broskev28 komentáře u knih

Zajímavá kniha, jejímž mottem by mohlo být třeba bezdomovcem snadno a rychle – je neuvěřitelné, jak je snadné v civilizované společnosti propadnout sítem až na společenské dno. Nezáleží na tom, že ústřední dvojice celý život dodržovala společenské normy a zákony, odváděla daně, vychovala dvě děti, spoluvytvářela hospodářské zázemí mateřské země. To vše jako by se nikdy nestalo a nikoho nezajímá, že tihle lidé zůstanou bez střechy nad hlavou a bez prostředků; není odvolání.
Jako by tohle nestačilo, přidává se také závažné onemocnění jednoho z partnerů. Způsob, jakým se s nastalou životní i zdravotní situací stárnoucí manželé vypořádávali, je obdivuhodný, možná dokonce záviděníhodný. Mě ovšem nejvíc pobavilo, jak jim všichni turisti, které na své cestě potkávají, skládají poklonu: tak staří a tohle si troufnou, tohle zvládnou!

„Na každou tunu kaolínu bohužel připadne dalších pět tun odpadu. Ten se tady ve středním pásu Cornwallu hromadí v kupách, kterým místní lidé láskyplně říkají Cornwallské Alpy, ovšem pro necvičené oko jsou to prostě kopce hlušiny. Velikánské bílé jámy v zemi podle všeho nabízejí nepřeberné možnosti. Takovou jámu můžete například opět zpřírodnit: naplníte ji kalnou zelenou vodou, kolem nasázíte nějaká ta křoviska a prohlásíte to za přírodní naučnou stezku. Můžete z ní taky zkusit vytvořit moderní verzi ráje a zaplnit ji rostlinami ze všech koutů světa, vytvořit jim plastové biomy, lákat na ně miliony návštěvníků a tahat z nich pětadvacet liber za jednoho. Anebo byste taky pochopitelně mohli všechnu tu hlušinu navézt zpátky do té jámy a celou krajinu revitalizovat, ovšem to by bylo moc předvídatelné a nenápadité a žádný turista vám nebude platit za to, aby se mohl projít po louce označené cedulí „V životě byste to nepoznali, ale tady kdysi býval důl.“

„Kdo na tomhle světě může vědět, kam má namířeno, pokud nevidí mapu míst, kde už byl?“
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale mně se to povedlo. Už od prvních kapitol téhle knihy jsem věděla, že se bude opakovat moje čtenářská fascinace a že budu minimálně stejně nadšená jako při četbě knihy Parta od Missisippi. Rovných 500 stran vyprávění z amerického jihu šedesátých let, přičemž hlavním hrdinou a vypravěčem je dvanáctiletý kluk – to přece není nijak nové téma.
Ale Cory Mackenson je budoucí spisovatel, takže jeho popis událostí je skvělý: nádherný, dramatický, překvapivě vyzrálý. Postavy, jimiž je jeho vyprávění zalidněno, vás nenechají chladnými, ať už jde o šišlajícího baseballového génia Nema, který se příběhem jen mihne, nebo o Dámu, jejíž nesporný vliv na veškeré obyvatelstvo Zephyru se s přibývajícími stránkami knihy potvrzuje. Coryho rodiče, především jeho vztah s tátou, to je něco, co by každý z nás chtěl zažít (zatímco vztah Toma a jeho otce Jaybirda by si každý rád odpustil, podobně jako vztah Vernona Thaxtera s jeho otcem). Svět, který se zásadně mění, lidé, kteří jsou nuceni na tyhle změny reagovat. Ne každý to zvládá, ne každý to ustojí, protože pokušení je lákavé.
Ovšem role živočichů v této knize byla fascinující: chápan Lucifer, obluda Mojžíš, triceratops, neuvěřitelné!

Krásná dětská knížka, která nám v září 2024 uplavala spolu s jejím dvojčetem Kdo roste v parku dřív, než jsem si ji stihla přečíst. Proto mi ji teď půjčila spřátelená paní učitelka z třídní knihovničky, a já jsem jen obdivně hýkala.
Nejen že je knížka nádherně ilustrovaná, na což jsem si u Oksany Buly už zvykla, ale taky slovní doprovod stojí za to. Nikdy bych nevěřila, že se mohu poučit z dětské knížky, ale právě tady jsem se poprvé dostala ke slovu myrobalán, a byla jsem opravdu překvapená. Znám a mám moc ráda tzv. mirabelky, celá rodina jsme je vždy koncem léta jezdili trhat do příhraničních alejí, vysazených kdovíkdy a hlavně kdovíkým, každopádně lidmi, kteří si zaslouží naše poděkování. A teď poprvé zjišťuju, kde se asi název mirabelka vzal, skvělé!

