callahanh komentáře u knih

Z dnešního pohledu je Oheň překonán, unikátní je nicméně v tom, že byl psán ještě v době, kdy nikdo netušil, kdy tohle peklo skončí. Barbusse nepíše celistvý příběh, ale zvěřejňuje jakési epizody z válečného života, které jsou někdy více, někdy méně zajímavé, každopádně dost alarmující a realistické. V Barbussově podání není válka jedna dlouhá bitva, ale spíše většinou čekání na ofenzivu v naprosto otřesných podmínkách, kde se prakticky nespí a člověk musí být pořád v pozoru. Jsou tu ohromně silné scény, kdy vojáci prochází přes zákopy, kde jsou samí mrtví, jejichž části těl jsou rozeseté všude kolem, hledají se tu kamarádi, kteří umírají, zároveň si běžní vojáci z nepřátelských táborů kolikrát pomáhají, protože podmínky mají všichni vesměs stejné. Za pozitivum považuji i to, že z knihy je cítit bezmoc a vlastně i to, že nikdo nevěděl, co s podobnou situací dělat, neboť nikdo vlastně do té doby takhle velkou válku nezažil. Nevím ale, zda to bylo nezdařeným překladem, každopádně se mi větší část knihy četla dost těžce a některé pasáže si už nepamatuji. Jazyk byl hodně těžkopádný a některé popisy zbytečně zdlouhavé, proto mi čtení trvalo na takhle útlou knihu poměrně dlouho. Vzhledem k tomu, že tu prakticky chybí hlavní hrdina, není možné si k někomu vybudovat bližší vztah, z čehož rezultuje to, že spousta scén není tak působivých, jak by mohla být. Oheň tedy podle mě není úplně nejlepší válečný román, jeho unikum ale spočívá v době, kdy byl napsán, a pokud na to budeme nahlížet touto optikou, musíme ho (i přes jasně marxistický konec) jen ocenit. 60%

1 24.03.2016

Vlastně vůbec nevadí, že kniha cílí "jen" na čtenářskou první signální, když to vlastně vychází a svůj účel splní. Ano, lze jí vytýkat, že je opravdu černobílá, protože černoši jsou tu jen kladní (až na výjimku v podstatě nepodstatné postavy manžela jedné ze služek) a většina bílých zase záporná, nicméně vše je tak čtivé a svižné, že se to dá odpustit. Jestli se něco Stockett povedlo, bylo to dokonalé vykreslení pokryteckého rasismu (černoši mohou vychovávat bílé děti, utírat jim zadečky, vařit celému domu, péci koláče, umývat nádobí atd., ale běda kdyby jedli z jednoho nádobí, jedním příborem a chodili na společný záchod), což je podle mě jedno z největších zel na světě (těžko si představit, že opravdový rasista by na své dítě nechal člověka jiné barvy pleti byť jen sáhnout), z něhož dokázala uplést zajímavý a strhující příběh, který plyne bez větších zádrhelů. Na postavě paní Hilly zase ukázala ten nejhorší typ žen, které se na všechny usmívají, ve skutečnosti jsou to ale ty největší "svině" (omlouvám se za výraz, ale jinak to říct nejde), které neváhají člověka odstřelit jen kvůli tomu, že nepatří do stejné společnosti nebo má jiný názor. Opravdu odporná postava, které přejeme jen to nejhorší. Střídání tří vypravěček a stylů jazyka knihu určitě osvěžuje a nabízí i různé pohledy na stejnou situaci, což je vždycky fajn. Dobrý pocit ještě umocňuje samotný závěr, který je de facto otevřený a ponechává postavám naději na lepší život a v tomto případě se dá říci, že je to lepší, než kdyby byl nějaký doslovný a odhalil, co se dělo dál. Takhle má čtenář prostor pro fantazii, což já osobně vždy ocením. Za největší slabinu pak považuji milostnou linii Skeeter, která v popisech hraničí s červenou knihovnou a podobné chování mi k tak rozumově vyspělé dívce opravdu nešlo. Naštěstí tu těchto pasáží není tak moc a dají se s přimhouřenýma očima přežít. Ke čtení určitě doporučuji, i když tu není tolik vysloveně silných scén (ta se samovolným potratem je ale fantastická) a je to vlastně jen fabulace na základě domnělých pocitů. 80%
PS: Paperbackové vydání je po jazykové stránce slušné, sem tam se opakují předložky a objeví se pravopisná chyba ("polikám" vysloveně tluče do očí), není toho ale tolik, co popisují ti, co četli pevnou vazbu.

