callahanh komentáře u knih

Těžko říct, zda Michael Palin v době, kdy psal tuto knihu, tušil, jak nadčasovou se stane, protože vyústění příběhu přesně odpovídá dnešní době, v níž opravdu zřejmě neexistují ryzí hrdinové, ale všichni se jen pošpiňují a mnohdy ke své slávě a majetku skutečně přijdou mírným "podvodem". Autor má také tu nevýhodu, že jako od bývalého člena legendární skupiny Monty Python od něj budou všichni očekávat absurdní humor a šílené zápletky a situace. Tahle kniha k tomu ale má extrémně daleko, protože jde o vesměs seriózní, mírně odlehčený román, v němž Palin zužitkovává situace ze svých cest po světě a soustředí se hodně na popisy prostředí, kultur a rituálů, do nichž zasazuje svého hrdinu, který není jednoznačně sympatický, tím je ale zároveň dost lidský. Jen je asi škoda, že vrchol románu přijde těsně před koncem a ten pak už není tak úderný, jak by asi zasluhoval, ačkoli se odehrává v Karlových Varech, což našince určitě potěší. Ekologická linie, která je v komentářích hojně kritizována, se mi nezdála být násilně vystrkována, naopak splynula s příběhem a působila přirozeně, o nějaké zelené propagandě bych tedy rozhodně nemluvil, ale evidentně je to věcí názoru a úhlu pohledu. The Truth je tak ve výsledku příjemnou a čtivou knihou, která víc než příběhem zaujme popisy exotických krajin a různých kulturních zvyků a tradic. 70 %

Škoda, že Šusaku Endó je u nás tak málo známý, protože jeho knihy jsou poměrně univerzální, i když v nich tedy dost řeší otázku náboženství a víry. A Hluboká řeka není výjimkou, protože v ní uvádí v život několik postav, které se z různých důvodů ocitly na životní křižovatce a právě víra je mnohdy tím, co jim pomůže v určitých rozhodnutích. A i když je kniha částečně filozofická a plná různých úvah, je psaná čtivě, jednoduchým jazykem a čtenáře brzy vtáhne. Endó umí vytvořit zvláštně posmutnělou atmosférou, v níž ale prosvítá naděje, že to ještě s postavami není tak špatné a mají šanci na částečnou změnu. Autor ovšem čtenářům vůbec nic nevnucuje a poukazuje také na všechny chyby náboženství a zejména na brutální rozdíl mezi asijským a evropským pojetím křesťanství, které je vskutku diametrálně odlišné a z asijských křesťanů dělá až kacíře. Přesto ale Hluboká řeka není depresivní čtení, neboť velmi dobře pracuje s motivy přijetí sebe sama, vlastní konečnosti a smrti jako takové a ukazuje i to, že člověk je vskutku schopen přežít v jakýchkoli podmínkách a dokáže udělat to, o čem by si ani nepomyslel, že toho je schopen. Postavy nemají být prvoplánově sympatické, mají spíše donutit k zamyšlení nad tím, zda náš život není plný zbytečností. Mělo-li toto být rozloučení se spisovatelskou kariérou, asi Endó nemohl zvolit nic lepšího, protože po sobě zanechal zajímavý odkaz, vymyslel zajímavou metaforu s Cibulí a napsal svým způsobem krásnou knihu, které k dokonalosti chybí jen málo. 80 %

