broskev28 komentáře u knih

Přečetla jsem asi 50 stran a potom jsem se dlouho ke knize nemohla dostat; už jsem se smířila s tím, že ji odnesu do knihovny nedočtenou. Víkendové mrazy mě místo na lyžovačku přivedly zpět k téhle knížce a já jsem moc ráda, že jsem to nevzdala. Tenhle příběh určitě za přečtení stojí, tak si to užijte!

6 27.02.2018

Mám moc ráda knížky Wilbura Smitha, které se odehrávají v Africe. Nepochybuju o tom, že život místních domorodců byl krutý, ale měl SVÁ pravidla. Nikdo jim nevnucoval monarchii či demokracii; na základě svého dosavadního vývoje si vládli sami. Jenže potom přišli Evropané. Mám pocit, že první etapa globalizace proběhla už kdysi dávno, v době, kdy si námořní mocnosti rozdělily dobyté kolonie.
Změny, ke kterým právě na africkém kontinentu kvůli nám bělochům došlo, přinesly asi víc špatného než dobrého. Zbrojní průmysl potřebuje odbyt; ideální je válka v jiném světadílu. To, co se dnes děje v Africe a na blízkém východě, je z velké části "zásluha" bělochů, resp. politické reprezentace zemí, které i nadále africké poměry ovlivňují.
Fanatismus, svatá válka, džihád, sebevražední atentátníci, to je odpověď afrických a arabských zemí. Demagogie, ano, ale jako všechny demagogie má v sobě alespoň kousek pravdy, a to stačí, aby jí někteří uvěřili a jiní se nechali přesvědčit.
Jestliže do země jako je Somálsko, navzdory výslovnému upozornění na nebezpečí, zavítá běloch, vždy musí počítat s tímto vývojem situace. Zatímco knihy jako Bílá Masajka nebo Bez dcerky neodejdu mi připadaly velmi naivní, o hrdince téhle knížky si to nemyslím. Denně slyšíte o autonehodách, ale dokud se něco nestane vám osobně, neřešíte to. Počet pravděpodobnosti je neúprosný - už v Afghanistánu, Pákistánu, Íránu se jí mohlo přihodit totéž.
Byla si toho vědoma a stejně ji to překvapilo. Pokud je její zpověď pravdivá, pak si zasluhuje obdiv nejen ona, ale také její nejbližší rodina. Pro mne byla velmi zvláštní scéna, v níž "vycítila" tragický příběh svého trýznitele Abdulláha. A také událost v mešitě, kdy sledujeme zoufalou snahu místní ženy pomoci trýzněné neznámé. Spousta "návodů" na přežití, přičemž každý z nás pevně věří, že je nikdy nebude potřebovat. Tlustá čára, která dělí život jedné mladé ženy na dobu před zajetím a dobu následující. A ještě větší obdiv za aktivitu, kterou vyvíjí na pomoc potřebným.
Kniha možná nesplňuje všechna měřítka bestselerů, ale vrchovatě naplňuje poslání dobré knihy: dozvědět se něco nového, poučit se a být účasten. Bohatou slovní zásobu a fantazii v tomto případě nežádám.