12 10.03.2016

Jak už to většinou u podobných sbírek bývá, jednotlivé povídky jsou nevyrovnané a střídají se tu průměrné s těmi lepšími, dobré s těmi horšími. Styl nelze hodnotit, protože je pokaždé jiný a mimo severského původu autorů nemají povídky společného vůbec nic. Měl-li bych být konkrétní, tak k těm zdařilejším a zajímavějším řadím ty od Stiega Larssona (vynikající nápad a na malé ploše brilantní práce s postavami a atmosférou), Evy Gabrielsson (částečně humorná povídka s morálním přesahem, která vyniká odlehčeností), Henninga Mankela a Hakana Nessera (zajímavé především z literárního hlediska a pro fanoušky těchto spisovatelů a jejich klíčových postav musí jít o totální blaho, i když to není detektivka, ale má to vskutku originální myšlenku a celou dobu to pomrkává na fandy obou mužů), Malin Persson Giolito (tajemná povídka se záměrně nejasnou motivací postav, vyznění je trochu mrazivé), Maj Sjöwall a Pera Wahlööho ("oldschoolová" povídka s komediálním nádechem, která je spíš takovou žánrovou hříčkou) a Veronicy von Schenck (jakkoli to bylo chvílemi nelogické, mělo to spád, zajímavý nápad a atraktivní hrdinku). Ostatní už byly takové zapomenutelné a místy zvláštní, žádná ale nebyla vysloveně špatná, což je dobře. Nejvíc oceňuji krátké medailonky autorů před i po povídce (ačkoli se tam informace zbytečně dublují) a především úvod, v němž Holmberg shrne tradici a vývoj severské detektivky, což je inspirativní i přínosné a právě tahle část stojí (společně s několika málo povídkami) za opakované čtení. 70%

5 03.03.2016

Po zdlouhavějším a přece jen těžkopádnějším začátku, který nemá spád a hůře se v něm orientuje, se rozjede strhující a opravdu strašlivě depresivní a bezvýchodný příběh, který by si přes tíživost tématu měl přečíst každý. Fuks umí zachytit lidské rozpoložení a psychologicky dokonale vykreslit obyčejného člověka, který je postaven do mezní a neobvyklé situace. Postupem času se román mění v jednu velkou absurditu a zároveň děsivou záležitost, neboť hlavní hrdina se začne svědomitě připravovat na pobyt v koncentračním táboře (učí se chodit s kufrem rychle, sám si pouští plyn a bije se o zeď), z čehož běhá mráz po zádech a především to v plné nahotě zobrazuje absolutní zrůdnost těchto zařízení. Přiznám se, že ač otrlý, tak v předposlední kapitole, kdy už se na řadu dostali i jeho nejbližší přátelé, mi nebylo úplně nejlépe a úplně jsem cítil to utrpení, ačkoli jsem seděl mezi lidmi a v současnosti. Samotný závěr je pak při zpětném pohledu temně groteskní a ve velkých uvozovkách se dá považovat vlastně za happy end, jakkoli to v této tematice zní nemístně a cynicky. Pan Theodor Mundstock není to nejlepší od Fukse, je na něm znát, že jde o debut, ve svém poselství je ale tak alarmující a mrazivý, že je nutné ho přečíst, i když se k němu nejspíš už nikdy nevrátíte. 80%