Hrozně těžko hodnotit něco, co by pravděpodobně za života autora nikdy nevyšlo, protože je to za prvé příliš intimní a za druhé pro mnohé nesrozumitelné. Rozhodně nejde říct, že Deníky Alana Rickmana jsou zbytečné, protože přece jen poodhalí jeho pohled na některé společenské záležitosti (především na politiku, směřování světa a tvůrčí procesy) a malinko prozradí ze zákulisí některých filmů, nejpřínosnější jsou ale v náhledu do psychologie nejistého herce, který vůbec neví, zda to, co měsíce cvičil, bude fungovat na publikum přesně tak, jak by mělo a jak to budou hodnotit odborníci. Většinu knihy ale bohužel tvoří heslovité zápisky, kterým může rozumět snad jen sám autor a pár jeho blízkých, takže to velmi povrchně vypadá, že jeho dny sestávaly z návštěv různých restaurací, setkávání s více, či méně slavnými lidmi a přemýšlením nad údělem herce. Ačkoli český nakladatel láká na poodhalení zákulisí Harryho Pottera, jde o trochu klamavou reklamu, protože zájemce se rozhodně toho moc nedozví, na natáčení se prakticky nedostane a čte spíš o vztahu herce k sáze, kterou zpočátku spíše pohrdal a moc jí nevěřil, aby ji ke konci bral jako srdeční záležitost, kterou mu ale trochu kazil rutinérský režisér. O Smrtonosné pasti zmínka prakticky nepadne, protože deníky jsou psány až daleko od její premiéry, takže ani z tohoto hlediska není nač lákat. S přibývajícími léty jsou zápisky čím dál kratší a heslovitější a s blížícím se koncem už jde o náhodný sled myšlenek a zápisků, kdy navštívit doktora. Deníky Alana Rickmana jsou zvláštní knihou, která ale nemůže čtenáře logicky úplně uspokojit a pro většinu z nich bude nejspíš jen přehlídkou různých jmen, která znají jen fanoušci britského filmu. Možná by v tomhle případě nebylo od věci, kdyby si někdo dal tu práci a deníky přepsal do beletristické podoby, v níž by okomentoval jednotlivé myšlenky a uvedl je do kontextu a doplnil o zajímavosti z různých filmů a divadelních představení. V této podobě jde totiž opravdu jen o nesourodé zápisky viditelně přemýšlivého chlapa, který pracoval svědomitě na všem, co dělal a odešel příliš brzy. 60 %

Už je tu toho napsáno dost a dost, takže asi nemá smysl to moc natahovat. Každopádně je to tak, že pokud by nějaký severský autor měl napsat scénář hollywoodského filmu, byla by to dvojice Lars Kepler. Jejich série s Joonou Linou je totiž s přibývajícími díly esencí mainstreamového hollywoodského thrilleru, jen na stránkách knihy. To znamená, že řešený případ musí být co nejnechutnější, vrah má silnou motivaci a je neuvěřitelně inteligentní, všechno má na minutu propočítané a mnohdy předvídá i reakce svých obětí a dokonce i policistů. Joona Lina pochopitelně stejně tak dokáže odhalit každý symbol, má mnohdy neuvěřitelné štěstí a přežije úplně všechno. Má se to brát jako kritika? Spíš ne, protože Pavouk je pořád napsaný velmi dobře, je čtivý, má potřebnou atmosféru a i přes veškerou předvídatelnost svým způsobem baví, protože způsoby zabíjení jsou originální a celá psychologická hra na kočku a myš pořád fascinující. Problémem tak je jen to, že čtenáře vlastně nemá co překvapit, emočně se není moc na koho napojit, protože je jasné, kdo může umřít, kdo může být pachatel a jak to celé víceméně musí skončit. Výsledkem tak je fajn kniha na jedno přečtení, jejíž účel spočívá opravdu jen v tom být dalším příspěvkem do série a posunout postavy o malinký kousek dál. 70 %

Na jednu stranu je obdivuhodné, kam to Jelena Dokič v tenisu dotáhla, když měla takové zázemí, jaké měla. Na tu druhou je ale hrozně těžké pochopit, proč se nedokázala odříznout od buranského a násilnického otce, když měla všechny prostředky k tomu to velmi snadno udělat. A tohle prakticky vyjadřuje pocity čtenáře, který po jejím životopisu sáhne. Musí ji obdivovat, co všechno dokázala, ač to vůbec neměla jednoduché a v Austrálii procházela obdobím šikany a pohrdání a vlastní vůlí a talentem se vypracovala v přední hráčku tenisu, která byla obávaná a znepříjemňovala zápasy těm nejlepším. Zároveň ale nerozumí tomu, proč prosí otce, který ji brutálně bije a ponižuje, aby přijel na turnaj, kde může konečně dýchat svobodně a vymanit se z jeho vlivu. Proto je hodnocení knihy extrémně těžké. Příběh je silný a obdivuhodný a čtenáři ukáže, jak těžké je dojít na tenisový vrchol a kolik dřiny a odříkání za tím je, někdy ale nedokáže úplně soucítit a má spíš vztek. Samozřejmě nejde o nějakou vysokou literaturu, což ale nikdo ani nečeká, protože všechno přebije niterná zpověď psychicky lehce labilní dívky, která je zároveň studií manipulátorských vztahů a může být inspirací mnoha lidem, kteří zažívají něco podobného. Ten, který ale něco podobného nikdy nezažil, jen těžko plně docení literární zpověď hráčky, která měla nesmírný talent a možnosti stát se světovou jedničkou, nikdy se ale nedokázala vymanit z vlivu násilnického otce, i když asi mnohdy chtěla. 80 %