3 25.02.2018

Mám moc ráda Pohoršovnu od této autorky a tak nějak mi přišlo zatěžko věřit, že by ji ona sama mohla překonat. Jenže už po několika stranách jsem pochopila, že mám před sebou další kouzelný, i když ukrutně zamotaný příběh. Občas mě napadlo: nebude na děti moc složitý? Ale třeba je zbytečně podceňuju - aspoň doufám.
Já jsem si užila všechno, ze všeho nejvíc ale neuvěřitelnou práci s jazykem. Já osobně moc ráda používám závorky, takže stranu 60 jsem si opravdu vychutnala. Dále jazykolamy (v podání opičky Kiki), hříčky, přísloví, slova známá i neznámá (Chlap štěkl: "Ticho, prcku, nebo tě rozstřílím jako řešeto! " Neví někdo, co je to řešeto?)
Naprosto skvělé mi připadalo vyprávění mnoha vypravěči - každý vidí a popisuje to své a čtenáři postupně všechny události zapadají do sebe a dávají mu smysl. Jména hraběnky Bellinky se chci naučit nazpaměť; momentálně mi utkvělo pouze to neexotičtější, Ygdrasila. Když už zmiňuji jména, tak právě tady se autorka doslova vyřádila. Otec a syn, bratři, sama hraběnka, seznam ostrovínských obyvatel, no pro mne poezie v próze, moc jsem se nasmála, ale hlavně jsem obdivovala tu nápaditost.
Málem bych zapomněla na tajemné jazyky - jedním z nich je dokonce přímo na obalu knihy napsaná věta. Ale je jich tam mnohem více, čtenář si může vybrat. První odstavec na s.41, resp. jeho poslední věta se mi nesmazatelně vryla do paměti, ač jsem silný sklerotik; kudy chodím, tudy ji cituji svým kolegům a známým a všichni se skvěle bavíme. Já osobně hledám učitele tartariánštiny - základy už mám třeba ze sprchování studenou vodou či z pravidelných návštěv u zubaře . . .
Takže vřele doporučuju dětem i rodičům a moc děkuju autorce za skvělou knížku! Určitě by si zasloužila nominaci na knihu roku.
P.S. Zapomněla jsem na ilustrace - některé se mi moc líbí, jiné (většinou ty celobarevné) zas až tak ne. Ale určitě do příběhu patří.

4 22.02.2018

Naprosto souhlasím se "sachistou" - na rozdíl od většiny knížek tohoto autora tahle kniha rozhodně není prvoplánově legrační. Autor popisuje situace, které asi nejsou mezi pubertální mládeží zcela běžné, a pokud se přece jen objeví, reakce okolí bývá jen o málo vstřícnější nežli reakce bratra hlavního hrdiny.
Naše děti si často tuhle knížku - na Walliamse až nezvykle tenkou - s nadšením vypůjčí. O týden či dva později ji jaksi bez nadšení vracejí; připadá mi, že samy nevědí, co si o ní mají myslet, jak ji hodnotit. Kdyby měly možnost si o ní s někým popovídat, diskutovat, určitě by to přivítaly. Jenže najde se učitel (nebo rodič), který si knihu také přečte a bude ochoten pustit se do diskuse?

7 21.02.2018

Na úvod předesílám: nečetla jsem (ani číst nehodlám) 50 odstínů a v otázkách sexu jsem určitě staromódní. Přesto se mi tahle kniha docela líbila. Jak je vidět na všech postavách, sex je neodmyslitelnou součástí mezilidských vztahů. Když chybí sexuální soulad a prožitek jako takový, vždy se to někde negativně projeví.
Hlavní hrdinka se - naprosto netypicky na tehdejší dobu - rozhodne vzdělat v oblasti sexuálních praktik, aby dokázala uspokojit svého manžela. Velmi mě překvapil věk i rodinné zařazení oné dámy a tím spíše před ní smekám. Díky své zvídavosti se seznámí nejen s arabským "učitelem", ale i s jeho matkou. Oč lépe si rozumí s touto dámou, o to hůř nachází pochopení u své matky a u své rodiny obecně. Pokrytectví, které Elizabeth posléze odhalí přímo u svých nejbližších, je opravdu šokující.
Francouzova milenka, která viktoriánské puritánství a dvojí mravnost popisuje poněkud méně eroticky, zato se spoustou věrohodných dobových informací, je pro mne nepřekonatelná. Učitel lásky poodhalí tehdejší společenské a také politické praktiky možná méně věcně a historicky přesně, zato pikantněji a pro mnoho čtenářů věrohodněji. Proč ne?

3 20.02.2018

Když jsem si tuhle knihu přečetla poprvé, doslova a do písmene jsem se posadila na zadek a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Genetiku mám moc ráda, o Mendelovi taky něco vím, ale Mawerovo uštěpačné (v praxi předvedeno na osobě vypravěče) a přitom obdivné (neskutečná preciznost a promyšlenost "hrachových" pokusů v porovnání se zabedněností vídeňských akademiků) pojetí mě fascinovalo. Málokdy jsem byla nějakou knihou tak nadšená, takže jsem ji okamžitě nakoupila všem svým známým čtenářům nadšencům.
Po čase jsem zjistila, že zdaleka ne všichni mé nadšení sdílejí, což mě velmi překvapilo. Proto jsem si dala tu práci a poctivě jsem tady pročetla všechny komentáře. Zjistila jsem, že čtenáři se v zásadě dělí do dvou skupin - jedni jsou nadšení a knihu velmi chválí a obdivují, ti druzí jsou znudění, zklamaní a často otrávení. Přesně jako moji přátelé.
Proto moc děkuju za komentáře Achilla a Prey - naprosto přesně vystihují mé nadšení z téhle knihy, včetně skvělé obálky.

