broskev28 komentáře u knih
Já viděla nejprve film a už ten se mi hodně líbil. Kniha je jiná - z podstaty věci je dáno, že vám umožní poznat i myšlenky a pocity postav. (Překvapení, alespoň pro mne určitě: "knižní" Ben přece není černoch!?!) Tady jsou ovšem nejúžasnější právě dialogy, ty jsem si fakt užívala. Před oběma hrdiny smekám, nikdo s jinou profesí, méně trénovaný a na přežívání v drsných přírodních podmínkách méně zvyklý by neměl sebemenší šanci. A ještě by byla potřeba obrovská porce štěstí . . .
Konec mě naopak vůbec nepřekvapil, tak nějak se k tomu schylovalo hned od počátku. To ale nic nemění na faktu, že autor vytvořil úžasné lidské (i zvířecí) hrdiny a že kniha určitě stojí za přečtení. Tak si to užijte!
Včera končily naše čtenářské dílny a jeden klučina - žádný knihomol - během nich dočetl právě tuhle knížku. Doporučili mu ji kamarádi, kteří už ji četli, tak se nechal "ukecat". Stála jsem zrovna kousek od něj, když s úlevným výdechem zavřel knihu. A protože jsem byla nejblíž, promluvil ke mně, ačkoli bylo vidět, jak těžce hledá slova: "To teda bylo něco, teda fakt paráda!"
A mně se udělalo tak nějak hřejivě kolem srdíčka, protože to já jsem ji do naší školní knihovny koupila. A protože i já jsem po jejím přečtení měla stejný pocit.
Už zase jsem narazila na knihu, ku níž anotace NAPROSTO NEODPOVÍDÁ obsahu knihy, jak píší i jiní autoři komentářů. To opravdu nechápu a fakt by mě zajímalo, kdo to má na svědomí. Kdyby lékaři v této knize pracovali stejně (ne)kvalitně, potom chudáci jejich pacienti!!!
Ale kniha vůbec nebyla špatná. Týká se sice především transplantací (ovšem o euthanasii tam není ani zmínka) a lékařského povolání obecně, a jak bývá u tohoto autora zvykem, je plná zajímavých postav. Tentokrát se jedná především o dvojice v různém stadiu soužití - seznámení, vážný vztah, svatba, příchod dítěte, ale také nevěra a případný rozchod. Vzhledem k tomu, že jednu dvojici tvoří černoši a kniha se odehrává v 70.letech, rezonuje tady i rasové téma. V lékařském prostředí nezanedbatelný problém.
Institut tribunálů smrti je velmi zajímavý - nebudu prozrazovat. Ale určitě doporučuju: jako všechny knížky tohoto autora je i tahle čtivá a zajímavá!
Opakovala bych se, takže jen: moje první setkání s autorem, milé překvapení. Strohý, ale výstižný způsob psaní koresponduje s obsahem, jak už dříve napsali jiní. Autor neagituje, nevysvětluje, nepřesvědčuje ani neobviňuje. A přesto se jaksi cítíme spoluviníky toho obludného systému globalizovaného světa. Já tedy určitě.
A jsem tuze zvědavá na další knihy Marka Šindelky.
Takto si představuju dokonalou knihu: zajímavý a poutavě vyprávěný příběh, odehrávající se v krásném prostředí, které podněcuje čtenářovu fantazii. A skládám poklonu nakladatelství Víkend, které - na rozdíl od některých renomovaných nakladatelských domů - odvedlo skvělou práci, takže nás čtenáře neruší neustálé gramatické či tiskové chyby.
Překvapilo mě, že v naší knihovně je tato kniha v oddělení dospělých - téma ji řadí jednoznačně k teenagerům. Příběh mě rozhodně nezvedl ze židle (oprava, z pytle), ale nebyl ani nudný; poměrně čtivě pospíchal k odhalení záhadného neznámého korespondenta.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že pro tuto věkovou skupinu existují lepší knihy, které mají tady na databázi paradoxně nižší hodnocení. Třeba Z těch zelených očí jde strach - závažné téma, příběh téměř detektivní, výrazný rukopis zkušené autorky. A kdybychom chtěli zůstat v domácím prostředí - což nechceme, jsme světoví! - tak určitě knihy I. Březinové.
