broskev28 komentáře u knih

Podobně jako dixi jsem zuřivě komunikovala s nakladatelstvím, až konečně po mnoha letech přišla reedice - sice v brožované podobě, ale co už. Hlavně že tentokrát vydali najednou všechny díly a my nadšenci jsme si mohli Rosamundův příběh konečně dočíst . . .
Velmi zvláštní, není-liž pravda?

7 14.10.2017

"Nám všem kolem hlavy proudí energie. Když je člověk zdravý, ta energie proudí do hlavy a z hlavy ven. Je to jako když v potůčku plyne voda. Je čistá a žádné kameny jí nebrání v cestě. Když jsou lidi nemocní, energie je jako voda, která volně neplyne, ale naráží na kameny. Má černou barvu a to je špatný."
A jako by tohle nestačilo, je tady ještě hrůzná Děsice! Ale i v téhle knize, stejně jako v životě, platí: když na své trápení - a koneckonců i na své radosti - nejsi sám, máš větší šanci. Aleš i Elenka si tak možná nevědomky vybudují svou vlastní empatu - jakou má asi barvu? Ilustrátorka Barbora Kyšková by jim určitě poradila . . .

3 14.10.2017

Pro mne další z mnoha dětských knih, které mají šanci jen u empatického a dostatečně inteligentního dítěte, nebo u podobně vybaveného dospěláka. Knižní klub moudře uvádí věk čtenáře 10+.
Mně osobně se Jonatánova zpověď moc líbila. Je v ní spousta vtípků, které ocení zřejmě jen dospělák. Dětský čtenář utkví asi na něčem jiném, a má si z čeho vybírat - Jonatán ve svém příběhu potká spoustu dalších postav a zažije s nimi zajímavé situace.
Za velké plus knížky považuju jazyk, netypické a zajímavé výrazové prostředky. Vždyť je to nádhera, přečíst si věty: "Pokoj natřít na šeptano nebo na klikato. Zvolit odstín opomíjené a neviditelné." Nerozliším, co je zásluha autora a co má "na svědomí" překladatelka, ale děkuju oběma za tyhle jazykové lahůdky. Jistě, vloudila se i chybička, ale to jen opravdu výjimečně (název kapitoly 34).
Takže určitě doporučím jak našim školákům, tak všem imaginárním čtenářům.

4 14.10.2017

Asi před půl rokem jsem přečetla Příběh Biafry, víceméně dokumentární knihu o vzniku Nigérie, o jejím rozdělení a o nezdaru samostatné existence Biafry. Autor, který strávil v Nigérii dlouhý čas jako anglický novinář, napsal úžasnou knihu, ve které nezastřeně kritizuje britskou koloniální politiku, a to právě na případu Nigérie.
Proto jsem se téhle beletristické knihy trochu bála, ale autorka mě mile překvapila. V knize Půl žlutého slunce je tohle téma zpracováno románově; ve srovnání s dokumentaristikou F. Forsytha jsou ty nejhorší válečné hrůzy buď jen naznačeny, nebo úplně vynechány. Přesto má pozorný čtenář pocit - zajisté oprávněný - že hrdinům příběhu se vše rozpadá pod rukama. Jak by ne, žijí v zemi postižené válkou, a to válkou velmi krutou.
Hlavní hrdinové knihy asi nejsou typičtí Biafřané - igboský univerzitní profesor žijící beze sňatku s dcerou vysokého nigerijského státního úředníka (autorka vychází z prostředí svých předků - vyrůstala v rodině univerzitního profesora). Zajímavý je motiv dvou sester, dvojčat, a jejich vztah, který se v dospělosti velmi zkomplikoval. Olanna a Kainané: dvě ženy s nádhernými jmény a s neuvěřitelnými osudy.
Třináctiletý, velmi inteligentní sluha v této domácnosti, který (kromě toho, že je sluhou, nakupuje, vaří, uklízí, pere a stará se o malé dítě) také čte knihy a noviny svého pána a posléze sepisuje knihu všech neuvěřitelných situací, s nimiž se během války potkal. Jeho kapitoly jsou svébytnou součástí knihy a nesou příznačný název: Mlčeli jste, když jsme umírali.
A ještě něco: i když to z této knihy přímo neplyne (autorka neakcentuje smrt milionů lidí, kteří zemřeli hladem, v jejím podání je to tajemná nemoc jménem kwašiorkor), v příběhu Biafry šlo o genocidu. Do dnešních dní však nebyla oficiálně pojmenována a uznána, neboť "nebylo možné dokázat nigerijské vládě tento úmysl".
Jak správně cituje moudrost svých předků Kainané, jedna z hlavních hrdinek: "Některé věci jsou tak neodpustitelné, že umožňují, aby se snadněji odpouštěly jiné věci."