Zvláštností této knihy je vlastně jen to, že to strašně dlouho vypadá, že vydavatel si spletl knihu a na obal umístil synopsi z úplně jiného příběhu. Nakonec se ukáže, že to, nač se čtenář láká, se odehraje až v samotném závěru, neboť tím stěžejním jsou v tomto případě vražda bezdomovce, kšefty s pozemky a pohřešování dcery známého šéfa oddělení vražd. Zajímavé je i to, že Krauz a spol. se objeví až po zhruba padesáti stránkách a do té doby sledujeme osudy úplně někoho jiného. Jinak zůstává vše při starém, což znamená, že Dán opět nabídne silnou zápletku, neustálé popichování členů mordparty, které patří k tomu nejlepšímu v jeho románech, a především realistické vyšetřování, v němž obrovsky pomáhá náhoda, která může dvě zdánlivě nesouvisející indicie dokonale propojit. U knih Dominika Dána má čtenář stále jistotu, že dostane přesně to, co chce, tzn. dobře napsanou a nijak náročnou detektivku, která je zřejmě založena na skutečnosti a vrátí se do prostředí sympatických policistů, kteří mimo práci žijí úplně normální životy. 70 %

Asi nejpřínosnější na tomto románu je to, jak detailně si Štěpán Kopřiva udělal rešerše o fungování metra, protože mnohdy ani rodilý Pražák neví, jak to v něm funguje a jaká úskalí skrývají všechny tunely. I z toho důvodu bylo fascinující číst o tom, kam všude se hasiči dostanou a co stojí za bezpečností statisíců cestujících, kteří den co den využijí metro. Asi můžeme namítat, že nejde o román jako takový, ale spíš o prodlouženou reportáž s uměleckou licencí, protože tu chybí jeden výrazný hrdina a děj jako takový tu neexistuje, neboť jde o popis jednotlivých situací, které se formou filmových střihů střídají. Je to ale na škodu? Rozhodně ne, protože Kopřiva od začátku strhne a navodí situaci, kterou si málokdo umí úplně představit, následně ji ale odvypráví do nejmenších detailů a chvílemi to celé působí jako průvodce tajnými útrobami pražského metra. Možná je škoda, že klíčové postavy se dlouho pletou, na druhou stranu je dobře, že nejsou popisovány jako nepřemožitelní hrdinové, ale jako obyčejní chlapi, kteří jen dělají svou práci, za kterou někdy bohužel zaplatí cenu nejvyšší, někdy se ale vykoupí tím, že zachrání malé dítě z prakticky beznadějné situace. Ocenit se musí i to, že i když je celá situace logicky chaotická, je popisována přehledně a čtivě. Ve výsledku tak je 101 minut docela unikátní kniha, která radikálně změní cestování metrem, ukáže, jak málo stačí k tomu, abychom se ocitli na hraně života a smrti a skládá poctu hasičům a celému IZS, kteří jsou nedocenění a jejich služby se berou jako samozřejmost. 75 %

I druhá povídková sbírka Joa Nesboho je rozpačitá a zvláštně nevyrovnaná. Ocenit se musí, že se vždy snaží udržet jedno téma, které různě variuje. V případě Krysího ostrova je to postapokalyptická sci-fi a nutno říct, že autor tu pracuje se zajímavými myšlenkami a vizemi. Nicméně ne všechny povídky jsou úplně strhující a čtivé, což je ale normální. Za nejlepší považuji určitě hned titulní Krysí ostrov, který má atmosféru, zajímavé hrdiny a pracuje s motivem osobní pomsty, která se vzhledem k tomu, že svět se řítí do záhuby, může zdát zcela zbytečná, je ale naprosto pochopitelná. Společně s ním určitě vyzdvihuji Sérum, které je naopak krátké, úderné a má nečekanou a cynickou pointu. Rozpaky pak převládají u Skartovačky, Cikád a Černého jezdce, které všechny pracují se silnými náměty a originálními nápady, nedokáží je ale úplně rozvést a možná se až zbytečně moc utápí v určité melancholii. Krysí ostrov a jiné povídky rozhodně není špatná kniha a příjemně rozšíří kánon oblíbeného autora, na druhou stranu ale opět ukáže, že bez Harryho Holea Nesbomu něco chybí a sázka na civilnost se mu ne vždy vyplatí. 60 %

