callahanh - Příspěvky

Kronika bolševismuKronika bolševismuZ. Ležák

Na naše poměry úctyhodné dílo, které je tvořeno ze dvou částí, které se vzájemně skvěle doplňují a zároveň je každá z nich úplně jiná. První část je textová a rozhodně by zasloužila stát se součástí výuku dějepisu, případně občanské výchovy, protože Zdeněk Ležák v ní jasně a stručně odhaluje dějiny socialismu, které vyústily ve vznik a vládu komunismu. Informací je tu tak akorát, podány jsou srozumitelně a výborně vysvětlí ty nejnutnější základy k pochopení toho, jak se mohli lidé jako Lenin nebo Stalin dostat k moci. Druhá část je ryze komiksová a spíše pro znalejšího čtenáře, protože autor zde popisuje skutečnou historii VŘSR, ale dost ji ironizuje humornými hláškami a využívá značnou nadsázku. Přesto i ona by se dala použít ve výuce, ale bylo by k ní potřeba menší vysvětlení. Oceňují celkovou formu a jasné a čtivé podání, vše doplňuje výborná kresba Jakuba Duška, která nevyniká barvami nebo nějakými excentrismy, ale naopak je kreslená v tmavších barvách a s důrazem na detail, takže hlavní postavy Revoluce si jsou podobné a není problém je poznat. Kronika bolševismu je hodně unikátní dílo, které doporučuji víceméně všem, především ale středoškolákům, protože zpracovává dějinné období, které je pro vývoj v naší zemi zcela klíčové a bohužel je možné, že něco podobného se brzy stane znovu, což se i z této knihy dá pochopit. Hodně výjimečná kniha. 90 %
PS: Jediní, komu se minimálně komiksová část po obsahové stránce líbit nebude, jsou zarytí voliči KSČM.

11. června


Korene zlaKorene zlaD. Dán

Asi se budu opakovat, ale Dánovky mají tu nezměrnou výhodu, že je na nich znát, že autor je / byl policista, takže i Kořeny zla působí naprosto důvěryhodně a uvěřitelně. Není pochyb o tom, že podobné mafiánské praktiky fungovaly (a možná ještě fungují) a bojovalo se proti nim dost podobně. Devízou knihy je i perfektní chemie celého týmu, v němž všechno funguje, jak má a asi každý by chtěl být jeho členem. Oproti ostatním je tu trochu víc vykreslen slizký Malý Pavouk a fungování mafiánského podsvětí, oceňuji i popis trápení romského výherce hlavní ceny v loterii, který tu byl, pravda, trochu zbytečný, ale nemám pochyb o tom, že mnoho výherců by s tak velkými penězi naložilo dost podobně. Kořenům zla vlastně nemám co vytknout, je možná pravda, že konec nebyl tak úderný a rázný, jak bývá u autora zvykem a přišel vlastně hodně rychle, to ale tolik nevadí. Stále se mi líbí to, že autor má svůj styl a nemá potřebu ho pod vlivm severské, případně americké literatury měnit a pořád se pohybuje v nám známém prostředí a působí naprosto autenticky. 80 %

11. června


Postav hlídkuPostav hlídkuH. Lee

Je poznat, že Postav hlídku byla napsána dřív než "Ptáček", protože je hodně zvláštní a těžkopádná. Zatímco pasáže z Čipeřina dětství jsou čtivé, úžasně dětsky nevinné, vtipné a nápadité, linie z dospělosti se čtou mnohem hůř a nejsou tak strhující. Celkově je problém v tom, že knize chybí podobně silné téma, jakým byl v "Ptáčkovi" soudní proces. Tím pádem se příběh mění v dlouhou řadu dialogů o tématu rasismu, pokrytectví a vzájemného nepochopení, což je pro Evropana zdlouhavé a zbytečné, protože se jednak moc neorientuje a jednak má na tuto problematiku komplexnější pohled, takže se mu tím pádem může zdát dospělá Čipera nabubřelá, rozmazlená a nesympatická. A vlastně to není daleko od pravdy, protože její chování je chvílemi velmi zvláštní a nekonzistentní a je těžké s ní jakkoli soucítit. Na druhou stranu se ale dá z dnešního pohledu říct, že na jejím příkladu je přesně poznat, jak funguje aktuálně společnost nejen v Evropě, kdy lidé z velkoměst nechápou život mimo jeho hranice a nedokáží komunikovat "s vesničany", kteří se pak do nich s chutí a pohrdavě naváží, což nevede k ničemu dobrému. Je asi dobře, že Jako zabít ptáčka vyšlo mnohem dřív, protože Postav hlídku je tak trochu rozpačitá kniha, které chybí nosné téma, větší spád a zajímavé postavy (on i ten Atticus je vlastně slabý odvar sama sebe). 60 %
PS: České vydání by zasloužilo trochu lepší podobu, protože dát vysvětlivky a poznámky textu na konec knihy bez ladu a skladu a neoznačit, co k čemu patří, není šťastné řešení.

07. června


OddanostOddanostD. Drogba

Drogbu jsem jako útočníka nikdy nemusel, ale respektoval jsem ho, i díky němu Chelsea válela a sáhla si i na vytoužený pohár pro vítěze Champions League. Jeho biografie je upřímná a čtivá, její největší přínos je ale v pohledu na život v Africe a na to, že na tomto kontinentu znamená fotbal mnohem víc než jinde na světě - pro mnoho afrických chlapců je jízdenkou ven, za lepším životem, většími možnostmi a pak i zpětně za šancí pomoci chudému regionu alespoň v nějakém rozvoji. To vše Drogba dělá a sympaticky se snaží budovat nemocnice, pomáhat těm nejchudším a šířit myšlenku míru. Ony pasáže o tom, jak vyrůstal snad se sedmi sourozenci v malém bytě, jeho příbuzní nebyli nijak moc vzdělaní a on sám věděl, že fotbal je pro něj jediná cesta ven, protože jinak by se stal povalečem a možná i gangsterem, jsou tím nejsilnějším, co v knize najdeme. Paradoxně se nedočkáme žádného skandálu uvnitř tak velkého klubu, jakým Chelsea je, nedozvíme se toho moc o Drogbově útočné technice a vlastně ani moc nenahlédneme do jeho hlavy. I proto mohou knihu přečíst i ti nejvlažnější fotbaloví fanoušci, protože o fotbal tu vlastně tolik nejde. Oddanost je příběh jednoho afrického kluka, který měl talent, na němž pracoval od mládí, především ale byl natolik inteligentní, že mu došlo, že zůstat v Pobřeží Slonoviny je cesta do pekel a hra s ohněm. Oddanost je též slovo, které vystihuje celý Drogbův život - je plně oddaný své manželce a rodině, příbuzným, Chelsea a rodnému a milovanému Pobřeží Slonoviny, pro nějž dělá první poslední. Inspirativní kniha, která tzv. rozšíří obzory. 80 %

30. května


PokojPokojE. Donoghue

Jak už tu píše hodně uživatelů, tím nejoriginálnějším na knize je fakt, že je psán z pohledu pětiletého chlapce odtrženého od reality a navíc i jeho vyjadřováním. Tím Donoghue sbírá nejvíc bodů, protože ačkoli chvíli trvá si na tento styl zvyknout, je výborně promyšlený a čtenáři nabízí úplně jiný pohled na věci, které jsou pro něj samozřejmé. Pozitivem je i to, že většina knihy se odehrává až poté, co Mami a Jack Pokoj opustí (a myslím, že to v tomto případě ani není spoiler), takže se autorka soustředí na psychologickou rovinu chlapcova poznávání pro něho neznámého světa, pokusy o jeho socializaci a seznamování s příbuznými a kdesi na pozadí se zároveň odehrává drama jeho matky, která po dlouholetém věznění není schopná ustát každodenní realitu a pozornost veřejnosti. Vše je psáno čtivě, děj má spád a jazyková forma je natolik originální, že si čtenář až později uvědomí, že v příběhu trochu hapruje logika (je těžko myslitelné, že by pětileté dítě nemuselo nikdy v životě k lékaři a ona pasivita matky je také těžko uvěřitelná), takže to při samotném čtení neřeší, což je jedině dobře. Nějakým způsobem originálních knih je hodně málo, Pokoj k nim ovšem rozhodně patří a i přes všechny drobné nedostatky funguje výborně a poodhaluje jen těžko představitelný život v zoufalých podmínkách, hlavně se ale zabývá tím, co se děje po "návratu do normálu", kde většina podobných příběhů končí. 80 % PS: Dík zaslouží i překlad, který je naprosto výborný.

