callahanh - Příspěvky

KatyněKatyněP. Kohout

Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %

13. září


Valčík na rozloučenouValčík na rozloučenouM. Kundera

Typicky kunderovská záležitost, po níž asi nejlépe pochopíme, proč nakonec emigroval a proč jeho knihy nevycházely. K socialistickému realismu má Valčík na rozloučenou na míle daleko a ideál socialistického člověka nerozvíjí, spíš naopak. Většina postav v knize jsou zcela kunderovsky cynické, podvratné a bohémské a na tom nejjednodušším pozadí (tj. milostné avantýry a následného těhotenství) řeší filozofické problémy typu lásky k životu, nenávisti k lidem, sílu k emigraci atd. V uvolněném lázeňském prostředí se potkává několik postav, jejichž osudy jsou vzájemně propojeny a značně se ovlivňují, přičemž Kundera je staví do poťouchlých a humorných situací, které ale nejsou neuvěřitelné, ba naopak. Asi nevadí, že s žádnou z nich se nedá ztotožnit, protože jejich uvažování je úplně jiné, nejsou moc sympatické a jen sklízí plody svého marnivého života, neboť vše je psáno natolik lehce a zároveň se vše odehrává v době společenské stagnace a rezignace, v níž asi nemělo cenu řešit opravdu závažné problémy. Jakou moc má člověk nad smrtí? Může někdo hřích rodičů vykoupit tím, že naváže vztah s jejich dcerou? Může být první láska ta osudová? I na tyto otázky Kundera nabízí odpověď, a i když s ním leckdy čtenář nemusí souhlasit, je určitě zajímavé získat jiný úhel pohledu. Valčík na rozloučenou není nijak náročné dílo a třeba oproti Nesmrtelnosti je vskutku oddechové, což ale neznamená, že není myšlenkově hluboké. Jen tu jsou tyto myšlenky podány polopatě a bez zbytečných metafor. Asi ideální román pro ty, kteří chtějí s Kunderou začít a zjistit, zda jim jeho styl bude sedět. 70 %

04. září


Tři kamarádiTři kamarádiE. M. Remarque

Snad nikdo neumí zachytit meziválečnou atmosféru Německa tak jako Remarque. Až po přečtení několika jeho knih jsem pochopil, jak zle na tom tahle země byla, z čeho vznikla druhá světová válka, a že bylo obrovskou chybou, že se jí po prohrané válce nijak nepomohlo. Tři kamarádi mají podobně tísnivou atmosféru, z níž úplně čiší bezmoc, beznaděj a absolutní neschopnost postav jakkoli jednat, protože jsou ovlivněny válečným běsněním a jejich život se zúžil na pouhou snahu přežít. Z celého románu je cítit sice nenápadná, o to ale intenzivnější síla přátelství, které může zrodit jen a pouze mezní situace, a které nemůže zničit ani hodně intenzivní láska. Ona záměrná bezdějovost ústředního příběhu jen prohlubuje celkovou melancholii a smutek a dostává se čtenáři pod kůži. Jestli bych měl něco vytknout, byl by to zde již několikrát zmiňovaný utahaný začátek, který byl takový těžkopádnější a nikam se moc neposouval, samotný závěr to ale narovná. Měl-li bych někomu doporučit jedinou Remarqueovu knihu, nebo knihu, která vznikla v meziválečném období, doporučil bych asi tuto. 85 %

03. září


MouchaMouchaD. Dán

I u Mouchy platí to co u ostatních "dánovek". Jejich výjimečnost totiž spočívá v tom, že na rozdíl od jiných detektivek má člověk při jejich čtení pocit, že takhle to na policejním oddělení opravdu chodí - lidí je málo, případů hodně, mnohdy pachatele určí náhoda a případ bývá vyřešen během několika dní. V tomto případě se k tomu všemu ještě přidává "inovace" v podobě metody, kdy se doba úmrtí určuje podle larev nakladených mouchou, na níž Dán ukazuje, jak těžké je jakoukoli novou vyšetřovací techniku uznat za průkaznou a použitelnou. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z prvních Krauzových případů, je tu ještě oddělení takové rozhárané a neustálené, trochu víc se tu pije a možná i mluví vulgárněji. Už tehdy ale byli všichni sympatičtí a hlavně lidé z masa a kostí, s jejichž starostmi i slabostmi se čtenář může bez problému sžít. I tato kniha je čtivá a psána velmi svižným tempem, navíc nejde o nic náročného. Možná tu chybí nějaké větší emoce a vzhledem k tomu, že na konci autor odkáže na volné pokračování, postrádá kniha závěr, to ale tolik nevadí. V řadě dalších "dánovek" se určitě neztratí ani tahle. 70 %

26. srpna


Krok do tmavé nociKrok do tmavé nociM. Doležal

Práce Miloše Doležala je obdivuhodná a zaslouží před ní jen smeknout. Obrovský kus života zasvětil tomu, aby veřejnost seznámil s tragickým osudem pátera Josefa Toufara a aby jeho ostatky konečně našly klid a spočinuly tam, kam patří a obojí se mu nakonec povedlo. Krok do tmavé noci je sice literatura faktu, psána je ale natolik čtivě, že to čtenáři mnohdy nepřijde. Dáno je to hlavně rozdělením do krátkých podkapitol, které nabídnou vždy vše podstatné a autor se v nich nikdy neuchyluje ke zbytečně odborným termínům. Toufarův příběh je neuvěřitelně silný sám o sobě a jeho utrpení muselo být nezměrné, o to horší je, že jeho příběh se moc nepřipomíná a ti, kteří ho bez důkazů ubili, nám tu vládnou znovu. Na příběhu "estébáka" Máchy je navíc vidět, co byla tato společnost za lidi - nestyděli se, své jednání brali jako přirozené a měli tu drzost se po revoluci ještě soudit o to, že jsou vlastně nevinní. Dojem ještě dokreslují stovky fotografií, které čtenáři trochu přiblíží prostředí i postavy, o kterých se zde mluví. Doležal evidentně nechtěl stavět osobu Toufara do nějaké kontroverze, což se dá pochopit, proto bych mu nevytýkal, že se v knize neobjeví názor nikoho, s kým by si až tak nerozuměl, stejně tak bych nevytýkal ani to, že se nepokouší nějak blíže vysvětlit onen zázrak (ačkoli já osobně si jako věřící člověk myslím, že když se na některém místě děje až moc zla, dá o sobě Bůh vědět a nechá člověka, co si z toho odnese). Jestli bych měl něco vytknout, byla by to asi poslední část knihy sestávající z detailních popisů archeologických nálezů, exhumace ostatků a doslovu, která je příliš odborná, oproti zbytku knihy se čte dost těžce a čtenář si ji tak asi úplně neužije. Ačkoli mám k církvi své výhrady, to, jak se k ní bolševik v padesátých letech zachoval, si absolutně nezasloužila a vražda pátera Toufara byla činem, který patří k nejtemnějším momentům našich dějin a je třeba si ji přípomínat, protože se zdá, že mnoha lidem už je to jedno. A to je vůbec to nejsmutnější. Jedna z nejlepších "odborných" knih a zároveň jedna z nejsmutnějších knih vůbec, jaké jsem kdy četl. 90 %