V podstatě naprosto standardní noir, který je ozvláštněn tím, že se odehrává ve světě iluzí a cirkusů a hlavní hrdina není soukromý detektiv, nýbrž mentalista. Kostra je ale jinak stejná a asi ničím moc nepřekvapí. Femme fatale tu je (dokonce dvě), něco jako vnitřní hlas také, potemnělá atmosféra stejně tak a dekadentní prostředí taktéž. Gresham docela chytře strukturoval příběh tak, aby ve výsledku opsal kruh a skončil v zásadě tam, kde začal. Jen je škoda, že je u toho zbytečně překotný a ničím moc nepřekvapí. Hlavní hrdina a vlastně ani žádná jiná postava nejsou úplně sympatičtí a je tedy svým způsobem zábava sledovat, jak se mezi sebou likvidují a ničí. Celý román je psán čtivě a funguje i díky dobové atmosféře a zasazení, v poslední třetině ale najednou autor začne spěchat a silně si vypomáhá technikou střihu, kdy přeskakuje z místa na místo a z postavy na postavu, aby toho objasnil co nejvíc, výsledkem ale je, že se vše děje bez jakéhokoli motivu a najednou. Možná i proto konec není tak uspokojivý a úderný, jak by si asi autor přál a zanechává ještě několik otázek. Nightmare Alley by u nás pravděpodobně nevyšla, nebýt hvězdně obsazeného filmu, což se asi dá pochopit, protože mnoho žánrovek je lepších, lépe napsaných a napínavějších, na druhou stranu přečtení rozhodně nikoho neurazí a není ztrátou času. 70 %

Strašně těžko hodnotit, protože Pasažér opravdu není jednoduchá kniha. Strašně totiž záleží na tom, jak velké má čtenář zkušenosti s Cormacem McCarthym, protože tohle by nemělo být to první, čím se jeho dílo otevře. Jde totiž o náročnější počin, který začíná velmi nadějně a dýchá z něj poctivá westernová atmosféra a čtenář je vysloveně naladěn na to, jak se vše bude ubírat dál, co se stalo s chybějícím pasažérem a jak to dopadne s hlavním hrdinou, kterého brzy pronásledují tajné služby. Jenomže někde v polovině autor od kontinuity záměrně uhne a rázem se dostává někam do snové roviny, protože zbytky příběhu jsou překotné, hrdina se rychle přesouvá z místa na místo, velmi často ale vládu přebírají dlouhé, avšak úsporné dialogy, které jsou různými úvahami a mnohdy sklouznou až k matematickým a fyzikálním podstatám světa, které budou zajímavé pro naprosté minimum čtenářů. Co je ale problematické, jsou vkládané pasáže, v nichž rozmlouvá hrdinova sestra s někým, kdo má místo rukou žábry a celou dobu není vysvětleno, kdo to má být a ani to nemá žádné zásadní vyústění, které možná bude v následující Stella Maris. Částečně jasno v tom udělá překladatel knihy v závěrečném doslovu, ani on se ale nepouští do vyslovených interpretací, protože sám si ani není úplně jistý. Cormac McCarthy se s literárním světem rozloučil svébytným dílem, které ho zcela vystihuje, není vůbec čtenářsky vstřícné a naopak dá poměrně práci ho dočíst až do konce. 70 %

