká na klasický medailon slavného režiséra a uvedení jeho díla v kontextu doby, realita je ale trochu jiná. Zatímco první třetina je ještě docela zajímavá i pro běžného čtenáře a vskutku se snaží o osobě Polanského prozradit trochu víc a neopomíjí ani pohnuté události, které na něj měly zásadní vliv, zbylé dvě třetiny jsou až moc vědecké. Batkiewcz v nich jde až moc do hloubky a těm, kteří se nezajímají o film jako takový a nejsou filmoví vědci, toho kniha zas tolik nedá. Ano, je zajímavé si přečíst o tom, co má Polanski společného s Picassem, jaký vliv na něho měl Kafka nebo to, že jeho tvorba připomíná symfonie slavných hudebních velikánů, ale ne úplně jednoduchý jazyk a jakási autorova zahleděnost pouze do polské tvorby a opomíjení tehdejších celoevropských, případně hollywoodských trendů četbu hodně ztěžují. Je škoda, že místo těchto trochu zbytečných rozborů není víc místa věnováno Polanského nejzásadnějším počinům Čínská čtvrť a Rosemary má děťátko, které ovlivnily tehdejší podobu svého žánru. Pronásledovaný Roman Polanski je určen těm, kteří film rozebírají z hlediska umění, rádi hledají souvislosti tam, kde možná ani nejsou, případně studentům filmové vědy. Pro ty, kteří se o film a osobu autora zajímají jen okrajově, určitě není, takže ji ani nedočtou. 60 %


Černá hra
březen 2019 (04.-16.)
Černá hra 2016, J. Karika

Jak už tu bylo několikrát napsáno, Černá hra silně připomíná knihy Dominika Dána, jen v ní chybí detektivní zápletka a policisté. Jinak je ale podobně čtivá, má spád, především ale působí dost autenticky, což je na ní to nejmrazivější, protože není pochyb o tom, že podobně to v devadesátých letech na Slovensku (ale i u nás) vypadalo a bohužel je pravděpodobné, že to tak vypadá i teď, jen to není tak markantní. Žádná z postav rozhodně není kladná, přesto jsou všechny zajímavé a propracované, zároveň se ale čtenář s žádnou nedokáže úplně ztotožnit, takže pak trochu chybí emoce, ale možná to byl záměr, protože tím pádem to opravdu celé působí jako dokument. I přes množství hrdinů je vše přehledné a nikdy se čtenář v knize neztratí, navíc z ní trochu pochopí "romskou" mentalitu, za což určitě patří body navíc. Černá hra je trochu depresivní a smutné čtení, na druhou stranu zcela autentické a všem těm, kteří tu dobu nezažili, posyktuje výborný pohled na to, jak divoká byla a co vše bylo tehdy možné. 75 %


Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku
únor - březen 2019
Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku 1997, P. Kohout

Velice a bohužel trochu zbytečně složitá kniha, která má obrovskou výpovědní hodnotu, která se ale ztrácí ve formě. Kohout tu střídá několik forem - od té čistě románové po scenáristickou, jevištní a deníkovou. Pozitivem je, že si nebere servítky, nijak se neobhajuje a přiznává, že i on se nechal oblouznit nastupujícím komunismem a patřil k jeho skalním autorům, postupem času se ale dá odtušit, že došlo k vystřízlivění a kruté ukázce toho, že tenhle režim vlastně fungovat nemůže. Kohout se tu vyrovnává nejen s vlastním světonázorem, ale také se vztahy, které neměl úplně jednoduché, s pohledem na idealizované modly i se svým národním myšlením a velmi silným vlastenectvím. Knize de facto není co vytknout, jen je škoda, že je psána tak nechronologicky a náročně, že se nedostane k tak velké čtenářské skupině, jak by bylo potřeba. Zapomenutá československá klasika, k jejímuž plnému pochopení brání právě ono sřídání pohledů a forem. 70 %


Člověk ve futrálu
únor 2019 (16.-22.)
Člověk ve futrálu 2014, A. P. Čechov

Zajímavý a tak trochu různorodý výbor Čechovových povídek a novel, který nemá jednotící linii a je kolísavé kvality. Ve všech se ale autorovi povedlo zachytit specifické kouzlo ruské vesnice devatenáctého století a citlivě vykreslit různé fáze romantických vztahů mezi postavami. Některé povídky jsou vážné, jiné lehce ironické až sarkastické, rozhodně se v nich ale nedá mluvit o nějakém hlubokém ději. Všechny jsou totiž spíše o pocitech, vytvoření atmosféry, vztazích a ukazují tehdejší společnost, která byla od sebe hodně odlišná a i motivace jednotlivců byly diametrálně odlišné. Některé příspěvky jsou slabší a po pár dnech od přečtení už jsem je zapomněl, jiné jsou ale naopak velmi dobré a nápadité. Sbírka ale vyžaduje sečtělejšího a zkušenějšího čtenáře. 70 %


Život je jinde
únor 2019 (09.-15.)
Život je jinde 1979, M. Kundera

Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %


Okamžiky štěstí
leden - únor 2019
Okamžiky štěstí 2016, P. Hartl

Asi typický tuzemský bestseller posledních let. Děj je nulový, vše se točí kolem vztahů, osudy postav jsou propletené až moc nepravděpodobně a náhod je tu taky až moc. Hartl se chlubí tím, že knížku nepřečetl již dvacet let a na jeho práci je to znát, protože Okamžiky štěstí připomínají časy devadesátek, kdy se toho moc neřešilo, snad všem všechno vycházelo a možností bylo plno. Román je psán velmi lehce, čtivě, nijak náročně a srozumitelně, takže se čte opravdu dobře a rychle. Co ho ale odděluje od podobných tuctových příběhů, je to, že je psán ze dvou pohledů - ačkoli se některé události úplně nedoplní, všechny střípky do sebe nezapadnou a něco působí silně nelogicky a nereálně, na mnoho věcí to přinese jiný pohled a přece jen učiní postavy plastičtějšími. Oceňuji i to, že se autor vyhýbá lacině použitým vulgaritám a rádoby erotickým popisům a používá docela inteligentní humor. Okamžiky štěstí jsou absolutně nenáročnou literaturou, která působí jako by ze života a nemusí se nad ní přemýšlet. Jako takové je tak musíme brát, protože opravdu nenabízí nic víc. 60 %


Dekameron
leden 2019 (11.-29.)
Dekameron 1975, G. Boccaccio

U Dekameronu záleží na tom, jak k jeho četbě čtenář přistoupí. Důležité je hledět na něj optikou doby, v níž vznikl, kdy opravdu mohl způsobit skandál mnoha lechtivými povídkami, které by dnes mohly sloužit jako scénář k pornu a nemusely by se moc upravovat, upozorňováním na rozmařilost církve, hloupost lidí a naopak jejich "vyčůranost". Z dnešního pohledu je pochopitelně kniha strašlivě naivní, nepropracovaná, a jelikož se skládá jen z povídek, nemá jednolitý děj a záleží, co koho baví. To, jak Boccaccio dokázal eufemisticky popsat soulož, ale zaslouží obdiv, protože v jeho podání působil tento akt až roztomile a romanticky, nejlepší je za mě jednoznačně vymítání ďábla a zahánění ho do jeskyně, to nepřekonalo nic, navíc jsem toto spojení ihned zařadil do svého slovníku. Jestli je ale kniha něčím cenná, je to poměrně drsný a realistický popis morové rány, který je hned na začátku, a který evokuje to, jak bezmocní proti ní všichni byli. Dekameron není jednoduchá četba, ale rozhodně se vyplatí do něj alespoň nahlédnout a jeden den z něj si přečíst, aby si člověk udělal představu o tom, jak se literatura za ty stovky let vyvinula. 70 %