Prímová knížka nejen pro děti, ale třebas i pro paní knihovnice. Je v ní spousta nápadů na téma "co všechno se může stát v knihovně i v knížkách", nechybí hádanky a zajímavé otázky. Ve spojení s pěknými obrázky vznikla knížka, kterou bychom určitě chtěli mít v naší knihovně - děkujeme.
Báječná scifi pro dívky-čtenářky! Místo do baletu či na fotbal chodí Charlotta do knihovny na brigádu, přičemž čte postupně, podle abecedy, všechny dětské knihy. Čtenářů-nadšenců se v roce 2013 vyskytuje jen minimum; máme rok 2018 a víme své - rozhodně jich nepřibylo. Jestli se pletu, dejte vědět!
Ale opět si nemůžu odpustit postesknutí nad kvalitou knih nakladatelství Albatros. Kromě běžných drobných překlepů (tiskařští šotci nejenže s nástupem PC a CD nevymřeli, jejich řady naopak zhoustly!) na mě vybafne třeba ". . . za sebou jsem uslyšela Adlerovi." A to tedy fakt bolí!!! (Kdo četl, ví, že Adlerovi jsou rodina, která Charlottu vezme s sebou na prázdninový výlet do Itálie.)
Čekala jsem detektivku, dostala jsem "pouze" zajímavý a příjemně psaný příběh. Potěšilo mě, že ani kladné postavy nebyly tak úplně kladné. Hodně často jsem si v duchu představovala prostředí, ve kterém se odehrával děj, zvláště scény u oceánu. Obdivovala jsem Maggie, její starostlivost i její sílu unést zklamání.
Andyho diagnóza mi připadala lehce nedůvěryhodná. Tak, jak je příběh Laurel podán, mi připadá málo pravděpodobné, aby dítě mělo PAS. Ale to je jen detail, vlastní příběh to nijak neovlivní. Určitě zkusím i nějaké další knihy této autorky.
Pročetla jsem tu spoustu nadšených komentářů a věru nemám co dodat. Už dlouho jsem nezažila tak osvěžující styl psaní - samozřejmě, hodně napomáhá i zvolené téma, ale rozhodně to není to jediné a hlavní. Já jsem se úžasně bavila snad u každé kapitoly, ať to byla návštěva u zubařky nebo nákup kola. Věta, kterou ocitovala MonikaKu, patří taky k těm božím pasážím, které jsem doma předčítala každému, kdo měl náladu mě poslouchat.
Končím stejně jako hledaseniki: je, a za mnoho.
Mám tentýž pocit jako OndřejMergl - dovedu si představit film, který vznikne podle Hodin z kostí; určitě bude skvělý. Ale kniha pro mě byla příliš složitá, příliš rozkošatělá. Jediné, co mě s ní aspoň trochu "smiřovalo", byly právě odkazy na Tisíc podzimů.
Na rozdíl od spisovatelské - velmi zdlouhavé - epizody mě mnohem více zaujala část věnovaná íráckému konfliktu. Názory britského komentátora v Íráku, popis íráckých poměrů očima domorodce i pohledem cizince. Jaký byl Írák se Saddámem a jaký bez něj. Už kvůli téhle kapitole to pro mne stálo za to, prokousávat se složitým dějem . . .
Přečetla jsem doposud všechny Mitchellovy knihy a pouze dvě patří k mým srdcovým záležitostem: Tisíc podzimů a Třináct měsíců; že by to bylo těmi číslovkami? Každopádně Hodiny z kostí k nim patřit nebudou.
První kniha tohoto autora a hned takový příjemný šok! Styl psaní, členění textu, zajímavé postavy (učnice - šestnáctka Bianka, lékařka na psychiatrii). V knihách o švadleně se dozvídám taje krejčovské práce, v pekařství zase něco z kuchyně. Nikdy by mě nenapadlo, že u majitelky obchodu s lampami se mohu poučit o typu světelného zdroje i světla samotného - postupně jsem v každé "kapitole" (i když se tady tak nenazývají) hledala nějaký odkaz na lampy a lustry, na místo jejich vzniku.
Tento způsob popisu míst, v nichž se příběh odehrával, byl pro mne téměř rovnocenný vlastnímu příběhu. Znám člověka, který se Hannesovi velmi podobá, takže příběh byl pro mne velmi realistický. Občas jsem přemýšlela, co bych dělala na místě hlavní hrdinky, jak bych tuto situaci řešila. A vždy jsem se přistihla, jak obdivuju autorův způsob psaní.