13 09.02.2018

Ke knize jsem se dostala díky Atanone, a díky je to opravdu veliké. Macbeth byl pro mě vždycky těžko stravitelné drama, špatně jsem se orientovala v postavách i místech. Po přečtení téhle knížky se pro mne situace zásadně změnila a z Macbetha se určitě stane má oblíbená hra. K tomu jsem si opravdu vychutnala trio ženských hrdinek z odlišných období - každá je jiná a přesto mají mnoho společného. Marně dumám, kdo byl onen ďábel z příběhu o Jennet a proč jí nemohl - nebo nechtěl? - pomoci. Skvělá četba!
A ještě ke hře a jejímu jazyku: neznám originál a nejsem tak kovaná v angličtině, abych ho mohla posoudit a vychutnat si jamby a daktyly. Ovšem Saudkův český překlad už posoudit můžu a jsem přesvědčena, že si s originálem určitě nezadá. Úvodní zaříkání čarodějnic jsem si musela přečíst nahlas, abych si všechna ta nezvyklá a zvukomalebná slova a rýmy řádně vychutnala a slyšela jejich zvuk. Za celou dlouhou báseň vypovídají třebas jen dva opakující se verše:
Tuplem psot a slot a klopot,
ohni, hoř, a kotli, v klokot!

2 08.02.2018

Dělím knihy na ty, u nichž se musíte často zastavovat a přemýšlet - nelze je hltat a spěchat na ně, a na ty odpočinkové, jimiž musíte prokládat své čtení, abyste si trochu vydechli. Je jasné, kam patří tahle knížka, a jako taková byla skvělá - příjemná, oddechová, dobře napsaná. Ženy různého věku a profese - račte si vybrat, kdo je vám blíže, komu se třeba podobáte, na čí straně jsou vaše sympatie. Moc ráda bych někdy na takové náměstí zavítala, zašla si do kadeřnictví i do kavárny a poznala se s těmi dámami osobně . . .

3 04.02.2018

Po první knize GO: Ztraceni ve vlnách jsem nemohla nechat Nevinnou lavinu bez povšimnutí. A dobře jsem udělala - myslím si totiž, že se povedla určitě lépe než první díl. Instruktáž HS byla skvělá, připadala jsem si, jako bych tam sama seděla a sledovala ji. A následující "skok" na Výrovku jsem doslova viděla před sebou; víme všichni, jak rychle se na horách dokáže změnit počasí a jak snadno se dá zabloudit. Takže jsem celé šestici usilovně držela palce, moc se mi líbilo, jak táhli za jeden provaz, a to nejen v přeneseném smyslu slova. Obdivovala jsem Marianu, jak se poprala se svým neduhem. A obdivuju autorku, jak čtivě a napínavě dokázala zadané téma LAVINA zpracovat.

5 28.01.2018

Moje první kniha od opěvované islandské autorky mě příliš nenadchla. Tóra jako vyšetřovatelka nemastná neslaná; třebas jen její vztah s podřízenou Belou mě dost vytáčel. Scény z rodinného života mi také připadaly tak trochu od věci. Místy to zavánělo (a to doslova) duchařinou. Prostě jsem se do knihy nějak nemohla začíst, pořád jsem si připadala jako nějaký nezúčastněný divák. Dost možná je na vině i to nynější islandské, zamračené a deštivé počasí a můj náběh na migrénu.
Ale nevzdávám to - určitě zkusím ještě nějaký jiný příběh.