Who The Fuck Is David Koller?
leden 2019 (07.-10.)
Who The Fuck Is David Koller? 2017, M. Ohnisko

Celkově vzato rozhodně zajímavá a přínosná kniha, ale asi jsem čekal něco víc. Pozitivem budiž to, že Koller toho o sobě prozradí opravdu hodně a čtenář se dozví věci, o kterých mnohdy nemá ponětí (kdo "přebral" Kolerovi první manželku, že i on jel v drogách atd.) a nebojí se přiznat i vlastní chyby a selhání z mládí. Rozhovor je přímý, otázky zcela jasné a zpovídaný i tazatel se příjemně a věcně doplňují. Je ale pravda, že mi tu hodně informací chybělo (ani slovo o skupině Alias, o většině alb Lucie se úplně mlčí, sólové a jiné projekty Kollera jsou zmíněny jen letmo a ne všechny), což mě trošku zklamalo. Formát knihy je hodně zvláštní a dát na více než polovině stran prostor různým osobnostem, které se o Kollerovi vyjadřují, je sice dobrý nápad, ale prostor je zbytečně velký, názory se mnohdy opakují a někdy jsou vytržené z kontextu. Jako celek je ale kniha velmi dobrá a i vzhledem k unikátním fotkám určitě stojí za přečtení, jestli bych se k ní ale někdy vrátil, je otázka. 75 %


Předvolání
leden 2019 (01.-06.)
Předvolání 2008, J. Grisham

Naprosto neškodná a oddechová žánrová jednohubka, která za Grishamovými slavnějšími a také lepšími díly v mnohém zaostává, ostudu jeho jménu určitě nedělá. Jednoduchý námět je rozvinut docela solidně a nejzajímavější na celé knize je rozpor hlavního hrdiny mezi tím, zda si peníze nechat a zatajit, nebo je přiznat, rozdělit se s bratrem a polovinu odvést na daních. Román je čtivý, svižný, má solidní tempo, nikterak se nezdržuje a je věcný a nezabývá se příliš dlouhými popisy. Ano, je pravda, že psychologie postav je minimální a ústřední charakter mohl být propracovanější a jeho dilema trochu hlubší a sžíravější. Vesměs to ale nevadí, protože Grisham je dobrý spisovatel, základní rutinu zvládá a ví, jak čtenáře zaujmout. Hvězdičku navíc přidávám za lehce nečekanou pointu, která mi došla až tam, kde mi dojít měla, což je jedině dobře. Nenáročná záležitost, ke které se moc čtenářů asi vracet nebude, ty, kteří mají Grishama trochu načteného, by ale zklamat určitě neměla. 70 %


Vlci z Cally
prosinec 2018 (17.-31.)
Vlci z Cally 2004, S. King

Pátý díl série Temná věž hrdiny o moc dál na cestě k Věži neposunul, ale odpověděl na nějaké předchozí otázky, zároveň ovšem nastolil nové. Za normálních okolností by to asi vadilo, ale vzhledem k tomu, že King má celý svět Temné věže dost promyšlený, to nevadí, protože všem je jasné, že každý detail hraje svou roli a může být klíčový v dalších knihách. Vlci z Cally jsou kingovskou variací na Sedm statečných a žánrově se pohybují v rámci westernu, fantasy, upírského hororu a částečně sci-fi. Děj není nijak strhující a pracuje s mnoha odbočkami, detailním popisem prostředí, psychologie postav a metarovinou, kdy King otevřeně odkazuje sám na sebe a doplňuje příběh románu Prokletí Salemu. Jelikož je tempo pomalé, příběh trochu cyklický a popisů je tu opravdu dost, vyžaduje kniha zkušenějšího čtenáře, který je zvyklý na Kingovu grafomanii. Osobně je u mě pořád nejlepší předchozí díl Čaroděj a sklo (ale jen proto, že fantasy nevyhledávám), Vlci z Cally je ale výborná kniha, v níž je na můj vkus trochu víc fantasy prvků a méně reality, nostalgie a vzpomínek na staré časy, jinak ale nemám co vytknout (až na zdlouhavost, která je ale pro Kinga typická a je nutné s ní počítat). 75 %


Sicilián
prosinec 2018 (07.-16.)
Sicilián 2006, M. Puzo

Pro mě osobně rozporuplná kniha, která má ke Kmotrovi daleko. Zatímco Kmotr měl spád, zajímavé postavy a pořád se v něm něco dělo, Sicilián se místy utápí ve zdlouhavosti, zbytečných popisech krajiny, prostředí, zvyků i politického rozpoložení kraje, což sice čtenáři umožní pochopit, proč je tam mafie tak mocná, ale mnohdy to zdržuje. Tempo kniha nabere až v poslední třetině, kdy je potřeba osud Giuliana uzavřít. Ve výsledku je jedno, jak moc se Puzo drží reality, protože vše působí až moc romanticky a idylicky a je to jako by uhlazené. Kdyby Sicilián vyšel ve formě novely, asi bych z něj měl lepší pocit, takhle mi připadá, že Puzo se rozepsal až moc a neměl nikoho, kdo by ho trošku korigoval a upozornil ho na opravdu velké množství vaty. Jako celek ale kniha určitě špatná není a naprosto chápu, proč měl Puzo potřebu ji napsat, jen asi ztratil nadhled. 60 %


Nežná fatamorgána
prosinec 2018 (01.-06.)
Nežná fatamorgána 2016, D. Dán

Hodnocení knih od Dominika Dána je víceméně stejné. Je na něm znát, že je / byl policista, takže všechno, co se odehrává, se skutečně mohlo přesně odehrát tak, jak je napsáno, což je u jiných detektivek jen velmi výjimečné. V tomto případě Dán míchá kriminální zápletku se společensko-politickou situací, neboť se odehrává v listopadu 1989, což knize dodává zvláštní kouzlo. Je evidentní, jak moc je autor ze současnosti zhnusen, což několikrát explicitně naznačí a asi se mu není co divit, pokud opravdu je / byl členem policejního sboru, proto mu tyto narážky odpouštím. Netradiční je i to, že tradiční hrdina Krauz se tentokráte objevuje až v polovině knihy, to ale ničemu nevadí, protože Burger i Hanzel jsou natolik zajímaví, že děj bez problémů utáhnou sami. Rozřešení případu v tomto románu není až tak důležité, jde totiž opravdu hlavně o bouřlivou atmosféru "povolujících ledů", naprostou absurditu končícího socialismu a situaci, kdy jakýkoliv, byť brutální, zločin šel stranou, protože policie byla potřeba na demonstracích. Název sám o sobě je hodně zvláštní, ale v kontextu celé knihy sedne naprosto dokonale a je bohužel hořce pravdivý. Znovu výborný a čtivý román, který je špičkou ve svém žánru. 75%