2 25.02.2016

Čtenářsky náročnější kniha, protože se v ní objevuje hodně postav, které navíc několikrát změní krycí jméno, takže je těžké se ve všem orientovat. Určitě se musí ocenit poctivá a důkladná Ševelova práce při rešerších a přípravách, protože neopomněl žádný podstatný detail a opravdu se snaží co nejvíce přiblížit všechny osoby, operace a akce. Je znát, že je původně novinář, protože se drží faktů a nefabuluje, zároveň nikomu nevnucuje svůj názor. Kniha určitě není čtivá a nemá příliš spád, neboť Ševela spíš než o svižnost stojí o důkladnost a detaily, takže se zabývá i těmi nejméně podstatnými detaily. Určitou "nevýhodu" má i v osobě hlavního hrdiny, který není sympatický, je to arogantní kariérista a ani po přečtení knihy nevím, co si o něm mám myslet. Je fajn, že se ho autor nesnaží obhajovat a mnohdy odhalí i to, že si vlastně v některých věcech protiřečí a popírá to, co je někde napsáno. Přínosné je i to, že se tu čtenář dozví něco ze složitého a záměrně nepochopitelného fungování tajných složek, které dělají chyby ve všech mocnostech. Za největší nedostatek považuji paradoxně velké množství informací, které knihu zbytečně prodlužují a to, že se nedozvíme, co se stalo s "krtkovou" ženou. Zajímavá, i když náročná a informačně přehlcená kniha. 70%

15.02.2016

Literární teorie podle Mistra. Vynikající kniha, která není učebnicí, příručkou ani čímkoli podobným, je to zkrátka soubor rad, které geniální spisovatel předává svým (možná) budoucím kolegům. Nejsympatičtější na ni je, že King nedělá chytrého a nesnaží se vštěpovat žádnou teorii, ale spíš jen popisuje, jak pracuje, jaké má myšlenkové pochody, na co si dávat pozor atd. Z celé knihy sálá přátelskost a upřímná snaha poradit všem, kteří rádi píší a je jedno co. Většinou jeho rad se dá bez problémů řídit a je pravda, že při psaní článků a komentářů už se nad nimi zamýšlím. Jsou tu vlastně léty osvědčené pravdy, které King podává po svém a srozumitelně. Fajn je i to, že bez obalu řekne, že kurzy tvůrčího psaní jsou víceméně k ničemu, protože psát se člověk nenaučí, to už musí být v něm a lze to jen pilovat a zdokonalovat. Jako bonus tu je jeho stručný životopis jeho vlastními slovy, z něhož vyplývá, že inspirace měl opravdu hodně a prožíval zajímavé příběhy a události. Škoda jen, že z knihy nenápadně vyplyne, že nejlepší díla napsal na tripu (to není moc inspirativní) a že se některé informace nedají využít v češtině, která je v určitých věcech specifická. Možná tam mohlo být méně odborného názvosloví a některé pasáže mohly být zjednodušeny, to ale nevadí. O psaní je perfektní knížka, která dodá odvahu a sebedůvěru všem psavcům a o to jde především! 90%

5 04.02.2016

Tragikomické povídky jsou typicky kunderovské a skrývá se za nimi jak smích nad lidskou malostí a každodenním pokušením, tak i tragika nad zbytečně zničenými vztahy a neschopností a strachem dvou lidí komunikovat. Všechny povídky jsou psány lehkým jazykem, s nadsázkou, jejich podtón je ale trošku temnější (Falešný autostop je ke konci vysloveně temný a depresivní; Eduard a Bůh je něco podobného) a vybízí k zamyšlení. Kunderovou výhodou je, že umí to podstatné napsat stručně, není příliš popisný a rovnou jde k jádru věci. Navíc je znalec lidí a jejich rozpoložení zprostředkovává důvěryhodně, přitom nikterak složitě, k dobru se musí připočítat i to, že zvládá ženské postavy, což také není úplně obvyklé. Možná je škoda, že tu není vícero povídek a některé jsou zbytečně krátké, mám ale dojem, že přesně tak to Kundera chtěl a nelze mu to vyčítat. Vzhledem k tomu, že je to vlastně dílko o vztazích a ne úplně o politice, která je ale jeho nedílnou součástí, jde o nadčasovou záležitost, na níž se dá demonstrovat, že ať se mění vládnoucí režimy, doba a rozšiřují se možnosti poznání, člověk zůstává pořád stejný a ve vztazích to moc neumí, ale snaží se být dokonalý. 85%