24. května


Nulté čísloNulté čísloU. Eco

U Nultého čísla nastává ten problém, že jeho autorem je Umberto Eco, člověk s neuvěřitelnými znalostmi a rozhledem, vizionář a filozof, i proto čeká čtenář automaticky víc, čehož se u tohoto románu nedočká. Eco záměrně umisťuje děj do devadesátých let a stejně jako hlavní hrdina i on jako by předjímá, co se stane do budoucna a možná proto nemá kniha takovou sílu, protože vše, co se děje, Eco zná, všichni to víme a bereme to jako samozřejmost. Kniha má nicméně spád, je čtivá, tematicky zajímavá, jen zkrátka postavy nejsou úplně sympatické, nejsou ani moc propracované a jsou načrtnuty dost povrchně, což je u Eca nezvyk. Konspirační teorie, která tvoří větší část knihy, je až příliš komplikovaná, po chvíli se v ní čtenář ztratí, a především ji ocení jen ten, kdo detailně zná dějiny Itálie a takových lidí asi u nás moc nebude. Ocenit se musí nostalgická atmosféra a takový ten stesk po dobách, kdy i ty nejmenší uličky měly svůj příběh, svět se nezdál být úplně prozkoumán a na každém rohu mohlo čekat nějaké tajemství. Napsat Nulté číslo většina jiných spisovatelů, šlo by o dobrou a lehkou knihu, která je chvíli hořce humorná a chvíli příjemně nostalgická, vzhledem k tomu, že jejím autorem je Eco, musím hodnotit trochu níž, protože přece jen automaticky očekávám rozvinutou filozofii, určitý přesah a minimálně dvě roviny děje a ničeho z toho jsem se tu nedočkal. Dostal jsem vlastně jen realitu, kterou žijeme, bez návrhu řešení nebo vize do budoucna a to je na Eca trochu málo. 60 %

17. května


Taras BulbaTaras BulbaN. V. Gogol

Na hodně slavné novele, kterou ale málokdo opravdu četl, není vůbec poznat, že autorem je Gogol. Úplně tu totiž chybí jeho typická ironie a sarkasmus (až na samotný závěr a malichernost s dýmkou, která se ukáže být fatální) a celé je to vlastně jeden dlouhý popis krátkého období ukrajinských dějin, v němž se hodně bojuje. A to je vlastně všechno, postavy nemají šanci si čtenáře získat, protože jsou zaslepené (ať už láskou, nebo bojem s odlišným náboženstvím) a nejsou až tak detailně prokreslené, to ale ani nebyla podstata knihy. Tou mělo být až lyrické líčení krásné přírody a kontrast s krvavými a až barbarskými bitvami, v nichž neexistovalo slitování. Gogol naštěstí umí psát čtivě (a překlad Libora Dvořáka je excelentní), takže kniha má spád, žene dopředu a nezdržuje se přílišnými odbočkami nebo nějakými vnitřními monology. Je fakt, že zhruba od poloviny se vše opakuje a děj nikam nepostupuje, s blížícím se koncem se ale uzavírají osudy důležitých postav, takže nastává změna a bitva je sledována víceméně z pohledu jednoho účastníka. Kolem a kolem vzato je Taras Bulba těžká a bohužel i nadčasová klasika, která ale vzhledem k pojetí a tématu zaujme i v dnešní době, což je jedině dobře. 80 %

09. května


Jak se rodí sériový vrahJak se rodí sériový vrahH. Råstam

Co k téhle knize napsat? Hodnotí se dost těžko, protože jde o skutečný případ, v němž selhalo několik institucí. Viditelné ignorování důkazů neviny, až příliš velká snaha o to mít obětního beránka a v podstatě i arogance všech institucí vedly k tomu, že Thomas Quick mohl být odsouzen za vraždy, které evidentně nespáchal, ačkoli se k nim přiznal. Už to samo o sobě je hodně atraktivní námět, přesto ho ale Rastam nedokázal úplně uchopit a čtenářsky atraktivně převést do knižní podoby. Je znát, že faktů měl k dispozici velké množství a nad případem trávil dlouhé roky práce, paradoxně ale asi to je největší slabina knihy, protože nad vším ztratil nadhled a snažil se čtenáře informovat opravdu o všem. Ono by to asi nebylo na škodu, kdyby to bylo psáno čtivě, což se ale bohužel neděje a vše je věcné a suché a nepříliš čtivé. Jmen a postav je tu až moc a čtenářská orientace ve všech kauzách je do značné míry ztížená. Na druhou stranu je ale celá kauza natolik zajímavá, že kniha nejde odložit, protože čtenáře zajímá, jak to celé skončí a zda někdo ponese následky za všechna pochybení. Je zkrátka znát, že Rastam je novinář, takže celá kniha je jedním dlouhým investigativním článkem, který není úplně jednoduchý na čtení, svůj účel ale plní. Od knihy podobného typu bych ale osobně přece jen čekal větší čtivost, svižnější tempo, větší spád a asi i trochu jiný styl psaní. 60 %

04. května


Danse Macabre - Svět hororuDanse Macabre - Svět hororuS. King

Asi se není co divit, že tento raný Kingův román vychází u nás až jako jeden z posledních. Troufám si říct, že 80 % filmů a knih, o nichž tu King velmi zasvěcěně hovoří a pokouší se je analyzovat, moc tuzemských čtenářů nezná, a to je trochu problém. Ono totiž, když píše o něčem, co čtenář zná, čte se to mnohem lépe, než když mluví o tom, co nezná (lépe se to celé představuje a člověk má povědomí o tom, jak ty scény / pasáže knih vypadají). Každopádně Danse Macabre je výborná kniha, z níž je znát úžasný Kingův rozhled a schopnost nahlížet pod povrch hororu, což se málokomu chce, navíc všechny potěší tím, že jen potvrdí, že fanoušci a autoři hororu nejsou divní lidé, jen vidí realitu trochu jinak. Oceňuji opravdu hluboký vhled do historie hororů, který čtenáře vrací až do dob, kde prim hrál rozhlas a jeho hry, což je dnes nepředstavitelné a absolutní Kingovu znalost snad každého, i toho nejméně zásadního díla. Pro dnešního čtenáře tak může kniha sloužit jako směs tipů, co si sehnat a co si přečíst. Jen je škoda, že kniha je stará už skoro čtyřicet let, protože vše se za tu dobu zcela změnilo, takže by bylo zajímavé, kdyby King napsal alespoň pokračování, nebo knihu doplnil o několik stránek rozboru současných hororů (ať už knižních či filmových), které se s těmi, o nichž tu píše, vůbec nedají srovnat. Poctivé čtyři hvězdy a 80 %, vracet se ke knize ale asi bude hodně málo čtenářů (v porovnání s dalšími kingovkami).