16. srpna


Martin Fourcade: Můj sen o zlatě a sněhuMartin Fourcade: Můj sen o zlatě a sněhuM. Fourcade

Osobně nejsem zastáncem toho, že ještě profesně aktivní člověk (ať už umělec, sportovec nebo kdokoli jiný) sepíše svou biografii a nemá potřebný odstup. To se mi potvrdilo i u biografie jednoho z nejlepších biatlonistů historie, i když on sám zmiňuje, že chce motivovat své fanoušky k nějaké aktivitě a víře v sebe sama. V tomto směru asi kniha víceméně funguje, jako osobní zpověď ale není až tak zásadní, protože Fourcade přeskakuje od jednoho tématu k druhému, některé události svého života zřejmě cíleně vynechává a některými se zase zabývá až příliš. Všem příznivcům biatlonu ovšem umožňuje nahlédnout pod pokličku a ukázat, že jde o individuální sport, jakkoli se trenéři snaží podávat biatlonisty jako tým, on má vše ještě umocněno tím, že soupeří s bratrem, kterého obdivuje, zároveň ho ale už přerostl a oba s tímto faktem bojují. Nespornou výhodou knihy je to, že se rychle čte, není náročná a prezentované myšlenky jsou pochopitelné pro každého. Ke knize se osobně už nevrátím, protože si myslím, že další přečtení nemá člověku co dát, jako náhled do života vrcholového zimního sportovce (takových biografií u nás navíc moc není) ale funguje obstojně. 70 %

02. srpna


KmotrKmotrM. Puzo

Těžko napsat něco nového k tomu, co už tu je, protože se to vesměs opakuje a vůbec se není co divit. Jak Puzo zvládl na konci šedesátých let knižně odvyprávět příběh mafiánské rodiny pomocí flashbacků, flashforwardů a "současné" linie, zaslouží smeknout klobouček. On ten příběh vlastně sám o sobě není nijak košatý a je prostý, jenže ona forma je zcela dokonalá a propracovanost postav, jejich motivace a dilemata jsou fascinující a zcela strhující. Potěší to o to víc, že akčnějších momentů tu moc není a rozhodně na sebe nestrhávají velkou pozornost. Vše je o atmosféře poválečných USA, vztazích mezi postavami, detailním popisu fungování světa mafie, v němž existuje spravedlnost, byť jakkoli krutá a draze vykoupená a perfektních dialozích. Vytknout se nedá snad nic, protože kniha je navíc čtivá, výborně přeložená a místy strhující. Moderní klasika, která díky své formě a tématu přetrvá ještě hodně dlouho ve čtenářské přízni a budou se k ní vracet další a další generace. 100 %

02. srpna


Muž, který hledal svůj stínMuž, který hledal svůj stínD. Lagercrantz

Lagercrantz se pustil na tenký led a s Larssonem bude srovnáván vždy, tomu se nelze vyhnout. Je jasné, že s ním jednoznačně prohrává, protože zatímco původní trilogie byla promyšlená a propracovaná, postavy měly motivaci, hloubku a nebyly čtenářům jedno, další pokračování jsou vesměs spotřební thrillery. Muž, který hledal svůj stín je vystavěn na vcelku solidní zápletce s rozdělenými dvojčaty a zvrácených sociálních experimentech na nich, v čemž zachovává ducha původní trilogie, bohužel ale nejde úplně do hloubky a nabízí jen fádní rozuzlení. Druhá linie s bangladéšskou rodinou je sice fajn, ale trochu zbytečná a pro vyznění knihy nemá absolutně žádný význam. Jak už tu bylo mnohdy zmíněno, Lisbeth je bohužel za superhrdinku a přežije i nemožné, což dojem hodně sráží a posouvá dílo k onomu spotřebnímu thrilleru. Blomkvist tu navíc není tak výrazný a jeho charisma se někam vytratilo. Ve výsledku tak Muž, který hledal svůj stín jakožto pokračovatel původního Milénia nemá šanci uspět, jakožto čtivý severský thriller obstojí slušně. 70 %

26. července


Zmizelý světZmizelý světD. Lehane

Oproti Pod rouškou noci je Zmizelý svět o dost lepší, a to především proto, že už nepůsobí jen jakožto "gangsterka dle příručky", ale Lehane se konečně odvážil trochu dál a nebojí se svým hrdinům špinit ruce krví a těžkými morálními dilematy, která nemají dobrá řešení. Dobovou atmosféru i celkové prostředí mafiánského světa vykresluje brilantně a Joe Coughlin je natolik zajímavá a charismatická postava, že i když je v hierarchii "rodiny" v pozadí, celý román bezpečně utáhne sám a jeho příběh je potřebně osudový. Potěší i to, že Lehane se soustředí hlavně na dialogy a postavy a akce, které je tu minimálně, není popisována sáhodlouze, nýbrž krátce a stručně a pouze tak, jak je potřeba. Jelikož si autor nijak nelibuje v krvi ani v přehnaných milostných scénách, působí vše tak nějak staromilsky a možná i trochu naivně a idealisticky, což ale nikterak nevadí. Měl-li bych něco vytknout, byl by to snad jen chybějící silnější moment, který by čtenáře v dobrém slova smyslu zarazil a ještě víc připoutal ke knize, protože téměř vše, co se stane, se dá očekávat a momenty, které by měly být extrémně působivé a s osudovým nádechem, tak trochu vyšumí. World Gone By je každopádně výborná gangsterka, která je spíše skromnější a není tak rozsáhlá a pracuje s několika zajímavými a v rámci možností sympatickými postavami. 80 %