Bílá lvice
listopad 2018 (19.-30.)
Bílá lvice 2014, H. Mankell

Zatím nejlepší Wallander a platí, že kvalita Mankellových knih se postupně zvyšuje. Jeho oldschoolový styl, který má daleko k dnešním severským detektivkám, kde jsou většinou vyšinutí psychopati, vraždami se nešetří a každý vyšetřovatel má nějakou "úchylku", se mi hodně líbí a Wallander působí příjemně civilně. Bílá lvice ale není úplně dokonalá, má své problémy a troufl bych si ji rozdělit na dvě poloviny - ta první, v níž se řeší zmizení realitní makléřky, má spád, je čtivá, zajímavá a poměrně strhující a zoufalství hlavního hrdiny, který se nemůže pohnout z místa, je až hmatatelné. Ta druhá, která se odehrává v Jižní Africe a zabývá se spiknutím a plánovaným atentátem na Mandelu, děj zpočátku hodně zdržuje, je zdlouhavější a nemá takový náboj. Vykreslení reálií a tehdejší politické situace v JAR, je výborné a důkladné, otázka je, zda muselo být tak podrobné. I díky tomu není z Wallandera úplně hlavní postava, což ale v tomto případě tolik nevadí a naopak jeho dálkové propojení s kolegy v JAR dodává příběhu na realismu a věrohodnosti. Ve výsledku je Bílá lvice velmi dobrý román, který opět poodhalí něco ze života Kurta Wallandera, je po většinu lehce přehnané délky čtivý a kdo chce, tak si v něm ještě najde kousek historie pro nás exotické země, která má úplně jinou mentalitu. 70 %


Vražda v Orient-expresu
listopad 2018 (15.-18.)
Vražda v Orient-expresu 2003, A. Christie

S četbou Agathy Christie jsem začal tím asi nejslavnějším případem a nutno říct, že pro začátek to byl dobrý krok, protože jsem znal rozuzlení a mohl jsem se soustředit na samotný styl autorky. A ten není nijak složitý ani náročný, ba naopak. Kapitoly jsou krátké, čtivé a uvádí se v nich jen to nejnutnější. O nějaké psychologii postav tu nemůže být ani řeč, jediný, o němž se čtenář dozví nějaké větší podrobnosti, je Hercule Poirot, který navíc není fyzicky moc popsán, takže si do něj může profilovat kteréhokoli hereckého představitele. Oproti filmovým verzím je v knize lépe vysvětleno to, jak se přijde na skutečnou identitu zavražděného, i když stále je třeba respektovat dogma, že Poirot je zkrátka génius, který má v hlavě databázi všech zločinců. Je pravda, že postav je tu dost a dost a je těžké se v nich orientovat, na druhou stranu ona klaustrofobní atmosféra uzavřeného vlaku a zasněžené krajiny také dělá své. Samotný závěr je pak jako by nedodělaný a otevřený, šlo ale zřejmě o autorčin záměr, takže nemá cenu se jím moc zabývat, i když mohl být asi jasnější. Z pohledu moderního čtenáře zvyklého na ledasco je Vražda v Orient-expresu staromilská záležitost, v níž se toho tolik nestane a důležité jsou dialogy a detektivní dedukce a pachatel není žádný psychopat nebo masový vrah. Hodně příjemná záležitost, která ale vyžaduje trochu tolerance a trpělivosti. 75 %


Divné počasí
listopad 2018 (05.-14.)
Divné počasí 2018, J. Hill

Hill v sobě Kingova potomka zkrátka nezapře a každá jeho kniha dá na otce zavzpomínat. Nejinak tomu bylo i u sbírky povídek Divné počasí, která je ale dost nevyrovnaná. Jak už název napovídá, volně je propojuje počasí, které v každém z příběhů hraje větší, či menší roli. Suverénně nejlepší je druhá povídka Nabito, která je svižná, má nápad, atraktivní téma, je výborně vypointovaná a typicky kingovsky realistická a vyzněním beznadějná. Momentka je relativně zdařilá, i když jí chybí lepší závěr a není tak propracovaná. Závěrečný Déšť má skvělý námět, je čtivý, má zajímavou hrdinku a docela nečekanou pointu, jen mu chybí větší emoce a lepší závěr. Nejslabší je V nebi, která je magická, co se nápadu týče, tak nejoriginálnější, ale zdá se mi nedotažená, dlouhá, překvapivě nevýrazná a bez jakéhokoli rozuzlení. Divné počasí určitě stojí za přečtení, jen asi mohlo být celkově lepší a je na něm znát, že jednotlivé povídky psal autor několik let, během nichž se měnil jeho styl, nálady i názory. 70 %


Lovec králíků
říjen - listopad 2018
Lovec králíků 2017, L. Kepler

U Larse Keplera většinou píšu pořád to samé a ani Lovec králíků nebude výjimkou. Snad všechny Keplerovy knihy totiž připomínají scénáře hollywoodských akčních thrillerů, v nichž je možné úplně všechno. Joona Lina už se stal supermanem, který přežije úplně všechno, nepotřebuje snad žádné indicie, ale ví, že vrah bude vraždit znovu a celé jeho charisma začíná být trochu pochybné. Ano, Lovec králíků je pořád dobrá oddechová literatura, má atraktivní příběh, atraktivní prostředí, je potřebně brutální a je v něm několik dobrých nápadů, celkově vzato ale jde o lehce nadprůměrný thriller, v němž je plno předvídatelných věcí (SPOILER: Těhotenství policejní komisařky + další otcovcství Rexe Müllera KONEC SPOILERU). Román je čtivý, svižný, v závěru už mi ale přišel hodně přehnaný, zbytečně protahovaný, a jelikož nepatřím k příznivcům velké akce v knihách, tak i přespříliš nepřehledný a akční. Škoda, že se vrah odhalil tak brzy, protože od té doby šla kvalita trochu dolů, protože čtenář pak podvědomě tuší, že určitým postavám se nic moc nestane a zkrátka musí přežít. Hodně laciný mi ovšem přijde závěrečný cliffhanger, který jsem nejdřív vůbec nepochopil a až po přečtení komentářů mi to došlo. I to je mimochodem jeden z těch filmových prvků, který Kepler používá. Přes veškerou kritiku ale nakonec ty čtyři hvězdičky dám, protože jakožto oddechovka fugnuje kniha velmi dobře, trochu rozvine osud hlavního hrdiny a má docela spád. 70 %