4 28.01.2016

Ucelený a zajímavý životopis vynikajícího herce a hollywoodského bouřliváka. Eliot umí vybrat to podstatné a čtivě seřadit informace, které se dozvěděl. Každou kapitolu uvozuje jedním Nicholsonovým citátem, který se k ní přesně hodí. Z hlediska fanouška mu nelze vytknout snad nic, protože je tu zaznamenána celá jeho cesta ke slávě a nesmí chybět ani ty nejdůležitější filmy, v nichž hrál. Je tradičně škoda, že o některých méně známých nebo úspěšných se tu autor jen letmo zmíní a příliš nerozebírá jejich tvorbu, na druhou stranu by asi tloušťka knihy dost nabyla. Navíc si čtenář udělá pořádek v tom, kolik měl vlastně Nicholson manželek a dětí, což je v jeho případě také dost důležité a pro méně znalé nepřehledné. Jediné, co mi vadilo, byly některé subjektivní soudy autora, který zbytečně shazoval filmy, v nichž Jack nehrál a někdy nemá úplně pravdu (třeba v případě filmu Neúplatní, o němž mluví jako o nevýrazném dramatu, z něhož si diváci dnes pamatují už jen kreaci Roberta de Nira), naštěstí tu ale podobných poznámek není moc. Chcete-li se něco dozvědět o jedné z nejzářivějších hvězd historie Hollywoodu, v tomto knižním portrétu zjistíte vše podstatné a dostanete chuť se na nějaký Jackův film podívat. 80%
PS: Trošku mě zarazilo české vydání, které má místy nepřesné číslování poznámek pod čarou a především zaměňuje filmy! O dramatu Jako nepoddajný plevel hovoří jako o Hořkosti, čímž v tom těm, kteří se tolik neorientují, dělá trošku zmatek, a režiséra Levinsona překřtilo na Lensona.

1 21.01.2016

Knihy o Oddělení Q si udržují velmi vysokou úroveň, což je jen a jen dobře. Největší síla čtvrtého dílu spočívá v atraktivním a děsivém případu, v němž hrají hlavní roli rádoby nadřazení lidé, kteří rozhodují o tom, kdo smí žít a plodit děti a kdo ne, čímž je vlastně dosud z celé série nejnadčasovější a nejaktuálnější. Adler-Olsen píše čtivě, stručně, zároveň dovede vypointovat situaci a především do vyšetřování přidává humor, což knihu dostává na jinou úroveň. Je více než nutné číst celou sérii postupně, protože sledovat vývoj vztahů tří hlavních vyšetřovatelů a postupně rozkrývat jejich minulost (zejména Asad je naprosto jedinečný a skvěle zahalen tajemstvím) je to nejlepší na všech knihách. Kvituji i to, že Adler-Olsen tu nazančuje i další dva případy, čímž knihu přibližuje realitě, kdy se také neřeší jen jedna jediná kauza. Jeho slabinou jsou ještě pořád akčnější scény, které nejsou úplně přehledné a v tomto případě i pomalejší rozjezd a samotný závěr, který je možná lehce za vlasy přitažený a závěrečný "twist" možná úplně nefunguje, jak má, ale k tragickému osudu Nete se perfektně hodí. Jinak nemám co vyknout a Složka 64 je opět výborná kniha z výborné řady. 80%