09. července


Něco si vymysliNěco si vymysliC. Palahniuk

Palahniuk patří k těm "divnějším" autorům současnosti a jeho knihy nejsou vůbec jednoduché ani jednoznačné, především jsou ale hodně "ujeté". Povídková sbírka Něco si vymysli není výjimkou, na rozdíl od předchozích děl, zejména těch novějších, má ale výhodu v tom, že jde o povídky a ne o román, takže ona bizarnost a nesrozumitelnost se na těch pár stránkách dá vydržet. A že je to roztodivná sbírka - jsou tu typicky palahiukovské náměty a povídky (nejlepší je asi Red Sultan’s Big Boy, špatné ale nejsou ani Románek, Zombíci, Kanibal nebo Sklony), pak tu jsou ale takové, jaké bychom od něj nečekali (parodicky-hororová Aport, tragická Fénix, nebo hodně citlivá a skoro necynická úvodní Ťuky ťuk), vedle nich se ale objeví i několik bajek, jejichž kvalita je dost střídavá a kolísavá. Celkově vzato je Něco si vymysli hodně solidní sbírka povídek, z nichž se mi ale osobně nejvíc líbí ty, kde se nijak zvlášť neexperimentuje ani s formou ani s jazykem, tudíž jsou přímočaré. Doporučit se kniha dá zejména autorovým fanouškům, zkusit ji od něj jako první asi není úplně nejlepší, každopádně je lepší než několik Palahniukových posledních knih. 70 %

30. června


PoliciePolicieJ. Nesbø

Komentářů je tu opravdu dost a těžko přispět s něčím zásadně novým, protože víceméně se všemi souhlasím - chápu, proč se někomu Policie absolutně nelíbí a jinému zase přijde až geniální. Ono je to totiž tak, že Nesbo má zvláštní dar, že umí popisovat detaily tak, že vše vypadá věrohodně, proto jsou v jeho podáních vraždy policistů opravdu "výživné", navíc dovede na pár řádcích vykreslit atmosféru strachu, nejistoty a beznaděje jako málokdo. O Harrym Holeovi nemá smysl se moc rozepisovat - v reálu by ho asi nikdo potkat nechtěl, protože nespolehlivé lidi má rád málokdo, jakožto literární postava je ale fascinující a svou zarputilostí a schopností dedukce stále baví. Když už jsme u toho, tak na Policii je vůbec poprvé v celé sérii vidět, jak je HH důležitý, protože v první třetině knihy se nevyskytuje, a jakmile se objeví, jde najednou úroveň příběhu strmě vzhůru a je úplně někde jinde. Nebudu se ani zdržovat u toho, že Nesbo umí psát stručně a čtivě a krátké kapitoly mu pomáhají ve svižném tempu a udržování napětí, protože to je samozřejmost. Spíš se zastavím u toho, co se mi tentokráte úplně nelíbilo. Především je to délka knihy, vůbec poprvé v celé sérii, kterou jsem až na tři knihy četl celou, jsem měl pocit, že minimálně sto stránek mohlo zůstat někde ve stolku a pár postav nemuselo vůbec vzniknout, protože děj jen uměle natahují a jejich význam není tak zásadní. Neholduju ani tomu, když knižní thriller připomíná ten filmový a pracuje s přehnanou akcí, což se tady stalo a celá scéna s lednicí a výbuchem mi přišla přepálená a jen na efekt. Poslední věc, kterou bych mohl oželet, je závěrečný cliffhanger, který je taktéž trochu samoúčelný - zatímco v Přízraku měl svůj význam, v Policii už je jen na efekt a trochu zbytečně odvádí pozornost jinam. Měl-li bych to tedy shrnout, Policie je jako vyvrcholení dlouhodobého seriálu, v němž se završuje osud důležitých hrdinů, někteří dokonce zemřou a jiní dojdou ke své osobní katarzi. Platí tedy to, že čím víc Nesboho a Holeovek má čtenář načteno, tím víc na něj Policie zapůsobí. 80 %

29. června


Kronika bolševismuKronika bolševismuZ. Ležák

Na naše poměry úctyhodné dílo, které je tvořeno ze dvou částí, které se vzájemně skvěle doplňují a zároveň je každá z nich úplně jiná. První část je textová a rozhodně by zasloužila stát se součástí výuku dějepisu, případně občanské výchovy, protože Zdeněk Ležák v ní jasně a stručně odhaluje dějiny socialismu, které vyústily ve vznik a vládu komunismu. Informací je tu tak akorát, podány jsou srozumitelně a výborně vysvětlí ty nejnutnější základy k pochopení toho, jak se mohli lidé jako Lenin nebo Stalin dostat k moci. Druhá část je ryze komiksová a spíše pro znalejšího čtenáře, protože autor zde popisuje skutečnou historii VŘSR, ale dost ji ironizuje humornými hláškami a využívá značnou nadsázku. Přesto i ona by se dala použít ve výuce, ale bylo by k ní potřeba menší vysvětlení. Oceňují celkovou formu a jasné a čtivé podání, vše doplňuje výborná kresba Jakuba Duška, která nevyniká barvami nebo nějakými excentrismy, ale naopak je kreslená v tmavších barvách a s důrazem na detail, takže hlavní postavy Revoluce si jsou podobné a není problém je poznat. Kronika bolševismu je hodně unikátní dílo, které doporučuji víceméně všem, především ale středoškolákům, protože zpracovává dějinné období, které je pro vývoj v naší zemi zcela klíčové a bohužel je možné, že něco podobného se brzy stane znovu, což se i z této knihy dá pochopit. Hodně výjimečná kniha. 90 %
PS: Jediní, komu se minimálně komiksová část po obsahové stránce líbit nebude, jsou zarytí voliči KSČM.