01. května


HHhH – Himmlerův mozek se jmenuje HeydrichHHhH – Himmlerův mozek se jmenuje HeydrichL. Binet

Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četl a taky jedna z mála "současných" knih, k jejichž četbě jsem se odhodlal. Z každé stránky Binetova debutového románu o tom, jak píše román o atentátu na Heydricha, je znát jeho absolutní zapálení pro věc a obdiv pro stále nedoceněnou událost, která skutečně změnila chod celé války. V celé knize Binet velmi chytře a čtivě popisuje, s jakými úskalími se potýkal, kolik knih o atentátu přečetl a sám pak uznává, že něco jako literatura fakt de facto neexistuje, protože vždy se může něco ztratit v překladu, přepisu nebo převodu na jakékoli médium. Při čtení jsem se zároveň trochu styděl, protože spoustu věcí o celé události jsem vůbec nevěděl, takže pro mě byly nové. Je fascinující jak autor celou dobu srovnává román a tzv. literaturu faktu a tak nenásilně vede čtenáře k tomu, že za strhujícím příběhem se mnohdy skrývají úplně obyčejné osudy nenápadných lidí. HHhH je asi jediné dílo z poslední dekády, o němž by se daly psát sáhodlouhé studie a rozbory a vždy bychom přišli na něco nového, protože Binetův přístup je natolik uvědomělý a vyzrálý, že to nemá obdoby. Kniha, která se vymyká úplně všemu a je hodně jiná než tzv. bestsellerová literatura. 90 %

13. dubna


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seF. Backman

Hodně zvláštní kniha, u které záleží na tom, zda má čtenář rád pohádky a fantasy. Pokud ano, může být až dojat a celý děj mu bude příjemně odsýpat. Pokud ne, což je i můj případ, bude mít chvíli problém se do knihy začíst, protože střídání roviny fantastických světů a reality je trochu kostrbaté, navíc se tu hodně věcí děje jako by mimochodem, takže je kolikrát čtenář ani nepostřehne. Trošku problém nastává i u hlavní postavy, která je (minimálně zpočátku) ne úplně sympatická a působí hodně rozmazleně, což osobně nemám rád, časem si ale čtenář zvykne a přijme ji takovou, jaká je. Backman ovšem tímto přístupem dokázal knihu ozvláštnit, protože kdyby byla psána klasicky, byla by vlastně tragickým románem o ztrátách, neurovnaných rodinných vztazích a jedné obětavé ženě, která se pro své poslání rozhodla obětovat úplně vše. Odhalování její minulosti v kontextu s dětským náhledem na svět patří k nejsilnějším momentům knihy, v nichž čtenáři postupně dochází, jak silná vlastně babička byla a také to, že v životě přichází momenty, které se vymknou z rukou, aniž by vlastně kdokoli cokoli zavinil. Babička pozdravuje a omlouvá se je hodně nápaditý román, který je asi spíše určen mladším čtenářům a po dospělých vyžaduje trochu vystoupit ze své ulity a oddat se dětským fantaziím, což každý (včetně mě) ale neumí. 70 %

31. března


Bláznovy zápiskyBláznovy zápiskyN. V. Gogol

Šestice povídek, z nichž každá je úplně jiná, společné ale mají to, že poukazují na rozsáhlou ruskou byrokracii a laskavým způsobem zesměšňují různé lidské neřesti. Subjektivně se mi nejvíce líbila závěrečná povídka Portrét, která je taková trošku "kingovská" a asi jako jediná nemá odlehčený duch a je spíše vážnější, místy až hororová, k povídce Plášť je bohužel potřeba znát tehdejší reálie, které ji postaví do úplně jiného, tragičtějšího světla, které z ní v mých očích udělaly druhou nejlepší povídku. Příběh o tom, jak se rozhádali... je roztomilý a zároveň absurdní a je takovým pohledem na běžný život tehdejší ruské vesnice a zcela zbytečný spor dvou nerozlučných přátel, který vyniká atmosférou. Bláznovy zápisky jsou příjemnou jednohubkou o nešťastné lásce, která vedla až do blázince a jejich název přesně vystihuje bizarní obsah povídky. Svatá noc je zase povídka, která má pohádkové prvky, z nichž si zároveň utahuje, chvílemi ale nedává moc smysl, je dlouhá a zbytečně přeskakuje mezi pohádkou a realitou. Starosvětští statkáři je povídka o dlouholetém manželství, v němž jsou muž a žena k sobě tak silně citově vázáni, že když zemře jeden, zanedlouho zemře i druhý, i tato povídka ale v sobě má lidství, laskavý humor a neopakovatelnou atmosférou. Gogol se zkrátka od svých vrstevníků liší především užíváním ironie a humoru, kterým poukazuje na mnoho nedostatků systému a neřesti, a tím má vlastně šanci oslovit i moderního čtenáře. Vzhledem k nevelkému rozsahu, čtivému stylu, perfektní edici od Odeonu a výbornému překladu mohu knihu jedině doporučit. 80 %

22. března


NeohroženíNeohroženíJ. Northcroft

Každý sport má své velké příběhy a fotbalová Premiéer League si ten největší za poslední desítky let prožila v sezóně 2015/2016, kdy titul vyhrál tým z Leicesteru, tedy tým, který se o sezónu dřív sotva zachránil. Kniha mapuje tento nepravděpodobný a silný příběh hodně detailně, Northcroft se snaží představit ty nejdůležitější hráče z celého týmu, což se mu poměrně daří a vzhledem k tomu, že je kniha psána s určitým odstupem, není tak euforická, ale na vše je nahlíženo s rezervou. Knihu bych doporučil přečíst každému fotbalovému fanouškovi, aby si lépe uvědomil, že na hřišti / v televizi je vidět opravdu jen výsledek dlouhé a poměrně náročné práce, jejíž pilování zná málokdo. Autor tu také decentně nahlíží do hlavy trenéra a ukazuje, že někdy ten musí zapírat a v rámci matení soupeře lhát, takže je pak třeba za hlupáka i v očích vlastních fanoušků. Je také fajn, že autor neopomněl připomenout, že s klubem žilo v tu chvíli celé město, v němž toho moc není a fotbalisté tam byli za bohy, což jim pochopitelně dodávalo sílu a dost je to svazovalo. Jestli bych měl něco vytknout, bylo by to asi to, že autor vůbec nereflektuje věci negativní - to znamená, že jestli došlo v týmu k nějakým sporům, čtenář se to nedozví, vše tedy vypadá hodně idylicky a zdá se, že všichni tahali za jeden provaz a žádný z hráčů nedělal větší problémy (ať už jakéhokoli charakteru) a také to, že popisy jednotlivých akcí, z nichž padly góly, se tak úplně nepodařily a jsou těžkopádně (může to být ale dáno překladem). Kniha je ale jinak výborným přiblížením fascinujícího a nepravděpodobného příběhu, který už se asi dlouho opakovat nebude, protože to, že by všechny týmy z tzv. velké pětky měly v jeden rok naráz velké problémy a přestavovaly mužstvo, je silně nepravděpodobné.
PS: Kvituji i samotný závěr, který na příkladu talentovaného hráče N’Gola Kantého, který okamžitě po sezóně odešel do Chelsea, skvěle ukázal, že i přes vítězství v nejtěžší lize světa zůstal Leicester malým klubem, který budoucím hvězdám slouží jako mezistanice na cestě ke slávě. 85 %

12. března


Smrť na druhom brehuSmrť na druhom brehuD. Dán

U Dánových detektivek můžu psát v hodnocení de facto to samé, přesto mi to vůbec nevadí. Jeho největší devízou je dokonalá znalost policejního prostředí, takže čtenář musí vysoko hodnotit už jen kvůli tomu, že policisté tu nejsou supermani, ale obyčejní lidé, kteří chtějí být s rodinou, v klidu pracovat a nepotřebují ke svému životu zvýšené množství adrenalinu. Velmi přirozeně a realisticky působí též to, že se řeší několik případů najednou, v čemž si příslušníci vzájemně vypomáhají a také to, že většina práce spočívá v pročítání dokumentů a mnohdy bezvýsledných výsleších. Dán má navíc ten dar, že dokáže případy oživit specifickou atmosférou devadesátých let, kdy bylo možné téměř vše a leccos všem procházelo. Smrt na druhém břehu není výjimkou - i tady se řeší atraktivní a zapeklitý případ neznámé mrtvoly a do toho se hledá nezvěstná Burgerova sousedka. Kniha je psána svižně a čtivě a disponuje zvláštním kouzlem, které obklopuje všechny "dánovky". Až na občas trochu zbytečné použití flashbacků, které je malinko zmatečné, nemám co zásadního vytknout, proto dávám 80 %.