5 15.01.2016

Kniha, která stojí někde na rozcestí a nikdy úplně nestrhne. Shadwick se maličko chytá do vlastní pasti, když v úvodu píše, že kniha má být jen o kapele a její hudbě jako takové, tudíž pomine různé excesy a výstřelky, které k ní neodmyslitelně patřily. Jenže zhruba v polovině knihy je najednou začne zmiňovat, protože bez nich by nešly popisovat následující události, což je malinko divné, protože neznalý fanoušek (mezi které se počítám) se bude trochu divit, jak je možné, že kapela udělala některé věci, když tu o něčem podobném předtím nebyla ani zmínka. Také je škoda, že autor místy zasahuje do hodně odborné oblasti a trochu zbytečně popisuje, v jakých tóninách jsou jednotlivé písně a jaká mají hudební specifika, protože se tím od běžného čtenáře trochu vzdaluje, takže tím pádem není kniha čtivá a je trošku náročnější na pochopení všech informací. Jako základní vhled do hudby LZ ale poslouží velmi dobře, protože těm, kteří se nechtějí prokousávat celou diskografií, přehledně řekne, jaká alba si poslechnout a proč a na co se při poslechu zaměřit. Po přečtení pak zamrzí jednak to, že kapela nuceně skončila asi příliš brzy a taky to, že mladší ročníky nikdy nemohly zažít jedinečné koncerty, které trvaly třeba tři hodiny a byly plné improvizace. Znalejší fanoušek kapely bude s knihou možná o trochu víc spokojen než "začátečník". 60%

04.01.2016

Nejsem tak zkušený komiksový čtenář, nicméně Tváře smrti je poměrně strhující záležitost, která je především skvěle nakreslená a vůbec výtvarně skvěle řešená. Temnější styl mi báječně sedl, Batman je tu za obrovského drsňáka a vlastně nevadí ani větší počet záporáků, kteří mají každý svůj prostor. Škoda je ta, že vyprávění není tak souvislé, ale hodně chaotické a přeskakuje se z jedné věci do druhé, čímž se Tváře smrti blíží filmu. Nicméně to pořád funguje jako perfektní příběh z Gothamu, který zase trochu rozšiřuje netopýří mytologii a navnazuje na další pokračování, protože není dokončen. Dobrá práce. 75%

1 20.12.2015

Je pravda, že King léty trošku ubral a píše malinko jinak, pořád ale tvoří výborné romány, které jeho fanouškům musí dělat radost. Revival trpí především tím, že má hodně pomalý rozjezd a v některých pasážích je poměrně dost vaty (dalo by se souhlasit s jedním zdejším názorem, že jde spíš o námět na povídku, který byl rozveden na román), to je ale to jediné zásadní, co se mu dá vytknout. Jinak tu je typicky kingovský příběh se zajímavým námětem, který má pro nepřipraveného čtenáře možná až šokující rozuzlení (ani ne tak tím, co se stane, jako spíš tím, co se zde popisuje) a nezbývá po něm než doufat, že Mistr tentokrát neměl pravdu. Postava zběhlého kazatele je přesně kingovsky děsivá i politováníhodná zároveň, protože čtenář ví, proč se stal tím, čím se stal. Sice tu oproti starším románům chybí takový ten moment, který vysloveně nutí číst dál, i když vlastně nechcete a hlavní hrdina mohl být ještě o kousek výraznější, ale to až tak nevadí. Závěr je navíc velkou poctou Lovecraftovým románům a sofistikovanou poctou Frankensteinovi. Osobně neznám jiného spisovatele, který by dokázal v pár větách vyvolat nostalgickou až melancholickou náladu z uplynulých let. Autorovi fanoušci si dílo dřív, či později samozřejmě přečtou, doporučuji ho ale i těm, kteří se mu vyhýbají, protože tady jde spíš o temnější thriller se zajímavou myšlenkou. Revival tedy určitě nění vrcholem Kingovy tvorby, ale patří k takovým těm "jednohubkovějším" jistotám, k nimž se často vracet nebudete, ale jedno přečtení určitě není ztrátou času. 70%