Mistr a Markétka
říjen 2018 (14.-25.)
Mistr a Markétka 1969, M. A. Bulgakov

Co komentář, to trochu jiná interpretace - přesně to vystihuje Bulgakovův vrcholný román. A ono je to oprávněné, protože Mistr a Markétka je variací na faustovské téma, jinotají tuhého sovětského komunismu, úvahou o údělu umělce v nelehkých politických časech, černohumornou groteskou o malosti člověka a mnohem mnohem víc. Bulgakov proplétá linii současnou a tu s Pilátem Ponským, na jehož příběhu po svém vykládá tuto biblickou událost a jako by vytvářel vlastní evangelium, které z Piláta dělá úplně jiného člověka, než jak ho známe. Mistr a Markétka se asi nedá úplně pochopit a každé další přečtení odhalí novou vrstvu románu, která předtím zůstala skryta, nebo jsme ji jen nechtěli vidět. Šílené věci se tu střídají s těmi zcela normálními, existenciální filozofie s humornými situacemi a svérázné postavy s těmi ještě svéráznějšími. I když je dílo náročnější, je psáno čtivě, "lehce" a s takovou nadsázkou, že se dobře čte a drhne jen málokdy. Na plný počet to u mě zatím není, protože je to přece jen místy zbytečně složité a závěr není tak úderný, jak bych očekával, každopádně jde o jednu z nejlepších, nejzajímavějších a nejnápaditějších knih, jaké jsem kdy četl. Nadčasová záležitost. 85 %


Tajná historie Twin Peaks
říjen 2018 (08.-13.)
Tajná historie Twin Peaks 2017, M. Frost

Kdybych viděl první dvě řady TP někdy v poslední době a ne před několika lety, určitě bych se v knize orientoval mnohem lépe. Je každopádně fascinující, jak moc si na ni dal Frost záležet a fiktivní historii Twin Peaks propracoval do nejmenšího detailu a do už tak nejasného seriálu vnáší různými konspiracemi ještě více nejasností, pochybností a dalších interpretací. Každy fanoušek seriálu si tu najde, co potřebuje a ještě si prohloubí další a další informace, které trochu mění náhledy na některé postavy a celkové dění. Ocenit musím fantastickou českou podobu knihy, která musela dát neskutečnou práci a vizuálně vypadá úchvatně a simulace tajných složek vypadá dokonale, k tomu ještě jen minimum překlepů a snad žádná gramatická chyba, opravdu klobouk dolů před lokalizací! Hvězdičku tak strhávám čistě jen proto, že někdy jsem se moc neorientoval a přišlo mi to zdlouhavé. Jinak ale naprostá povinnost pro všechny fanoušky legendárního seriálu. 90 %


Osamělý střelec
září - říjen 2018
Osamělý střelec 2016, J. Grisham

Na Grishamovi je sympatické to, že ačkoli je právník, umí napsat efektní, ale jednoduchý a srozumitelný thriller, k němuž opravdu nepotřebujete znalost amerického práva a můžete ho číst kdekoli na světě. Osamělý střelec není výjimkou, a i když nemá úplně jednotný děj a hodně dlouho to vypadá, že jde o soubor několika povídek s jedním hrdinou, nakonec se vše propojí ke čtenářově spokojenosti. Sebastian Rudd je natolik charismatický, že knihu utáhne úplně sám a pročítat se jeho osudy a kauzami je vesměs fascinující, protože i ti nejhorší zločinci mají právo na spravedlnost. Grisham navíc vše umí podat tak, že mnohdy ti dobří nejsou vlastně moc dobří a zaslouží trest, což Rudd tak nějak vždy splní. Samozřejmě, že nejde o nějakou extra náročnou literaturu, která by posouvala hranice, ale "jen" o výborný právnický thriller, která má vše, co má mít - správného a charismatického hrdinu, atraktivní zápletku, není hloupý a prvoplánový a je čtivý a má svižné tempo. Některé motivy (Ruddův vztah s učitelkou, spor o opatrovnictví syna) sice vyšumí do prázdna a jsou nedořešené, to ale může být dáno i prostorem na případné pokračování. 80 %


Uzel
září 2018 (23.-28.)
Uzel 2014, D. Dán

Trochu jiná dánovka než ty ostatní, ve své podstatě ale stejná. Dán tentokráte vrací čtenáře na začátek Krauzovy kariéry a proplétá čtyři na sobě zpočátku nezávislé linie, aby je v závěru osudově protnul. V Uzlu není tím hlavním řešení vraždy dělníka v ropné rafinérii, ale popis každodenního života v rozpadajícím se socialismu a metod, které používali příslušníci StB, kteří si mohli dovolit cokoliv. Krauz je nicméně pořád stejný sympaťák, ačkoli už na začátku kariéry poznává, že morálka a poctivost se v policejní práci moc nenosí, podobně sympatický už je i Burger a jejich vzájemné špičkování a suchý humor jsou vrcholem knihy. Jakkoli realisticky celý příběh působí, tak závěr to lehce sráží, protože silně pochybuji, že taková věc by Krauzovi prošla bez potíží a nějakého vnitřního vyšetřování. Celkově vzato je Uzel dalším velmi dobrým románem Dominika Dána, u něhož má čtenář znovu ten pocit, že přesně takhle vypadá každodenní policejní práce. 70 %


Kreutzerova sonáta
září 2018 (21.-23.)
Kreutzerova sonáta 2003, L. N. Tolstoj

Zvláštní novela je nekompromisním a i pro dnešní dobu lehce kontroverzním a zpátečnickým pohledem na manželství. V rámcovém příběhu poukazuje Tolstoj na to, že lidskou zhoubou jsou vášně, které ničí úplně všechno včetně tak posvátného svazku, jakým je manželství. V tomto případě nejde o formu, ale o obsah. Kreutzerova sonáta je psána jednoduše, úsporně a poměrně čtivě, nepouští se do žádných dlouhých souvětí ani přehnaných metafor a symbolů. Jde opravdu hlavně o to, aby zcela jasně bylo znát, jaký autor zastává názor na svazky muže a ženy, jaký by měl být ideál společnosti (k němuž se samozřejmě nikdy nepropracuje) a jak žárlivost a přehnaná paranoia ničí lidské životy. Do určité míry je to pravda, do určité míry je autorův náhled zjednodušený a zásadně pomíjí ty nejdůležitější aspekty manželství (vzájemná důvěra, tolerance a osobní svoboda). Ke knize samotné se toho ale moc napsat nedá, protože bychom museli rozebírat její obsah, který je záměrně třaskavý a provokativní. Formálně vskutku nejde o nic převratného a jde spíše o dílko, v němž ze sebe Tolstoj musel dostat své frustrace ze soužití mužů a žen. Naštěstí se jedná o novelu, což je rozsah, které takto rozvržené téma snese, u románu by hodnocení bylo asi o něco horší. 70 %