11. června


Korene zlaKorene zlaD. Dán

Asi se budu opakovat, ale Dánovky mají tu nezměrnou výhodu, že je na nich znát, že autor je / byl policista, takže i Kořeny zla působí naprosto důvěryhodně a uvěřitelně. Není pochyb o tom, že podobné mafiánské praktiky fungovaly (a možná ještě fungují) a bojovalo se proti nim dost podobně. Devízou knihy je i perfektní chemie celého týmu, v němž všechno funguje, jak má a asi každý by chtěl být jeho členem. Oproti ostatním je tu trochu víc vykreslen slizký Malý Pavouk a fungování mafiánského podsvětí, oceňuji i popis trápení romského výherce hlavní ceny v loterii, který tu byl, pravda, trochu zbytečný, ale nemám pochyb o tom, že mnoho výherců by s tak velkými penězi naložilo dost podobně. Kořenům zla vlastně nemám co vytknout, je možná pravda, že konec nebyl tak úderný a rázný, jak bývá u autora zvykem a přišel vlastně hodně rychle, to ale tolik nevadí. Stále se mi líbí to, že autor má svůj styl a nemá potřebu ho pod vlivem severské, případně americké literatury měnit a pořád se pohybuje v nám známém prostředí a působí naprosto autenticky. 80 %

11. června


Postav hlídkuPostav hlídkuH. Lee

Je poznat, že Postav hlídku byla napsána dřív než "Ptáček", protože je hodně zvláštní a těžkopádná. Zatímco pasáže z Čipeřina dětství jsou čtivé, úžasně dětsky nevinné, vtipné a nápadité, linie z dospělosti se čtou mnohem hůř a nejsou tak strhující. Celkově je problém v tom, že knize chybí podobně silné téma, jakým byl v "Ptáčkovi" soudní proces. Tím pádem se příběh mění v dlouhou řadu dialogů o tématu rasismu, pokrytectví a vzájemného nepochopení, což je pro Evropana zdlouhavé a zbytečné, protože se jednak moc neorientuje a jednak má na tuto problematiku komplexnější pohled, takže se mu tím pádem může zdát dospělá Čipera nabubřelá, rozmazlená a nesympatická. A vlastně to není daleko od pravdy, protože její chování je chvílemi velmi zvláštní a nekonzistentní a je těžké s ní jakkoli soucítit. Na druhou stranu se ale dá z dnešního pohledu říct, že na jejím příkladu je přesně poznat, jak funguje aktuálně společnost nejen v Evropě, kdy lidé z velkoměst nechápou život mimo jeho hranice a nedokáží komunikovat "s vesničany", kteří se pak do nich s chutí a pohrdavě naváží, což nevede k ničemu dobrému. Je asi dobře, že Jako zabít ptáčka vyšlo mnohem dřív, protože Postav hlídku je tak trochu rozpačitá kniha, které chybí nosné téma, větší spád a zajímavé postavy (on i ten Atticus je vlastně slabý odvar sama sebe). 60 %
PS: České vydání by zasloužilo trochu lepší podobu, protože dát vysvětlivky a poznámky textu na konec knihy bez ladu a skladu a neoznačit, co k čemu patří, není šťastné řešení.

07. června


OddanostOddanostD. Drogba

Drogbu jsem jako útočníka nikdy nemusel, ale respektoval jsem ho, i díky němu Chelsea válela a sáhla si i na vytoužený pohár pro vítěze Champions League. Jeho biografie je upřímná a čtivá, její největší přínos je ale v pohledu na život v Africe a na to, že na tomto kontinentu znamená fotbal mnohem víc než jinde na světě - pro mnoho afrických chlapců je jízdenkou ven, za lepším životem, většími možnostmi a pak i zpětně za šancí pomoci chudému regionu alespoň v nějakém rozvoji. To vše Drogba dělá a sympaticky se snaží budovat nemocnice, pomáhat těm nejchudším a šířit myšlenku míru. Ony pasáže o tom, jak vyrůstal snad se sedmi sourozenci v malém bytě, jeho příbuzní nebyli nijak moc vzdělaní a on sám věděl, že fotbal je pro něj jediná cesta ven, protože jinak by se stal povalečem a možná i gangsterem, jsou tím nejsilnějším, co v knize najdeme. Paradoxně se nedočkáme žádného skandálu uvnitř tak velkého klubu, jakým Chelsea je, nedozvíme se toho moc o Drogbově útočné technice a vlastně ani moc nenahlédneme do jeho hlavy. I proto mohou knihu přečíst i ti nejvlažnější fotbaloví fanoušci, protože o fotbal tu vlastně tolik nejde. Oddanost je příběh jednoho afrického kluka, který měl talent, na němž pracoval od mládí, především ale byl natolik inteligentní, že mu došlo, že zůstat v Pobřeží Slonoviny je cesta do pekel a hra s ohněm. Oddanost je též slovo, které vystihuje celý Drogbův život - je plně oddaný své manželce a rodině, příbuzným, Chelsea a rodnému a milovanému Pobřeží Slonoviny, pro nějž dělá první poslední. Inspirativní kniha, která tzv. rozšíří obzory. 80 %