6 20.12.2015

Rozhodně zajímavá kniha, která se snaží přijít na kloub jedné z největších záhad světové kriminalistiky. Autor je údajně Zodiacovým biologickým synem a je pravda, že fakta, která předkládá, jsou hodně znepokojivá a podoba s policejní kresbou je až zarážející. Je ovšem znát, že Stewart není spisovatel, protože je kniha místy těžkopádná a nevyhýbá se v ní zbytečně dlouhým popisům a ohlédnutím za událostmi, které vlastně s případem ve výsledku nesouvisí. Těžko říct, co je vlastně pravda (zejména to, že jeho skutečná matka si nakonec vzala policistu, který jednu chvíli také případ řešil, se mi zdá jako moc neuvěřitelná náhoda, ale proč ne) a co "přibarveno", ale to už se asi nikdy nedozvíme. Beletrizovaný příběh Zodiaca není špatný, ale chybí mu větší spád a trochu napětí, druhá část o pátrání v minulosti je také poměrně dobrá, ale možná až moc citově zaangažovaná, to se dá ale pochopit. Je opravdu škoda, že se tu autor víc nezabývá dalšími podezřelými a vše soustředí na svého biologického otce, o němž je přesvědčen, že je pachatelem. Občas na mě při čtení vykukovala taková ta prvotní až bulvární snaha šokovat, naštěstí takových momentů nebylo moc. Ve výsledku jde o znepokojivé a zajímavé čtení, po němž možná nabudete dojmu, že Zodiac je opravdu ten, o němž se tu píše. Stoprocentní jistota tu asi nikdy nebude (leda až se policie rozhoupe a porovná dostupnou DNA), ale tahle kniha je pravdě asi hodně blízko. Není to román na opakované čtení, ale jako jednohubka splní svůj účel a trošku mrzí, že autor víc nenahlíží do své psychiky a vlastně nezkusí přenést, jak se srovnává se skutečností, kdo jeho otec opravdu byl a zda se bojí nějakých genů. 70%

11.12.2015

Čtivá biografie, která má spád a určitě zaujme i ty, kteří AS moc nemusí a příliš mu nefandí. Od počátku zaujme jakousi "lidskostí" a vtipností, zejména historky z rakouské armády jsou výborné a v podstatě popisují vojnu jako jednu velkou legraci. Je samozřejmě nutné brát zřetel na to, že kniha je vyprávěna z pohledu AS, který je přesvědčen o svých pravdách, takže logicky některé věci zamlčí, případně zlehčí. Jako zarytého filmového fanouška mě nejvíce bavily pasáže o natáčení dnes už legendárních filmů, i proto mě mrzelo, že o těch méne kvalitních (zejména slavný Batman a Robin) se v podstatě moc nezmiňuje a neodhalí, proč vzal role v nich nebo co říká na neúspěch filmu atd. Jenže to by nepasovalo k jeho budované image. Pasáže o politickém životě už nejsou tak strhující, což je ale asi logické, protože o specifických problémech Kalifornie se toho u nás mnoho neví a v americkém volebním systému se také moc neorientujeme. Každopádně je vidět, že v politice to funguje všude na světě stejně a opravdu záleží na tom, kdo s daným zákonem přichází a navrhuje ho. Závěrečné přiznání k nemanželskému dítěti je poměrně upřímné, ačkoli opět trošku zlehčené obhajobou, že AS byl dobrý otec, nicméně je fajn, že přiznal pravdu (i když moc nevěřím tomu, že byl manželce věrný celou dobu a s onou služkou se to stalo jen jednou). Nejlepší ale je, že tento životopis je dost inspirativní a některými tzv. Arnoldovými pravidly se dá řídit, máte-li na ně potřebnou povahu. Je třeba ale nezapomenout, že AS měl v životě i dost štěstí a setkal se s těmi správnými lidmi. V žánru autobiografií ale tahle patří k těm nejlepším. 85%

2 30.11.2015

Buzz je takřka na stejné úrovni jako díl první, možná je o trošičku slabší, protože originalita zmizela a je to vlastně jen další variace téhož. De la Motte ale pořád píše dost svižně a čtivě na to, aby se člověk nestačil nudit, což je to nejdůležitější. Jen je škoda, že tu úplně chybí jakékoli napětí, když už je známo, že jde o trilogii, je to celé dost předvídatelné a ani hlavní hrdina není úplně sympatický a občas se bohužel chová jako postava z hollywoodských thrillerů, kterým je celá kniha dost podobná. Nejvíc mě osobně ale mrzí to, že vzhledem k jazyku, jakým je kniha psána (hodně anglických slovíček, pouze anglické názvy kapitol), se uzavírá před širokou skupinou čtenářů a je tak vlastně určena jen jedné generaci a není tedy moc univerzální, což je možná škoda. Nejpřínosnější mi tak mimo svižného tempa a čtivého stylu přijde myšlenka existence společnosti, která záměrně "trolluje" internetové diskuze a odvádí tím pozornost od daleko důležitějších témat, což si myslím, že nemusí být daleko od skutečnosti. Buzz je tak ve své podstatě nenáročná a příjemná jednohubka, která je možná trochu vykalkulovanější než předchůdce a na některé jím nastolené otázky záměrně neodpovídá, aby byl čtenář nucen hned sáhnout po finále, ale jinak je to poměrně dobrá zábava. 70%