6 09.10.2017

Knížka zajímavá a napínavá, ale určitě ne pro mladší 12 let. Bižola ani fýza mladším ještě nic neříkají, trefná přirovnání typu "hleděl na něj jak škorpión na Antarktidu" taky v tomto věku nepoberou. Ovšem pro ty starší to může být príma zábava - parta kluků a holek nestejného věku (Pavel, Bára, Vojta, Renata) opravdu dala rodilému mluvčímu zabrat; děti mají hlavu na správném místě a umějí ji používat!
Mně osobně se moc líbila malá sestra hlavního hrdiny, prvňačka Bára. Její postřeh při keramice, to se opravdu povedlo. A naprosto mě nadchli jejich čtenářsky zaměření rodiče, s nimiž se občas dokonce dalo rozumně mluvit!
Takže ani tentokrát Daniela Krolupperová nezklamala. Jen se obávám, jestli po přečtení téhle knížky nebudou naši žáci podezřívavě zahlížet na rodilého mluvčího Kevina, který s nimi každý týden procvičuje konverzaci. Kevin totiž tvrdí, že jeho domovem je Kalifornie . . .

3 04.10.2017

Mé vydání je z roku 1955 a já jen žasnu: uplynulo o něco málo více než 60 let a čeština je úplně někde jinde. Tady v jednom odstavci narazím na tři přenádherné přechodníky - slovesný tvar, který dnes už téměř nikdo nepoužívá (a neumí použít).
Teprve v druhém plánu se dostávám k obsahu a žasnu podruhé. F. Šrámek je pro mne neživá a nikdy nečtená klasika, jenže ten zážitek je tak plný, silný a především neuvěřitelným způsobem vyjádřený! Naprosto se nehodí do dnešní uspěchané doby, kdy se naše slovní zásoba smrskává na mizivý počet slov, nejlépe v jednoduchých větách. Anebo naopak - brala bych Žasnoucího vojáka jako audioknihu, namluvenou třeba panem Preisem (kdysi pány Cupákem či Adamírou), a poslouchala bych ji po večerech, za svitu svíček, vychutnávajíc (a jsme u toho - je to správně?) si to nádherné vyjadřování věcí tak hrůzných . . .

6 01.10.2017

Přidávám se k nadšeným komentářům, i já jsem knihu zhltla za den a byla jsem příjemně překvapená. Zajímavý detektivní motiv, pro mne neznámá Jezerní krajina, zaměstnání ve zvířecím útulku. Moc se mi líbily manželské vztahy hlavní hrdinky, její vhled do pocitů dospívajících dětí. Zaujala mě závěrečná, jakoby vysvětlující poznámka autorky, jak ji vlastně tohle téma napadlo.
Kromě té hlavní, detektivní linie mě potěšilo, že někdo řeší neustálý nedostatek času. Mám pocit, že ve 21.století, plném technických vynálezů, s revolucí 4.0 nikoli za dveřmi, ale dokonce už přímo nakročenou ve dveřích, bychom přece měli mít spoustu volného času!
Jenže jak říká hlavní hrdinka hned v úvodu knihy:
Je toho na mě moc. Jinak to popsat nedokážu. To mi napíšou na náhrobek - bylo toho na ni prostě moc.

14 01.10.2017

Celá zadní strana přebalu hýří superlativy na téma broukománie, jenže . . .
Zhruba 300 stran hustě psaného textu, téměř bez obrázků, se spoustou neznámých slov (kromě názvů samotných brouků či částí jejich těl také např. dvoušroubovice DNA). S tím si běžný dětský čtenář neporadí, ba co hůř - ten se o to ani nebude pokoušet. Pro čtenáře od 8 let, čtu v tiráži; já bych takovou knihu svému osmiletému dítku určitě nenabízela.
Téma vůbec není špatné, příběh je zajímavý a napínavý, kamarádské trio funguje skvěle. Ale chce to značnou dávku soustředění, spoustu volného času a chuť něco nového se dozvědět a pochopit. Uvidíme, kolik čtenářů se touží stát vášnivými entomology . . .