Líbí se mi, že s každým dílem série se malounko proměňují jak její aktéři, tak i jejich vztahy a chápání světa. Tahle kniha mi navíc výrazně připomněla detektivky Agathy Christie – právě tam se skoro vždycky objeví prvek, který je nezbytný k vyřešení záhady, ale který čtenář nemá k dispozici, pokud zrovna není chodící encyklopedie nebo nevidí za roh.
Ale to pro mě nijak nezmenšuje potěšení z četby takové detektivky, takže i tady jsem si to náramně užila. Dokonalý a téměř andělsky vzorný kaplan je zabit velmi nehezkým a surovým způsobem: existoval na tomto světě vůbec někdo, kdo by ho neměl rád? Světe div se, ano, a rozhodně to nebyl jediný člověk; pro mě velmi zajímavá studie mladého muže, který zasvětil svůj život Bohu.
A samozřejmě další osudy Sary a Daniela, jakož i Jasona a jeho novomanželky Katherine, výborné a čtivé. Jedině chování Mary mi připadalo nepochopitelné, resp. i kdybych ho chápala, nepřipadá mi rozumný způsob, jakým problém řešila, ale to už je detail. Ovšem „upoutávka“ na pokračování nemůže nikoho nechat chladným: netrpělivě vyhlížím další, tentokrát duchařský příběh!

Další detektivní příběh Jiřího Březiny, tentokrát mimo série. Baculatý postarší inspektor Stanislav Medek s mladým zaujatým kolegou Petrem Králem z místní policejní stanice řeší vraždu, která se trochu podobá jiné vraždě. Ta se v onom prostředí, víceméně v týchž kulisách, odehrála už před mnoha lety, ale nikdy nebyl nalezen pachatel.
Dvě rodiny dvou kamarádů z mládí, mně se líbila kamarádka Majka a její holky. Mateřská (opičí?) láska mě až vyděsila, zákruty vyšetřování a tápání vyšetřovatelů, a nakonec řešení, pro mě docela překvapivé.

Po Hamnetovi jsem se odhodlala k další knize této autorky a nelituju. Tušila jsem, že 400 stran textu, kde je přímé řeči jako šafránu, nebude snadné a oddechové čtení. Ale byla jsem velmi příjemně překvapená, protože kniha se mi četla skvěle a ani v pozdních nočních hodinách se mi nechtělo ji odkládat, sama se sebou jsem smlouvala „ještě jednu kapitolku, prosím!“ Určitě je to dáno jednak stylem autorky, ale také překladem, který byl pro mě velmi příjemný a čtivý.
Životní příběh mladičké Lucré je vlastně smutný a nezáviděníhodný, ale přinejmenším její dětství ve Florencii, její rodinné zázemí – manželství jejích rodičů i jejich životní styl, včetně názorů na výchovu, je překvapivě moderní a volnomyšlenkářský, veskrze sympatický. Krásně napsáno, a po Hamnetovi bych si i tuhle knihu dovedla představit jako filmovou předlohu.

„Potom se předkloní a vztekle strčí roh papíru do hořící louče, která osvětluje schodiště. V prvních vteřinách se zdá, že plamen nemůže uvěřit svému štěstí, protože stránku odmítá spálit. Pak se ale vzpamatuje, uplatní svoji autoritu a nechá okraje dopisu zčernat, zkroutí je a pozře.“

Pokračování série dvojice vyšetřovatelů Haze – Redmond, a za mě pokračování velice zdařilé. Jedna zavražděná a jedna pohřešovaná, rodina Chadwickových a rodina Talbotových. Skvělý je Jason Redmond v roli porodníka, objeví se i nepatrná úloha Micahova vychovatele a důležitou roli hrají samozřejmě každoročně přijíždějící kočovníci; to vše vytváří zajímavé pozadí i součást zápletky. Takže jediná moje výhrada je vůči maringotce na titulu – ta tedy rozhodně neodpovídá popisu uvedenému v knize.