30. května


PokojPokojE. Donoghue

Jak už tu píše hodně uživatelů, tím nejoriginálnějším na knize je fakt, že je psán z pohledu pětiletého chlapce odtrženého od reality a navíc i jeho vyjadřováním. Tím Donoghue sbírá nejvíc bodů, protože ačkoli chvíli trvá si na tento styl zvyknout, je výborně promyšlený a čtenáři nabízí úplně jiný pohled na věci, které jsou pro něj samozřejmé. Pozitivem je i to, že většina knihy se odehrává až poté, co Mami a Jack Pokoj opustí (a myslím, že to v tomto případě ani není spoiler), takže se autorka soustředí na psychologickou rovinu chlapcova poznávání pro něho neznámého světa, pokusy o jeho socializaci a seznamování s příbuznými a kdesi na pozadí se zároveň odehrává drama jeho matky, která po dlouholetém věznění není schopná ustát každodenní realitu a pozornost veřejnosti. Vše je psáno čtivě, děj má spád a jazyková forma je natolik originální, že si čtenář až později uvědomí, že v příběhu trochu hapruje logika (je těžko myslitelné, že by pětileté dítě nemuselo nikdy v životě k lékaři a ona pasivita matky je také těžko uvěřitelná), takže to při samotném čtení neřeší, což je jedině dobře. Nějakým způsobem originálních knih je hodně málo, Pokoj k nim ovšem rozhodně patří a i přes všechny drobné nedostatky funguje výborně a poodhaluje jen těžko představitelný život v zoufalých podmínkách, hlavně se ale zabývá tím, co se děje po "návratu do normálu", kde většina podobných příběhů končí. 80 % PS: Dík zaslouží i překlad, který je naprosto výborný.

24. května


Nulté čísloNulté čísloU. Eco

U Nultého čísla nastává ten problém, že jeho autorem je Umberto Eco, člověk s neuvěřitelnými znalostmi a rozhledem, vizionář a filozof, i proto čeká čtenář automaticky víc, čehož se u tohoto románu nedočká. Eco záměrně umisťuje děj do devadesátých let a stejně jako hlavní hrdina i on jako by předjímá, co se stane do budoucna a možná proto nemá kniha takovou sílu, protože vše, co se děje, Eco zná, všichni to víme a bereme to jako samozřejmost. Kniha má nicméně spád, je čtivá, tematicky zajímavá, jen zkrátka postavy nejsou úplně sympatické, nejsou ani moc propracované a jsou načrtnuty dost povrchně, což je u Eca nezvyk. Konspirační teorie, která tvoří větší část knihy, je až příliš komplikovaná, po chvíli se v ní čtenář ztratí, a především ji ocení jen ten, kdo detailně zná dějiny Itálie a takových lidí asi u nás moc nebude. Ocenit se musí nostalgická atmosféra a takový ten stesk po dobách, kdy i ty nejmenší uličky měly svůj příběh, svět se nezdál být úplně prozkoumán a na každém rohu mohlo čekat nějaké tajemství. Napsat Nulté číslo většina jiných spisovatelů, šlo by o dobrou a lehkou knihu, která je chvíli hořce humorná a chvíli příjemně nostalgická, vzhledem k tomu, že jejím autorem je Eco, musím hodnotit trochu níž, protože přece jen automaticky očekávám rozvinutou filozofii, určitý přesah a minimálně dvě roviny děje a ničeho z toho jsem se tu nedočkal. Dostal jsem vlastně jen realitu, kterou žijeme, bez návrhu řešení nebo vize do budoucna a to je na Eca trochu málo. 60 %

17. května


Taras BulbaTaras BulbaN. V. Gogol

Na hodně slavné novele, kterou ale málokdo opravdu četl, není vůbec poznat, že autorem je Gogol. Úplně tu totiž chybí jeho typická ironie a sarkasmus (až na samotný závěr a malichernost s dýmkou, která se ukáže být fatální) a celé je to vlastně jeden dlouhý popis krátkého období ukrajinských dějin, v němž se hodně bojuje. A to je vlastně všechno, postavy nemají šanci si čtenáře získat, protože jsou zaslepené (ať už láskou, nebo bojem s odlišným náboženstvím) a nejsou až tak detailně prokreslené, to ale ani nebyla podstata knihy. Tou mělo být až lyrické líčení krásné přírody a kontrast s krvavými a až barbarskými bitvami, v nichž neexistovalo slitování. Gogol naštěstí umí psát čtivě (a překlad Libora Dvořáka je excelentní), takže kniha má spád, žene dopředu a nezdržuje se přílišnými odbočkami nebo nějakými vnitřními monology. Je fakt, že zhruba od poloviny se vše opakuje a děj nikam nepostupuje, s blížícím se koncem se ale uzavírají osudy důležitých postav, takže nastává změna a bitva je sledována víceméně z pohledu jednoho účastníka. Kolem a kolem vzato je Taras Bulba těžká a bohužel i nadčasová klasika, která ale vzhledem k pojetí a tématu zaujme i v dnešní době, což je jedině dobře. 80 %

09. května


Jak se rodí sériový vrahJak se rodí sériový vrahH. Råstam

Co k téhle knize napsat? Hodnotí se dost těžko, protože jde o skutečný případ, v němž selhalo několik institucí. Viditelné ignorování důkazů neviny, až příliš velká snaha o to mít obětního beránka a v podstatě i arogance všech institucí vedly k tomu, že Thomas Quick mohl být odsouzen za vraždy, které evidentně nespáchal, ačkoli se k nim přiznal. Už to samo o sobě je hodně atraktivní námět, přesto ho ale Rastam nedokázal úplně uchopit a čtenářsky atraktivně převést do knižní podoby. Je znát, že faktů měl k dispozici velké množství a nad případem trávil dlouhé roky práce, paradoxně ale asi to je největší slabina knihy, protože nad vším ztratil nadhled a snažil se čtenáře informovat opravdu o všem. Ono by to asi nebylo na škodu, kdyby to bylo psáno čtivě, což se ale bohužel neděje a vše je věcné a suché a nepříliš čtivé. Jmen a postav je tu až moc a čtenářská orientace ve všech kauzách je do značné míry ztížená. Na druhou stranu je ale celá kauza natolik zajímavá, že kniha nejde odložit, protože čtenáře zajímá, jak to celé skončí a zda někdo ponese následky za všechna pochybení. Je zkrátka znát, že Rastam je novinář, takže celá kniha je jedním dlouhým investigativním článkem, který není úplně jednoduchý na čtení, svůj účel ale plní. Od knihy podobného typu bych ale osobně přece jen čekal větší čtivost, svižnější tempo, větší spád a asi i trochu jiný styl psaní. 60 %