01. března


Běh života: Lid versus O. J. SimpsonBěh života: Lid versus O. J. SimpsonJ. Toobin

Kniha, která ač je vedená jakožto literatura faktu, hranici žánru překračuje a významně zasahuje do beletrie. Toobinovi totiž hrají do karet dvě věci - první je ta, že byl v podstatě přímým aktérem, o kauze psal v novinách od začátku a s některými účastníky procesu se osobně setkal, tou druhou pak významný odstup od soudního řízení, což se ukázalo jako klíčové, neboť po dvaceti letech už lze vyhodnotit veškeré důsledky i činy střízlivě a objektivně, čehož chytře využil. Kniha je psána čtivě, věcně, nikomu nestraní a v podstatě dokumentárně zachycuje, jak se vše událo. Pravděpodobně nic jiného neukazuje jakýsi kult celebrit (pokud jde navíc o americký fotbal, platí to dvojnásob), který je v USA rozšířen, jako kauza O. J. Simpsona, zároveň si po přečtení může našinec říct, že na tom vlastně naše soudy nejsou tak špatně. Celá aféra byla dost bizarní a je naprosto fascinující, jak se dá jasný případ s neprůstřelnými důkazy totálně pokazit a jak hluboko je v americké společnosti zasunut rasismus. Autorovi bych vytknul snad jen nepřehledný přehršel jmen, s čímž se tedy u literatury faktu trochu počítá, chybí tu ale legenda, která by čtení usnadnila, protože lidí se tu zmiňuje opravdu hodně a zcela se v nich orientovat je takřka nemožné. Vzhledem k tomu, že jde o knihu ze "stáje" nakladatelství Omega, musím ocenit i naprosté minimum pravopisných chyb, hezkou edici a konečně jednou skoro stoprocentní korekturu. Ač jde o trochu náročnější a pomalejší čtení, mohu vřele doporučit. 85%

28. února


No nic...No nic...J. Cleese

Opravdu výborná biografie, která nepopře, že její autor býval členem asi nejslavnějšího humoristického uskupení na světě. Z každého řádku a každého slova lze znát smysl pro suchý až černý humor, velká míra nadsázky a ironie, s níž se žije opravdu o dost lépe (mám to odzkoušeno sám na sobě) a místy vyvolávají historky příjemný úsměv na rtech. Celá kniha je velmi čtivá, krásně odlehčená a Cleese se v ní také velmi nenuceně a nenásilně zamýšlí nad tím, že dělat humor je opravdu těžké a v každém skeči je důležité načasování a v podstatě každé slovíčko. Naprosto s ním sdílím závěrečný povzdech, že dnešní společnost i humor ničí přehnaná politická korektnost, která je opravdu zlo. Nemůžu si ale pomoci, ale trochu mě mrzí, že kniha končí dobou, kdy se Cleese teprve celosvětově proslavil. To, že tu moc nezmiňuje Pythony, je v pořádku, protože o těch existuje literatury celkem dost, ale vzhledem k tomu, že se podílel na oscarovém filmu Ryba jménem Wanda a zahrál si v takových franšízách, jakými jsou James Bond a Harry Potter, je vskutku škoda, že tuto část kariéry úplně ignoruje a vůbec se o ní nezmíní, protože jeho náhled na práci v Hollywoodu by mohl být hodně netradiční a zábavný. Kniha by tak určitě snesla ještě jedno pokračování. 80 %
PS: Je pravda, že česká edice má výborný překlad, ale editorských chyb je zbytečně moc, což hodně mrzí.

08. února


MlčeníMlčeníŠ. Endó

Filozofický román, který je psaný spíš v evropském stylu, budou určitě jinak hodnotit křesťané a jinak ateisté. Já jakožto nepraktikující katolík vnímám knihu jako výborný psychologicko-filozofický román o těžké krizi víry, kterou musí projít každý, kdo striktně dodržuje veškerá pravidla a žije dle Desatera. Endó velmi pomalu vykresluje křehkou psychicku mladého kněze, pro něhož je zpočátku vrcholem mučednická smrt, postupem času ale chce zůstat živý a při setkání se svým učitelem zjistí, že je nutné respektovat jiné náboženství jiné země. Děj tu prakticky neexistuje, všechno je o popisech doby a pocitech, které hlavní hrdina prožívá, proto jde Endó do naprostých detailů a do psychiky nahlíží opravdu důkladně. Někdy je to psáno hodně těžkým jazykem a souvětí jsou zbytečně dlouhá a celé se to vleče, to jsou ale vlastně jediné výhrady, které k jinak hodně zvláštní, ale výborné knize mám. PS (MENŠÍ SPOILER): To, že vynikající film z roku 2017, má jiné zakončení než kniha, vzhledem ke křesťanské výchově a vyznání režiséra Scorseseho zcela chápu - dává totiž naději, že uvnitř člověk víru nikdy neztrácí. (KONEC MENŠÍHO SPOILERU) 75%

29. ledna


Colorado KidColorado KidS. King

Jestli se něco Kingovi v Coloradu Kidovi povedlo, je to zachycení takové té čtenářské touhy dychtit po každém, byť sebeslabším příběhu. Co by se za ním mohlo skrývat? Co jeho aktéry vedlo k věcem, které se v něm staly? Jenže někdy (a možná většinou) v životě příběhy zkrátka nemají žádný děj a jsou jen určitým výsekem osudů některých lidí, které se protnou právě v tu chvíli, kdy dochází k jakési gradaci onoho děje. Velice svižným, zároveň ale nostalgickým tempem vypráví King laskavou historku ze života dvou dlouholetých kamarádů, kteří mají to nejlepší za sebou a zbyly jim jen vzájemné špičkování a láska k žurnalistice a příběhům. Postava studentky slouží jako jakési nové vlití krve do žil těchto přátel a oni jsou rádi, že se s ní se svou celoživotní láskou pochlubí a podělí, protože cítí, že je na stejné vlně. To, že titulní příběh nemá pointu, v tomto případě nevadí, protože primární je samotná událost a onen zápal při jejím rozplétání. Naprosto ale chápu, že někomu absence rozuzlení zásadně vadí. Pro mě osobně je ale Colorado Kid roztomilá mistrova hříčka o tom, že v životě je plno věcí, které nemají řešení a je nejlepší je nechat být a ony se zkrátka nějak vyřeší (nebo taky nevyřeší) samy. Novelu by ale určitě měli číst ti, kteří už mají Kinga trochu načteného a chápou jeho pohnutky. 70 %

19. ledna


SkvrnaSkvrnaG. Flynn

Sama o sobě je vlastně povídka zajímavá jen samotným koncem, který nechává diváka v očekávání, což si myslím, že k podobným povídkám patří. Samotné téma je sice otřepané, Flynn s ním ale nepracuje úplně tradičně a rozehrává něco jiného, než se zdá, a to je taky velmi příjemné. Hlavní postava cynické "věštkyně" je sympatická a k takovým příběhům patří. Jen je trochu škoda, že v té povídce není nic, co by čtenáře překvapilo, nebo alespoň nějaký humor a nadhled, ale uznávám, že na to asi na takovém prostoru není úplně čas. Ve výsledku tak jde o obyčejnou povídku, která není hororová, ale spíše thrillerová. 60 %
PS: Samostatnou otázkou pak je české vydání, které má sice hezkou vazbu a celkové řešení, ale to, že není v žádném výběru, ale vychází sama o sobě, se mi zdá dost přehnané.