Playground
září 2018 (13.-21.)
Playground 2016, L. Kepler

Playground je hodně zvláštní kniha, která mě upřímně moc nebavila. Pasáže z reality jsou fajn a zajímavé, jakmile se ale přesuneme do "posmrtného" života, začíná kniha nějak drhnout. Premisa toho, že lidé v klinické smrti se ocitají ve světě připomínajícím Čínu, je určitě docela originální a skrývá velký potenciál, jenže Kepler ho nedokázal využít. Jeho pravidla fungují zcela náhodně, matka se sejde se synem úplně bez problémů a vlastně nikdo se tu nijak nehledá, i když z logiky věci musí být v tomto světě šíleně lidí. Kepler navíc neumí téma podat čtivě a zcela strhnout, celé se to trochu táhne, hlavní hrdinové přežijí kdeco a ani moc postav tu není sympatických. Přiznám se, že kdybych nebyl notorický dočítač, knihu bych odložil v polovině, protože děj stagnoval, pořád se točil dokola a náhod a divných chování postav tu bylo až moc. Ve výsledku ale nakonec Playground není vysloveně špatná kniha, jen je z ní znát, že jde o klasický spotřební thriller, nad nímž se nesmí moc přemýšlet, a který připomíná lepší hollywoodskou žánrovku. 60 %


Katyně
září 2018 (03.-12.)
Katyně 2008, P. Kohout

Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %


Valčík na rozloučenou
srpen - září 2018
Valčík na rozloučenou 2008, M. Kundera

Typicky kunderovská záležitost, po níž asi nejlépe pochopíme, proč nakonec emigroval a proč jeho knihy nevycházely. K socialistickému realismu má Valčík na rozloučenou na míle daleko a ideál socialistického člověka nerozvíjí, spíš naopak. Většina postav v knize jsou zcela kunderovsky cynické, podvratné a bohémské a na tom nejjednodušším pozadí (tj. milostné avantýry a následného těhotenství) řeší filozofické problémy typu lásky k životu, nenávisti k lidem, sílu k emigraci atd. V uvolněném lázeňském prostředí se potkává několik postav, jejichž osudy jsou vzájemně propojeny a značně se ovlivňují, přičemž Kundera je staví do poťouchlých a humorných situací, které ale nejsou neuvěřitelné, ba naopak. Asi nevadí, že s žádnou z nich se nedá ztotožnit, protože jejich uvažování je úplně jiné, nejsou moc sympatické a jen sklízí plody svého marnivého života, neboť vše je psáno natolik lehce a zároveň se vše odehrává v době společenské stagnace a rezignace, v níž asi nemělo cenu řešit opravdu závažné problémy. Jakou moc má člověk nad smrtí? Může někdo hřích rodičů vykoupit tím, že naváže vztah s jejich dcerou? Může být první láska ta osudová? I na tyto otázky Kundera nabízí odpověď, a i když s ním leckdy čtenář nemusí souhlasit, je určitě zajímavé získat jiný úhel pohledu. Valčík na rozloučenou není nijak náročné dílo a třeba oproti Nesmrtelnosti je vskutku oddechové, což ale neznamená, že není myšlenkově hluboké. Jen tu jsou tyto myšlenky podány polopatě a bez zbytečných metafor. Asi ideální román pro ty, kteří chtějí s Kunderou začít a zjistit, zda jim jeho styl bude sedět. 70 %


Tři kamarádi
srpen 2018 (18.-28.)
Tři kamarádi 2006, E. M. Remarque

Snad nikdo neumí zachytit meziválečnou atmosféru Německa tak jako Remarque. Až po přečtení několika jeho knih jsem pochopil, jak zle na tom tahle země byla, z čeho vznikla druhá světová válka, a že bylo obrovskou chybou, že se jí po prohrané válce nijak nepomohlo. Tři kamarádi mají podobně tísnivou atmosféru, z níž úplně čiší bezmoc, beznaděj a absolutní neschopnost postav jakkoli jednat, protože jsou ovlivněny válečným běsněním a jejich život se zúžil na pouhou snahu přežít. Z celého románu je cítit sice nenápadná, o to ale intenzivnější síla přátelství, které může zrodit jen a pouze mezní situace, a které nemůže zničit ani hodně intenzivní láska. Ona záměrná bezdějovost ústředního příběhu jen prohlubuje celkovou melancholii a smutek a dostává se čtenáři pod kůži. Jestli bych měl něco vytknout, byl by to zde již několikrát zmiňovaný utahaný začátek, který byl takový těžkopádnější a nikam se moc neposouval, samotný závěr to ale narovná. Měl-li bych někomu doporučit jedinou Remarqueovu knihu, nebo knihu, která vznikla v meziválečném období, doporučil bych asi tuto. 85 %


Moucha
srpen 2018 (12.-17.)
Moucha 2012, D. Dán

I u Mouchy platí to co u ostatních "dánovek". Jejich výjimečnost totiž spočívá v tom, že na rozdíl od jiných detektivek má člověk při jejich čtení pocit, že takhle to na policejním oddělení opravdu chodí - lidí je málo, případů hodně, mnohdy pachatele určí náhoda a případ bývá vyřešen během několika dní. V tomto případě se k tomu všemu ještě přidává "inovace" v podobě metody, kdy se doba úmrtí určuje podle larev nakladených mouchou, na níž Dán ukazuje, jak těžké je jakoukoli novou vyšetřovací techniku uznat za průkaznou a použitelnou. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z prvních Krauzových případů, je tu ještě oddělení takové rozhárané a neustálené, trochu víc se tu pije a možná i mluví vulgárněji. Už tehdy ale byli všichni sympatičtí a hlavně lidé z masa a kostí, s jejichž starostmi i slabostmi se čtenář může bez problému sžít. I tato kniha je čtivá a psána velmi svižným tempem, navíc nejde o nic náročného. Možná tu chybí nějaké větší emoce a vzhledem k tomu, že na konci autor odkáže na volné pokračování, postrádá kniha závěr, to ale tolik nevadí. V řadě dalších "dánovek" se určitě neztratí ani tahle. 70 %


Krok do tmavé noci
červenec - srpen 2018
Krok do tmavé noci 2016, M. Doležal

Práce Miloše Doležala je obdivuhodná a zaslouží před ní jen smeknout. Obrovský kus života zasvětil tomu, aby veřejnost seznámil s tragickým osudem pátera Josefa Toufara a aby jeho ostatky konečně našly klid a spočinuly tam, kam patří a obojí se mu nakonec povedlo. Krok do tmavé noci je sice literatura faktu, psána je ale natolik čtivě, že to čtenáři mnohdy nepřijde. Dáno je to hlavně rozdělením do krátkých podkapitol, které nabídnou vždy vše podstatné a autor se v nich nikdy neuchyluje ke zbytečně odborným termínům. Toufarův příběh je neuvěřitelně silný sám o sobě a jeho utrpení muselo být nezměrné, o to horší je, že jeho příběh se moc nepřipomíná a ti, kteří ho bez důkazů ubili, nám tu vládnou znovu. Na příběhu "estébáka" Máchy je navíc vidět, co byla tato společnost za lidi - nestyděli se, své jednání brali jako přirozené a měli tu drzost se po revoluci ještě soudit o to, že jsou vlastně nevinní. Dojem ještě dokreslují stovky fotografií, které čtenáři trochu přiblíží prostředí i postavy, o kterých se zde mluví. Doležal evidentně nechtěl stavět osobu Toufara do nějaké kontroverze, což se dá pochopit, proto bych mu nevytýkal, že se v knize neobjeví názor nikoho, s kým by si až tak nerozuměl, stejně tak bych nevytýkal ani to, že se nepokouší nějak blíže vysvětlit onen zázrak (ačkoli já osobně si jako věřící člověk myslím, že když se na některém místě děje až moc zla, dá o sobě Bůh vědět a nechá člověka, co si z toho odnese). Jestli bych měl něco vytknout, byla by to asi poslední část knihy sestávající z detailních popisů archeologických nálezů, exhumace ostatků a doslovu, která je příliš odborná, oproti zbytku knihy se čte dost těžce a čtenář si ji tak asi úplně neužije. Ačkoli mám k církvi své výhrady, to, jak se k ní bolševik v padesátých letech zachoval, si absolutně nezasloužila a vražda pátera Toufara byla činem, který patří k nejtemnějším momentům našich dějin a je třeba si ji přípomínat, protože se zdá, že mnoha lidem už je to jedno. A to je vůbec to nejsmutnější. Jedna z nejlepších "odborných" knih a zároveň jedna z nejsmutnějších knih vůbec, jaké jsem kdy četl. 90 %