„Dvacáté století se sice blížilo, ale rituály kolem námluv a svateb se za poslední stovky let moc nezměnily. Muži se stále ženili, aby získali výhody, a ženy stále prodávaly svou počestnost tomu, kdo zaplatil nejvíce, přičemž rodiče se všemi transakcemi souhlasili a své potomky k nim cíleně vedli. Z lásky se bral málokdo.“

Jednohubka, kterou jsem si smlsla během knihovní pauzy, a podobně jako mnozí další, moc jsem se pobavila. Úžasné jsou především ilustrace – procházela jsem si je a uvědomovala jsem si, jak si s originálem museli čeští překladatelé pohrát: všechny hřbety knih převést do češtiny! Obecně se obrazový doprovod téhle knížky moc povedl, a závěr tomu nasadil malou - možná červenou? - korunku.
Uznávám, že Velká knižní záhada Pavla Čecha je lepší, propracovanější a na knihy vás – tedy aspoň mě – víc naláká, navíc tamní závěrečná perlička je velmi povedená. Knížku O vlkovi budu nabízet menším čtenářům; mám vyzkoušeno, že Velká knižní záhada strhne a k četbě přivede klidně i páťáky.

Pokračování příběhu zkušené vědecké pracovnice Emily a jejího kolegy, který je současně zčásti potomkem Lidu, opět není špatné, ale chyba je zkrátka ve mně. Nyní se k výpravě do rakouských Alp přidala neteř Ariadna a vedoucí katedry dryádologie pan Rose, velké „zdravotní“ problémy musí řešit Wendell – tedy on je ani tak neřeší, spíš Emily naviguje k jejich řešení, což je poněkud negentlemanské.
Takže určitě povedený příběh, ale já jsem se jím prodírala ztěžka, představuju si, že tak nějak bych se asi brodila hustým medem. Pravděpodobně tomu nepomohl ani fakt, že jsem měla k dispozici e-knihu. Ať už byla příčina kdekoli, já jsem se s Emily, Poem i Dřípatkou, jakož i s pohřešovanými výzkumníky nějak minula, což je mi docela líto.

„Ano, její rozkazy byly protkané kouzly, ovšem existuje také lidská verze autority, kterou rozpoznám. Pokud by mě anglický král vyzval, abych promluvila – nebo když jsme u toho, rektor Cambridge, nevelký, avšak hrozivý muž – bylo by pro mě podobně obtížné neuposlechnout. Jelikož existují jistí smrtelníci, kteří jsou naprosto schopní zastrašovat a ovládat druhé bez pomoci kouzel, zejména když jsou na takové jednání zvyklí, když zaujímají jisté postavení, ať už ho zdědí, nebo si ho sami vybudují.“

Po Jménech se ke mně dostala další prvotina, neuvěřitelně povedená a čtivá.
Četla jsem mnoho knížek, v nichž se cestovalo časem, ale tohle je něco jiného, tady „vesmír skládá dílky“, jak se domnívá sám hlavní hrdina. Po trápení, které jsem zažila s Emily v Jinozemí, byla pro mě tahle knížka jakousi čtenářskou živou vodou – tak úžasně zajímavá, čtivá, hladce plynoucí, plná postav, které bych si taky přála potkat a poznat. Překlad mě hladil, tiskové chyby jsem vůbec nenašla, možná jsem je ve svém nadšení přehlédla, nevím, ale byla to nádhera.

„Dopil sklenici a opřel se. Joshův limit byl jeden alkoholický nápoj, a i tak si dal jen pivo s nízkým obsahem alkoholu. Přece jen měl cizí játra a dostal spoustu papírů s návodem, jak se o ně starat.“

Měla jsem to podobně jako Kirikou – půjčila jsem si dětskou knihu o vílách (e-kniha bohužel nemá barevné štítky), takže jaké bylo mé překvapení, když jsem se potkala s intuitivní zapálenou vědkyní Em (která by velmi pravděpodobně přesně zapadla do kolonky Aspergerův syndrom) a jejím studiem Lidu; tohle věru nebylo dětské čtení.
A nejenže nebylo dětské, ale pro mě bylo opravdu náročné; kniha se mi vůbec nečetla dobře, ale přitom mi její hlavní myšlenka (víly nemusí být jen osoby ženského pohlaví, nemusí vypadat jako my lidé a už vůbec nemusí být hodní a nám lidem naklonění, spíše naopak) připadala velmi nosná.
Stín byl skvělý, o Wendellu ani nemluvě – ovšem Vendelín zní fakt dobře, jak vystihla SBH – navíc jakmile slyším Bambleby, vzpomenu si na slečnu Marplovou a Humblebyho. Ljosland velmi silně připomíná Island (až na ty stromy), jen doufám, že se tam ve skutečnosti žádné exempláře Lidu nevyskytují.
Navzdory všemu řečenému/napsanému jsem z knihy byla dost nešťastná a potýkala jsem se s ní. Přesto zkusím i druhý díl.
P.S. Asi nejvíce si notuju s komentářem Michalka98.