13. ledna


Dívka ve vlakuDívka ve vlakuP. Hawkins

Dívka ve vlaku je příkladem knihy, která doplatila na to, jaký hype se kolem ní vytvořil. Sama o sobě vlastně není špatná, je psaná čtivě, má sice banální zápletku, ale jelikož je psána z pohledu několika postav a hlavní vypravěčka je silně nespolehlivá, je zajímavá a do poslední chvíle docela napínavá (osobně se mi vraha odhalit nepodařilo). A i když vlastně žádný z hrdinů není úplně sympatický, Hawkins se podařili vystihnout tak, že působí lidsky a v dobrém slova smyslu obyčejně. Problémem je opravdu čistě a jen očekávání, které je po mediálním nadšení logicky trošku vyšší a vzhledem k tomu, že je kniha přirovnávána ke Zmizelé, je o to větší. V tomto směru pak Hawkins prohrává, protože zatímco Zmizelá měla ironický nádech a jakýsi satirický přesah, Dívka ve vlaku nic takového nemá a je "pouze" čtivým a zajímavým thrillerem, který ani nechce být ničím víc. 70 %

13. ledna


Takový pěkný párTakový pěkný párF. S. Fitzgerald

Soubor povídek, který by mě být redakčně řešen asi trochu lépe, protože zhruba první polovinu tvoří povídky, v nichž se vyskytují stejní hrdinové a chybí jim pointa, protože jde vždy o určitý výsek z jejich života. Tento fakt pak způsobuje, že se kniha může špatně číst, protože ony povídky vlastně nemají moc děj a je třeba je vnímat právě jakožto jeden příběh vyprávěný po dlouhých časových úsecích. Jakmile ale začnou klasické povídky, kniha je čtivá a nápaditá a většina povídek má náboj, silné téma i zajímavou pointu. Jejich společným jmenovatelem je to, že muži vždy propadnou lásce ženy, ty jejich lásku ale většinou neopětují a snaží se získat spíš někoho mocného a bohatého. Jestli ale povídky v něčem fungují, je to výborný popis tehdejší doby, kdy byly zcela jiné společenské konvence, mladí lidé byli poměrně svázaní a tak nějak museli plnit to, co se od nich očekávalo, a když se vychýlili z této cesty, nebylo to pro ně úplně dobré. Nebýt zmíněné první poloviny, určitě bych knihu hodnotil lépe, za přečtení ale rozhodně stojí, protože čtenář zjistí, že v otázkách vztahů se toho za ta léta vlastně tolik nezměnilo. 70 %

07. ledna


Dívka v pavoučí sítiDívka v pavoučí sítiD. Lagercrantz

Přiznám se, že jsem čtvrtý díl Milénia (i když je román "jen" inspirován, zároveň je prezentován jako čtvrtý díl) čekal mnohem horší, takže mě výsledek docela příjemně překvapil. Je ale nutné přijmout to, že zatímco Larsson chtěl svou trilogií na něco upozornit a před jejím napsáním byly hodiny a hodiny různých rešerší, které celý děj posouvaly co nejvíce do reality a byly na knihách znát, Lagercrantz nemá potřebu nějakého přesahu, a ačkoli apeluje na nebezpečí kyber-kriminality, dopad není takový, jaký měla původní trilogie. Jakožto samostatná kniha funguje Dívka v pavoučí síti docela dobře, i když začátek je notně rozvleklý a na můj vkus příliš odborný a prokrácení by mu jedině prospělo. Když se ale děj rozjede, už je kniha čtivá, svižná a odsýpá a bez větších problémů dospěje ke svému konci. Z pohledu čtenáře původní trilogie mě mrzí, že je tu použito až moc klišé (autistický chlapec je svědkem vraždy a je jediný, kdo je schopen identifikovat vraha), postavy jsou prakticky nesmrtelné (to ale můžeme svým způsobem vytýkat Larssonovi také) a vztah Mikaela a Lisbeth se vůbec nikam neposunul. Přivedení Kamily do děje působí trochu samoúčelně a tajemství, které kolem ní budoval Larsson, je rázem pryč, na druhou stranu s ní ale chce Lagercrantz asi pracovat i v budoucnu, takže rovnou vyložil karty na stůl. Ve výsledku ale kniha není vůbec tak špatná, jak si plno čtenářů může myslet, jen jde o "obyčejný" technothriller s minimálním přesahem, což je, pravda, na takovou trilogii trochu málo, ale při troše tolerance a odstupu to tolik nevadí. 70 %

28.12.2017


StalkerStalkerL. Kepler

Styl Larse Keplera je vesměs stejný, což se ve zdejších komentářích často opakuje. Stalker tedy není ničím výjimečný, je čtivý, má atraktivní téma a de facto vše, po čem čtenář tzv. baží - brutální vraždy, severské prostředí, téma nebezpečí moderních technologií, množství postav, nenáročný děj a víceméně to funguje. Jenže na můj vkus jede Kepler až moc filmovým stylem, což znamená, že kniha připomíná řemeslně zručný a napínavý hollywoodský thriller, nad nímž se nesmí moc přemýšlet, jinak se objeví několik logických děr a závěr je trochu mimo realitu, vrah má několik životů a všechno tu dopadne přesně tak, jak čtenář očekává. Joona Lina je tentokrát vedlejší postavou, takže v příběhu tolik nevystupuje a titulní komisařka není úplně sympatická, navíc v pokročilém stupni těhotenství se pouští do věcí, do nichž by se asi vůbec pouštět nebylo možné. Jelikož má ale kniha spád, slušné tempo, je čtivá a přece jen atraktivní, pořád je nadprůměrná, i když jen trochu sečtělého čtenáře ničím moc nepřekvapí. 70 %

15.12.2017


Novak Djokovič - Sportovní vyslanec SrbskaNovak Djokovič - Sportovní vyslanec SrbskaC. Bowers

Nejzásadnější problém knihy je ten, že Bowers v podstatě nedostal povolení psát autorizovanou biografii, takže to vyřešil tak, že hodně velký prostor věnuje historii Srbska jako takového. Špatný nápad to a priori není, protože pak čtenář lépe pochopí, proč je Djokovič tak hrdý, na druhou stranu jsou tyto psáže zbytečně dlouhé a bezvýznamné. O samotném Djokovičovi se tedy čtenář moc nedozví, což je škoda, protože určitě má zajímavý osud, jen prostě nechtěl Bowersovi poskytnout vzpomínky, protože si je šetří na vlastní biografii. Vydání ani nepřidá tradičně špatná editace Omegy, kde překlad vypadá hodně strojově a nesmyslně (překládat anglické slovo goal doslova a mluvit o “tenistových gólech“, je diletantsví), sem tam se zamění hráči v jednom odstavci a interpunkce je špatně. Čtení je tedy trošku náročné a docela těžkopádné. Vzato kolem a kolem je tahle kniha spíš takovým úvodem k Djokovičovi, který odhalí jen něco málo, ale o jeho osobě toho zas tolik neprozradí. 60 %

08.12.2017


Jatka č. 5Jatka č. 5K. Vonnegut Jr.