Ať je to, jak chce, inspirace Švejkem je v knize viditelná a je stoprocentní, že Patrick Ryan ho určitě četl. Rozhodně ale nevytvořil britského Švejka, protože Goodbody je čistá duše, která bere všechno doslova, dělá vše v dobré víře a nedochází jí základní věci, kdežto Švejk je chytřejší než celá armáda dohromady a vším, co dělá, armádu záměrně zesměšňuje. A je to dobře, protože tím pádem jde o dost jinou knihu, která je humorná a na absurditu války ukazuje zase jiným způsobem. Epizodičnost asi nelze autorovi úplně vytýkat, protože byla záměrná a nijak nevadí a naopak evokuje určitou nevyzpytatelnost bojů, kdy jeden den bojuje jednotka na jednom místě a hned ten následující se přesouvá o tisíce kilometrů dál. Větším problémem je stereotypnost, k níž se kniha velmi brzy uchýlí a začne nabízet de facto to samé jen v různých jiných variacích a na jiných lokacích a s jinými lidmi. Naštěstí je dost vtipná na to, aby to až tak nevadilo, protože některé scény jsou opravdu bezmála geniální (hned úvod v arabském hampejzu, scéna s prodejem mostu nebo snaha vojáků zůstat v místě, kde jsou kněžky lásky) a humor je typicky anglický a ironický, že minimálně nějaké to pousmání ve čtenáři přece jen vzbudí. Výsledku taky hodně pomáhá ichforma, která staví do přímého kontrastu smrtelnou vážnost konání hlavního protagonisty a reakci na něj od ostatních postav, které on vnímá radikálně jinak, než ve skutečnosti jsou. Jestli ale knize něco chybí, jsou to vážnější momenty, protože pořád se děj odehrává ve druhé světové válce a vůbec tu není zmínka o nějakých padlých a celé to vypadá jako jedna velká pohodová dovolená, což by u válečné satiry úplně nemělo a přece jen určitou tragiku by autor měl zachovat. How I Won the War určitě stojí za přečtení, protože je většinu času hodně vtipná a zajímavě napsaná a beze zbytku potvrzuje rčení, že nejhorší ze všeho je aktivní blbec, jen pro některé asi nebude až tak dobrá, jak se o ní obecně píše, což je ale dáno i tím, že tradice Švejka, jehož přístup je úplně jiný, je u nás výrazně zakořeněna. 80 %

Je trochu nešťastné, že česká anotace láká čtenáře na něco, co ve výsledku bohužel nedostanou a pak z toho může zbytečně pramenit zklamání. Ačkoli je tedy kniha prezentována tak, že jde o zážitky dvou dnes už celosvětově slavných démonologů, realita je taková, že jde spíše o soubor různých historek z okolí několika hřbitovů, které se blíží klasickým lidovým duchařským příběhům, kterým lze, ale zároveň není nutné věřit a českému čtenáři by asi nejvíce připomněly legendární Kytici. Samotní Warrenovi v nich prakticky nijak nefigurují a jen vždy na konec jednotlivých povídek přidají osobní zážitky s podobně "posedlými" lidmi, které mají ale informační hodnotu a rozhodně nejsou moc děsivé. To ostatně platí i o prakticky všech příspěvcích, protože se v nich z podstaty věci logicky využívají ta nejzákladnější klišé, která snad nemohou překvapit, natožpak děsit vůbec nikoho. Nezměrnou výhodou je ovšem to, že kniha je psána svižně, čtivě a stručně, takže je přečtená velmi rychle a nevyžaduje příliš času ani přemýšlení, protože na nějakou hlubší charakteristiku postav absolutně není čas. Graveyard je tedy tak trochu zrádná kniha, která láká na něco, co nikdy nebyla a víceméně se jen veze po slávě Warrenových, protože i bez jejich přispění a svědectví by vypadala úplně stejně. Pokud tedy vyhledáváte strašidelné historky a fascinují vás hřbitovy a jejich okolí, kniha se dá doporučit bez problémů, pokud ale čekáte opravdové zážitky dvou démonologů, děs, hrůzu a různé bizáry, můžete s klidným svědomím zrovna toto dílo vynechat. 60 %

Je to možná neuvěřitelné, ale kniha A Clockwork Orange je mnohem brutálnější než její filmová adaptace, která je dodnes v některých státech zakázána. Anthony Burgess stvořil nesmrtelné dystopické dílko, které používá vlastní jazyk, je dost bezvýchodné a možná (bohužel) nemá až tak daleko k možnému vývoji civilizace. Od začátku je atmosféra hodně temná a prostupuje ji hodně zvláštní černý humor a hledat tu nějaké střípky naděje, je prakticky nemožné. Působivější a děsivější je to o to víc, že hlavní hrdina není ani plnoletý a už dělá věci, které by nedělala drtivá většina dospělých. Tím, že je velmi krátká, je kniha dost čtivá a má spád a de facto pořád se v ní něco děje. Příběh samotný je zajímavý a pracuje s docela originální premisou a experimentem, závěrečná kapitola, kterou sám autor mnohde odmítá, je pak určitým smířením se situací, která se do vyznění moc nehodí, ale dá se pochopit, proč byla nakonec někde přidána. Kubrickova adaptace, která je slavnější než kniha sama, je prakticky doslovná, nic moc vynecháno ani navíc v ní není, hlavně ale všechno "ostaršila", takže je "přijatelnější", i když se paradoxně drží ještě zpátky. A Clockwork Orange je dílo, které by si měl přečíst každý, protože je natolik jiné a svojské, že dodnes nemá obdoby, jen je potřeba se připravit na specifický jazyk, na který je potřeba si zvyknout, a na pořádnou dávku ultranásilí. 80 %