Nerada čtu o tomto tématu, nedokážu pochopit ženy, které se nevzepřou a navíc nechají své děti vyrůstat v tomto pokřiveném prostředí.
Ale tady se mi líbil ten nápad se jmény, tak jsem knihu neodložila a pokračovala jsem ve čtení. Brzy jsem ale zjistila, že mám problém udržet kontinuitu v onom sedmiletém intervalu, tak jsem zvolila jednodušší způsob četby: nejprve jsem přečetla příběh Beara, potom Juliana a nakonec Gordona. Epilog mi do toho zase hodil vidle, ale jen tak maloučko, možná jako takové upozornění, zda některým drobnostem nepřikládáme větší váhu než je potřeba. Potěšil mě závěrečný jmenný seznam, oku – a zřejmě i uchu - lahodící překlad a absence tiskových chyb, jakož i významuplná „obálka“.
Některé události mi trochu nesedly – příběh s vosou (nikdy v dětství ho nepíchla?), jiné naopak nadchly – miluju pivoňky a jejich popis na s.226 byl úžasný. Rodinné štěstí prožívané v období covidového lockdownu, nádhera.
Určitě vyhledám i další knihy této edice, koneckonců první ze zde uvedeného seznamu, a to Nikdy, nikdy, nikdy už si můžu „odfajfkovat“.
P.S. Díky především za komentáře Sidonia, Šánka a ppheat, s těmi souzním.

„Její oblíbená pokojovka je kalatea, kterou jí Maia poslala ke Dni matek. Nejen proto, že je od ní, ale protože se její velké listy na noc zavíjejí do vzpřímených sloupců a ve dne se zase pomalu rozvíjejí jako otevřené dlaně. Miluje tiché zvuky, které rostlina vydává, když se listy rozvírají a otírají o stěnu.“

„Pokud jde o dějiny, absence důkazů není důkazem jejich absence.“
Před nedávnem jsem dočetla Hamneta, který se odehrává v téže době, je zalidněn víceméně týmiž postavami a nepřináší žádnou zásadní změnu pohledu. Navíc jsem kdysi četla Shakespearovy letopisy, knihu, která ve Velké Británii nesměla vyjít. V té se naopak uvádí spousta argumentů pro tvrzení, že WS nemohl napsat hry, jejichž autor (autoři) musel být alespoň všeobecně vzdělán v zeměpise, dějepise, v hudebních a právních vědách, což syn rukavičkáře ze Strattfordu nad Avonou určitě nebyl. (I když s tím zeměpisem to asi nebylo tak horké, když Čechy umístil na mořské pobřeží, ale v té době je to celkem pochopitelné.)
Jodi Picoultová se přiklonila k témuž názoru – Shakespeare nebyl ve skutečnosti autorem, určitě ne jediným autorem, ale byla svým způsobem ještě radikálnější: proč by nemohla tyto hry napsat žena? Existovala v té době žena natolik vzdělaná, aby toho byla schopna?
Takže určitě zajímavá kniha vycházející z mnoha doložených faktů. Opět pročítáme dva příběhy ve dvou časových liniích, přičemž – jak to většinou bývá – ten historický je tak nějak lepší, povedenější, zajímavější, a tudíž čtivější, alespoň pro mě, a ten novodobý jde až do budoucnosti. Co mě ovšem pobavilo, to bylo tohle (nadčasové) konstatování:
„Celé toto folio je podvod. Navíc, kdy a kde jste viděla herce, kteří by byli schopni sami něco souvislého napsat? Jsou to jen trubači, kteří hlásají to, co chce sdělit hrad.“
Škoda těch drobných překlepů, případně rodových chyb v minulém čase (chtěl/chtěla), i když vzhledem k rozsahu knihy (více než 400 stran) jich není mnoho.