Martin Fourcade: Můj sen o zlatě a sněhu
červenec 2018 (26.-29.)
Martin Fourcade: Můj sen o zlatě a sněhu 2018, M. Fourcade

Osobně nejsem zastáncem toho, že ještě profesně aktivní člověk (ať už umělec, sportovec nebo kdokoli jiný) sepíše svou biografii a nemá potřebný odstup. To se mi potvrdilo i u biografie jednoho z nejlepších biatlonistů historie, i když on sám zmiňuje, že chce motivovat své fanoušky k nějaké aktivitě a víře v sebe sama. V tomto směru asi kniha víceméně funguje, jako osobní zpověď ale není až tak zásadní, protože Fourcade přeskakuje od jednoho tématu k druhému, některé události svého života zřejmě cíleně vynechává a některými se zase zabývá až příliš. Všem příznivcům biatlonu ovšem umožňuje nahlédnout pod pokličku a ukázat, že jde o individuální sport, jakkoli se trenéři snaží podávat biatlonisty jako tým, on má vše ještě umocněno tím, že soupeří s bratrem, kterého obdivuje, zároveň ho ale už přerostl a oba s tímto faktem bojují. Nespornou výhodou knihy je to, že se rychle čte, není náročná a prezentované myšlenky jsou pochopitelné pro každého. Ke knize se osobně už nevrátím, protože si myslím, že další přečtení nemá člověku co dát, jako náhled do života vrcholového zimního sportovce (takových biografií u nás navíc moc není) ale funguje obstojně. 70 %


Kmotr
červenec 2018 (14.-26.)
Kmotr 2003, M. Puzo

Těžko napsat něco nového k tomu, co už tu je, protože se to vesměs opakuje a vůbec se není co divit. Jak Puzo zvládl na konci šedesátých let knižně odvyprávět příběh mafiánské rodiny pomocí flashbacků, flashforwardů a "současné" linie, zaslouží smeknout klobouček. On ten příběh vlastně sám o sobě není nijak košatý a je prostý, jenže ona forma je zcela dokonalá a propracovanost postav, jejich motivace a dilemata jsou fascinující a zcela strhující. Potěší to o to víc, že akčnějších momentů tu moc není a rozhodně na sebe nestrhávají velkou pozornost. Vše je o atmosféře poválečných USA, vztazích mezi postavami, detailním popisu fungování světa mafie, v němž existuje spravedlnost, byť jakkoli krutá a draze vykoupená a perfektních dialozích. Vytknout se nedá snad nic, protože kniha je navíc čtivá, výborně přeložená a místy strhující. Moderní klasika, která díky své formě a tématu přetrvá ještě hodně dlouho ve čtenářské přízni a budou se k ní vracet další a další generace. 100 %


Muž, který hledal svůj stín
červenec 2018 (07.-13.)
Muž, který hledal svůj stín 2017, D. Lagercrantz

Lagercrantz se pustil na tenký led a s Larssonem bude srovnáván vždy, tomu se nelze vyhnout. Je jasné, že s ním jednoznačně prohrává, protože zatímco původní trilogie byla promyšlená a propracovaná, postavy měly motivaci, hloubku a nebyly čtenářům jedno, další pokračování jsou vesměs spotřební thrillery. Muž, který hledal svůj stín je vystavěn na vcelku solidní zápletce s rozdělenými dvojčaty a zvrácených sociálních experimentech na nich, v čemž zachovává ducha původní trilogie, bohužel ale nejde úplně do hloubky a nabízí jen fádní rozuzlení. Druhá linie s bangladéšskou rodinou je sice fajn, ale trochu zbytečná a pro vyznění knihy nemá absolutně žádný význam. Jak už tu bylo mnohdy zmíněno, Lisbeth je bohužel za superhrdinku a přežije i nemožné, což dojem hodně sráží a posouvá dílo k onomu spotřebnímu thrilleru. Blomkvist tu navíc není tak výrazný a jeho charisma se někam vytratilo. Ve výsledku tak Muž, který hledal svůj stín jakožto pokračovatel původního Milénia nemá šanci uspět, jakožto čtivý severský thriller obstojí slušně. 70 %


Zmizelý svět
červen - červenec 2018
Zmizelý svět 2017, D. Lehane

Oproti Pod rouškou noci je Zmizelý svět o dost lepší, a to především proto, že už nepůsobí jen jakožto "gangsterka dle příručky", ale Lehane se konečně odvážil trochu dál a nebojí se svým hrdinům špinit ruce krví a těžkými morálními dilematy, která nemají dobrá řešení. Dobovou atmosféru i celkové prostředí mafiánského světa vykresluje brilantně a Joe Coughlin je natolik zajímavá a charismatická postava, že i když je v hierarchii "rodiny" v pozadí, celý román bezpečně utáhne sám a jeho příběh je potřebně osudový. Potěší i to, že Lehane se soustředí hlavně na dialogy a postavy a akce, které je tu minimálně, není popisována sáhodlouze, nýbrž krátce a stručně a pouze tak, jak je potřeba. Jelikož si autor nijak nelibuje v krvi ani v přehnaných milostných scénách, působí vše tak nějak staromilsky a možná i trochu naivně a idealisticky, což ale nikterak nevadí. Měl-li bych něco vytknout, byl by to snad jen chybějící silnější moment, který by čtenáře v dobrém slova smyslu zarazil a ještě víc připoutal ke knize, protože téměř vše, co se stane, se dá očekávat a momenty, které by měly být extrémně působivé a s osudovým nádechem, tak trochu vyšumí. World Gone By je každopádně výborná gangsterka, která je spíše skromnější a není tak rozsáhlá a pracuje s několika zajímavými a v rámci možností sympatickými postavami. 80 %