V kontextu “běžné“ literatury vždy potěší něco trochu jiného, a to Jatka č.5 nepochybně jsou. Vonnegut se v nich svérázným způsobem vyrovnává s traumatem, jehož byl přímým aktérem, a o němž se bohužel moc nemluví. Čtenáři ovšem nejde vůbec naproti a zvyknout si na jeho sice úsporný, ale nechronologický styl, v němž přeskakuje z místa na místo a vlastně v něm chybí hlavní hrdina, není úplně jednoduché a pár stránek trvá, než mu čtenář přijde na chuť. Oceňuji hlavně to, že se dílo dá interpretovat různě, ale asi nikdy ne špatně, což byl nejspíš záměr, protože autor se v předmluvě sám “shazuje“, že vlastně nedokázal napsat nosný příběh. Kniha je tak spíš jakýmsi svérázným svědectvím o tom, že válka v lidech zůstane navždy a ti, kteří ji neprožili, nikdy nemůžou pochopit ty, kteří byli v centru dění a příkopy mezi nimi jsou hluboké, i když jde třeba o rodinu. Vše je oživeno černým humorem, ironií a satirou, která ale, jak už to tak bývá, se nebezpečně blíží pravdě. Vzhledem ke krátkému rozsahu, značné čtivosti a lehkému stylu je navíc kniha rychle přečtena, což je moc fajn. Jatka č.5 jsou nicméně spíše pro zkušeného čtenáře, dá se o nich dlouze diskutovat, jejich protiválečné poselství je ale zcela jasné a místy hodně mrazivé. 70 %

24.11.2017


Případ PelikánPřípad PelikánJ. Grisham

Případ Pelikán ukazuje, že Grisham je silnější v příbězích, kde jde o právnickou kauzu, hlavní hrdina je právník a děj se odehrává povětšinou v soudní síni. V tomto případě sice pracuje s atraktivní premisou, zajímavým nápadem a dění v tajných službách i nejvyšších patrech politiky popisuje hodně dobře, příběhu ale chybí napětí, je v něm vskutku mnoho postav a celkově je to psáno spíš jako beletrizovaný scénář, kdy se přeskakuje z jednoho místa na druhé, nijak složité dialogy střídají akci a hlavní hrdinové jsou charakterizováni jen v naprostém základu. U Darby třeba chybí motivace toho, proč se do zkoumání případu vůbec dala a jak přišla na onu kauzu. Grishamovi ale nelze upřít příjemná atmosféra dob, kdy byl internet v plenkách, všechno se ověřovalo telefonicky a obří kauzy na titulních stranách novin měly velkou váhu a šlo jim ještě z velké části věřit, svižné a čtivé tempo a cit pro nedlouhý rozsah, který je v tomto případě tak akorát. Chtěl jsem původně dát jen tři hvězdy, ale za poslední třetinu knihy, kdy se vše skládá dohromady, vyselektují se ty nejdůležitější postavy a příběh má ještě větší spád, nakonec přidávám hvězdu čtvrtou. 70 %

17.11.2017


Ohnivý mužOhnivý mužJ. Hill

Je fascinující, jak moc Hill připomíná svého otce a stal se opravdu takovým “Kingem light“. The Fireman jako by vypadl ze šuplíku námětů samotného Mistra, protože téma o neznámé chorobě, která končí samovznícením, je typicky kingovské. Hill se toho nebojí a ve velmi pomalém a zdlouhavém tempu vypráví atraktivní příběh, který je plný zajímavých a propracovaných postav, vskutku promyšlených událostí a mnohdy nečekaných zvratů. Obě klíčové postavy jsou charismatické a zajímavé, každá ale jiným způsobem - zatímco Hasič svou tajemností a málomluvností, Harper svou odvahou a vnitřní sílou. Jediný zásadní problém, který s knihou mám, je tak její rozsah, protože 664 stran je v tomto případě opravdu hodně a místy se děj hodně táhne, všechno je rozvláčné a zbytečně překombinované, což se týká i závěru, který už je na můj vkus protahovaný až moc. Jinak je ale The Fireman výborné dílo, které utvrzuje v tom, že Stephen King má ve svém synovi důstojného nástupce, který by mohl být podobně progresivní jako on kdysi. 80 %

13.11.2017


Analfabetka, která uměla počítatAnalfabetka, která uměla počítatJ. Jonasson

Pro mě docela zklamání, protože Stoletý stařík se mi poměrně líbil, jenže Analfabetka už mě tak neuchvátila. Příběh byl na mě absurdní až příliš a už se nepohyboval v rámci nějaké minimální uvěřitelnosti (linii s atomovou bombou mohl Jonasson klidně vynechat) a byl hodně překombinovaný a dost bizarní. Titulní postava je sympatická, ale opět platí, že v jejím osudu je tolik náhod, že to ty sympatie trochu sráží. Je pravda, že Jonasson zatím píše pořád stejně, což nebývá na škodu, v tomhle případě ale asi trochu ano. Rozhodně se ale knize nedá upřít čtivý a svižný styl, docela dost zajímavých a sympatických postav a poměrně funkční humor. Jen je škoda, že když už autor zvolil tak šílený příběh, že nazabrousil trošku do satiry, která by tomu hodně pomohla. Ve výsledku tak jde o knihu, k níž se vracet už nebudu, a jíž jsem v závěru dočítal jen z povinnosti, protože rozečtené knížky zásadně neodkládám. 60 %

27.10.2017


Americký rebel – Život Clinta EastwoodaAmerický rebel – Život Clinta EastwoodaM. Eliot

Pro mě lehké zklamání, protože Eastwooda mám hodně rád a na tuhle knihu jsem se vysloveně těšil. O to víc mě překvapilo, že překlad byl dost krkolomný, některá souvětí jsem musel číst vícekrát a objevovala se tu hodně zvláštní slova. Není pochyb o tom, že Eliot umí vždy skvěle popsat to podstatné a přitom nevynechat žádný film, některé jeho interpretace jsou trochu zvláštní a některé informace vysloveně popírají to, co jsem znal z jiných zdrojů, nevím ale, do jaké míry to může být právě tím překladem. Škoda také, že je kniha do značné míry bulvární, i když chápu, že spousta událostí má souvislosti s životem filmovým, asi nemusel jít autor až do takové hloubky. Jako zdroj informací a čtivý životopis žijící hollywoodské legendy kniha poslouží dobře, divákům udělá trošku pořádek v jejím rozsáhlém díle a naláká ke zhlédnutí snad všech filmů. Jen mě mrzí, že knihu nemám touhu přečíst ještě jednou nebo dokonce vlastnit. Dovolím si ještě podotknout, že by jí slušely tvrdé desky, protože formát brože je vzhledem k velikosti i váze ne úplně komfortní. 70 %

20.10.2017


Psi z RigyPsi z RigyH. Mankell

Druhý příběh komisaře Wallandera je o něco lepší než ten první, přesto ho hodnotím ve výsledku stejně, a to hlavně kvůli samotnému závěru. Ten je totiž jako z typicky hollywoodského béčkovějšího filmu - hlavnímu hrdinovi pomůže neskutečná náhoda, všechno se mu vydaří přesně, jak potřebuje a vyvrcholení je pak hrozně překombinované a klasicky upovídané - SPOILER - kdy místo, aby pachatel policistu hned zastřelil, nebo alespoň omráčil, má potřebu povídat o motivaci a uskutečnění činu atd. - KONEC SPOILERU. Jinak je ale celý případ hodně zajímavý, politická zápletka atraktivní, nejlepší je ale celková atmosféra postkomunistické Rigy, v níž si člověk neznalý poměrů nemůže být jistý ničím a pomalu ho chytá paranoia. Wallander je vesměs sympatický a lehce tajemný detektiv, který spíš přmýšlí, než koná, což je dobře, jen to jeho zamilování bylo dost nedůvěryhodné a vlastně z ničeho nic. Psi z Rigy jsou tedy zajímavý, ale trošku zastaralý román, který je ale (doufám tedy) nutný pro celkový vývoj postavy. Snad budou další díly lepší. 60 %