3 29.09.2017

V jednom z komentářů je srovnání s knihou Řvi potichu, brácho - tady jde o jiný typ autismu, o dítě, které je autistou, ale přitom je průměrně (někdy i nadprůměrně) inteligentní. A přesto, i když se to nezdá, je jeho výchova pro rodiče ukrutně náročná.
I já mám doma inteligentního autistu a tahle knížka mě nadchla. Okamžitě jsem pochopila, že autor má osobní zkušenost s autismem, není to žádný vykonstruovaný příběh. Náročnost výchovy autisty má velmi často za následek rozpad rodiny - většinou právě otec neunese tu jednotvárnost, přesně nalinkovanou existenci plnou nesmyslných a často zdlouhavých rituálů. Mnoho otců má navíc pocit vlastního selhání, když jejich potomek není schopen normálního života. Mámy bývají psychicky odolnější a své děti neopouštějí, i když se vymykají běžným normám.
O to větší poklonu zaslouží otec, který má snahu své autistické dítě pochopit a který nově hledá způsob komunikace nejen s ním, ale i se svou ženou. Nevím, nakolik kniha čerpá z autorova života, ale přesto smekám.
Mimochodem: víte, že autistického syna vychovává také spisovatel David Mitchell? Vskrytu duše doufám, že jednou i on napíše knížku na toto téma - už teď se na ni těším . . .

16 28.09.2017

Vedle historické linie knížky se vine ještě další, pro mě neméně výrazná "nit", a tou je souznění hlavní hrdinky s přírodou. V dnešní době, kdy se neustále omílá výraz environmentální výchova, aniž někteří tuší, o co jde (a už vůbec se vztahem k přírodě či obecně k planetě Zemi nezabývají), je to úžasný balzám. Méně řečnit a papírovat na téma ochrany přírody, ale žít v souladu s ní.
Děkuju autorce za ten krásný zemitý zážitek.

8 28.09.2017

I já jsem - a to přesně do strany 60!!! - uvažovala o tom, že knížku odložím. Ovšem Mezinárodní svět sladkostí madam Kuskusové způsobil, že jsem nejen knihu neodložila, ale naopak jsem ji začala hltat podobně jako delikatesy madam K. (speciality z celého světa s výjimkou nechutných slaných norských bonbónů).
Jak jsem se poměrně tlustou knihou propracovávala ke konci, všimla jsem si netradičního číslování - asociace s našimi Lichožrouty. Grafická úprava knihy je obecně jednou z velkých předností: scény odehrávající se potmě mají opačné barvy stránka-text, z knihy na vás vyskakují plakáty, oznámení, reklamní slogany a super nápad jsou noviny Starkley Post.
Komunikace generála světokazů převedená do češtiny prostě nemá chybu! A výcvikové skupiny PP, PPP, PPPP a dokonce PPPPP jsou zcela nezastíraným útokem na bránici čtenáře. Netuším, které písmeno se takhle kumuluje v originále, pravděpodobně také péčko, ale nasmála jsem se Přeukrutně. Tady odvedl skvělou práci překladatel Jiří Popel, smekám.
Na rozdíl od buccaneerky si myslím, že konec nebyl pro Hamishe vůbec smutný, spíše naopak. Ale stejně jako ona doufám v další díl!

2 28.09.2017

Dokonale se ztotožňuju s komentářem Janasem - pro mě to byla perfektní knížka. Ačkoli bych mohla Ricovi být babičkou, dobře jsem se bavila. Jenže naše děti - páťáci - mě opět vyvedly z omylu: "Paní učitelko, můžu tu knížku vrátit a vzít si jinou? Mně se nějak nelíbí. A jsou tam sprostý slova!"
Jsou. Ale mně se ten příběh stejně tuze líbí!