(SPOILER) S odstupem času se dá napsat, že Grangé v podstatě spojil kouzlo francouzských hor s hollywoodským thrillerem devadesátých let a dopadlo to tak nějak rozpačitě. Rozhodně se mu nedá vytknout atmosféra, protože prostředí vysokých hor je působivé a i způsob zabití minimálně onoho knihovníka je originální. I jakási kultovnost odříznuté univerzity funguje velmi dobře, protože je jasné, že ukrývá nějaké tajemství. Jenže jakmile se autor začne viditelně inspirovat hollywoodskými thrillery své doby, jde kvalita trochu dolů, protože vyšetřování mnohdy nedává smysl a vyšetřovatelé se v něm řídí svým instinktem a většinou jim pomůže i náhoda, nesmí pochopitelně chybět co nejbrutálnější způsoby smrtí. Obě hlavní postavy mají své temné stránky, ty jsou tady ale podány dost neumětelsky, protože čtenář s nimi rozhodně nezačne soucítit, neboť by si zasloužily úplně něco jiného než práci u policie. Navíc Niémans je prezentován jako génius přes sériové vraždy, což se ale v příběhu ani jednou neprojeví a nikdy není o krok před vrahem, natož aby ho dokázal včas odhalit. Samotný závěr pak je až neuvěřitelně překotný SPOILER a smrt vrchního komisaře se odehraje v podstatě mimochodem a bez emocí KONEC SPOILERU a velmi zvláštní. I motiv vrahů je zbytečně komplikovaný a v realitě by byl nejspíš neproveditelný, což se ale dá autorovi odpustit. Nechat se mu ale musí, že dokáže psát čtivě a některé pasáže jsou vskutku zajímavé a minimálně první polovina knihy je velmi dobře rozepsaná. S přibývajícími stránkami ale úroveň klesá a pohybuje se někde na úrovni poctivého, ale strašlivě zaměnitelného hollywoodského thrilleru. 70 %
PS: Adaptaci jsem viděl v době vzniku a vůbec si z ní nic nepamatuji, takže s ní knihu nesrovnávám.

Druhý díl třetí části sebraných spisů H. P. Lovercrafta propojuje s tím prvním další stěžejní novela Případ Charlese Dextera Warda, která je ale stejně zvláštní jako Snové putování k neznámému Kadathu s tím rozdílem, že se nečte tak těžce, ale opět platí, že příběh není úplně jednoduchý a bohužel chvilku po přečtení mnoho čtenářů zapomene, o čem že to celé bylo. Mnohem důležitější ale je, že právě druhý díl je esencí Lovecrafta, protože právě on obsahuje kratičkou povídku Historie Necronomiconu, která je absolutním základem k proniknutí do světa vesmírných hrůz a hnusu, které útočí na obyvatele naší planety. Především je v něm ale povídka Barva z kosmu, která je zřejmě tím nejlepším, co kdy Lovecraft napsal a je strhujícím a napínavým hororem, který musí uspokojit snad všechny fanoušky žánru. Velmi podobně jsou na tom pak Hrůza v Dunwichi a Šepot v temnotách, které tedy nejsou až tak precizní, pořád jsou ale notně působivé. Celkově vzato je třetí díl spisů povídek Lovecrafta zcela zásadní, protože v něm už vystupuje jako autor se specifickým stylem a tématy a nechává nahlédnout do světa Cthulhu a Necronomiconu, který ho proslavil a udělal z něj legendu. Na druhou stranu ale nelze pominout, že stěžejními částmi obou svazků jsou dvě novely, které jsou do značné míry bizarní a zejména ta první se nečte úplně snadno a ani o té druhé nelze úplně říct, že je geniální nebo nějak strhující. Polemizovat bychom mohli také o tom, zda má v dnešní době smysl vydávat dílo tak, jak kdysi vycházelo a jednu novelu rozdělit do obou svazků, protože opravdu působí zvláštně, když kniha končí v polovině příběhu. Když ale toto pomineme, dostaneme hodně zajímavý počin, který definuje jednu literární éru a kult, a i když není úplně bez chyb, měl by si ho přečíst úplně každý fanda "pokleslých" žánrů. 80 %