A i když mi závěr nepřipadal příliš věrohodný, už teď se těším na jeho další knihu!
Zaujal mě název knížky a jelikož jsem si ji vybrala na dětském oddělení, nečekala jsem žádné veledílo. Nápad je určitě zajímavý, příběh (žákyně 8.třídy hledá kluka, který by ji pozval na ples - dá se tomu říkat příběh?) docela lehce plyne. Do toho sem tam nějaké moudro, základem je samozřejmě pohádkový příběh, bonusem jsou i odkazy na díla velkého Williama či E.A. Poea. Obchodní značka "ŽivotAStylPodleKrasoňových.com" taky není špatný nápad, podobně jako strýčkové s podvýškou. Předek Jonáše Dati mi už tak povedený nepřipadal, ale budiž. Veledílo se nekoná, číst se to dá.
Opravuji: číst by se to dalo, kdyby opět nezaúřadovalo nakladatelství Albatros Media. Představa, že by tuhle knihu dostali do rukou naši žáci usilovně zápasící se všemi záludnostmi mateřštiny, mě dost děsí. Třeba by po přečtení knížky nabyli dojmu, že "sušenky s kouskami čokolády" jsou to pravé ořechové. Dočetli by se, že hochy na ples "můžou pozývat i dívky". A konečně by zjistili, že "všechno její (Juliino) zmatení a touha se obrátili jejím směrem."
Rozbor díla Romeo a Julie mi připadal zajímavý a abych pravdu řekla, i mě při prvním setkání s tímto příběhem napadlo, že to Romeo s životní láskou - pár minut po Rosalindě - přehání. Ale abych tomu mohla uvěřit, nesměla bych na každé stránce narazit na donebevolající prohřešek proti českému jazyku! A že jich tam je mnohem více než těch, které jsem právě vyjmenovala, tak na to vemte jed!
Neholduju románům pro ženy, autorky jako B. Woodová, J. Fieldingová či D. Steelová jsou pro mne velké neznámé. Ale někdo, komu věřím, mi doporučil knihu Vražedná nevinnost, a já mu děkuju. Není to "kniha mého života", ale strávila jsem s ní příjemné chvíle.
Moc se mi líbilo vylíčení atmosféry toho zvláštního jižanského městečka, spousta odkazů na historii, vztahy mezi lidmi. Mnohem více než samotné vraždy mě vyděsila kapitola, v níž se objevují rasové problémy, s nimiž se jižní státy doposud nevyrovnaly. Pobavil mě odkaz na nynějšího amerického prezidenta - hlavní hrdina odporuje: "Já nejsem podnikatel, to je třeba Donald Trump . . ." (rok vydání 1991).
Ale naprosto mě dostala sestřenice Lulu poté, co jí někdo odhadoval věk 84 let. "Osmdesát čtyři? Osmdesát čtyři! Ty jsi opilý jako Dán, Dwayne. Žádná jižanská dáma by se nedožila tak strašného věku. To se nedělá."
Knihu jsem koupila synovi k devátým narozeninám a byl z ní nadšený (předtím přelouskal celou řadu Pachatelů dobrých skutků). Letos mu bude 14 let a když jsem se ho na knihu ptala, doposud si přesně pamatuje, o čem vypráví a jak se mu líbila.
Takže když si tuhle knížku na čtenářských dílnách vybral klučina, který je na tom, pokud jde o známky, podobně jako hlavní hrdina, zaradovala jsem se. Třeba po jejím přečtení pochopí, že známky zdaleka nejsou všechno a že i se čtyřkami může zažít bezva prázdniny (a nejen to).
Když potom děti odevzdávaly své čtenářské deníky - abychom je neodradili od čtení tím, že musí vypracovávat složité zápisy, upřesňuji, že jsou to velmi stručné stěží čtyři věty - bylo mi pana Kratochvíla líto. Tak nádherná a bezvadná knížka se mu povedla, ale tam, kde to bylo potřeba nejvíc, vůbec nezabrala. Ten klučina ji totiž vůbec nepřečetl - opsal jednu větu z první kapitoly a jednu z poslední. Výsledkem byl naprostý blábol a mně bylo jasné, že tohle by autor nikdy nenapsal.