4 27.01.2018

Už podruhé v krátkém čase jsem přečetla knihu, která se dotýká reality běžné ještě v 50.letech 20.století: manžel = majitel rodiny. Manželka i děti jsou závislé pouze na jeho rozhodnutí.
Kdo nemá přečteno, nechť můj komentář přeskočí!!!
Všechny komentáře se rozplývají nad krásou a sladkobolností historického příběhu, případně nad neuvěřitelnou shodou náhod novodobé dějové linky. Mě mnohem více oslovilo, resp. pobouřilo právě chování Stellina manžela - pokud ona byla cizoložnice, jak bychom měli nazývat jeho? Jakým právem takový člověk mohl rozhodovat o své ženě a své dceři? Jak se vůbec mohl podívat svým farníkům do očí, natož aby jim kázal o bohabojném chování každého jedince?
Další věc, která je hodna odsouzení, a autorka to ve své knize jasně dává najevo, je rozdělení lidí, resp. způsob, jakým s nimi jednáme, podle majetku a původu. Upřímně jsem se rozesmála, když došlo k setkání Jess a Holtovy matky a já jsem si přečetla větu: Jess v minulosti mnohokrát slyšela spojení "ledový výraz", ale až do této chvíle si nedokázala pořádně představit, co to znamená.
Suma sumárum: zajímavý námět knihy je dobře zpracován (těch několik tiskových chyb lze snadno tolerovat) a určitě si najde spoustu čtenářů. Přeju příjemné počtení!

14 21.01.2018

Patřím mezi "nedotčené" čtenáře - při četbě knížky jsem neuronila ani slzu a ani mé hodnocení není nijak vysoké. Příběhů, v nichž se přeživší cítí odpovědný za smrt toho druhého, jsem už četla docela dost. Příběh Violet pro mne nebyl nijak přesvědčivý. Mnohem více mne oslovila například kniha Obyčejní lidé - později to byl i výborný stejnojmenný film, jeden z prvních režijních počinů R. Redforda.
A pokud jde o Thea: když někdo nechce, aby mu bylo pomoženo, pak mu pomoci nelze. Chápu, že právě tohle je problém bipolární poruchy, jenže v jeho věku bych předpokládala, že hlavní slovo by měla mít rodina.

2 20.01.2018

Od pondělka se trápím s vysoko oceňovaným knižním westernem Osamělá holubice - už jen ten rozsah mě odrazoval, ale snažila jsem se. V pátek odpoledne jsem měla přečteno stěží 50 stran. Jako odměnu jsem si otevřela Měsíční údolí a ten rozdíl byl doslova do očí bijící. Tak nádherně lehce a čtivě plynoucí příběh jsem snad ještě nečetla. Jistě, byla to pohádka pro dospělé - pochybuju, že by život na farmě byl pro všechny taková idyla. To ale nic nemění na faktu, že tahle knížka je báječná.
Rozdala jsem spoustu "palců" - děkuju všem za výstižné komentáře!

5 20.01.2018

Přidávám se ke všem nadšeným komentářům. Nemusím detektivky a už vůbec ne "krvavé", ale tohle mě vzalo. Skvělé vyjadřování, sympatické - či naopak šíleně nesympatické - postavy, logický postup i pro nás detektivní analfabety. K tomu to příšerné sucho a vedro!!!
A jestli někomu připadá zločin v Kiewaře "příliš bezdůvodný a zbytečný", dovolím si oponovat: copak zločiny sériových, většinou severských vrahů, jsou zdůvodněné a nezbytné? Copak jakoukoli vraždu lze něčím odůvodnit?

15 11.01.2018

Dítě kategorie YA mám doma a byl to právě můj syn, který mi vybral tuhle knihu, a to na základě barevných otisků kočičích tlapek. Nedávno se nám totiž ztratila kočička. Ale hned dodal: "Teda to jsem zvědavý, jak se ti to bude líbit!"
A já se těšila, jak knihu přelouskám během pátečního večera a v sobotu se vrhnu na své solidní dospělácké knihy. Jenže rychlá četba se nekonala. I na mne bylo těch životních břemen popsaných v útlém svazečku tolik, že jsem vždycky ráda knížku odložila a odpočívala jsem u TV.
Přímá řeč, jak již bylo psáno, není zvýrazněna. Dítko, které listuje knihou, vnímá hustě psané stránky nerozlišené dialogem postav. A to ještě netuší, že bude spolu s Jamiem řešit mrtvou sestru, rozchod rodičů, alkoholismus otce, šikanu ve škole, integraci muslimských přistěhovalců.
Přidávám se k názorům Torino i Dari Derek - pro desetileté dítě solidní nálož problémů! Ani YA kategorie by určitě nad knihou nejásala. Nejlepším řešením je asi společné čtení, ale i tak mi to připadá náročné - zvláště když si představím, že většinou čteme před spaním. Na dobrou noc bych si představovala něco optimističtějšího . . .