3 19.11.2015

Přesně takové knihy mám rád, i proto mě Muž jménem Ove potěšil. Backman napsal hluboce lidský tragikomický příběh, který nabízí skvělou ústřední postavu a ve své podstatě je vlastně o hluboké lásce a neschopnosti fungovat jeden bez druhého. Autor nemá problém střídat chvíle vážné s těmi humornými, humor navíc rozhodně není prvoplánový a nesmějete se na celé kolo, ale spíše se tak pousmíváte, což mám opravdu nejraději. Vtipy vychází z reálných situací, o to víc jsou vtipnější a jsou podány natolik citlivě, že jsou chvílemi až dojemné. Je fascinující, jak vlastně na silně romantický příběh dokázal Backman navěsit takhle vtipnou a lidskou podzápletku, která je tak obyčejná, v čemž spočívá její největší síla. Jediné, co knize vytýkám a za co strhávám jednu hvězdu, jsou občas až přehnaná melancholie a především až moc epizodický příběh, který vlastně nedrží u sebe a ve své podstatě je jedno, v které části se kniha začne číst. To ale nic nemění na tom, že Muž jménem Ove je příjemná "člověčina", která se dobře a rychle čte a čtenář se u ní dostane do zvláštní, nikoli nepříjemné, nálady. 80%

8 09.11.2015

Moderní klasika určitě zaslouží pozornost, je ale jasné, že na každého zapůsobí jinak. Ačkoli jsem dosud od Irvinga tolik knih nepřečetl, jeho styl kombinující situace tragické s těmi komickými, se mi líbí, protože vše je vždy vyvedeno do takového absurdna, že by se to klidně mohlo někdy někde stát. A ani Svět podle Garpa není výjimkou, od začátku je jasné, že tohle není úplně konvenční kniha a autor půjde trošku jinou cestou. Na to, jak velký rozsah zabírá, je poměrně čtivá, chvílemi strhující a nejlepší jsou na ní pasáže, kdy se střídá tragika s komikou a slévá se v jeden lehce bizarní celek. Dobré jsou i vložené povídky od "Garpa". Je fascinující, jak dokázal Irving popsat život jednoho průměrného spisovatele a vtipně i vážně, ale přitom velmi ctilivě odvyprávět ty nejzásadnější události, které ho potkaly. Chvíli jsem se usmíval, chvíli zase zamýšlel nad malicherností některých věcí a pomíjivostí života, a tak to má být. Jediné, co mi na románu vadí, je fakt, že Irving tu chtěl obsáhnout přece jen až moc věcí (kritiku různých hnutí, absurdnost jednání některých jedinců, zamyšlení nad úrovní literatury), což se mu úplně nepodařilo a některé působí tím pádem trošku prvoplánově a pak také to, že vlastně nevím, zda mi byl Garp sympatický. Pár dní po přečtení to nemůžu říct úplně jistě, nicméně "na pivo" bych s ním asi nešel, protože je na můj vkus až moc sebestředný. A je vlastně zvláštní, že román s hrdinou, který mi není jednoznačně sympatický, hodnotím tak vysoko. I to o Irvingově umění leccos svědčí. 80%