Něco si vymysli
červen 2018 (21.-29.)
Něco si vymysli 2017, C. Palahniuk

Palahniuk patří k těm "divnějším" autorům současnosti a jeho knihy nejsou vůbec jednoduché ani jednoznačné, především jsou ale hodně "ujeté". Povídková sbírka Něco si vymysli není výjimkou, na rozdíl od předchozích děl, zejména těch novějších, má ale výhodu v tom, že jde o povídky a ne o román, takže ona bizarnost a nesrozumitelnost se na těch pár stránkách dá vydržet. A že je to roztodivná sbírka - jsou tu typicky palahiukovské náměty a povídky (nejlepší je asi Red Sultan’s Big Boy, špatné ale nejsou ani Románek, Zombíci, Kanibal nebo Sklony), pak tu jsou ale takové, jaké bychom od něj nečekali (parodicky-hororová Aport, tragická Fénix, nebo hodně citlivá a skoro necynická úvodní Ťuky ťuk), vedle nich se ale objeví i několik bajek, jejichž kvalita je dost střídavá a kolísavá. Celkově vzato je Něco si vymysli hodně solidní sbírka povídek, z nichž se mi ale osobně nejvíc líbí ty, kde se nijak zvlášť neexperimentuje ani s formou ani s jazykem, tudíž jsou přímočaré. Doporučit se kniha dá zejména autorovým fanouškům, zkusit ji od něj jako první asi není úplně nejlepší, každopádně je lepší než několik Palahniukových posledních knih. 70 %


Policie
červen 2018 (10.-21.)
Policie 2015, J. Nesbø

Komentářů je tu opravdu dost a těžko přispět s něčím zásadně novým, protože víceméně se všemi souhlasím - chápu, proč se někomu Policie absolutně nelíbí a jinému zase přijde až geniální. Ono je to totiž tak, že Nesbo má zvláštní dar, že umí popisovat detaily tak, že vše vypadá věrohodně, proto jsou v jeho podáních vraždy policistů opravdu "výživné", navíc dovede na pár řádcích vykreslit atmosféru strachu, nejistoty a beznaděje jako málokdo. O Harrym Holeovi nemá smysl se moc rozepisovat - v reálu by ho asi nikdo potkat nechtěl, protože nespolehlivé lidi má rád málokdo, jakožto literární postava je ale fascinující a svou zarputilostí a schopností dedukce stále baví. Když už jsme u toho, tak na Policii je vůbec poprvé v celé sérii vidět, jak je HH důležitý, protože v první třetině knihy se nevyskytuje, a jakmile se objeví, jde najednou úroveň příběhu strmě vzhůru a je úplně někde jinde. Nebudu se ani zdržovat u toho, že Nesbo umí psát stručně a čtivě a krátké kapitoly mu pomáhají ve svižném tempu a udržování napětí, protože to je samozřejmost. Spíš se zastavím u toho, co se mi tentokráte úplně nelíbilo. Především je to délka knihy, vůbec poprvé v celé sérii, kterou jsem až na tři knihy četl celou, jsem měl pocit, že minimálně sto stránek mohlo zůstat někde ve stolku a pár postav nemuselo vůbec vzniknout, protože děj jen uměle natahují a jejich význam není tak zásadní. Neholduju ani tomu, když knižní thriller připomíná ten filmový a pracuje s přehnanou akcí, což se tady stalo a celá scéna s lednicí a výbuchem mi přišla přepálená a jen na efekt. Poslední věc, kterou bych mohl oželet, je závěrečný cliffhanger, který je taktéž trochu samoúčelný - zatímco v Přízraku měl svůj význam, v Policii už je jen na efekt a trochu zbytečně odvádí pozornost jinam. Měl-li bych to tedy shrnout, Policie je jako vyvrcholení dlouhodobého seriálu, v němž se završuje osud důležitých hrdinů, někteří dokonce zemřou a jiní dojdou ke své osobní katarzi. Platí tedy to, že čím víc Nesboho a Holeovek má čtenář načteno, tím víc na něj Policie zapůsobí. 80 %


Kronika bolševismu
červen 2018 (06.-09.)
Kronika bolševismu 2017, Z. Ležák

Na naše poměry úctyhodné dílo, které je tvořeno ze dvou částí, které se vzájemně skvěle doplňují a zároveň je každá z nich úplně jiná. První část je textová a rozhodně by zasloužila stát se součástí výuku dějepisu, případně občanské výchovy, protože Zdeněk Ležák v ní jasně a stručně odhaluje dějiny socialismu, které vyústily ve vznik a vládu komunismu. Informací je tu tak akorát, podány jsou srozumitelně a výborně vysvětlí ty nejnutnější základy k pochopení toho, jak se mohli lidé jako Lenin nebo Stalin dostat k moci. Druhá část je ryze komiksová a spíše pro znalejšího čtenáře, protože autor zde popisuje skutečnou historii VŘSR, ale dost ji ironizuje humornými hláškami a využívá značnou nadsázku. Přesto i ona by se dala použít ve výuce, ale bylo by k ní potřeba menší vysvětlení. Oceňují celkovou formu a jasné a čtivé podání, vše doplňuje výborná kresba Jakuba Duška, která nevyniká barvami nebo nějakými excentrismy, ale naopak je kreslená v tmavších barvách a s důrazem na detail, takže hlavní postavy Revoluce si jsou podobné a není problém je poznat. Kronika bolševismu je hodně unikátní dílo, které doporučuji víceméně všem, především ale středoškolákům, protože zpracovává dějinné období, které je pro vývoj v naší zemi zcela klíčové a bohužel je možné, že něco podobného se brzy stane znovu, což se i z této knihy dá pochopit. Hodně výjimečná kniha. 90 % PS: Jediní, komu se minimálně komiksová část po obsahové stránce líbit nebude, jsou zarytí voliči KSČM.


Korene zla
květen - červen 2018
Korene zla 2017, D. Dán

Asi se budu opakovat, ale Dánovky mají tu nezměrnou výhodu, že je na nich znát, že autor je / byl policista, takže i Kořeny zla působí naprosto důvěryhodně a uvěřitelně. Není pochyb o tom, že podobné mafiánské praktiky fungovaly (a možná ještě fungují) a bojovalo se proti nim dost podobně. Devízou knihy je i perfektní chemie celého týmu, v němž všechno funguje, jak má a asi každý by chtěl být jeho členem. Oproti ostatním je tu trochu víc vykreslen slizký Malý Pavouk a fungování mafiánského podsvětí, oceňuji i popis trápení romského výherce hlavní ceny v loterii, který tu byl, pravda, trochu zbytečný, ale nemám pochyb o tom, že mnoho výherců by s tak velkými penězi naložilo dost podobně. Kořenům zla vlastně nemám co vytknout, je možná pravda, že konec nebyl tak úderný a rázný, jak bývá u autora zvykem a přišel vlastně hodně rychle, to ale tolik nevadí. Stále se mi líbí to, že autor má svůj styl a nemá potřebu ho pod vlivem severské, případně americké literatury měnit a pořád se pohybuje v nám známém prostředí a působí naprosto autenticky. 80 %