4 07.01.2018

Úplně jiný způsob detektivního vyprávění, než je v dnešní uspěchané době zvykem. Na všechno je dost času, návrat do minulosti - na stránkách barevně odlišených - a poznávání předků má určitě své opodstatnění. Líbilo se mi, jak hlavní hrdina shazuje sám sebe - on rozhodně není Phil Marlowe a otevřeně to hned na prvních stránkách přiznává. "Nenosím pistoli, nezaplétám se do rvaček ani automobilových honiček. . . . . . Tohle je možná detektivní román, ale já rozhodně nejsem detektiv."
Příběh je zajímavý, rodinná historie se postupně rozkrývá. A souběžně s ní se odvíjí i detektivní příběh spojený s nalezenými kresbami. Ano, love story je jaksi zbytečná, ale nestává se to i v životě?
Závěr mi vůbec nepřipadal useknutý, naopak. Všechny doposud nepochopitelné postavy (Tony, Ethanův otec David i Ethanova zesnulá matka Nadine a koneckonců i Viktor) se dočkaly svého životního příběhu, i když třeba jen ve zkratce. A hlavní hrdina uzavřel jednu životní etapu. Takže pro mě zajímavý a čtivý příběh.

3 03.01.2018

I předešlý komentář potvrzuje, že v dětských knihách Petra Stančíka se "najdou" také mnozí dospělí. Pro mě to byly především porady na liliovníku tulipánokvětém, ale taky třeba starej Kokrhel, nebo průčelí Andělovy vodárny. Ježto jsem profesí vodařka, tak jsem si vodní povídání skvěle užívala. A jsem fakt zvědavá, co na knihu řeknou naši školáci!
P.S. Ještě před vlastní četbou jsem - poučena bestselery - pročetla doporučení na zadní straně; kam se hrabe New York Times či Neil Gaiman!

7 02.01.2018

Kniha se mi četla dobře, to ano, ale bylo toho na mě moc. Příliš mnoho témat k řešení, počínaje nemožností pokračovat ve studiu, přes péči o nemohoucí až po boj se zákeřnou nemocí. Ano, život nikdy není monotematický, ale já byla zahlcena. Mnohem silněji než závažná diagnóza se mě dotklo hrdinčino rozhodnutí být matkou bez otce. Naprosto chápu následnou, o mnoho let opožděnou rozhořčenou reakci všech zúčastněných. Všichni děláme chyby, to ano, ale tohle?
Každopádně má čtenář o čem přemýšlet. A autorce patří pochvala za zajímavou prvotinu.

3 01.01.2018

Začínám být lehce alergická na určitý typ amerických příběhů: naprosto neuvěřitelný hrdina se šíleným jménem (a v tomto konkrétním případě s ještě šílenější diagnózou), neuspořádané rodinné poměry, nepochopitelný životní styl. Aniž jsem to plánovala, úvod jako stvořený právě pro tuhle knížku, není-liž pravda?
A přesto se přiznám, že jsem ji přečetla za den. Několikrát jsem se přistihla, jak se nahlas a od srdce chechtám. Ajovy rozhovory s Jube jsem konzultovala se svým pubertálním synem a byla jsem překvapená jejich shodou. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí, a to nejen o knihách. A neustále jsem si někam zapisovala čísla stránek, k nimž se ještě musím vrátit.
Jestli takhle nevypadá dobré čtivo, tak potom už nevím. Takže s tou mou alergií to asi nebude tak zlé.

3 29.12.2017

Komentář k téhle knize zvládám teprve s odstupem - ihned po přečtení jsem měla dojem, že to není nic moc (zvlášť když jsem asi před měsícem dočetla Nejsem jako vy). Potom jsem si pozorně přečetla doslov. Vrátila jsem se k jednotlivým oddílům knížky, založila jsem si je a pročítala jsem si citáty, jimiž jsou uvozeny. Přemýšlela jsem, proč se mé mámě knížka velice zamlouvala, "ovšem až na ten konec".
A napadlo mě, že hned v první větě této knihy je - myšlenkou B. Franklina - řečeno vše: Spravedlnosti nebude učiněno zadost, dokud ti, jichž se to netýká, nebudou pobouřeni jako ti dotčení.

5 29.12.2017