11 29.10.2015

Na knize je znát, že je to autorův debut. De la Motte se viditelně inspiroval filmy Davida Finchera (Klub rváčů, Hra) a moderními hollywoodskými thrillery a napsal nijak objevné, ale poměrně čtivé dílo, které po celou dobu baví. Zajímavé téma je tu rozvinuto do širokých rozměrů, na nichž samozřejmě teoreticky může být něco pravdy. V druhém plánu poukazuje autor i na to, co všechno je člověk ochoten udělat pro trochu uznání a slávy. Filmové psaní podtrhuje přestříhávání mezi dvěma liniemi, které se v závěru protnou, což není na škodu, možná to ale trošku rozptyluje pozornost od linie ústřední. Zde tolik kritizovaná anglická slovíčka mi nevadila, naopak mi přišlo, že přesně podtrhávají rozpoložení hlavního hrdiny, kterým je frajerský nerd, jenž asi nebude moc lidem sympatický, ale pro podobné příběhy se přesně hodí. Vzhledem k tomu, že je to většinou předvídatelné, není tu žádný zásadní zvrat a konec (který jsem ale vlastně asi pořádně nepochopil) je až příliš rádoby šokující, se k románu nejspíš nebudete vracet, ale jako jednohubka (a alternativa k dnes populárním potemnělým severským detektivkám víceméně klasického střihu) jde o příjemnou záležitost. 70%

2 16.10.2015

O fungování tajných služeb samozřejmě nevím vůbec nic, ale myslím, že Le Carrého romány jsou poměrně realistické. V Nejhledanějším muži se toho moc neděje, akce je tu minimum a pozornost je soustředěna spíš na plánování každého detailu, podrobnou přípravu dialogů a snahu být před všemi o krok napřed. Tím pádem nejde kniha čtenářovi naproti a ten tak musí její četbě věnovat plnou pozornost, protože ve hře různých agentů se zcela záměrně těžko orientuje, autor se mu ale odvděčí zajímavým a svým způsobem poutavým portrétem fungování špionážních organizací, v nichž není prostor na chybu a všechno se řeší prakticky "od stolu". Je pravda, že tu zcela chybí hlubší psychologie postav, vlastně ani ty nejsou kdovíjak propracované a zápletka je velmi banální, jenže Le Carré to vše popisuje tak věrohodně, že z toho mrazí. Nejlepší na knize je ovšem to, že se nikdy nedozvíme, kde byla pravda a zda šlo o terorismus, nebo ne, čímž nabírá na realističnosti a syrovosti. 75%

4 11.10.2015

Nezměrnou výhodou knihy je to, že Green klasické teenagerské téma o první lásce ozvláštnil problematikou rakoviny, kterou trpí oba hlavní hrdinové, čímž knihu povýšil na trochu jinou úroveň. Najednou totiž nejde o prvoplánový romantický kýč (kterým by kniha jinak určitě byla), ale o zajímavý příběh dvou nevyléčitelně nemocných lidí, kteří mají na všechno hrozně málo času a zároveň by rádi žili jako ostatní. Autor se naštěstí vyhýbá laciným emocím, které dávkuje postupně a střídmě a rozhodně nespoléhá na dojemnost, protože všechno ještě "okoření" sarkastickým humorem, který mezi sebou pravděpodobně podobně postižení lidé používají. Netlačí tedy na emoce, ale spíše navozuje melancholickou a posmutnělou atmosféru, která samozřejmě vrcholí v očekávaném finále, které ty, kteří neznají film a vyhýbají se všem spoileroidním komentářům, může překvapit. Navíc přidává i postavu alkoholického spisovatele, na níž ukazuje, že někdy je prožitý zážitek natolik silný, že o něm člověk dokáže napsat knihu, jenže pak už není schopen napsat další a utápí se ve svých problémech a traumatech. Ano, popisy vzhledu druhého pohlaví jsou místy dost "teen", kniha nepřináší nic nového a jede vlastně podle v současnosti populární žánrové šablony, jenže je napsaná tak svižně a čtivě a především nemá tolik stránek, aby to nějak zásadně vadilo. I proto si myslím, že knihu dočtou a ocení i ti, kterým je víc než devatenáct a takových románů v tomhle subžánru zase tolik není. 70%

1 04.10.2015