broskev28 komentáře u knih

Komentář k téhle knize zvládám teprve s odstupem - ihned po přečtení jsem měla dojem, že to není nic moc (zvlášť když jsem asi před měsícem dočetla Nejsem jako vy). Potom jsem si pozorně přečetla doslov. Vrátila jsem se k jednotlivým oddílům knížky, založila jsem si je a pročítala jsem si citáty, jimiž jsou uvozeny. Přemýšlela jsem, proč se mé mámě knížka velice zamlouvala, "ovšem až na ten konec".
A napadlo mě, že hned v první větě této knihy je - myšlenkou B. Franklina - řečeno vše: Spravedlnosti nebude učiněno zadost, dokud ti, jichž se to netýká, nebudou pobouřeni jako ti dotčení.

5 29.12.2017

Souhlasím - tuhle knihu nelze pouze číst. Musíte se nadechovat a hledat vůni. Polykat a cítit chuť popisovaných surovin i receptů. Dotýkat se a pochopit strukturu živých i neživých pletiv. Zkoušet vstřebat jména hlavních hrdinů a přemýšlet, kdo a proč zahájil tu nezvyklou přírodní posloupnost.
I když bych uvítala méně francouzských výrazů, chápu, že v češtině by ztratily své kouzlo (jak obyčejně a zřejmě i nedokonale zní palačinkárna vedle creperie).
Jedním dechem proto přidávám velké poděkování paní překladatelce; určitě je to i její zásluha, že kniha je tak živočišná, či spíše úžasně rostlinná. Kdybych měla možnost si s ní promluvit, měla bych otázku: proč změnila název? Pět dílků má přece zcela jiný význam nežli pět čtvrtin?

8 27.12.2017

Kniha určitě dobrá, realistická, uvěřitelná. Žádné rituální vraždy, které sleduje dítě pod postelí. Co mě ovšem - nikoli poprvé - fascinuje, to jsou "osudové" dvě věty na zadní straně přebalu, stejně jako některé části anotace. Někdy mám pocit, že jsem asi četla jinou knihu. Anebo že ji ten, kdo anotaci psal, naopak nečetl.
Psychothrilery rozhodně záměrně nevyhledávám, ale tento mě příjemně překvapil. Taková normální rodina, dokud nezmizí mladší syn. Čtivé, dobře napsané. A stejně jako vnimat_Krasu, smekám před paní Pernicovou: chatovací vsuvky jsou bravurní, žádná nápověda pro tápající čtenáře.

4 26.12.2017

Když jsem zjistila, že mi tahle kniha utekla v adventním kalendáři ereadingu, zamrzelo mě to. Vzápětí jsem si ji vypůjčila z knihovny a po přečtení jsem už nelitovala. Není to špatné čtení, konečně něco normálnějšího, pro mě více korespondujícího s běžným životem. Ale přesně jak píše JancaKube: třeba bych uvítala informaci, jak došlo k únosu hledané dívky a kým byla. Velmi sympatická mi byla postava Zell, ale nic bližšího jsem se o ní ani o jejích synech nedozvěděla, škoda. Příjemné čtení, to ano, ale kdybych se s touhle knihou nepotkala, o nic bych nepřišla.
P.S. Co mě opravdu vyvedlo z míry, to byla autorčina fotografie na záložce: dívčina, možná 20 - 25 let, cudně pootočená. A v textu pod foto se dočtu, že již 25 let žije s manželem a vychovávají šest dětí. Někdo má zkrátka kliku a nestárne . . .