Třetí sbírka povídek H. P. Lovecrafta je z důvodu rozsahu rozdělena na dvě části, které se ale zase tolik neliší. Jde o naprosto zásadní dílo, protože právě v něm autor vycizeloval svůj styl a už se definitivně rozhodl, že se bude zabývat kosmickým zlem, které útočí na lidstvo, které si před ním nemůže být jisté. První díl sbírky je možná o chloupek slabší, což je ale dáno tím, že v něm je novela Snové putování k neznámému Kadathu, která je čtenářsky extrémně náročná a vzhledem k tomu, že se vlastně odehrává ve snu, nemá prakticky žádné limity a působí, jako by autor při její tvorbě byl pod vlivem návykových látek, protože děj mnohdy nedává smysl, přeskakuje z místa na místo, představuje hrozně moc postav, především se ale z neznámých důvodů strašně těžce čte, přitom ale nevolí nijak těžký jazyk. Zbytek povídek je ale jinak v naprostém pořádku a třeba titulní Volání Cthulhu nebo Pickmanův model jsou velmi dobré. 70 %

John Grisham si na sebe touto knihou upletl bič. Její začátek je totiž tak úderný, přímočarý a výborně rozehraný, že čtenář zkrátka čeká na naprosto šokující konec. Ten ale úplně nepřijde, protože postupně se odhalující motiv pachatele je až moc obyčejný, a i když závěr přece jen trochu překvapí, není tak působivý, jak bychom očekávali a spíš tak trochu nechá na pochybách, jestli ta celá reakce nebyla moc přehnaná. Z toho pak rezultuje to, že kniha autora, který proslul procedurálními právnickými thrillery, je nejsilnější v pasáži, která se vrací do dob druhé světové války a její pro Evropany málo známé kapitoly bojů v Tichomoří a filipínské džungli. Právě ta je totiž hodně sugestivní a ukazuje, že člověk je opravdu schopen přežít v lecjakých podmínkách. O to rozpačitější je poslední třetina, která musí všechno uzavřít, a jak už jsem psal výše, nedělá to úplně uspokojivě, což je o to zvláštnější, že čtenář nemá problém s napojením na hlavního hrdinu a poměrně s ním soucítí, přesto tak nějak jeho rozhodnutí a čin úplně nechápe a neakceptuje. Grisham nicméně psát umí, tudíž román odsýpá, je čtivý a hluchá místa prakticky nemá, navíc asi autor mnohé překvapí tím, že zvládá i ryze válečný román. The Reckoning úplně nedokáže naplnit očekávaní, která jsou po přečtení první třetiny značná, nicméně určitě nespadne někam do průměru, což je dáno i silnou válečnou epizodou. Rozhodně je ale dobré před čtením vědět, že zrovna nejde o úplně typický autorův román a tradičních pasáží u soudu je v něm naprosté minimum, protože neznalost může spoustu čtenářů odradit, což je i přes všechny výtky nezasloužené a byla by škoda ho minout. 70 %

Asi všechny, kteří viděli solidní filmovou adaptaci s Jimem Carreym, překvapí, že i když tvůrci komiksový původ nezapřeli a zachovali určitou šílenost a hravost, je předloha mnohem brutálnější, temnější a černohumorná. Jestli se na nějaké knize dá demonstrovat, že papír unese všechno, je to právě Maska, protože všechna dobrodružství jsou natolik absurdní, že nikde jinde než v knize / komiksu by nemohla vzniknout a jejich zfilmování absolutně nepadá do úvahy. Poměrně překvapující je i to, že Stanley Ipkiss je víceméně vedlejší postava, která se brzy ztratí a otěže přebere jeho přítelkyně a poručík Kellaway, který je asi tou nejzásadnější postavou, protože jeho morální dilema patří k nejsilnějším tématům celého komiksu. Na Omnibusu je dost znát, jak se Doug Mahnke vyvíjel a rozvíjel svou kresbu, protože její absurdita, barevnost a rozsah je díl od dílu zřetelnější, jistější, barevnější a výraznější. Ocenit se musí i český překlad, který rafinovaně pracuje s reáliemi a zejména v písňových částech přidává trefně citace ze songů Karla Gotta, aby byly srozumitelnější. Hvězdičku nicméně ubírá poslední díl Maska vrací úder, který už je až moc přepálený a absurdní a prospělo by mu trochu víc komornosti a ucelenosti. Maska Omnibus je nicméně vynikající komiks plný černého a absurdního humoru a výrazných kreseb, který evokuje skutečný dopad toho, jak by to vypadalo, kdyby obyčejný člověk získal super schopnosti. 80 % PS: To, že až na krátkou určitou pasáž nikdo neřeší původ masky, je paradoxně ku prospěchu věci.