Vzala jsem si tedy knížku sama a přečetla jsem si ji. Mnohokrát jsem se smála. až jsem se za břicho popadala: "Tys měl štěstí, že ve slově drát není žádné i, jinak by tě na tu školu nevzali! Jen si vzpomeň, jaké dopisy jsi mi psal - Jarmylo, moc se mi lýbýš!" Keltské posvátné stromy jsem sice znala, ale tady byla tahle mytologie popsaná naprosto úžasně, až jsem měla chuť se rozběhnout a začít nějaký strom, nejlépe jabloň, objímat . . .
K tomu všemu se náš skoropropadlík vůbec nedostal, jak posléze sám přiznal. Přesně jak to zpívá Kudla Dederon: čtení, to je nuda, otrava a pruda. A tak přemýšlím: nepomohla by audiokniha, samozřejmě pokud vůbec existuje?
A přitom slyším slova svého muže: některé děti prostě číst nenaučíš, smiř se s tím, knihovnice umíněná!
Závidím všem, kdož nadšeně vzdychají nad nádhernou obálkou; já mám knížku z knihovny a ta je bez přebalu - o tu krásu skvělého nápadu jsem ochuzena. Obsah naštěstí zůstal beze změny, takže jsem si po dlouhé době mohla vychutnat jemný, neuspěchaný, jazykově bohatý a zdánlivě jednoduchý příběh. Haiku znám už dlouho, a to díky Poetickému slovníčku Radka Malého. Tady jsem měla možnost dozvědět se o něm mnohem více a pochopit, jak se v jedné fázi příběhu mohlo stát hlavním vyprávěcím prostředkem.
A když jsem dočetla, pochopila jsem, že tuhle knížku určitě chci mít doma.
Můj druhý Musso přinesl zklamání. Čtivost mu - alespoň pro mne - ubíralo jak střídání osoby vypravěče v současnosti a minulosti, tak především samotné téma. Bylo mi jasné, že zápletku nikdy nerozluštím, ale to mě tolik netrápilo. Naopak velkým zklamáním pro mě byla poslední kapitola; zatímco Volání anděla občas velmi syrově kopírovalo realitu, tady se nás autor snaží ukonejšit.
A opět mi vadí řádky psané kurzívou na zadní straně přebalu - zábavný thriller bych si představovala poněkud jinak . . .
Opět - jak tomu často bývá - dvě časové roviny, v obou se odehrávají zajímavé příběhy. Popis francouzského maloměsta a jeho obyvatel v době 1.světové války byl určitě velmi vydařený a příběh velmi dramatický, jak jinak. V "současnosti" se mi moc líbila cesta, kterou k sobě postupně našly Liv a Mo. Postava Davida působila až neskutečně kladně, ale proč ne? Jeho skleněný dům bych opravdu ráda navštívila, abych mohla pozorovat hvězdy a hlavně abych si prohlédla ten veledůležitý obraz . . .
Dočteno po relativně velmi dlouhé době, takže pro mne to takový trhák nebyl. Ale knihy ze starého Egypta mají své kouzlo, tak jsem vytrvala. Nejvíce mě překvapilo tvrzení (nepochybuju o tom, že historicky správné), že faraon(ka) Hatšepsut vládla v Egyptě téměř 18 let bez válek a bez konfliktů se sousedními kmeny! Egypt pod její vládou vzkvétal, hospodářská situace země byla výborná, vznikla spousta nádherných staveb. Přesto prý Egypťané (ale kteří?) reptali a nemohli se dočkat, až nový panovník konečně vyrazí do války! Fakt, že veškeré odkazy na dlouhou mírovou vládu této zcela jistě výjimečné ženy byly "vymazány", také není Egypťanům příliš ke cti.
Ráda bych se dozvěděla, jak příběh dále pokračuje, kam a hlavně jak se hrdinové tohoto dílu dostali, ale jednak u nás v knihovně nemáme všechny díly, a navíc si nejsem jistá, jestli bych našla dost sil a času. Škoda.
Pročítám tuhle tenkou prastarou (45 let!) knížku, potrhaný paperback z naší knihovny.
A napadá mě, že čtu něco jako Čapkovy apokryfy, jen situované do oblasti SF. Stejně jako u Čapka i tady obdivuju krásy našeho jazyka a genialitu myšlenky.
Ale marně hledám Reného "z titulní povídky" - totiž, která vlastně je ta titulní?