04. května


Danse Macabre - Svět hororuDanse Macabre - Svět hororuS. King

Asi se není co divit, že tento raný Kingův román vychází u nás až jako jeden z posledních. Troufám si říct, že 80 % filmů a knih, o nichž tu King velmi zasvěcěně hovoří a pokouší se je analyzovat, moc tuzemských čtenářů nezná, a to je trochu problém. Ono totiž, když píše o něčem, co čtenář zná, čte se to mnohem lépe, než když mluví o tom, co nezná (lépe se to celé představuje a člověk má povědomí o tom, jak ty scény / pasáže knih vypadají). Každopádně Danse Macabre je výborná kniha, z níž je znát úžasný Kingův rozhled a schopnost nahlížet pod povrch hororu, což se málokomu chce, navíc všechny potěší tím, že jen potvrdí, že fanoušci a autoři hororu nejsou divní lidé, jen vidí realitu trochu jinak. Oceňuji opravdu hluboký vhled do historie hororů, který čtenáře vrací až do dob, kde prim hrál rozhlas a jeho hry, což je dnes nepředstavitelné a absolutní Kingovu znalost snad každého, i toho nejméně zásadního díla. Pro dnešního čtenáře tak může kniha sloužit jako směs tipů, co si sehnat a co si přečíst. Jen je škoda, že kniha je stará už skoro čtyřicet let, protože vše se za tu dobu zcela změnilo, takže by bylo zajímavé, kdyby King napsal alespoň pokračování, nebo knihu doplnil o několik stránek rozboru současných hororů (ať už knižních či filmových), které se s těmi, o nichž tu píše, vůbec nedají srovnat. Poctivé čtyři hvězdy a 80 %, vracet se ke knize ale asi bude hodně málo čtenářů (v porovnání s dalšími kingovkami).

01. května


HHhH – Himmlerův mozek se jmenuje HeydrichHHhH – Himmlerův mozek se jmenuje HeydrichL. Binet

Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četl a taky jedna z mála "současných" knih, k jejichž četbě jsem se odhodlal. Z každé stránky Binetova debutového románu o tom, jak píše román o atentátu na Heydricha, je znát jeho absolutní zapálení pro věc a obdiv pro stále nedoceněnou událost, která skutečně změnila chod celé války. V celé knize Binet velmi chytře a čtivě popisuje, s jakými úskalími se potýkal, kolik knih o atentátu přečetl a sám pak uznává, že něco jako literatura fakt de facto neexistuje, protože vždy se může něco ztratit v překladu, přepisu nebo převodu na jakékoli médium. Při čtení jsem se zároveň trochu styděl, protože spoustu věcí o celé události jsem vůbec nevěděl, takže pro mě byly nové. Je fascinující jak autor celou dobu srovnává román a tzv. literaturu faktu a tak nenásilně vede čtenáře k tomu, že za strhujícím příběhem se mnohdy skrývají úplně obyčejné osudy nenápadných lidí. HHhH je asi jediné dílo z poslední dekády, o němž by se daly psát sáhodlouhé studie a rozbory a vždy bychom přišli na něco nového, protože Binetův přístup je natolik uvědomělý a vyzrálý, že to nemá obdoby. Kniha, která se vymyká úplně všemu a je hodně jiná než tzv. bestsellerová literatura. 90 %

13. dubna


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seF. Backman

Hodně zvláštní kniha, u které záleží na tom, zda má čtenář rád pohádky a fantasy. Pokud ano, může být až dojat a celý děj mu bude příjemně odsýpat. Pokud ne, což je i můj případ, bude mít chvíli problém se do knihy začíst, protože střídání roviny fantastických světů a reality je trochu kostrbaté, navíc se tu hodně věcí děje jako by mimochodem, takže je kolikrát čtenář ani nepostřehne. Trošku problém nastává i u hlavní postavy, která je (minimálně zpočátku) ne úplně sympatická a působí hodně rozmazleně, což osobně nemám rád, časem si ale čtenář zvykne a přijme ji takovou, jaká je. Backman ovšem tímto přístupem dokázal knihu ozvláštnit, protože kdyby byla psána klasicky, byla by vlastně tragickým románem o ztrátách, neurovnaných rodinných vztazích a jedné obětavé ženě, která se pro své poslání rozhodla obětovat úplně vše. Odhalování její minulosti v kontextu s dětským náhledem na svět patří k nejsilnějším momentům knihy, v nichž čtenáři postupně dochází, jak silná vlastně babička byla a také to, že v životě přichází momenty, které se vymknou z rukou, aniž by vlastně kdokoli cokoli zavinil. Babička pozdravuje a omlouvá se je hodně nápaditý román, který je asi spíše určen mladším čtenářům a po dospělých vyžaduje trochu vystoupit ze své ulity a oddat se dětským fantaziím, což každý (včetně mě) ale neumí. 70 %

31. března


Bláznovy zápiskyBláznovy zápiskyN. V. Gogol

Šestice povídek, z nichž každá je úplně jiná, společné ale mají to, že poukazují na rozsáhlou ruskou byrokracii a laskavým způsobem zesměšňují různé lidské neřesti. Subjektivně se mi nejvíce líbila závěrečná povídka Portrét, která je taková trošku "kingovská" a asi jako jediná nemá odlehčený duch a je spíše vážnější, místy až hororová, k povídce Plášť je bohužel potřeba znát tehdejší reálie, které ji postaví do úplně jiného, tragičtějšího světla, které z ní v mých očích udělaly druhou nejlepší povídku. Příběh o tom, jak se rozhádali... je roztomilý a zároveň absurdní a je takovým pohledem na běžný život tehdejší ruské vesnice a zcela zbytečný spor dvou nerozlučných přátel, který vyniká atmosférou. Bláznovy zápisky jsou příjemnou jednohubkou o nešťastné lásce, která vedla až do blázince a jejich název přesně vystihuje bizarní obsah povídky. Svatá noc je zase povídka, která má pohádkové prvky, z nichž si zároveň utahuje, chvílemi ale nedává moc smysl, je dlouhá a zbytečně přeskakuje mezi pohádkou a realitou. Starosvětští statkáři je povídka o dlouholetém manželství, v němž jsou muž a žena k sobě tak silně citově vázáni, že když zemře jeden, zanedlouho zemře i druhý, i tato povídka ale v sobě má lidství, laskavý humor a neopakovatelnou atmosférou. Gogol se zkrátka od svých vrstevníků liší především užíváním ironie a humoru, kterým poukazuje na mnoho nedostatků systému a neřesti, a tím má vlastně šanci oslovit i moderního čtenáře. Vzhledem k nevelkému rozsahu, čtivému stylu, perfektní edici od Odeonu a výbornému překladu mohu knihu jedině doporučit. 80 %