15.10.2017


Kapitánská dcerkaKapitánská dcerkaA. S. Puškin

Puškin tady v mnohém překvapí a na to, že je vlastně romantický autor, je Kapitánova dcerka poměrně brutální novela, v níž se nevyhýbá popisům násilných poprav a výjevů včetně třeba useknuté hlavy. Nevím, jak moc děj odpovídá skutečnosti, každopádně Pugačevovo povstání je tu popsáno srozumitelně a jasně (kvituji i vysvětlivky a některé vypuštěné a upravené pasáže, které jsou zmíněny v novém překladu od Odeonu) a vše dost odsýpá, protože vzhledem k rozsahu není čas na dlouhé popisy. Z romantismu tu Puškin zachovává vlastně jen lásku, kterou ale líčí bez většího citu a zaujetí hlavního hrdiny, rozhodně není hlavním tématem, ale objevuje se tu spíš jen tak mimochodem. Ani charakteristika postav není tím nejvýraznějším a opět platí, že je načrtnuto jen to nejdůležitější, ale rozhodně to neškodí. Kapitánova dcera je tak hodně čtivá, má spád a nezdržuje se zbytečnými popisy. Jen vlastně zdlouhavý začátek je snad to jediné, co by se dalo vytknout, každopádně tahle novela má mezi klasikami své místo oprávněně a myslím, že se dá úplně bez problémů číst i dnes. 85 %

02.10.2017


Krev není vodaKrev není vodaD. Dán

Na Dánovy knihy lze (zatím) uplatnit de facto stejný komentář, v tomto případě to ale není špatně, ba naopak. Taktéž Krev není voda je čtivá, strhující a zase poodhaluje něco z policejní práce, která se z větší části skládá z papírování a rutiny než z nějaké akce a velkého pátrání v terénu. To je vlastně na Dánovkách to nejlepší - čtenář věří, že takhle to na policii chodilo a chodí a příslušníci jsou obyčejní chlapi, kteří většinou vědí, jakým směrem se vydat a případ vyřeší za pár dní, protože pak už stopy chladnou. Všechny postavy jsou sympatické a lidské, takže se s nimi může každý ztotožnit. Knihu pak oživují zábavné dialogy, v nichž se kolegové vzájemně pošťuchují a špičkují, což k tomu také patří. Sympatické je i to, že konce bývají realistické a Dán nemá zapotřebí čtenáře balamutit nějakým přehnaným happy endem, ale poukáže i na to, jak se některé případy vyřeší. Je pravda, že konkrétně v tomto románu zůstává několik věcí nevysvětlených (SPOILER - nejvíc asi právě již zde zmiňované schované lístky a důvod toho, proč si je Slávka schovávala - KONEC SPOILERU), to se ale vlastně dá odpustit, protože jakožto oddechová literatura funguje znovu báječně a po přečtení musím opět opakovat, že doufám, že každé oddělení policie má svého Krauze. 75%

29.09.2017


CorleoneCorleoneM. Puzo

Je hodně znát, že kniha vychází z (nakonec nerealizovaného) scénáře, protože její čtení se hodně podobá sledování filmu. Popisy prostředí jsou naprosto minimální, důraz je kladen spíš na větší množství dialogů, akce a vytváření dobové atmosféry, která tu hodně funguje. Filmovou terminologií bych řekl, že autor různě prostříhává mezi prostředími i postavami, někdy je to dokonce z odstavce na odstavec a trochu hůř se ve všem orientuje, stejně jako ve větším množství postav a jmen. Místy je líčení dost kostrbaté a těžkopádně, naštěstí tu ale takových momentů není moc a většina rozsáhlé knihy je čtivá a svižně napsaná. Ty, kteří znají Kmotra, určitě potěší pohled na trochu mladší hrdiny a rozšíření jejich pozdější motivace. Falco velmi dobře zachycuje mafiánský život, který je krutý, neúprosný, ale spravedlivý, za což se pochopitelně platí tím, že v podstatě neexistuje přátelství a nikdo si nemůže být ničím jistý. Osobně oceňuji velký důraz na rodinné hodnoty a jakousi morální vyspělost všech postav. Nechybí tu několik hodně silných a dost brutálních a krvavých momentů a výjevů, které k tématu patří a nejsou nikterak přikrášlované, ale potřebně syrové. Jediná větší výtka tak opět směřuje k tomu, že kniha mohla být více literární a méně filmová a o pár desítek stran kratší. 70 %

22.09.2017


Šílený démant Syd Barrett a rozbřesk Pink FloydŠílený démant Syd Barrett a rozbřesk Pink FloydP. Anderson

Patřím k fanouškům Pink Floyd, ne těm, co mají úplně všechna alba a vědí každou informaci, ale řekněme těm běžným fanouškům. O osobě Syda Barretta jsem toho ale věděl hodně málo a tato kniha mi umožnila trochu pochopit to, proč se stal za svého života legendou a jakousi mýtickou postavou. Autoři tu velmi srozumitelně líčí jeho život i jakousi rozpolcenost, kdy se chtěl stát hudební hvězdou, ale pak neunesl všechnu pozornost a chtěl jen psát svoje trošku složité a symbolické texty, což ale samozřejmě úplně nešlo spojit s nastalou slávou. Barrett byl velmi složitá osobnost, která se užíváním LSD prakticky rozpadla a nebylo možno s ní pracovat, na což autoři často poukazují, tudíž PF ho později museli vyhodit, aby vůbec mohli fungovat. Kniha tedy nezasvěcenému čtenáři přináší mnoho zajímavých informací a rozšiřuje pohled na historii legendární skupiny, která by bez Syda Barretta nikdy nevznikla, navíc on sám ovlivnil spoustu dalších umělců a jeho přínos pro hudbu je naprosto markantní. Škoda, že nezvládl sám sebe a později nedokázal nic vytvořit. Poslední kapitoly jsou kvůli tomu spíš smutné čtení o konci jedné legendy, a i když kniha vznikla ještě za jeho života, dnes by asi nebyla o moc jiná. 80 %

11.09.2017


Utrpení mladého WertheraUtrpení mladého WertheraJ. W. Goethe

Romance, která není úplně jednoduchá na čtení a v dnešní zrychlené době nejde čtenáři vůbec naproti, přesto má smysl ji pokořit. Na pozadí tvůrčí krize mladého malíře, který odjede na venkovské sídlo, vypráví příběh dost nešťastné lásky, která se mění až v závislost a posedlost. Werther není úplně sympatická figura, protože se dost často lituje a se svým stavem nehodlá dělat vůbec nic a ani se s ním nechce smířit, což rezultuje v jediné možné řešení. Naštěstí těch sebelítostivých pasáží není zase tolik a mezi nimi probleskují hluboké myšlenky o odcizení lidí, smyslu umění v lidském životě a krás přírody. V lyrických popisech je kniha vůbec nejsilnější a Goethe velmi citlivě přenáší čtenáře do prostředí krásné přírody a celkové pohody, kterou hlavnímu hrdinovi narušuje láska. Dalo by se polemizovat o tom, zda je tohle vhodná kniha na povinnou četbu, protože si myslím, že je potřeba číst až v pozdějších letech a poté, co máte něco načteno. Čtenář začátečník asi úplně nedocení celkovou atmosféru a asi ani nebude hledat myšlenkové a filozofické přesahy. Ano, kniha je z dnešního pohledu i přes krátký rozsah zdlouhavá a vlastně ani nenabízí žádné překvapení a je příliš básnická, to ale nic nemění na tom, že se přečíst dá a myslím, že i dost lidí uspokojí, i když se sympatiemi k hrdinům je to dost na hraně. Právě ale krátký rozsah by měl být tím, co nakonec člověka přesvědčí k tomu, aby to zkusil. 70%