4 17.12.2017

Knížka, která by mohla pomoci dětem i dospělým pochopit svět malého autisty. Jen těžko si dokážu představit, že by si ji nějaké menší dítě četlo samo, ale zkusím ji nabídnout našim páťákům - ti citlivější a trpělivější možná mají šanci, uvidíme.
Já osobně vidím největší problém v tom, že každý autista je jiný. Cukrovkář bere inzulín a je v pohodě. Epileptik má své meze a my jsme na ně upozorněni, v pohodě. Ale u autisty nikdy nevíte, co a kdy ho vytočí. Každý reaguje na něco jiného, každý je prostě originál. A každý má něco, co bytostně nesnáší - třeba pro mého syna to jsou knoflíky. Nesnese je na sobě, ale vadí mu i na druhých. A teď si představte, že ho ve škole posadí vedle spolužáka, který rád nosí košile. Pak mu nepomůže ani asistentka . . .

12 16.12.2017

Knížka drobná a útlá, ale vyznění velmi silné. Zaujal mě samotný název - jak můžete vedle něčeho tak odporného jako je znásilnění položit slova milostný příběh?
Všechny knihy J.C. Oatesové, které jsem měla možnost číst, byly opravdu dobré a zajímavé. Tahle drobná knížečka za nimi rozhodně nezaostává, spíše naopak. Nevíte, čemu se podivovat dříve - těm mnoha hlasům, které se k příběhu vyjadřují? Nebo faktu, že mezi výrazy soudní proces a spravedlivý proces vůbec nemusí být rovnítko? Že záleží jen na tom, kolik peněz dáte dohromady a jak dobrého (pro mne ovšem spíš jak bezskrupulózního) právníka si najmete? Že způsob, jakým někdo mluví, jak se obléká, jak žije, může někomu jinému zavdávat právo (!?!) s ním podle toho jednat . . .
Naprosto skvělá postava Johna Dromoora. A malá Bethel, co všechno musela zvládnout, prožít a přežít. Jaké byly její další životní osudy?
Kniha příšerná (svým obsahem) i nádherná (literárním zpracováním).

5 10.12.2017

Poslední díl volné tetralogie je poněkud dramatičtější než ty předešlé, ale to rozhodně není na závadu, naopak. A jelikož prastarou báji o vodní víle Ondině znám a mám velice ráda, zaujalo mě, že se po ní jmenuje nemoc. Zajímavá postava Gity, slovenské prostředí, zkrátka inteligentní počtení, jako vždy u této autorky.

4 10.12.2017

Nová série Albatrosu. Trochu rozpačitě jsem přijala zkratku GO, resp. její vysvětlení. Jinak ale Ivona Březinová nezklamala. Pro nás "vnitrozemce" celý příběh získává poněkud exotický nádech, ovšem hrdinové jsou Češi jak se patří. Dvojčata Alfa a Beta (škoda, že si jméno nemůžeme dávat sami!), zkušená Mariana, sečtělý Tim - všichni se podle svých možností podílejí na své záchraně. Kniha se dobře čte, je poměrně krátká, zajímavá a napínavá. Pravda, závěrečné zásady asi našinec příliš neocení, ale třeba se někomu budou hodit - těch, kdo se s rodiči vydávají na moře a za moře, už je nepoměrně více než v minulém režimu.
Takže nezbývá než se těšit na další avizovaný díl nazvaný Nevinná lavina.

3 26.11.2017

Přiznám se, že mi nesedly ty "krimi zprávy" v úvodu kapitol - ledaže by to byla jakási Jacobova rešerše kriminálních činů?
Jako osvěta autismu, resp. Aspergerova syndromu, však knížka určitě zafunguje výtečně. Možná si někteří čtenáři uvědomí, že to šíleně řvoucí dítě ze supermarketu nebyl rozmazlený fracek, ale autista při záchvatu. Některým dokonce dojde, že matka (ale téměř nikdy otec!) takového dítěte zcela rezignuje na svůj život, na svou profesní kariéru a často i na partnerský vztah. Jak píše Jacobova matka na s.130:
Rodičovství není podstatné jméno, ale sloveso - nikdy nekončící proces, nikoli dosažení určitého cíle.
A já jen doufám, že všichni nadšení čtenáři téhle skvělé knihy nepřehlédli Jacobův 4.bod v seznamu "Tohle si budu o Jess pamatovat": Díky ní jsem viděl film Princezna nevěsta, což je nejspíš jeden z nejlepších filmů celé filmové historie.