22. března


NeohroženíNeohroženíJ. Northcroft

Každý sport má své velké příběhy a fotbalová Premiéer League si ten největší za poslední desítky let prožila v sezóně 2015/2016, kdy titul vyhrál tým z Leicesteru, tedy tým, který se o sezónu dřív sotva zachránil. Kniha mapuje tento nepravděpodobný a silný příběh hodně detailně, Northcroft se snaží představit ty nejdůležitější hráče z celého týmu, což se mu poměrně daří a vzhledem k tomu, že je kniha psána s určitým odstupem, není tak euforická, ale na vše je nahlíženo s rezervou. Knihu bych doporučil přečíst každému fotbalovému fanouškovi, aby si lépe uvědomil, že na hřišti / v televizi je vidět opravdu jen výsledek dlouhé a poměrně náročné práce, jejíž pilování zná málokdo. Autor tu také decentně nahlíží do hlavy trenéra a ukazuje, že někdy ten musí zapírat a v rámci matení soupeře lhát, takže je pak třeba za hlupáka i v očích vlastních fanoušků. Je také fajn, že autor neopomněl připomenout, že s klubem žilo v tu chvíli celé město, v němž toho moc není a fotbalisté tam byli za bohy, což jim pochopitelně dodávalo sílu a dost je to svazovalo. Jestli bych měl něco vytknout, bylo by to asi to, že autor vůbec nereflektuje věci negativní - to znamená, že jestli došlo v týmu k nějakým sporům, čtenář se to nedozví, vše tedy vypadá hodně idylicky a zdá se, že všichni tahali za jeden provaz a žádný z hráčů nedělal větší problémy (ať už jakéhokoli charakteru) a také to, že popisy jednotlivých akcí, z nichž padly góly, se tak úplně nepodařily a jsou těžkopádně (může to být ale dáno překladem). Kniha je ale jinak výborným přiblížením fascinujícího a nepravděpodobného příběhu, který už se asi dlouho opakovat nebude, protože to, že by všechny týmy z tzv. velké pětky měly v jeden rok naráz velké problémy a přestavovaly mužstvo, je silně nepravděpodobné.
PS: Kvituji i samotný závěr, který na příkladu talentovaného hráče N’Gola Kantého, který okamžitě po sezóně odešel do Chelsea, skvěle ukázal, že i přes vítězství v nejtěžší lize světa zůstal Leicester malým klubem, který budoucím hvězdám slouží jako mezistanice na cestě ke slávě. 85 %

12. března


Smrť na druhom brehuSmrť na druhom brehuD. Dán

U Dánových detektivek můžu psát v hodnocení de facto to samé, přesto mi to vůbec nevadí. Jeho největší devízou je dokonalá znalost policejního prostředí, takže čtenář musí vysoko hodnotit už jen kvůli tomu, že policisté tu nejsou supermani, ale obyčejní lidé, kteří chtějí být s rodinou, v klidu pracovat a nepotřebují ke svému životu zvýšené množství adrenalinu. Velmi přirozeně a realisticky působí též to, že se řeší několik případů najednou, v čemž si příslušníci vzájemně vypomáhají a také to, že většina práce spočívá v pročítání dokumentů a mnohdy bezvýsledných výsleších. Dán má navíc ten dar, že dokáže případy oživit specifickou atmosférou devadesátých let, kdy bylo možné téměř vše a leccos všem procházelo. Smrt na druhém břehu není výjimkou - i tady se řeší atraktivní a zapeklitý případ neznámé mrtvoly a do toho se hledá nezvěstná Burgerova sousedka. Kniha je psána svižně a čtivě a disponuje zvláštním kouzlem, které obklopuje všechny "dánovky". Až na občas trochu zbytečné použití flashbacků, které je malinko zmatečné, nemám co zásadního vytknout, proto dávám 80 %.

01. března


Běh života: Lid versus O. J. SimpsonBěh života: Lid versus O. J. SimpsonJ. Toobin

Kniha, která ač je vedená jakožto literatura faktu, hranici žánru překračuje a významně zasahuje do beletrie. Toobinovi totiž hrají do karet dvě věci - první je ta, že byl v podstatě přímým aktérem, o kauze psal v novinách od začátku a s některými účastníky procesu se osobně setkal, tou druhou pak významný odstup od soudního řízení, což se ukázalo jako klíčové, neboť po dvaceti letech už lze vyhodnotit veškeré důsledky i činy střízlivě a objektivně, čehož chytře využil. Kniha je psána čtivě, věcně, nikomu nestraní a v podstatě dokumentárně zachycuje, jak se vše událo. Pravděpodobně nic jiného neukazuje jakýsi kult celebrit (pokud jde navíc o americký fotbal, platí to dvojnásob), který je v USA rozšířen, jako kauza O. J. Simpsona, zároveň si po přečtení může našinec říct, že na tom vlastně naše soudy nejsou tak špatně. Celá aféra byla dost bizarní a je naprosto fascinující, jak se dá jasný případ s neprůstřelnými důkazy totálně pokazit a jak hluboko je v americké společnosti zasunut rasismus. Autorovi bych vytknul snad jen nepřehledný přehršel jmen, s čímž se tedy u literatury faktu trochu počítá, chybí tu ale legenda, která by čtení usnadnila, protože lidí se tu zmiňuje opravdu hodně a zcela se v nich orientovat je takřka nemožné. Vzhledem k tomu, že jde o knihu ze "stáje" nakladatelství Omega, musím ocenit i naprosté minimum pravopisných chyb, hezkou edici a konečně jednou skoro stoprocentní korekturu. Ač jde o trochu náročnější a pomalejší čtení, mohu vřele doporučit. 85%