3 21.09.2017

Nevím, jestli šla úroveň dětských čtenářů tak rapidně dolů, ale my čteme tuhle knížku s dětmi v 5.třídě ve škole a já mám pocit, že skládají uhlí. Spoustě výrazů vůbec nerozumějí (nechť, bázlivý, jakbysmet), souvětí na 4 řádky jsou pro ně příliš dlouhá a náročná, takže vtipná pointa je zcela míjí. A obrovské zděšení se dostaví, když některý jedinec zjistí rozsah právě čtené kapitoly . . .
Zkrátka čtení je ukrutná dřina, nějaké vtípky za to rozhodně nestojí!

6 20.09.2017

Můj syn má Aspergerův syndrom, na téma autismu jsem prostudovala mnoho odborných i popularizačních studií a knih. A teď se mi stalo totéž co mnoha ostatním čtenářům: jakmile jsem knížku vzala do ruky, nemohla jsem přestat číst. Skvěle napsáno a skvěle vystiženo - ta ukrutná beznaděj, ta vyčerpávající snaha nevybočit ze zaběhaného režimu, ta příšerná nechápavost okolí a občas i vlastní rodiny.
Prožila si tohle Ivona Březinová? Pokud to nezažila a "jen" o tom píše, tak smekám, protože tohle psaní je dokonalé, podobně jako ilustrace a vůbec celé barevné vyznění knížky. Děkuju za úžasný zážitek oběma tvůrcům.

12 19.09.2017

Kniha vydaná v roce 1980, ale jako by to bylo včera. Je čtivá a přitom stále aktuální. I já jsem ji četla už několikrát a vždy znovu jsem překvapená, jak je moderní. A pokaždé mě nejvíce zaskočí nikoli odsuzující reakce okolí - ta se koneckonců dala předpokládat, ale naprosté nepochopení a odsouzení ze strany otce, který se po celý život pasuje do role humanisty:
Jak ho pozorovala, připomněla si, že strávil celý svůj život tím, že uctíval muže jako Goetha, Winckelmanna a Alberta Schweitzera. Odsoudil Hitlera stejně jako koloniální politiku Angličanů a Francouzů, byl mužem smíru, tolerance a vášnivým protivníkem všech pokusů omezit integritu lidské důstojnosti státními prostředky, ale o ni se nestaral nikdy.

4 11.09.2017

Knížku jsem četla v pubertě, tedy v dobách reálného socialismu. Tehdy rozhodně nebyla k dispozici taková záplava knih pro -náctileté a já jsem po dlouhém hledání objevila Cestu do Jaroslavi. Vydala ji Mladá fronta v "černožluté" edici 13. Byla jsem nadšená, protože děj byl skvělý a netradiční, a byla to v té době jedna z mála knih, kde se mluvilo (a tedy i psalo) nespisovně!
Líbily se mi - tehdy i dnes - ilustrace Jindřicha Kovaříka. Autor ústy hlavní hrdinky občas glosoval vznikající situace takovým suchým, téměř by se dalo říci anglickým humorem: Časem Janovi začalo docházet to, co jsem už dávno věděla, že totiž gotický kostely z pálenejch cihel mají při vší rozdílnosti něco společnýho: jsou z pálenejch cihel, jsou gotický a jsou to kostely.
Proto mi bylo moc líto onoho 50%ního hodnocení v záhlaví této stránky a přidávám plný počet hvězd.