Další dětská knížka, kterou jsme po povodni 2024 dostali do obnovené knihovny. Za sebe říkám na rovinu, že bych si ji mileráda odpustila – nepřipadá mi nijak výjimečná, natož povedená, prostě jen staví na protikladech typu hezké, chutné a voňavé versus ošklivé, nechutné až nepoživatelné a smrduté. Jenže možná právě tohle je něco, co malé čtenáře oslovuje, viz tzv. fekální knihy. Takže pro mě byl z celé knihy nejlepší hned první odstavec:
„Pušíci nemají rádi čokoládu. Ani zmrzlinu a bonbony. Nemají rádi puding ani špagety. Vůbec nemají rádi jídla, která lidem chutnají. Pušíci jedí mnohem raději to, co je pálivé, shnilé a hořké. Rádi žvýkají staré gumové pneumatiky a křoupou zrezivělé plechovky posypané pepřem!“
Ale závěrečné otázky mě příjemně překvapily, tam tleskám.

Poslední, závěrečný díl série s Cyrusem Havenem a Evie se mi líbil nejméně. Ale pořád patří mezi detektivní příběhy, které jsou inteligentní, čtivé, postrádají superhrdinu, ale nepostrádají pochopení pro lidské slabosti. Takže určitě doporučím naší čtenářce, která se mi – při čtení prvního dílu této série – svěřila, že poprvé za těch deset let, co chodí do knihovny, ji nějaká kniha tak zaujala, že se vysloveně těší, až přijde domů a bude v ní pokračovat. A že je naopak smutná ve dnech, kdy už je předem jasné, že se ke knize nedostane. Tomu říkám poklona, pane Robothame!

„Psy miluju více než lidi proto, že jsou věrní a bezpodmínečně vás milujou. Nejsou to rasisti ani transfobové ani sexisti ani klasisti ani ageisti. Nemluví ani o politice ani o náboženství, neukradnou vám kluka a nepůjčí si vaše auto bez dovolení. Ano, je to jako mít v domě malé dítě a potřebujou pohyb a pozornost a hodně kadí, ale rozhodně za to stojí.“

Vůbec nejsem cílová skupina, ale knížečka mě velmi potěšila.
Jednak miluju černobílé ilustrace, podobně jako černobílé fotky, a tady mi vyloženě sedlo černobílé provedení. Příběh paní Apolenky se mi moc líbil, připadal mi celkem logický a naprosto jsem její postup chápala. Vyústění tohohle minipříběhu bylo rovněž logické a milé. A úplně nejvíc mě potěšilo, že z téhle knížky velmi jednoduše "vyrobíte" tzv. silent book, což je typ knížky, kterou naši malí čtenáři v poslední době velmi vyhledávají.
Takže moc a moc děkujeme nakladatelství Meander, které nám po povodni 2024 věnovalo mnoho krásných knih, mezi nimi právě i paní Apolenku.

Další díl série s názvem Cyrus Haven; po prvních dvou dílech se mnohé vyjasnilo, takže teď už se Cyrus může věnovat běžnému policejnímu vyšetřování. Jenže v tomto díle mu práci komplikují „domácí“ problémy – jednak nevypočitatelné chování jeho spolubydlící Evie, a dále posun v životě jeho jediného blízkého příbuzného, bratra Eliase. Občas se v knize objeví nenápadný odkaz na covidové období, pro mě překvapivé. A souhlasím s komentářem intelektuálka: i tak lze nahlížet na Othella, proč ne?
Jako vždy velmi čtivé a zajímavé. Dobře napsané, zřejmě i dobře přeložené, s minimem chyb, prostě čtenářská lahůdka.

„Co jste zač? Nějaký psychopat?“
„I tak mi už říkali.“
„Kdo?“
„Psychiatři. Psychologové. Terapeuti. Konzultanti. Snažili se mě vyléčit. Každý den se učím něco nového.“
„Co jste se naučil dnes?“
„Že nemůžu mít půdu. A knoflíky jsou důležitý.“

Koupila jsem na základě komentářů uživatelů podobné „krevní/knižní skupiny“, ale zpočátku jsem se nechytala a spíše jsem nevěřícně kroutila hlavou. To se ovšem časem zásadně změnilo, takže minimálně od půlky knihy jsem velmi zaujatě sledovala postupné odhalování mnoha tajemství, už jen jakoby mimochodem jsem vnímala třeba zvláštní osobitost Martina Lomaxe a lámala jsem si hlavu podivným chováním maminky Siobhan . . .
Není to můj oblíbený Hakan Nesser ani Fred Vargas, navíc jsem nečetla první díl, ale je to něco nového, svěžího a zajímavě šmrncovního, aspoň pro mě. Pokud se v příštím díle zapojí do akce i spolehlivý korektor/ka, bude to dokonalé!