Postav hlídku
květen 2018 (25.-31.)
Postav hlídku 2016, H. Lee

Je poznat, že Postav hlídku byla napsána dřív než "Ptáček", protože je hodně zvláštní a těžkopádná. Zatímco pasáže z Čipeřina dětství jsou čtivé, úžasně dětsky nevinné, vtipné a nápadité, linie z dospělosti se čtou mnohem hůř a nejsou tak strhující. Celkově je problém v tom, že knize chybí podobně silné téma, jakým byl v "Ptáčkovi" soudní proces. Tím pádem se příběh mění v dlouhou řadu dialogů o tématu rasismu, pokrytectví a vzájemného nepochopení, což je pro Evropana zdlouhavé a zbytečné, protože se jednak moc neorientuje a jednak má na tuto problematiku komplexnější pohled, takže se mu tím pádem může zdát dospělá Čipera nabubřelá, rozmazlená a nesympatická. A vlastně to není daleko od pravdy, protože její chování je chvílemi velmi zvláštní a nekonzistentní a je těžké s ní jakkoli soucítit. Na druhou stranu se ale dá z dnešního pohledu říct, že na jejím příkladu je přesně poznat, jak funguje aktuálně společnost nejen v Evropě, kdy lidé z velkoměst nechápou život mimo jeho hranice a nedokáží komunikovat "s vesničany", kteří se pak do nich s chutí a pohrdavě naváží, což nevede k ničemu dobrému. Je asi dobře, že Jako zabít ptáčka vyšlo mnohem dřív, protože Postav hlídku je tak trochu rozpačitá kniha, které chybí nosné téma, větší spád a zajímavé postavy (on i ten Atticus je vlastně slabý odvar sama sebe). 60 % PS: České vydání by zasloužilo trochu lepší podobu, protože dát vysvětlivky a poznámky textu na konec knihy bez ladu a skladu a neoznačit, co k čemu patří, není šťastné řešení.


Oddanost
květen 2018 (18.-24.)
Oddanost 2017, D. Drogba

Drogbu jsem jako útočníka nikdy nemusel, ale respektoval jsem ho, i díky němu Chelsea válela a sáhla si i na vytoužený pohár pro vítěze Champions League. Jeho biografie je upřímná a čtivá, její největší přínos je ale v pohledu na život v Africe a na to, že na tomto kontinentu znamená fotbal mnohem víc než jinde na světě - pro mnoho afrických chlapců je jízdenkou ven, za lepším životem, většími možnostmi a pak i zpětně za šancí pomoci chudému regionu alespoň v nějakém rozvoji. To vše Drogba dělá a sympaticky se snaží budovat nemocnice, pomáhat těm nejchudším a šířit myšlenku míru. Ony pasáže o tom, jak vyrůstal snad se sedmi sourozenci v malém bytě, jeho příbuzní nebyli nijak moc vzdělaní a on sám věděl, že fotbal je pro něj jediná cesta ven, protože jinak by se stal povalečem a možná i gangsterem, jsou tím nejsilnějším, co v knize najdeme. Paradoxně se nedočkáme žádného skandálu uvnitř tak velkého klubu, jakým Chelsea je, nedozvíme se toho moc o Drogbově útočné technice a vlastně ani moc nenahlédneme do jeho hlavy. I proto mohou knihu přečíst i ti nejvlažnější fotbaloví fanoušci, protože o fotbal tu vlastně tolik nejde. Oddanost je příběh jednoho afrického kluka, který měl talent, na němž pracoval od mládí, především ale byl natolik inteligentní, že mu došlo, že zůstat v Pobřeží Slonoviny je cesta do pekel a hra s ohněm. Oddanost je též slovo, které vystihuje celý Drogbův život - je plně oddaný své manželce a rodině, příbuzným, Chelsea a rodnému a milovanému Pobřeží Slonoviny, pro nějž dělá první poslední. Inspirativní kniha, která tzv. rozšíří obzory. 80 %


Pokoj
květen 2018 (12.-18.)
Pokoj 2011, E. Donoghue

Jak už tu píše hodně uživatelů, tím nejoriginálnějším na knize je fakt, že je psán z pohledu pětiletého chlapce odtrženého od reality a navíc i jeho vyjadřováním. Tím Donoghue sbírá nejvíc bodů, protože ačkoli chvíli trvá si na tento styl zvyknout, je výborně promyšlený a čtenáři nabízí úplně jiný pohled na věci, které jsou pro něj samozřejmé. Pozitivem je i to, že většina knihy se odehrává až poté, co Mami a Jack Pokoj opustí (a myslím, že to v tomto případě ani není spoiler), takže se autorka soustředí na psychologickou rovinu chlapcova poznávání pro něho neznámého světa, pokusy o jeho socializaci a seznamování s příbuznými a kdesi na pozadí se zároveň odehrává drama jeho matky, která po dlouholetém věznění není schopná ustát každodenní realitu a pozornost veřejnosti. Vše je psáno čtivě, děj má spád a jazyková forma je natolik originální, že si čtenář až později uvědomí, že v příběhu trochu hapruje logika (je těžko myslitelné, že by pětileté dítě nemuselo nikdy v životě k lékaři a ona pasivita matky je také těžko uvěřitelná), takže to při samotném čtení neřeší, což je jedině dobře. Nějakým způsobem originálních knih je hodně málo, Pokoj k nim ovšem rozhodně patří a i přes všechny drobné nedostatky funguje výborně a poodhaluje jen těžko představitelný život v zoufalých podmínkách, hlavně se ale zabývá tím, co se děje po "návratu do normálu", kde většina podobných příběhů končí. 80 % PS: Dík zaslouží i překlad, který je naprosto výborný.


Nulté číslo
květen 2018 (07.-11.)
Nulté číslo 2015, U. Eco

U Nultého čísla nastává ten problém, že jeho autorem je Umberto Eco, člověk s neuvěřitelnými znalostmi a rozhledem, vizionář a filozof, i proto čeká čtenář automaticky víc, čehož se u tohoto románu nedočká. Eco záměrně umisťuje děj do devadesátých let a stejně jako hlavní hrdina i on jako by předjímá, co se stane do budoucna a možná proto nemá kniha takovou sílu, protože vše, co se děje, Eco zná, všichni to víme a bereme to jako samozřejmost. Kniha má nicméně spád, je čtivá, tematicky zajímavá, jen zkrátka postavy nejsou úplně sympatické, nejsou ani moc propracované a jsou načrtnuty dost povrchně, což je u Eca nezvyk. Konspirační teorie, která tvoří větší část knihy, je až příliš komplikovaná, po chvíli se v ní čtenář ztratí, a především ji ocení jen ten, kdo detailně zná dějiny Itálie a takových lidí asi u nás moc nebude. Ocenit se musí nostalgická atmosféra a takový ten stesk po dobách, kdy i ty nejmenší uličky měly svůj příběh, svět se nezdál být úplně prozkoumán a na každém rohu mohlo čekat nějaké tajemství. Napsat Nulté číslo většina jiných spisovatelů, šlo by o dobrou a lehkou knihu, která je chvíli hořce humorná a chvíli příjemně nostalgická, vzhledem k tomu, že jejím autorem je Eco, musím hodnotit trochu níž, protože přece jen automaticky očekávám rozvinutou filozofii, určitý přesah a minimálně dvě roviny děje a ničeho z toho jsem se tu nedočkal. Dostal jsem vlastně jen realitu, kterou žijeme, bez návrhu řešení nebo vize do budoucna a to je na Eca trochu málo. 60 %


1 2 3 4 5 6 >