28. února


No nic...No nic...J. Cleese

Opravdu výborná biografie, která nepopře, že její autor býval členem asi nejslavnějšího humoristického uskupení na světě. Z každého řádku a každého slova lze znát smysl pro suchý až černý humor, velká míra nadsázky a ironie, s níž se žije opravdu o dost lépe (mám to odzkoušeno sám na sobě) a místy vyvolávají historky příjemný úsměv na rtech. Celá kniha je velmi čtivá, krásně odlehčená a Cleese se v ní také velmi nenuceně a nenásilně zamýšlí nad tím, že dělat humor je opravdu těžké a v každém skeči je důležité načasování a v podstatě každé slovíčko. Naprosto s ním sdílím závěrečný povzdech, že dnešní společnost i humor ničí přehnaná politická korektnost, která je opravdu zlo. Nemůžu si ale pomoci, ale trochu mě mrzí, že kniha končí dobou, kdy se Cleese teprve celosvětově proslavil. To, že tu moc nezmiňuje Pythony, je v pořádku, protože o těch existuje literatury celkem dost, ale vzhledem k tomu, že se podílel na oscarovém filmu Ryba jménem Wanda a zahrál si v takových franšízách, jakými jsou James Bond a Harry Potter, je vskutku škoda, že tuto část kariéry úplně ignoruje a vůbec se o ní nezmíní, protože jeho náhled na práci v Hollywoodu by mohl být hodně netradiční a zábavný. Kniha by tak určitě snesla ještě jedno pokračování. 80 %
PS: Je pravda, že česká edice má výborný překlad, ale editorských chyb je zbytečně moc, což hodně mrzí.

08. února


MlčeníMlčeníŠ. Endó

Filozofický román, který je psaný spíš v evropském stylu, budou určitě jinak hodnotit křesťané a jinak ateisté. Já jakožto nepraktikující katolík vnímám knihu jako výborný psychologicko-filozofický román o těžké krizi víry, kterou musí projít každý, kdo striktně dodržuje veškerá pravidla a žije dle Desatera. Endó velmi pomalu vykresluje křehkou psychicku mladého kněze, pro něhož je zpočátku vrcholem mučednická smrt, postupem času ale chce zůstat živý a při setkání se svým učitelem zjistí, že je nutné respektovat jiné náboženství jiné země. Děj tu prakticky neexistuje, všechno je o popisech doby a pocitech, které hlavní hrdina prožívá, proto jde Endó do naprostých detailů a do psychiky nahlíží opravdu důkladně. Někdy je to psáno hodně těžkým jazykem a souvětí jsou zbytečně dlouhá a celé se to vleče, to jsou ale vlastně jediné výhrady, které k jinak hodně zvláštní, ale výborné knize mám. PS (MENŠÍ SPOILER): To, že vynikající film z roku 2017, má jiné zakončení než kniha, vzhledem ke křesťanské výchově a vyznání režiséra Scorseseho zcela chápu - dává totiž naději, že uvnitř člověk víru nikdy neztrácí. (KONEC MENŠÍHO SPOILERU) 75%

29. ledna


Colorado KidColorado KidS. King

Jestli se něco Kingovi v Coloradu Kidovi povedlo, je to zachycení takové té čtenářské touhy dychtit po každém, byť sebeslabším příběhu. Co by se za ním mohlo skrývat? Co jeho aktéry vedlo k věcem, které se v něm staly? Jenže někdy (a možná většinou) v životě příběhy zkrátka nemají žádný děj a jsou jen určitým výsekem osudů některých lidí, které se protnou právě v tu chvíli, kdy dochází k jakési gradaci onoho děje. Velice svižným, zároveň ale nostalgickým tempem vypráví King laskavou historku ze života dvou dlouholetých kamarádů, kteří mají to nejlepší za sebou a zbyly jim jen vzájemné špičkování a láska k žurnalistice a příběhům. Postava studentky slouží jako jakési nové vlití krve do žil těchto přátel a oni jsou rádi, že se s ní se svou celoživotní láskou pochlubí a podělí, protože cítí, že je na stejné vlně. To, že titulní příběh nemá pointu, v tomto případě nevadí, protože primární je samotná událost a onen zápal při jejím rozplétání. Naprosto ale chápu, že někomu absence rozuzlení zásadně vadí. Pro mě osobně je ale Colorado Kid roztomilá mistrova hříčka o tom, že v životě je plno věcí, které nemají řešení a je nejlepší je nechat být a ony se zkrátka nějak vyřeší (nebo taky nevyřeší) samy. Novelu by ale určitě měli číst ti, kteří už mají Kinga trochu načteného a chápou jeho pohnutky. 70 %

19. ledna


SkvrnaSkvrnaG. Flynn

Sama o sobě je vlastně povídka zajímavá jen samotným koncem, který nechává diváka v očekávání, což si myslím, že k podobným povídkám patří. Samotné téma je sice otřepané, Flynn s ním ale nepracuje úplně tradičně a rozehrává něco jiného, než se zdá, a to je taky velmi příjemné. Hlavní postava cynické "věštkyně" je sympatická a k takovým příběhům patří. Jen je trochu škoda, že v té povídce není nic, co by čtenáře překvapilo, nebo alespoň nějaký humor a nadhled, ale uznávám, že na to asi na takovém prostoru není úplně čas. Ve výsledku tak jde o obyčejnou povídku, která není hororová, ale spíše thrillerová. 60 %
PS: Samostatnou otázkou pak je české vydání, které má sice hezkou vazbu a celkové řešení, ale to, že není v žádném výběru, ale vychází sama o sobě, se mi zdá dost přehnané.

13. ledna


1 2 3 4 5 6 ... 8