Možná trochu nešťastný název sbírky povídek, protože s noirem jako takovým nemá moc společného ani jedna, což se ale na druhou stranu uvádí už v předmluvě. Pokud tedy od tohoto odhlédneme, dostaneme hodně solidní antologii, v níž je každý příspěvek trochu jiný, vždy ale osobitý, byť každému nesedne úplně všechno. K nejlepším určitě patří zajímavá povídka od Petry Soukupové, která je lehce depresivní a tajemná, hodně dobré pak jsou i Urbanova, která má atraktivní námět a pracuje s určitým geniem loci Karlova mostu, Klevisové, která je pro změnu docela překvapivá, Kopřivova a Goffova, které mají společné to, že jsou akční a k noiru jako takovému mají rozhodně nejblíž. Pozitivem budiž to, že žádná povídka není úplný propadák, a i když třeba příspěvky od Šabacha, Stančíka a Cigana nejsou subjektivně až tak povedené, každá má minimálně zajímavý námět. Je moc fajn, když v českých podmínkách kdokoliv vydá sbírku povídek od různých autorů a navíc když se točí kolem kriminálních témat a nejsou to jen líbivé záležitosti ze vztahového života. Praha noir určitě není dokonalá kniha, má své chyby, ale pozitiva převažují, navíc má i hezký přebal a většina autorů vskutku využívá pražské lokace funkčně a zajímavě. 70 %

Na české poměry docela unikátní kniha. Je na ní znát, že Jiří Šotola byl původně básník, protože některé obraty jsou vskutku básnické a celá kniha je hodně specificky obrazná a dá se říci, že kdyby se z ní čistě vytáhla příběhová část, dostali bychom se někam na novelový rozsah. Určitou daní za tuto osobitost je ale čtenářská náročnost, která je značná, protože děj opravdu někdy stojí na místě a přednost dostávají popisy doby, fungování církve a vnitřních světů hlavních postav, které nejsou úplně jednoduché a popisovány jsou naopak dost košatě. Hodně jedinečná je i atmosféra knihy, která se na první pohled nemusí zdát, ale je opravdu potemnělá, silně depresivní až bezvýchodná a vzhledem k tomu, jak je román zdlouhavý, působí plíživě a na čtenáře padá čím dál víc. Knihu pochopitelně nelze chápat jen jako historický román, neboť ve své tematice je natolik nadčasová, že se dá brát i jako metafora všech totalit a boje s manipulací, touhou po moci a vlastní hrdostí. Hlavní hrdina páter Had (symbolické jméno) je až neskutečně pasivní osoba, která je ukázkou toho, jak autoritáři nabývají na síle, protože on sám nic špatného nedělá a v zájmu vnitřního klidu a nedostatku jakékoliv síly slepě plní rozkazy svých nadřízených a namlouvá si, že je činí s dobrým úmyslem a naplňuje tak svou víru, až příliš pozdě ale zjistí, že byl jen figurkou ve snaze o mnohem větší projekt a v závěru života se vzepře tím, že v rámci jednoho rozhodnutí neudělá vůbec nic. Podobnou postavou je i hraběnka, jejíž osud je tak tragický, že bez rozmyslu, avšak v dobré víře prodá své panství jezuitům, aby podobně jako páter Had až příliš pozdě zjistila, že byla zneužita a o její dobro nikdy nešlo. Je až mrazivé, jakou paralelu s dnešní dobou nabízí kniha i po bezmála šedesáti letech a je o to smutnější, že člověk se za tu dobu vůbec nezměnil. Nebýt román tak rozsáhlý a čtenářsky náročný (byť jazykově vytříbený), hodnocení by bylo vyšší, protože přece jen vatových momentů je až moc a udržet plnou pozornost není úplně jednoduché. 75 %