7 10.09.2017

Cit slečny Smilly je jednou z knih, která čtenáře výrazně rozděluje - aspoň tak soudím podle komentářů. Zdaleka ne každý čtenář je knihou nadšen a je mnoho těch, kteří se jí neprokousali - "odložila jsem v polovině, nebavilo mě, nudné a zdlouhavé". Mám tytéž zkušenosti: když jsem knížku nadšeně doporučila své kamarádce, ta se posléze přiznala, že u ní po večerech usínala a nakonec ji ani nedočetla.
Připadá mi, že musíte mít nějaký vnitřní náboj (nebo jak to mám nazvat), abyste tento typ knížek ocenili. Buď ho máte, a potom vás knihy jako je tato, případně Francouzova milenka nebo třeba Muž, který se směje, nadchnou a nedáte na ně dopustit. Jestliže ho nemáte, je asi lépe se do nich ani nepouštět a odložit je hned zkraje.
Já jsem se pro Smillu nadchla, na rozdíl od Lisbeth Salanderové. Příběh Milénia je skvělý a byl by skvělý, i kdyby Lisbeth byla méně vyautovaná ze společnosti, i kdyby vypadly brutální scény s jejím "probačním dohledem". Tady by příběh výrazně utrpěl, kdyby Smilla byla o několik generací mladší slečna Marplová (to přeháním, ale snad chápete, jak to myslím). Charakter, rodinné vztahy a inuitský původ Smilly tvoří kostru celého příběhu.
A ještě jedna věc. Nemám ráda, když se na čtenáře valí záplava superlativů a on ještě ani neměl knihu v ruce. Nakladatelé teď mají ve zvyku knižními anotacemi na obálkách své knížky vychvalovat do nebes, takže ten, komu kniha nepřipadá jako žádný zázrak, se cítí jaksi nenaladěný na tu správnou vlnu (já si to teď zažívám s tetralogií Geniální přítelkyně). Na první vydání Slečny Smilly nepamatuju (na mateřské jsem jaksi nestíhala), ale jak známo, kvalitu většinou prověří čas. Autor od té doby vydal několik knížek; všechny jsem četla a i když nejsou špatné, Cit slečny Smilly je výrazně převyšuje. Přiznává to autor a cítíme to i my čtenáři.

25 10.09.2017

Knížku jsem si v knihovně vybrala jednak kvůli nezvyklému názvu a jednak kvůli zajímavým ilustracím. Až doma jsem zjistila, že i obsah určitě stojí za přečtení. Potulostrovy jsou určitě bezvadný nápad, ovšem mořští panáci taky nebyli špatní! A to ani nemluvím o plážovém optikovi. Pan Paprika a jeho "škola volá", to by mě asi dost deptalo . . .
Myslím, že pro děti tahle knížka bude mít své kouzlo - téměř se vejde do kapsy, uspořádání textu a ilustrací je velmi proměnlivé, originální a hlavně adekvátní probíhajícímu ději, takže umožňuje snadnější a rychlejší porozumění textu. Příběh je možná jednoduchý, ale obsahuje spoustu nezvyklých nápadů a legrácek. Rychle plyne a čtenář se brzy dozví, jak si Oliver v těžké situaci poradil a ještě získal přátele.

4 09.09.2017

Nesnáším knihy s vojenskou tematikou, nikdy jsem nečetla a nebudu číst Švejka. Tuhle knihu naopak miluju a dokážu některé části citovat zpaměti. Už v době, kdy jsem ji četla poprvé, byla dávnou historií, a přesto mi připadala skvělá. Když můj manžel "kroutil" na konci 90. let povinnou vojenskou službu, posílala jsem mu v dopisech citáty typu "Jestli je celá naše armáda stejně bojeschopná jako vojíni Turoň, Légendy a spol, potom nás může zachránit už jen mírová akce." Hláška "méně lihu, kup si knihu" též v našem početném příbuzenstvu pevně zapustila kořeny, a to nemluvím o trefném zakomponování klasiků (Jiráska, Němcové) do propagační akce místní knihovny . . .
Jan Procházka se sice nedožil změny systému, ale jestli se odněkud shora může dívat na své potomstvo, určitě je spokojený. Obě jeho dcery vyrostly nejen v obdivuhodné osobnosti, ale především ve skvělé spisovatelky, které jméno svého otce nesou dál, jako záruku kvality a cti.

12 09.09.2017

"Jsi sám se sebou spokojen, Františku?" To je věta, kterou kárám svého syna, ač se vůbec nejmenuje František. A oba si v ten moment vzpomeneme na knížku, z níž jsem si citát vypůjčila, hlavně na tu pohodu, která z ní při našem společném čtení doslova tryskala. A jelikož máme tuze rádi jablečný štrúdl neboli závin, hned bychom Cilku adoptovali!
Iva Procházková je pravou dcerou svého otce a její knížky patří k tomu nejlepšímu, co bylo v naší dětské literatuře napsáno. Asi proto se tak obtížně shánějí a my jich v naší školní knihovně máme jen pár . . .

7 09.09.2017