11 26.11.2017

Naprosto a do puntíku souzním s Amélií. Útlá knížečka s obrázkem hortenzií na titulu, a tolik krásných myšlenek, prožitků, citového bohatství. Mám syna-autistu a mnoho věcí znám z vlastní zkušenosti, možná o to více mě kniha oslovuje.
Když Táňa F. kandidovala na prezidentku, tolik jsem si přála, aby se to podařilo, aby naše země měla v čele 1. (a poprvé!) prezidentku, 2. osobu empatickou a výsostně nestranickou. Nepodařilo se a možná je to dobře především pro ni . . .

3 25.11.2017

Na rozdíl od prvního dílu je anotace této knihy funkční, hurá! Volné pokračování lékařských příběhů mi připadalo méně "romantické" a více praktické a věcné, ale opět se mi četlo velmi dobře a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací. Poté, co se příběh zaměří na jedinečnou osobnost rodinného lékaře Tea, vybavila se mi nálada medicínských, resp. lékárnických knížek Marie Kubátové.

5 24.11.2017

Jak bláhová, jak pomíjivá a triviální se zdá hudba, ze všech lidských snažení! Pohlcovaná tichem už při samotné hře. A přitom to dá tolik práce, než se ji člověk naučí zahrát, a stejně to nakonec nejspíš pokazí.
Mluví autorka jen o hudbě?

5 18.11.2017

Souhlasím s Ivaksou, že Valja Stýblová umí i lepší knížky. Přesto mi příběh nepřipadal tak ubohý - vypravěč se přiznával ke svým slabostem, Natálie byla neskutečně dokonalá, Anežka zase velmi průhledná. Kombinace dánského prostředí, odkazů na malou mořskou vílu a veršů byla velmi příjemná a působivá. Navíc - jako vždy - v hlavní roli vystupuje lékařské prostředí, diskuze, souhra jednotlivých oborů.
Na mě negativně zapůsobily dvě věci: tou první je anotace příběhu tady na databázi. Kdybych ji našla na knize samotné, nikdy bych ji nevzala do ruky, tak bezobsažná a nicneříkající je to fráze.
A tu druhou má na svědomí sama autorka: doposud jsem nikdy neslyšela ani nepoužila slovo gracilní, zato v téhle knize jsem ho potkala nejméně čtyřikrát. I když se mi to slovíčko líbí, přesto je možné, někdy dokonce vhodné, nahradit ho českým výrazem. Nepřísluší mi radit autorce, to si netroufám. Ale jako čtenářka mám výhrady ke zvýšené frekvenci netypického, a proto snadno identifikovatelného cizího slova.
A naopak velmi mě zaujala poslední věta tohoto příběhu - na rozdíl od nicneříkající fráze anotace je přímo nabitá minulým i budoucím dějem:
Teskná Solvejžina píseň doznívala, uslyšel jsem první tóny Ódy na radost.

5 18.11.2017

Kdo by zaváhal, jde-li o vraždy mladých žen, ještě studentek? Čtivé téma, čtivý detektivní příběh. Přesto mám námitky:
1. Vztah hlavních vyšetřovatelů: jako by věkově spadali ještě níž než na univerzitu, snad někam na střední. To je takový problém, naznačit druhému zájem, podělit se s ním o svůj život? Chápu, že oba si už zažili své, jenže o to méně času jim zbývá. V knihách označovaných YA bych to pochopila, tady mi ta rozpačitost nějak nesedne.
2. Rozuzlení detektivního příběhu mám od dob Hercula Poirota, soudce Ti či Steva Carelly prostě spojeno s jakýmsi dechberoucím divadelním představením, v němž jsou mi - jako nepříliš inteligentnímu čtenáři - vysvětleny i ty nejmenší detaily pachatelových úmyslů a činů. Nic takového se zde nekoná; pro mě velké zklamání.