Ibrahim přikývne. „Nechte to plavat. Vzpomínejte na to jako na šťastné období. Byla jste na vrcholku kopce a teď jste v údolí. Tohle se vám stane v životě mnohokrát.“
„Takže co mám teď dělat?“
„Pochopitelně vyšplháte na další kopec.“
„No ano, pochopitelně,“ zamumlá Donna. Jak prosté. „A co je na tom dalším kopci?“
„No, to nevíme, nebo víme? Je to váš kopec. Nikdo jiný na něj předtím nevyšplhal.“

„Žádný návrat v čase se konat nebude. Nezmění se, co měli vepsáno v osudu. Synek je pryč a manžel odjede a ona zůstane a prasata budou vyžadovat každodenní krmení a čas plyne pouze jedním směrem.“
Knihu jsem si pořídila těsně před koncem roku 2025 a než jsem ji stihla přečíst, zjistila jsem, že v lednu budou v našem kině uvádět stejnojmenný film. Rozhodla jsem se, že tentokrát to udělám obráceně: nejprve se podívám na film a teprve poté si přečtu knihu.
Jak řekla, tak i udělala, abych parafrázovala pohádkové vyprávění. Film by mě posadil na zadek, kdybych náhodou už neseděla, a zůstavil mě doslova němou, jakkoli běžně komentuju film, když jsem v kině s kamarády, což byl tento případ. Film byl neuvěřitelný a já jsem opravdu si nedovedla představit, co najdu v knize.
Nechala jsem si týden na oddych a pustila jsem se do knihy. Po dočtení jsem pochopila (ne že bych to předtím nevěděla), že bych nikdy nemohla být režisérkou. Vidět v té knize potenciál pro úžasný film, uchopit tu látku tak, abychom my diváci i bez znalosti vnitřních pochodů a úvah jednotlivých postav chápali, co se jim honí hlavou, co je hnacím motorem jejich jednání, to je samo o sobě obdivuhodné.
Kniha je jiná – střídající se kapitoly ve dvojím časovém pásmu, zarazil mě čepec, který mi ve filmu docela chyběl; dvojčata, která byla k nerozeznání, prostě jsem se neubránila srovnávání. Co bylo nesrovnatelné: jazyk vyprávění - popisy postav, přírodních jevů, dějů a samozřejmě úvah a myšlenek hrdinů. Poprvé jsem pohlavní spojení (budoucí manželské dvojice) vnímala mimo jiné skrze sluchové vjemy poštolky, skrze detailně popsaný sklad jablek; zní to velmi kuriózně, ale bylo to skvěle neotřelé (s. 82). Ale to je jen jedna drobnost, takových tam byly spousty a číst je bylo opravdovým potěšením; velká poklona paní překladatelce.
Současně přiznávám, že bez předchozího zhlédnutí filmu bych s knihou, alespoň zpočátku, zřejmě dost bojovala.

„Bůh ho potřeboval po svém boku, řekne jí kněz po jedné mši a vezme ji za ruku.
Agnes se na něj otočí, divže neprská, cítí ohromné nutkání vlepit mu facku. Já ho potřebovala, má na jazyku, ten váš Bůh si měl počkat, až na něj přijde řada.“

Další oddechovka K.G. a já jsem se báječně bavila. Hlavní hrdinka, jakkoli nešikovná a neschopná, mi byla sympatická, podobně jako obě její děti, zatímco o jejím manželovi jsem si myslela jen to nejhorší. Příšerné matky a jejich spolek, to byl opravdu skvělý zážitek, ovšem neméně jsem se bavila třeba při vylíčení děje romantických knih z australského prostředí. Prostě Konstancie, její potomci a její noví sousedé mi po několik dní byli opravdu milou společností.

„Musela jsem se podívat pravdě do očí. Aniž jsem si to uvědomila, vyrostla mi Nela z období Koně-jsou-nádherní-a-kluci-pitomí do věku Chodím-s-holým-břichem-a-moje-hormony-šílí. Ideální narozeniny by teď vypadaly asi takhle: v chabě osvětleném prostoru zní ohlušující hudba a hrají se zakázané hry, které souvisí s líbáním. Pravděpodobně mě opět čekají bezesné noci, horší, než když bývala Nela kojenec.“