10.09.2017


ČarodějČarodějZ. Pavlis

Velmi inspirativní biografie brankářské legendy, která Slavii pomohla k Lize mistrů a zachytala si i v Drnovicích nebo Olomouci. Kniha má spád a přehledně nabízí průřez Vaniakovou kariérou s hodně zajímavými a leckdy i vtipnými historkami. Mimoto pak nabízí i trošku detailnější pohled do trenérského řemesla pánů Jarolíma, Uličného, Ščasného a dalších, nechybí ani spíš smutné povídání o tom, jak to fungovalo při jeho řeckém angažmá, které bylo spíš za trest a hodně stresující. Asi jediné, co bych vytkl, je až příliš žurnalistický styl (Pavlis je z knihy znát až moc), který se často opakuje a působí trošku neosobně a stroze. Možná také mohla být kniha trochu obsáhlejší a zabřednout ještě do hloubi brankářského řemesla a myšlení a práce profesionálního fotbalisty, to ale tolik nevadí. Jako inspirace při různých životních peripetiích nicméně kniha funguje výborně a po jejím přečtení lze uvěřit tomu, že když člověk něčemu dává sto procent a dře, osud mu to vrátí. 70%

10.09.2017


Fantom operyFantom operyG. Leroux

Zajímavá, i když přece jenom trochu zastaralá kniha, v níž je spousta patosu, předvídatelných momentů a klišé. Leroux ke knize přistoupil jakožto vypravěč událostí, které se doslechl a sestavil je dohromady, tím pádem je celou dobu na čtenáři, zda v existenci Fantoma uvěří, nebo ne a Leroux vlastně nenabízí žádné "důkazy", ale opravdu jen čistě vypráví události tak, jak se podle jeho indicií odehrály. Fantom opery není nikterak strhující a místy se dost táhne, protože je hodně repetetivní a trochu se točí v kruhu a ani postavy nejsou úplně sympatické - Raoul je nedospělý a přehnaně afektovaný, Christina je taková "husička" a Fantom zase není řádně děsivý, ale spíš nešťastný jedinec, jemuž se něco stalo, čímž zoufale trpí a podrývá mu to sebevědomí. Naštěstí tu ale je několik dost zajímavých momentů - dobrodružství obou ředitelů, kteří se postupem času stávají paranoidními a celý závěr v podzemí divadla a v domě u jezera, který knihu vytrhává z průměru. Možná je taky malinko škoda, že Leroux ani nenaznačil, kde se Fantom vzal a proč nosí masku, to je ale na druhou stranu součást sympatického tajemna, které ho obklopuje. Román je tak nijak objevné, ale dobré čtení, které v mnohém připomíná červenou knihovnu, v mnohém se od ní ale naštěstí odlišuje. 70%

31.08.2017


Závan klíčovou dírkouZávan klíčovou dírkouS. King

Je dobře, že King tuhle knížku napsal až po dokončení celé série, protože do ní nepřináší vůbec nic nového, postavy se nepohnou ani o píď a v celém putování se vlastně nestane vůbec nic. Je upřímně úplně jedno, zda knihu čtete po dočtení celé ságy, nebo mezi čtvrtým a pátým dílem, kam patří a jak jsem to četl já. Závan klíčovou dírkou je vyprávění ve vyprávění, které King zvládl naprosto mistrovsky - oba příběhy jsou trochu jiné a zároveň stejné a jen upevňují auru a moc Pistolníka, který v něm vzpomíná na jednu událost ze svého mládí, v níž ještě vyprávěl příběh, který slýchá od dětství. Na knize, která je na Kinga nezvykle krátká, je vidět, jak mistrovský je to vypravěč, protože se v obou liniích neztratil, hezky je propojil a navíc je každá trochu jiná, takže se vzájemně nepletou. Nechybí tu momenty posmutnělé i veselé, děsivé i vysloveně hororové a celé to má poctivou westernovou a lehce pohádkovou atmosféru. Těžko něco zásadního vytýkat, snad jen to, že tu chybí typicky kingovské minispoilery na konci některých kapitol a celé to není tak výborné jako jeho nejlepší díla nebo jako celá sága Temná věž, přesto ale myslím, že je dobře, že kniha vznikla. Ty, kteří mají přečteno, ještě jednou přenese do kouzelného a zároveň děsivého světa, který se hnul a ti, kteří ještě čtou, si jen prohloubí celou mytologii a společně se čtvrtým dílem ještě o něco doplní Rolandovo mládí. Jen si nejsem úplně jist, jak se na ni bude dívat ten, který je sérií nepolíben, ten by asi třetinu knihy moc nepochopil. 75%

25.08.2017


KonzumáriumKonzumáriumD. Cronenberg

Cronenbergova prvotina silně připomíná romány Bretta Eastona Ellise nebo Chucka Palahniuka. Taktéž staví do středu dění nechutně bohaté lidi, kteří se ve svém životě vysloveně nudí a hledají povyražení za každou cenu - pro Nathana jsou to bizarní reportáže o chirurgii, pro Naomi (nevím, proč se v synopsi mluví o Haně) snaha o rozhovor s podivným francouzským filozofem, který pravděpodobně zabil a snědl svou ženu. Je zcela jasné, proč z toho musela být kniha a ne film, protože ten by byl asi moc za hranou i na Cronenberga a na jednu stranu je dobře, že autor knihu napsal a vysněný příběh alespoň nějak představil svým příznivcům, na tu druhou ale vlastně není o co stát, protože po slušném začátku se kniha mění v přehlídku bizarností, sexuálních úchylek a zvláštních dialogů ne úplně sympatických lidí. Alespoň, že autor po celou dobu udržuje čtivý styl a černý humor, který knihu dost drží nad vodou. Po pár dnech od přečtení už si toho z knihy zas tolik nepamatuju a chybí v ní scéna, která by se člověku vryla do paměti. Jde spíš o sled různých epizod, které jsou originální a bizarní zároveň, na druhou stranu ale taky někdy nudné a nenápadité. Cronenberg je zatím pořád lepší filmař než literát, to se ale může snadno změnit, pokud jako další knihu napíše něco trošku normálnějšího a bude vycházet ze své pozdější tvorby, která je sice plná násilí, ale taky zajímavých a drsných příběhů s charismatickými hrdiny. 60%

18.08.2017


SynSynJ. Nesbø

Další Nesboho kniha bez Harryho Holea a pořád to, alespoň pro mě, není úplně ono. V Synovi hodně dlouho trvá, než se člověk začte a jeho zásadním problémem je opravdu velké množství postav, v nichž se těžko orientuje a některé nemají zásadní význam a pouze se na chvilku objeví, s tím souvisí i určitá zdlouhavost. Úplně uspokojivý není ani konec, v němž sice nečekaná pointa vesměs funguje, ale akce je tam zbytečně moc a působí to jako klasický hollywoodský thriller s béčkovějším laděním. Jinak se Nesbomu nedá upřít čtivost, příběh je hodně zajímavý a má spád a podobenství s Biblí mi na chvilku vytanulo na mysli, detailně jsem to ale nerozebíral a až tady jsem se dočetl onu symboliku. Je vidět, že si s tím Nesbo dal práci a onen biblický motiv poměrně funguje, i když svým osobitým způsobem. Šimon Kéfas i Sonny byli sympatičtí, i když jim chybělo určitě charisma, které má právě Harry Hole, i proto se možná čtenář o ně tolik nebojí a soucití vlastně jen se Šimonovu ženou a policejní novickou, která se ocitá na rozcestí mezi povinností a morálkou. Kdyby byl Syn o sto stránek kratší, asi by se nic nestalo a byl by sevřenější, v této podobě jde nicméně o slušný román, k němuž se ale čtenář asi nebude moc vracet. 70 %

07.08.2017


1 2 3 4 5 6 >