6 17.11.2017

Předpokládám, že jde o jednu z prvních knih Ivy Procházkové - rok vydání 1980. Maminka-divadelní herečka nevýchovně kouří kudy chodí (na gymnáziu dostala dvojku z chování za kouření v šatně), tatínek-profesor ji stále bezmezně miluje a občas si neuvědomuje, že neuváženými sliby stresuje potomky. Možná trochu atypická, ale láskyplná a funkční rodina.
A přesto - nebo právě proto? - je knížka bezvadná. Doufám, že se někde brzy objeví nové vydání, protože knížka rozhodně není běžně dostupná, a to je škoda.

4 17.11.2017

Stačí si přečíst závěrečný obsah - už jenom názvy některých pohádek ukazují na autorovu fantazii a na jeho neotřelé, stále jakoby dětské vnímání věcí a situací. A to je možná důvod, proč děti jeho příběhy mají tak rády, tedy alespoň naše děti. Příběh O velikém suchu znám skoro nazpaměť, tolikrát jsem ho na přání četla. A ani já jsem neměla slitování s nafoukanou a sobeckou kopřivou . . .
Když se k nápaditým pohádkám přidaly neméně nápadité obrázky Eugena Sopka, vznikla knížka, která zaujme nejen děti, ale i jejich rodiče. A protože pohádky jsou poměrně krátké a často kopírují každodenní realitu, mají šanci i u dnešních línějších čtenářů. Nebo se mýlím?

4 11.11.2017

Pro mě jedna z nejlepších knih Daniely K. Myslím, že tuhle knížku by měly povinně nakupovat všechny školy, aby malí čtenáři věděli, že začátek čtenářství je vždycky a pro každého pracný. A aby pochopili, že ten, kdo vytrvá, bude mít po zbytek života mnoho úžasných papírových přátel . . .

8 05.11.2017

Nikdy by mě nenapadlo, že se ke čtení téhle knížky dostane desetileté dítě (nikoli moje!). A další šok jsem utrpěla tehdy, když ta malá čtenářka začala nad knížečkou jásat, připravila si o ní úžasný referát pro spolužáky a napsala na TT předlouhou báseň.
Tracyho tygr - knížka, která osloví každého z nás, bez ohledu na věk, pohlaví nebo národnost. Neváhejte a najděte si každý svého tygra!

13 05.11.2017

Pro mě to byla jedna ze slabších knih mé oblíbené autorky. Sice jsem se dozvěděla několik zajímavých informací o makakovi, jinak opici bezocasé, ale vlastní příběh mi připadal takový primitivní, prvoplánový. Dala bych si kávičku U veselého sysla; prozření fifleny Kamily mě pobavilo. Ale Zákeřné keře nebo Rybí sliby mě "vzaly" mnohem více - a nejen mě, ale i mého desetiletého syna.
Tak si počkám, co na knížku řeknou naše děti ve škole. A těším se na další knížku paní Krolupperové!

2 02.11.2017

Přidávám se k Terjac - mně se kniha líbila moc, malíře Schikanedera znám a obdivuju. Ale jelikož znám také dnešní děti, s narůstajícím zděšením jsem si všímala záplavy málo používaných, často cizích slov, a také neznámých a těžce se vyslovujících jmen. Nemám nic proti rozšiřování velmi omezené slovní zásoby, naopak. Ale ptala jsem se sama sebe, kolik dětí si tuhle knihu troufne z naší školní knihovny vypůjčit a kolik z těch nemnoha si ji opravdu přečte . . .
Je to škoda, protože určitě za přečtení stojí. Ale nabízela bych ji až dětem 2.stupně a ve výtvarné výchově by se přitom mohly seznámit s tvorbou J. Schikanedera podrobněji. Průřezová témata mi sice nepřirostla k srdci, ale někdy se jejich využití přímo nabízí.

5 30.10.2017